1
masthead
Ročník padesátý třetí.
2
masthead
V Praze, ve čtvrtek 6. března 1913.
Praha
4
article
Na ranní a večerní llaty
předplácí set
V Praze v administracki
an měslo. . . . . .
na čivrt leta . . . . 8 K —h
s dvojt donáškon
na městn. . . . . .
ns čtvrt lota . . . . 7 K eszh
ve fliálkácht
na měsia . . . . . 2 K 80
Poštou
na měsle. . . . . .
na čtvrt ista . . . . 9 K e0h
s dvojí zásilkou
na měsíc.
n i: . . S
Dnešní číslo pro Prahu jest o 10
stranách, s přílohou pro venkov
o 14 stranách.
Dr. KAREL KRAMÁ.
doktor
Karel Kramá
Praha
5
article
Jubileum Romanových.
Jubileum Romanových.
Ze rmutu Lži Dimitrijů, domácích spo-
rů, nebezpečí švédského i polského dnes
před třemi sty léty vysvobozena Rus vol-
bou Michalja Fedoroviče Romanova. Rus
tehdy byla Moskva, bez dostupu k moři.
rozervaná uvnitř, na venek slabá. Za 300
let dynastie Romanovů, vymřelá po meči
Petrem II., soustředila ve své moci Rusy
od Visly do Tichého oceánu, od Baltu a
Severního oceánu do hranic Persie a Af-
ganistanu. Těžko si představiti větší ze-
vnější úspěchy třistaleté historie. Roma-
novi se svými Velkorusy projevili ohrom-
nou sílu státotvornou, tím pozoruhodnější,
vzpomeneme-lí, kolik nesčetných bojů s
nejmocnějšími vojenskými státy tehdejší
doby, se Švédskem, Tureckem a s Napo-
leonskou Francií Rusko musilo podstou-
piti, aby dosáhlo toho, co dnes je jeho pan-
stvím. A když se zdálo, že na polích Man-
džurie na dlouho pochována vojenská slá-
va ruská — alespoň sláva vojevůdců, po-
něvadž vojsko samo zůstalo tak obdivu-
hodným svou vytrvalostí a statečností, ja-
kým bylo po staletí, nebylo potřebí víc
než krátkých 7 let, aby zde Rusko stálo
zas mocné, s armádou zreorganisovanou.
pohotovější k boji než byla kdy před tím.
I dynastie i národ mají všecku příčinu
hrdostí vzpomínati třistaleté státní a vá-
lečné historie Ruska.
A přece v duších nejlepších Rusů
tento den nebude radost plnou, celou.
Romanův
Dimitrij
Rus
Fedorovič Romanův
Romanov
Petro
Velkorus
Moskva
Visla
Tichý oceán
Balt
severní oceán
Persie
Rom
Švédsko
Turecko
Napa
Rusko
6
article
Vnitřr historie Ruska neodpovídala skvě-
lé vnější, a dnes, po těžké, strašné revolu-
ci, úžasné rozvratem veškerých mravních
a sociálních základů ruského života, Ru-
sko nenašlo ještě oné radostné chuti ku
práci, k obrození, která je tak charakteri-
stickou u silných, zdravých národů po ka-
tastrofách vnějších. Hledá stále ještě for-
mu svého vnitřního života, smysl svého
chtění, veliké cíle své politiky, která by
dovedla uchvátiti srdce všech, i těch, kteří
dnes z touhy po lepším, ideálním honí se
za nemožnými cíli ničím neohraničené po-
litické svobody, jdoucí do anarchie, anebo
utopistické sociální rovnosti.
Ze rmutu strašné revoluce zrodil se
počátek nového Ruska. I pro toho, kdo
v moderním parlamentě nevidí ideál stát-
ního zřízení, je jasno, že car Mikuláš II.
svým manifestem ze 17./30. října 1907 polo-
žil základ k novému Rusku. Zavolal, dou-
fejme pro vždy a bez návratu k starému
absolutismu, který přivedl Rus k vnější-
mu ponížení, jakého nikdy ještě nezažila,
k vnitřnímu rozvratu, který ohrozil samy
základy ohromné říše, národ ku spolu-
práci na zbudování Ruska nového, lepší-
ho, svobodnějšího. První dumy nemohly
splniti všecko, co od nich čekali ti, kteř
pro svobodu Ruska trpěli úžasná muka,
ti, kteří odhodlali se k pokusu se zastupi-
telstvím lidovým s těžkým srdcem, áby
spasíli těžko strádající Rus . . . Do nej-
hlubších hlubin vzbouřená společnost ru-
ská těžko mohla zvoliti dumu, která by
zrovna v těchto těžkých chvílích, kdy po
Mikuláš II
Rus
Rusko
Rus
litický svoboda
7
article
Rusi krev lila se potoky, kdy hořely zapá-
lené statky statkářů, kdy probuzeny byly
nejhříšnější, nejzločinnější agitací nejhrub-
ší, zvířecí instinkty nevzdělaného lidu,
mohla býti pevnou oporou opravdu státni-
cké politiky, které Rusko tolik potřebo-
valo, a která žádala klidné, hluboké práce
reformní, ne však nezpoutaných výkříků
dlouho tajené zloby a bacchanalií nejdivo-
čejších hrozeb a agitačních řečí . . . Rusko
však našlo mimo dumu železnou ruku
která, třeba s úžasnou bezohledností, ale
bez bázně a strachu o vlastní bezpečnost.
udusila revoluci, a třeba ještě neuhasly
vášně, bouřící okolo jména P. A. Stolypi-
na, nestranná historie přizná za štěstí no-
vého Ruska, že ten, který bezlítostně po-
tlačil revoluci, neboje se smrtí opláceti za
smrt, chtěl přece jen celou duší a nej-
vnitřnější svou vírou národní zastupitel-
ství, chtěl dumu. Oklestil široké volební
právo — ovšem dojista netušil, jaké orgie
reakcionářské libovůle s ním prováděti
bude jeho nástupce na křesle ministra
vnitra při volbách do čtvrté dumy — ale
tím také umožnil zvolení umírněné třetí
dumy, která mnoho hřešila zejména svou
protipolskou politikou na Slovanstvu, ale
která zejména svou ochotou, všecko obě-
tovati na reorganisaci branné moci ruské.
Rus
Stolypi
Rusko
8
article
pojistila účast lidu ruského na politice
státní. Třeba Stolypin sám zklamal talo
mnohé ze svých upřímných přátel a obdi-
vovatelů své opravdu heroické duše zby-
tečným ustupováním reakci, třeba zkla-
mal, sám dobrý Slovan, Slovany svým sklo-
nem k šovinistickému nacionalismu ak
politice protipolské, jeho nesmrtelnou zá-
sluhou o Rus i její dynastii zůstane, že po-
mohl, aby nezvítězila zase reakce na celé
čáře, aby nebyla navždy odstraněna zase
duma, několikráte zvolená na základě
starého volebního řádu, příliš širokého pro
ruské poměry a pro nevykouřený ruský li-
beralismus, potácející se mezi záchvaty
antidynastického republikanismu a zá-
blesky poznání, že jen umírněná, dynasti-
cká a státotvorná politika liberální navždy
odstraní nebezpečí reakce, a aby Rus ne-
byla zase skována ve starý, bezduchý ab-
solutismus, odvolávající se na nezpůsobí-
lost ruské společnosti k svobodě.
Stolypin
Rus
Slovan
9
article
Pro vnitřní život Ruska za tři sta- l
panování dynastie Romanovů je dojista
největším faktem, že ruská duma v slav-
nostní den přináší caru starobylou ikonu
Neschází dojista na lidech, kteří myslí, že
je duma hříchem na třístaleté historii sa-
moděržavné dynastie. Hosudarstvenný so-
vět, bašta reakce, na své ikoně schválně
podškrtává věnování caru — samoděržci
Jaká to nebezpečná hra se slovy! Nemělo
by se zapomínati, že v hloubi ruské spo-
lečnosti to ještě vře, a že jediné spasení.
jediný klidný východ z těžkých bouří je ví-
ra v národní zastupitelství. Krajní libera-
lismus se ještě nevyléčil ze svého antidy-
nastického cítění, a vyléčiti úplně dá se jen
nerušenou zákonodárnou prací. Agitací
proti dumě a hrou se starým absolutismem
uvrhnouti může reakce nejen Rusko, nýbrž
i dynastii do větších nebezpečí, než samo
si chce přiznati, a nikdy nikdo nehřešil na
dynastii tak, jako všichni ti, kteří ze samé
Romanov
Rusko
10
article
oddanosti k ní, anebo ze zkostnatilého kon-
servatismu nebo z osobních důvodů brojí
proti tomu, co car Mikuláš na čest a slávu
své dynastie udělal největšího... Ne po-
jem samoděržaví: šťastná, spokojená a kve-
toucí Rus je a musí býti cílem všech snah
dynastie! A že politika samoděržaví ve
smyslu absolutismu dovedla Rus k nej-
většímu ponížení, vnějšímu i vnitřnímu,
tom snad přece ani členové vyšší komory
nebudou pochybovati. Bylo by štěstím pro
Rusko, kdyby ve veliký den jubilejní stalo
se navždy jasno, že duma zůstane a bez
dumy se vládnout nebude. To nejvíce by
přispělo k všeobecnému poznání, i v re-
volučních duších, že je osud dynastie tak
nerozlučně spjat s osudem Ruska, že je
všecka antidynastická politika šílenstvím
a hříchem na Rusku.
Rusko potřebuje klidnou linii vývoje
— ne strach o dumu, ani strach o dynastii.
Samoděržaví ve smyslu jedině rozhodujíc
vůle je ve 20. století neudržitelnou fikcí.
Dříve byl samoděržavný car nejen mož-
ným, nýbrž nutným. Absolutismus vyplý-
val z potřeby centralisující se moci státní.
Státní správa byla nesložitá, kontrola
možná. Ale dnes? Státní správa je složitá,
zasahá do všech poměrů životních, a vyko-
návaná na nekonečných prostranstvích
nedá se prostě kontrolovati pouze byro-
kratickou kontrolou. Jaké spousty ve sprá-
vě odhalily stolypinské revise! Jednou
kontrolou dnes je svobodný tisk a parla-
mentní tribuna. Bez nich je vlastně státní
správa absolutním pánem, a dokonce ne
panovník. Poslední činovník, který chce se
vymanífi z nepříjemné kontroly, je alespoř
tak neobmezeným pánem jako sami náčel-
níci správy. Ti dovědí se o všem jen v za-
barvených dokladech a což teprve car sám
I nejgeniálnější, nejenergičtější panovníl
by v moderním státu nedovedl kontrolova-
ti všecku správu státní.
Mikuláš
Rus
Rusko
11
article
Ale toho ani není potřebí, v monar-
chickém státě stačí, aby panovník rozho-
doval o velkých liniích politiky, o všem
tom, o čem rozhodovati má hlava státu.
Ve státu bez svobody tisku, bez parla-
mentu panovník však ani této možnosti
svobodného, objektivního rozhodnutí ne-
má a nemůže míti, poněvadž je nejpřed-
nějším zájmem absolutistických ministrů
dvořanů, aby se panovník nedověděl nic
jiného, než co oni chtějí. Aby mohl panov-
ník rozhodovati skutečně svobodně, se
znáním všech poměrů a okolností, aby
mohl býti onou nejvyšší autoritou ve stá-
tě, ke které všichni vzhlížeti mohous
důvěrou v nestranná a spravedlivá roz-
hodnutí, k tomu je dnes nezbytna svobo-
da tisku a parlament.
Že car na nedozírnou dobu zůstane
rozhodujícím faktorem v Rusku, je tak
přirozeno pro poměry ruské, že všichni
rozumní musí si toho přát. Ale aby jím
zůstal i pro ty, kteří nedovedou se po-
dati dojmu starých tradic, je potřebí a nu-
tno, aby věděli, že car může znáti Rusko
z hlasu parlamentu, vyšlého z nefalšované
vůle lidu a ze svobodného tisku, který by
ovšem svobody své nezneužíval. Ale ne-
jen pro cara, i pro vládu, naplněnou o-
pravdovou vůlí prospěti státu je tato kon-
trolla veřejnosti žádoucí, ba nezbytná, po-
něvadž jinak těžko se dovědí, co se v Ru-
sku vlastně děje. Duma ovšem bude miti
tím větší vliv, čím rozumnější, čím stát-
ničtější, čím obětavější bude pro velké
zájmy státu, pro jeho brannou moc, a čím
opravdovější bude ve vnitřních refor-
mách.
Rusko
12
article
Ale to není neštěstím pro autoritu
carovu. Naopak, čím spořádanější budou
poměry, čím větší bude zodpovědnost du-
my za vlastní práci, čím méně bude mož-
no svalovati vinu na vládu a cara, tím vý-
še vznese se autorita koruny, tím stane se
ideálnější, symboličtější, ale také tím
hlubší a pevnější. Rusko nebude viděti v
silném carství jen nutný svorník různoro-
dých elementů říše, nýbrž symbol vyšší,
ideální jednoty nesmírného imperia.
Ti, kteří s takovou schválností pod-
trhují stále slovo samoděržaví a myslí při
tom na staré, nemožné časy nekontrollo-
vaného absolutismu, jsou vedeni buď ego-
ismem všemocné byrokracie, bojící se ve-
řejnosti, anebo jsou to lidé dobří, hodní
poctiví, věrní tradicím — ale nerozumě-
jící tomu, co také od Ruska žádá moderní
doba se svými úžasnými prostředky ko-
munikačními a nekonečnými možnostm
rozšiřování dobrých i špatných myšlenek
do nejzazších koutů Ruska pomocí tisku.
Dnes i ruská vesnice má své bouřné
touhy, své vášně, své hříchy — rozbila své
patriarchálné ústrojí, bouřně a místy suro-
vě hlásí se o své často nemožné požadav-
ky. A mlčet víc nebude, nedá se více při-
vésti ke staré pasivní lenosti, z které ji do-
vedl vyburcovati jen hlad, a jediná cesta
k mírnému rozřešení hrozné krise agrárn
je probuzení víry v pomoc vlastní prací,
lepším hospodářstvím a ne bouřné, hrozivé
volání po půdě statkářově.
Rusko
13
article
Byl to druhý velký čin Stolypinův, že
z carské moci vyhlásil agrární zákon, kte-
rým usnadnil zavedení individuálního
vlastnictví na půdě a že s takou energi
začal prováděti osazování se ruského mu-
žíka na vlastní půdě. Mravně i hospodář-
sky nebylo většího neštěstí pro Rusko ne
společné vlastnictví na půdě, které zne-
možnilo-každý pokrok v zemědělství, při-
vedlo nejúrodnější kraje Ruska k periodi-
ckému hladu, odučilo Rusy úctě k indi-
viduálnímu počinu, k individuálnímu vlast-
nictví, které živilo v ruské inteligenci
osudný sklon ke komunismu, a způsobilo
spolu s útiskem svobodné myšlenky, svo-
bodného slova, energického počinu onu a-
pathii, nelásku ke státu a jeho osudům, onu
chut po násilném převratu, po něčem no-
vém, jiném, která vedla ku porážcev
Mandžursku a k revoluci. Z reformní pe-
riody let šedesátých vyrostli heroové tu-
recké války. Skobelevi, Gurkové — z ná-
silného klidu, z Pobědonoscevy reakce
vyrostli bezvolní, bázliví vojevůdci man-
džurské armády . ..
Ruský mužík musí být jiný, musí do-
stati chuť ku práci, k energii, musí viděti.
že plody jeho práce, jeho inteligence zú-
stanou jemu, musí se naučiti radosti z vý-
sledku svého snažení — v tom je jediná
záruka ku povznesení kultury, ke zmen-
šení úžasného opilství, ke zmenšení toho
mravního rozvratu, který jde nyní po revo-
luci z měst na venkov a plní každého úža-
sem. I s největšími finančními obětmi mě
by býti převeden ruský mužík na vlastní
V drobném prodejie
ranní čisle o sobo
sa s
večerni
. za k
Ve ňliálkách na venkové
ranní čislo
. . . . 10 k
večerní
lnseráty
platí se hotově napřed.
Předplaceni a inserty přijíma
sdministrace v Marianské ul., .
Tam nacházeji se těž
rodakce, tiskárna a expedlee
„Národních Listů“
Rakopisy se nevraceii
Stolypinův
Rus
Heros
Pobědonosceva
Rusko
14
article
půdu a stát měl by mu opatřiti, co k no-
vému, intensivnímu hospodářství potřebu-
je — neboť nikdy by nebyly peníze ulo-
ženy tak produktivně, nenesly takové úro-
ky, a nikdy by neměly tak ohromný mrav-
ní účinek. Povolání dumy ku práci záko-
nodárné a agrární reforma jsou největší
skutky dynastie Romanovů na sklonku tři-
staletého její trvání. Velká reforma osvo-
bození sedláků, velké dílo Alexandra II.
teprve nyní dovršeno a teprve nyní může
se státi Rusku opravdovým dobrodiním.
Rusko jen intensivnější prací mužíka as
ním i své inteligence může se státi boha-
tým, kulturním, jen tak může zmizeti ú-
žasná apathie, nechuť ke stálé, neúmorné
práci, přerušované jen bouřnými výbuchy
nashromážděné energie, výbíjející se bud
na prázdno, anebo všecko bezohledně bo-
řící, jen tak dovede bohatý intelekt ruské-
ho národa udiviti svět výsledky své práce.
Pro čtvrté století trvání dynastie Roma-
novů ohromný, skvělý program . . . Po
300 let Rusko hledalo své přirozené hra-
nice, tíhlo k mořím a v těžkých bojích do-
bylo si dnešní svou velikost — nyní na-
stoupil čas k systematické, reformní práci
uvnitř, kterou má dynastie společně vy-
konávati s národem, bez převratů shorai
ze zdola, ve vzájemné důvěře, v lásce k
Rusku a víře v jeho velkou budoucnost.
Rom
Rusko
15
article
Končena doba extensivní práce, v
politice i hospodářství, nastala doba práce
intensivní. Mongolsko a Persko nemohou
býti posledními cíly ruské politiky. Ta mu-
sí býti naplněna ideovým obsahem, veli-
kým kulturním posláním, odpovídajícím
tradicím velikánů ruského ducha. Od
Petra Velkého ruská politika počala po-
čítati se Slovanstvem. Šla k Černému moři,
chtěla dobýti klíče k němu, Cařihradu, ale
s těmito reálnými cíly mísila se touha o-
svoboditi ujařmenou slovanskou rájua
vztýčiti na Šv. Sofiji pravoslavný kříž. A
čím dále působilo na ruskou politiku ide-
ové hnutí ruské literatury, tím stávala se
také ruská politika balkánská slovanštější,
až dovršena byla nezištným osvobozením
Slovanů balkánských Alexandrem II.
Ruská politika pod vlivem bulharských
zklamání na chvili odvrátila se od svého
ideálního základu, vrhla se celou silouv
světové dostihy o zabrání prázdných ještě
míst na zeměkouli, ale porážka v Mandžu-
rii vrátila Rusko zase ne blízký východ.
Alexandr II
Mandžu
Mongolsko
Cařihrad
Rusko
16
article
Ruská politika musi býti zase tradič-
ní, slovanskou. Jen tak dostane ono ide-
ální zabarvení, kterého potřebuje každá
politika velkého státu, chce-li uchvátiti
duše a naplniti je radostí z obětí a chutí
ku práci pro velikost říše. Bude-li Rusko
míti Mongolsko a Persii, nepohne to žád-
nou ruskou duši, nenaplní ji radostí. Ale
bude-li Rusko všemi Slovany uznaným du-
ševním vůdcem, dá tento duševní svazek
všech Slovanů Rusku ohromný mravní
prestiž velkého poslání, býti všem Slova-
nům věrnou záštitou, a ruská politika bu-
de tím, co dává dobrým, šlechetným du-
ším teplo a světlo, a srdce lidu dovede na-
plniti vírou a nadějí v budoucno. Jako
dnes síla Německa dodává úcty a sebevě-
domí každému Němci, i když ví, že Něme-
cko nechce více sjednocovatí všecky Něm-
ce krví a železem v jedinou německou ří-
ši, tak mělo by Rusko chtíti, aby stejný
Ruska
Němec
Nout
Rusko
Mongolsko
Persie
Německo
17
article
FEUILLETON.
FEUILLETON.
Dr. KAREL KADLEc
Jubileum ruské dynastie.
(Tři sta let bojů a práce.)
Tyto dny oslavuje Rusko neobyčejně dů-
ležitou událost. Je tomu právě 300 let, cov
době největší rozháranosti poměrů osudy říše
ruské odevzdány byly do rukou mladistvého
šlechtice ruského Michajla Feodoroviče Ro-
manova, aby jako nově zvolený car ruský
vysvodil nešťastnou zemi po více než 10 le
zmítanou vnitřními nepokoji z rukou cizích
domácích nepřátel. V dějinách Rusi nebylo
nešťastnější doby nad počátek XVII. století.
doktor
Kadlec
Michajl Feodorovič ro
Rus
Rusko
18
article
Sotva zemřel poslední Rurikovec Feodor Iva-
novič (r. 1598). potkalo Rusy najednou tolik
pohrom, že říše byla již na samém kraji zá-
huby. Nesnesitelné sociální poměry zhoršily
se tím, že dvě leta za sebou (1601 a 1602)
dostavila se hrozná neúroda a v zápětí na to
mor, loupežnictví a všeobecná nejistota. Sotva
pak vojskem loupežení poněkud bylo potla-
čeno, stihla zemi nová rána. Objevil se do-
brodruh, který tvrdil, že je Dimitrij, syn Iva-
na Hrozného, a strhl s sebou značnou část
obyvatelstva. V boji o trůn zemřel car Boris
Godunov. Straně nového cara Vasilije Šujské-
ho podařilo se sice Lžidimitrije zabíti, avšak
vyvstal nový Lžidimitrij, tak zv. „tušinský
zloděj“, a konečně i třetí samozvanec. D
zmatků moskevských zasáhli zatím i Poláci,
část obyvatelstva přídala se k jejich kandi-
dátu, králevici Vladislavovi. K dovršení zmat-
ků vypovědělo i Švédsko Rusům válku. V nej-
kritičtější chvíli nastal obrat jen tím, že mniši
kláštera trojicko-sergijevského počali vybí-
zeti lid ku povstání proti Polákům a utisko-
vatelům lidu. Jeden z dopisů trojických po-
slán byl v říjnu r. 1611 do Nižního Novgoroda
tam sebrány peníze a organisováno vojsko.
v jehož čelo postaven kníže Požarskij. Sotva
se vojsku podařilo zachrániti vlast, svolán by
sněm, na němž zvolen (dne 21. února 1613
st. st.) za cara zmíněný již Michaj! Feodorovic
Romanov a sice jako blízký příhuzný vymře
lého rodu Rurikovců.
novič
Rus
Dimitrij
Iva
Godunov
Šujská
Lžidimitrij
Polák
Vladislav
Požarskij
Romanov
Rurikovec
Švédsko
19
article
Rusko bylo nyní zachráněno. Doba zmat-
ků a nepokojů (tak zv. smutnoje vremja) pře-
stala a obyvatelstvo mohlo se oddati klidné
práci. Mír s cizími mocnostmi, Švédskem
Polskem, musilo sice Rusko vykoupiti značný.
mi obětmi, ale říše byla zachráněna. Prvý Ro
manovec nedal se ještě na výboje, nýbrž hle
děl jen udržeti, co získali poslední Rurikovci
Pouze v Asii, v Sibiři, kde nenarážel na sil-
ný odpor, šířil ruské panství, jež se tam počí-
nalo ujímati již za Ivana Hrozného (pod Jer
makem Timofejevem). R. 1617 překročili Ru-
sové Irtyš a dostali se až k Jeniseji.
Horlivou snahou prvého Romanovce bylo
zavésti v zemi pořádek a kolonisovati půdu
dlouhými nepokoji spustošenou. R. 1636 za-
ložena na ochranu říše proti krymským Tata-
rům řada pevností, spojených valy a záseka-
mi, t. zv. obranná linie bělgorodská, k ní
pak připojena linie simbirská a k této zakam-
ská. Opevnění táhlo se nejprve jižní částí gub
kurské, pak přes gubernii voroněžskou, tam-
bovskou, penzenskou a simbirskou až k Vol-
ze a odtud podél Kamy. Rusko, tehdy ještě
stát moskevský, obmezeno bylo jen na vnitro-
zemí a nesáhalo ani k moři Baltickému ani
k Černému. Dynastii Romanovců čekal veliký
úkol rozšířití říší moskevskou k oběma jme-
novaným mořím a spojiti ji s Evropou. Na
jihu stáli Rusům v cestě krymští Tataři, na
severozápadě Švédsko. Krymšti Tataři nalé-
zali se pod svrchovaností Turecka, které prá-
vě za prvního Romanovce na štěstí Rusů po-
čalo velice upadati. Odvážní kozáci podnikli
proti Turkům v I. 1624 a 1625 dvě šťastné ná-
mořní výpravy, po nichž jich následovala celá
řada. R. 1637 dobyli dokonce i Azova, tehdy
tureckého, byli však r. 1642 carem donucen
vzdáti se ho pro pokoj s Turky.
Hrozný
Jer
Timofejev
Romanovec
Černý
Rus
Tatar
Turek
Rusko
Švédsko
Polsko
Asie
Sibiř
Jenisej
Tata
Kama
Evropa
Turecko
Azov
20
article
Již za druhého Romanovce' Alekseje
Michajloviče (1645—1676) Rusko stalo se vel-
mocí. Nabyv r. 1654 svrchovanosti nad Ko-
záky, Aleksej Michajlovič převzal jejich dč-
dictví, boje s Turky a chráněnci jich krym-
skými Tatary. Rozšíření panství ruského nad
Ukrajinou bylo také příčinou 13leté války
s Polskem (1654—1667). Smlouvou Andrusov-
skou musilo r. 1667 Polsko postoupiti Rusku
Ukrajinu po levém břehu Dněpru, jakož i Sm-
lensko a Sěversko, jež dříve odňalo Moskvě
Od dob Alekseje Michajloviče Rusko po-
číná obraceti zraky k ujařmeným slovanským
souvěrcům na Balkáně. Již za prvního Roma-
novce poslal r. 1641 pečský patriarcha Pajsi
do Ruska skopijského metropolitu Simeona
se žádostí za podporu. Ve stycích těch pokra-
čoval pečský patriarcha Gavriil, který se r
1655 účastnil církevního sněmu moskevského
Na Moskvu díval se celý pravoslavný svět již
od XVI. stol. jako na třetí Řím (druhého Říma.
Caříhradu, zmocnili se r. 1453 Turci).
Zápletky kozácké vyvolaly prvou válku
Rusů s Turky, jež skončila r. 1681 mírem,
kterým car podržel levé Podněpří.
Za třetího Romanovce Petra Velikého
(1682—1725) Rusko nabylo již takové moci.
že se stalo jedním z nejsilnějších států v Evro-
pě. Na venek projevovalo se to i tím, že Petr
přijal titul císaře. Rusko přistoupilo k „svaté-
mu spolku“ Rakouska, Polska a Benátska
proti Turkům a započalo r. 1686 s Turky dru-
hou válku. Zaměstnávajíc bojem krymské Ta-
tary a ochránce jejich Turky, přispělo ne-
malou měrou ku příznivému výsledku války.
vedené s Portou také Rakouskem. Císař Leo-
pold zabýval se tehdy již smyšlenkou, že do-
bude Cařihradu a vyžene Turky z Evropy
Plán tento byl mu však zhacen Ludvíkem XIV
který zaměstnával část jeho vojska na Rýně.
Aleksej Michajlovič
Tatar
Andrusov
Aleksej
Simeon
Gavriil
Turek
Rus
Petro Veliký
Petr
Ludvík
Rusko
Ukrajina
Polsko
Dněpr
Moskva
Balkán
Rom
Řím
Rakousko
Benátsko
Leo
Cařihrad
Evropa
Rýn
ko
Aleksej Michajlovič
21
article
Mírem Karloveckým z r. 1699 bylí Turci
nuceni vyklidili až na Banát a Srěm celé
Uhry a Slavonii. Brzo na to (r. 1701) objevilo
se první ruské loďstvo na Černém moři. Roku
1702 Porta uzavřela mír také s Ruskem. Petr
podržel Azov, jehož dobyto r. 1696. Ruským
ebchodním lodím otevřena cesta Dardanelami
a lodím válečným přístup na Černé moře.
Na severu bojoval Petr Veliký“ šťastně
proti Švédsku a založil již r. 1703 uprostřed
švédského území novou ruskou residenci Pe-
trohrad. Mírem Nystadským z r. 1721 nabyl
Ingrie, části Karelska (jež náleželo kdysi Vel.
Novgorodu), Livonska a Estonska a části Fin-
ska, čímž nabyl přístupu k moři Baltickému.
Nová (třetí již) válka rusko-turecká skon-
čila však pro Petra (r. 1711) nepříznivě. Byle
nucen vzdáti se Azova. Naproti tomu začal
Petr upevňovati ruské panství v krajinách
Port
Petr
Veliká
Petro
Turec
Banát
Uhry
Slavonie
Rusko
Azov
Dardanely
Černá moře
Švédsko
Ingrie
Novgorod
Livonsko
Estonsko
Finsko
Karelsko
22
article
kavkazských. Roku 1720 dobyl Dagestanu
zmocnil se hlavního města Derbentu. Krajiny
ty patřily říši perské, nalézající se tehdy v
úpadku.
Po smrti Petrově uzavřelo Rusko r. 1726
s Rakouskem smlouvu na vzájemnou podporu.
Jedna monarchie zavázala se druhé, že ruči
za celistvost jejího území a že jí chce v každé
válce přispěti vojskem. Neuplynulo ani deset
let, vypukla čtvrtá válka Rusů s Turky (1735
až 1739) a brzo na to (1737) následovala
válka rakousko-turecká. Rusové počínalisi
ve válce mnohem udatněji, než vojska rakou-
ská. Přes to však, že se mohli vykázati celou
řadou vítězství, uzavřelo Rakousko roku 1739
nepříznivý mír Bělehradský, jímž Rusko při-
praveno bylo o ovoce svých bojů. Přátelství
Ruska k Rakousku se však nezměnilo a měl
velikou cenu zvláště po smrti posledního muž-
ského Habsburka Karla VI., když západn
státy vystoupily nepřátelsky proti Marii Te-
rezii. že za těchto okolností Turecko nevy-
užitkovalo proti Rakousku příznivé situace
bylo zásluhou jen Ruska, jež drželo Portu
v šachu.
Dagestan
Rus
Turek
Karel VI
Port
Derbent
Petrov
Rusko
Rakousko
Turecko
23
article
Po smrti Jelisavety Petrovny dostala s
na trůn ruský císařovna Kateřina II. (r. 1752)
choť Petra III. z rodu Holštýnsko-Gottorpské-
ho, a po ní syn její Pavel I., vnuk Anny, starš-
dcery Petra Velikého. Potomci Pavla I. nále-
žejí tedy jen po přeslici k rodu Romanovců.
Za páté války rusko-turecké (1769—1774
jíž předcházelo uzavření přátelství mezi Ru-
skem a Pruskem, došlo ku prvnímu, tajenému
ovšem spolku Rakouska s Tureckem. Plánem
Kateřiny II. bylo zničiti říši Osmanův a roz-
děliti ji. Mnoho jí však neprospěla četná vi-
tězství. Turecka počaly se ujímati jednotlivé
evropské mocnosti, aby nebyla porušena zá-
sada rovnováhy. Rakousko poprvé vystoupilo
nepřátelsky proti bývalému svému spojenci
Rusku. Mírem, uzavřeným v Kučuk kajnardž
r. 1774 přiznány Rusku pevnosti Kerč, Jeni-
kale a Azov, zaručena obyvatelstvu Multan-
ska a Valašska náboženská svoboda, a ruské
vládě dovoleno hájiti zájmův obou rumun-
ských knížectví, kdykoli by toho uznala po-
třebu.
Za Josefa II. Rakousko znova se spojílo
s Ruskem. Myšlenka obnovení řeckého císař-
ství opět se objevila, ovšem bez výsledku.
Rusko přivtělilo r. 1783 Krym a zbavilo se
tak moci dávných svých nepřátel, Tatarů.
Kateřina II
Pavel I
Anna
Petro Veliký
Pavel
Romanovec
Osmanův
Rusek
Jit
Josef II
Tatar
Prusko
Rakousko
Turecko
Rusko
Kerč
Azov
Valašsko
Krym
Jelisaveta Petrovna
24
article
Šestá válka Ruska s Tureckem (1787—1792)
skončena byla mírem v Jaších, jímž Rusko
získalo Očakov. Současně s Ruskem vedlo
i Rakousko s Tureckem válku. Byla to po-
slední jeho válka s Osmany (r. 1791 uzavřen
mír ve Svištově). Po smrti Josefa II. Rakou-
sko úplně zapomnělo na bývalé nepřátelství
Turků a neobratností svých politiků způso-
bilo, že řešení orientální otázky úplně se mu
vymklo z rukou. Veliký úkol starati se o osvo-
bození tureckých křesťanů z rukou muslim-
ských utiskovatelů připadl od konce XVIII
stol. výhradně Rusku. Již od r. 1802 vykoná-
valo Rusko jakýsi protektorát nad Valašskem
a Multanskem. Mírem Bukurešťským pak.
jímž skončena sedmá válka Ruska s Tureckem
(1806—1812). vymohlo Rusko Srbsku samo-
správu a stalo se garantem onoho míru. Ne-
menších zásluh dobylo si Rusko o Řeky. Mi-
rem Odrinským ze 14. září 1829, jímž skon-
čena byla osmá válka rusko-turecká, uznala
Porta nezávislost Řecka a byla kromě toho
nucena zvětšiti srbské samosprávné území.
Osman
Josef II
Turek
Řek
Rusko
Turecko
Očakov
Rakousko
Valašsko
Srbsko
Řecko
25
article
Úspěchy Ruska proti Turecku pozorová-
ny byly se závistivým okem, zejména od An-
sličanů a Rakouska,kde tehdy rozhodoval
všemohoucí kn. Metternich. Přes to však, že
politika Metternichova dřívější přátelský po-
měr Rakouska k Rusku úplně zkalila, zapo-
mnělo Rusko r. 1849 nezišíně na někdejší ra-
kouskou neupřímnost a zachránilo dynastii
rakouské vzbouřené Uhry. Vděku mnoho z
to ovšem nesklidilo. Ukázalo se to za deváté
rusko-turecké války (1854—1856), t. zv. krym-
ské.
Největších zásluh dobylo si Rusko o bal-
kánské Slovany poslední, desátou válkou ru-
sko-tureckou, skončenou mírem v San Stefano
(1878). Kongres Berlinský zmenšil sice vý-
sledky ruských vítězství, ale Bulharsko vzkří-
šeno k životu aspoň jako stát polosuverenní.
Východní Rumelie stala se samostatnou pro-
vincií, a Srbsku i Rumunsku přiznána suvere-
nita. Pokročilo-li Bulharsko na své emanci-
pační dráze dále a domohlo-li se r. 1908 vlast-
Metternich
Metternichův
Berlinský
Rusko
Turecko
Rakousko
Uhry
San Stefano
Bulharsko
Rumelie
Rumunsko