1
masthead
Ročník XXXXVII.
2
masthead
V Praze, ve čtvrtek 18. června 1909.
Praha
5
article
Na ranní a odpol. HIsty
před , láeí sen
v Praze r zdminlstraci
na měeje. . . . . .
. . 6 K —
na divri leta
s drejí denčškou
va měste . . . .
na čtnt lta . . . . 7 k 50 h
vo sllanažch! a K no
na miě sto o
Težiont
s mesie . . . . .
n etirt lia: . . . 9 K. 6o
s dvoji sásllkou
Praha
6
article
ES
isl ot
ES
isl ot
na měníe
ES
7
article
Dnešní čislo pro Prahu le o 10 stranácb.
Dnešní čislo pro Prahu le o 10 stranácb.
Příští číslo „Národních
Listů“ vyjde v pátek dne 19.
června v obvyklou hodinu
ranní.
Praha
8
article
Sensační projevy panovníkovy
Sensační projevy panovníkovy
Událostí dne, aspoň pro Vídeňany jsou
dva projevy, které dle zpráv křesťansko
sociálních listův učinil císař dne 16. t. m.
při slavnostním vysvěcení dětské ochranovny
ve Waehringu k ministru osvěty Ma r che-
tovi vzhledem na trvající dosud stávku stu-
dentskou: »Učiňte tomu skandálu přece již
konečně přítrž!« pronesl prý se panovník
tonem velice rázným a po chvíli další roz-
mluvy s ministrem opět prý o rektorech uni-
versitních k ministrovi užil slov: »Vaši rek-
toři jsou též pěkná společnost.« — I tato
slova pronesl prý rozhorlený mocnář tak
hlasitě, že na blízku stojící poslanec prino
Liechtenstein, předseda poslanecké sněmovny
dr. Weiskirchner, ministr Gessmann, po-
slanci Procházka i Lueger, zřetelně je slyšeli
Křesťansko sociální poslanci rozumí se
ihned přinesli zprávy o tom do sněmovny,
kdežto v táboře německé levice se jim
první chvíli ani uvěřili nechtělo. Když však
později přibývalo jistitelův, uvažováno o pří-
padě jako o symptomatické události, jež
může míti velice dalekosáhlé následky. —
Rektoři vídeňských vysokých škol odeberou
prý se ještě dnes k ministru Marchetovi,a
uslyšíli od něho, že skutečně panovník ráčil
se o nich tak nemilostivě pronésti, jsou prý
odhodláni složiti úřady své, což prý by uči-
nili i ostatní rektoři vysokých škol rakou-
ských. — »Situace se rozhodně zhoršila«
píše pod dojmem příhody té vídeňská »Hoch
schulkorrespondenz«; z Inšpruku pak se te
legrafuje, že prý tamní pokrokové studentstv
se dnes usneslo, dále ve stávce vy
trvat . . . Se strany vládní bylo prozatím
uděleno toto vysvětlení:
ma
Liechtenstein
doktor
Weiskirchner
Gessmann
Procházka
Lueger
Marchet
poslanecký sněmovna
9
article
»Císař se pronesl skutečně velm
nelibě, avšak toliko o prvotním usne
sení rektorů (vídeňských), v němž tite
prohlásili se s věcí studentů srozuměnými
Císař káral, že rekloři osvědčili tuto so
lidaritu, aniž by byli věděli, k jakému cíl
stávka směřuje. Na to však podal ministn
vyučování panovníkoví vysvětlení o průběhu
poslodní ponady rektorské, načež
se mocnář o tomto chování rektorů projevil,
že jest jím velice uspokojen.« — Ministn
Marchet sám však zdráhal se dotazujícím
poslancům sdělit, jak slova mocnářova
vlastně zněla, nýbrž toliko prohlásil, »že
nebyla zcela správné veřejnosti
sdělena.«
V kruzích klerikálních a křesťansko-
sociálních poslanců však panuje netajená.
vítězoslavná radost a soudí se, že ministr
osvěty Marchet, který netají své přízně
ke »kacíři« prof. Wahrmundovi, ale
právě v posledních dnech veřejně s ním
obědval, na procházky vyjížděl
ano ještě včerejší večer s ním a s mno-
hými německo-nacionálními poslanci v restau-
rantu »Deutsches Haus« besedoval —
nebude již asi dlouho seděti v křesle mini-
sterském. — »Ale půjde li Marchet — hrozi
na vzájem němečtí liberálové — pak půjdou
i všickni ostatní německo-liberální poslanci
s ním! »Vederemo !« —
Do této vichřice vídeňské vypustil včera
vůdce sociálních demokratů dr. Adle
svého »draka«. Podal ve sněmovně posla
necké interpelaci k milému panu Marchetovi.
ne sice pro téhož výrok o škole Komenského,
ale pro výroky panovníkovy, za něž činí je
odpovédným, »protože císaře zůstavi
na omylu o tom, že rektorové jednal
v dohodě s ministrem vyučo ván
samým« . ..
Císař
Marchet
profesor
Wahrmund
Vederemo
doktor
Adle
Komenský
Deutsches Hausa
10
article
I nalehá na Jeho Excelenci těmito otáz
kami: Užil panovník skutečně slov těch?
Spočívají slova ta na iníormaci mini
strově anebo na informaci s jiné stra-
ny, která není parlamentu odpo-
vědna? A co učinil ministr, aby špatně
zpraveného panovníka lépe zpravil a stu-
dentstvu, zejména pak rektorům vysokých
škol, zjednal za projev, spočívající na ne-
správné informaci, náležitou satisfakci?
Jaká to ironie osudu! Ministr osvěty
p. Marchet dluhuje dosud odpověď na po-
věstnou interpelaci feudala hrab.
Františka Thuna ze dne 28. dubna t. r,
která zněla jako ultimatum: Nezakročí li
proti »rouhači Wahrmundovi« tak, jaksi
toho uražený katolicky cit konservativních
lordů přeje, pak že podepsaní lordové ne-
povolí vládě rozpočtu státního — a již tu
má opět interpelaci z diametrálního tábora
sociální demokracie, která na něm žádá
přímo opačnou politiku.
V oné interpelaci Thunově bylo bodavě
vzpomenuto hlubokého rozporu me zi smý-
šlením ministerského předsedy barona
Becka a ministra vyučování Marcheta.
Thun
Wahrmund
Thunův
Beck
Marchet
11
article
Kdežto prý baron Beck v nepopřené roz-
mluvě s deputací klerikálů dne 14. března
t. r. nad činem Wahrmundovým přímo
trnul a »celou přísností zákona«
proti němu nastupovati sliboval — ministr
osvěty Marchet o pouhých deset dní později
mluvil v rozpočtovém výboru sněmovny po-
slanecké pravý opak, prohlásiv, že »o ně-
jakém stihání prof. Wahrmunda ne-
může býti řeči«. — Nyní opět vůdce
sociální demokracie žádá na panu Marche-
tovi vysvětlení: Jak mohl nechat panovníka
stak mylně« informovat se strany »ne-
povolané«, proč nezpravil jej v čas o svém
stanovisku kompromisním, na němž dospěl
posléz k dohodě s rektory vysokých ško
i s Wahrmundem?
Ociťuje se tedy po všem svém třímě-
síčním kličkování a diplomatisování pan
Marchet dnes ve dvojím ohni a v tísni pře-
těžké; zda bude míti ministerský předseda
bar Beck dosti štěstí i dosti chutí.
aby jej z ní vyprostil a spasil? Pospíší prý
dnes (18 června) do Schönbru nnu ke slyšení,
aby si vyžádal od samého mocnáře poučenía
výkladu autentického o smyslu oněch císař-
ských slov ve Währingu. Stane se toto sly
šení snad východištěm vážných politických
změn v brzké budoucnosti? Pochybu-
jeme.
Celá situace nejeví se ještě dosti
zralou ku pronikavé krisi vládní
a parlamentní. Ministerstvu Beckovu
náleží ještě zmoci řadu úkolův, na nichž
rozhodujícím kruhům velice záleží, a proto
aspoň do jich vyřízení a povolení všemožně
bude udržován status quo, ať už to chodí
jak chodí. Ale na dlouho-li stačí zásoba
kompromisního »benzinu« Beckovu automo-
bilu? Čím dále dráha pořád neschůdnější,
sotva sjede s jedné hory, hned tu strmí nová
a ta nejstrmější a nejkrkolomnější z nich je
hora česká.
Beck
Wahrmundův
profesor
Wahrmunda
March
Wahrmund
Marchet
Schönbra
12
article
Dojem řeči císaře Vilěma ve Francii.
Francouzský tisk přináší hojné komentáře
k nejnovější řeči Viléma II., pronesené
k vojsku na cvičišti v Dobricu. Císařská slova
vzbudila opět jednou sensaci a rozruch, po-
dráždila lisk a poplašila bursu. Ale dle všeho
jde tu o záchvat příliš nervosních živlů veřej
nosti francouzské. Vládní kruhy francouzské
posuzují řeč Vilémovu klidně a reservovaně.
Francouzský vyslanec v Berlíně Cambo
dli právě v Paříži a dal ujištění, že trvaj
i na dále dosavadní pravidelné sty ky
francouzskoněmecké. Vynikající stát-
ník francouzský pravil k zástupci vídeňského
listu, že se diví poplachu, vzbuzenému řeč
Vilémovou a že nechápe, z jakých dů-
vodů berlínský tisk tak bomba-
stickým způsobem do světa hlá sa
řeč panovníkovu, jež jest jinak
samozřejmá a nenápadná.
Pařižské listy věnují obšírné články řeči
Vilémuvě.
»Figarok táže se, zdali tato řeč byla
pronéšena před nebo po setkání ang'ického
krále s carem. Nemohlo by se císaři zazlívati,
že ve své řeči vybízl své vojáky, aby byli
věrni své vojenské povinnosti. Nelze též oče-
kávali od císaře Viléma, že na vojenském cvi-
čišti nebo v kasárnách bude mluviti tonem
prefekta, zahajujíeího hospodářskou výstavu.
Vilém II
Vilém
Francie
Berlín
Paříž
13
article
»Figaro« připomíná slova markýze Rudiniho
pronesená, když byl ministerským předsedou
»Mluví se stále o protivě mezi trojspolkem
dvojspolkem. Ujsšťuji, že trojspolek a dvoj-
spolek tvoři pětispolek sloužící míru. « Tato
slova jsou deset let pravdou, jež byla dokonee
rozšířena, neboť se mluví o šest ispolku
míru, jenž by se mohl utvořiti, kdyby nikdo
neměl zlých úmyslů. My Francouzi nedovolu-
jeme si však, abychom někomu přičítali úmysl
mařiti mír bez příčiny, z osobní choutky.
Nacionalistický »Eclai r« píše: Císa
Vilém mluví trochu příliš hlasitě, opskůje opět
svou řeč tangerskou. Poněvadž cfsař je teď asi
nejméně bojechtivým mužem ve své říši, není
zapotřebí, přeháněti bezprostřední význam jeho
řeči. Ostane při tom: oheň nepropukne ani
dnes, ani zejtra, ani za dva měsíce. Ale
může náhle propuknouti, kdyby poli-
tika, směřující ku ponížení Německa, chtěla
učiniti zřejmý nepřátelský postup.
»Ra dica!« píše: Slova císařova mohl
Figaro
Rudini
Francouz
Německo
14
article
by jen tehdy znepokojiti, kdybychom stavěli proti
trojspolku jiný trojspolek a kdybychom usilovali
o to, postavení a vliv Německa seslabiti. Alet
není nijak náš případ!
»Aurore«, radikální orgán, píše: Ně-
mecký císař je velký řečník. Mnohé jeho vý
roky, jako o »suchém prachu« a »nabroušeném
meči« učinily cestu kolem světa. Od dvaceti le
jeví se Vilém II. přes všecky své válečné řeč-
jako mírumilovný panovník. Kdyby byl chtě
v Dobricu hrozit, jak se ujišťuje, octl by s
v rozporu se sebou samým.
»Petite Républigue« varuje, aby
se veřejnost příliš rozčilovala nad slovy císařo
vými. Kdyby jeho řeč byla pronesena tak, jak
se tvrdi, zasluhovala by ovšem pozornosti, ale
nebyla by schopna vzbuditi zvláštní rozruch
Za prvé, poněvadž podobná slova nejsou prvním
loho druhu a za druhé, poněvadž za nynějšího
stavu Evropy nezávisí evropská rovno-
váha od jednoho muže, ani od jed-
noho národa. Je-li Německo klidně, jsme
my neméně.
»Echo de Paris« přinášt článek z Vídně
v němž ujišťuje, že elsař František Jo se
je naplněn mírumilovnosli a že i kdyby c í s
Vilém chtěl následovat rad jistých
pangermanů a začal válku, ž by
narazil na veto císaře rakouského.
Ale nejen ve Vídni našly by Vilémovy bojovné
plány odpor, též řada dvorů německé říše po-
stavila by se proti každé dobrodružně politice.
Aurore
Vilém II
Petit Républigue
Paris
František Jo
Vilém
Vilémův
Německo
Evropa
Vídeň
15
article
»Temps« praví na úvodním místě,že
»Německo není ani nervosní a n
neklidné«, ale na každý způsob trpí špat-
ným rozmarem, jaký způsobila mu revelská
schůzka a macedonská otázka. Dohoda Anglie
a Ruska v makedonské otázce mohla by mlti
program, který by nemohl přijmouti Vilém Il
jako intimní přítel sultánův. Poněvadž b
Italie šla s Anglil a Ruskem, jes
patrné nebezpečí pro trojspolek
Východní otázka je stále kamenem úrazu. Francie
nemá na Východě ani politických ctižádostí ani
zájmů a použila by svého vlivu jen k spro-
středkování mezi mocnosími, ale dobrá vůle k
shodé musila by být všeobecná. Ale z Německa
se ozývají často rozčilené hlasy proti chime-
riekým odpůrcům. Ozývají se povážlivé výroky
o »nabroušeném meči a suchém prachu«,
»Temps« soudí, že to není správný způsol
práce pro mír. Německo má ovšem obavy před
novým trojspolkem. Ale všeobecné miněn
v Evropě je přiznivo všemu, co by mohlo vy-
tvořiti nový trojspolek, jenž vůči dosavadníinu
rojspolku by byl jen zárukou zacho
váni rovnovály. Bylo by to zté pro
Německo, kdyby ve své podrážděnosti vidélo
způsobilo názor, že rovnováha je ohroženu
novým trojspolkem. Evropa na počátku 19. stol
nechtěla se dáti ovládat jedním mužem. Nyní
na počátku 20. století je téhož mínění.
Rišská rada.
Poslanecká sněmovna.
(Schůze 86.)
dei nl
Ve Vidni, 17. června
nlaz (Pávodní zpráva telef. »Nár. Listů«.)
Sloupová slň parlamentní budovy vyzdo
bena svěží zelení, dnes, v první výroční den
il
Německo
Anglie
Rusko
Francie
Evropa
poslanecký sněmovna
Italia
16
article
V drovném p.vuejí?
raaní číslo o sobě . . . zaí
edpelední
. . za 2
Vo filialkách na venkova
ranní číslo. . . . . . . . 10h
odpolední . . . . . . . . 4k
Inserálv
platí se hotově napřel.
Předplacení a inserty přšjemá adminl-
stracu v Marianské ulici č. s.
Tam nacházají ne též redakce.
tiskárnn a expodice „Národnich Listů“
Eukoplay se nevracojí-
sestoupení se poslanecké sněmovny, vyšlé z vše-
obecného práva hlasovacího. Do průčelí posta-
vili vavřinově stromy, palmy a jiné listnaté
rostliny v kbelicích a květináčích, jimiž vyplněny
byly rohy a ozdobena herma předsedy dra.
Smolky. Konstatujeme však výslovně, že ne-
stalo se tak na oslavu dnešního jubilea sně-
movny, nýbrž na podnět, který dal před něko-
lika měsíci již žurnalista český předsedovi dru.
Weiskirchnerovi, potom pak posl. Maštálkovi
v rozpočtovém výboru. Jest to výzdoba na
zkoušku. Působila velmi krásným dojmem. Oko
rádo spočinulo ve dvoraně úplně kamenné na
temné zeleni širokých listů.
Co se ve sněmovně dnes mluvilo a dělo,
nevyvolalo za celých 11 hodin trvání schůze
plenární žádného zájmu, žádné pozornosti. Hluč-
ným a bouřlivým, žel, také ostudným byl
konec.
Smolek
Maštálek
poslanecký sněmovna
17
article
Poslanec za venkovské obce jaroměřské
ujišťoval, že včera neurazil studentstvo vyso-
kých škcl všechno, nýbrž jen demonstrující a
znásilňující. Byl to ústup. Přes to protestoval
profesor inšprucké university dr. Waldner jmé-
nem vlastním a jménem poslanců dra. Čelakov-
ského, dra. Drtiny, Hráského, dra. Kolesy, dra.
Dněstrjanského, dra. Masaryka, dra. Mahlera,
dra. Redlicha a dra. Bachmanna, vesměs to pro-
fesorů, nebo docentů universilních, proti urážee,
kterou poslanec za venkovské obce jaroměřské
studentstvu vůbec způsobil. Odpověď presidenta
dra. Weiskirchnera, jakkoliv obsshovala přimě-
řený apel na studentstvo, nedala mu satislakce
žádné. Za hluku, který nastal, poslanec za ven-
kovské obce jaroměřské, rozhrnul šosy svého ka-
bátu, vystrčil zadní část těla na poslance soci-
álně-demokratické, poblíže něho stojící a volal
česky: „Polibte mně...“ Tímto českým výkři-
kem skončila schůze poslanecké sněmovny v den
prvního výročí trvání sněmovny, zvolené vše-
obecným právem hlasovacím. Nelze pronésti
úsudek o takovém chování jinak, nežli známými
slovy, které zvolal nebožtík tyrolský kněz
Greuter rozhorlen a naplněn ošklivostí: „Fují
Waldner
Drtina
Hráský
Masaryk
Mahler
Redlich
Bachmann
poslanecký sněmovna
18
article
Z Vídně, 17. června. (K. k)
Předseda dr. Weiskirchner zahájil schůzi
v 11.15 hod.
Mezi došlými spisy jsou vysvětlivky mini-
stra financí k hlavní účetní uzávěrc. o stát. hospo-
dárslví za rok 1906.
Dotazy podali poslancl: Buřival a sp po
předpisování němčiny jako úřadního jazyka u stát.
drah a po germanisační činnosti dv. rady Marka u ře-
ditelství stát. drah v Praze: — Lisý a sp. po uto-
nulí vojáka Erbena, klerý přes své prosby byl do-
nucen koupali se v Jizeře a pri tom před očima celé
selniny ulopil se; — Klofáče a sp. po dvojí sa-
movra ž0ě vojáků v Čáslavi. Dne 23, m. m. zastřelil
se kadet Čunat u 7. selniny 21. pěš. pluku. Pro svou
dobromyslnou, humanní povahu, ale také pro své
pevné české přesvědčení byl setníkem Plefkou přímo
nelidky týrán. Onoho dne ho selník na cvičišti před
celou selninou těžce urazil, načež kadet spáchal sebe-
vraždu. Plefka je pro svou povahu v celém pluku
obivaným mužem a má již tři lidské životy na svě-
domí. Také major Wanka, který, ač synem české
matky, jest znám svým protičeským smýšlením, nese
vinu na smrti kadeta Čunala. 30. m. m. nařízeno byto
záložníkům, aby ze starého skladiště, na spadnuti,
přinesli z I. poschodí houně. Schody byly tak spu-
chřelé, že se pod záložníky probořily a 10 jich, vět-
šinou ženatých mužů a otců rodin, bylo těžce ra
něno Jeden zápasí se smrtí, jiným byly přeraženy
nohy, ruce, žebra, jednomu dokonce páteř.
Ine 3. t. m. zastřelil se ze služební pušky Ho-
lan, bubeník 11. setniny 12. zeměbr. pluku v Čáslavi
doktor
Weiskirchner
Buřival
Lisá
Erben
Klofáč
Čunat
Plefka
Wanek
Čunal
Vídeň
Praha
Jizera
Čáslav
19
article
FEUILLETON.
FEUILLETON.
nšvez
20
article
V Praze, dne 17. června.
(Jiné cbrázky z ulic.) Cařihradsk
osel je skutečným a nefalšovaným oslem, bez
urážky — že se mu chce, dřit se jako mezek
Ulice jsou křivé a úzké, stále jde to s kopce do
k pce a do mnohé z těch klikatých a přikrých
uliček nebylo by ani možno, vjeti povozem
A proto místo na vůz nakládá se zboží na záde
hamalův, nosičův a — na hřbet osla. Kromě
kulečníku, jehož formát je trochu nepohodlný.
vejde se na takcvý hrbet všecko klády, prkna
cihly, dlažební kámen, měchy s vodou i vinem
žoky i bedny, někdy i bedna v téměř nadživotní
velikosti. Osel, jemuž bakšišem dostává se ustavič-
ného bití, trpělivě dře se po celý den — snad
už se v duchu těší na zejtřek, kdy bití i dření
započne znova. Centy unese na hřbetě, urážky
a nadávky, za něž by právem mohl žalovat.
klidně spolyká, jakoby to byly mandle, prohybá
se pod nekřesťanským nákladem a bitím a př
tom cupe a vykračuje si krokem téměř tanečním
— osel, jak povídám!
Ulicí téhne jich celá karavana, šest, sedm,
osm, devět a tak dále, až do desíti. První v řadě
osel ne vždy největši, veden je někdy korunou
tverstva, pánem přírody, člověkem, někdy zná
již cestu a jde sám napřed, jsa vůdcem ostat-
ních. Všichni na hřbetech mají náklad prken,
svázaných a upevněných křížem nad hlavami
jich tak, že zadní, delší konce těch prken vláčí
se po zemi. A osel jde s tím nákladem nepohodl-
ným, pod jehož tíhou div neklesá a pod nímž
téměř mizí, ale při tom do nikoho a do ničeho
nevráží a obratně umí se vybnouti každé pře-
kážce. A možná, že si při tom i mýslí, že t
nelidské hulákání koruny tvorstva, jejich pánn
a poháněče, je vlastně zcela zbytečným. A my-
slí-li si tak skutečně, má pravdu, třebas byl jen
oslem.
Praha
Cento
21
article
Ostatně nehuláká pouze poháněč oslův, hu-
lákají a řvou i lidé jiní. Všechno prodává se na
ulicích, netřeba pro cokoliv choditi do trhu, po-
uliční prodavači všechno přinesou sami. A již
z dálky se ohlašují, že jdou. Třicet hlasů na
jednou huláká — ti lidé počínají si nejinak, než
jakoby byli ve vídeňském parlamentě. Vykři-
kují, mečí, zpívají a řvou basem, barytonem,
tenerem i fistulí, jak bůb dá. Kdybyste nevěděli,
oč jde, mohli byste se domnívat, že muži, jenž
tak žaložalně vřeští, stahují kůži s těla, což
prý není dvakrát příjemné — nikdo muži ne-
ubližuje, ale muž prodává zeleninu a vykřikuje
druhy svého zboží tak, aby lidé slyšeli i z
těmi zabedněnými okny. A časem pootevře se
některé z těch tajemných a hustě zamřížovaných
okon, vlastně jen mřížka se nadzvedne a objeví
se tam rukáv, ruka, košíček motouzem přivá-
zaný, někdy i zakukloná ženská hlava — ne-
poznáte, je-li to žába šestnáctiletá či šedesátiletá
matrona. A košíček putuje dolů — a zase na
horu v tom košíčku putuje zelemina, drůbež
domácí střevíce i jiné potraviny.
Smlouvá-li se při tom, nevím. A ohmatává-i
dřív kupující dvacet zabitých kuřat, než si jedno
konečně vybere, taky nevim. Ale mám o tom
svůj, bohudík, evropský a chcete-li, pražský ná-
zor a vím, že má-li být při kupování jaký poži-
tek, musí kupující půl hodiny smlouvat se ale-
spoň o dva haléře a ohmatat a potěžkat nejmén
devatenáct zabitých kuřat, nežli konečně to dva-
cáté — taky nekoupí. ..
22
article
Přichází prodavač s drůbeží. Ať živá,
zabitá, je svázána za nohy a na bidle, jejž pro-
davač nese na rameni, viší hlavami dolů. Zabité
drůbeži je to už asi jedno, kterak se s ní za-
chází, ale živým těm slepicím, kohoutům a ku-
řatům není ta posice asi valně příjomnou. Pro
sím vás, půldne viset za nohy — to přece ra-
ději půl hodiny poslouchám gramofon! Ne, ji
se znám, pro mne by to nebylo, zamotala by se
mi hlava. Snažil jsem se vmysliti se do situnee
takové, kdybych sám byl takovým kuřetem ne-
bohým a kdyby se mnou zacházeli tak nekře-
sťansky a přivázali mne za nožičky, hlavou
dolů — — ale raději mluvme o jiném, darmo
bych ještě čtenáře rozplakal!
Přichází obchodník jiný a ten rovněž, n
místě, aby klídně dal do novin inserát, že pro-
dává to a to, tam a tam, úpěnlivě vyvolává své
zboží do všehomíra a řve do ulice. Křičí, az
mu každé chvíle přeskočí. Jako, bohužel, ča-
sem děje se zpěváku, jenž svou budouenost
má již za sebou...
23
article
Prodavač ten rovněž nabízí požívatinu
(hezké slůvko: požívatina!) a sice taktéž poží-
vatinu živočišnou a má ji rovněž zavěšenu n
dlouhém bidle. Je to cosi velmi lákavého, ai
půltucet syrových osrdí, jež při jeho chůzi vše
cka se chvějí a třesou. Vypadá to strašně k
bezně — nemáte chuti? Kdyby vám bylo libo,
jednu z těch požívatin koupiti si na památku
jen poručte a vybeřte si. Budu vám tlumoční
kem, s prodavačem se hravě smluvím, umím již
krásně a výmluvně ukazovat rukama. Ostntně
půjdeme ještě do bazaru, do proslulého bazaru
ve starém Stambulu — nač bychom teď vláčeli
se s osrdím! Já sám někdy sice mívám takové
až chorobné návaly rozhazovačnosti — jednou
při jakési dražbě byl bych se málem neudržel
a koupil si celou krabičku psacích per najednou
— ale tuto najisto se opanují. Nechám si pe-
níze raději až do bazaru, rád bych si tam, kromě
jiného, koupil nějaký vzáený, pravý orientálský
koberec. Takhle nejraději hedvábný indický
Mohl by stát i třebas osm franků. Pustil bych se,
možná, i na deset. To je mi jedno!
Stambul
24
article
Však hle — muž s osrdím nevolal darmo
do všehomíra. Otevřela se špehýrka přízemníh
okna — rozšafnou, v té chvili uskutečněnou
koupí přechází tam část lákavého prodavačova
zboží v majetek labužnického domorodce — kéž
si pochutná on i rodina i čeleď jeho! Kéž jim
alespoň není špatně!
Starý muž v zeleném turbanu a mladé
klouče ve špinavém fézu, otrháno a boso. Stařee
je slep a klouče jest jeho vůdcem. I ono hlasitě
cosi vykřikuje řezavým, táhlým hlasem, v pravo
i v levo natahujíc ruku pro bakšiš. Pronikavé
jeho, naučené zní jako žaložalný kvil — hoch
při tom stále ukazuje na slepé, vybaslé oči star-
covy a na zelený jeho turban — známku, jež
těší se úctě moslemínův. Již jsem se zmíni
o tom, že zelený turban jest viditelným zna-
mením toho, že nositel jeho pochází z rodu Pro-
rokova, či že byl se již zúčastnil pouti do
Mekky. Stávalo se, že mnohý z těch, jimž do-
přáno bylo milosti, spatřiti posvátnou Mekku.
sám a dobrovolně pozbavil se zraku... Přán
jeho, nejvroucnější přání každého věřícího, spa
třiti svaté město Prorokovo, bylo splněno —
ničeho na světě již si nežádal, těma očima, jež
směly spatřiti hrob Oslaveného, již nic jiného
viděti neloužil a nechtěl.
svatá město prorokův
Mekka
25
article
Kdož ví, možná, že i slepý kmet jest jed
ním z takových šťastných nešťastníků, obětí ná-
boženského fanatismu — ale možno jest i to,
že veškeren jeho fanatismus prostě spočívá
v touze, aby svým neštěstím vydělal si více, než
jiní jakoukoliv prací. Je-li tomu tak, nemohl
pro svůj podnik najíti si lepšího impressaria,
než jakým jest mladistvý jeho průvodce. Kvil
tak dovedně, že by se kámen nad ním ustrnul
Každé veliké město má své vyšší a vysoké že-
brácké školy, kde učí se umění, kterak vlastně
žebrati se má s výsledkem nejskvělejším — na-
daný chlapeček přes to, že nečítá snad ještě
deset let, jistě chodul již do vyšších ročníků..
26
article
A jiné a jiné hlasy ozývají se ulicí. Ohlašuje
se pouliční oprávce obuvi, potulný klempíř vy
volává, že spravuje okapy, třetí hlásá, že roznáší
vodu. Ale jen křičí, až uši zalehají, netroub
při tom, jako se u nás v Praze troubí „na vodu
— strašně za námi Orient pokulhává! A opě
jiný do ochraptění křičí do uši a do duše těm
jichž boty potřebny jsou vyleštění. I u nás dály
se pokusy, zavésti takové pouliční eldění bot-
ale, smutno říci: našim lidem nedostává se
k tomu povolání všeho: lásky, nadšení i vzletu.
Caříhradský cídič postaví si velectěnou
nohu svého zákazníka na nízkou, obyčejně
řezbami, malováním či mosazným pobitím ozdo-
benou stokčku a sám usedne si na druhou, prot
ní — nezamilovanější milenec, pokud mi znám
z knih, nelaská se s milenkou tak něžně, jak
on zachází s botou, svěřenou jeho péči. Namaže
obuv krémem, nechá mazání zaschnout, do obou
rukou vezme po kartáči a oběma současně hraje
a pracuje na velectěné botě — kdyby měl více
rukou, nežli jen pár, jistě by jimi pracoval stejně
horlivě. Je to koncert, jejž těmi kartáči provádí.
Jo ve svém umění skutečným virtuosem, zaníce-
ným a nadšeným. Mohl by vystupovati na
podiu — bylo by to, možná, zajímavějším, nežli
někdy některý z t. zv. kencertů skutečných.
Praha
27
article
Když kartáči dosti se najezdil — hrál první
větu svého koncertu stále forti- a prostissimo —
zastrčí kartáče a chopí se kusu nějaké měkké
kitky, na př. pozůstatků deštníkového povlaku.
vezme do rukou oba konce té látky a jí přejíždi
špičky střevíců tak něžně a mazlivě, jakoby
s citem hrál na citeře „Modlitbu panny“č
stejně poetické „Klášterní zvonky“. Jak pravím
naši lidé nemají poloviny toho svatého zápalu
A tady s podobným svatým zanícením se-
tkáváte se napořád.
Jde ulicí člověk a prodává laciné, ale hezk
a zajímavé trety, šnůry skleněných, barevných
korálů — praktický účel pestré ozdůbky je ten
kočkám i jiným zvířatům, i koním a oslům, byt
talismanem, jenž, prý, chrání proti ubranutí.
Pomocí tlumočníka se s prodavačem smlouváte
o ten zázračný talisman — bude dobrým pro
kečku některého z vašich známých, snad i pro
kocoura — a zalím vás obstoupí zástup zvěda-
vých i žebráků. „Bakšiš, bakšis“ — to už
známe. Najednou, z čísta jasna, prodavač začne
se křižovat na prsou i na čele, nevšímá si vás,
jakoby vás nebylo, hledí kamsi do prázdnaa
polohlasem začne vzývat Allaha. Modii se za to,
aby Allah měl rozum a nehněval se naň, červa
nehodného, že dotýká se peněz, jež pocházejí
Allah
28
article
z rukou nečistých psů, t. j. džaurů, t. j. nevěří-
cích, t. j. našich, nás křesťanův vůbec, nikoliv
nás nevěřieích Pražanů zvláště. Ale peníze
klidně potom zastrči do kapsy.e
Snad jsem již řekl, že Turek se modlí kdy.
koliv a kdekoliv si mysli, že by se mohl po-
modlit. Modlí a myje se stále, pořád je v meši-
tách a pořád celý se omývá — dej Allah, aby
mu jeho modlitby platny byly víc, nežli jeho
mytí. Ku podivu — stále se Orient přece myje
a pořád s něho kape špína! Snad je to tím, že
koran, výsledek dlouhých porad Mohamedových
s archandělem Gabrielem, stále mluví jen o či-
stotě těla a duše — a při tom zapomněl roz-
šafně promluvit na př. i o užitečnosti chemických
čistíren oděvů pro pány, dámy i dítky . ..
Pražan
Turek
Allah
Mohamedův
Gabriel
Orient
29
article
A moslemin dbá pouze toho, co psáno je
v koranu. Nepije vína, jehož pití koran mu za-
povídá. Nepije, i když by se napil rád. Leda že
přihne si někde potají — i u nás lesní pych
není hřichem ani přestupkem, když při tom
hajný nechytí. Aby dbal i zákonů světských,
o to, alespoň při některých paragrafech, pečují
slavní úřadové. A v Turecku slavní úřadové
uměli pečovat, když chtěli! ř
„Což jsem já také v Konstantinopoli svýma
očima viděl, píše mnou již jednou na těchto
místech citovaný Václav Vratislav z Mitrovie,
„když jeden lazebník proti našemu obydlí, ří-
kají v královské lázni, přistižen byl, že ručníky
nečisté lidem dával, takto od subpašy neb nej-
vyššího sudího pokutován byl: kázal jej kyjem
bíti a tisíc ran dáti, totiž na hřhet dvě stě ran,
na paty tři sta, na lejtka dvě stě a na břicho
tři sta ran, až se všecek nejináč než jako ho-
loubě nadmul a pro otok, člověk-li jest, znáti se
nemohl.“
Taky si myslím, že to nebylo pro člověk
jen trochu lechlivého. Ale je to přece jenom
barbarství, jakého schopen je pouze sveřepý
orientál, divoch, nekřesťan.
Nás, bohudíky, osvěta a křesťanská láska
povznesla a naučila snášelivosti. Kdybychom
my, lidé osvícení, za každý nečistý ručník,
nebo, řekněme, za každý ubrousek, na němž
z jakési mnohému hosti nepochopitelné piety
nechávány jsou stopy omáčky z obědů minu-
lých dní, hned měli vypláceti tři sta ran na
břicho, i zbývajících sedm set křesťansky odpu-
stivše —: panečku, to by po světě bylo lidí,
jako holoubě nadmutých ...
B. K.
om
Václav Vratislav
Turecko
Konstantinopol
Mitrovie