Ročník XXXXIIL

V Praze, v úterý dne 14. července 1903.

Číslo 190.

Na ranní a odpol. Hlsty předy lácí set v Praze v adininistrael ns mřvasíe nčtvít hta . . . . 6 K — s dvojí denáškeu K no kk n dlot keka : ve mllalkáchi 2 K 80n na mě-te . . . . . . Poštes: ntvrt lis. . . . 9 K s0 s drojí zásilkoe mněsí r lta . . . . 11 K do

Vládce Bosny mrtev! Nové překvapení a nová starosť na palubě trvalým vlnobitím zmítaně lodi Austrie! Jeden z její nejobratnějších lodivodův, ministr říš- ských financí a zároveň všemocný vládce okku- povaných zemí Bosny a Hercegoviny Madar Benjamin Kallay, včera, 13. července, náhle zemřel. Churavěl sice již od některé doby, ale přemáhal se tak, že málo kdo tušil vážnost zá- keřné choroby mozkové a blízkost katastrofy Z úmrtí jeho bude veliký smutek v Ma- darstvu. Neboť Kallay věru nebyl posledním v plejádě novodobých státníků maďarských, kteři pracovali a pracují promyšleně o uskutečnění nejsmělejších velmocenských tužeb a snů ná roda Košutova směrem k Balkánu, proti jiho- východnímu Slovanstvu. Od mladosti své studoval Kallay se zá- palem a vytrvalostí eíle vědomého národove maďarského život a povahu národů jihoslovan ských — zvláště pak národa srbského — jehož jazyk dokonale si osvojil, takže r. 1867, když Maďaři dosáhli opět své ztracené samostatnosti, měli v něm již svou hotovou zdatnou silu pro diplomatickou missi na východě, na niž ho také již po dvou létech ministerský předseda uherský hr. Dula Andrássy dosadil.

Ve Vídni neměli snad ani tušení, ale za to v Pešti dobře věděli, jakého pioněra mada rismu mají v generálním konsulu a diploma tickém zástupei rakousko-uherském Benjaminu Kallayovi v Bělehradě. Lišák líčil vřelé sympatie k srbskému národu. Svou znalostí ja- zyka a poměrů srbských, vrozenou libezností hladkosti v obcování s lidmi, svým zájmemo literaturu srbskou a svými vskutku cennými Dě- jinami Srbska dosáhl neobyčejné váhy a plat- nosti v Bělehradě, avšak prozíravější vlastenci srbští nicméně mu nevěřili, naopak čím dále tím více se ho chránili jako velice nebezpečného nepřítele, ukládajícího o budoucnost jižního Slovanstva k zisku Magyarországu. A že mu nekřivdili, ukázala válka rusko turecká, za které lišák Kallay ve svém listu »Kelet Népe« (Národ Východu) a v diplomatických službách hraběti Andrássymu konaných již špatně dovedl utajit své pravé, slovanožroutské s mýšlení.

Však markantním a ostrým profilem počala se politická hlava Kallayova rýsovat tepry o doby, kdy svěřena mu v červnu r. 1882 vedle hodnosti říšského ministra rakousko - uher ského i správa okkupovaných zem Bosny a Hereegoviny. Kdyby byl měl srdce pro ten svérázný slovanský lid, jak mohl za těch dvacet let své neobmezené vlády nad úrodnými vlastmi jeho, za té neskonalé h oj- nosti prostředků finančních, jež národové rakouští musili na kulturní zveleben Bosny a Hercegoviny obětovat, — pravíme, jak mohl jej učinit svobodným a šťastnýml A zalím? V jakém stavu zanechává dnes mrtvý Kallay bosensko - hercegovský národ Každého roku chlubíval se před světem v dele gacích rakouskouherských, jakými dobrodiním kulturními zahrnul ty země »drahé«; co silnie co škol, co železnie, co úřadů, co kasáren, c ústavů lidumilých a vzdělávacích tam nastavěla na všech možných výstavách světa a všem možným hostům ukazoval tyto »divy kulturye rakousko uherské v Bosně a Hercegovině.

Avšak zatím domorodi bosenští a her cegovšti Srbové toho svého vyhlášeného štěstí nikde neviděli a nepoznávali, nýbrž na- opak pod vládou Kallayovou právě tak ujařme- nými, vyssávanými a nešťastnými se cítili, jako pod vládou pašův tureckých. Opět a opět zkoušeli se dovolati spravedlnosti a úlevy vy- pravováním deputací do Vídně; avšak Kallay vždy co nejrázněji zamezil deputacím těm při- stup ke králi a ztrestal pak zvykle odvážné deputanty doma, »za větrem«, velmi citelně. — Právě před rokem podalo studentstvo bo- senskohercegovské na vysokých školách ra- kousko-uherských některým delegátům pa- mětní spis plný žalob na hroznou. a bsolutistickou vládu Kallayovu v Bosně a Hercegovině. Nejtěžší stižnost záležela v tom, že za ce lých těch dvacet let vláda Kallayo v nijak neulevila ukrutné porobě sel- ského lidu, nýbrž nechala hroznou agrární otázku bosensko-hercegovskou tak nevyřízenu, jak ji byla zdědila po panství tureckém.A přece druhdy sám Maďar Andrássy zrovna pro tento feudální útisk selského lidu v Bosně Hercegovině činíval vládě sultánově nejostřejší výtky ve svých diplomatických notách, spatřuje v něm správně hlavní příčinu zoufalé nespoko- jenosti lidu křesťanského,

Nuže, důvěrný jeho přítel Maďar Kallay stal se pánem Bosny a Hercegoviny, avšak jak- živ ani pokusu neučinil o zhojení tohoto bez- práví robotního a desátkového, nýbrž vymlouval se a předstíral stále, že prý vláda bosenská na rozřešení otázky agrární nemá peněz! »Ale má dost peněz na bezčetná opevnění« — žaloval pamětní spis vlasteneckých vzdělaneů bosensko- hercegovských, »dost peněz na kasárny, na špionáži, na dráhy, které mají pouze strategický účel, ale Bosně a Hercegovině nejsou ku pro- spěchu žádnému.« K vyřízení agrární otázky se proto nepři- stupuje, poněvadž se chce, aby zůstala pramenem zášti mezi mohamedán skými statkáři a křesťanský m sedláky. Statkáři, kteří jsou s vládou z dobře, mohou se dopouštěti na sedlácích jaké- koliv křivdy, vláda Kallayova chrání je svou autoritou. Bosenský sedlák je v horším polo žení než byli nevolníci, neboť on není ani glebae adseriptus, nýbrž může býti každé chvíle odehnán ze své usedlosti jako bídny pachtýř irský.

Druhá stížnost pak týkala se hrozné poli cejní libovůle. V Bosně není žádné svobody slova, žádně svobody tisku, žádného práva shro- mažďovacího a spolčovacího — čirý absolutism tu vládne. Takové dědictví, hle, zůstavuje po sobě Rakousku »geniální maďarský pacifikator Bosny a Hercegoviny« Maďar Kallay. — Měl výborné schopnosti politické jako organisátorské i admi- nistrativní — ale jedno mu scházelo: neměl srdce pro ten lid, vydaný jeho libovládě, ne- pracoval pro něj, nýbrž pro plány Ma- darstva. Nyní nastává Rakousku vážná otázka svěří správu Bosny a Hercegoviny opět nepříteli Slovanů, opět Maďarovi či snad dokonce Němci? Kdyby ve Vídní rozhodovala prozíravá moudrost státnická, mohlo by se pokládat za samozřejmé, že po tolikých neblahých zkuše- nostech s Němci jako s Maďary, s Virtemberky, s Dahlen Orleburgy, jako s »geniálním« Maďarem Kallayem, sáhne ke Slovanu. Avšak již dnes slyšíme z Vídně, že nástupcem Kallayovým bude opět — Maďar.

Politické zprávy domácí. V Praze, 13. července. (Rišský fi nanění ministr a správce Bosny. Benjamin Kállay, zemřel.) Úřadnít- sková kancelář rozeslala dnes odpoledne násle- dující překvapující zprávu: Stav říšského ministra šl. Kállaye za- vdával již delší dobu podnět k obavám. Ministr chtěl odjeti v červenci na dovolenou, aby se ze tavil, ale koncem června dostavila se nápadná slabost. Protože však ministr až do posledních dní konal své povinnosti a nejsa si vědom svého stavu, sledoval s velikou pozorností dle denních časopisů politické události, okolí jeho nesmělo zpraviti veřejnost o stavu ministrovu zvláště proto, že se občas vyskytly potěšitelné známky zlepšení. Ale úpadkem sil naděje velmi se zhor šily a stav ministrův zavdával podnět k nejváž nějším obavám. Dnes stav se zhoršil. Ministr by! zaopatřen svátostmi umírajících a zesnul klidně o 1/41. hod. odpol. Neočekávaným úmrtím Kállayovým mizí z řad rakousko-uherských státníků osobnost, je- jíž více než dvacetiletá činnost ve společném ministerstvě říšském a zejmena ve správě okupo- vaných zemí Bosny a Hercegoviny bude zajisté předmětem vážných historických studií. Jako společný ministr říšských financí Kállay nemě ovšem příležitosti, aby projevil náležitě své stát- nické umění; velice plodnou, poněvadž ještě pa- nenskou půdou ukázala se pro něho však Bosna. jejíž správa byla mu svěřena sotva čtyři léta po okupaci, dne 4. června 1882, když bylo potla- čeno druhé povstání hercegovské, jež vypuklo r 1881. Benjamin Kállay, vyzbrojen dokonalou znalostí historie i současných poměrů mezi Jiho- slvany, znaje dobře jazyk srbsko chorvatský.

převzal tehda po svém předchůdci Szlávov smutné dědictví, aby důslednou, eíle vědomou prací vštípil na jarou větev kmene jihoslovan- ského eizí vrub rakouské politiky. Přezíraje domorodé obyvatelstvo, protežoval cizí osadníky, zjednával půdu německo-židovskému obchodu zahrávaje si občas s mohamedány, občas s kato- líky, dovedl dle starého rakouského hesla „divide et impera“ rozeštvati slovanské obyvatelstvo tak. že spory srbsko-chorvatské přešly z Bosny i do sousedního Chorvatska a Dalmacie a tam dlouhou dobu mařily politickou a kulturní činnost obou národnosti. Lově pak v kalných vodách, prováděl v Bosně důsledně obchodní politiku maďarskou, otevřev železničním spojením Bosnu Uhráma uzavřev ji Rakousku. Přes to, že z Bosny stál docházely zprávy o bídných hospodářských po- měrech domorodého obyvatelstva, uměl si po- mocí zaplacených zpravodajů opatřiti tolik re- klamy, že v cizině jeho správa vyhlašovánaa také pokládána přímo za vzornou. Aby se na- hodilí hosté nemohli přesvědčiti o pravém stavu Bosny, obklíčil je hned po příchodu svými zři- zenci a dával prováděti přesně vytčenými drá hami, kde se mohli obdivovati jen jeho potem- kinským vesnicím, ale pravé, zubožené Bosny a zejmena Hercegoviny nespatřili. Pravoslavné obyvatelstvo okupovaných zemí marně si stěžo- valo v delegacích, marně vysílalo deputace ku panovníku do Vídně a Pešti; Kállay zůstával na- dále správcem Bosny. Nyní smrt zbavila okupo vané země neoblibeného správce; zbavila je té měř současně, kdy stejně nenáviděný hr. Khuen Héderváry přestal býti bánem království chor- vatského a správa této sesterské země přechází do jiných rukou. Přejeme slovanským bratřím na jihu, aby za nové správy nastal i pro ně obrat k lepšímu, jak v ohledu hmotném, tak i zejmena v ohledu kulturním.

Benjamin Kállay šlechtic z Nagykálló na- rodil se — dle „Ottova Nauč. sl.“ — 22. pro- since 1839 v Nagykálló, hlav. městě župy sa- bolěské, studoval práva a záhy obrátil pozornost k Balkánskému poloostrovu a Rusku. Dokončiv studia, konal cesty po Rusku, Balkánském polo- ostrově a Malé Asii, osvojiv si znalost jmenovitě jazyka srbského, ale velkou měrou i ruského, rumunského a tureckého. Hned r. 1867 zvolen za poslance do sněmu uherského, kde hlásil se ke straně Deákově, které prospíval svou znalosti věcí východních. Roku 1867 zaujal důležité — za tehdejších okolností zvláště pro Uhry — po- stavení rakousko-uherského generálního konsula a politického zástupce v Bělehradě. Znalost ja- zyka a poměrů a vrozená mu hladkost dodávaly mu zvláštní váhy a platnosti, které neměl před ním žádný ze státníků staré školy. Se Srby vy- cházel co nejpřátelštěji a vedle politiky oddal se tu i studiu literatury srbské a dějin. Přes to pova- žovali ho Srbové za nebezpečnějšího odpůrce, než byli jiní státníci. R. 1875 vrátil se Kállay do Pešti a zaujal opět místo na sněmu. Obnovil tu časopis „Kelet Népe“ (národ východní), v němž pilnou pozornost věnoval událostem na východě, jež tehda se počaly odehrávati. Samostatně vydal pak také v Pešti roku 1878 spis „Východní poli- tika Ruska“. Výdatné služby konal tu i ministru zahraničních věcí hraběti Juliu Andrássyovi při zápletkách východních, opětovně navštívil město

Cařihrad a jako zvláštní plnomocník rakousko- uherský měl účastenství ve vypracování statutu pro Východní Rumelii, který svou svobodomysl- ností zastíniti měl zamýšlený organický statut pro bulharské knížectví, jenž však přičiněním kníž Dondukova Korsakova se souhlasem Ruska na hrazen ústavou trnovskou. Kállay byl rádcem i pro osnovu oprav v Makedonii a ve věcech Bosny a Hercegoviny, které Rakousko-Uhersko v srpnu 1878 na základě berlínské smlouvy oku- povalo. Když r. 1879 Andrássy odstoupil, stal se Kállay jako náhradník jeho pro Uhry prvním odborným přednostou v ministeriu zahraničních věcí a když potom r. 1881 vypuklo druhé po vstání bosenské, jež přes Hercegovinu se roz- šiřilo i na dalmatskou Krivošiji, převzal dne 4. června 1882 Kállay místo mirnějšího Szlávya společné ministerium financí, jehož nejdůležitěj- ším oborem jest správa okupovaných zemí.

Správa Bosny za něho prospívala, avšak hlavně tím, že celý rozpočet bosenský s daněmi rok za rokem rostoucími platí jen Bosně, že nic sez něho neodvádí říši ani na značné investice, od říše v Bosně provedené, ani na úvěr okupační, který v obnosu 4—7 millionů od delegaci po velován ročně, plyne do Bosny. Politicky pod- řídil Kállay Bosnu jen své správě, vymýtiv od- tamtud tak zvaný „vojensko-slovanský“ živel, na který si byl Szlávy stěžoval, hospodářsky učinil země ty závislé na Pešti a Uhrách, což se jev jmenovitě při stavbě železnic, které obcházejíc výhodné spojení přes Dalmacii s Rakouskem, tvoří spojení z Pešti přes Sarajevo s mořem Ja- dorským. V okupovaných zemích za jeho správy panuje poměrný klid. Národně opírala se poli- tika Kállayova o různost tří náboženských vy- znání, pravoslavného, katolického a mohamedán- ského, z nichž toto těší se zvláštní přízni jeho správy. Národní vědomi potlačeno je tak, že ná- rodní jazyk srbsko-chorvatský zove se prostě „naški“ (našinský) nebo bosenský a že Kálla i vlastní své dějiny srbské pro Bosnu a Hercego- vinu vložil na index knih zapovězených. Zde po- jal i za manželku hraběnku Vilmu Bethlenovou z aristokracie sedmihradské. Choť jeho naučila se též srbsky a přeložila ze srbštiny do ma- darštiny některé novellistické práce. V drobném prodeji anaá číslo o zobě . . . p ospoledai ua z Ve flislkách na vonkově ranní čislo. . . . . . . . 10 pěpolední . . . . . . . . Sb Inserát platí ro hetlově ninpřel Přeěplacení a inrerty přijímá sdminl- strace v Marisnské ulici č.3. Tam nacházejí no též rrdakea tiskárna a ezpedice „Nárudnich Listě“ Rukopisy se nevraceji

Politické zprávy zahraničně. V Praze, 13. července Oslava Jana Husa v Moskvě. Dop. „N. I. Dne 6. t. m. moskevský Slovanský spolek sešel se ke slavnostnímu shromáždění pod před- sedáním A. I. Čerepa Spiridoviče, aby oslavil výroční památku smrti velikého slovanského vla- stence Mistra Jana Husa a spolu se zúčastnil pražské slavnosti položení základu Husova pa- mátníku. V rohu sálu ozdobeného lipovými ra- tolestmi stály obrazy představující Husa na hra- nici a Husa na hranici jdoucího. Oba obrazy byly dekorovány českými a slovanskými prapory, obalenými černou rouškou. Pod ohromným portretem carovým stály obrazy Jana Husa a Jana Žižky. O 1/49. hod. předseda A. I. Čerep Spiridovič zahájil shromáždění. Tajemník A. F. Filipov pozdravil pěknou řečí jmenem Slovan- ského spolku bratrský český národ v osobách přítomných jeho představitelů. Jemu odpověděl český člen spolku Ivan Jezbera,, syn známého nebožtíka professora. Sbor zapěl chorál Husitů „Kdo jste boží bojovníci“ a „Hranice vzplála“.

Člen p. Malý měl českou přednášku a jeden z členů přečetl svou báseň. V přestávce jeden z členů krásně zahrál na houslích s průvodem plana české melodie, věnované Husovi. Člen N. A. Manykin Nevstrujev zadeklamoval pro- cítěně svou krásnou báseň v paměť Husovu, jež byla odměněna všeobecnou pochvalou. Před- seda A. I. Čerep Spiridovič měl velmi podrobnou přednášku „Význam Husa v rozvoji slovanské myšlenky“ i o grunwaldské vítězné jednotě ja- kožto krystallisaci jeho myšlenky, kde mistrov- sky seřadil historické fakty a učinil z nich duchaplné vývody, jimiž dokazuje, že učení Hu- sovo proniklo k soverním Slovanům a projevilo značný vliv na rozhodnutí Jagejlla a Vitovta zlomiti německé jho a i na náladu jejich spoje- ných vojsk. Přednáška byla zakončena krátkým náčrtkem grunwaldského vítězství, kdy Čecho- slované, unešení myšlenkami Husovými, pomohli

Litevcům, Polákům a Rusům poraziti německé rytíře na hlavu. Vida, že posluchače zajímají tyto vývody, A. I. Čerep Spiridovič vřele a nadšeně pronesl následující řeč: Drazí spolubratři! Právě slyšeli jste vylíčení života a působnosti velikého slovanského vla- stence Jana Husa, jenž obětoval svůj život za svou myšlenku, za velikou myšlenku slovanskou, k jejímž nositelům i my se hlásíme. My všichni členové Slovanských spolků musíme býti jeho stoupenci v politickém vzhledě a jeho učenníky v mravném. Vzpomeňme si těch závětí lásky a svornosti, s kterými se Hus před samou smrti obracel ke svým následovníkům a přívržencům v Praze, a opakujme za ním: „Drazí bratři, mi- lujte se vespolek a zastavte všechno nepřátelství a nesvár mezi sebou!“ Připomínám vám a všem Slovanům toto přikázání Husovo, neboť nikdy snad nebylo Slovanům svornosti tak zapotřebí, jako nyní, kdy krev slovanská potokem teče všude, i v Bulharsku, i v Makedonii, i v Chor- vatsku, i ve Starém Srbsku, i v Čechách a na Moravě, kde Němci po stech a tisících přepadají pokojné české obyvatelstvo, ano i celá města; brzy snad prolévati se bude krev slovanská i na dálném východě; krev slovanská prolévá se všude, a ještě více prolévati se bude, neboť věci spějí k tomu, aby dějiny rozhodly, má-li všechno Slovanstvo, ne-li najednou, tož po částech a krok za krokem, porobeno býti od Němců, či má-li to- lik schopnosti a síly, aby mohlo žíti samostat- ným a svobodným životem, stejně „superiorně“ jako Němci.

FEUILLETON. Kamník pod Grintovcem. List z lázeňského koutku slovanského. Odvážnější z alpských »lezeů«, kteří užil pohostění České chaty pod Grintovcem, maj před sebou vedle jiných možných tur plných zajímavostí, také smělý přestup krkolomného Mlynářského sedla a odtud dosti neurovnaný. ale tím zajímavější sestup přes »Uršiče« údolem Bystřice do Kamníka, lázeňského místečka slo- vinského. Pohodlnější je ovšem příjezd po že- lezniční odbočce od Lublaně. Jako fialka pod keřem krčí se Kamník ve stínu okolního horstva, jež dosahuje výše až 2550 metrů. Nemá širokých ulic s průčelím pyšných domů, nemá zářivých skřiní výkladních, ani skvostných restaurantů a kaváren, je městečkem skromným, ale za to poloha jeho k Lublan otevřená, s velkolepým pozadím Alp je tak ma- lebná, tak rozkošná, že od šuihlých věžlí čtyř jeho kostelů a barvitých střech vesele vyhliže jíeích jeho domků, v kruhu k sobě se tulicích. oko jen nerado se odvrací. Městečko není od včerejška. Prastaré pí- semné doklady svědčí, že již dávno ve středo- věku byl Kamník místem lázeňským. Dnešní zřízení lázeňské pochází z r. 1876. Pozděj r. 1891 upraveny zdejší lázně k vodoléčbě dle methody Kneippovy. Jsou majetkem soukromým a nynějším jich nájemcem je MUDr. Matasek. Vídeňák, mluvící dostatečně česky.

Střed města tvoří »Malý hrad, kopečel dosti prostorný, podlouhlý se zříceninami hradu. U k stelika hradního na trávníku pod košatými stromy pohodlné lavičky vyplňují úkol zdejší lázeňské »promenády«. »Malý hrad« je přijem ným cílem kratičkých procházek měslem, po- skytuje poutavý rozhled a dodává městečku vzezření malebného. Na třicet serpentin vede chodce stinným lesem vzhůru po strmém svahu ke zříceninám hradu. Hájovna zde na místě otevřeném, od níž vede pohodlná cesta po hřbetu zalesněných svahů, je hledané tiché ml- stečko odpočinku ve »vyšší sféře«, cílem otu- žovací ranní procházky mnohých Kamničanů lázeňských hostů, kteří si zde hoví na zeleném pažitu při »šalee« dobrého mléka. V sousedství městečka je známá všem lov- cům a střelcům, ode dávna pověstná c. a k. továrna na černý prach, jediná svého druhuv Rakousku, s jednoduchým úhledným zámečkem a příjemným parkem. Velitelem továrny je toho času Antonín Doleček, major pevnostní dělostřelby, spisovatel vojenských děl. Lidu- milný velitel nelidumilného objektu, ochotně otevírá doporučenému obecenstvu tak zva- nou zábavnou čásť továrního parku.

Z parku od zámečku je pěkný rozhled. Podle obyvatelstva je Kamník výhradně čistě slovin- ské místečko. Nynějším jeho starostou je lékár- ník Josef Močník, sympatický národovec slovin- ský, duše místního života veřejného i společen- ského. Vzácnému taktu jeho se podaří, že jistě časem věnčena bude úspěchem snaha Kamni- ckých, aby městečko přivedeno bylo na stupeř moderního slovanského alpského místa lázeň- ského. Poměry jsou snaze té mimořádně pří- snivy. Již dnes většině Kamničanů hlavní zdroj příjmů skýtá lázeňská sezona, počínající 15tým květnem a končící zářím. Sta nemocných na- chází zde každoročně úlevu v utrpení, ale více je těch, které příliš slunný jih nebo drsnějši sever v měsících letních zahání do útulného záliší horského na zolavenou. Na vrcholu sezony, v červenci a v srpnu, často v malém Kamníku dostavuje se nouze o byty, ačkoliv mnozí Kamni- čané větší čásť svého domu mají připravenu pro hosty, kteří mimo komplex vlastních budov lázeňských i hostinských hledají útulek lacinější a domáckosti svou přijemnější. Mimo restauraci lázeňskou i v hostincích zdejších je dobrá, ne- drahá kuchyně. V restauraci Josefa Kendy na- lozne český návštěvník slovinskou místní elitu, zvláště za nedělních večerů. I dámy bývají přítomny. Bodrost i jarost Slovinců, rozto milost

Slovinek, perlicí vino krajinské a krása okol dovedou našince už naladiti, že se mu později doma často zasteskne po mnohých chvílích, jež tam dole v nádheře alpského světa tak půvabně uplynulyl Lázeňský život v Kamníku poskytuje zá- bavy tomu, kdo ji vyhledává a kdo sám touž po klidu a osobním odloučení, ponoři se do ticha lesních hvozdů zdejších. Zvláště les min- dendorfský, plný ztepilých, pyšných smrků jedlí, s cestami lázeňskou správou příjemně upravenými, přímo vyzývá návštěvníka ke spřá dání tichých dum ..

Hodinku cesty od Kamníku ve vesnici Straho vici je klíč ku tajům zdejšího alpského světa Zde zříme proslulé v alpistice údoli bystřické jímž Bystřice valí šumy a třesky svého do zele nava hrajícího stříbra. Vo Strahovci útulná ho spůdka Karla Prelesnika skytá občerstvení turi stovi, který se vypravil shlédnouti si Alpy kam nické. Odtud značky Slovinského družstva pla ninského pečlivě provázejí chodce až k prvému zpravidla cíli pochodu, k Uršičovi. Už kousek cesly před údolím Uršičovým (jméno alpského vůdce, který zde sídlí a u generálního štábu Českého odboru alpského dobře je zapsán) ozna muje tabulka s nápisem »Kraljev hrib« (581 m.) že tu je »lep rozgled.« Plochý, stromů prostý. své okolí převyšující vršek, nese úhlednou, pro- stornou hájovnu. Rozhled odtud ve chvili jasu slunečního je skutečně královský. Kužel Mo- krice (1725 m.), Kankerské sedlo (1799 m.). hrb Grintovcův (2559 m.), rozeklaná Skuta (2536 m.), Brana (2347 m.), Kamnické sedlo (1879 m.), mohutná Plaňava (2392 m.) — jaký polo věnec alpských obrů zde seskupen ! Řekli byste že sotva několik set kroků jste od pat jejich vzdáleni a přece bylo by třeba 4—8 hodin po- chodu dostati se některému z nich do týla.

Právě ta zdánlivě dohmatná blízkost té massy šedých skalných těles tak omamuje svou zra- čitou mohutaostí. A jak nebeský klid tam na hoře v oněch výšinách, kde jen sporé závoje bělostných mráčků proplouvají okolo hlav veli kánů tak zvolňoučka, jako by se ostýchaly pro buditi ty skalnaté hlavy z lichých dum 1 . . Precházka vede dále okolo » kopiše«, dvou domků, jeden je hájovna, druhý skladiště to- várny, přes horský polok Belis. Sloupec s ta- bulkou označuje pěšinku na tak zv. »přírodní most« — »Predosseli«. Hukot již déle slyši- telný prozrazuje zajímavé místo. Tu probijí se Bystříce průlinou mezi kolmýmni stěnami. Na hoře je průlina as dva metry široká, v korytu dole širší, jinde užší, jak si vody časem skal ratý břeh vybrousily. Ale celek pravá čertovina Na konci průliny skalisko, kdys nějakým po hnutím živlů přes kraj vržené, as metr široké a nyní po stranách dřevy opatřené; to je »pří rodní most«, Stanete na můstku a hledite na malý, v kotlince malebně umístěný rybníček Při vtoku se voda rozdvojuje na dva praménce levý říne se dále podle přímočárné skalní stěny druhý krouží okolo břehu, že se zdá, jakoby ve středu rybníčku voda stála. Jen tlakem proudů se maličko zachvívá. Dále, kde břehy se sbližují, vrhá se Bystřice do hloubi as desíti metrů, překonávajíe zde poslední větší překážku přo Kamnikem Stony vodopádu daleko do okoli zaléhají. Odtud není daleko k Uršičovil Po můstku vcházíte do údolíčka, vlastně alpské kotliny. U vchodu malá bílá kaplička, na jednoduchém oltáři zdobeném malými kráp- níky soška Panny Marie. Údoličko dělí malý lesík na dvě části. Turistu zajímá především část jižní. Stojí zde turistická chata. Zelený pažit před ní protiná horský potok Prošek. Opo dál lovčí pavillon knížete z Windischgrälzů, ná- jemce honitby.

»Pan« Prošek! Jak skromný zdá se těchto místech. As deset minut cesty výše sta- nete překvapeni. Rozmetána, zpřcházena, místy divě na sobě nakupena 1 ží tu v divokém pruhu spousta kamenů a balvanů, jež rozvodněný Prošek časem v divokém přivalu zná do běla sešlehávati. »Uršič« je skutečným srdcem Alp kamni- ekých. Jako tepny rozbíhají se odtud stezky ke všem okolním velikánům. S opojivou touhou vzhlíží odtud lázeňský návštěvník kamnický vzhůru k jejich vreholům, oddávaje se požitkům, jež poskytuje turistieká chata, vlastně její ho spodyně, bodrá horalka, vdova »Mici«. Chat je přízemní, prostranná, má společné ložnice několik lůžek oddělených a při dobrém vínu lze tráviti zde krásné podvečery i poetické ve- čery za svítu měsíce, jenž pobádkovým čarem oblévá temena hor, nezřídka i v červenci po krylých sněhobllými čepečky. Nepřehledné hvozdy jehličnaté i listnaté zejmena bukové, prostírající se po obou březích Bystřice několik hodin cesty až tam, kde skála umrtvuje i ty nejotrlejší kořeny, komplex zaují- mající mnoho tisíc hektarů, je majetkem tak zv. kamnické korporace městské, jež také je vlastníkem turistické chaty i lovčího pavillonu.

Rozsáhlé lesní hospodářství spravuje Čech, nad- lesní Bohumil Fišer. Množství dříví je zde od- souzeno, aby setlelo. Jen kmeny z pasek, v celku neb v polena rozřezané, dopravují se do Kamníku; stromy vichrem porůznu zvrácené, osekaně větve, spousta mladých stromků vyse- kaných při tak zv. probírce, vše zůstává ležeti na místě bez obavy lesních orgánů, že to ně- který chuďas od sellení zachrání. Jaká spousta materiálu, aspoň k palivu schopného, uniká tu potřebě pro nedostatek řádné komuni- kace! Není žádných cest pro odvoz dřívl. Kmeny celé i dříví polenové plavi se do Ka- mniku po řece Bystřici a to jednou za rok, v době jarní, když táním sněhu na Alpách vody se rozhojní. Doprava sice poměrně nejlacinější — i podívaná na plavbu velmi zajímavá — ale dříví promáčením ztrácí na jakosti, dělníci při tom vydělávají s nebezpečím ztráty zdraví trpkou skývu chleba. Dnešnímu nedostatku má v brzku odpomoci stavba úzkokolejné dráhy údolím Bystřice, jež by ovšem sloužila i do- pravě výletníků údolím až k Uršičovi. Již dnes jsou nedělní a svátkové výletní vlaky lublaňské přeplněny obecenstvem, hledajícím osvěžení v Kamníku a jeho nejbližším okolí. Což teprv až za hodinku jízdy oetl by se městský človék v samém lůně nejvelkolepější horské přírody Kamniekých Alpl Vidím v nedaleké budoucnosti obstárlou turistickou chatu již upadati, na zřícenině její pak zvedati se úhlednou restauraci, kde hlučící dav svátečních měšťáků zapomíná trudy života všedního a v nitro ssaje alpský vzduch z nej- čistšího zdroje. Tu s opravdovým nadšením při číši perlícího moku rozléhá se pěkná slovinská pisen: Na planinach solnčice sijel