Ročník XXXXVII.

V Praze, v úterý 29. října 1907

Číslo 299.

Na ranní a odpol. listy předplácí sui v Praze v administrael na naěsíc . . . . .. na čtvrt leta . . . . S K — s dvojí denášken na měsl .. . . 2K n dnt lt ve fIaách: 2 K 8o na měsle. Poštout měnle kel na átvt lels “ . : . . s dvejí záeilkou něrte Ran .. : nik e

Proti podmínkám vládním po- stavme své podmínky! Kdežto se v první chvíli Němci všec odstínů tvářili, jakoby jim demise obou če- ských ministrů byla Hekubou, tož čím dále tím patrněji vychází na jevo, kterak lhostej- nost ta byla při nich silně líčena. Německý tisk zajímá se o »krisi v českém táboře« den ke dni živěji; upravuje si tendenční báchorky o jejím původu i průběhu a hledí všemožně rozsívati koukol osobních ambicí mezi české strany parlamentní. Ze všeho je zřejmo, že Němcům rozřešení krise naprosto není lhostejné, alébrž nesmírně ba všechno jim na tom zále ží aby bar. Beck nedal se schýlit k žádným závazkům ve prospěch spravedlivých našich požadav ků národních a politických, nýbrž naopak počínal si tak, jakoby nám Če- chům činil milost, přijmeli opět nějakého Čecha do kabinetu k těm sedmi Němcům v něm pevně sedícím Každoukoli koncesi českému národu prohla šuje německá zloba za »casus belli« a vče- rejší »Neue Freie Presse« ještě všecka ochraptělá od svého zuřivého lání na dra.

Fořta a Kramáře v minulém témdni, nabádá nyní bar. Becka, aby rozřešil krisi tím, že by prostě hodil jednoho ministra českým agrárníkům, druhého Mladočechům, ale za podmínkou, upustíli od politiky postulátní na dobro a zaručíli se naproti tomu vládě, že vstoupí české strany do vládní většiny a budou hla sovati pro vyrovnání uherské Stejně dnešní »Montagsrevue« už zná podmínky, na základě kterých prý započne dneškem bar. Beck vyjednávati se stranami českými. Jsou dvoje: 1. Oba příští češti ministři musejí požívati důvěry všech. nebo aspoň většiny českých poslancův (i so- ciálních demokratů?); 2. Musí tato většina státi za ministry ve všech potřebách ministerstva i státu. Na osobách příštích českých ministrů prý vládě ne- sejde! »Ona přijme ty kandidáty, ktere jí celá hromada, neb aspoň většina českých poslanců navrhne. Avšak strany musíse zavázati, že je v kabinetu budou podporo- vati. « — Toť věru skvostné! Německé listy právě bez mučení přiznávají, že z jejich stran doposud žádná nemohla pro krátkost časů obsáhlé předlohy o rakousko uherském vy- rovnání tak zevrubně prostudovat, abysi mohla o jejich výhodnosti neb škodlivosti pro německý lid učiniti jasného a konečného úsudku; i žehrají tudíž právem, proč za těto neznalosti obsahu vyrovnacích předloh v poslanecké sněmovně promrskává se na slepo již první čtení jakoby hořelo, kdežto uherský parlament dopřál si k tomu dvě neděle potřebného času. — Avšak na stranách českých směl by bar. Beck požadovat závazný slib, že budou hlasovat proto nepro- zkoumané vyrovnání, nehledíce v pravo ani v levo, prostě jako robotězove ve vládní většině na povel páně — čili jak se v Turecku říká: »par ordre di moufti«?

Věříme, že by se takové rozřešení »české krise« německým náhončím p. Beckovým nad míru zamlouvalo. Leč my Čechové ne- jsme ani politickými dětmi, ani ubohým raby, abychom za dva lesklé ministerské fraky vlezli pod podobné caudinské jho Poznavše, jak málo mohli v německém kabinetě Beckově vymoci pro právo ná roda našeho dva našinci takých schopností takové horlivosti vlastenecké jako dr. Pacák a dr. Fořt, nebudeme tak pošetilými, abychom na dále brali za vděk pouhým zdáním a stínem moci a ozdobili německy kabinet a systém p. Beckův opět svými českými předbojníky, kteř by záhy poznali, že nemohou tam pro národ svůj ničeho vymoci, ale jsou jen k tomu »českými ministry«, aby pan baron Beck mohl se honositi, že má dle přání koruny kabinet »všenárodní«, »vyrovnávací«, i aby tito dva čeští ministři přivedli mu aspoř většinu českého poselstva do vládní služebné většiny — zadarmo. Nabylť za těch 16 mě- síců národ český s panem Beckem takových smutných zkušeností, že prohlédl a zmoudřel po škodě do poslední dědiny horské.

Ať se otáže Jeho Excellence všech okres ních hejtmanův v Čechách i na Moravě — je-li v jediném okresu českém lid spokojen s jeho vládou, má-li v ní důvěru a naději jakous? Však to ví Jeho Excellence zajisté velmi dobře; neboť cože to znamená, teskní-li oficiosní listy jeho, že národní strany české rozpakují se vstoupit do služeb vládních, po- něvadž by jim to mohlo při nedalekých sněmovních volbách českých — škodit. Tím přece výslovně doznávají, že v lidu českém panuje smýšlení rozhodně proti- vládní, oposiční, které by smetlo hněvně každoukoliv stranu, jež by na zdař bůh, bez podmínek a záruk programových nabídla této vládě své lidi k disposici, zavazujíc se tím výslovně, že chce státi za ministry »ve všech potřebách ministerstva Beckova.« Kdož pak nám může říci, které budou nazejtří všechny ty potřeby minister- stva Dnes jest to uherské vyrovnání, o němž si dosud žádný, sebe bystřejší náš zkoumatel netroufá říci, že by národu našemu bylo pro spěšné ať po stránce národohospodářské finanční nebo státoprávní — zejtra bude t cislajtánský rozpočet, v němž sotva najdeme položku pro založení druhé české university a pozejtří? Kdož ví, nepřijde-li nám ministerstv Beckovo »s potřebou státní« — uspokojiti Němce v Čechách zřízením vytouženého jim uzavřeného německého území s ryze něme- ckou soudní, politickou, finanční a poštovní správou atd., jak si to Václav Titta s něme ckým Volksratem poroučí. Tolik je aspoř jisto, že dosavadním pravidlem politiky barona Becka jest — ně- mecké veto a nikoli přání a po- žadavky 6milionového národa.

Sice by nebylo musilo dojíti ke krisi vy. stoupením obou českých ministrů z jeho ka- binetu, která může — jak téšínská »Si- lesia« ze dne 27. t. m. s obavou vyzra- zuje — vyrůsti na krisi celéh kabinetu Beckova. Pravíť tento ně- mecko centralistický list slezský ke konei svého úvodníku: »Jest velmi pravděpodobno, že demise českých ministrů císařem přijata nebude. Jak se totiž v parlamentních kruzích slyší, uloží panovník vládě — ač nebude-li nynější plán změněn — a by hledala nové cesty a nové pro- středky, kterými by dorozuměn s českým klubem znovu bylo zjednáno. V případě tom zůstali by čeští ministři prozatím ještě v úřadě až ke době, kdy byly by dány podmínky ke re- konstrukci kabinetu v dorozumění se stra- nami. Ale což, setrvají-li čeští ministři na své demisi? Pak by se mohla částečná krise ministerská proměniti v krisi celého ministerstva « Nikdo dosud nezná a neví, jak se panov- ník rozhodne a proto také líčení »Silesie« je asi jen pouhou domněnkou a kombinací. Nic- méně však prozrazuje vždy, že není vládním kruhům a Němcům krise způsobena odstou pením dra. Pacáka a Fořta věcí tak malicher- nou a lhostejnou, jak by se rádi proti nám tvářili, ale že se jim důkladně zajídá a ne- malé rozpaky jim působí. Na žádný způsok není situace ministerstva Beckova dnes taková,. aby směl klásti národu našemu a stranám jeho výše dotčené své diktatorské podmínky. nýbrž naopak demise dvou tak vý- borných a zdatných politikův če- ských v hodině vyrovnání uher- ského, upomíná ho co nejvážněji na svrchovaně kritický stav ce- lého organismu státního a parla- mentního v této polovině říše zaviněný tím, že opomenul, ne chtěl neb nedovedl před vyro- vnáním s Uhry provésti poctiv vyrovnání s národem český m.

Doznal to včera svědek přímo klasický sám německo-centralistický den ník liberecký! »Mizerie, jaká též v novém parlamentu znovu své hlasy šeredně pozvedá« — jsou slova nedělního úvodníku »Reichenberger Zeitung« — nepochází ze špatného jednacího řádu sněmovny, alébrž z nerozřešených vnitřních protiv stran. Parlamentarism nespočíváť na pouhém principu většiny, t. j na právu znásilnění, nýbrž na dobrovolném podrobení se menšiny uznanému obec- nému dobru. Takovéto dobrovolné pod- robení se může však nadejíti pouze tam kde aspoň největší a nejdůležitějš strany se dohodly o základních otázkách státního a společen- skéfo spolupůsobení. Leč tomu v Rakousku při obou jeho vůdčích národech, Němcích a Češích tak není. A dokavád tomu tak není, dokud není mezi nim svobodně ujednán způsob jic spolužití a spolupůsobení, čil jinými slovy: pokud není rozřešen otázka národní, potud nelz také na uzdravení našich par- lamentních poměrů ani pom- slit! Ani jedna ani druhá strana nezahodi zbraně obstrukce, kterou jí dopřává jednací řád a které potřebuje ku své sebeobraně národní. Ba i za nejdrakoničtějšího jednacího řádu kráčeti bude strašidlo obstrukce národní sněmovnou. Či lze o tom pochybovati, že by Češi, aby dodali důrazu svým požadav- kům, neučiní aspoň rozběh k obstrukci Možno, že se chytrosti minist. předsedy po- daří zažehnat toto nebezpečí tím, že roz- dělí české strany známým pro středkem osobních koncesí .. Avšak při nejbližší státní nutnosti objeví se staré nebezpečí opět... A proto an vyrovnání uherské není tak na- léhavé jako — rozřešení otázky národní.« — Jen že si arci »Reichen berger Ztg.« při tom myslí: po chuti ně- mecké — rozdělením Čechl

Hromadná vražda Slováků Biskup Párvy třísní si ruce slovenskou krví.

Z Růžomberku, 27. října.

Ještě neuplynul ani rok od hromadného odsouzení Slováků růžomberských a už vyzna- čila se opět maďarská brutalita novým skutkem který má málo přikladů v dějinách barbarismu vůbec.

Jak je známo našim čtenářům z loňských zpráv o růžomberském procesu, auspendoval spišský biskup Alex. Párvy růžomberského kněze P. Ondřeje Hlinku z kněžského úřadu proto, ž Hlinka opovážil se otevřeně příznávati se k slovenské lidové straně. Farníci Hlinkovi již několikrát žádali ústně i písemně biskupa, aby jim oblibeného kněze uvedl nazpět do úřadu Biskup, degenerovaný člověk, neměl pro prosíc církevníky žádné odpovědi. Lid ale, vida v Hlinkovi nejen dobrého kněze, ale upřímného obhajce svých šlapaných práv, nechtěl ze svých spravedlivých požadavků ničeho sleviti. Vyvinu se konflikt mezi lidem a biskupem. Biskup který jest otrokem vlády a běsným maďarisá- torem, pronásleduje krvavě slovenské ducho- venstvo. Ačkoliv v jeho diecési je jen nepatrný počet Maďarů a Němců, neumí ani jedinéh slova slovenského. Hlinka, odpůrce biskupův, přičinil se o to. aby ve vesničce Černové, půl hodiny vzdálené od Růžomberku, vystavěn byl nový chrám Zaváděl sbírky naň a přičinil se tak, že minu lého leta vystavěn byl krásný kostelik asi z 80 tisíc korun. Dojímavé je, s jakým oduševně- ním a odříkáním chudobní vesničané skládal potřebné peníze. Jednotliví chudší církevníe uzavírali směnečné půjčky od 100 až do 500 korun, jen aby přispěli na stavbu chrámu. Vy- stěhovalci černovští v Americe posílali těžce vydělané peníze. Může se plným právem říci že chrám nepatří nikomu jinému, jen Černo- vanům, kteří si ho za vlastní peníze vybudovali

Po ukončení stavby chrámové Černované písemně prosili biskupa, aby Hlinku, s kterým celá stavba chrámová i lid úzce souvisí, uvedi nazpět do úřadu. Pyšný církevní tyran odpo- věděl, že přijde sice vysvětit chrám, ale o Hlin- kovi se ani nezmínil. Ani na opětné prosby Slováků ničeho neodpověděl. Černovští Slováe obrátili se pak na děkana Pazúrika, jinak urputného nepřítele Slováků, a oznámili mu, že posvěcení kostela nechtějí, poněvadž biskup ne- přichází k nim s křesťanskou láskou, ale se svárem a jedem v srdci. Děkan prohlásil před několika svědky, že se posvěcení chrámu bez Hlinky nezúčastní. Černované po této odpovědi telegrafovali b skupovi, že ho na posvěcení chrámu neočeká- vají a ani nechtějí. Vzdor tomuto zřejmému projevu odepsal biskup, že přijede posvětii chrám dne 27. t. m. — Včera v sobotu slovanšti církevníci čer novští sešli se jako obyčejně k večerní modlitbě do nového kostela, který po ukončení modlitoh zamkli.

Starosta obce, který jest ve služkách ma- ďaronských úřadů, odrazil po uzamčení kostela zámek sekyrou, aby prý kostel nezůstal zavřen před kněžími. Když Černované viděli, že pře všechen jejich odpor chrám vysvěcen bude, chtěl se brániti tomuto násili vším možným způsobem Odnesli z kostela všechny věci, aby kněží ne- měli co světit. Vždyť to byly přece jejich věci. na které skládali krvopotné groše. Ani biskup ani bohaté kněžstvo nepřispěli na kostel ničím Bránili se, jak věděli Dnes, v neděli ráno, strojilo se celé okol na vysvěcení chrámu. To se rozumí, že prvn patří k tomu u nás v Maďarii četníci. Černovou obsadilo 12 mužů za velení růžomberského slůžného Pereszlénya, rodilého Maďara. Za čet níky jeli dva kočáry s kněžími, mezi kterými by i děkan Pazúrik vzdor čestnému slovu. Před obcí Černovou stáli kolem školy všichni obyvatelé dědinky, a když se objevily kočáry s kněžstvem, ozvaly se výkřiky: » Ne- chceme vás! Pryč odsud!« To bylo kolem 10. hod. dopolední. Kočár, v němž jel s lúž ný (okresní hejtman), bez zastávky jel dále a su- rový představitel maďarské vlády kázal jej hnát V drobném prouejit ranni čírlo o sobě . . . za 9 odpoledni . . . . . . . za 2b Ve flialkách na venkově- ranní číslo, 20l odpolední . . . . . . . . 42 Inseráty platí se hotově rapřel Předplacení a inserty přijíntá admini- stracu v Marianské ulici č. a. Tam nacházejí se též redakee tiskárna s expedice „Národnich Listů“ Rukopisy se nevracsjí.

přímo do shluku lidl. Kočáry vjely největším tryskem do houfu, porážely vše, co se jin v cestu postavilo a takto přes 20 metrů jely massou lidl a mnoho jich poranily. Několik mužů zarazilo běh koní a pokou- šelo se kočáry obrátit a zamezit takto řáděn zběsilého hejtmana a kněží. Sotva se tento pokus uskutečnil, již při- běhli četníci, za jejichž asistence se toto všechno dělo, s připravenou zbraní. Hejtman a kněží, kteří přece viděli, že lid je rozhořčen a po- bouřen, nepokoušeli se ani slovem upokojiti jej. Bez vyzvání, aby se rozešli, hejtmau dal povel četníkům k rychlostřelbě. Zazněly čtyři salvy, které měly úči- nek hrozný. 15 lidí zůstalo mrtvých na místě před školou vedle kočárů v krvi ležeti. 9 lidí bylo těžce raněno, lehce raněno je na 80 lidí. Kněžl, zkrvavění a postříkan slovenskou krví, úprkem utekli z místa vraždy. Vrah Pereszlényi rovněž vrátil se do Růžomberku pro vojsko a brzy jedna setnina domobrany obsadila Černovou. Takto chtěl úplně znemožniti sebeobranu sloven- ských sedláků, což se mu úplně podařilo. Vrah Pereszlényi zůstal na místě vraždy a bezohledně dal zatýkati každého na potkání a zajaté vyše- třoval. Toto je opět možné jen v Maďarsku; vrah vyšetřuje nešťastné nevinné. Tak zatčen byl i mladík, který, ačkoliv sám raněn, první přivedl jedinou lékařskou pomoc, doktora Vavra Šrobára. Po dlouhé době po příchodu Šrobára přišel i soudní lékař. Obvazování raněných trvalo o 11. hod. dopoledne do 3. hod. odpol. Zavraždění zůstali na místech, kde klesli. Stáli nad nimi plačíci příbuzní. Surovci maďarst odňali jediným rázem otce rodinám, matky dětem.

Povraždění jsou většinou chudí dělníci a se- dláci. Mezi zavražděnými jest pět žen a dvě děti. Po jedné vdově zů- stalo 7 úplně nezaopatřených malých sirotků. Počet sirotků, zůstalý ch po zavražděných, jest asi 50. Lidé nechtějí mrtvoly vzíti; ať si je prý opatří vrah sám. Rovněž se proslýchá, že k pohřbům ne- pozve žádného kněze. Večer přijelo do vesnice cizí vojsko a vy- hlášen stav obležení nad tichou osadou, ze které přece vystřileli polovičku Slováků. Stanné právo vyhlášeno jest jen proto, aby spáchaný hřích byl nějak před světem zakryt. Tak sám stát zakrývá spáchanou vraždu. A nyní opováží se ještě nějaký Apponyi, který na neštěstí jest ministrem, odpovídati Björnsonovi »se vzlýčenou hlavou«. Tu je jeho odpovéď. Vražda, která jistě byla předem pro- myšlena. Jsou o tom vážná svědeetví po ruce. Vražda, spáchaná za ochrany samého státu. Chrám posvěcen krví. Naše práce posvě- cena krví. A již Juriga předpovidal, že nás ne- odstraší ani šibenice! Půjdeme k cíli, byť by- chom měli i vykrváceti Z Vídně, 28. října. Poslance dra. Hru- bana došla zpráva z Černové, že mrtvých jest 13 a že P. Hlinka vůbec v Uhrách nemeškal a nemešká, prodlévaje na Moravě. Jak vláda uherská se snaží zastříti pravdu o hrozné seči v Černové, dosvědčuje zpráva, kterou o ní vydala vládní uherská korespon- denční kancelář a kterou vídeňská korespon- denční kancelář rozšiřuje. Zpráva zní- Z Pešti, 28. října. (K. k.) Uh. tel. kor konc. dovídá se o srážce v Černové ještě ná- sledující pozdrobnosti: Zíanatisovaní zástup- cové lidu napadli četníky, aby jim odňali bo- dáky. Četnici dvakráte vyzvali zástupy, aby se rozešly. Avšak zástupy neuposlechly, nýbrž chtěly znovu napadnouti četníky. V této nebez-

FEUILLETON. Dr. Em. Engel básníkem. Vzpominky z Musea království českého Nepouštím se do rozboru básnických po kusů mladistvého Engla, doufaje, že tento člá nek neodborníkův bude pobídkou a upozorně ním na rukopisné sbírky Englových básní, cho vané v bibliothece Musea království českého každému, koho by věc zajímala, s ochotou přístupné. Občas i v poslední době kmitly se v časopisech Englovy rozmanité veršovane blahopřejné projevy, přípitky, žertovné a saty- rické popěvky. Politik Engel v mladých letech oddával se horlivě básnění, vážnému i škádli vému. V Museu chová se několik sbírek básni ckych, úryvek z dramatu „Rostislav a Svato plůk“, novela „Zločinei“ atd. Přátelské styky musejního bibliothekáře A. Vrtátka s rodinou Englovou vysvětlují, jak se tyto rukopisy do- staly do musejního majefku. Důležitá jest také korespondence Englova zvláště z Paříže v letech 1876—8, kde podáva důležitě zprávy o životě Čechů umělců v Paříž (Cermák, Brožík, Ondříček) a o jejich pomě- rech, tvorbě. Dovídáme se tu zajímavých, po- sud asi málo známých podrobností z krušných počátků umělocké dráhy Brožíkovy. Rovně upoutá čtoucího Englovo líčení přírodních krás a starožitných památek v Italii, dojmy z cesty po Rusku. Pro životopis Englův zasluhuje pozornosti zpráva o zatčení, odsouzení a věznění Em Engla jako žáka akademického gymnasia za to- že sepsal plakát proti Schillerově slavnosti v Praze a jak byl za to z gymnasia vyloučen.

Tiskem vydal E. Engel „Básně“ v Praz roku 1867, nákladem vlastním, v komisi Národ ního knihkupectví Em. Petříka. Knížečka ma- tého formátu, str. 124, 4. V tištěné předmluv před dedikací A. J. Vrtátkovi omlouvá Engel proč knížku vydává, po přivětivém úsudku oso některých. Prosí za laskavé shovění s veške rými nedostatky. „Jmenovitě pak omluviti mu- sím seřadění, jemuž právem lze vyčítati ne- souladnost; však volil jsem nejvíce seřadění dle doby sepsání, ježto myslím, že při pracích, které psány nejsou po předehozím rozvrhu, ta- kové jsou nejvhodnější. Jsou, jižto vyčítati mi budou přílišné a v době naší zvláště nemístné — cukrování. — Na omluvu kladu tuto prostá i pěkná slova velikého Štítného: A kto vše po- čte, co je pak libosti v kráse ženské, v jich přípravách a v milém tovařiství!“ Výtisk skvostně vázaný provází Engel tímto připsaným projevem: „Nesměle přistupuji k odevzdání dedikačního exempláru této mnou vydané knížky. Nevím, jak souzen bude tento podnik můj. Nemohu říci všecko, povím toliko, čemu nebrání okolnost, že o sobě mluvím. Jsou povahy, jimž všeobecnost jakási nepřipouští dů- kladnost v jednotlivém — těm často třeba, aby k důkladnosti nutné donucovali se všelijakými způsoby, jichž působivost, ač jiným zhusta ne- prohledná, jim samým nejvhodnější se vidí. Z způsob takový souzeno i budiž vydání knížky

Svou četbu a záslibu prozrazuje Engel v rukopisné básni, věnované Heineovi. Napo- vídá zároveň, že básník ten měl vliv při jeho básnění. Pilně překládal z německých básníků; Goelhea, Heinea. Látky čerpal z látek domá- cích, též z lidového podání. Zpracoval na př pověru, že každý pohřbený tak dlouho střež hřbitov, pokud nový příchozí ho nevystřídá Tklivě dnes dojímá, jak líčí děs a hrůzyplnos hřbitova. Od vážných motivů zažertuje si Engel v laškovných básničkách zábavných, na oslavu švestkového knedlíku, na kuří oko, na hrdinu Bojáčeviče Strášu, na životopis starého střevíce a pod. Jsou to podařené nápady, jakými zvěč- nělý Engel i v poslední době za svého pravi této,“ delného pobytu v družné společnosti v Praze u Brejšků přijemně pobavil. Engel nepřeceňoval své básnické činnosti. Skromně oceňuje básně jako plody chvilkove nálady, jako dojem z četby odložené. Básen „Umírající básník“ v tištěné sbírce upravena z delší rukopisné skladby s názvem „Epilog“ kde básník Engel předkládá svou závět: Jen blíže, drazí páni kolegové! Než ze schránky té duše odletí by tělo snad si opět našla nové, poslyšte něco z mojí závěti! I já jsem básnil! Ach! vy krásné doby, kde žárlivý vás času vodí spěch? Jen smutně zbyly nadějí mně hroby lodys věsivších so Můsy na úsmněch. Vždy ale arci mnoho měl jsem hladu! Nuž na krátko již bude on můj hos a do úmriní této básně kladu všem v odkaz vám svou trpkou zkušenost Já slova chtěl jsem v mocné slavět šiky a zlepšit svět — já poměrů všech pán — však na plano prý dělal jsem jen křiky, a nyní mru svou pýchou oklamán.

Vtipkuje, jak tehdejší básníci čerpali látky formu, v epigramu „Básník X. mluví“: Já a Homer, my jsme dva, op já napřed, Homer vzadu, neb jemu básně podstrčili — ono já ale sám je kradu! Nemají tyto řádky jako posmrtná vzpo- mínka jiného cíle, než ukázkami upozorniti na bohatost myšlenkovou a vlasteneckou tendenci básní Englových, uložených v rukopisné jeho pozůstalosti v Museu. „Staré kázání“ kárá samolibost, samo lásku, ješitnou ctižádost, která neumí přinášeli oběti: Kázání staré kážu opět zniova a nozměněn ni joden jehio dí. však každý skoro pojímá jen slova, a najít nechce při sobě jich cíi Vy jste to, k nimž se nesou slova moje, vy ctíle sebe nad samu i vlast vám suší marnost chvalných činů zdroje a tu nechcote nikde v oběť klást! — O, prosím vás, nechť cit ten samolásky se v lásce k celku krásně rozplyne a rozčeří se v nesčíslné pásky. z nichž mocně pak nás každá ovine .. Do sbírky „Šlehy a nápisy“ zařadil žer- tovné, krátké epigramy, milostné, společenské a vlastenecké, kde srší jemným vtipem, boda- vými posměšky a rozmarným humorom. Cha- rakterisuje na př. Bájkou českou politiku: Dvěma jednou zachtělo se k snědku po jediné jitrníčce — hned si tedy k hodům sedli. každý z jednoho ji konce jedli, a kdy přišli do prostředku: r lo dali sobě po hubičcel Tu to máte beze všeho křiku — Pán Bůh požehnej tu českou politikul Zbytečnou mravokárnost, návrhy na opra- vtipkuje Engel, aby každý opravu zaháji u sebe sám

Nám vždycky uzdává se, že by bylo dosti. kdy druzí činili by svoje povinnosti a starou dál nás cestou vlastní křehkost vodl tak chodilo to v světě, tak to dosud chodí: Nuž tedy! kdo si přeje lepšit světa mravy, nechť libo jest mu začít vlastní od opravy! Srovnává řečníka a básníka, žertem tepaje svoje pokusy básnické: také Mnohý řečník v mnohém klubu, o svou slávu maje péči, místo, co by držel řeči, měl by držet — hubu! Mnohý básník — to se bojím říci — muselť sám bych výkladu se stříci. „Star; bojovník“ na jaře vypravuje dětem, žadonícím za pohádku, čechrajícím bílou bradu, a konči: Nuž! kdy tráva na měm vzroste osiřelém hrobě — zdaž i vy co přičiníte vlasti ku porobě? Vím, že lid svůj noprodáte světa za poklady — však jiné, horší ještě ochraňte se zrady Hodina až vykoupení zahřmí volným vzduchem nuže! — nech ať v době té již nejste děti — duchemí V básni „Sloužím“ uvažuje Engel o tom, jak dlužno vésti národ ke spáse, k rozkvětu Však přízeň lidu vrikavá Hlav mnohých mysl těkavá chce všeobsáhlou býti, chce plnou zvůli míti, ohce vzdorem kráčet k spáse Hned bez díku jej ostaví. když v odpor se mu postaví, jinou mu cestu hláse. kdo dřív jej vodl k spáse.

b np eeo sl V básni „Neústupně“ pobízí k jaré myslí, ke snášení příkoří, k lásce k lidu našemu. Po- kračuje pak výzvou vlasteneckou a útěchou Všem nelze všecky přetrval nejvěčší oběť: setrvat, vlast hájit krvl, statky, a zemřít — bez památky! bl ksa Jsou farisejské oběti a oe své k vůli slávě jen — ten nejvěčší je mučenník, kdo umřel neželen — a kdo je člověk poctivý. n ne pokrytství se mu protiví ba a na cestu mu svítí: v d ez Povahou rekem býtil Dr. Čeněk Zíbrt