Strana 6.

ŽENSKÝ LIST.

26. číslo.

„Co si přejete?“ tázala se jej soucitně. „Prchám z bařikády; kozáci ji dobyli, mnoho soudruhů za- hynulo; jen mně a ještě několika podařilo se unik- nouti, kozáci mě však pronásledují, nemohu již dále prchati, skočil jsem zde do domu a do prvních dveří, jež se mi namanuly,“ přerývaným hlasem vy- právěl mladík; „doufám, paní, že mě ukryjete, sice jsem ztracen!“ „Prosím, nevyhánějte mne,“ prosil mladý muž, vida, že paní jaksi váhá; „kozáci mohou býti každé chvíle zde!“ „Nuže, vyslyším vás,“ pravila paní Naděžda měkce, „ale kam vás jen ukryji? Však již vím,“ pravila hned na to radostným hlasem. „Vizte tato skříň; na místě, kde jest umístěna, jsou malá dvířka vedoucí do malé komůrky, kterou používám za spi- žírnu; pomůžete-li mi ji odšoupnout stranou, mů- žete se tam dobře ukrýti, já skříň opět přistrčím na patřičné místo, takže vás pak nikdo nenajde. „Děkuji vám, dobrá paní,“ pravil mladík, „leč zdá se mi, že slyším již dusot koní před domem.“ Rychle odtáhli skříň, mladík vskočil do komürky; paní Naděžda přirazila za ním dviřka a s nadlid- skou námahou přišoupla opět skříň, tak že neza- svěcenec z daleka nemohl tušiti, co se za onou skřiní skrývá. Na to klidně ulehla do postele. Neležela ještě dlouho, když na dvéře znovu bylo zabušeno, a ozval se hrubý, mužský hlas: „Otevřte, ve jménu zákona!“ „Kdo jste, a proč rušíte starou ženu ze spánku? tázala se mužů, zahalených ve vojenské pláště.

Ale sotvaže blíže na ně pohlédla, s radostným výkřikem: „Synu můj!“ vrhla se veliteli malé čety do náruče. Onen, jehož nazvala synem, byl mladý důstojník, stepilé postavy a mužně krásného obličeje. Na matčino laskání však nebyl naladěn, odstrčil ji stranou a pravil suše: „Pronásledujeme uprchlého revolucionáře, skryl se v tomto domě, všecky ostatní byty již jsme prohledali; nikde však po něm ani potuchy; nyní zbývá ještě váš byt, paní Naděždo Michajlovno; jsem proto nucen vykonati zde pro- hlídku. „Myslíte-li, že u mne jej najdete, jste na vel- kém omylu,“ pravila stařena. Distojník pokynul vojínům jej provázejícím, a tito ihned pustili se do zevrubné prohlídky. Pro- hledali každou skříň, každou postel, ba i do peřin a slamníků píchali bodáky, všechny kouty proslí- dili; jejich námaha však byla marna, nikde ani stop) po uprchlíku. Stařena vítězně se usmívala, vidouc marnou námahu vojínů, vědělať, že komůrky nevyslidí; věděl sice dobře o ní její syn, leč stařena domnívala se, že prohlídku odbyl pouze jako nezbytnou formalitu; byla jista, že na onu komürku vojáky neupozorní. Právě hlásil desátník svému představenému, že uprchlík se zde nenachází; tu však poručil mu dů- stojník, ukazuje na skříň: „Na stranu s ni!“ „Synu,“ vykřikla matka, „co činíš, chceš mne zničit!? Leč mladý důstojník, nevšímaje si jí, pokynul jen energicky vojínům. Když tito skříň odsunuli, objevila se malá dvířka; tato se otevřela, a z nich vystoupil hledaný uprchlík, smrtelně bledý. Vyslechl celou rozmluvu a věda, že bude nalezen, vyšel nyní sám.

„Zde jsem, pne,“ pravil hrdě k důstojníkovi, „čiňte si se mnou co chcete, ale vaše matka je ne- vinna, vrazil jsem do jejího příbytku a revolverem donutil jsem ji k tomu, aby mne ukryla. Ve tváři důstojníkově nehnul se ani sval a když vojíni poutali mladého uprchlíka, pravil chladným hlasem k stařeně: „Naděždo Michajlovno, jménem Jeho Veličenstva cara prohlašuji vás za zatčenu pro ukrýváni revolucionáře.“ „Bídná sketo,“ zasípěl mladý uprchlík, „ani vlastní matky neušetříš. A vás,“ obrátil se k paní Naděždě, „prosím za odpuštění, že mojí vinou při- vedena budete do žaláře — snad dokonce na Sibiř — a to vlastním synem — bohužel. „Synem, pravíte?“ odvětila paní Naděžda, „ten, jenž zde přede mnou stojí a s cynickým úšklebkem nás pozoruje, není více mým synem. Proklínám jej! Zde jsou moje ruce, vojáci, abych nemohla se brá- niti zatčení.“ A s trpkým smíchem provázela sta- řena tato slova. Na otužilých vojácích bylo patrno, jak odporně působí na ně tato scéna, když matka, která s láskou ošetřovala svého syna od maličkosti, vytrpěla snad pro něho mnohá příkoří — je jím sa- mým odváděna do žaláře! „V před, v pochod!“ zavelel důstojník, aby ukončil tuto trapnou scénu a když vojáci vzali za- jaté do svého středu, vykročil tento smutný průvod ven do chladné, nehostinné noci, aby nastoupil cestu do policejní věznice, odkudž již ti, kdož do ní v poutech přivedeni, zřídka kdy vykročí, leda — na Sibiř nebo na šibenici.

Fr. W. — Pekelský.

* Konfiskace „Ženského Listu“. Poslední číslo „Ž. L.“ bylo konfiskováno. Pro kolik míst, to praví konfiskační výnos soudní v kterém stojí: Cís. král. zemský co tiskový soud v Praze uznal k návrhům c. k. státního zastupitelství ze dne 17. června 1908 čís. Ss. 169/8 takto právem: Obsah následujících článků uveřejněných v čísle 25. v Praze tištěného a vydávaného periodického tiskopisu „Ženský List“ ze dne 18. června 1908 zahrnuje v sobě skutkovou povahu níže uvedených trestných činů a to:

RZNÉ ZPRÁVY I. obsah článku: „Žena a církev“ v místech .. „Snivost u mladých dívek . . . “ až „ . . . na bíledni“ II. článku: „Odluka školy od církve nutnosti“ ... až . .. v místech „ .. . Římští klerikálové“ „o jeho učení“ a III. v místech „ ... Pryč s klerikalismem . .. až „ . . . provedl“; IV. článku „ ... Moderní názor na život“ v mí- stech „ ... Co jest klerikalismus . .. až . .. „strachu“;