5. března 1905.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 64.

Strana 9.

Z notý sku Pavla Čamrdy, písaře při výpomocném úřadě. Když jsem se letošního 1. ledna probudil. připadalo mi, jakobych byl jiný člověk. Vzpo- mněl jsem, jaké překvapení mi včera připravil pan přednosta, vzpomněl jsem, kterak jsme pak s Vokounem nejnovější tu událost zapíjeli, zraky moje padly na stolek, na němž ležel akt, obsahujíci mé jmenování. „Tedy praktikantem, praktikantem!“ zvolal jsem si v duchu, nevím již pokolikáté od vče- rejška. V té chvili ještě pořád jsem nepomyslil, jakou hořkou záchuť má toto moje jmenování. toto honosné postavení ve štátusu c. k. úřed- nictva. Až teprv pan Vokoun mi otevřel oči. Klidně jsem posnídal, a když jsem sahal po svrchníku, hotuje se do úřadu, povídá mi paní Petrnoušková starostlivě: „Pane Čamrdo, dnes ne svrchníček, pro Pánaboha, dnesky zimník a šátek na krk! Dnes je venku novoroční sameček, až to uši upaluje Beztoho jsem se dívala jako vyjevená, žesi včera vyšli jen v tom lehkém povláčku — vždyt už z večera se hlásil mráz!“ Jsou věci, aa něž člověk nemyslí. Nemysli jsem taky na zimník, poněvadž mám hlavu plnou jiných starosti, a hlavně jsem na něj nemyslil proto, že pranic neláká. Tento kus mé garderoby byl „od panstva odložen“ již tehda, když jsem jej před šesti lety koupil, a těmi osudnými šesti reky, které strávil v mých službách, pranic ne- získal na kvalitě. Provázel mne po všechny ty zimy věrně na mých cestách, a věru by byl nej- vyšší čas, abych jej nyní sám odložil.

Včera večer? Nepocítil jsem zimy ani za mák. Snad mne tak rozehřívalo pyšné vědomí nového důstojenství. A když jsem se po půlnoci vracel? O, tu mne pořád ještě hřálo syté po- hostění páně Vokounovo, královská jeho večeře a vzácný mok, jímž mne napájel. Zdá se mi, že jsem svrchník ani nezapjal, když jsem s Vokou- nem odcházel z Besedy. Po slovech paní Petrnouškové mrskl jsem okem po teploměru za oknem a přesvědčil jsem se, že její upozornění nesnese námitky. Rtut byla sražena hluboko pod nulou, na oknech rýsovaly se květy zimní zahrady, kterou se dnes honosily i příbytky nejchudší. Skoro nesměle — a bojácně, co uvidím — požádal jsem pan Potrnouškovou, aby mi tedy vyndala ze skříně zimník, aby jej taky laskavě trochu vykartáčo- „O, to jsem už udělala,“ hlásila mi ochotně. Paní Petrnoušková je výborná, pečlivá kvartýrská, Stará se o mne skoro jak o syna. Než jsem se nadál, pomáhala mi do zimníku. Jen tak úkradmo pohlédl jsem do zrcadla. Nu, jsou jistě zimníky ještě horší, ale mému no- vému stavu slušel by přec jen hábit onačejší. Budiž požehnána starostlivá moje matróna kvartýrská. Byl bych věru namrzl, kdyby mne nebyla do zimníku vnutila. Nebo mráz, který mne ošlehával zevně, sesiloval se ještě jakýms chladem vnitřním, sychravostí, která mi pro- jížděla celým tělem. Ano, následek pozdního ná- vratu a nedostatečného vyspání. Pan Vokoun říkává takovému stavu po pitce „nevyvařený žaludek“. Připadlo mi cestou, že „nevyvařený“ žaludek „novopečeného“ praktikanta je jakási podivná záhada z oboru kuchařství. Těšil jsem se, že tu hádanku dám panu Vokounovi, až příjde do kanceláře.

Avšak on už tam byl! Předešel mne tento- kráte. Když jsem vstoupil a právě se chystal, abych ze sebe vytřásl mráz, který mi až kosti pronikal, zdvihl se od svého stolu, poklonil se šprýmovně nesmírně hluboko a s nejvážnějším výrazem pronesl: „Osměluju se vysoce zasloužilému panu praktikantu přáti co nejuctivěji šťastný a veselý nový rok!“ Hned však změnil tón a svým obvyklým struhadlovitým způsobem dodal: „Poslouchejte, Čamrdo, vy máte nehorázný talent ke kariéře! Jen jste avanžíroval na prakti- kanta, juž okrádáte erár o čas. Až vás udělají přednostou, budete myslím chodit do úřadu až druhý den, co? „Račte odpustit, pane kancelisto,“ omlou- vám se, „vždyť přicházím v čas. Nenadál jsem se, že tu již budete. Vokoun se ušklíbl, zasmál se a povídá: „Vidíte, já mám čertovu vlastnost. Čím po- zději přijdu domů, tím méně spím. Na mne to přichází až druhý den. Možná, že zejtra budele moci vy mně dát herynka. No, a co dělají vlasy? Nevylízají vám kořínky?“ „O ne, pane kancelisto. Nic mi není, jen takové lehounké mrazení mne projíždí. Oslatně jsem ode včíra nějak nesvůj. Pořád si nemohu zvyknout — — „Já vím,“ prohodil Vokoun, „tíží vás nový karakter. Však se vzpamatujete, až Vocápek při- nese peníze od kasy. To už tam nahoře pama- tují, by člověk nezpejehl. Ale za pětku vám ta paráda vždycky stojí.

Nerozuměl jsem Vokounovi, a zdá se, že to na mně bylo vidět. Vokoun pošinul okuláry výše, zadival se na mne a konečně povídá: „Nedělejte janka, Čamrdo. Přece víte, kam biju. V očích plebsu vás erár sice povýšil, když vás přijal mezi nás, a máte-li trpělivosti dosta taky zdravý kořen, dočkáte se snad i plecho- vého límce. Ale ve svých vlastních očích vás erár ponížil, jistě jen proto, abyste nezapomněl na Písmo: Kdo se povyšuje, bývá ponižen. Do které pak banky budete zanášet svůj praktikant ský deficit?“ Vyvalil jsem oči, pravá ruka mi uvizla v rukávě zimníku, který se ploužil po podlaze. „No, konečně kapírujete!“ zvolal Vokoun. „Ostrovtip je taky dobrá ouřední vlastnost. Vidíte, kam vás to starý zavedl! Jako diurnista jste měl třicet panenek měsíčně — jako prakti- kantu vám jich navalí pětadvacet. Je to mrzutá avanž, co? Ne, Vokoun se mi neposmíval, to jsem dobře cítil. Ale bylo mi, jakoby mne z tvrdého spaní vyburcoval. O pětku měsíčně méně! Na to jsem věru od včerejška nepomyslil, honilo se mi tolik jiných věcí hlavou. Myslím, že se mi třásly ruce, když jsem ebhal zimník a věšel jej na hřeb. A všecek zmalomyslnělý kráčel jsem ke svému stolu. Bylo

mi třeba usednoati, nějek se pode mnou kolena viklala. O pětku míň! Takhle se nezmohu ani na zimník zas „od panstva odložený“. Všechna mizerie praktikantského důstojenství rozzívla se přede mnou jako hluboká a široká propast. Tu jsem já, a tam na oné straně, vzdálená a nedo- sažitelná kyne mi — Viktora. Vokoun přešel několikrát svělnicí, potom zastaviv se nade mnou, řekl soucitně, poku jeho hlas vůbec může zníti soucitně: „Chudáku, to vám právě tak přichystal v čas — masopust je za dveřmi . .. „Ach, masopust,“ odpovídal jsem, „pan kancelisto, což já myslím na masopust!“ „No, Čamrdo, teď i na masopust. Nebo jestli si někdo někam zamane — vy tam pak nesmíte seházet!“ Rozuměl jsem, kam bije. Kdyby tak Vik tora — — O, pravda, tam bych nesměl scházet Nebo jak by mi bylo, vědoucímu, že tam kdesi jest Viktora — a já bych měl zůstati doma. Kancelista zase dvakrát přeměřil kancelář a když podruhé došel ke dveřím do předsíně, při bouchl je, zavřel, vrátil se ke svému stolu, vy- táhl šuplík, přebíral se v něčem, zarazil jej zas a přiblížil se poznovu ke mně. Slyšel jsem sice všeliké ty zvuky, ale ne uvědomoval jsem si jasně, co Vokoun počíná. co ve stole hledá, proč ke mně zas přichází.

Teď mi sáhl na hlavu a přitlačiv ruku po- hnul jí, jakoby mi chtěl hlavu pevněji na krk přivrtat, a řekl: „Čamrdo, nebuďte baba. Myslím, že vás náš starý dlouho v té mizerii nenechá. Ale to se ví, ty pětky přece budou v pekle. Já vám taky nic nedám, to bych vás urazil. — Ale, tuhle, rozumíte, našel jsem doma takovou starou knížku, je na ni uložena taková extra pade- sátka, tak jsem si to chvílemi dával do První občanské záložny pro kmotra Příhodu — a vi- díte, kmotr se objevil, tuhle sedí. Žádný prezent Čamrdo! To se rozumi! Ale vy pořádně uplácíte svůj první dluh, vidím, že se u vás nemusím o nic bát. Tak vám tu knížku půjčím ke čtení Vyberte si na ni každý měsíc tu diferenci, roz- umíte, a knížku si nechte u sebe. Až vás pak starý popostrčí vejš — dobrá, zas to tam po kousku dávejte, a jednoho dne přijdete a řek- nete mi: starý kolego, už jsem si tu knížku pře- četl, tuhle je. A já vám řeknu: rádo se stalo, jen když jste ji neroztrhal. — No, pravda, taky byste moh' umřít. Tak tedy si řeknu: jaká po- moc, vybral si na funus. Anebo můžu taky já umřit. V tom případě vás vůbec nebude nikdo upomínat. Protože není nikoho, kdo by k tomu měl práva. Pak to pokládejte za dědictví. A ted mlěte, Čamrdo, a nikdy mně o tom nemluvte, rozumíte? Před námi tma, za námi tma! — Vrazte ji do kapsy, zdá se mi, že jde starý. Skutečně přednosta přicházel, Vocápek přál mu hned na prahu šťastný nový rok. Ani se ne- pamatuji, jak se mi knížka octla v kapse. Tolik však vím, že jsem ji přinesl domů. Takový byl můj letošní nový rok. Vokoun, Vokoun! Jaká je to v tom komis- ním těle vzácná duše! Ypsilon. XIx

Srdce s rozumem. Historka masopustní

Dvojice mladých, krásných, milujících se lidí se zuřivě potýkala. Ne sice rapíry, nebo dý kami, jenom slovy, ovšem méně břitkými. „Jest to vaše poslední slovo, Anežko?“ „Jak že? jak jste to řekl?“ „Je-li to vaše poslední slovo. „Tedy nemám už ani hlesnouti, mám umří abyste měl ode mne už pro vždy pokoj — „Nepřekrucujte! poslední slovo v naší roze při bylo, že si nedáte brániti v zábavách. „Ano, pokud vy sám si děláte, co chcete. „To je něco jinéhol „Nerozčilujte mne do krajnosti, Xavere“ „Už nebudu. Už ne. S Pánembohem Anežko. „Nerouhejte se — nebo —. Xaver vzal klobouk a beze slova opusti pokoj. Anežka hleděla na dvéře, jimiž odešel, stojíe nehybně jako socha, pak se ji zatřásly ko- rálové rtíky, učinila několik potácivých kroků k pohovce, na niž padla se vzlykotem skoro hlasitým.

„Anežko, co jste to měla včera s Xa verem? „Pohádali jsme se, matinko. „Mnoho? „Na smrt. „Jdi! Jistě? „Ano, „Pro hloupost, ano? „Není to hloupost, matinko. Chce kontrolo- vati mé kroky!“ „Jako mnozí. „Nestrpím tohol „Citiš se. „Víš, matinko, mne by to nezlobilo, kdyby byl spravedliv. Ale já navzájem nesmím se ani zeptati, kam ráčí, nad tož abych v něčem mu překážela.“ „Má duše zlatá, jiné je měřítko pro muže jiné pro ženy —. „Jak že, proč pak? K mužům útlocitné ohledy, šetrnost a upřímnost a k ženám arro gance; ignorance a padoušství.“ „Užíváš příliš silných výrazů, dceruško. „Hněvám se na to, matinko, strašlive hněvám.? „Nespravedlnosti zvykej, milá dceruško...“ „Nespravedlnosti, já? Nikdy! Vůbec já n strpím křivdy! Nikdy! Proč by to mělo být? Že řada šosáckých století se tomu neopřela? Jen proto? Proč byli všichni zbabělí! Slaboši Nebudu otročiti! Já ne.“ „I budeš, dceruško zlatá, až se do opravdy zamiluješ a z lásky vdáš. Všechno uděláš, c bude muž chtit. „Neudělám — ne a ne!“ „Proč se rozčiluješ, Anežko?“ „Poněvadž mi kypí žluč nad nepravosti Ať žena je poslušna muže svého z lásky — pravím, z lásky, chce-li, dobrovolně. Ne však aby mužové požadovali toho jako povinnosti. Otrokáři! Že se nestydí sami před sebou — ob- klopovati se mluvícími pejsky! Taková ženaa pes je jedno!“ „Uvidíme, dcero, já tě nechám, dokaž, c dovedeš.

III. Úzký prostor. Čtyři stěny, ve dvou proti sobě okénka. Tma, hukot. Rachot kol po dlá- ždění a hluk a hovor chodeů po ulicích, osvětle- ných přečetnými lampami, jichž odlesk do oken uhánějících povozů blýská. Ve fiakru sedi stará paní s clegantním dominem, černě a bíle kost- kevaným i kukli zahaleným. „Matinko, mně je tak, jako bych jela na pohřeb. „Vždyť já vím, že se ještě vrátíš,“ mrzutě pokárala vrtkavou masku vážná paní. Zahanbeno, s lítostí bránilo se domino; „Snad si přece nezasluhuji této výčitky, ma- tinko.“ „Nevím. „Do některého toho plesu jsem musila jíti, abych se nezdála pouhou mluvkou.“ „Nužel“ „A maškarní se mi zamlouval — „Proto, že není viděti slz, stékajících pod škraboškou, já vím.“ Domino se pod škraboškou zapýřílo. „Pověz mi, proč ženeš věc do krajnosti, když ti při tom srdce půká?“ „Chci něco vyzískat —. „Anebo —?. „Nebo ztratím, vše, matinko. Vsadila jsem všechno na jednu Hartu. Buď vyhraji, anebo pro- hraju vše . . „A pak —9 „Pak..“ „Pak se — jako v Monte Carlu, zastřelís „Ne, matinko. Budu pracovat.“ „Myslím, že jsme už na mostě. „Už1?“ — Fiakr zastavil. Ostrov zářil duhovými bar- vami jako pohádka. U schodiště kupilo se ně- kolik mask, výboři a dva pánové v občanském obleku. Naše dominc se živě pohnulo, i průvod- kyně jeho. „Když vám pravím, pánové, že jsem měl nejlepší vůli,“ vykládal občan hlasitě, „avšak nemohu, skutečně nemohu. Bavte se dobře. I vykročil, věnuje pouze ledabylý pohled při cházejícímu kostkovanému dominu. „Ined bych se vrátila,“ řekla Anežka. „Viď, přešla tě odvaha. Leč upřímně, my slilas skutečně, že tam budo Xaver?“ „Zprvu ne. Nyní jsem se přistihla při ně čem, co jsem nevyslovila.- „Tak, jak — jsem ochotna jíti s tebo domů. „Nikoli, setrvám.

Maškarní rej. Hudba řinčí hlučnou skočnou Pitvorné, bláznivé, bizarrní figurky s etheri- ckými zjevy motýlů, much a vážek tančí a pro- plétají se v chomáčích. Černě a bíle kostkované demino sedí vedle vysoké thuje a nehýbá se. Krátce před půl nocí zastavil se u domina Hamlet s lebkou s ruce. „Proč jsi tak smutna krásná dominko? „Proč vy se smějete, princi dánský? ne sluší vám to.“ „Je ti něco po tom?“ „Je — když se musím na tebe dívat. „Nedívej se. „Kam dám oči „Vstrě si je do kapsy. „Nemám žádné „Oči?“ „Kapsy. „Domino ... proč jsi sobě vybrala tal ošklivou masku?“ „Nelíbí se ti? a proč? „Je jako pytel. Není v ní viděti, jsi-li muž nebo žena. „Myslíš, že jsem muž? „Myslím. „Proč?“ „Proto, žes dovedla prve tak dlouh mlčet . . „S takovou otřepanou, starou moudrostí — že se nestydíš, princi dánský. „Pravda je vždycky stará. „Neviš-li, že nynější muži nápadně mnoh mluví?“ „Kde není činův, jsou pouhá a hojná slova — mohla bys také věděl. „Jazyk máte, vy muži. „Vy nev „Měls býti spíše detektivem než Hamleten — neviš beztoho, co s tou lebkou. „Ukaž, co ty bys s ní dělala. „Ty máš přednost. „Já ti ji postoupím. „Děkuji. „Má lebka hledí na teb „Aťsi. „Chtěla bys umřít? „Chtěl bys ty? „Až se něco dovím. Pak hned.“ „Co chceš vědět, zvědavý princi „Zdali's někdy milovala. „Ani mi nenapadlo. A ty „Nevím, co je láska.

„Tos chlapíkl“ „Vid? já jsem jako lilie.“ „Já bych tě přece nechtěla. „Nelibím se ti? Byl bych hodný. „Asi! „Vážil bych si tě jinak, než můj soudruh který se rozešel s milou, protože byla vážná. „Moudrý pán. „Teď lituje. „Upřímně? „Snad. Je nepřítelem poroby a sám jímá v pouta, obrazně řéčeno. „A do opravdy cítěno — známe to. „Jak, ty víš, jací jsme bídníci? Jak šla- peme po ženách, bez kterých je nám však po čertech smutno — jak umlčujeme ženy, obáva- jíce se, že nás svým zdravým, silným výkřikem přehluší, jak utiskujeme ženy, v bázni, že nás přerostou, že budou jich půvabné, zlaté hlavinky pnouti se až do oblak? Kde byla by naše veli- kcst, naše proslulost, kdybyste i vy, pružné a vytrvalé ženy o ni zápasily?“ „Ale princi, ty své bratry přímo ob viňuješ!“ „Byť byla hořká, pravdu hájí vždy Hamlet prine dánský, jenž se ti, krásné domino, po roučí.“ To pověděv, uklonil se a vzdaloval se a ve směsici mask zmizel. „Nechceš, dceruško, večeřet?“ zeptala se po půl noci Anežčina matka. „Chci, velmi ráda,“ zvolala Anežka vesele. „Mám ti odvázat škrabošku? „Prosím pěkně. Odkládám ji rovněž velmi ráda. Ať ví každý, že já jsem já.“ „Ty's opravdu v dobré míře. „V nejlepší, matinko- „Bavila jsi se. „Převýtečně.“ „Speciálně s někým, či všeobecně? „Speciálně. „No, no, snad jsi se nezamilovala? „Náruživě — ha, ha, hal „Jak žel A Xaver „Je zastíněn, matinko, zapomenut, na- hražen.“ „Přece nepila's ani a tak lihově mluvit!

„Nic takového, matinko. Že se někdy vdám, to není jisto, ba snad ani ne radno. Že bych ale si vzala takového Xavera, jejž bych třeba milo- vala, ale který by měl rozumu tolik, jako bába z předešlého století, to je nemožné a nikdy se nestane. U mne musí býti srdce s rozumem v shodě! Neodsoudím se k bezduchosti pro celý život. Ne. „A co tě k tomu pohání?“ „Reknu to. Může-li býti některý muž moudrý, proč ne jiný, právě ten, jejž jsmesi vyvolily? „Ty's tedy nalezla mudrce. „Vedle Xavera jeví se opravdu moudrým. „A kdo to je, ten princ Hamlet?“ „Vidiš, matinko, to mi je lhostejno. Po tom se neptám. Na tom mi pranic nezáleži. Těší mne, že existuji moudří muži a proto dou- fám, že se s takovým setkám v životě a proto každého zpátečníka odmítnu. „Nezapominej jísti, Anežko,“ napomenula stará paní. „Ach ne. Chutná mi výborně. „Budeš nyní tančit?“ „Budu.“ Rej taneční, rozvířený, rozjařený, trval do bílého rána. Všichni už byli demaskováni, jen Hamlet se svou lebkou, zahalen škraboškou strašil po sále. Anežka byla vážná. Příčinu matce své — nepověděla. Stará paní zavolala na dánského prince když byl blízko. „Dejte ten obal dolů, ať „vidím co vidím“. Hamlet se skutečně zastavil u pohovk obou dam. „Milostivé,“ pravil, „být či nebýt — ženat, co je lépe?“ „Zenat, rozhodně!“ zasmála se stará paní „A jak se slečna zachová? zahovořil prin „Nejdřív mi odpověz, princi, mluviváš- pravdu, když blázníš, anebo lžeš, když žiješ? „Říká se, že děti a blázní mluví pravdu. „I ty? „I já. „Řekl's přece dávno, „musíš-li se přee vdáti, vezmi si blázna“.) „A vy si ho vezmete „Vezmu. A na to Hamlet, princ dánský, sňal škra bošku a na Anežku ohnivě se díval — Xaver. Irma Geisslova.

Pes. Napsal Jan Požár.

Loudavě, se svěšenou hlavou, vracela se fena od lesa rozblácenou cestou k chalupě, se- dící v ovocné zahradě. Hustá srsť její byla sle- pena blátem od břicha skoro až na záda a ohon schlíplý, byl jako hliněný. Dopližila se až ku plotu, skrze nějž vyčuhovaly porosené malinya pavučinami potáhlá křoviska. Pes zastavil se ostýchavě na cestičce př vrátky a jeho oči, vroubené krvavými půlkruhy ztrácely se pod vystouplými klapkami. Zdlouha začenichal nataženou hlavou smě- rem k chalupě na spadnutí a otevřel tlamu na celé kolo, až pronikavé a nepříjemné zakňučení se z jeho útrob vydralo. Na dvorku ozval se veselý štěk; bylt pes, u boudy uvázaný, jenž ucítil v blízkosti druha. U plotu objevila se vytáhlá žena a spatřivš na cestě fenu se svěšenýma ušima a jen slabo vrtící oháňkou, spustila: „Aha, tulačka se vrací, kde pak byla's dni a noci, můžeš si zase jítil Pes, jakoby cítil výčitky a porozuměl vý- hrůžce, nehnul se z místa, položil se těsně ke vrátkům, živěji mávaje nečistým ohonem a jako hříšník jen úkradkem pošilhával hned po ženě hned po závoře. „Ještě dnes tě dovede Pepka k rasovi!“ za hučela a vpustila fenu dovnitř, která proklouzla shrbeně do dvorku a vrazila chvatně do boudy Vdova po panském hajném rozhořčena bouchla dvířky a ani se neohlédnuvší po boudě vešla do chalupy. Druhý pes vylezl ze své skrýše a pokud mu stačil řetěz, přiblížil se k vrátivším se psu, který nejevil mnoho chuti po toulkách se okazovati.

Pes uvázaný byl miláček vdovin; byl vy- chován v nejvyšších kruzích, obsypáván přízn paní hraběnky, u které dlíval bez ustání. Vzne- šená dáma přihlížela přísnými zraky na lokaje při krmení a čistění jejího oblíbeného zvířete lásku tuto mu zachovala, i když z nějakého dů- vodu či lépe řečeno, vrtochu, dala je do opatro- vání hajnému, začež mu byl z důchodu pan ského určen plat. Paní hraběnka první čas sta- rostmi o psa špatně spávala, proto denně za- jížděla do hájovny pomazlit se s ním, pak je- zdila řidčeji, až na psa úplně zapomněla. Po smrti hajného přestěhovala se vdova s dcerou a domácími zvířaty, a to s psem po paní hraběnce, s fenou, kterou měla ráda Pepka, s krávou a několika husami a slepicemi. Zatím co pes panský byl jen u boudy a na dvorečku, proháněla se fena s dcerou hajných po polích a lesích. Pásly spolu kravku a hejno hus a válely se ve vysoké trávě pod šumícími stromy lesními.

Byl to jediný společník opuštěného dítěte ze samoty; toto přilnulo k dovádivému zviřeti, jež poslouchalo ho na pouhé kývnutí útlé ruky, jež se s ním dělívala o chudičké pamlsky. Fena však časem jakoby byla zvrtohlavěla, neměla stání, odbíhala od chalupy na větší a větší vzdá- lenosti, nedbajíc volání a pískání vdovina. Tato se zlobila pak na dceru, že fenu zkazila. Pes po paní hraběnce to nedělal, jak by ne, vždyt byl celý den uvázán. Pepka toho starého omr- zelce nemohla ani viděti a když jí matka vy- čítala toulání feny, plakala a proběhala lány na kříž, volala ji nejslašími jmény: Myško, My- šičko, Myšinko, až chraptěla a přece měla na- ději, že psa najde. Naslouchala v hučících le- sích, zdálo se jí, že praskaly větvičky pod rych- lými běhy feny a že slyšela její známý štěkot. Ulekaná kladoucími se stíny v soumraku, s malou dušičkou v mokrých šatech, jak za tmy padala do bařin a s rozbodanýma nohama bodlá- čím, vracela se domů, kde pod ranami matči- nými dusila pláč.

Nebylo jí tak nikdy teskno a nikdy se tolik nenaplakala, jako když matka jednou fenu, vrá- tivší se právě z několikadenní toulky, dala po- tulným brusičům. Nebyla tehdy doma. Matka ji nic neřekla. Jak Pepka obyčejně dělávala, nej- dříve tajně slídila v boudě, pak po stavenía v okolí blízkém po Myšce. Jakési tušení neblahé se jí vtíralo, když po feně nebylo zase ani po- tuchy a matka při tom ani nemukala. „Kde je Myška?“ vyhrklo jí z úst. „Ani se po ní neptej, brzo bys byla jako ona roztoulaná, odvedli ji brusiči!“ Pepce sovřelo se srdce, pro palčivé slzy nic neviděla, točila se ji hlava a řeč rozhorlené matky úplně přeslechla. Bylo jí lito Myšičky, slýchávala, že potulní brusiči psy bíjí, trápí a často i snědí. Při tomto pomyšlení vzlykotem se div nezadusila. Sedávala pod sehnutou olší u pasoucích s hus a časem zachvěly se jí rty slovičkem: Myško, Myšičko! Kdysi při záblesku červánků vynořivších se v těch místech, kde si lehlo slunce, počílala na nebi vyskakující hvězdy, ležíc na zádech, zapo- mínala na svět. Tiché prasknutí v roští a jako dech slabé šelestění ozvalo se u její hlavy, nad kterou objevila se psí postava. Byla to Myška, jež studeným nosem šťuchla do tváří malé trpi- telky a vesele zaštěkala. Pepka se jí zděsila a poznavši drahou Myšku, pro kterou se tolik naplakala, objala ji za radostného kňučení zvířete. Fena se strašně zhubla, kosti jí oblezlou koží svítily a na nohách sotva stála. Přiběhla asi z daleka přes mnoho a mnoho lánů. Dlouho dělala Myška dobrotu, až zase tuhle to na ni padlo a teď se jako hříšník v naději na velký trest vrátila do boudy.

Vdova nemohla se ani dočkati dcery, jež byla ve vsi za lesem. Zahledla, jak se uvítala s fenou na dvorku. „Jen se mazli s ní, mazli, je to dnes na- posled!“ zvolala na vrátivší se a pobízela ji, by si Myšku uvázala na provaz a ihned ji dovedla pohodnému. Do děvčete jako když blesk uhodí. Nemohla odpověděti, vzpamatovala se a začla prositi matku, by to psu prominula. Tato trvala tvrdo- šíjně na svém rozhodnutí. „Maminko, prosím vás, nedávejte Myšku rasovi, já na ni dám pozor, budu ji sama vázat, nepustím ji ani na dvůr. „Neodmlouvej a hoď sebou, ať se brzy vrátíš, řekni rasovi, ať mi nařeže z kůže její několik řemínků k cepul „Ach, maminko, já vás budu vždy poslou- chat na slovo, budu i v neděli krávu pást, budu od rána časného běhati housatům po kopřivách stlaní hrabati až do noci, jen to ještě pro tento- kráte Myšce odpusťtel „Ani mi nenapadá, koukej, ať už jdeša ať se pes více nevrátí, nebo mi na oči nechod!“ Pepka seznala marnost svých proseb, vzala s rozhodnutím polovičatým fenu na provaz. Pes vesele si poskočil, až se mu prosvítající žebra zakmitala. Děvčeti kanuly slzy jako hrách po lících, ani na cestu nevidělo. U vrátek chtěla fena na pravo do polí k lesu k sehnuté olši, ale děvče slabě trhlo psem na opáčnou stranu a loudalo se s ním do kopce, až stanulo na něm. Ohledlo se maně k chalupě, zdali snad matka nekývá, aby se vrátilo. Tato stála u plotu jako socha a teprve, když zašli do lesa, pohnula se k odchodu.

Zatím děvče přibližovalo se k pohodnici o samotě před vesnicí vystrčené jako tulák u vrat domovních. Že bylo jí čím dále tím smutněji, netřeba připomenouti. V lese usedla do mechu a vzala Myšku z srstnatý krk a loučila se s ní asi po desáté. Tu- šila, že by se jí u pohodných vysmáli a proto se ukryla v samotě a polevila stísněnému srdci, zatím ce fena vesele štěkala, majíc patrně z ma- zlení se toho radost. Děvče tím více naříkalo a cítilo, že Myšku úplně ztratí. Konečně se dovlekly ke vratům po- hodnice, z níž ozýval se hromadný štěkot a sku- čení psů se životem propadlým. Myška se zara- zila a snad ucítila, kam je vedena, zachvěla tělem a byla jako přimrazena k zemi. Nechtěl po dobrém do vrat, marně jí Pepka se srdcem krvácejícím lákala dovnitř, musila ji uhoditi na vyhublé tělo kolikadenním touláním. Nemohla se pláče zdržeti. Psi v ohradě sběsile řvali. Vrata se otevřela a v nich stanul pohodný nevlídného pohledu se zakrvavěnou rukou a rozježenými vousy. Vypozoroval, oč jde, mžikem vtáhl Myšku do dvora a bouchl vraty. Děvče osamělo, zatím co v ohradě psí štěkot a Myščino skučení roz- rývalo klid samoty. Děvče zakrylo si tvář zástěrkou, uepávalo si uši, aby neslyšelo kňučení ztracené feny. Ubíhalo s nářkem od pohodnice nevlídnéa ukrylo se v lese. Ve vzpomínání táhly mu minulé dni vese- lého pobíhání s Myškou a pasoucí se kravky odpočívajících hus s plnými volaty. Slunce již dávno sehnalo poslední paprsky z oblohy a veselé cvrlikání malých ptáků uti- chalo, jenom kos na vršku smrků odpovídal na zpěv kdesi ukrytého druha. Velebné ticho sou- mraku snášelo se s větve na větev, až na zemi a zahalovalo plačící dítě, jehož zármutek nebyl menši, než zármutek srdce lidského nad zhaslým životem lidským.