Ročnik XXXXI

V Praze, ve středu dne 13. května 1903.

Číslo 13l.

Na ranní a odpol. Iisty předpláef ne v Praze v alminislraei na měsíe na čtvrt leta . . . . 6 K —h s drají donkškee na měsío 7Koi na čtvit leieta ve filialkáchu na měsle . . . . . . 2 K 30h Poštent npi . . . 5 k o s dvojí zásllkou n. . . k n

Dnešní číslo pro Frahu je o 10 stranách.

Národohospodářské trampoty dra. Körbra. Dle onehdejšího výroku p. dra. Körbra můžeme teprve od něho očekávati vybudování kulturního, průmyslného a obchodního a bůhv ještě, jakého jiného státu rakouského. Předseda ministerstva vídeňského patrně byl ve šťastné. velmi veselé náladě, v rozkošném, snad nějal milostném rozčilení, v mladistvé rozjařenosti, která posud o životní skutečnosti nemá ani nej- menšího ponětí, ba ani tušení, když pronesl ona hrdopyšná slova ve slavnostním shromáždění průmyslníkův dolnorakouských. Za několik dni, jež odtud prošly, snad už opět vystřízlivěl. Aspon měl k tomu i podnět i příležitost, když kruhy odborníkův, průmyslníkův nejen v Dolních Ra- kousích, ale ve všech „královstvích a zemích“, zastoupených pod jeho vládní mocí, vysmály se mu na vrch hlavy pro jeho nepochopitelnou samolibost a beztaktní domýšlivost. Ať jen si pře- čte, jak mu zazpivali ve svých listech, nejen od- borně-průmyslných a obchodních, ale i politi- ekých. „On se domýšlí, že jím teprv počne Rakousku průmysl, obchod, kultura atd.“ tak napsali, „a zatím tu to všechno bylo dříve, než on se narodil!“ — Však nejen že sami němečtí průmyslnici bez rozdílu národně-politického zbarvení svého s největším rozhorlením a s trp- kým výsměchem odmítli tvrzení páně Körbrovo. že on teprve zjedná Rakousku spásu v oboru otá zek národohospodářských a kulturních: dotýčné kruhy občanstva rakouského — v první řadě sami Němci — neočekávají od jeho krasořeční- ctví v otázkách hmotného blahobytu vůbec nie úspěšného a dobrého.

Deklamační talent páně Körbrův nemá štěstí už nikde. Děle než dvě léta zkoušelto s ním v oboru vnitřní politiky rakouské. Pravda mluvit umí. Napovídal toho o úkolech své vlády o své nestrannosti národní, o své pěči o za- chování a rozkvět ústavy, o své ochotě, vyhověti oprávněným požadavkům všech národů rakou- ských, o svých vznešených cílech, směřujících jen ku pravému, mravnímu i hmotnému blahu všech státních občanův rakouských atd., až hory se zelenaly. Však vizte s kutky jeho po třech létech v domácí politice rakouské! Vizte, co z ten čas vykonal na odstranění ústavních a práv- ních zmatkův v této části říše habsburské? Ne- jen, že jich neuklidil; on jich přimnožil měrou úžasnou a nebezpečnou. Za jeho vlády zajisté menšina v parlamentu napořád může terroriso- vati většinu, a on sám, ministr neparla- mentní, do té chvíle jest a jedná v zajetí tété parlamentní menšiny, ani nestaraje se. aby neparlamentní původ a charakter své vlády aspoň správným zachováváním a hájením zá- sad ústavních a řádův parlament nich nějak zakryla okrášlil. Pravda nadeklamoval toho dost o „ústavě“; ale hledejte jeho ústavní skutky v minulých třech léloch, nechcete-li sestoupiti do ministerské mi nulosti jeho ještě trochu níže, na příklad z 17. říjen 18991 Konečně omrzela i jeho samého ta planá a nechutná deklamovačka politická a před minu- lými volhami v království českém vystrčil novou vějíčku. S důrazem opětujeme slova „před mi- nulými volbami v království českém“. Bylot s jeho strany chytře vypočíláno právě pro naš vlast.

Dr. Körber náhle svinul prapor politický. prapor národních smiřovaček a vztýčil prapor hospodářského blahobytu, mezinárodních, čil chcete-li, nenárodních otázek sociálních a sta- vovských. „Mluvme o něčem jiném!“ zvolal tehdy do voličských okresův českých. „Nechme na některý čas odpočívat všechny otázky národní ústavní a zvláště státoprávní, ty nás jen štvou proti sobě vzájemně; nechme na některý čas vůbec být vší politiky a chopme se za to otázek zemědělských, průmyslových, živnostenských. obchodních, kulturních atd.; až se vzmůžeme hmotně, až nabudeme peněz, pak se dobodneme. dorozumíme, smíříme i v politice.“ Takový byl smysl deklamačky páně Körbrovy, namířené na seslabení opposičního tábora českého, na rozdro- bení bojovných šikův českých, na pollačení če- ské politiky národní politikou jed- notlivých stavův. Kdo v království českém mu šel na lep, nen třeba tuto opět vykládati. Němci to byli měrou mnohem menší, než Čechové; onino vědělí, co za jeho novou písničkou „o národohospodářském blahobytu“ v skutečnosti vězí; ve volebních okre- sích českých našlo se více ,věřicích“, kteří tou vábničkou byli svedeni od starého, společného programu ryze českého. Dnes už mají také zku- šeností dost, aby poznali, jak p. dr. Körber otáz- kám národohospodářským rozumí a jak je do- vede provádět.

Ještě nesešel se rok s rokem a národo- hospodářský program, jímž p. dr. Körben chtěl a doufal ublti politický a nírodn program český, dodělal nadobro; tedy ještě mnohem dříve, než jeho ústavní a politický- Co z něho zbylo, lze spatřiti v jeho účasten ství v projednávání nových rakousko-uherských úmluv vyrovnávacích v celním výboru parla mentu vídeňského. Ministerský předseda nejevi vůbec ani nejmenšího interessu, co tento výbor dělá neb nedělá. A jde zajisté nejen o ústavní zkoncování nových vyrovnávacích úmluv mezi oběma polovinami této říše, ale i o nové smlouvy obchodní, jež zejmena s Německem a s Itali mají býti zjednány za celé soustátí rakousko uherské. Otázka poněkud spletitá a k tomu ještě ta kovéhe razu věcného, že zhola nic v ní nesvede pouhá deklamace, sebe ohnivější. A čas velm kvapí. Tu není lze odkládat vyřízení jako napořád rok na rok se odkládá zjednání spravedlivého smíru mezi státem rakouským a národem če ským. Kdy státním, politickým, zemským a ná redním právům českým v Rakousku má být učiněno zadost, na splnění télo v ládní po vinnosti, na němž závisí mír, pořádek, blaho ba budoucnost a existence této říše, bohužel, ne- ní ustanovena lhůta; na obnovu smluv obchod- ních mezi Rakousko-Uherskem a sousedním státy, Německem a Italií, jsou dány přesné ter- míny. Však dle posavadního postupu prací ve výborech parlamentu videňského i sám počátek jednání o nové obchodní smlouvy s Německema s Italií posunut jest do nedozírné dálky.

Dle zpráv, nejnověji došlých, p. dr. Körber vyjednává o nějaké zkrácení této dálky se všem německými skupinami parlamentu ví deňského, chtěje na nich dosíci, aby jejich zá- stupci zvláště ve výboru celním přestali dělat obtíže jehe předloze, týkající se opětného vy- rovnání s Uhry. Uveřejnili jsme na tomto místě už ve včerejším čísle svém, pod jakýmiž podmín- kami Němei, v těto otázce náhle sjednocení, na bízejí mu ochotné služby své. Se zástupci ná- reda českého ministerský předseda v té příčině dosud nevstoupil do stykův. Němci nerozpakuj se pranic, vyjednávati s ním o cenu, za kterou jeho návrh na obnovu národohospodářských úmluv s Uherskem chtějí nejen ve výboru par lamentním, ale zajisté i v plném parlamentu pro- pustit, oznamují mu výkupné; přímo a směle provozují při té „státní důležitosti“ politíku vy- děračskou. Jak p. dra. Körbra známe, vy mohou na něm, ne-li všeho, zajisté mnoho. Zbývá jen otázka, podaří-li se p. dru. Kčr brovi, omráčit opět nějakou deklamací zástupce národa českého, aby jej propustili z veliké jeho nynější národohospodářské trampoty, bez ohledu na životní práva a nejspravedlivější požadavky svého národa. Obchodní smlouvy rakousko-italské byly vypovězeny a vyprší dnem 31. prosince 1903. Pokud Rakousko-Uhersko nevyřídí parlamentně svůj celní tarif vnitřní, není lze ani mluvito obnově obchodních úmluv s Italií. Tu pak vystu- puje na obzoru nebezpečí, že dne 1. ledna 1904 nastane mezi soustátím rakousko-uherskýma Italií stav naprosté rozháranosti, ba úplné ne možnosti obchodní. Nevíme, budou- i Rusko a Německo ochotny, trpělivě čekati na obnovu svých úmluv obchodních s Rakousko- Uherskem tak dlouho, až p. dr. Körber se svým parlamentem bude — hotov.

Českým Kohnům — Český Rectus (Z kruhů duchovenských.) Dávno již nezajímala se širší veřejnost o po- měry církevní v zemích koruny česke tak, jako v posledních měsících. Afféra Drozdova zdvihla vlny veřejnosti v Čechách, boj Davida proti Go- liášovi — kaplana Recta proti církevnímu vel- meži Kohnovi na Moravě. Kněžstvo v Čecháeh nevmísilo se do affery Kohnovy parádními ně- jakými protesty jsouc si vědomo, že nejlépe bude pro tuto smutnou záležitost, vyvinou-li se poměry na Moravě samy bez vměšování se vlivů značně od věci vzdálených. Že 99% kléru českého upřímně sympatisuje se svými bratry na Mo- ravě, jimž zneužitím autority tak těžká stalase křivda, není třoba dokazovati právě tak, jako druhé faktum, že z plna srdce ošklivostí a po- litováním naplněného, otrokářský, biskupa i pod- řízeného kněžstva naprosto nedůstojný systém vlády v arcidiécesi olomoucké odsuzuje, Misto planých parádních protestů považuji však sine ira et studio pověděti dle krásného příkladu Rectova i našim nejvyšším představe ným několik upřímně míněných slov. I my nejsme se svými vrchními pastýři spo kojeni! I Vy, třeba sebe vlídněji k nám se tváříte nejste k nám upřímní, dovedete nanejvýš být našimi pány, ale nikoli našimi otci!

I Vy, nejraději hrajete si na otrokáře, polla čujíce každou samostatnou myšlénku, utahujíce pouta Váš klerus svírající, místo, abyste je uvol nili. Všecky stavy žádají za odstranění tajné kvalifikace, apředstavení jim vyhovují uznávajíce, že každý podřízený má právo věděti jaký soud o něm jeho představení pronášejí — Vy však nejnovějším vydáním farní předlohy inquisitorskými otázkami v ní obsaženými dal jste na jevo, že hledite na pastýře duší ne jako ne charakterní, svého vznešeného a zodpovědněho poslání si vědomě intelligenty, nýbrž jako na ne- zvedené hochy, nad kterými musí se stále vznášet metla, o jejichž každém hnutí musíte míti po drebné ovšem tajné zprávy Veřejnost česká otřásla se ošklivostí, kdy uslyšela o despotickém odsouzení kněží na Mo- ravě — neví patrně, že něco podobného stalo se častěji i u nás. Není tomu dávno, kdy z Prahy za trest přesazeno bylo několik mladých kněží na bídné osady venkovské. Soudeové, kteří těžký trest tento přisoudili, stýkali se denně s kolle- gou svým kanovníkem a prelátem, o jehož kvali- fikací v téže příčině, pro kterou oni kaplani byl z Prahy vyhnáni, kolovaly mezi klérem i laiky nikoli snad pověsti, nýbrž nezvratná fakta; titéž soudcové znali dobře nemorální život nešťast

ného Drozda a přece nezakročili, když si přes jejich hlavy vymáhal za peníze vysoké vyzna- menání v Římě. Jak rychle dovedete konati spra- vedlnost proti nižším, tak dovedete obě oči zavříti, jedná-li se o někoho z Vás na Olympu Kde kdo opravdu intelligentní odhazuje různé zbytečné cetky formalit a konvenčních lží. jen Vy si v nich libujete! Nestačila úeta, kterou lid vzdával svému biskupovi rád a dobrovolně. ctě v nich nástupce sv. apoštolů — to vše bylo Vám málo — Vaše stvůry vynalezly více. Kněž- stvo Vaše musí před Vámi klekat jako před Bohem, takže bohoslužba Vámi sloužená na in- telligentního laika činí dojem spíše modloslužby. než bohoslužby křesťanské. Na visitacích Vašich vítal Vás lid jásotem, prapory, banderiemi — to vše bylo málo, otrocká nějaká duše ve Vašem okclí vynalezla lepší poctu. V každém referátu o Vaší visitační cesté výslovně se připominá, že Vás vedli do fary pod baldachýnem. Lid, jenž zvyklý jest viděti baldachýn pouze nad Nej- světějším, trne — a s ním trnou jeho duchovní správcové, kteří nedovedou pochopiti, že až tak daleko může jíti byzantinismus na jedné a veli- kášství na druhé straně! Odkopněte takové rádce, kteří na Vás prováději své liturgické experi- menty, jejichž odium neodnesou však oni, nýbrž Vy sami a náboženství!

Jak velikou jevíte starostlivost o mravní sta svého kněžstva, tak málo se staráte o poměry jeho hmotné! Kolik Vašich spolubratrů kněží. zvláště starých, ke službě neschopných deli- cientů, zoufá si v bídě a hladu — a Vy se topite v penězích, strojíte hostiny pro mocné tohoto světa, kteří snad zrovna na té Vaši hostině se těší, jak jednou celé to Vaše bohatství jim spadne sekularisací do klina. Jediný vynechaný „chod na Vaší hostině snad by stačil, aby starý kněz. jenž klesl uprostřed práce na vinici Páně, strávi zbývající léta odpočinku beze strachu o to nej- nulnější. Řeknete snad: Toť povinnosti těch, jimž kněz slouží, aby se jim o slušnou mzdu a vý- služné postaral. Klerus volá, prosí — ale kdož dbá volání těch malých, když představení, z nichž téměř každý má u vlády dobré oko, přimlouvají se, jestliže vůbec za úpravu, jen tak nesměle, aby si pro několik těch hladových kaplanů farářů nezkazili naději na nějakou tu — — — Nelze přece věřit, že by vláda odepřela, kdyby celý episkopát, v němž je celá řada Excel- lencí, energicky o úpravu se zasadil. Nižší kle- rus dostane prý přidáno — vyslovil se jeden z episkopátu nedávno — páni bískupové vymohli mu u vlády přidavek 20% — jinými slovy ře- čeno — kaplan, jenž má 350 zl. ročně, bude míti 420 zl., farář, jenž měl 700 bude míti 840 zl — a jest po nouzi! Věru, „dificile satiram non seriberel Chcete upraviti patronátní právo — a zatim každý ví, že nikde neobsazují se beneficia tak nespravedlivě, jako na patronátech Vašich. Po- třebuje se pouze přihlásiti nějaký Váš ceremo- nář nebo persona Vám grata, a kněz, který na osadě léta řádně působil, může jíti o dům dále.

Možná, že zkušenost nejbližší doby podá zase nový důkaz toho — na uprázdněný kanonikát je- den nebude prý Vaším vlivem zvolen některý z kněží, klerý by toho pro činnost svou kněžskou zasluhoval, nýbrž pán, jehož hlavní přednosti zásluhou bylo, že nejvyššího pána svého dovedi volmi dolře bavit — často na účet starých v kněžské práci sešedivělých kněží, jimž nebyl neden ani řemínků u obuvi rozvázatil Nejsme dále spokojeni se složením sboru. jenž o všech věcech našich rozhoduje — konsi- stoře! Konsistoř, jejíž agenda z 90%% otáčís kolem případů z duchovní správy, má za členy téměř vesměs hodnosty, kteří v duchovní správe V drobném prodejí: ranní číslo o robě . . . za Bk odpolevdní . . . za zh Ve dlialkéch na venkorě ranní číslo. . . . . odpolední . . . . . . . . 3h Inseraty platí se hotevě zapřee Předplacení a inserty přijtmá sdminl- strace v Marlsaské ulikci č. a Tam nacházejí se téš redakne tiskárna a ezpedise „Nárednich Listi“. Rukopisy ne nevraevsjí.

buď vůbec nebyli, neb se v ní ani neohřáli. Ti potom rozhodují o věcech, s nimiž zkušení prak- tikové měli by vážné políže. Voláme dále po zdemokratisování konsistoře v tom smyslu, aby tam měli své volené zástupce i faráři a kaplani. Dosud se jedná o nás bez nás. Že by tam mnohý venkovský farář nebo kaplan byl platnější silou, než leckterý z kanovniků, jehož jedinou kvalifi- kací a zásluhou jest, že jest Němec, dovoluji si také s dobrým svědomím tvrditi. Volá se stále, že se lid kněžstvu a víře své odeizuje — pfejte se po příčinách, a budete-li svědomí své zpytovati svědomitě, musíle si upřímně říci: V mnohěm ohledu jest i mea eulpa! Majíce kořeny své více v Římě, než ve vlasti, z jejíž půdy veliké své přijmy ziskáváte, nemáte zájmu o to, co lid český zajímá, nechá- pete jeho bolesti, jeho radosti, milejší jest Vám úsměv vlády, než láska lidu, jehož jste pastýři.

Žijice na horké půdě zdejší, dobře mohli jste se informovati o otázce národnostní a jednati ni- koli snad šovinisticky, nýbrž nestranně. Menšiny české mohly by však nejlépe povídati, jak apo- štolsky chápete apoštolský úřad, jejž Vám svěřil Ten, jemuž byl Samaritán stejně milý jako žid, pohanský celník jako orthodoxní Israelita. Abych jen jeden příklad z mnohých uvedl, akce o zří- zení fary sulislavské, finančně úplně zabezpe- čené, rozbíjí se jen o Vaše otálení, jež si lze sice vysvětliti velikým diplomatickým talentem, jež však za to není ani v nejmenším následo- váním Krista. Kdyby byl Kristus býval diplo- matem, jenž by se byl vždycky ptal, zdaž to, co podniknouti hodlá, bude se líbiti vládě — nebylo by dnes křesťanstvi; Kristus nebyl by za své velkolepé učení umřel na kříži, nýbrž by býval v přízni různých těch Kaifášů, Herodů, Pi- látů atd. Na Jirsíky, Strossmayery jest půda če- ská — jak se zdá — vůbec neobyčejně ne- úrodnou!

Římská slolice přišla Slovanům několikráte značně vstříc v přičině slovanského jazykav bohoslužbě, na Vás bylo, byste jen této ochoty Říma použili; ale místo toho upevňujete čím dále tím více neobmezené panství zbytečné, přežilé latiny. Některý z Vašich roztomilých rádců, je- hož duševní obzor nejde dále, než kam sahají duchaprázdné rubriky liturgických předpisů, vi- děl snad někde v Římě, že se tam kněz i při odpoledních pobožnostech modlí některé mo- dlitby latinsky a neměl nic pilnějšího na práci, než zavésti to i u nás. Ještě štěstí, že Váš klerus jest rozumnější než Vy, a dovede některých Va- šich fermanů též n e poslechnouti — jinak by ty Vaše latinské pašie, responsoria atd. vyhnala z českých chrámů i ten poslední zbytek věřících, kteří ještě navštěvují bohoslužby. Snad by nás již ani nepřekvapilo, kdyby o Vás jednoho krásného dne vyšlo nařízení, žei kázání na příště mají se konati v jazyku latin- ském k větší slávě boží a k spáse nesmrtelných duší — Vaše politika jest také veskrze nešťastnál Nápodobíce v mnohém Německo, zatoužili jste po jeho vzoru vydupati i u nás zvláštní stranu katolickou. Při tom však jste zapomněli, že Německo jest zemi z valné části jiného vyznání, takže tam strana čistě katolická má svou opráv- něnost. Zařizovati však v Čechách, zemi téměř úplně katolické, zvláštní stranu katolickou, jest nesmysl tím více hodný politování, čím více při- spěl k odcizení se lidu duchovenstvu a nábo- ženství, jemuž každé koketování s politikou vždy- cky bylo a bude jen na škodu. Svou separatisti- ckou politikou odcizili jste se lidu právě tak, jako svým neupřímným a velkopanským jednáním kleru. Nedejte se klamati tím, že Vás na mnoba místech lid dosud při Vaších visitacích slavnost-

FEUILLETON. O čem hovořila Nišava? Vzpomínky z cesty na Balkán. Ve smutné tišině, pod nebem jasným o hvězd a měsíce, v rozkošném šumotu střibrných vln Nišavy, přišly mi na mysl dějiny Niše, dě- jiny hrůzy, nepokojů, ponurých upomínek. Což nelze spatřit jediné červené nitě v různobarevné tkani veškeré minulosti slovanského Jihu? A je- jich počátek? V dalekém a již v mlčení za- kletém mraku tradicí a poetických legend . .. „Zili kdys na světě sourozenci. Bratr nazýval se Niša, sestra Vída. Statky jejich otce rozkládaly se od řeky Moravy až po Dunaj. Niša a Vida po- dělili se o pustý kraj; bratr Niša zabral kraje nad Nišavou a tak zvané Pomoraví, sestra Vída kraje nad Dunajem. Niša založil na Nišavě město Niš. Vida nad Dunajem město Vidín. Historické počátky Niše sahají do druhéh století našeho letopočtu, do doby panování Ří manů, kteří dobyli poloostrov balkánský, pře- mohše Illyry a Thraky. Bylo to hlavní město delní Dakie. Římané založili tu svoji vojenskou stanici Naissus; osadu tedy, která se stala zá- kladem Niše, zbudovalo tudíž zajisté usedlé v těchto krajích plémě thraeké.

Ve třetím století na počátku stěhování ná rodů, ve válce s Goly, kteří zaplavili tyto země zhynul římský imporátor Decius (pohřbený v Niši) a cnesar Claudius po vražedné bitvě u Niše způsobuje porážku Gótům a odpírá barbarům Bylo to roku 269 po Kr. V Naissu narodil se r. 273 po Kr. Konstan tin, pozdeji jako imperátor římský zván Veliký Město zbudováno na pravém břehu Nišavy, na místě, kde dnes jest tvrz tak výmluvná mlčením svých obrovských kamenných hradeb a valů. Konstantin zvelebil svoje rodné město četnými pěknými budovami a kamenným mostem přes Nišavu, neboť tehdaž vedla tudy velká římsk silnice do Byzancie. Podnes vykopávají se na březích Nišavy i v okolí Niše zbytky římských pamětných desk a hlavice sloupů. svědčící dávné historické minulosti města.

V době pozdějšího stěhování národů, v pá tém století, zaplavily Balkán hordy barbarů, př každém vpádu stížen i Naissus touto záplavou Justinian, snaže se zabezpečiti Balkán před zhoubnými vpády, kázal zbudovati podé! Dunaje 80 tvrzí a na samém Balkáně zřízeno kolem 600 obranných valů a zásek. Naissus nazván tehdaž Naissopolis, na novo vystaven a opevněn a sta- se nejdůležitějším střediskem poloostrova, nebo se tuto sbíhaly tři velké silnice z různých strar světa. Když bouře stěhování národů pominula, ob jevují se na balkánském poloostrově Slované Úroda této země přivábila slovanská plemena V šestém století zabralo část poloostrova s Naissopolí plemeno Srbů. Prvotní obyvatel stvo těchto krajů, Římané, Řekové i polatinštěl zbytky splynuly v jedno se slovanskými přistěho valcí a Naissopolis dostala nový, slovanský ná zov: Niš. Roku 679 po Kr. nové tatarské plemeno z plavilo Balkán, Niš dostala se pod moc carů bul harských. Bulhaři, jak známo, přijavše křesťan ství, splynuli se zdejším slovanským obyvatel stvem, podrževši toliko svoje jméno. Po smrt slavného cara Symeona dostala se Niš pod vládu císařů byzantských. Důležitým momentem pro dějiny Balkánu byl počátek jedenáctého století, kdy Srbové pod vůdeovstvím srbského vojvody Michala Vojsav leviče za Zety a jeho syna Bodyna pokusili se zprostit se nadvlády byzantinské. Niš byla ohni skem tohoto ruchu. Avšak jen na krátký čai podařilo se Srbům zprostit se jařma řeckého- Michal Vojsavlevič zatím dosáhl od papeže Re- hoře VII. titulu královského.

Rok 1096 zabírá jeden z nejdůležitějšíc listů kroniky nišské. Toho roku táhl Niší předn voj první výpravy křižácké, vedené Petrem z Amiensu. Křižákům dostalo se v Niši po- hostinného přijetí; otevřeny jim brány města za podmínkou, že neporuší práv pohostinství, načež křižáci dali rukojmě. Vše šlo velmi dobře, prodáváno a kupován hojně (Niš byla tehdaž značným ohniskem ob- chodu při cařihradské silnici) i baveno se též vesele. Po několika dnech křižáci odešli, toliko hrst německých zbrojnošů, chtic se pomstit z ja kés malicherné příčiny na několika nišských mě šťanech, vrátili se do města a zapálili domy u řeky a lodi na Nišavě. Vojvoda nišský Nikita povolal obyvatelstvo do zbraně, udeřeno nejprvé na loupeživé žold- néře německé, pak na zadni voj křižáků a strhlu se tuhá bitka, ve které křižáci poraženi na hlavu. Kroniky vypravují, že kolem 10.000 křižákův jednak usmrceno, jednak se rozprchlo do lesův a do hor a Nišané ukořistili kolem 2000 vozů, mezi nimiž byly též vozy s penězi, těžce sehna- nými Petrem Amienským na celou křižáckou vý pravu. Tak první krok Němeů na Balkáně přines klidnému obyvatelstvu žhářstvo a krveproliti Němci, hlásající boj za hrob Spasitelův, loupil právě jako nyní, nazývajíce se „vládou lásky bázně boží“, katanují bezbranné polské děti! ..

Děje Niše sloučeny s velkým zdarem Srbův vystoupení Štěpána Nemanje, bojovníka za svo bodu a sjednocení srbského národa. Prvním mě stem, jehož Nemanja na Řecích dobyl, byla Niš Toto město bylo oblíbeným místem jeho po bytu; zbudoval tu chrám sv. Pantaleje, po němí však dnes již není památky. Bylo to ve druhé po lovici dvanáctého století. Roku 1213 Štěpán, syn Nemanjův, porazi u Niše vojsko bulharské i zástupy císařství latin- ského, založeného křižáky r. 1204. Za Štěpána Nemanjíče vystupuje již na jeviště dějinné krá- lovství srbské, neboť Štěpán dosáhl roku 1220 od papeže Honoria III. koruny královské. Od toho času Níš náležela již stále králov ství srbskému až do tragické, hrozné bitvy n Kosovu poli r. 1389. Útokem na Niš rozpoufala se tehda turecká záplava na Balkáně; na Kosovu, na krvavém bojišti jižního Slovanstva, zatknul sultán Murad vítěznou korouhev prorokovu na pět dlouhých věků! Ještě skorem sto let válčili Srbové s Turky s měnivým, ale v pravdě pro Srby vždy kratším a menším štěstím, až konečně r. 1459 celé Srbsko podlehlo, povaleno a spou- láno, tureckému jařmu. Niš již r. 1455 upadl v ruce Turků.

Od toho času po více než dvě století panova v Niši turecký půlměsíc. Roku 1683 po osvobození Vídně od Turk polským vojskem, vedeným Janem Soběským. stíhala rakouská armáda pod Ludvíkem Baden- ským ustupujíeí Turky a dobyla Bělehradu a spolu se Srby, kteří se spojili s vojskem rakou ským, vedením patriarchy Arsenia III. Črnoje víče a dospoty Dordě Brankoviče, udeřila na Turky u Batočina a Niše. Turei ve zmatku opu- stili město i tvrz. Roku 1690 turecká výprava n novo vyrvala Niš Rakušanům. Tehda mnoho tisíc Srbů, prchajících před tureckou záplavou, při- bylo do jižních zemí rakouských i uherských. kde se později usadili a doposud tvoří značnou část obyvatelstva v těchto krajinách. V pozdější válee s Turky dobyl Niše rakou ský maršálek Sekkendorf r. 1737, avšak ra- kouský generál Dokrat, jemuž hájení města bylo svěřeno, vydal je Turkům, začež jej stihl trest smrti.

Tvrz v Niši, jak nyní stojí s obrovskými zdmi, povstala v létech 1719—1725. Když prin Eugen Savojský dobyl Bělehradu, Turci, považu jíce Niš za klíč Cařihradu, jali se s horečným kvapem zabezpečovati tento důležitý strategický bod. Vysláno 16.000 spahijů, kteří pracovalí dnem i nocí na zřízení obrovských zdí, valův zákopů. Část opevnění zřídili též Rakušané za své dvouleté vlády v Niši r. 1737 před zradou Dokratovou. Tak byla Niš počátkem XIX. stoleti silnou pohraničnou pevností, kde stále bylo čelné, vy- brané vojsko turecké. Turecká vláda opatřila Niš pevnějšími ohradami, starajíc se o zvelebení města. Mimo jiné zbudován kamenný vodovod. jakož i krytý most přes Nišavu, kde umístěny krámy a kavárny. Roku 1809 za nové války Srbův o vypro štění z tureckého poddanství byla Niš eílem vý- prav vojsk Černého Jiří, vedených voj vodou Milojem Petrovičem. Jest to jeden z nej- krásnějších listů bohatýrských bojů národů bal- kánských za svobodu. Srbové oblehli Niš, otočili ji jedenácti náspy, aby obléhající byli kryti před

střelbou velkých armád tureckých. Nejdůležitěj- šímu náspu velel srbský vojvoda Štěpán Sindže- lič. Pod bohatýrským nárazem Srbův počala se Niš kolísat. Avšak nesvornost mezi vůdci srb- skými prospěla obleženým Turkům. Nedostav v čas pomoci od vrchního vůdce Petroviče, byl Sindželič obkličen přesílou Turků. Vida, že všecko ztraceno, kázal svým bojovníkům, aby se každý zachránil, jak může. Sám se postavi na náspu blíže sklepení, kde uložen byl střelný prach a když Turci s vítězným pokřikem v zá- stupu zabrali násep, výstřelem z pistole prach zapálil. V jednom hrobě, pod sutinami náspu výbuchem pobořeného pohiben slovanský boha- týr spolu se sty nepřátel svého národa. Bylo to 19. května 1809. Na místě slavného činu pne se dnes skromný kamenný obelisk ke cti Sindžiliče. Ná- red, jenž má takověfo vzory bohatýrského po- svěcení, nemůže zaliy nout! Nastal rok 1876. Zároveň s Černou Horou vypovědělo i Srbsko Turkům válku. Dvacet osm dní obléhala srbská vojska Niš. Dne 27. prosince počalo srbské dělostřelectvo bombardovat Niš, následujícího dne dobyto největšího tureckého náspu, načež postupně poddávaly se Srbům ostatní turecké tvrze kolem Niše. Po nedlouhém odporu poddalo se i město a hlavní tvrz a za krátko na to vjel do Niše v čele štábu i ar- mády mladý kníže Milan, pozdější král srbský. Tak před dvaceti pěti léty spadlo s Nišea celé země srbské jařmo turecké, tentokrát již nadobro. Niš počala žít novým, vlastním, slovan- ským životem.

Jaká je budouenost této tiché svatyně dějin- ných památek — kdož to uhodne?. Položení Niše slibuje jí velikost. Rovněž politikové, jak národní hospodáři považují Balkán za zemi bu- doucnosti, odkud vyjde nit, kde se rozvine velká záhada, jež dnes spočívá nad Evropou hustou mlhou hádanky a nejistoty, jež plaší sen a pokoj diplomatů, zejmena německých. Faktum jest, že dnes nikoliv východní turecká, ale germánsko- maďarská záplava ohrožuje národy a vlády na Balkáně.