ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 014fa380-669c-11dc-b715-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 23
#1 alto_textblock #1
20. dubna 1900.
#2 alto_textblock #2
Příloha „Národních ziste
#3 alto_textblock #3
K číslu 108.
#4 alto_textblock #4
Strana 9.
#5 alto_textblock #5
Z literatury.
#6 alto_textblock #6
Les bouquinistes.
#7 alto_textblock #7
Dnes, kdy od úvodních článků až do drob ných zpřáv a inserátů jen se hemži naše listy vzpominkami na Paříž a nadšenými popisy fran- couzského života, prominete drobnou vzpomínku z těch živých hlučných ulic, jež za nedlouho zaplaví na několik měsíců invase cizinců celého světa, zatlačujíe do pozadí jich domácí, typický ráz. Zdálo se mi vždycky, když jsem zahnu z té vřavy lidských hlasů, výkřiků, rachotu kol krákání tramwayl a chřestění sklenic na kaváren- ských stolcích, do úzkých, klikatých ulic s ne pravidelně skřivenými domky, jež vyplňují po divnou směsí úzkých komínů, tenounkých stěr a klikatých stříšek celé bloky mezi Seinou, pyš nými boulevardy a Montmartrem, že nacházím v těch poměrně pustých koulech, v nichž jen občas zařinčí omnibus neb zahrči drožka s ba- revnou číslovanou svitilnou, víc domácího paříž ského života, než na těch kosmopolitických křižo- vatkách, jimiž probihají hlavní cesty kulturního života Evropy. Nemusite však ani do postranních ulicek mezi nalepené domky a malinké krámky, vylo žené na ulici i na velkých prostranných třidách do nichž shlížejí tiché monumentální budovy najdete dost klidu a ticha, dost pokojnéhoži vota a dost zajimavých, čistě pařižských typů jež vyhybají se hlučnému proudu hlavních pa sáží. A k těm patří těž ti, které jsem si zami loval témněř jako Murgerův Colline, drobní ob chodníci se starými knihami, rozlezlí po dlou hém nábřeží Seiny se svými přenosnými krámky. Jděte některého rána nyní, když jižn Boul Mich' se zelenají stromy a mladé květi nářky roznášejí chumáče žlutých, bilých a ru- dých květů, až k pont Saint Michel, na němz se po obou stranách rozhostily prodavačky s ce- lými lesiky pestrobarvých azalek a nad nimi n zábradli sťukatéři s řadami sádrových sošek Zahněte pak na nábřeží v levo, kde potkáte jen po různu úřadníky, spěchající do kanceláří, děl níky a posluhy. Tam je hlavní sídlo bouquini stů. Na širokých kamenných kvádrech nábřeži stojí široké, nízké skříně, rozdělené přihrádky napěchované pestrobarvými sešitky, tlustými foli anty v odřené kůži, hromádkami sežloutlýeh listků a deskámi zbubřelými, hrstí pomačkanýeh rýlin i litogra flí. Na první pohled zdá se vám ta nekonečná řada škatuli, táhnouci se daleko poděl nábřeží až za pont des arts jednotvarná, stejná, ale ehodíte li kol ní denně, naučíte se vyhledávat rozdily. Najdete bouquinisty pořádné a nepo- řádné. Někteří čistí pečlivě svůj chatrný stá nek, ozdobným písmem píší na knihy nebn cedulky ceny, řadí je podle obsahu, podle for mátu, neb podle cen, práší je a opatřují plát nem proti slunci. Hned vedle však najdel krámek přímo vyzývavé zapřášený, v němž jedné torhě ježatě se týčí chumáč krvavě čer vených a sytě žlutých brozůrek, zatím eo v druhě, do pola prázdné se válí několik svazků mezi křiklavými obrážky z dob komuny Najdete mezi nimi též pravé milovníky knih. kteří, jak kdyby se těžko loučili s tim sva- zečkem, který vám za několik sous prodávají jiné, kteři jeví zvláštní zálibu pro jisté druhy télo odložené literatury. Hned na počátku ná- břeží rozbili stánky etitelé hudby. Najdete tu mezi hromadou bezcenných kousků a záplavou různých »kollekcí« vzácné kusy starých houslo vých a klavírních koncertů, partitury oper dávno zapomenutých, písně chantantů, jež kolují jen mezi několika návštěvníky toho kterého caba relu — kdož by vypočetl všechny ty curiosity jež naučíte se vyhledávat toprve delším cvikem Za hudebníky následuje dlouhá řada belletristo a filosofů. Najdete stánky, jež se zálibou pln jejich majetník vlasteneckými a krvavými ro- mány, jiné, kde ukládají se hlavně výstřelky nejmodernějšího vkusu často již několik dní po vyjití, obyčejně a vlastnoručním věnováním »milému příteli« . . . (jmeno bývá vyškrábáno) veliké skříně plné pěkné vázaných mnohasvaz kových starých vydání vědeckých děl, z nichž byste nákladem padesáti franků pořídili nádher nou a bohatou knihovnu, lepenkové škatule vrchovatě vyrovnané vystřihanými obrázky, gra vurami a dřevoryty, ald. Celá ta nedohledná řada končí na druhé straně opět zvláštními specialisty. Knížky nich slouží jen za přídavek k zaskleným skřin- kám, v nichž se to blýská a svití krystaly horninami, ohnivými motýlími křídly a lesklým krovkami cizokrajných brouků. Z počátku těžko pochopite, kdo vlastně ku- puje všechny ty věci, všechnu tu pěnu literán ního trhu, která zde naposled se rozlévá, než zanikne v stoupě. Uzříte jen málo lidí, jak hrabou se v těch starých ohmataných deskách, rozvíraji nažloutlé listy, zvlhlé ránním vzduchem a-plísní, a odhazují je zas nedbale zpět. P čase však zvyknetů si také prohrabávat se tin smetištém literaturý, vyhledávat odpadky, jež by vám byly po chuti, až stane se to přímo manil Prohližíte, prohledáváte, číete ty rozházené se- šity časopisů, jednotlivé svazky neukončených děl, zastaralé polemiky, až přece vás něco chytí, že se ohlédnete, kde je majetník. Do té doby pravidelně ho nouzřite. Marně bystese dohadovali, který je to z těch několika lidl. stojicích ve skupině u posluhova vozíku, neb u dveří různých těch krámků. Ale sotva se pá- travě rozhlédnete s knihou v ruce, vynořís před vámi, nevile ani dobře odkud, a šetrně. s vrozenou noblessou, dává s sebou smlouvat o cenu. Nepře se, nehádá, některý je stálý, ně který slevuje až směšně, ale vždy je ochotný, olvírá nové skryté torby, ukazuje vám nove zásoby, a zná-li vás již trochu, čeká na vá hned se vším, co dostane nového, pozná brzy váš vkus a hledí mu vyhověti. Zvyknete si na ty dopolední hovory a pro- hlídky tak, že těžko se jich vzdáti. Mimoděk vás to táhne na ta tichá nábřeží, a jste-li již nuceni dáti se v pravo k Notre-Dame, i tam najdete jich plno po obou březích, rovněž ochotné a rovněž bohatě zásobené. A třeba byste si pevně umiňovali nic nekoupit, přece vám to nedá a za měsíc nataháte domů těch starých sešitků a knížek hezkou hromádku. Připomněl jsem si ty staré, přitažlivé krámky předevčírem na emauzské pouti. Zas tam mezi perníkem, sušeným ovocem, planetami a elektrikou se objevily chatrné stolečky s hro-
#8 alto_textblock #8
mádkami písniček, vyhublá děvčata vykřikujíe chraptivě nápěvy a stlačený zástup, kupujíe ten režný, potištěný papir s hrubýmí dřevoryty Nevím, jaké je potřebí licence na takovéhle si- ření literatury, myslím však, že by analogicky bylo možno prodávati též nuši literaturu staršl, a že je došti takové — téměř makulatury v skladištích, která by se dala podobným způ sobem zpeněžit.
#9 alto_textblock #9
České spisy. * Alois Jirásek: U nás. Nová kronika. Kniha druhá. Novina. Sebrané spisy XXVII. Ou v Praze. 1899. 4 K. Co chce p. autor označením »nová kronika« Kronikou jmenuje své dílo proto, že vypravuje, jak to za starsích časů v rodném kraji jeho vypadalo. jak se na přechodu ze století minuléhio do nynějšího devatenáctého žilo, že zapisuje vše po pořádku časo vém, zabíraje všecky děje a všecky osoby toho ma- lého světa tim postupem, jak se za života na jevišt světském vyskytovaly a zas odcházely. Názvem kro- nika se odmíta dramaticky napjaté soustředění děje a osob kolem jediného konfliktu a vybražuje právo uváděti všecko širým, klidným proudem zevrubnostm nasyceného života. »Novou« jest jeho kronika proto, že vypravuje o časích už novějších, do nichž žádná kronika stará nezasahuje; dále proto, že má nové stanovisko. Stará kronika líčí jen pohyby zevní, politické děje, boje panovníků a šlechty a měst, a kromě toho jen místní neštěsti veliká. Jiráskova však lící tichý život ma lého lidu, život vnitřní, toliž kulturni, při čemž psy chologického umění jen dle nejnutnější potřeby hlavní osoby uživá. Ostatek dává vnitřnímu život vyniknouti ruchem, mimikou a zevrubnostmi zevněj ška, plastikou postav Tu pak už není dílo jeho »kronikou«, nýbrž pra vým umením historickým, románem, reprodukcí ži vota pamětihodného, ale zašlého. Jako ukazuje Tacitus úpadkovému Římu obraz života neporušeného, civilisací nezkaženého, ale už už slávu prostoty své dokonávajícího, tak i Jirásek Nasytil se trnité dráhy velikou dobou historickou. ale svou dobou neziskán utkvívá zapálenýma láskou a nadšením očima na idyllickém zátiší svého kraje v době nejrannějšího jara, kdy ledy strnulosti pukaly. lučiny se slabě zelenaly a nesmělý vánek ruchu no vého století zavíval. Je to život robotního lidu maloměstského, v po- robě usnulého, život odstrčený od proudu hlavního v zátoku břehu, kde se vody života točí jednotvár ným kolobéhem a ku předu nějak nechtějí. O hlavním proudu se tu jen slýchá z dalekaa velmi nejasně. Život za větrem, začarovaný, tichý Nižina života, pahorkatina drobných vášní. Jaké to je umění takový román? Objektivný realismus, výpravného umění forma velice důležitá, od niž se moderna sice z části od- vrací, ale vynikajícího poslání jí neupírá. Objektivn realismus hledá pravdu života tak, že shledavá ze- vrubné zprávy a ze spousty nabytého matertálu bu- duje, rekonstruuje domyšlený obraz bývalé skuteč nosti. Duši autorovu lze vycítiti z veliké, ryzí, přečiste lásky k té zvolené skutečnosli, z lásky patrné na nesmírné píli, s jakou shledával její pozůstatky, na pozornosti, jak mosaiku obrazu nepatrných drobo tinek sestavuje a skládá, při čemž se každý i nej nepatrnější úlomek, střípek, radostně oceňuje a na místo vhodné ukládá, vůbec na veliké rozkoši toho tvoření jistě velmi namábavého. Jsou tu řídce a drobné roztroušené nálady, místy jemně jako stříbrný prášek, místy však tahem ba- revným do obrazu vpravené, velmi účinné, živé pravdivě. Čtěme na str. 33. »Den byl na shasnutí smutný: v jeho skon nezasvítil ani řeřavý pruh zá- padu, udušen popelavem těžkých oblaků. Tím šeřeji bylo pod starými lipami u cesty k pa dolské faře i výš ke kostelu, posypané jejich zlatým listím i červenějším i strakatějším s koruny vyso kého javoru — V tu chvíli všecko to listí šustělo pod noham houfců a skupin, jež se černaly pod lipami.« To je drobná nálada krajinářská. Hojnější jsou nálady scénické. Z těch nejvíc uměním vyniká empirová scéna v zámku, skvostná slohem i duchem. Tiedgeovy Elegie a vzpomínky staré dámy výborně ladí podzimkový slesk známého genru »posledních růží«. Episodní vypravování o pa stýřské hře poskytuje obrazu hlubokého pozadí ná ladového a kulturního. Samá věvodkyné je zje jakoby z velikého románu do této idylly na chvilku zabloudilý. Skoro se čtenáři nechce s ní tak brzo se loučiti. Je mu jako šuhajovi z velikého, nevídaného plesu dumů v noci se vracejícímu. Hlava plna dojmů vzpomínek a obdivu. To je ta »paní kněžna« z Něm cové Babičky! Velice zajímavá a poučná tu pa rallela. Návštěvu pátera Havlovického u vévodkyně lze pokládati za vrchol kroniky. A scénu tu Jirásek ne mohl pracně vyrobili z dokumentů, nebylo jich asi scénu tu vytvořil, vybásnil. A je přece vrcholen i historické pravdy jeho kroniky. Živel vznešeně ari stokratický, duchem zatoulaný do snivé sentimenta lity novokřesťanství Chateauhriandova, daleko prye zalétající nad potřebami poddaného lidu, o jeho kvalitě a významu nemá ani potuchy, a nadšený kněz demokrat, vznešenost zcela jiného druhu, aristo krat duchem lidskosti, poslání svému tělem duší od daný, pravý pastýř ubohého, českého lidu. Obas setkávají, aby jistým skrytým tužbám nalezli pro středníka. Ona v něm hledá osobního zpovědníka. jenž by pálil oběť jejímu mysticismu, on v ní hledá patronku strádajícího svého lidu. Oba se strašlivě zklamou. Objeví se v nich krajní poly dvou zcela růz ných kultur onoho věku v Čechách Vznešený aristokratismus feudální, nádherně krojový, úplně cizácký, úpadkové nálady z konce empiru a probuzený duch nového věku, národnostně sociálních snah, bojovník času, jenž přinesl odstra nění roboty a probuzení národa. Také nálada celku té kroniky života je výborn pravdivá. Je to všecko ostatní malý svět, ale poesie života tu všude bohatě vyvěrá na povrch. Hlavní obsah té poesie je hluboká elegie krátkosti živola. prchavosti, marnosti všeho. Není na tom světě než stálé mizení, přicházení a odcházení, a pak už jen vzpominání. Jednou asi, jedinkrát se tu každý v ži- votě na něco zatěší, a už má pak po všem. Úž při jdou na řadu jiní. Krátký koloběh s několika odstavci, a to všecko kolem hřbitova. Ten je středem, do něhož všichn hleděti musí, až v něm zapadnou. Málo je chvil, kde si duše zavýskne a odpo čin od stálé elegie. Jaké tedy těšení na takovou chvíli Ty přípravy k různým traktacím, slavnostem, svat bám a slávám, jak rozvlní vždy a rozehřejí všeche ten drobný život! Účel nekonečných podrobností zde musí býti čtenáři věci neznalému patrný z účinu jaký vyvozují. Z podrobností těch roste síla a zdán života. Illuse živé skutečnosti chce to všecko tak jak to autor vypravuje. Členáře, který hiledá jen děj, děj a sensaci, čtenáře, který pravdu malého živola českého nemi luje, takový aulor ani nezve. Proč druhý titul »Novina«? Znači hlavní dějové pásmo, buditelskou a kulturní práci Havlovického Ten svět, do něhož se přistěhoval na faru, zde leže ladem. Výborný lid, krásný kraj, bohaté, silné duš v jádru, ale všecko dlouhou porobou a nevšímavostl krutými poměry a nouzí zanedbáno, spuštěno, ni čeho nevyužito, ničeho neštěpováno, vše roste na divoko. Zahnízdily se ošklivé zvyky a pověry, nesná šelivost, přílišná sprostota vkusu, vše zatuchlo strnulo v zpátečnictví konservatismu. To je pole nadšeného kněze. Zde zasazuje pluh, aby oral. zprvu kamení a trní, pak teprve v hlínu upravénou a zkypřenou sií a sázel. Musí bojovat, porážet, od- klízet. To je ideální fabule Jiráskova díla, ta práce pastýřova na nivě duše lidové, neprobuzené. Do pásma toho zasazeny realy charakteristick ých postav v dlouhé řadě bohaté rozmanitosti a pestrosti Většinou samě typy svého druhu. Na životě jejich ukazuje autor sílu a výdalnost zdravě české povahy lidové. Reč jim ponechává co možná věrně zacho vanou i pravopisem za dialekl zvláštní označenou. Nade vším rozsáhlým obrazem tucha jara.
#10 alto_textblock #10
Je to sytá strava takový román, jako samožitn Vbk. chléb. Ale dělá zdravou krev. Charles Dickens: Zvony. Strašidelná po- vídka. Přeložila Pavla Moudrá. Nákladem Jos. P'elola na Král. Vinohradech. 1899. 80 haléřů. Povídka výborného obsahu i umělecké formy, n snad proto, že je od Dickensa, ale vůbec, a i proti jiným povídkám téhož autora. »Zvony« jsou z těch povídek, o něž prosí národ svou literaturu, aby mu takové stvořila. Je to poesie lidskosti, laškovná hra obraznosti kolem nejrealnějsí skutečnosti, fantastika s nejmoudřejší a nejvážnéjší tendencí dobra, vyvolanou palčivými slzami soucitu nad chudou bídou a utrpením slabých. Knížka hodna podivu. Mistrovské umění formální, jako by pro labuž níky mysticko-allegorické krásy, ale na konec úmysl zcela nepokrytě vyslovený získávat dobrotivost čte nářovu. Vlastně už po prvních stránkách pociťujeme. že to s tou strašidelností vypadá nějak dvojsmyslné Potom už z výbuchů satiry a z rozehraných strun citlivosti poznaváme určité vážný charakter knihy. Mluva pravdy je tak silná i v těch obrazech, jichiž karrikatury se nám zdají býti přehnány, v obrazech boháčů a necitů, v obrazech bluáků a ubožáků, že pře silněnost nikoli za bezděčnou chybu, ale za úmyslný a vydatný prostředek v této povídce uznati jsme nu- ceni. Co jsou »zvony«? Symbol, obecný symbol krásných nadějí a iliust. Nadějemi témi, těmi illusemi je život chuďasů jedině živolem. Jakmile umlknou, rozpadá se chuďas v niveč. Každý člověk žije nejvíce illusemi, každý se drží nějaké věže a obcházeje kol ní, čeká na milé překvapení, na výdělek, na zisk pro živobytí své. Každý se hlaholem jich k lásce života rozehřívá. Běda, komu zvony umlknou! Běda, kdo je umlčuje jiným! Běda bezcitným rozumářům, kteři shášejí chudým a ubohým ohničky illusí, kteří pod- vazují srdce jejich zvonů! Dobro a dobrodiní, jež chtějí necitové způsobiti, promění se v kletbu. »Zvony« jsou kniha krasné poesie srdcí malýci Vbk. a ubohých. Překlad se čte zcela plyuně. * Gabriela Preissová: Co život vy právěl . . . . Povídky. Nákladem Jos. R. Vi- límka. — Za knihu odpovídá povidka z Korutan »Dvojice břízek«, vyplňující bezmála polovinu stran. Sedm dalších, krátkých obrázků jest jí pouhou gar- niturou. Tody opět do Korutan ! Pěknou už- vý- stavu by mohla uspořádati spisovatelka ze svých alpských kartonů. V naší novellistice mají už svoji pověst. Zamlouvá se v nich výpravovate ská verva zajímavé postavy, fosforeskující sloh, žhavá nálada Folklor nepřekáží — je zarovcň předností i Achil lovou patou. Není nikterak lidozpytného balastu korutanských povídkách paní Preissové. Avšak vůči té troše — kam honem sáhnoutí, aby se dala zkontrolovat? Poutavé příběhy čteme, tříšť život- ních dramat stopujeme, půvabní lidé defllují pře námi, ale je-li to skutečně umělecky zachycený od- lesk dějů z kotlin alpských? . . . . V takové po- měrně rozsáhlé skladbě, realisticky pojaté i podané. jako je »Dvojice břízek«, chceme už nezbytné vy slechnouti ohlas přiboje a zápasu duševních vin nejen z určité doby, nýbrž i z určitého místa. Zde jsme na rozpacích. Slovinská povídka česky psaná Kdyby to byl román ze starého Řlma, snadněji by se usuzovalo. Neboť tak ledajaká jest do opravdy naše slovansko-v ájemná situace. Na štěstí bned vstupní scéna je velmi hezká ba jako exposice výborná. Na nějaké mudrování nezbývá pokdy. Představují se dva hrdinové. Tri- náctiletá jediná dcerka bonatého sedláka Murníka. Antela, sousedův synek, student, kvintán — Fra Kosar. Anta pachtí se školní úlohou: »Popište ně- který strom, jenž se vám v rohačovské krajině nej- lépe líbí.« Antě se líbily dvě břízky, z jednoho ko- řene vyrostlé pod jejicír loukou, u je era. Dost vábně se o nich rozepsala, Student, pedant s no- sem vzhůru, úlohu přehlédl a nevážně sešit popo strčil: »Tohle není nic!« A chopil se péra sam. U dvojice břízek zůstal — ale co o nich pověděí Jak se jmenuje bříza latinsky, jaké má listy, jaké jehnědy pestikové, jaké jednědy prašné, kdy kvete. co se robí z březového dřeva. Šmahem pustopustou prosu sestavil, jaká byla i v jehu sráci. Už od té doby osud i lidé přímo do náručí str- kali Antu Franovi a Frana Antě. Rustli spolu a pro sebe. Murnikově dcerce věnovala autorka mnoho po- zornosti a učinila z ní postavu značně prohloubenou a vskutku líbeznou. Stala se časem z milé Anty po- divně šťastná otrokyně nafouklého studiosa. Jasně nazíráme, jak se všecko strojilo. Obdivem pro pře moudrého panáčka historie započala. Pak obdiv roz kvetl v dětsky prostou lásku. Ale Fran neosvěžoval jí slunečními paprsky. Usmyslil si, že děvče pro sebe vycepuje. Do města ji zavedl k lékaři, jenžji vypálil zbytečnou bradavičku pod růžovým ouškem. Aby Antě buclaté tvářičky opadly, přiměl ji, že s zřekla zamilovaného požitku kyselé smetany. Slo- víčka její opravoval, kroj ji předpisoval, veškerému životu jejímu vyměřil zurnulou, neradostnou dráhu. A Anta? Jako ovečka poslouchala. Všecko tak mus být, byla přesvědčena. Fran tomu rozumi. A na míste lásky, nepozorovaně vyvětralé, usadil se v srdci jejím cit rovně mocný, od lásky skoro nerozeznatelný — povinnost obětovali se Jen že ovšem příroda na konec přece promlu vila. Smělým trhnutím praskly nitě, kterými ji byl vypočítavý Fran omotal, a z Anty nestala se doktork Kosarová, nýbrž pořádná a spokojená selka — žena poctivého Franova bratra. Suchopar Franova nitra velmi dovedně přenesen ze života do knihy. Přes to však nevyznáme s v něm do té míry dobře, jako chápeme srdice Antino. Lépe nežli Franovi, rozumíme bratru jeho Matovi. jenž zůstal doma u pluhu. Mnoho se sic nepíše o tomto dobrákovi a není také postavou nikterak okázalou. Leč za to hodně, hodné živoucí. A tak v žilách ostatních lidí bije krev nefalšovaná, a vůbeo celá povídka nijak nestůně nedokrevností. Ze sedmi ostatních obrázků, v pravdě silný třeba ne výhradně umělecky silný dojem vyvolává črta z uherského Slovácka »Liberant« Jinou ukázkou slovackých běd jest obrázel »Učitel Hular«. Z ostatních zvláště krásně zdařil s genre »Panská láska, nový verš staré pohádky«. —is —
#11 alto_textblock #11
* Jaroslav Vrchlický, Devět kapitol novějším románu franeouzském. Volné sludie. Literární knihovna sv. III. Nakladatel Bursí k Kohout. Duchaplný essayista dovede o knihách. jež četl a jež si oblíbil, vždy pověděti něco zajíma- vého. Přítomná kniha obsahuje charakteristiky devít předních romanopisců francouzských. Zastoupení zde Stendbal, Anatol France, Alf. Daudet. Emil Zola Paul Bourget, Guy de Maupassant, Eduard RRod. Pierre Loti a Marcel Prévost. Autor charakterisuje jednotlivé romanopisce s onou názorností a plasti kou, již u většiny našich kritiků postrádáme a jež dovede vzbuditi v čtenáři přese všecku subjektivnost dojem tak přesný a určitý a vzbuzuje chuť ke čten posouzeného díla. * Dr. Leopold Batěk, Zdravotnictví ve- řejné a lékaři obvodní. Zkušenosti venkovského lékaře. Lidové rozpravy lékařské, red. MUDr. L ad Haškovec číslo 3. Nakladatel J. Otto. Ostrá kritika poměrů veřejného zdravotnictvl, jež zaviněny byrokratickým centralismem. Autor poukazuje na řadu důležilých a nesnadných úkolů, jež se ukládaji špatně placenému lékaři a jimž při nejlepší vůli nelze dostát. Je to sysifovská práce, beze všech pa- trných výsledků, jejíž jediný účinek je ten, že téhož stává se neoblibeným. A konečný výsledek všeho jest, že se úřady spokoji tím, podáván li lékal pravidelné zprávy a je-li všecko v náležitém pořádku na papíře. * Václav Kliment Klicpera, Vybran splsy, pořádá dr. J. V. Novák. Nakladatel I. I Kober. První svazek obsahuje práce dramatické. z nichž některé, jako »Veselohra na mostě«, »Ro- hovin Čtverrohý« atd. dosud jsou rády vídány i na jevišti Národního divadla, všecky pak vítanými čísly na divadlech venkovských. Bylť Klicpera mezi svými vrstevníky nejrozhodnějším dramatickým talentem ž do J. J. Kolára a mimo to vynikal jako bystrý po zorovatel současného života. Tím se vysvětluje velký úspěch jeho kusů v dobách minulých i jejich posa- vadní obliba v době přítomné, obé tyto vlastnosti dodávají jeho pracím neobyčejné svěžesti. Nové vy- dání upraveno tak, že každý jednotlivý kus tvořio sobě samostatný celek. * Dr. Josef Cíaler, Dřevorubol. Obraz ze života malých lidí o čtyřech jednáních. Repertoin
#12 alto_textblock #12
českých divadel LXIX. Nakl. F. Šjmáček. Bývalý hajný Dolejé propuštěn ze služby živí se nuzně praci nádennickou v lese a nouze hněte nemálo jeho zchoulostivělou ženu Karlu, jež konečně rozmrzevši se uprchne se synem pilaře Hrušky. Toníkem, do světa, zanechavši doma obě svoje ditky. Opuštěných dětí ujme se Toníkova sestra, Pepka, děvče v jádru hodné, jež dopustivši se poklesku a odpykavší za něj, chce takto napraviti čin bratrův přese všecky námitky Dolejšovy, že tím svoji pověst nadobro zničí. Dolejš konečně domohl se dobrého místa u dráhy a žije spokojeně s dětmi a Pepkou, když se Karla vrátí. Žena vinnice vidouc co Pepka podnikla, jata výčitkami svědomi, končí sebavraždou. Zpracování látky připomíná do jisté míry M. A. Šimáčka. * B. Klika. Královic Marko. Illustrovai Stan. Hudeček. Knihovna Malého Čtenáře. Nakl. Jos. R. Vilímek. Knížka tato jest zajisté nejcen- nějším číslem letošního ročníku této knihovny, jež by zajisté záslužným způsobem plnila svůj program, kdyby v každém ročníku aspoň jednu knižku věno- vala některému z báječných nebo historických boha- týrů národů slovanských. Dobrodružné a hrdinské činy jihoslovanského národního bohatýra, vypravo- vané dle Ivana Filipoviče, stanou se zajisté zamilo- vanou čethou naší mládeže. A piným právem, nejen svou fantastickou romantikou dovedou upoutat mla- distvou mysl, ale i mocně působícím momentem vlasteneckým. Vypravování jest velmi pěkné a při padně zbarveno parnfrasemi hrdinské písně srbských guslarů. *Od Tater k Adril. Sbírka fotografickýcl reprodukcí vynikajících míst. staveb a malebných krajin slovanských a ostatních zemi rakouských Nakl. Jos. R. Vilímek. Dílo po způsobu a ve for mátě známých publikaci »Letem světem« a »Letem českým světem« předvádí půltřetího sta reproduke fotografických pohledů z Dalmacie, Chorvatska, Př moří, Istrie, Bosny a-Hercegoviny, Krajiny, Korutan a Haliče i z německých alpských zemi a Uher Každý list provázen stručným popisem. Reprodukce jsou ostře provedené a jednotlivé pohledy vskutku
#13 alto_textblock #13
malebné.
#14 alto_textblock #14
Z českých listů. * Ve Věstníku českých professorů počíná obsá hlejší článek o středním školství na Rusi. Po úvodu v němž ličí se školství ruské nepříliš utěšenými bar vami, hodlá autor vylíčiti dějiny středního školství vytknouti chyby staré školy a požadavky nového směru, jenž asi v nedlouhém čase přivodí pronikavé změny. Článek zapada do řetězu jiných podobných studií, jež posledním časem v cizím školství u nán hojněji se vyskytují a je potěšitelným zjevem, ž tyto članky o školství cizím vedou u nás též ku kritice školství domácího. Nový sešit »České Revue« zahajuje zajímavý čla nek M. Jíránka »Z historie pražského Hollarea« Dovíte se v něm o drahocenných sbírkách, jimi málo který návštěvník Rudolfina věnuje pozornost poznátě pěkný obrázek z uměleckého snažení Prahy počátkem druhé poloviny tohoto sloletí, poučítes konečně, jak těžko se sháněly umělecké poklady Prahy, jež v naší době zůstávají obecenstvem téměi nepovšimnuty. Ale nejedná se jen o tu sbírku Holla- rových rytin, nakupených v malém pokoji druhého patra rudolfinského. Máme v Praze ještě mnoho mnoho jiných sbírek vzácných věcí, které odpočívají v zapomenutí, třeba že se v listech krčí kdesi v zadu seznam hodin, kdy jsou obecenstvu přístupny. Je to konečně přirozeno v naší době, kdy hlavní zájem veřejnosti, pokud se nezabývá polítikou, soustředí se ve sporlu, do nedávné doby zanedbávaném, snad však přece článek »České Revue« vzbudí jiné a najde dosti čtenářů, kteří z tennisu anebo z kopaně zajdou si na chvíli podívati se do uměleckých sbírek. Drobnou zprávičku z »Rozhledů po lidumilství« »Knihovny pro slepce zřídily v Novém Yorku všechny veřejné knihovny, nakoupivše potřebných knih, ne- vyjímaje ani statní knihovny, jež prostřednictvím ústavů pro výchov a zaopatření slepců opatřila si adresy všech slepců s vytčením soustavy, dle které čtou.« — U nas, kde se vidoucím ani z daleka ne- věnuje v našich knihovnáčh tolik pěče, zůstanou po dobné starosti asi na dlouho ještě jen zbožným
#15 alto_textblock #15
přáním,
#16 alto_textblock #16
Slovanské spisv. * Poezije doktorja Franceta Prešérna. (BAsně dra. Frant. Prešěrna) uspořádal L. Pintar vydali Klemmayr a Bamberg v Lublani 1900. K bl- žícímu se stému výročí narození Prešérnova (na- rodil se 3. prosince 1800 ve vsi Vrbě v horním Kráňsku, zemřel r. 1849 v Kráni) malý slovinský národ splatil důstojným způsobem svůj dluh svému dosud největšímu básniku: postaral se o skvostné vydání jeho básní, jež se v krátké době několika neděl dočkalo druhého vydání. V knize velké osmerky na krásném papíře sebrány tu veškery verše Prešérnovy, jež buď sám vydal tiskem za svého živobytí, neb které se náhodou zachovaly po jeho smrti. Mnoho z toho, co po něm zůstalo v ru- kupisech, neuzří ovšem už nikdy světlo světa. Četní odpůrcové, kteří mu ztrpčovali život, zůstali dů- sledni i po jeho smrti a jeden z nich, kráňský dě- kan Dagarin, spálil prý celou literární pozůstalose Prešérnovu. Četli jsme sice nedávno, že » Matice Slovenská« chystá k jubileu básníkovu zvláštní sborník »Prešérnovu Spomenicu«, pro níž prol. Lenec píše článek, v němž chce vyvrátiti tvrzení o děkanu Dagarinu; ale soudíme-li dle toho, jak se nynější slovinské duchovenstvo chová k liberálním básníkům a spisovatelům slovinským, jak sám lublaňský biskup skoupil a ve svém paláci dal spá- liti sbírku básní nejmladšího poety slovinského Can- kara: uvěříme přese všechno omlouvání Levcov starému přesvědčení celého slovinského národa, že i pozůstalost Prešěrnova vzala za své v plamenech. Četní přátelé básníkovi věděli, že Prešérn r. 184 do knihy svých básní pojal jen práce, jež sám po kládal za nejlepší, a že vedle tištěných veršů zu- stalo po něm ještě mnoho rukopisů. Ty však po jeho smrti zmizely úplně. Nynější jubilejní vydání drží se přesně pořádku v jakém sám Prešérn vydal své verše. Jsou roz- děleny ve skupiny písní, ballad a romancí, různých písní, gazel, sonettů, po nichž následuje jeho nej- větší epická báseň »Křest při Savici«. Jako sedmý oddll přidány ony básně, jež se po smrti básníkov zachovaly jednak v časopisech, jednak v nečetných rukopisech, pokud byly soukromým majetkem a vy- davatelstvu byly nyní dány k disposici. Vydavate dovolil si pouze tu odchylku, že starý pravopis Pre šérnův nahradil moderním a že místy některé pro vinciální gramatické tvary Prešérnovy změni! — po- kud rým a rythmus dovoloval — ve tvary, jichž užívá nynější spisovná slovinčina. O vnitřní ceně Prešérnovy poesie netřeba s zmiňovati. Byla u nás uznána už mnohokrát a obe- censtvo české má příležitost seznámiti se s Pre- šérnem v dobrém překladu. Nemůžeme však po- minouti mlčením hlavní ozdobu, jíž se dostalo jubi- lejnímu vydání illustracemi Karpellusovými. Karpellus je moderní umělec, není mu cizí moderní deka- dentismus; ale ve svých illustracích k Prešérnu dovedl svou tužku udržeti tak dokonale na uzdě,že jeho kresby nikde neruší klassického rázu básní Prešérnových. Druhou přednost Karpellusovu shledá- váme v tom, že básně, jež měl zobrazit, skutečně si pročetl, že vnikl v jich hluboký smysl, čehož bohužel nenacházíme vždy u illustrátorů českých. Mnohé z kreseb Karpellusových jsou nad to díla v pravdě umělecká; na př. rozkošná illustrace k »Nezákonné mateři«, k »Fenizu«, v němž Prešérn opěvá památku Vodníka, prvého co do času básníka slovinského, ke »Křtu při Savici«, k »Mornaru«, »Ribiči« a m. j. Vzhledem k umnělecké ceně a ku krásné úpravě tohoto výdání je cena knihy velmi mírná. Stojíť měkce vázaný výtisk 5 korun, vkusně vázaný v plátně 6.40 K, poštou o 30 hal. více. Českým ctitelům musy Prešérnovy může tedy býti J. H. vydání toto nejlépe doporučeno.
#17 alto_textblock #17
Ze slovanských listů. * Nejnovější povidka A. Čechova »V ovrapě- vzbudila v ruské veřejnosti opět značný rozruch. Spisovatel sáhl pro látku do týchž vrstev, jež vy- líčil již ve svých »Mužících«, do života venkovského lidu, dolčeného z části městskou civilisaci. Vylíčena tu ziskuchtivá rodina se starým Grigorijem v čele. Spisovatel dochází závěru, že dobré instinkty prosté venkovské duše vůči otravě mravní nemohou v ži votě se uplatniti a proraziti si cestu. * Zvláštní dojem zanechává poetická povídka mladého spisovatele J. Gorkého »Dvacať šest
#18 alto_textblock #18
edna,« uveřejněná rovněž v »Žizni« jako výše zmí- něná povídka Čechova. P. Gorkij jesl, jak jsmne již nejednou poznamenali, rozhodný belletristický talent stojící v táboře ruských marxistů. Ve své nejnovější »básni v próse« líčí 26 »živých strojů«, pracujících v podzemní pekařské dilně za nejtěžších podmninek životních, bez jediného záblesku radosti a duševní útěchy. Aby dělníci nebyli vyrušováni v práci, ma- jitel opatřil okna pevnou mříží. Ale i do toh to podzemního žaláře vnikne paprsek světla v osobě 16leté služky s růžovými tvářičkami a modrýma veselýma očkama, která zvykla si přicházeti k dílně a pokřikovati na dělníky: »Žalářníčkové, dejte mi preclíků.« Mezi dělníky a Tání vyvine se zvláštní poměr. Pohlížejí k ní ze svého pekla jako ku svému jasnému ideálu. Idylický poměr přeruší vysloužilý voják, nový pekař, jenž se zaručí, že ve dvou ne- dělích ideál jejich — Táňa — neodolá jeho ná- strahám. Výbojný vousáč zvítězí a dělníci přistihnou Tani, když se vrací z dostavenička s ním. Způsobí jí nemilé a hlučné uvitání. Ano chystají se ji roz- sápati. Ale ta se rozžene, zablýská očima a řekne jim klidně: »Ach, vy nešťastní arestanti!« a ti se sklopenými hlavami odejdou do svého podzemí, kde již Táňa se vícekráte neukáže. * Ruské ministerstvo osvěty vydalo atlas s ta- bulkami, znázorňujícími rozvoj lidové o světy v Rusku. Vysvítá z nich, že nejvyšší stupeň vzdě- lání lidového dostižen byl v guberniích finských a estonských. Poměrně malým rozvojem národní osvěty vyznačují se gubernie podolská, mohylevská a vo- lyňská. Rozvoj poballických gubernií vysvětluje se tim, že osvěta lidová podporuje se zde již kolem 300 let, kdežto v mnohých ruských guberniích od založení prvních škol národních uplynulo sotva 70 le. * Dopisovatel »Nového Vremene« měl rozmluvu s Henrykem Siemiradzkým, pracujícím nyní o opeře pro divadlo lvovské. Polský uměle nezúčastní se pařížské výstavy, poněvadž prý za- vládly v umění nové proudy, jichž Siemiradzki n- uznává. Mladý ruský umělec Sergěj Dagilev vystoupi v »Rossiji« ostře proti stanovisku polského mistra a odsoudil celou uměleckou činnost Siemiradzkého. Redakce váženého denníku neztotožňuje se s míně- ním bojovného Rusa, přes to však poukazuje k okol- nosti, že i nové směry vynesly již několik rozhod ných talentů. * Petrohradský »Kraj« přináší obšírnou roz mluvu svého dopisovatele s Eliškou Krásno- horskou a Pavlou Maternovou s vylíče- ním jejich literární činnosti, jmenovitě pokud se týká jejich překladů z polštiny. Eliáka Krásnohorská vyprávěla dopisovateli genesi záslužného svého pře- kladu Mickiewiczova »Pana Tadeáše«, při čemž vzpomněla zvláště součinnosti některých vynika- jících Poláků, zesnulého probošta V. Štulce a pana P. Sobotky, obou svých předchůdců v překladech z Mickiewicze. K sympaticky psaným črtam připo- jeny jsou podobizny obou spisovatelek. * Krakovská universita pozvala zvláštním latin- ským přípisem ku svým jubilejním slavnostem, jež budou pořádány v červnu, též universitu a akademii petrobradskou. Oba vědecké ústavy rozhodly se od- pověděti v témže jazyku a slavnosti se účastniti. K jubileu vydán bude sborník, obsahující dějiny university a jiné zajímavé zprávy historické, jmeno- vitě nově nalezené dopisy Kazimíra Velkého k papeži. * Ve Varšavě počnou vycházeti dva umělecké týdenníky »Swiat Artystyczny« redakcí známého prof. W. Gersona a »Plekno« péčí J. Paw lo w- ského, stojicího v čele spolku polských malířo. * Úřadník zemského archivu zábřebského Emi Laskowski zve ku předplacení na nový vážný pod- nik, jejž počne vydávati redakcí dra. Milana Šense a Dragutina Hirce s názvem »Nase povjestne gradjevine«. Dilo stopuje cíl našich »Hradů a zámků«, popsaných Sedláčkem, a jest rozvrženo na 5 svazků o 10 sešitech po 31/2—4 arších. Každý sešit bude míti nejméně 6 celostránkových příloh, zobrazujících památné hrady chorvatské. * V Petrohradě zemřel vynikající malíř ruský Ivan Petrovič Keler. býv. professor malířské akademie petrohradské. Práce jeho, zamlouvající se hlavně přesnou kresbou a výborným koloritem, jsou rozptýleny po různých museích a u soukremých ma- jitelů. Vynikl hlavně jako portretista a krajinář. V tomto postě bude uspořádána v petrohradské aka- demii posmrtná výstava jeho děl * Syn »ukrajinského slavíka« Bohdana Za- leského vydal první díl korrespondence svého otce. Nalezají se zde mezi jiným dosud neznáméa pro charakteristiku tehdejších poměrů velmi cenné listy Mickiewicze a Slowackého.
#19 alto_textblock #19
Slavjanin.
#20 alto_textblock #20
Z cizích revuí.
#21 alto_textblock #21
* Odezvu na stať Jeana Finota »Francie před jazykovou válkou« uveřejněnou v »Révne des révues« přináší »Mercure deFrance« (č. 3.) článkem » La destinée des langues« od Remy de Gourmonta. Mnoho-li lidí mluví tím oním jazykem, zdá se býti autoru věcí vedlejší; hlavní jest věděti, zda ta či ona řeč má též dostatečnou literární minulost, aby si uchovala nadvládu. A tu je zdáním autorovým, že všechny evropské jazyky vzdor obsahu a literární minulosti ponenáhlu zaniknou. Ruský kolos prý vše pohiti * Pěkný přehled literátů německých, kteří s obírali vesnickým životem, podává Strauss a Torney v »Monatsblätter für deutsche Lite- ratur« (č. 6.). Autoři rozeznávají dvě hlavní sku- piny spisovatelů, kteří se obírali vesnickým životem: za předně ty, kteří psali o vesnici z umělecké lásky k věci a za druhé ty, kteří psali o vesnici s určitým vychovávacím plánem, psáti o lidu pro lid. K prvním náleželi Jeremias Gotthelf, k druhým Golifried Keller. Adolí Pichler a P. A. Rosegger. Mimo to někteři psali vůbec o lidu, jiní obrali si za předmět, lid urrité krajiny, určitého dialektu. Tak obyvatelé Čer- ného lesa našli představitele v Bertholdu Auerbachovi, Hermině Villingerové a H. Hensjakobovi. Elsasany obral si K. Stöber, Kýňany F. v. Horn, Westfaly K Immermann a Annetta v. Droste, Nizoněmce P. Reuter a Klaus Groth atd. atd. * Malá brožura H. Kantorowicze »Co čtou ber- línští studenti?« vzbudila svého času hotovou bouři. Autor na základě výpůjčních lístků zjistil na 300 sludentech, že z opravdu krásné literatury Goetha, Schiliera, Shakespeara a j. nečtou skoro nic, za to ale že silně pěstují nejkořenější literaturu pikantní. K této brožuře upiná svou studii F. Oppenhe mer v »Die Wage« (č. 10.) a ukazuje, jak vděčné bylo by pole pro psychologii lidu, kdyby dle výpůjčních lístků z různých lidových knihoven se zkoumalo, co as nejvíce ta ona třída lidová čítá. *Révue Naturiste zahájila anketu k docílení očisty soudobého tisku. Většina dotazo- vach vídí spásu v úplné svobodě tisku. Paul Alexis praví: »Národové mají tisk, jakého si zaslouží. Změňte jejich mravy, můžete-li, ale tisk, ten nepo- třebuje nic, leda svobodu.« Henry Marret předvidá, že denní lisk bude jednou zatlačen knihou a révuí. neboť denní tisk je dnes na kraji úpadku, kdežto cena knihy a révue stále stoupá. * Čtenáře naše, pokud zajímají se o Polabany, upozorňujeme na rozsáhlou studii F. Tetznera »Dle Polaben r hannoverschen Wendland«, jejíž počátek přináší 13. číslo časopisu »Globus«. Studie dopro- vozena jest četnými fotografiemi a bude dojista ví- Mr. Penn. tanou národopisnou pomůckou.
#22 alto_textblock #22
Bibliografie.
#23 alto_textblock #23
* Sebraných spisů Al. Jiráska. Ná- kladem J. Otty v Praze. Šeš. 303. (dílu XXVIII. s. 8. ) pokračování historického románu »Bratrstvo«. Líčí hrdinné výpravy a boje spojených vojsk českých slovenských proti Uhrům a jejich králi Huňadovi pod velením českého válečníka Jana Jískry z Brandýsa. * Dějiny umění výtvarných od K. B. Mádla. Nakladatelství Bursíka a Kohouta. Po delší přestávce vydán sešit 27. Naklaďatelství učinilo opatření, aby ve vydávání dlla další přerušení již nenasťalo * Názorná květena zemi koruny české. Píše professor Polívka, vydává knihkupec R. Promberger v Olomouci. Dílo dospělo k řádům mandloňovitým, jabloňovitým a pustorylovitým. Za »Květenu« dostalo se spisovateli ceny »Svatoboru«, *O sousto chleba. Dvé povídek z továrního života od F. J. Andrlíka. Nákladem V. Kotrby v Praze. 4. sv. »Ludmily«.