#1
alto_textblock
#1
20. dubna 1900.
#2
alto_textblock
#2
Příloha „Národních ziste
#3
alto_textblock
#3
K číslu 108.
#4
alto_textblock
#4
Strana 9.
#5
alto_textblock
#5
Z literatury.
#6
alto_textblock
#6
Les bouquinistes.
#7
alto_textblock
#7
Dnes, kdy od úvodních článků až do drob
ných zpřáv a inserátů jen se hemži naše listy
vzpominkami na Paříž a nadšenými popisy fran-
couzského života, prominete drobnou vzpomínku
z těch živých hlučných ulic, jež za nedlouho
zaplaví na několik měsíců invase cizinců celého
světa, zatlačujíe do pozadí jich domácí, typický
ráz. Zdálo se mi vždycky, když jsem zahnu
z té vřavy lidských hlasů, výkřiků, rachotu kol
krákání tramwayl a chřestění sklenic na kaváren-
ských stolcích, do úzkých, klikatých ulic s ne
pravidelně skřivenými domky, jež vyplňují po
divnou směsí úzkých komínů, tenounkých stěr
a klikatých stříšek celé bloky mezi Seinou, pyš
nými boulevardy a Montmartrem, že nacházím
v těch poměrně pustých koulech, v nichž jen
občas zařinčí omnibus neb zahrči drožka s ba-
revnou číslovanou svitilnou, víc domácího paříž
ského života, než na těch kosmopolitických křižo-
vatkách, jimiž probihají hlavní cesty kulturního
života Evropy.
Nemusite však ani do postranních ulicek
mezi nalepené domky a malinké krámky, vylo
žené na ulici i na velkých prostranných třidách
do nichž shlížejí tiché monumentální budovy
najdete dost klidu a ticha, dost pokojnéhoži
vota a dost zajimavých, čistě pařižských typů
jež vyhybají se hlučnému proudu hlavních pa
sáží. A k těm patří těž ti, které jsem si zami
loval témněř jako Murgerův Colline, drobní ob
chodníci se starými knihami, rozlezlí po dlou
hém nábřeží Seiny se svými přenosnými
krámky.
Jděte některého rána nyní, když jižn
Boul Mich' se zelenají stromy a mladé květi
nářky roznášejí chumáče žlutých, bilých a ru-
dých květů, až k pont Saint Michel, na němz
se po obou stranách rozhostily prodavačky s ce-
lými lesiky pestrobarvých azalek a nad nimi n
zábradli sťukatéři s řadami sádrových sošek
Zahněte pak na nábřeží v levo, kde potkáte jen
po různu úřadníky, spěchající do kanceláří, děl
níky a posluhy. Tam je hlavní sídlo bouquini
stů. Na širokých kamenných kvádrech nábřeži
stojí široké, nízké skříně, rozdělené přihrádky
napěchované pestrobarvými sešitky, tlustými foli
anty v odřené kůži, hromádkami sežloutlýeh
listků a deskámi zbubřelými, hrstí pomačkanýeh
rýlin i litogra flí.
Na první pohled zdá se vám ta nekonečná
řada škatuli, táhnouci se daleko poděl nábřeží
až za pont des arts jednotvarná, stejná, ale
ehodíte li kol ní denně, naučíte se vyhledávat
rozdily. Najdete bouquinisty pořádné a nepo-
řádné. Někteří čistí pečlivě svůj chatrný stá
nek, ozdobným písmem píší na knihy nebn
cedulky ceny, řadí je podle obsahu, podle for
mátu, neb podle cen, práší je a opatřují plát
nem proti slunci. Hned vedle však najdel
krámek přímo vyzývavé zapřášený, v němž
jedné torhě ježatě se týčí chumáč krvavě čer
vených a sytě žlutých brozůrek, zatím eo
v druhě, do pola prázdné se válí několik
svazků mezi křiklavými obrážky z dob komuny
Najdete mezi nimi též pravé milovníky knih.
kteří, jak kdyby se těžko loučili s tim sva-
zečkem, který vám za několik sous prodávají
jiné, kteři jeví zvláštní zálibu pro jisté druhy
télo odložené literatury. Hned na počátku ná-
břeží rozbili stánky etitelé hudby. Najdete tu
mezi hromadou bezcenných kousků a záplavou
různých »kollekcí« vzácné kusy starých houslo
vých a klavírních koncertů, partitury oper dávno
zapomenutých, písně chantantů, jež kolují jen
mezi několika návštěvníky toho kterého caba
relu — kdož by vypočetl všechny ty curiosity
jež naučíte se vyhledávat toprve delším cvikem
Za hudebníky následuje dlouhá řada belletristo
a filosofů. Najdete stánky, jež se zálibou pln
jejich majetník vlasteneckými a krvavými ro-
mány, jiné, kde ukládají se hlavně výstřelky
nejmodernějšího vkusu často již několik dní po
vyjití, obyčejně a vlastnoručním věnováním
»milému příteli« . . . (jmeno bývá vyškrábáno)
veliké skříně plné pěkné vázaných mnohasvaz
kových starých vydání vědeckých děl, z nichž
byste nákladem padesáti franků pořídili nádher
nou a bohatou knihovnu, lepenkové škatule
vrchovatě vyrovnané vystřihanými obrázky, gra
vurami a dřevoryty, ald.
Celá ta nedohledná řada končí na druhé
straně opět zvláštními specialisty. Knížky
nich slouží jen za přídavek k zaskleným skřin-
kám, v nichž se to blýská a svití krystaly
horninami, ohnivými motýlími křídly a lesklým
krovkami cizokrajných brouků.
Z počátku těžko pochopite, kdo vlastně ku-
puje všechny ty věci, všechnu tu pěnu literán
ního trhu, která zde naposled se rozlévá, než
zanikne v stoupě. Uzříte jen málo lidí, jak
hrabou se v těch starých ohmataných deskách,
rozvíraji nažloutlé listy, zvlhlé ránním vzduchem
a-plísní, a odhazují je zas nedbale zpět. P
čase však zvyknetů si také prohrabávat se tin
smetištém literaturý, vyhledávat odpadky, jež by
vám byly po chuti, až stane se to přímo manil
Prohližíte, prohledáváte, číete ty rozházené se-
šity časopisů, jednotlivé svazky neukončených
děl, zastaralé polemiky, až přece vás něco
chytí, že se ohlédnete, kde je majetník. Do té
doby pravidelně ho nouzřite. Marně bystese
dohadovali, který je to z těch několika lidl.
stojicích ve skupině u posluhova vozíku, neb
u dveří různých těch krámků. Ale sotva se pá-
travě rozhlédnete s knihou v ruce, vynořís
před vámi, nevile ani dobře odkud, a šetrně.
s vrozenou noblessou, dává s sebou smlouvat
o cenu. Nepře se, nehádá, některý je stálý, ně
který slevuje až směšně, ale vždy je ochotný,
olvírá nové skryté torby, ukazuje vám nove
zásoby, a zná-li vás již trochu, čeká na vá
hned se vším, co dostane nového, pozná brzy
váš vkus a hledí mu vyhověti.
Zvyknete si na ty dopolední hovory a pro-
hlídky tak, že těžko se jich vzdáti. Mimoděk
vás to táhne na ta tichá nábřeží, a jste-li již
nuceni dáti se v pravo k Notre-Dame, i tam
najdete jich plno po obou březích, rovněž
ochotné a rovněž bohatě zásobené. A třeba
byste si pevně umiňovali nic nekoupit, přece
vám to nedá a za měsíc nataháte domů těch
starých sešitků a knížek hezkou hromádku.
Připomněl jsem si ty staré, přitažlivé
krámky předevčírem na emauzské pouti. Zas
tam mezi perníkem, sušeným ovocem, planetami
a elektrikou se objevily chatrné stolečky s hro-
#8
alto_textblock
#8
mádkami písniček, vyhublá děvčata vykřikujíe
chraptivě nápěvy a stlačený zástup, kupujíe
ten režný, potištěný papir s hrubýmí dřevoryty
Nevím, jaké je potřebí licence na takovéhle si-
ření literatury, myslím však, že by analogicky
bylo možno prodávati též nuši literaturu staršl,
a že je došti takové — téměř makulatury
v skladištích, která by se dala podobným způ
sobem zpeněžit.
#9
alto_textblock
#9
České spisy.
* Alois Jirásek: U nás. Nová kronika.
Kniha druhá. Novina. Sebrané spisy XXVII. Ou
v Praze. 1899. 4 K.
Co chce p. autor označením »nová kronika«
Kronikou jmenuje své dílo proto, že vypravuje, jak
to za starsích časů v rodném kraji jeho vypadalo.
jak se na přechodu ze století minuléhio do nynějšího
devatenáctého žilo, že zapisuje vše po pořádku časo
vém, zabíraje všecky děje a všecky osoby toho ma-
lého světa tim postupem, jak se za života na jevišt
světském vyskytovaly a zas odcházely. Názvem kro-
nika se odmíta dramaticky napjaté soustředění děje
a osob kolem jediného konfliktu a vybražuje právo
uváděti všecko širým, klidným proudem zevrubnostm
nasyceného života.
»Novou« jest jeho kronika proto, že vypravuje
o časích už novějších, do nichž žádná kronika stará
nezasahuje; dále proto, že má nové stanovisko. Stará
kronika líčí jen pohyby zevní, politické děje, boje
panovníků a šlechty a měst, a kromě toho jen místní
neštěsti veliká. Jiráskova však lící tichý život ma
lého lidu, život vnitřní, toliž kulturni, při čemž psy
chologického umění jen dle nejnutnější potřeby
hlavní osoby uživá. Ostatek dává vnitřnímu život
vyniknouti ruchem, mimikou a zevrubnostmi zevněj
ška, plastikou postav
Tu pak už není dílo jeho »kronikou«, nýbrž pra
vým umením historickým, románem, reprodukcí ži
vota pamětihodného, ale zašlého.
Jako ukazuje Tacitus úpadkovému Římu obraz
života neporušeného, civilisací nezkaženého, ale už
už slávu prostoty své dokonávajícího, tak i Jirásek
Nasytil se trnité dráhy velikou dobou historickou.
ale svou dobou neziskán utkvívá zapálenýma láskou
a nadšením očima na idyllickém zátiší svého kraje
v době nejrannějšího jara, kdy ledy strnulosti pukaly.
lučiny se slabě zelenaly a nesmělý vánek ruchu no
vého století zavíval.
Je to život robotního lidu maloměstského, v po-
robě usnulého, život odstrčený od proudu hlavního
v zátoku břehu, kde se vody života točí jednotvár
ným kolobéhem a ku předu nějak nechtějí.
O hlavním proudu se tu jen slýchá z dalekaa
velmi nejasně. Život za větrem, začarovaný, tichý
Nižina života, pahorkatina drobných vášní.
Jaké to je umění takový román?
Objektivný realismus, výpravného umění forma
velice důležitá, od niž se moderna sice z části od-
vrací, ale vynikajícího poslání jí neupírá. Objektivn
realismus hledá pravdu života tak, že shledavá ze-
vrubné zprávy a ze spousty nabytého matertálu bu-
duje, rekonstruuje domyšlený obraz bývalé skuteč
nosti.
Duši autorovu lze vycítiti z veliké, ryzí, přečiste
lásky k té zvolené skutečnosli, z lásky patrné na
nesmírné píli, s jakou shledával její pozůstatky, na
pozornosti, jak mosaiku obrazu nepatrných drobo
tinek sestavuje a skládá, při čemž se každý i nej
nepatrnější úlomek, střípek, radostně oceňuje a na
místo vhodné ukládá, vůbec na veliké rozkoši toho
tvoření jistě velmi namábavého.
Jsou tu řídce a drobné roztroušené nálady, místy
jemně jako stříbrný prášek, místy však tahem ba-
revným do obrazu vpravené, velmi účinné, živé
pravdivě.
Čtěme na str. 33. »Den byl na shasnutí
smutný: v jeho skon nezasvítil ani řeřavý pruh zá-
padu, udušen popelavem těžkých oblaků.
Tím šeřeji bylo pod starými lipami u cesty k pa
dolské faře i výš ke kostelu, posypané jejich zlatým
listím i červenějším i strakatějším s koruny vyso
kého javoru —
V tu chvíli všecko to listí šustělo pod noham
houfců a skupin, jež se černaly pod lipami.«
To je drobná nálada krajinářská.
Hojnější jsou nálady scénické. Z těch nejvíc
uměním vyniká empirová scéna v zámku, skvostná
slohem i duchem. Tiedgeovy Elegie a vzpomínky
staré dámy výborně ladí podzimkový slesk známého
genru »posledních růží«. Episodní vypravování o pa
stýřské hře poskytuje obrazu hlubokého pozadí ná
ladového a kulturního. Samá věvodkyné je zje
jakoby z velikého románu do této idylly na chvilku
zabloudilý. Skoro se čtenáři nechce s ní tak brzo se
loučiti. Je mu jako šuhajovi z velikého, nevídaného
plesu dumů v noci se vracejícímu. Hlava plna dojmů
vzpomínek a obdivu. To je ta »paní kněžna« z Něm
cové Babičky! Velice zajímavá a poučná tu pa
rallela.
Návštěvu pátera Havlovického u vévodkyně lze
pokládati za vrchol kroniky. A scénu tu Jirásek ne
mohl pracně vyrobili z dokumentů, nebylo jich asi
scénu tu vytvořil, vybásnil. A je přece vrcholen
i historické pravdy jeho kroniky. Živel vznešeně ari
stokratický, duchem zatoulaný do snivé sentimenta
lity novokřesťanství Chateauhriandova, daleko prye
zalétající nad potřebami poddaného lidu, o jeho
kvalitě a významu nemá ani potuchy, a nadšený
kněz demokrat, vznešenost zcela jiného druhu, aristo
krat duchem lidskosti, poslání svému tělem duší od
daný, pravý pastýř ubohého, českého lidu. Obas
setkávají, aby jistým skrytým tužbám nalezli pro
středníka. Ona v něm hledá osobního zpovědníka.
jenž by pálil oběť jejímu mysticismu, on v ní hledá
patronku strádajícího svého lidu. Oba se strašlivě
zklamou.
Objeví se v nich krajní poly dvou zcela růz
ných kultur onoho věku v Čechách
Vznešený aristokratismus feudální, nádherně
krojový, úplně cizácký, úpadkové nálady z konce
empiru a probuzený duch nového věku, národnostně
sociálních snah, bojovník času, jenž přinesl odstra
nění roboty a probuzení národa.
Také nálada celku té kroniky života je výborn
pravdivá. Je to všecko ostatní malý svět, ale poesie
života tu všude bohatě vyvěrá na povrch. Hlavní
obsah té poesie je hluboká elegie krátkosti živola.
prchavosti, marnosti všeho. Není na tom světě než
stálé mizení, přicházení a odcházení, a pak už jen
vzpominání. Jednou asi, jedinkrát se tu každý v ži-
votě na něco zatěší, a už má pak po všem. Úž při
jdou na řadu jiní.
Krátký koloběh s několika odstavci, a to všecko
kolem hřbitova. Ten je středem, do něhož všichn
hleděti musí, až v něm zapadnou.
Málo je chvil, kde si duše zavýskne a odpo čin
od stálé elegie. Jaké tedy těšení na takovou chvíli
Ty přípravy k různým traktacím, slavnostem, svat
bám a slávám, jak rozvlní vždy a rozehřejí všeche
ten drobný život! Účel nekonečných podrobností zde
musí býti čtenáři věci neznalému patrný z účinu
jaký vyvozují. Z podrobností těch roste síla a zdán
života. Illuse živé skutečnosti chce to všecko tak
jak to autor vypravuje.
Členáře, který hiledá jen děj, děj a sensaci,
čtenáře, který pravdu malého živola českého nemi
luje, takový aulor ani nezve.
Proč druhý titul »Novina«? Znači hlavní dějové
pásmo, buditelskou a kulturní práci Havlovického
Ten svět, do něhož se přistěhoval na faru, zde leže
ladem. Výborný lid, krásný kraj, bohaté, silné duš
v jádru, ale všecko dlouhou porobou a nevšímavostl
krutými poměry a nouzí zanedbáno, spuštěno, ni
čeho nevyužito, ničeho neštěpováno, vše roste na
divoko.
Zahnízdily se ošklivé zvyky a pověry, nesná
šelivost, přílišná sprostota vkusu, vše zatuchlo
strnulo v zpátečnictví konservatismu. To je pole
nadšeného kněze. Zde zasazuje pluh, aby oral.
zprvu kamení a trní, pak teprve v hlínu upravénou
a zkypřenou sií a sázel. Musí bojovat, porážet, od-
klízet. To je ideální fabule Jiráskova díla, ta práce
pastýřova na nivě duše lidové, neprobuzené.
Do pásma toho zasazeny realy charakteristick ých
postav v dlouhé řadě bohaté rozmanitosti a pestrosti
Většinou samě typy svého druhu. Na životě jejich
ukazuje autor sílu a výdalnost zdravě české povahy
lidové. Reč jim ponechává co možná věrně zacho
vanou i pravopisem za dialekl zvláštní označenou.
Nade vším rozsáhlým obrazem tucha jara.
#10
alto_textblock
#10
Je to sytá strava takový román, jako samožitn
Vbk.
chléb. Ale dělá zdravou krev.
Charles Dickens: Zvony. Strašidelná po-
vídka. Přeložila Pavla Moudrá. Nákladem Jos. P'elola
na Král. Vinohradech. 1899. 80 haléřů.
Povídka výborného obsahu i umělecké formy, n
snad proto, že je od Dickensa, ale vůbec, a i proti
jiným povídkám téhož autora.
»Zvony« jsou z těch povídek, o něž prosí národ
svou literaturu, aby mu takové stvořila. Je to poesie
lidskosti, laškovná hra obraznosti kolem nejrealnějsí
skutečnosti, fantastika s nejmoudřejší a nejvážnéjší
tendencí dobra, vyvolanou palčivými slzami soucitu
nad chudou bídou a utrpením slabých. Knížka hodna
podivu. Mistrovské umění formální, jako by pro labuž
níky mysticko-allegorické krásy, ale na konec úmysl
zcela nepokrytě vyslovený získávat dobrotivost čte
nářovu. Vlastně už po prvních stránkách pociťujeme.
že to s tou strašidelností vypadá nějak dvojsmyslné
Potom už z výbuchů satiry a z rozehraných strun
citlivosti poznaváme určité vážný charakter knihy.
Mluva pravdy je tak silná i v těch obrazech, jichiž
karrikatury se nám zdají býti přehnány, v obrazech
boháčů a necitů, v obrazech bluáků a ubožáků, že pře
silněnost nikoli za bezděčnou chybu, ale za úmyslný
a vydatný prostředek v této povídce uznati jsme nu-
ceni. Co jsou »zvony«? Symbol, obecný symbol
krásných nadějí a iliust. Nadějemi témi, těmi illusemi
je život chuďasů jedině živolem. Jakmile umlknou,
rozpadá se chuďas v niveč. Každý člověk žije nejvíce
illusemi, každý se drží nějaké věže a obcházeje kol
ní, čeká na milé překvapení, na výdělek, na zisk pro
živobytí své. Každý se hlaholem jich k lásce života
rozehřívá. Běda, komu zvony umlknou! Běda, kdo
je umlčuje jiným! Běda bezcitným rozumářům, kteři
shášejí chudým a ubohým ohničky illusí, kteří pod-
vazují srdce jejich zvonů! Dobro a dobrodiní, jež
chtějí necitové způsobiti, promění se v kletbu.
»Zvony« jsou kniha krasné poesie srdcí malýci
Vbk.
a ubohých. Překlad se čte zcela plyuně.
* Gabriela Preissová: Co život vy
právěl . . . . Povídky. Nákladem Jos. R. Vi-
límka. — Za knihu odpovídá povidka z Korutan
»Dvojice břízek«, vyplňující bezmála polovinu stran.
Sedm dalších, krátkých obrázků jest jí pouhou gar-
niturou. Tody opět do Korutan ! Pěknou už- vý-
stavu by mohla uspořádati spisovatelka ze svých
alpských kartonů. V naší novellistice mají už svoji
pověst. Zamlouvá se v nich výpravovate ská verva
zajímavé postavy, fosforeskující sloh, žhavá nálada
Folklor nepřekáží — je zarovcň předností i Achil
lovou patou. Není nikterak lidozpytného balastu
korutanských povídkách paní Preissové. Avšak
vůči té troše — kam honem sáhnoutí, aby se dala
zkontrolovat? Poutavé příběhy čteme, tříšť život-
ních dramat stopujeme, půvabní lidé defllují pře
námi, ale je-li to skutečně umělecky zachycený od-
lesk dějů z kotlin alpských? . . . . V takové po-
měrně rozsáhlé skladbě, realisticky pojaté i podané.
jako je »Dvojice břízek«, chceme už nezbytné vy
slechnouti ohlas přiboje a zápasu duševních vin
nejen z určité doby, nýbrž i z určitého místa. Zde
jsme na rozpacích. Slovinská povídka česky psaná
Kdyby to byl román ze starého Řlma, snadněji by
se usuzovalo. Neboť tak ledajaká jest do opravdy
naše slovansko-v ájemná situace.
Na štěstí bned vstupní scéna je velmi hezká
ba jako exposice výborná. Na nějaké mudrování
nezbývá pokdy. Představují se dva hrdinové. Tri-
náctiletá jediná dcerka bonatého sedláka Murníka.
Antela, sousedův synek, student, kvintán — Fra
Kosar. Anta pachtí se školní úlohou: »Popište ně-
který strom, jenž se vám v rohačovské krajině nej-
lépe líbí.« Antě se líbily dvě břízky, z jednoho ko-
řene vyrostlé pod jejicír loukou, u je era. Dost
vábně se o nich rozepsala, Student, pedant s no-
sem vzhůru, úlohu přehlédl a nevážně sešit popo
strčil: »Tohle není nic!« A chopil se péra sam.
U dvojice břízek zůstal — ale co o nich pověděí
Jak se jmenuje bříza latinsky, jaké má listy, jaké
jehnědy pestikové, jaké jednědy prašné, kdy kvete.
co se robí z březového dřeva. Šmahem pustopustou
prosu sestavil, jaká byla i v jehu sráci.
Už od té doby osud i lidé přímo do náručí str-
kali Antu Franovi a Frana Antě. Rustli spolu a pro
sebe. Murnikově dcerce věnovala autorka mnoho po-
zornosti a učinila z ní postavu značně prohloubenou
a vskutku líbeznou. Stala se časem z milé Anty po-
divně šťastná otrokyně nafouklého studiosa. Jasně
nazíráme, jak se všecko strojilo. Obdivem pro pře
moudrého panáčka historie započala. Pak obdiv roz
kvetl v dětsky prostou lásku. Ale Fran neosvěžoval
jí slunečními paprsky. Usmyslil si, že děvče pro
sebe vycepuje. Do města ji zavedl k lékaři, jenžji
vypálil zbytečnou bradavičku pod růžovým ouškem.
Aby Antě buclaté tvářičky opadly, přiměl ji, že s
zřekla zamilovaného požitku kyselé smetany. Slo-
víčka její opravoval, kroj ji předpisoval, veškerému
životu jejímu vyměřil zurnulou, neradostnou dráhu.
A Anta? Jako ovečka poslouchala. Všecko tak mus
být, byla přesvědčena. Fran tomu rozumi. A na míste
lásky, nepozorovaně vyvětralé, usadil se v srdci jejím
cit rovně mocný, od lásky skoro nerozeznatelný —
povinnost obětovali se
Jen že ovšem příroda na konec přece promlu
vila. Smělým trhnutím praskly nitě, kterými ji byl
vypočítavý Fran omotal, a z Anty nestala se doktork
Kosarová, nýbrž pořádná a spokojená selka — žena
poctivého Franova bratra.
Suchopar Franova nitra velmi dovedně přenesen
ze života do knihy. Přes to však nevyznáme s
v něm do té míry dobře, jako chápeme srdice Antino.
Lépe nežli Franovi, rozumíme bratru jeho Matovi.
jenž zůstal doma u pluhu. Mnoho se sic nepíše
o tomto dobrákovi a není také postavou nikterak
okázalou. Leč za to hodně, hodné živoucí. A tak
v žilách ostatních lidí bije krev nefalšovaná, a vůbeo
celá povídka nijak nestůně nedokrevností.
Ze sedmi ostatních obrázků, v pravdě silný
třeba ne výhradně umělecky silný dojem vyvolává
črta z uherského Slovácka »Liberant«
Jinou ukázkou slovackých běd jest obrázel
»Učitel Hular«. Z ostatních zvláště krásně zdařil s
genre »Panská láska, nový verš staré pohádky«.
—is —
#11
alto_textblock
#11
* Jaroslav Vrchlický, Devět kapitol
novějším románu franeouzském. Volné sludie.
Literární knihovna sv. III. Nakladatel Bursí k
Kohout. Duchaplný essayista dovede o knihách.
jež četl a jež si oblíbil, vždy pověděti něco zajíma-
vého. Přítomná kniha obsahuje charakteristiky devít
předních romanopisců francouzských. Zastoupení zde
Stendbal, Anatol France, Alf. Daudet. Emil Zola
Paul Bourget, Guy de Maupassant, Eduard RRod.
Pierre Loti a Marcel Prévost. Autor charakterisuje
jednotlivé romanopisce s onou názorností a plasti
kou, již u většiny našich kritiků postrádáme a jež
dovede vzbuditi v čtenáři přese všecku subjektivnost
dojem tak přesný a určitý a vzbuzuje chuť ke čten
posouzeného díla.
* Dr. Leopold Batěk, Zdravotnictví ve-
řejné a lékaři obvodní. Zkušenosti venkovského
lékaře. Lidové rozpravy lékařské, red. MUDr. L ad
Haškovec číslo 3. Nakladatel J. Otto. Ostrá
kritika poměrů veřejného zdravotnictvl, jež zaviněny
byrokratickým centralismem. Autor poukazuje na
řadu důležilých a nesnadných úkolů, jež se ukládaji
špatně placenému lékaři a jimž při nejlepší vůli
nelze dostát. Je to sysifovská práce, beze všech pa-
trných výsledků, jejíž jediný účinek je ten, že
téhož stává se neoblibeným. A konečný výsledek
všeho jest, že se úřady spokoji tím, podáván li lékal
pravidelné zprávy a je-li všecko v náležitém pořádku
na papíře.
* Václav Kliment Klicpera, Vybran
splsy, pořádá dr. J. V. Novák. Nakladatel I. I
Kober. První svazek obsahuje práce dramatické.
z nichž některé, jako »Veselohra na mostě«, »Ro-
hovin Čtverrohý« atd. dosud jsou rády vídány i na
jevišti Národního divadla, všecky pak vítanými čísly
na divadlech venkovských. Bylť Klicpera mezi svými
vrstevníky nejrozhodnějším dramatickým talentem ž
do J. J. Kolára a mimo to vynikal jako bystrý po
zorovatel současného života. Tím se vysvětluje velký
úspěch jeho kusů v dobách minulých i jejich posa-
vadní obliba v době přítomné, obé tyto vlastnosti
dodávají jeho pracím neobyčejné svěžesti. Nové vy-
dání upraveno tak, že každý jednotlivý kus tvořio
sobě samostatný celek.
* Dr. Josef Cíaler, Dřevorubol. Obraz ze
života malých lidí o čtyřech jednáních. Repertoin
#12
alto_textblock
#12
českých divadel LXIX. Nakl. F. Šjmáček. Bývalý
hajný Dolejé propuštěn ze služby živí se nuzně praci
nádennickou v lese a nouze hněte nemálo jeho
zchoulostivělou ženu Karlu, jež konečně rozmrzevši
se uprchne se synem pilaře Hrušky. Toníkem, do
světa, zanechavši doma obě svoje ditky. Opuštěných
dětí ujme se Toníkova sestra, Pepka, děvče v jádru
hodné, jež dopustivši se poklesku a odpykavší za
něj, chce takto napraviti čin bratrův přese všecky
námitky Dolejšovy, že tím svoji pověst nadobro zničí.
Dolejš konečně domohl se dobrého místa u dráhy a
žije spokojeně s dětmi a Pepkou, když se Karla
vrátí. Žena vinnice vidouc co Pepka podnikla, jata
výčitkami svědomi, končí sebavraždou. Zpracování
látky připomíná do jisté míry M. A. Šimáčka.
* B. Klika. Královic Marko. Illustrovai
Stan. Hudeček. Knihovna Malého Čtenáře. Nakl.
Jos. R. Vilímek. Knížka tato jest zajisté nejcen-
nějším číslem letošního ročníku této knihovny, jež
by zajisté záslužným způsobem plnila svůj program,
kdyby v každém ročníku aspoň jednu knižku věno-
vala některému z báječných nebo historických boha-
týrů národů slovanských. Dobrodružné a hrdinské
činy jihoslovanského národního bohatýra, vypravo-
vané dle Ivana Filipoviče, stanou se zajisté zamilo-
vanou čethou naší mládeže. A piným právem, nejen
svou fantastickou romantikou dovedou upoutat mla-
distvou mysl, ale i mocně působícím momentem
vlasteneckým. Vypravování jest velmi pěkné a při
padně zbarveno parnfrasemi hrdinské písně srbských
guslarů.
*Od Tater k Adril. Sbírka fotografickýcl
reprodukcí vynikajících míst. staveb a malebných
krajin slovanských a ostatních zemi rakouských
Nakl. Jos. R. Vilímek. Dílo po způsobu a ve for
mátě známých publikaci »Letem světem« a »Letem
českým světem« předvádí půltřetího sta reproduke
fotografických pohledů z Dalmacie, Chorvatska, Př
moří, Istrie, Bosny a-Hercegoviny, Krajiny, Korutan
a Haliče i z německých alpských zemi a Uher
Každý list provázen stručným popisem. Reprodukce
jsou ostře provedené a jednotlivé pohledy vskutku
#13
alto_textblock
#13
malebné.
#14
alto_textblock
#14
Z českých listů.
* Ve Věstníku českých professorů počíná obsá
hlejší článek o středním školství na Rusi. Po úvodu
v němž ličí se školství ruské nepříliš utěšenými bar
vami, hodlá autor vylíčiti dějiny středního školství
vytknouti chyby staré školy a požadavky nového
směru, jenž asi v nedlouhém čase přivodí pronikavé
změny. Článek zapada do řetězu jiných podobných
studií, jež posledním časem v cizím školství u nán
hojněji se vyskytují a je potěšitelným zjevem, ž
tyto članky o školství cizím vedou u nás též ku
kritice školství domácího.
Nový sešit »České Revue« zahajuje zajímavý čla
nek M. Jíránka »Z historie pražského Hollarea«
Dovíte se v něm o drahocenných sbírkách, jimi
málo který návštěvník Rudolfina věnuje pozornost
poznátě pěkný obrázek z uměleckého snažení Prahy
počátkem druhé poloviny tohoto sloletí, poučítes
konečně, jak těžko se sháněly umělecké poklady
Prahy, jež v naší době zůstávají obecenstvem téměi
nepovšimnuty. Ale nejedná se jen o tu sbírku Holla-
rových rytin, nakupených v malém pokoji druhého
patra rudolfinského. Máme v Praze ještě mnoho
mnoho jiných sbírek vzácných věcí, které odpočívají
v zapomenutí, třeba že se v listech krčí kdesi v zadu
seznam hodin, kdy jsou obecenstvu přístupny. Je to
konečně přirozeno v naší době, kdy hlavní zájem
veřejnosti, pokud se nezabývá polítikou, soustředí
se ve sporlu, do nedávné doby zanedbávaném, snad
však přece článek »České Revue« vzbudí jiné a najde
dosti čtenářů, kteří z tennisu anebo z kopaně zajdou
si na chvíli podívati se do uměleckých sbírek.
Drobnou zprávičku z »Rozhledů po lidumilství«
»Knihovny pro slepce zřídily v Novém Yorku všechny
veřejné knihovny, nakoupivše potřebných knih, ne-
vyjímaje ani statní knihovny, jež prostřednictvím
ústavů pro výchov a zaopatření slepců opatřila si
adresy všech slepců s vytčením soustavy, dle které
čtou.« — U nas, kde se vidoucím ani z daleka ne-
věnuje v našich knihovnáčh tolik pěče, zůstanou po
dobné starosti asi na dlouho ještě jen zbožným
#15
alto_textblock
#15
přáním,
#16
alto_textblock
#16
Slovanské spisv.
* Poezije doktorja Franceta Prešérna.
(BAsně dra. Frant. Prešěrna) uspořádal L. Pintar
vydali Klemmayr a Bamberg v Lublani 1900. K bl-
žícímu se stému výročí narození Prešérnova (na-
rodil se 3. prosince 1800 ve vsi Vrbě v horním
Kráňsku, zemřel r. 1849 v Kráni) malý slovinský
národ splatil důstojným způsobem svůj dluh svému
dosud největšímu básniku: postaral se o skvostné
vydání jeho básní, jež se v krátké době několika
neděl dočkalo druhého vydání. V knize velké
osmerky na krásném papíře sebrány tu veškery
verše Prešérnovy, jež buď sám vydal tiskem za
svého živobytí, neb které se náhodou zachovaly po
jeho smrti. Mnoho z toho, co po něm zůstalo v ru-
kupisech, neuzří ovšem už nikdy světlo světa. Četní
odpůrcové, kteří mu ztrpčovali život, zůstali dů-
sledni i po jeho smrti a jeden z nich, kráňský dě-
kan Dagarin, spálil prý celou literární pozůstalose
Prešérnovu. Četli jsme sice nedávno, že » Matice
Slovenská« chystá k jubileu básníkovu zvláštní
sborník »Prešérnovu Spomenicu«, pro níž prol.
Lenec píše článek, v němž chce vyvrátiti tvrzení o
děkanu Dagarinu; ale soudíme-li dle toho, jak se
nynější slovinské duchovenstvo chová k liberálním
básníkům a spisovatelům slovinským, jak sám
lublaňský biskup skoupil a ve svém paláci dal spá-
liti sbírku básní nejmladšího poety slovinského Can-
kara: uvěříme přese všechno omlouvání Levcov
starému přesvědčení celého slovinského národa, že
i pozůstalost Prešěrnova vzala za své v plamenech.
Četní přátelé básníkovi věděli, že Prešérn r. 184
do knihy svých básní pojal jen práce, jež sám po
kládal za nejlepší, a že vedle tištěných veršů zu-
stalo po něm ještě mnoho rukopisů. Ty však po jeho
smrti zmizely úplně.
Nynější jubilejní vydání drží se přesně pořádku
v jakém sám Prešérn vydal své verše. Jsou roz-
děleny ve skupiny písní, ballad a romancí, různých
písní, gazel, sonettů, po nichž následuje jeho nej-
větší epická báseň »Křest při Savici«. Jako sedmý
oddll přidány ony básně, jež se po smrti básníkov
zachovaly jednak v časopisech, jednak v nečetných
rukopisech, pokud byly soukromým majetkem a vy-
davatelstvu byly nyní dány k disposici. Vydavate
dovolil si pouze tu odchylku, že starý pravopis Pre
šérnův nahradil moderním a že místy některé pro
vinciální gramatické tvary Prešérnovy změni! — po-
kud rým a rythmus dovoloval — ve tvary, jichž
užívá nynější spisovná slovinčina.
O vnitřní ceně Prešérnovy poesie netřeba s
zmiňovati. Byla u nás uznána už mnohokrát a obe-
censtvo české má příležitost seznámiti se s Pre-
šérnem v dobrém překladu. Nemůžeme však po-
minouti mlčením hlavní ozdobu, jíž se dostalo jubi-
lejnímu vydání illustracemi Karpellusovými. Karpellus
je moderní umělec, není mu cizí moderní deka-
dentismus; ale ve svých illustracích k Prešérnu
dovedl svou tužku udržeti tak dokonale na uzdě,že
jeho kresby nikde neruší klassického rázu básní
Prešérnových. Druhou přednost Karpellusovu shledá-
váme v tom, že básně, jež měl zobrazit, skutečně
si pročetl, že vnikl v jich hluboký smysl, čehož
bohužel nenacházíme vždy u illustrátorů českých.
Mnohé z kreseb Karpellusových jsou nad to díla
v pravdě umělecká; na př. rozkošná illustrace
k »Nezákonné mateři«, k »Fenizu«, v němž Prešérn
opěvá památku Vodníka, prvého co do času básníka
slovinského, ke »Křtu při Savici«, k »Mornaru«,
»Ribiči« a m. j. Vzhledem k umnělecké ceně a ku
krásné úpravě tohoto výdání je cena knihy velmi
mírná. Stojíť měkce vázaný výtisk 5 korun, vkusně
vázaný v plátně 6.40 K, poštou o 30 hal. více.
Českým ctitelům musy Prešérnovy může tedy býti
J. H.
vydání toto nejlépe doporučeno.
#17
alto_textblock
#17
Ze slovanských listů.
* Nejnovější povidka A. Čechova »V ovrapě-
vzbudila v ruské veřejnosti opět značný rozruch.
Spisovatel sáhl pro látku do týchž vrstev, jež vy-
líčil již ve svých »Mužících«, do života venkovského
lidu, dolčeného z části městskou civilisaci. Vylíčena
tu ziskuchtivá rodina se starým Grigorijem v čele.
Spisovatel dochází závěru, že dobré instinkty prosté
venkovské duše vůči otravě mravní nemohou v ži
votě se uplatniti a proraziti si cestu.
* Zvláštní dojem zanechává poetická povídka
mladého spisovatele J. Gorkého »Dvacať šest
#18
alto_textblock
#18
edna,« uveřejněná rovněž v »Žizni« jako výše zmí-
něná povídka Čechova. P. Gorkij jesl, jak jsmne již
nejednou poznamenali, rozhodný belletristický talent
stojící v táboře ruských marxistů. Ve své nejnovější
»básni v próse« líčí 26 »živých strojů«, pracujících
v podzemní pekařské dilně za nejtěžších podmninek
životních, bez jediného záblesku radosti a duševní
útěchy. Aby dělníci nebyli vyrušováni v práci, ma-
jitel opatřil okna pevnou mříží. Ale i do toh to
podzemního žaláře vnikne paprsek světla v osobě
16leté služky s růžovými tvářičkami a modrýma
veselýma očkama, která zvykla si přicházeti k dílně
a pokřikovati na dělníky: »Žalářníčkové, dejte mi
preclíků.« Mezi dělníky a Tání vyvine se zvláštní
poměr. Pohlížejí k ní ze svého pekla jako ku svému
jasnému ideálu. Idylický poměr přeruší vysloužilý
voják, nový pekař, jenž se zaručí, že ve dvou ne-
dělích ideál jejich — Táňa — neodolá jeho ná-
strahám. Výbojný vousáč zvítězí a dělníci přistihnou
Tani, když se vrací z dostavenička s ním. Způsobí
jí nemilé a hlučné uvitání. Ano chystají se ji roz-
sápati. Ale ta se rozžene, zablýská očima a řekne
jim klidně: »Ach, vy nešťastní arestanti!« a ti se
sklopenými hlavami odejdou do svého podzemí, kde
již Táňa se vícekráte neukáže.
* Ruské ministerstvo osvěty vydalo atlas s ta-
bulkami, znázorňujícími rozvoj lidové o světy
v Rusku. Vysvítá z nich, že nejvyšší stupeň vzdě-
lání lidového dostižen byl v guberniích finských a
estonských. Poměrně malým rozvojem národní osvěty
vyznačují se gubernie podolská, mohylevská a vo-
lyňská. Rozvoj poballických gubernií vysvětluje se
tim, že osvěta lidová podporuje se zde již kolem
300 let, kdežto v mnohých ruských guberniích od
založení prvních škol národních uplynulo sotva
70 le.
* Dopisovatel »Nového Vremene« měl rozmluvu
s Henrykem Siemiradzkým, pracujícím
nyní o opeře pro divadlo lvovské. Polský uměle
nezúčastní se pařížské výstavy, poněvadž prý za-
vládly v umění nové proudy, jichž Siemiradzki n-
uznává. Mladý ruský umělec Sergěj Dagilev vystoupi
v »Rossiji« ostře proti stanovisku polského mistra
a odsoudil celou uměleckou činnost Siemiradzkého.
Redakce váženého denníku neztotožňuje se s míně-
ním bojovného Rusa, přes to však poukazuje k okol-
nosti, že i nové směry vynesly již několik rozhod
ných talentů.
* Petrohradský »Kraj« přináší obšírnou roz
mluvu svého dopisovatele s Eliškou Krásno-
horskou a Pavlou Maternovou s vylíče-
ním jejich literární činnosti, jmenovitě pokud se
týká jejich překladů z polštiny. Eliáka Krásnohorská
vyprávěla dopisovateli genesi záslužného svého pře-
kladu Mickiewiczova »Pana Tadeáše«, při čemž
vzpomněla zvláště součinnosti některých vynika-
jících Poláků, zesnulého probošta V. Štulce a pana
P. Sobotky, obou svých předchůdců v překladech
z Mickiewicze. K sympaticky psaným črtam připo-
jeny jsou podobizny obou spisovatelek.
* Krakovská universita pozvala zvláštním latin-
ským přípisem ku svým jubilejním slavnostem, jež
budou pořádány v červnu, též universitu a akademii
petrobradskou. Oba vědecké ústavy rozhodly se od-
pověděti v témže jazyku a slavnosti se účastniti.
K jubileu vydán bude sborník, obsahující dějiny
university a jiné zajímavé zprávy historické, jmeno-
vitě nově nalezené dopisy Kazimíra Velkého
k papeži.
* Ve Varšavě počnou vycházeti dva umělecké
týdenníky »Swiat Artystyczny« redakcí známého
prof. W. Gersona a »Plekno« péčí J. Paw lo w-
ského, stojicího v čele spolku polských malířo.
* Úřadník zemského archivu zábřebského Emi
Laskowski zve ku předplacení na nový vážný pod-
nik, jejž počne vydávati redakcí dra. Milana
Šense a Dragutina Hirce s názvem »Nase
povjestne gradjevine«. Dilo stopuje cíl našich »Hradů
a zámků«, popsaných Sedláčkem, a jest rozvrženo
na 5 svazků o 10 sešitech po 31/2—4 arších. Každý
sešit bude míti nejméně 6 celostránkových příloh,
zobrazujících památné hrady chorvatské.
* V Petrohradě zemřel vynikající malíř ruský
Ivan Petrovič Keler. býv. professor malířské
akademie petrohradské. Práce jeho, zamlouvající se
hlavně přesnou kresbou a výborným koloritem, jsou
rozptýleny po různých museích a u soukremých ma-
jitelů. Vynikl hlavně jako portretista a krajinář.
V tomto postě bude uspořádána v petrohradské aka-
demii posmrtná výstava jeho děl
* Syn »ukrajinského slavíka« Bohdana Za-
leského vydal první díl korrespondence svého
otce. Nalezají se zde mezi jiným dosud neznáméa
pro charakteristiku tehdejších poměrů velmi cenné
listy Mickiewicze a Slowackého.
#19
alto_textblock
#19
Slavjanin.
#20
alto_textblock
#20
Z cizích revuí.
#21
alto_textblock
#21
* Odezvu na stať Jeana Finota »Francie před
jazykovou válkou« uveřejněnou v »Révne des révues«
přináší »Mercure deFrance« (č. 3.) článkem » La
destinée des langues« od Remy de Gourmonta.
Mnoho-li lidí mluví tím oním jazykem, zdá se býti
autoru věcí vedlejší; hlavní jest věděti, zda ta či ona
řeč má též dostatečnou literární minulost, aby si
uchovala nadvládu. A tu je zdáním autorovým, že
všechny evropské jazyky vzdor obsahu a literární
minulosti ponenáhlu zaniknou. Ruský kolos prý vše
pohiti
* Pěkný přehled literátů německých, kteří s
obírali vesnickým životem, podává Strauss a Torney
v »Monatsblätter für deutsche Lite-
ratur« (č. 6.). Autoři rozeznávají dvě hlavní sku-
piny spisovatelů, kteří se obírali vesnickým životem:
za předně ty, kteří psali o vesnici z umělecké lásky
k věci a za druhé ty, kteří psali o vesnici s určitým
vychovávacím plánem, psáti o lidu pro lid. K prvním
náleželi Jeremias Gotthelf, k druhým Golifried Keller.
Adolí Pichler a P. A. Rosegger. Mimo to někteři
psali vůbec o lidu, jiní obrali si za předmět, lid
urrité krajiny, určitého dialektu. Tak obyvatelé Čer-
ného lesa našli představitele v Bertholdu Auerbachovi,
Hermině Villingerové a H. Hensjakobovi. Elsasany
obral si K. Stöber, Kýňany F. v. Horn, Westfaly K
Immermann a Annetta v. Droste, Nizoněmce P.
Reuter a Klaus Groth atd. atd.
* Malá brožura H. Kantorowicze »Co čtou ber-
línští studenti?« vzbudila svého času hotovou bouři.
Autor na základě výpůjčních lístků zjistil na 300
sludentech, že z opravdu krásné literatury Goetha,
Schiliera, Shakespeara a j. nečtou skoro nic, za to
ale že silně pěstují nejkořenější literaturu pikantní.
K této brožuře upiná svou studii F. Oppenhe mer
v »Die Wage« (č. 10.) a ukazuje, jak vděčné bylo
by pole pro psychologii lidu, kdyby dle výpůjčních
lístků z různých lidových knihoven se zkoumalo, co
as nejvíce ta ona třída lidová čítá.
*Révue Naturiste zahájila anketu
k docílení očisty soudobého tisku. Většina dotazo-
vach vídí spásu v úplné svobodě tisku. Paul
Alexis praví: »Národové mají tisk, jakého si zaslouží.
Změňte jejich mravy, můžete-li, ale tisk, ten nepo-
třebuje nic, leda svobodu.« Henry Marret předvidá,
že denní lisk bude jednou zatlačen knihou a révuí.
neboť denní tisk je dnes na kraji úpadku, kdežto
cena knihy a révue stále stoupá.
* Čtenáře naše, pokud zajímají se o Polabany,
upozorňujeme na rozsáhlou studii F. Tetznera »Dle
Polaben r hannoverschen Wendland«, jejíž počátek
přináší 13. číslo časopisu »Globus«. Studie dopro-
vozena jest četnými fotografiemi a bude dojista ví-
Mr. Penn.
tanou národopisnou pomůckou.
#22
alto_textblock
#22
Bibliografie.
#23
alto_textblock
#23
* Sebraných spisů Al. Jiráska. Ná-
kladem J. Otty v Praze. Šeš. 303. (dílu XXVIII. s. 8. )
pokračování historického románu »Bratrstvo«. Líčí
hrdinné výpravy a boje spojených vojsk českých
slovenských proti Uhrům a jejich králi Huňadovi pod
velením českého válečníka Jana Jískry z Brandýsa.
* Dějiny umění výtvarných od K. B. Mádla.
Nakladatelství Bursíka a Kohouta. Po delší přestávce
vydán sešit 27. Naklaďatelství učinilo opatření, aby
ve vydávání dlla další přerušení již nenasťalo
* Názorná květena zemi koruny české.
Píše professor Polívka, vydává knihkupec R.
Promberger v Olomouci. Dílo dospělo k řádům
mandloňovitým, jabloňovitým a pustorylovitým. Za
»Květenu« dostalo se spisovateli ceny »Svatoboru«,
*O sousto chleba. Dvé povídek z továrního
života od F. J. Andrlíka. Nákladem V. Kotrby
v Praze. 4. sv. »Ludmily«.