Ročník XXXXVII.

V Praze, v pátek 1. února 1907.

Číslo 32.

Ka ranní a odpol. Iist, přodplácí sar Praze v sdninl Rla. : . . . s drojí čonsnk - nrel nk ia vo slislrse na měsíe . . Péštos na Eork i eta

3kEi aK oi

rji sini ae

Reorganisace národní strany svobodomy slné. Úsilí o reorganisaci a obrození národní strany svobodomyslné, které vzbuzenoa umožněno pouze a jediné pohnutkami věc- nými, ježto ve vysoce závažné chvíli ny- nější každému upřímnému přítoli věci a po- kroku našeho národa na tom záležeti musí, abychom do nových poměrů vstoupili se svězími silami, připraveni a vyzbrojeni pr všechny případy, nabývá tedy konkretní formy. Strana svobodomyslná, která zabývala se myšlenkou reorganišační opětně — v době. kdy s celou svoji silou rozvinula otázku všeobecného práva hlasovacího a kdy zvláště její zásluhou stojíme před novým ustrojením parlamentu vídeňského, nemohla seriosnost svého snažení doložiti lépe, než když hledí reorganisací svou získati pro své řady nové. svěží a kvalifikované pracovníky. Není po chyby, že půda v Čechách byla pro tyto ideje připravena. Po letech domácích zápasů musila i mladá inteligence propracovati se k poznání, že jest účelnějším věnovati energii i schopnosti positivní práci politické, nez boji stran, které vysazeny ustavičným pře- sunům, ježto příslušníci jich nemohli nalézt uspokojení v perspektivě mnohaleté kritiky a neúčasti ve vlastní práci veřejné. Kritika pro kritiku nemůže býti cílem nikoho, nýbrž prostředkem k uplatnění nových idejí a pro středkem k součinnosti v práci národnív všech jejích směrech.

Obrozovací proces národní strany svo- bodomyslné nebyl by spad tak rychle po- kračoval a nebyl by býval tak sympaticky vítán na všech stranách, kdyby v boji o nové volební řády do rady říšské byla strana po stupovala jinak, než jak se stalo; doloživš pokrokovost svoji poslední velikou prací par- lamentní měla nárok na to, aby její volán po součinnosti nových lidí nebylo oslyšeno. Pro toho, kdo vážně a opravdově pojímá úkoly nové české delegace a celé nasi práce veřejné v nových pomérech, do nichž vcházíme, ustupují staré otázky osobní do pozadí. Má-li nový parlament splniti i jen část oněch tužeb, které k němu se nesou, pak jest podmínkou nezbytnou, aby budoucí česká politika svéřena byla těm, kdož k ní mají nejvíce způsobilosti, těm, kdož provanuti přesvědčením, že věci národa jen tehdy nej- lépe budou opatřeny, když věrni poznatkům svých dějin i zásadám moderních svých po- třeb, půjdeme upřímně a poctivě drahou po- kroku. Domácí zápasy, vedené často mezi skupinami, které dělí jen malé přehrady pro- gramové, naší posice celkové neposílí, ne- hledě ani k tomu, že součinnost v jedné straně nevylučuje zdravé výměny náhledové a di- skuse o otázkách postupu politického. Svor- nost ve straně není uniformovaností a vy- rovnávání různých názorů vede k zdravé vy- slednici politické působnosti. Ve veliké chvíli kdy položeny budou základy nově české poli- tiky — a ty jsou ve změněných poměrech nutny — byla povinna nejen strana svo bodomyslná, ale i česká inteligence uvažo vati o tom, jak vstoupiti v novou situaci

To bylo přímo věcí svědomí, protože za boje všech proti všem zvítězí konec konců dema- gogie. Ježto strana svobodomyslná ochotna jest upraviti program i organisaci tak, aby usnadněna byla součinnost nových sil, byly základy nového jejího ustrojení dány. Návrh programu, jak předložen bude valnému sjezdu strany, vytyčuje otevřeně cesty a cíle politice obrozené strany. »Jako v dřivějších, tak i v nastávajících poměrech zůstane strana věrna své povaze státo- právní, národní, svobodomyslné, demokratické.« Půjde nejen o dosa- žení cílů samostatnostních, ale i o to, aby existence národa za všech poměrů byla pevné zabezpečena a aby národ náš povznesl se všestranně a stál povždy na výši jiných kul- turních národů. Poznatky politiky pouhé ne- gace a pasivity vedou stranu k tomu, aby

se domáhala nejen spravedlivého zastoupení národa českého ve všech zákonodár- ných sborech (tedy i na radě říšské i na sněmích) ale i řádného podílu jeho na správě, t. j. početní a kulturní naší síle odpovídajícího zastoupení ve všech úřa- dech státních a ústavech se státní organisací souvisících při úplné rovnoprávnosti našeho jazyka (jak v zemích českých, tak úřadech ústředních). Poměry národnostní nutno zji- stiti spravedlivým sčítáním lidu dle národ- nosti. Pro menšiny zaručena budiž ochrana zákonná. Občanské svobody, rovnost občan- ská, volnost projevu mínění, svoboda spol čovací a shromažďovací, volnost tisku, svo- boda víry, svědomí i učení naleznou ve straně vždy upřímné ochrany. Důsledně žádati bude strana všeobecné právo hlasovací i pro sněmy. Při tom vzepře se strana každému vlivu náboženských společností na veřejný život, uznávajíc jinak rovnoprávnost všech vyznání. Pro nové poměry nechť vyloučeno jaké- koli zasahování vlády do oborů vyhražených působnosti sborů zákonodárných (odstranění zvláště 8 14). Pravomoc sněmů budiž pod- statně a soustavně rozšiřována při zodpo- vědnosti náčelníků zemských vlád sněmů. Nový program obírá se obšírně i po- měrem ke Slovanům této říše, které chce horlivě podporovati, a vytyčuje naše snah co do zahraniční politiky tohoto státu. Obšírně řešeny otázky poměru k Uhrám při neustálém zření k našim potřebám snahám. Reorganisaci veřejné správy, otázk školské, úpravu a posílení samo správy revisi občanského zákona, trest ního práva, otázky státních finane — a řadu vážných problémů, které souvisí s novým ustrojením tohoto státu a s našim potřebami kulturními, politickými a národ- ními, program přesně a do podrobnosti řeší a formuluje.

Vzhledem k vážnosti a dalekosáhlosti jich obírá se osnova programu zevrubn otázkami hospodářskými a socišl ními. Vědoma si svého celonárodního po- slání a uznávajíc závažnost požadavků jedno- tlivých stavů a tříd, vytýká strana do po- drobna požadavky v tomto směru. »Od ryze stavovských organisací bude strana svobodomyslná ve svém postupu n poli hospedářském lišiti se dvojím směrem I když půjde o otázky týkající se určitého stavu, nepustí strana z mysli, že každý stav. byť byl sebe mohutnější, jest jen částí celku národního a že tedy i při řešení otázek je diného stavu se týkajících, zřetel na celek musí býti rozhodujícím. Strana vždy vzepř se tomu, aby mezi jednotlivými skupinami národa byly vzbuzovány rozpory stavovské.- V tomto rámci bude úsilně pracovati »na řešení otázek zemědělství, o bcho du živností, průmyslu, jakož i obyva telstva zaměstnaného v povolání úřadni ckém, učitelském, dělnickém trvajíc na stanovisku, že v rámci národního celku přísluší těmto zájmovým skupinám týž nárok na uplatnění.« Program rozvádí pak detailně body, týkající se zmíněných skupin výrobních, pamětliv potřeb sociální re- formy. Závěrem pak rozvádí potřeby se všeobecného hlediska ho s podár- ského vyplývající. Není nám ovšem možno dotýkati s podrobnosti. Ale tolik lze říci právem: nov program formulován tak, že naň přistoupiti může každý, kdo upřímně oddán cíl ům pokroku a svobodv A protože sebe krásnější program ničím není, není-li zaručen pracovníky, přistupuje strana i k reorganisaci své. Upravujíe znovu mistní organisaci (městskou resp. okresní), dává i valným sjezdům nový, moderní podklad. Výkonný výbor, který má býti nadále volen sjezdem důvěr-

NILl níků strany, bude rozvržen ve výbor akční a širší výkonný výbor, jichž kompetene upravena tak, aby byla zaručena pracovní jich působnost. Beze strnulého lpění na dosa- vadní formě organisační upravuje tento návrh organisaci strany tak, jak toho vyžaduje doba, a tak, aby dostalo se zde plného z- stoupení těm, kdož chtějí nadále věnovat straně své síly. I zde zůstaly otázky osobní stranou a rozhodným byl pouze ohled na prospěch věci. Stručný náčrt hlavních zásad nového programu, vypracovaného v duchu doby. neobcházejícího žádné otázky její a vyslovu- jícího otevřeně stanovisko ve všech směrech, nevyčerpává ovšem z daleka obsahu jeho. Ale i z toho, co řečeno, patrno, že veden strany svobodomyslné ve vážné chvíli šl jediné možným směrem: vytvořiti základnu, na které může pracovati každý, kdo v duchu pokroku pracovati chce. A to jest starý po- znatek, že skutečný pracovník svůj vliv ji uplatní právě svou prací. Bylo stínem našeho vývoje politického že snažili jsme se pokroku dosíci vzájemným bojem množících se stran. Tím znemožněn onen organický postup, který tak význačně charakterisuje politický život Anglie. On stálé obrozování a omlazování stran, při způsobování jich novým poměrům a po třebám, bylo nejpevnějším podkladem vývoje k síle, pokroku a váze národa.

Celé naše politické, hospodářské, kul- turní a sociální ustrojení jest živým dokla dem, jak vysoce potřebna jest pro n upřímně liberální a pokroková politika. Nov poměry zdůvodní potřebu tuto ještě důraz něji. A není u nás v Čechách možno, aby v této době upřímnost snah rozmetala pře sudky rázu podřízeného a nesvedla v jed tábor všechny, kdož cítí se povolanými i v- zbrojenými ku positivní politické působnosti — a to na poli parlamentním i mimo ně — v onom duchu, jakým provanut nov program strany svobodomyslné? Malichern nájezdy osobní z táborů, kterým toto hr- madné hlášení se inteligence k obrozené straně svobodomyslné jest protimyslno, n vývoji daném nezmění ničeho. Právě úsilí venkova českého, aby do nového parlamentu i pro novou práci doma byla urovnána cesta lidem moderních názorů, jest zárukou, že není daleka v Čechách doba, kdy bude roz- hodnou pouze věc. A k tomu působiti bude strana v prvé řadě. Ukáže a pozná se, že jest možno i u nás žíti lepším životem, že nutno ctíti i odpůrc a že rozséváním nenávisti podlamuje se po- krok národa nejvíce. Mohoucnost národa na- šeho vzrostla netušeně, na vyšším stadiu v- vojovém nutno rozšířiti cíle a snahy; t. kdož k tomu působí, aby společnou pokro kovou prací překonány byly bezvýsledné boje stran a straniček a abychom kritikou šli ku positivní práci, konají věc zajisté dobrou- Přihlášením se ku práci positivní inteligen nejlépe dokládá, že staví cíle národa na malou ctižádost a že chápe váhu doby. A proč také nepodati si ruce, kdy možn novými ideami pracovati k lepšímu bu- doucnu? Máme tolik nepřátel, proti nimž možno bojovati výsledně pouze napjetím všech sil. Nebylo by škoda energie vymrh vané v neplodných sporech často i jen o slova programů a hesel

Češti úřadníci. »Bohemia« přinesla předevčírem a včera opětně články o obsazování úřadnických míst o hrozných útiscích, jakých při tom, zejměn spolupůsobením českých ministrů, Němncůim jes snášeti. Znechucuje se nám zaše již vypočítávati mnoho-li vyšších míst v byrokracii obsazenoje Němci a mnoho-li Čechy a dokazovati opětně, že chefové zemských úřadů v tomto království jsou až na nepatrně výjimky Němci, však co zatajiti nemůžeme, je úžas nad troufalostí nestydatostí, s jakouž národní odpůrei naší pro

vázejí jakýkoli pokus náš, odčiniti do nebe volající křivdu, jež se nám při obsazování míst úřadnických děje právě nyní, kdy mlčky a ve smyslu německém a bez ohledu na české kom- petenty již z dola se provozuje praxe, její účel je české úřadníky pokud možno vytlačiti Némeům pak uvolniti dráhu do úřadnictva. jemuž se ze známých příčin byli dosud vy- hýbali. Však všechno jen do jistých mezí a my již máme dost těch nízkých projevů německé hltavosti, jež v nedostatku jakéhokoli právníh citu, na podkladě vybájené plemenné povýše- nosti, vylučuje nás z kariéry úřadní a provo- zujíc stěle konflskaci všech vyšších míst, der se nyní i do nižšich. Nemáme nejmenší příčiny tajíti se tím, že nepřestaneme dovolávatise svého práva také v tomto směru a že neusta- neme dříve, dokud nebudeme také ve všech mini- sterstvech, ve všech úřadech centrálních, ze- jména ale ve všech úřadech zeměpanských, pokud jde o jejich správu a o čelná místa v nich, zastoupeni počtem takovým, na jaký máme nároky právní. Přesvědčivše se,že v tomto stétě více sejde na tom, kdo zákon praktikuje, než, na slovném obsahu zákonaa davše výhost nerozumnému stanovisku, že druhdy za nevlastenecký čin se vytýkalo ka- ždému, stal-lí se »hofratem«, neustaneme dříve, dokud nebude provedena veliká revise úřad- nických míst, zejména vyšších, ve všech resortech ve Vídni i v Praze, a dokud nebude zlomena výsada, dle níž tato místa ob sazována byla dosud téměk výhradně Němci

Uváží-li se, že od zavedení ústavní éry spotře- bováno bylo v Rakousku a od roku 1867 v Cis- lajtanii více než 130 ministrů, z nichž b y l pouze 7 Čechů, uváží-li se dále, že v mi- nisterských kancelářích zastoupeni jsme my Če- chové, pokud se týče míst od VIII. třídy dietní počínaje, sotva 5 procenty úřad ní ků, uváží-li se konečně, že v Čechách v úřadech, jež stojí v čele soudnictví a správy, všude

Némci mají převahu, na Moravě ale vůbec češt úřadníci jsou v potupné pro nás menšině, jest přímo povinností, zápas, jejž vedeme o své ná- rodní bytí, dírigovati zvláště tak, aby poražena byla privilegia německá v byrokracii, neboť není při tom angažována pouze národní naše čest hospodářský náš prospěch, nýbrž i národní vývoj náš i naše bytí, neboť o tom nemůže býti dnes nejmenši pochybnosti, že každý německý úrad- ník dnes jest vlastně naším národním ne- přitelem. V ohledu tom nesmíme se stát slubými sni povolnými, nýbrž neustupně drvat na svém a dle toho posuzovati též kvalitu vlády a naproti ní dle toho se zaříditi. Na mini- strech národnosti české ale žádati musíme se vším důrazem, aby si byli vědomi toho, co prů- během let učinili v zájmu soukmenovců svých ministři němečtí, jichž dílem je nynější politick i národní bída naše. Nežádali jsme nikdy bez- práví pro jiné a nikdy přednosti pro sebe, he- slem naším bylo vždy a zůstane i na dále spravedlnost. Od té se ministři naši neodchýli, ale povně doufáme, že při tom věrni zůstanou též onomu přikazu, který ukládá mnohem větši povinnosti těm, jež osud postavil na místo ve- soké. Nežádáme bezohlednost naproti národním odpůrcům svým, kteři zaujímají v tomto státě beztoho postavení tak pevné a mocné, že úplně nelknuta zůstanou práva jejich i tehdy, do- můžeme li se my svých práv, ale trvati budem bezohledně na tom, aby změněn byl konečne pokořující poměr náš k tomuto státu.

Neboť tak, jako dosud, dál to jíti nemůže, aby k vůli každému místu soudního adjunkta sváděn byl boj a aby k vůli »dobré vůli« s těmi i oněmi hromadně zůstávala p o m ěsl c e, ba i léta uprázdněna místa úřadní na škodu vý- konů spravedlnosti a správy, na škodu státní autority i obyvatelstva, aby v okamžiku nestře- ženém obsazena byla, jak v nejednom případé se stalo, nekvalifikovaným naším odpůrcem. Ve své zchytralosti staví se tak, jakoby s svým ministrem krajanem v nynějším kabinete nebyli spokojení. Doznávajíce, že částečně bo- dají pana Prada z té příčiny, že povolán byl V drobném prodeji capnidnl. .. . . . . sh ve slstáeh sa veskorí nt čarlo. pnllnl, Inseraty platí se hotově nepřo Přeě,laesní a inserty pnj strace v Mariars jindpilnl- sríru sernclle kkrnaničsloek na ae Rakopisy se novraesjt

na své místo nynější se strany německé v Če- chách nejslabší, máme nicméně za to, že to jen stará německá taktika, která spekulujíc na efekt, jakým působí německá nespokojenost na vysokých místech, snaží se uvolniti p. Pradovi cestu k ještě větší německé převaze. Neboť vy- týkati pánu tomu lhostejnost a dokonce neteč- nost k zájmům národně německým, bylo by největší nespravedlností naproti tomuto muži, o němž přece známo, že od rána do noci píše a píše v levo i v pravo, konferuje, přemlouvá, slibuje i hrozí, a jenž každého soudního sluhu a železničního hlídače má v evidenci a sloduje jeho osud. Jen chorobný fanatismus německého chau- vina, jakým jeví se pisatel zmíněných dvou článků v »Bohemii« může činiti výtky panu Pradovi a vůbec nynějšímu směru vládnímu. Pisateli tomu by nevyhověl na místě ministr- krajanském snad ani pan Iro nebo pan Stein, neboť jeho principem, k němuž otevřeně ve svých článcích se hlásí, je, že Němci sluší dáti přednost, hlásl-li se o něja ké misto, třoba by byli méně kvalifi kován. A což zasedá v kabinetě jen německý ministr pan Jindřich Prade ? Což tam není pan Marchot, německý stranník skrz na skrz?

Což pan Dersch atta, druhdy předseda klubu strany německo-nacionální? Především ale pan Klein, tento pán jako úhoř hladký a jako zmije jedovatý? T. Němcům nostačí? Vláda Beckova dosud noodkryla v tomto směru karty. Vymlouvala se na velké dílo opravy volební, jež absorbovalo všechnu její sílu. Dll je vykonáno a národ náš s dychtivostí očekává jak se oproti nám nyní zachová. Domnívá-li se, že v národě českém chytne se kdo na vě- jičku vystrčenou v programovém článku » Wiener Ztgu.«, pak to osudná mýlka. Kdyby opravdu vláda tímto směrem pokračovati chtěla, byla by dříve již hotova, než by vůbec nastoupila tuto novou periodu svě činnosti. Není nikoho v ná- rodě našem, jenž by podceňoval práci hospo- dářskou a netečně se choval ke hmotným zájmům obyvatelstva. Však jsme to sami na sobě nejvíce pocitili, co je chudý národ, ale tak daleko jsme ještě nepostoupili ve hrubě materialistickém názoru světovém, abychom za páně Korytowského »Ústřední pokladnu«, nebo za zvýšeni subvence agrárnické prodali svá ná- rodní práva.

Politické zprávy domáci. V Praze, 31. ledna. (P olská o d p o v ěa na vládní provolání volební.) Na vy- zvání bar. Becka, aby hospodářský a sociální program stal se v nové poslanecké sněmovně tmelem, vížícím všechny rakouské národy ke společné práci na blaho státu, odpovidá krakoy- ská „Nov., Ref.“: Vláda může se ve svých na- dějích zklamati. Právě proto, že příští říšstí po- slanci budou představovati šíře pojaté zájmy ce- lých národů a nikoli pouze jednotlivých tříd, může v novém parlamentě rozdíl mezi poža- davky různých stran a skupin státi se ještě patr- nějším, než ve staré sněmovně. Co může býti na př. společného v hospodářských neb sociál- ných zájmech Bukoviny a Dalmacie? A možno-li žádati na poslanci dalmatském, aby se dovedl nadehnouti pro nějakou lokální dráhu ve vý- chodní Haliči, neb aby mohl správně rozsouditi sociálné spory mezi haličským obyvatelstvem r- ským a polským? Zkušenost přec učí, že hospo- dářské zájmy středorakouských zemí přímo se příčí zájmům zemí pohraničných. Na tom nic se nezměni tím, že přijata oprava volebního řádu. Naopak, řekla-li vláda A, musí se odhodlat říci též B, t. j. spřátelila-li se s všeobecným hlaso- váním pro říšskou radu, musí se spřáleliti také s rozšířením zem ské samosprávy na základě volební reformy, spočívající též na zásadě všeobecného a rovného práva hlasova- cího. Dokud zájmy, týkající se pouze jednotli- vých zemí a národů, nebudou vyloučeny z kom- petence říšské rady a nebudou odevzdány zem- ským sněmům, dotud bude váznouti činnost par-

FEUILLETON. V Praze, 31. ledna 1907. H. (Auguste Rodin.) Nemohl jsem ostat klidným, když jsem překročil práh Rodi- nova pavilonu v Meudonu, jenž je jeho atelierem i museem a uzřel jsem umělce při práci. Přes široká, rozložitá ramena měl přehozený řasnatý, plášt, na hlavě jakousi bizarrní čapku. Vystoupl na stoličku, vztyčuje svou krátkou, zavalitou postavu, a okazoval mladému, kučeravému žákovi, v bilé haleně, jak si přeje provedení nějakého detailu. Jeho mocná, krásná hlava, s čelem tvrdým a vykle- nutým, s nosem orlim, s dlouhým, splývajícím plnovousem, býla pozvednuta k sousoší. Zaujat svou prací, nevšiml si vstupujících. Nepodobal se nikomu z naši dobý. Mohutný stařec čini dojem prosté vznešenosti. V prvním okamžiku mne napadla ironická poznámka o důmyslné theatrálnosti jeho úboru, vypočteného též, aby zvyšoval originalitu a nevšednost osoby mistrovy. Ale setkav se s pohledem jeho očí mírných a hloubavých, zaslechnuv jeho vlidný hlas, měl jsem pouze pocit velkosti. A v té světlé dvo- raně, obklopený svými geniálními výtvory a vi- trinami, naplněnými sterými fragmenty, studil těl. rukou, nohou a drobnými skizzami, nadnášeje hlavu, do níž vryla hluboké stopy leta utrpení, zápasů a zneuznání a již ozařoval mír povýše- nosti a rovnováhy duševní, pozvedaje ruku ve výkladu svých děl s gestem lásky a něžnosti pro krásu jím stvořenou, tu připomněl mi maje- státní starce doby renaisanční, Michela Angel a Leonarda da Vinci, jejichž titanská tvůrčí síla neochabla věkem.

Z Meudonské dílny a z půvabného, červ- ného domu slohu ze XVI. stoleti uprostřed za- hrady na návrší, odkud je vidět lesnaté stráně Saint Cloudu, a v dálce matnou, zamiženou, ne- smírnou Paříž, odnášel jsem si vzpomínku n jednu z nejvzácnějších chvil. Tragické, visio- nářské, do krajnosti pravdivé, životem roze- chvělé a nervosní dílo největšího sochaře nové doby objevilo se mi tu v plném, úchvatném akordu všech svých strun, od tragického pa- thosu zjevení inspirovaných Dantem pro »bránu pekelnou«, od nehledaného a přece tak rafino- vaného realismu »měšťanů z Calais«, od an- tické harmoničnosti »kovového věku« až k per- versní finesse jeho Danaidy a faunky, až k jeho Balzacovi, zneklidňujícímu, odpuzujícímu a tak hluboce produševnělému, a k jeho portretům tak přirozeným, živoucím, zjemnělým Mistra Rodina poznal jsem již před úím v Praze. Byl potěšen a poněkud unaven ovacemi, jež mu připravil enthusiasmus našeho obecen- stva. Byl udiven, okouzlen, ale též zmalátnělý Prahou. Umělec, milující přírodu a krásu, pro- cítil a pochopil celé kouzlo a rázovitost Prahy při pohledu z Nábřeží na druhý břeh Vltavy. při procházce na Malé straně a Hradčanech. Ale mistr, pro nějž žije historie a minulos pouze v antických sálech Louvru, v sochách ornamentech gotických řezbářů a v dílech flamandských primitivistů, musil viděti ná- hrobek Tycha de Brahe, Míčovnu, všelijaké kostely a zanrady, ani Daliborku mu neodpu- stili horliví vykladači starých památek praž- ských

Po příjemném obědě u známého továrníka příznivce umění, místo siesty vedli mistra pro- hlížeti jakési starožitnosti, středověké kachle dlaždice, husitské zbraně. Bylo krásné, neděln odpoledne. Zmizel jsem po anglicku a spěcha na blízké nádraží. V rozkošném zákouti les- ním očekávala mne veselá společnost, která ji dopoledne vytáhla z Prahy. Druhého dne připadalo mi, jakoby o dese let více tížila ramena mistrova. Ah, ta muses Ty starožitnosti ! Ty učené přednáškyl »Proč jste mne nevzal sebou, byl bych též utekl s vámi!« pravil vyčitavě, když jsem mu vyprávěl o pikniku v lese. Za to na Moravě okřál mistr ! Tanec zpěv šohajů a děvčat v krojích, ty veselé, pla- noucí barvy, ta pestrota, živost, svěžest a kra smavý, šírý, víno ohnivé a lehké — na to rá Rodin vzpomíná, s úsměvem potřásá svou lví hlavou. Viděl radost a krásu života v té jikn Moravě, podobající se zahradě, zářicí pestrou barvitosti, hlaholicí zpěvem a tancem O tom rád mistr se rozhovoří, i o kráse Praby. Chtěl by to znovu uzřít a nezříká se opětn cesty k nám. Ale prohlížet nebude již nic. »Řekněte těm pánům v Praze, že jsem viděl všechno, i náhrobek Tycha de Brahe.« Nádherná publikace, vydaná po česku Rodinovi, vyvolala tyto staré dojmy. Sáhl jseu s dychtivosti po kníze vkusně vypravené *) Překladatel pan z Čenkova se nám zavdě- *) Camilie Mauclair »August Rodin« (Člo- věk, myšlenky, dílo). Z rukopisu francouzského se svolením spisovatelovým a za souhlasu mistra Ro dina přeložil Em. ryt. z Čenkova. Praha. Nakladate B. Kočí. Knihtiskárna »Politikye

čil, že způsobil vydání Mauclaírovy studie Rodinovi. Camille Mauclair, jeden z nejzajímavějších a nejbohatších talentů mladší generace fran couzské, skvělý a výmluvný hlasatel moderníh umění, bystrý ukazovatel nových cest, a kritik. essavista a romancier, duch všestranný, pružný a jasný, psal svou studií o Rodinovi s tou vážnosti a s tím nadšeným vzrušením, s jakým přistupuje spisovatel k vykonání díla jem zvláště intimně drahého, jeho cítění a myšlení nejbližšího. Odbornými a zkušenějšími péry bude u nás kriticky oceněna kniha Mauclairova. Vyslovuji tu jen svou úctu a sympsti k práci mladého kritika francouzského i k jeh methodě. Mauclair, jenž ve svém románě »Mě sto světla« zabývá se otázkou umění budou- nosti, umění demokratického a socialistického, podobně jako Anatole France, spojuje nejvy broušenější vzdělanost a nejjemnější vkus s v razem jasným, prostým a přístupným. Umění literatura, jež mají si podmaniti lid a chtěji vésti budoucí společnost, nemohou se zahalovati v mystické pološero, uzavírati se do »věže z slonoviny«, a povznášeti estetiku a filosofii n pochopení profanních do vyšších, tajemnýh sfer, kde zasvěcení a posvěcení hovoři jazykem davu nesrozumitelným a hypnotisují své poslu- chače esoterickými posuňky. Výtečně praví Camille Mauclair v před- mluvě »Rodina«: »Vyhnul jsem se esthetickým rozborům přiliš abatraktním, a mám za to, že lze je říci prostě a formou prostou, mám také za to, že i v nejjemnějších otázkách uměleckých tají se světlo, jež je přístupným činí všem

jejichž duch je zdravý a jejichž citlivost každému vznícení je otevřena. Bez doklamací, bez pedantické učenosti, bez načechraných frásí a exaltovaných super- lativů líčí Mauclair dílo a osobu Rodinovu. Ne- leží v prachu před mistrem, který »jako každy člověk vysoké inteligence dává přednost tomu, aby byl pochopen, než aby byl chválen.« Klidně, určitě, prostě, přesvěděivou, srdečnou mluvou, jež má vzlet i duchaplnost, vysvětluje poslání a význam muže, jenž způsobil převrat v moderní skulptuře, jenž jako revolucionář vpadl do uhlazeného, akademiekého, konvencio- nálního umění, »otevřel šíroké okno do bledého domu soudobého sochařství«. Veliký Rodin našel v Mauclairovi dokona- lého tlumočníka svého díla i života. Jak vý- razně a určitě karakterisuje Mauclair mistra. »Vše zjednodušuje, zří jen půdorys, plán, v mravovědě jako v umění, žije o dvou, třech zásadách a má nechuť ke všemu, co není pod- statno.« A na jiném místě: »O životě společen- ském má Rodin minění nejasné. Říkává jen, že práce s láskou konaná je tajemstvím všeho řádu a všeho štěstí. Milovati život, formy přirozené a nic nepodnikati, co by se příčilo přírodě její účelům, toť celá jeho mravověda. Tak přistupujeme k hlubšímu poznání ge- niálního výtvarníka zásluhou spisovatele a kri- tika, který není ani mentorem, ani panegyrikem, ale jasným, samostatným duchem tvůrčím. Tvrd se, že Mauclair má velký vliv na mladší naši kritiku. Dobrá. Málokdy k nám zavanul od zá- padu zdravější ví.