Z finančního výboru uherské sněmovny. Z Pešti, 22. prosince. (C.-B.) Finanční vý bor poslanecké sněmovny schválil po prohlášení Košutově, že nepovoli vládě, stojící na zá- kladě z r. 1867, žádné indemnity a po prohlá- šení hr. Tiszy, že jest nalehavě nutno uzavříti s Chorvatskem spravedlivou a loyální smlouvu. osnovu zákona o indemnitě pro první4 měsíce r. 1904 a prodloužení uher- sko-chorvatské finanční smlouvy v celku i v podrobnostech. Výbor schválil pak ještě osnovu zákona, jímž se povolují státním úřadníkům příplatky. Purkmistr města Pešti. Z Pešti, 22. prosince. (C.-B.) V dnešní valné schůzi městského zastupitelstva byl zvolen purkmistrem na dobu šesti let opětně Jan Halmos.

Otázka habešská.

Z Říma, 22. prosince. (P. C.) Účelem „dejšího pobytu anglického vyslance u ně- guše Menelika plukovníka sira Joh na Harringtona jest výměna názorů s mini- strem záležitosti zahraničních, aby mohlo býti ve všech otázkách, zajímajících Anglii a Italii, Habeši souhlasně postupováno. V dosavadních rozmluvách byla dosažena v té příčině úplná dohoda.

Smutné Vánoce. I ten nejprostší, nejchudší a krutě bídou pronásledovaný se povznese, na zubožený stav svůj chvilenku zapomene, když mu v ucho za- zvoní sladké slovo — »Vánoce«. Je jisté kouzlo ukryto v těchto svátcích a jeho účinkům ne- ubrání se ani ten, kdo zdá se býti vůbec pro všechen cit otrlým, ani onen, jenž povýšen jsa nad tak zvané předsudky, povrhuje tím, co jiným je sváté. Člověk má oštatně na těžké, obtížné pout životem potřebí dnů radostných a po klopotné práci osvěžujícího odpočinku, jako putovatel pouští potřebí má oásy. Člověk není stvořen pouze proto, aby trpěl a naříkal a při tom zmíral touhou po onom světě, nýbrž každý člověk rozumný, v němž bigotní odříkání se neubilo dosud lásku k věcem vezdejším, ví, že nestvořil bůh věcí těch proto, aby nás trápily, nýbrž abychom se z nich těšili. A proto bychom si přáli, abychom my všichni, kteří jsme si blízcí svazkem národního příslušenství, kteří rmoutíme se společně a spo- lečně též plesáme průběhem života, jenž ledacos nám přináší, aspoň v těchto několika dnech. jež nám nástávají, šťastnými se cítili. Však velká naskytuje se nám tu otázka Je to možné? Dá se nálada komandovati Nikoli. Denní zkušenost nás o tom poučuje.

Zastavili se před menším krámem papírni- ckým, za jehož výkladní skříní vyloženy byly různé tretky. Překvapen zůstal továrník mlčky státi. Co chce zde, abych jí koupil? Chvíle ticha. Stáli vedle sebe a dívali se do skříně. »Není krásná?« tázala se ho jako v opo- jení a ukazovala mu prstikem na vytoužený dar. Byla to dlouhá, mramorová socha, bílá. s modravým pruhem kol pasu a zlatou zář kolem hlavy. Zelenka podíval se na dívku. Ústa její le- žela na skle, libala je] Posílala pozdra- svaté matce. »Chceš tedy tu sochu? Tu bílou?« »Ano — a nebude drahá?« Srdce její bilo jí prudce v útlém tílku — tak čekala na odpověd. »Počkej !« Vešel do krámu. Děvče pozorovalo ho skulinou — vidělo, jak prodavačka sochu vyn dala ze skříně, zabalila a podala mu ji . . Za chvíli vyšel ven. Chvíli pozoroval mladou onu dívku, jak šťastna stála před ním. Pak dal jí balík. »Zde máš svatou matku . . . a zde ještě dvacetikorunu . . . Dnes už nemusíš prodávat. jdi domů a vyspi se !« Zelenka už nepospíchal. Chvíli díval se za děvčetem, které při poděkování mělo oči plny slz, pak zavolal na blízkého vozku. Tichou ulicí hrčel kočár a Zelenka, maje oči přivřeny, přemýšlel. Bude se paní jeho hněvat — či uvěří mu? Déšť houstl. Pavel Romahov.

A věru že tak smutných Vánoc jako letos dávno již jsme nezažili. Putujte po vlastecha hledejte spokojené tváře, vypravte se kamkoli chcete, všude vás uvítá zasmušilá tvář a zaro- sené oko. Vyjděte si v hlavním městě do ulic, jaké zkušenosti tam nabudete? Prázdné krámy, smutně po kupách zboží pohlížející obchodníci sem tam zevlující a vás jako rušitele jejich kontemplativných úvah pozorující. A jak to teprve vypadá v dílnách? Výhně jsou tmavé a studené, stroje stojí a působí tím příšerněji, za to ale jsou sklady nabité hotovým zbožím, na něž absolutně není žádného odbytu. I ony živnosti, z nichž nedá se kořistiti stro- jem, nýbrž které musejí býti provozovány pil- nou rukou dělníkovou, dnes ničeho nevynášejí. Všude nadbytek výrobců a nikde kupce aspoň ne takového, který by dopřál prodejci slušného zisku. Všechny sentence starých ho- spodářských myslitelů, všechna okřídlená slova ukazují se býti falešnými, i ono veliké slovo Malthusovo, že přírostek populace na zemi je ve čtverečném poměru ke množství potravin ukázalo se býti falešným. Pravdou je dnes spíše opak toho.

Nejhůře ovšem vypadá to dnes v říši, k níž my jsme připoutáni. Všude jinde přece ještě na vánočním stromku letošním jsou zelené větvičky, jen u nás každá ratolístka od první do poslední zvadla, uschla a je bez života. A nemůže tomu ani jinak býti: jsme zde zařízeni na potřeby velkého státu a nechceme a nemůžeme se ob- mezit na to, čeho nezbytně nutno, dle pří- sloví, že chudí lidé vaří vodou a oněch starých i nových zásobáren, pomůcek a ressourcí, jež mají všechny ostatní velké státy, u nás postrá- dáme. Nemáme především nikde kouska půdy cizí, kde bychom nabyli odbytu pro přebyteč- nou výrobu a nemáme takové moci, takého vlivu a státní prestiže — abychom založili si v ci- zině trhy, které by nám v případě domácí de- presse pomohly. Naopak vedeme takovou poli- tiku, že dovolíme cizině, aby u nás hospodářsky se roztahovala, kdežto sami zalézáme do kouta, neboť podle pana Goluchowského nesmí ma teriální prospěch odvraceti politiku zahraniční od velikých a nejdůležitějších jejích cílů !

A jak se to má u nás ne s hmotnými, ale s duševními statky, jak zejmena nám ustláno politicky a národně? Máme snad pří- činy rozradostniti se a vesele zanotovati vánoční píseň? V té příčině jest ještě truchlivější stav, v němž se nalézáme. Buďme spravedlivi a přede- vším dejme průchod pravdě. Nesrovnávalo by se s pravdou, kdybychom tvrdili, že nám v do- bách minulých nebylo hůře, kdybychom soběa jiným namluviti chtěli, že jsme v úpadkua že ustupujeme. Nikoli. Je pravda, že daleci jsme ještě cíle, k němuž se touha naše nese a jenž odměnou má se nám státi za utrpení a svízele dlouhého zápasu, je pravda, že odraženi jsme byli, když před sedmi léty učinili jsme notný skok do předu — ale na ústupu se nenalezáme. Mějme na mysli, že co nám průběhem půltřetího věku uzmula nepřátelská zloba, nedá se vymoci všechno za půl věku, avšak my ne- stojíme, my jdeme. Jest ovšem pravda, že na té dlouhé pouti k národnímu štěstí ocitli jsme se v tu dobu na dráze plné balvanů a zrádných trhlin a pro- pastí, že nebezpečí hrozí nám odevšad a že třeba ne pouze odvahy a síly, abychom pře- kážky šťastně překonali, nýbrž v první řadě oné vznešené důvěry, jíž v okamžiku kritickém dodává zápasníkům velikost a vznešenost my- šlénky, pro niž v boj se vrhli. Však tažme se sami sebe: máme tutc důvěru? Rozhlédněme se vůkol a nakresleme obraz, jenž se našemu zraku jeví.

Jest nás tak málo a nepřátel tak neskonale mnoho. Rozum by kázal tedy sevřit řady. Co ale činíme? Pomalu bude u nás politických stran jako kvítků na poli, jenom že nebudou šířit všechny vůni. A jsou to snad zásady, jimiž se lišíme? Nikoli. Zájmy stavu a stáří. Máme strany stavovské a potom strany staré i mladě. Otázka, jak dobýti rovného práva a jak co možná největší samostatnosti zemím korun české, musí prý býti rozřešena zá- roveň s otázkou, jak dociliti nej- větší ceny řepy a svaliti si s krku nepohodlnou, mnohdy nemravnou konkurenci. Otázka, jak zajistit jazyku našemu aspoň takové postavení, jaké zde má jazyk německý, má býti řešena dle toho, jak starý je ten, kdo recept na to sestrojil Na místě, aby starší strany, plny zkuše- nosti a znalosti, oživovány byly a omlazovány čerstvým a svěžím dorostem, který by přinášel odvahu, nadšení a oheň — postavily se u nás strany ty proti sobě. A následek toho? Vidíme ho bujet na tom našem českém suchoparu. Je to obyčejné býli a mezi ním jedovaté rostliny, vypučelé ze semene mandragory, jež vichr rozházel vůkol. Naleznete je každým kro- kem, netoliko zášť a nenávist, pomlouvačnost, jež vylézá ze země hned vedle závisti, nejvíe ale bují tam všude nízkost a trivialita . . Nadšení uschlo i čistota myšlenek. Než, nechme toho. Není to uvažování štědrovečerní, spíše me- ditace postní. Bylo jí ale zapotřebí. Však setřemež slzu z oka, opásejmež se důvěrou a věřme, že bude lépe. Snad se přece dočkáme.

Moderní stoupenci Husovi. S neuprosnou důsledností pokračuje K. Ro- han v Pelelových »Rozhledech« v bedlivé re- visi našeho procesu s duškoborci. Červenou nit falše, neupřímného zalhávání a ryze realistického zločinu násilína logice a pouhém rozumu sleduje v průzračném pletivu proslulé Herbenovy serie »Práce pro český rozum a pro českou duši«, posmívá se jeho dánským, hollandským a škot- ským příkladům i poučuje jej, že tam ovšem nelze mluviti o práci pro krále pruského, »ježto ani v Hollandsku ani v Dánsku není lidí, kteří by, jako u nás v zemích koruny české Němci, mřeli touhou po vtělení zemí jimi obydlených v říši německou«, nejméně pak »slyšeti bylo o irských tužbách po annexi Škotska. « Na to obírá se výroky Molnárovými o apoštolské činnosti superint. náměstka faráře O. Duška a omlouvání jeho finančních transakcí s evangelickými zřídly marek a šterlinků i dochází k jeho monumen- tální větě: »I nejposlednější (!) evangelík do- vede a musí usouditi, je-li, jak »Národní Listy« stále tvrdí, převedení hnutí »Pryč od Říma« do českého lidu národu českému nebezpečno, že musí vlastně také nebezpečný českému národu býti každý český evangelík, který z přesvědčení už dávno od Říma pryč jest. Tento závěr ne- může býti žádnému českému evangelíkovi lho- stejný, praví E. G. A. Molnár a evangelík K. Rohan nazývá tento závěr nesmyslným a celou Molnárovu logiku nesmyslností »nechci říci nepoctivoste i napravuje jeho logiku,

»Zřejmě jest a) již ze skrovného vůbec a rela- tivně velmi skrovného počtu českých evangelíkův zemích českých, že evangelíci tito národu českému vzhledem na cíle práce pro krále pruského ne- bezpečni nejsou pokud činnost svoji věnují pouze přirozeným úkolům (vnitřní missii) církve evangelické a b) že i přes skrovný počet svůj nebezpečnými českému národu se sta- nou v tom okamžiku, kdy dle zámyslů ko- línského faráře Duška a stoupenců jeho propagováním protestantismu mezi katolickým lidem českým počnou fedro- vati práci pro krále pruského. A tento (správný) závěr nemůže býti žádnému českému evangelíkovi lhostejný.« V ocelově drátěném oku logiky Rohanovy chrastí kosti Herbenovy, Duškovy i Molnárovy, nadbytečně pak poráží Rohan Molnára Duškem a Duška Molnárem. Cituje Molnárovo tvrzení, že „Mezinárodní komitét pro podporování evange- lické církve mezi Čechy“ nemá nic společného s Evangelickým Bundem, zur Wahrung der deutsch-protestantischen Interessen a že tento

Bund jest omezen — vůbec na sledování ně- mecko-protestantských zájmů výhradně v Ně- mecku*) i přebíjí toto tvrzení Molnárovo článkem faráře Duška („Naše styky se souvěrci zahranič- nými“), v němž Dušek vypravuje o témž Bundu, že „vykonal v Rakousku řádný kus rakouské práce“. Molnárův výrok, že Evangelický Bund „není spolek pruský, nýbrž pro celé Německo“, potírá Rohan dodatkem, že nejen pro Německo, nýbrž i pro celé okolí německé, „pokud německý jazyk sahá“. A sice nejen co do obvodu působ- nosti, nýbrž i co do členství Bundu. To doka- zuje Rohan veřejným prohlášením Duškovým, že pověstný list svůj v příčině „chlapáckého vypra- vení předních stráží a nákladů, jichž by se lito- *) Od těch dob ovšem vyvráceno toto tvrzení nej- skvěleji zařízením filiálky berlínského Bundu v Ra- kousku „für die Ostmark“. Orgán berlínského Bundu „Die Wartburg“, redigovaný pro Rakousko třebeni- ckým vik. Hochstettrem a vydávaný pro Rakousko posl. drem. Eisenkolbem, nese nyní na rakouském vydání název „Úřadní časopis německo-evangelického Bundu pro Ostmarku“, řka: