Dne 8. července 1900.

KATOLICKÉ LISTY.

Číslo 185. Strana 3.

k nim přičísti nelze. Jeho velebitel sice nechce, aby jej měli »za slovanského enthusiastu, který tone v nadšení, jakmile ucítil ruskou juchtu anebo ochutnal ruských ščí«, však přece neodolal, ne sice »juchtě a ščím«, ale rafinované reklamě skromného p. Koma- róva, jenž českého referenta dovedl i přesvědčiti, že za jubilea Puškina pouze na jeho podnět utvořen ko- mitét novinářů a duma se usnesla převzíti ku slo- vanským hostům úřad hostitelky. O slavnostech Pa- lackého zahájil sice p. Komaróv svou řeč ostenta- tivně velkým pravoslavným křížem ve jménu Otce, i Syna, i Svatého Ducha, vystoupil na banketě jako obhájce Slovanů proti Němcům, jakož si vůbec libuje v úloze advokáta vněruských Slovanů, avšak ve svém orgánu stále hlásal a hlásá a pod maskou hájení vyšších státních zájmů a principů zuřivě propaguje nejkrutější bismarkovské prostředky oproti Polákům v království a na Litvě, proti Finům, Arménům a všem, kdož hájí svou národnost, svá práva a dávné výsady. Chtěje uvésti na pravou míru nemístné, nás Čechy až snižující velebení gen. Komaróva — v čemž shledávám spíše jednostranné, nekritické posuzování činnosti řečeného pána nežli strannictví — zasílám tento na základě přesných dat sestavený článek. N. Heintze, jenž byl od r. 1888 spolupracov- níkem a za posledních 7 let spoluredaktorem »Švětu«, uveřejnil nedávno ve feuilletonu jako vlastní původní práci román »Zápisky Matrony«, o němž však ná- hodou vyšlo na jevo, že není leč hrubá eskamotace románu francouzského belletristy Huysmansa. Dopa- dený plagiator jal sebe z počátku hájiti více než naivní omluvou, že sám byl podveden jakými Rusem, jenž prý mu ten překlad Huysmansova románu pro- dal v rukopisu jako původní zápisky jisté ruské pro- stitutky Byl však usvědčen ze lži a dalším pá- tráním shledáno, že se dopustil celé řady podobných plagiátů, tiskna systematicky ve »Světu« a potom ve zvláštních svazcích staré, jím předělané a za svou původní práci vydávané ruské povídky a romány. Vida nezbytí, vyznal se konečně v denníku »Rossija« kajicně ze všeho, vysvětliv zároveň svůj poměr k chefu Komaróvu. Již v časopisu »Zvězda«, redigo- vaného týmž Komaróvem, uveřejnil roku 1889 histo- rický román »Mertvéc-Karátěl«, jejž dle návodu Ko- maróova předělal ze starého románu »Maljúta Skurá- tov« od V. N. Setróva a jenž vydán později ještě jako kniha pod záhlavím »Carský soud«. Heintze uvedl pod řádky aspoň různé poznámky o zřídlech, než Komaróv škrtl je všecky jako zbytečné. Roku 1893 vybídl Komaróv svého pomocníka, aby pro feuil- leton »Švěta« zpracoval román Sergije K—ova »Va- děnije Velikego Novgoroda«, vyšlý roku 1832 v Mo- skvě, a odporučil mu k stejné kompilaci též román Nestora Kukolnika »Joann III.« Štísněné poměry, v nichž se Heintze nacházel, přiměly ho podvoliti se a předělaná práce vytištěna jako původní historický román pod názvem »Pervyj russkij Samoděržec«. — I zde chtěl Heintze uvésti prameny, čehož ale Ko- maróv opět nepřipustil, vypustiv všecky citáty. Teprv v dvacátém feuilletonu umístěny k naléhání Hein- tzeovu některé vysvětlivky, avšak dříve Komar óvem pozměněné. A tak to šlo dále. Heintze pokračoval ve své plodné činnosti dle programu svého patrona, až věc dospěla ke skandálu, jenž Heintzeovu reputaci úplně zničil. A jak se tu zachoval šlechetný gen. Komaróv

Zcela po generálsku. Nehnul ani prstem, aby se svého souredaktora ujal, přičinil se o jeho rehabili- taci aneb dokonce svoji spoluvinu vyznal. Umyl jako Pilát ruce osvědčiv, že neměl o ničem ani tušení. Při tom však těšil Heintze, že má povždy zajištěnu práci ve »Světu«, slíbil mu »paj«, t. j. jistou část akcií vydavatelského družstva, které se mělo zříditi, a stále ho ještě nazýval svým přítelem. To-li není nejvyšší stupeň farizejského ramenářství? »Dosud — končí Heintze jeden svůj dopis v »Rossiji« — nachází se u mne jako zlý úšklebek kabinetní portret Komaróva s vlastnoručním podpi- sem: »Mému milému a drahému soudruhu Nikolaji Edvardovičovi Heintzeovi na upomínku v Praze roku 1898.« Ruské časopisy jednosvorně odsoudily hanebné jednání obou plagiatorů. Uvedu jen dva úsudky. »Sěvernyj Kurjer« dí: »Ani Komaróv ani Heintze nestáli by za řeč, kdyby se nejednalo o tu »čtenářskou massu«, na níž podobný tisk vyvírá tak veliký vliv. Pp. Komaróvé a Heintzové nejsou pohříchu v oboru tak zvaného pouličního tisku ojedinělými »spisovateli z řemesla«, jak Heintze sám svědčí, a tento tisk jest přece hlavní duchovní stravou statisíců málo vzdělaných Rusů! Zájmy tohoto čtenářstva jsou hájeny každým strhnu- tím masky s pánů Heintzů, kteří musí nyní zmi- zeti nejen z obzoru literatorů vůbec, ale též jako »škrabáci z řemesla«. — A jeden z nejlepších ru ských listů »Petěrb. Vědomosti«, jichž redak torem je šlechetný kníže Uchtomský, takto vyjadřují svou in- dignaci. »Zde ovšem nejde předem o to, kdo je horší: Komar67 nebo jeho čistý souredaktor. Naskytují se otázky mnohem důležitější, vážnější, v jakých totiž vlastně rukou nachází se domnělé upřímné tlumočení a hájení státních principů a závětů, v jichž jménu Heintzův patron a soulotr (»sorazbójnik«) po péru, a v tklivém souhlasu s ním různí Gringmuthové (Kat- kovec Gringmuth, redaktor »Moskevských Vědomosti«, věrný nohsleda svého zlopověstného předchůdce Pe- trovského a jeho patrona, oberprokuratora Pobědonos- ceva) — neskrblí podezříváním a denunciacemi, kálí blátem pomluvy každého, kdož dle jich pojmů není s důstatek proniknut řečenými ideami, kdož projeví sebe menší nestrannost a snášelivost k jinověrcům, k neruským národnostem a k okrajům říše. Celých sedm let byla redakce tohoto specificky páchnoucího listu (»Světa«) svěřena úplně člověku, jenž sám o sobě svědčí, že dokud byl dobře placen, vědomě »prodával« svou spisovatelskou čest a reputaci, ačkoli cítil, že někdy »bude zle«. Jeho kmotříček a svak pobíhal zatím s narostlým hřebenem, konal zde i v cizině politicko-dryáčnické řeči, štval proti národnostem, při- pojeným k ruskému mocnářství, plazil se dnes před bulharským knížetem, pro kterého ještě včera neměl dosti nadávek, kydal nejpodlejší hanu na ruské kato- líky a luterány — a po takové spoustě hnusných činů žehnal se (živou mocí okázale a veřejně) pravo- slavným křížem, aby dokázal, kdo a jací jsou ti praví zástupcové vlasti ...« Zde tedy již nemluvil referent »Katol. Listů«, nýbrž samo ruské časopisectvo, nejkompetentnější roz- hodčí v té záležitosti. — Tak vypadá p. Komaróv, »nejpopulárnější Rus v Čechách«, v osvětlení vlastních »poctivých« ruských orgánů, kteří jej přece trochu lépe znají než »Nár. Listy«.

za faráře do Kocléřova, vp. Alex. Štancl, kaplan, za administrátora v České Třebové, vp. Frant. Khun, kaplan solnický, za kaplana do Borohrádku, vp. Ka- rel Kučera za kaplana v Solnici. — Uprázdnila se fara ve Stěžerách, patron. hrab. Jana Harracha, od 2. července; fara v Rokytníku, patr. Jos. Etricha, též od 2. července. Exercieie čili duchovní evičení konati s budou pro katolické učitelky od 27. do 31. srpna 1900 v klášteře Sacré Coeur na Smíchově, Karlova třída č. 103. Začátek v pondělí, 27. srpna o 4. hod. odpolední, zakončení v pátek ráno, dne 31. srpna. — Po ukončení koná Marianská družina učitelek valnou hromadu a volbu představenstva. Valné hromady mohou i ostatní účastnice duchovních cvičení jako hosté se súčasiniti. Přihlášky k exerciciím staňtež se přímo do kláštera, a sice nejdéle do 20. srpna s výslovným podotknutím, zda účastnice si přejí též v klášteře přenocovati nebo ne. Procesí do Filippsdorfu vyjde v sobotu, dne 28. července t. r. z chrámu Páně u sv. Ignáce na Karlově náměstí za vedení vdp Jana Beránka po mši sv., která sloužena bude o půl 6. hod. ranní. Vlak vyjede téhož dne o 7. hod. 24 min. ráno z ná- draží císaře Františka Josefa do Filippsdorfu. Lístky k témuž vlaku lze obdržeti od 15. července do 27. července za 2 zl. 30 kr. u p. Karla Zappe na Kar- lově náměstí č. 16 vedle »Černého pivovaru« a u p. Františka Simmra na Král. Vyšehradě, Neklanova ulice č. 116—VI. Dvě dítky od 4 do 10 let mohou jeti na jeden lístek. Návrat procesí z Filippsdorfu o 12 hod. 19 min. v poledne a příjezd do Prahy o 7 hod. več. Prosí se o hojnost družiček a mládenců.

Zprávy denní.

čistoty. Celý den jest věnován práci, tak že řeholnice snadno zapomíná na celý svět. A častější modlitba učí jí sebezapírání, obětování se Bohu a nemocným, slepcům, výchově dívek a pod. Nikde neutíká čas tolik rychle jako v klášteřích, v nichž zahálky vůbec není. Všecko v nich dýše klidem. A tím se vysvě- tluje, proč tolik vznešených paní a dívek ze světa uchyluje se do klášterů. A řekne-li kdo řeholnicím, jak jich svět lituje, usmějou se útrpně a odvětí: My litujeme jej — my nechceme, aby nás někdo litoval my jsme šťastny. V klášteřích, pokud jen v nich původní pravidla jsou zachovávány, závisti není. Roucho představenéje ze stejné látky, jako habit nejposlednější sestry. A před- stavená líší se od podřízených pouze tím, že má více starostí a práce. Není tedy příčiny k závisti. Když před sto lety francouzská revoluce všecky ženské kláštery zotvírala, svět se divil, že řeholnice z klášterů nechtěly vyjíti. Musily býti násilím vy- háněny. Bylo sice tehdy mezi kněžími a řeholníky od- padlíků dosti, ale přece ne tolik, na kolik revolucio- náři počítali. Ale z francouzských řeholnic odpadlíků vůbec nebylo. Tyto i po svém vyhnání vedly život od světa odloučený, žily i v rouše světském jako řeholnice dále. Proto opakuji svou prosbu: Nechť jich nikdo nelituje. Naše litování bylo by jim urážkou. Ony našeho litování vůbec nepotřebují a také o ně nežá- dají. Ta drsná podšívka je jen navrchu, ale pod ní je hedvábí.

Zprávy církevní.

Církevní slavnost. Dnes se koná památka sv. Kiliána, biskupa a mučeníka. Týž jest apoštolem severního Bavorska. Sv. Kilián pochází ze šlechti- ckého rodu ve Skotsku a byl vychován v některém klášteře anglosaském. Zřeknuv se světa, oblékl na se řeholní roucho, byl pak posvěcen na kněze a spravoval klášterní školu. Záhy však pocítil v sobě touhu, hlásati evangelium pohanům. Roku 686 přišel se svými soudruhy ku hradu Würzburku na levém břehu řeky Mohany, kde vládl durynský vé- voda Gosbert. Kilián měl zalíbení na této zemia umínil si zde zůstati. Roku 686 odebral se do Říma, aby od papeže obdržel poslání a právomoc- Vrátiv se z Říma, počal horlivě kázati. Pohané dychtivě poslouchali slova Evangelia a přijímali křesť svatý. Vévoda Gosbert měl vdovu po bratru Gailanu za ženu. Na vyzvání sv. Kiliána propustil ji od sebe. Za to přísahala Gailana, že se na sv. Kiliánu pomstí. Když vévoda odtáhl do pole proti Theoderichovi, uplatila dva zlosyny, aby biskupa a jeho dva spolubratry tajně usmrtili. Zlosynové pře- padli v noci 8. července r. 689 sv. Kiliána a jeho dva druhy a meči je zavraždili. V Čechách máme prastarý farní chrám sv. Kiliána v obci téhož jména na levém břehu Vltavy. Chrám ten založili z Němec přišlí benediktini z kláštera Ostrovského. Osobní věstník duchovenský z diecése králové-hradecké. Ústanoveni jsou: vdp. Josef Betlach, bisk. notář, děkan, farář stěžerský, za děkana do Jilemnice, dp. Josef Kühnel, farář v Rokytníku,

* Hus a obcházení paragrafů od míst- ních školních rad. V obvodu c. k. okresní školní rady chrudimské obešly (pokud pisateli známo) dvě místní školní rady chytře paragrafy školnía »využitkovaly« jich letošního roku pro »Husův den«. Známo, že místní školní rada může zákonnitě po tři dny v roce dáti prázdno. Pro- tože v některých místech, hlavně přičiněním »štvavých« pastorů a »husitských« t. j. helvetských učitelů oslavuje se »Husův den« v modlitebnách protestantských ká- zaním a bohoslužbou: tu, aby protestantská mládež této slavnosti se svými učiteli súčastniti se mohlaa v naprostém nedostatku posluchačů aspoň ona pro- story modlitebny naplnila, vyžádali si helvetští učitelé, protože letos »Husův den« přišel na pátek, — (Hus se v pátek postíval; postili se též v ten den helveti při oslavě Husově?) — nejen pro sebe, ale i pro helvetskou školní mládež, od helvetských místních škol. rad t. j. takových, jichž předsedou je helvet, anebo aspoň členové většinou helveti, prázd no. Na dvou místech, jak shora udáno, prázdno dáno učitelům i helv. žákům, kdežto katol. učitelé a katol. žáci prázdna neměli. Upozorňujeme na ta- kovétozneužíváníparagrafůškolních od místních školních rad nejen slav- nou c. k. okresní školní radu chrudimskou a všecky ostatní, ale hlavně veleslavnou c. k. zemskou školní radu, protože počínání toto jest obejitím zákona. »Husitská« církev není církví státem uznanou; církev »reformovaná« není církví husitskou a proto »reformovaní« nemají nižádného práva, dle něhož by mohli žádati za prázdno v »den Husův« pro mládež svou. Uvážíme-li, že ve školách našich vyučují se katolíci, evangelíci, helveti, židé, starokatolíci, a kdyby každé z těchto vyznání oslavo- valo prázdnem své »památné« dny, že by co nejdříve přišli socialisti, baptisti, irvingiáni a sta jiných sekt protestantských, které by též prázdnem chtěly oslavo- vati zase své památné dny, musíme konstatovati, že pak by škola vlastně po celý rok byla zavřena, což by obzvláště zalíbilo se těm učitelům »křiklounům«, kteří chtějí míti veliké platy a nic neučiti. Uvážíme-li, že po příkladu oněch dvou zmíněných školních rad místních jiné by daly prázdno na 1. května, jiné po školním výletě, kdy bývá jak učitelstvo, tak žactvo »zmoženo«, — (Že nepřeháníme, potvrzuje faktum: letošního roku kdesi při výletě škof. mládeže [všech bylo as 100 žáků!] vypily se jen od žáků obecné školy dva hektolitry piva; mravní vý- chova moderní školy !) — atd., jeví se nutnost onomu zmíněnému obcházení zákona přítrž učiniti. Upo- zorňujeme též na tento nešvar P. T. zástupce církve jak v okresní tak zemské školní radě a doufáme, že mlčeti nebudou, nebot jak napsal kdosi: mlčeti tu by nebylo zlato, ale bláto . .. (Což neklesla úroveň vzdělání? Kdyby žactvu katol. bylo dáno prázdno ku přijetí sv. svá- tostí na př. o missiích — křičívá se, že úroveň vzdě- lání klesá!) Vědomosti o Husovi. O tom píší »Rad. Listy«: Nejčastěji vyskytují se u nás vědomosti čer- pané z kompilac. Kompilací nazýváme práci nesamo- statnou, desátou knížku z devíti jiných udělanou, jež