ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 ed77b660-7710-11dc-a6c6-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 32, place 10, org 2
1 masthead
00I
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 160.
3 masthead
Dt annn
4 masthead
14. června 1908
5 masthead
šlaslů strana
6 article Rokokový valčík.
Rokokový valčík. Obávám se, starý tatíku flašinetáři, že se ti tyto řádky nedostanou nikdy do rukou. — A přece, přece spoléhám na náhodu mně přízni- vou n obracím se k starému, svadlému srdei tvé- mu s vroucnou prosbou: ó, nehraj ho již mým utýraným uším! Neslyšíš mne. Přicházíš občas na kterýsi dvorek tu hluboko pod mými okny, stísněný mezi zahradami, jež jsou právě v nejkrásnějším rozvinutí a svítí svěží, šťavnatou zelení stromů a křovin. Přicháziš, postavíš na brbolatou dlažbu starou svoji rozviklanou kozičku, přepásanou spuchřelými popruhy, posunuješ jí chvíli n nerovné půdě, aby se kolébala co nejměně, opa- trně skládáš s hřbetu kolovrátek, celou svoj živnost, a roztáčíš kliku. Zvuky první písně chatrného tvého nástroje zaznívají mi vzhůru, a pak úzkostlivě počítám všecky „kousky“ tvé, až dojde na onen, po němž má následovati osudný valčík. A pokaždé ve mně kličí nesmělá naděje: snad že jsi dal již válci svému v oněch mistech vytrhati zuby nahraditi trýznivou tu píseň jiným, novějším kouskem — Ne! Vzhůru linou se povědomé zvuky mého Rokokového valčíku! Ani tě neznám, starče flašinetáři. Nikdy jsem ti neviděl do tváře. Vídám tě shora, takřka s plačího zoru. Hrbíš se nad svým kolovrátkem, pod starým, pomačkaným kloboukem chýlí se k desce hlava v obrubě šedivých, rozeuchanýeh vlasů, nad kolovrátkem roztřásá se ti dlouhá. šedivá brada. Někdy zalehne do ní nezbedný vítr a pak se žlutavé vousy rozvlají, jakoby se chtěly na všechny strany rozletět. Ale vzdoruje větru brada, vzdoruje mu hlava, a třesoucí se pravice otáčí klikou kolovrátku a ke mně vzhůru letí kvílivý zvuk valčíku.
7 article
O, nehraj ho, stará ty ruko. Ať umlkne za a vrátí se podruhé v zapomenuté, trouchnivějící listy partesů, v nichž spočíval několik desítiletí. vyznělý a neznámý, dávno překonaný a zatla- čený skladbamí jinými. Ani netušíš, starče flašinetáři, jakou mi po- srbíš trýzeň. Ale ty nejsi vinníkem. Jsem jím já — já sám, kterýž jsem sladkobolnou tu kom posici ze zapomenuti vyvolal, kterýž jsem bez- děčně zavinil, že se rozlétla po jarmarcícha fidlovačkách, po tržištích a šantánech, žeji hvízdá kde který uličník a že ji za noci chroch- tají ochraptělé hlasy poutníků markytských, že ji řvou obrovské flašinety před menažeriemi a že ji pískají komedianti na provaze. Připadalo mi kdysi, že je mým majetkem. Neskládal jsem jí, ale náležela mně, noboť ni- kdo o ní nevěděl. n zžven — E Maš ještě tolik smyslu a tolik účastenství aby tě historie „mého valčiku“ zajímala? Ty. starče šedivý, třaslavý, chvějící se jako párat Ty, kterýž mi připadáš, jako by sis na svém nástroji brál smuteční pochod k budoucímu pohtbu svémuv— Nebot hlava lvá ja bílá jak sniha vousy tvé mají žlufavou barvu kostry.
Maš
8 article
Jásá sice jaro barvami svými, ale tobě blíží se zima s bílým příkrovem, který zahali vše, zmrazí ruce tvé a navždy tě umlčí. Přišel jsi zase dnes a zase braješ skladbu která mi připadá teď tak uplakaná. Nebyla mi vždy takoveu. Opájela mne kdysí podivnou, tajemnou lahodou minulých, nezná mých dob. Když jsem ji slyšel poprvé, skoro mi bylo, jakobych ji byl již slýchal kdysi dříve, jako v nějakém jiném životě. A připadala mi nejkrásnější skladbou na světě. Viš, snad proto starče neznámý a známý, že jsem byli tak primi- tivního sluchu, nadobro bez hudební průpravy. asi takový muzikant, jako jsi ty. Ale hlavně proto, že ji na strunách citery vyluzovaly tk něžné, růždvé prsty, a že se nad citerou sklá- něla taková mladá, svěží hlava, skoro dívčí, kterou vroubily husté, tmavé vlasy, obepjaté ohnivou páskou hedvábnou.
9 article
Tehda, starý hochu, zdál se mi nástroj ten, tak vysmívaný a obávaný, nejkrásnějším ná- strojem. Tehda mi připadalo, že není nad ele gickou citeru. Milý starče, celá ta historie byla velikou elegii. Elegií mladé, ženské bytosti, která ve květu života svého byla již tak těžce zkoušena V rozpuku života svého, v samém jeho jaře prožila drobná a něžná ta bytost veliký román lásky. Nezkrotné, bujné lásky, téměř bez na- děje. Vše schylovalo se k tragickému konei. Ale pak náhle nastal netušený ohrat. Chudák mladik s prázdnýma rukama pojednou dostal úřada již nebylo překážky, aby dovedl milované děvče k oltáři. Dospívala právě sedináctého roku. A teď zažila slasti plného štěstí života man- uvon želského. Avšak tragika dostavila se přece. Osud j uchystal na jinou dobu, na chvíli, kdy se jí kdo nejméně nadál. l Zasmálo se na ni štěstí a zasvítily jí čer- vánky šťastné, spokojené budoucnosti. Ale vše to na krátko. Za necelý rok stála na prahu dal- šíbo života neznámého, zbavena všech nadějí strašlivě zklamána. Za zimního večera přivezl ji mladého chotě umirajícího, ba, skoro již mrtvolu. Skonal na stanici ve službě, zachvácen byv lokomotivou, když v husté mlze před jinou uskakoval s kolejí. To bylo vše, co jsem zvěděl o jejím osudu když jsem se před půlětvrtým desítiletím přistě- hoval do jednoho z prvých domů vinohradských. Pět minut od pražských hradeb, ale tehda jak někde v Kalifornii. O deváté večerní zavřel mcená vrata bývalé Koňské brány jako vrata v pořádném domě — a byli jsme jak od světa odloučeni.
Kalifornie
10 article
Nu, ten dům byl skoro jako malý svět. Byi v něm hokynář se vším kupeckým zbožím a po druhé straně vrat krčmář. Podnik chudičký, od- kázaný skoro jenom na nájemníky domu. A mla- dá vdova Pavlátová byla dcerou krčmářovou. Když tak náhlým a hrozným neštěstím byla ztro- skotána její vlastní mladá domácnost, vrátil se k rodičům. Jakýž div, že předměstská odloučenost sblížila nás všechny obyvatele osamělého domu! A jaký div, že k nejmilejším sousedům brzy náležela mladičká vdova. Nejen k sousedům, ale k hostům. Život v malé krěmě brzy večer vy- míral. Usedla pak do stolice ve výčepu stará maminka paní Pavlátové a seděla tam až do zavření jako předoucí kočka, s očima přimouře- nýma, zapadajícíma chvílemi a zas probírají- címa se z dřímoty, a rty její stále se pohybo- valy, jakoby odříkávaly staré modlitby. Neštěsti dcery její dopadlo na nislejnou tíhou, ba, ma- teřské srdce její trpělo jistě více. Bylať zahy- nuvšímu zoti svému pravou matkou dávno před tím, než si odvedl její dceru. Pomáhali mu, také z chudoby pošlému, po několik lef, vybyli pak mladý párek, jak jen mohli, těšili se, že jedna z obou dcer již zaopatřena — a vše to zříceno. Štěstí ještě, že paní Pavlátová zůstala sama, bez rodiny. Vdá se zase, doufala matka její. A tak večer, když byla matkou vystřídána. přicházela mladá vdovička k nám na táčky. A její průvodkyní bývala citera. Hrála na n mistrně. Díval jsem se, jak drobné, bílé prstiky mladičké vdovy sklouzaly po strunách, a celou duší naslouchal jsem elegickým melodiím, jež z nástroje vyluzovaly. Čítal jsem před tím cos o procítěné, oduševnělé hře, a když prsty vde viny rozechvěly struny citery — — tu se m zdálo, že nemůže být hry procítěnější, oduševně
Pavlátová Pavlát
11 article
Nedýchal jsem, ať hrála cokoli. Nespouště jsem zraků s prstů jejich, leda když jsem se odvážil výše, k jejím tmavým očím, zastíněným dlouhými, černými řasami. Zářily svěžím leskem mládí a hleděly přece tak smutně! Zádumčivé zvuky nástroje a zjev mladé ženy obestíraly mne náladou melancholickou. Případalo mi, ja- koby hudba její byla lkáním za zmařeným ště- stím života. Pak jednoho dne rozplakaly se struny citery sladkým, dojímavým valčíkem. Jaký je to valčík?“ zašeptal jsem. „Rokoko,“ odpověděla, když dohrála. „Je starý — jsou novější, snad lepší, ale mně je nejmilojší. Nebožtík Jaroslav tak rád jej po- slouchal. Oči vdoviny se zakalily, a já pocítil jsem v tom okamžiku cosi jako žárlivost. Jak šťaster byl nešťastný ten Jaroslav! Jemu jej hrávala jedinému svému posluchači, a při jeho zvucích vzpomíná na něj- Chtěla mne učit na citeru, ale mé prsty byly neobratny, neohrabány na její něžný žen ský nástroj. Pouhým dotekem jejích prstů roze pěly se struny jako samy od sebo, pod mýme rukama se rozeskřípaly rvoucím zlozvukem. Jer jsem se zachvíval, když malou, měkkou rukou svojí chápala se mé a kladla mi prsty po stru nách. Všechny pokusy však selhaly „Zahrajte, prosím, zahrajte ještě Rokokol“ žadonil jsem, a mladičká vdova hrála. Častěji pak a častěji hrávala valčík a mn připadalo, že již nebývá tak smutna. — — — Vypravuji ti, starý, šedivý brachu flašine táři, a nevím, zdali mi nasloncháš. A jestliže nasloucháš, zdali se pod širákem svým ironicky nousmíváš. V úsměvu stáři spočívá někdy mnoh ironie- Neusmívej se, starý hochu. Nebylo nic ji ného. Bylať starší mne. Byloť ji tehda taky deva tenáct let.
Jaroslav
12 article
Zdá se ti, šedivý starče, že je v těch slo- vech odpor? Nezapomeň, že byla vdovou a ž se jí stala způsobem, který přídává desef le života. Ale i dívka stejného věku s námi je vždy starší nás. Dala jí to příroda. Probouzí ji drive a dřiv jí dává vyzráti. Je to tak pravdivé, jak je skulečný zjev, že se mladík dvacitiletý za mílovává do ženy o deset let starší. Nejčastěj jenom na chvíli, ale zamilovává se. Nikdy mezi námi nebylo proneseno slovo o lásce. Nikdy nedošlo k políbení. Na její tvář rozhoříval se ruměnec, její oči zaplály časem ohněm zaněcujícím, její hedvábné řasy zaclonily chvílemi její tmavé zraky, aby jako nevidoue zlákaly k ukradení polibku, ale jen chvějicí se naše ruce setkaly se nesmělým dölekem. Bych nebyl znal její nedávné minulosti, je jího osudu, snad bych byl býval výbojnějším Ale strašlivá vlna, která ztroskotala mladě jej nedávné štěstí, byla v mých očích pro ni nepře stupnou ohradou, chrunivou hradbou. Ne moj zásluhou bylo o hřich méně. — Uplynůlo maloučko let, život zase rozmeta malou tu družinu vinohradského domu do všecl úhlů. Kdokoli v domě tom bydlil, kromě domá cího pána všichni se rozestěhovali po Praze a já mladé vdovičky nikdy již nespatřil. Ale její Rokokový valěik neumřel mi. Sly- šel jsem jej tolikrát, že se mi vtiskl v pamě k nezapamemulí a do smrli nejdelší. Znali jsme jej dva. Já a moje kytara, Brnkával jsem si jej když bylo veselo, brnkával i ve chvilích smut- ných. Ze všeho zbyla jen ta melodie. Zjev mla doučké ženy rozplýval se mi jako v mlhav dáli, jako ve snu. Jakou cestou šla dále životem nikdy jsem nezvěděl.
Praha
13 article
Ale valčík šel se mnou. A brakával- jseu jej na šesti strunách kytary a hvízdal a huče k doprovodu nápěv, neboť valčík neměl slov Marně pídil jsem se s počátku i po jeho sklada teli. Nikdo ho neznal. A již tu nebylo sladké vdovičky, abych se na něj zeptal. — — Nasloucháš, starý flašinetáři? Pravice tv neunayně otáčí klikou, oči hledí kamsi do prázdna, a jistě taky do minulosti. Ale ta minu lost je přece tak plna zjevů, příběhů, jar a zin a bohatého života. A přece pouhá stinohra! Celé čtvrtstoletí byl Rokokový valčík mým výhradným majetkem. Nikdo jiný ho neznal, ni- kdy již a nikde jsem ho neslyšel hráti. Utonu. jako utone množství podobných drobných skla- deb tanečních. Jen mně byl památkou a vzpo mínkou z mládí. Přece však měl kroužek posluchačů. Mýel druhů a kamarádů, lidí skromných požadavků hu- debních, kteří ve clivílích družné zábavy shovi- vavě a šetrně naslouchali měmu brnkotu a mému hvízdání k prostým akordům kytary. Ale pak, milý dědo flašinetáři, byl jsem jednobo dne sveden, abych se své památee zpronověřil. A tomu je již deset let. Chystali výstavu arehitektů a inženýrů, chy stali pro výstavu budovu „Uranie“, v níž se měly konati populární přednášky snad ze všeoi oborů vědy, a přednášky se měly střídati s diva delními představeními. Pamatuji-li se však dobře, selhaly před nášky a při naší divadlamilovnosti zvítězilo di va. Jlo. Pro historickou věrnost jen tu budiž pozna menáno, že hlavním „podněcovatelem“ pro podnik byl divadelní recensent lěchto listů, který vyvolal také divadelní kus výstavní, napsnný společnou „firmou“, Karlem Šípkom a Václaven
Karel Šípkom
14 article
lejší Štechem: „Náš dům v assanaci“. Lidovou hre se zpěvy. Zpěvy komponoval skladatel Pospišil šťastný autor mnoha populárních skladeb. Ale ještě o jednu hudební „piecu“ běžel autorům. V žaponském kabinetě měla ji zapět roztomilá naivka slečna Wintrova. Nevím, či to byl pekolný nápad: ale jed noho dne přišli autoři kusu s přáním, abyeh jim propůjčil „svůj“ valčik, Rokokový valčík Znali jej ode mne oba ode dávna. A já, zaslepe a sveden, učinil jsem po jejich přání. Kdysi pod večer sešli jsme se s přítelem Kovařovicem v útulné tehdejší místnosti Máje, sami toliko jakobychom se chystali k padělání peněz. Já s kytarou, přítel K. s notovým papírem. A tam jsem skladateli „Psohlavaů“ zabrnkal, „zapěl“ a zahvízdal milý svůj Rekokový valčík, a jal jsem diktoval, psal přítel K. na paplr. Poton byl valčik instrumentován a roze psán. Potom k němu Bohdan Kaminský napsal verše své. Potom olevřeli výstavu architektů inženýrů, na výslavě „Uranii“, v Uranii vy pustili na jeviště „Náš dům v assanaci“, ve tře tím aktě „Našeho domu“ zapěla slečna Wintrov: vérše Kaminského: „Co v srdci touhy jest. má drahá, ty to víš — já zmámen Másky snem zas k tobě přišel jsem — v té tiché záři hvězd zde k tobě lkám, ó slyš! pod okna tvoje darmo chodím zmámen lásky sneml a z divadla „Uranie“ rozletě! se valčík po Praze — — Tak se to stalo, starý brachu flašinetáři Onoho tichého jarního večera, kdy jsem v sa loně třetího patra Zemské banky, ve spolkové mistnosti Máje, zrazoval svůj valčík mistru Kovařovicovi, netušil jsem, jaké si připravuji utrpení. Nelušil jsem, že jej vydávám na paspas kolovrátům a šumařským kapelám, manopanům polyfonům, aristonům, chraptivým hlasům šan tanních zpěváků a zpěvaček, harmonikám — ž jej vstavuji na pranýř.
Štech Wintrův Kovařovic Poton Kaminskij Praha
15 article
Můj valčík, skladba do té doby žárlivě střežená, která bzučela dřív toliko pod mým krovem za útulných večerů zimních a za lelníeh soumraků, rozletěla se řvavě do všech končin a vracela se mi na všech cestách, ze všech koutů Ba, postihla mne i jednoho večera na březíel Dalmacie, při západu slunce, když jsem ztápě zraky ve vlnách Adrie. A skoro vždy znetvořená, slarý flašinel můj! Zpaškuděná, neúplná, rvoucí sluch muj kterýž nemohl zapomenouti, jak znívala, kdy ji vyluzovaly něžné prstíky mladé vdovy, jejía líce měly aksamitový nádech broskvový Vždyť i ve tvém kolovrátku, starý brachu. je můj valčík znetvořen! A ty přicházíš co týder téměr a chvějící se pravicí točíš klikou a nevis jaká muka mi připravuješ. Vím, dobrý starče, že to není tvojí vinou Hraješ jen, co- ti na válec vsadili, a netušíš kterak ton tvůj válec má falešné zuby Mám, starý braelia, výstražné poučení, že člověk nemá vyvolávati duchů. Draze jsem t odpykal. A zbývá mi jenom naděje, že snad i po druhé přežiji nešťastný svůj valčík, až upadne v opětně zapomenutí veřejného tržiště a za bude kdysi bzučeli jen pod mým krovem, nikým již neznán a nehrán. Taky tvůj kolovrátek rozpadne se jednoh dne. Fpsilou. finle nže
Adrie Dalmacie
16 article Družička.
Družička. Črta k Božímu Telu od Julle Vlasáko vé. net a pak vyjde prucesí z kostela, zvon budou zvonit, hudba hrát, prapory se třepetnt nad velebným pánem ponesou čtyři páni balda chýn a on v zlatém pluvialu ponese v rukou v bílé rochetee zlatou monstranci, ministrant budou elnkat zvonečky a kývat kaditelnící, zn paněm páterem půjdou páni od ouřadu a pře- ním dlouhá řada družiček v bílých šatičkách a punčoškách a botičkách, vlasy budou mís kudrnaté, na nich věnečky a v rukou hozounké košíčky a v těch cupevání ze samých růží pivoněk a žlutých měsičků a to budou pravou ručkou sypať na cestu a po té krásné cestě pi- nese pan páter svátosi oltářní a slunce bude svitit a zpěváci zpívat a když se průvod zs staví, střílejí z hmoždířů a také ostrostřelci n náměstí, a hudba hraje a zase jdou družičky a sypou kvítí pánu Ježíši na cestu . .. „Já budu také družičkoa!“ vydechlo mal snivé děvčátko, opirajíe se o koleno služky, vy pravující mu o Božím Těle, vinouc věnec pam pelišek a přejelo si horkýma ručkama rozjiskře né oči. „Já ji dám věneček jako družičce, Irénko, řekla chůva a přitiskla jí věnec neolirabaný : těžký na černou kučeravou hlavu. Irénka sit jei přidržela ručkama a blaženě se zasmál. „Já budu také družičkou,“ řekla si zase a opakovala to děvčátku, které se bylo právě se služkou přiblížilo. Toto se zastavilo a řeklo „Tak půjdeme spolu,“ ale služka dívku škubl a zabručela: „Sla, co bude s ní mluvit. „A proě ne?“ otázalo se děvčátko. „Vždyť je to židovka“ — „Jó?“ špoll děvčátko, nechápajíe sice nic, ale ohlížejíe se po Irénce udivenýma a uděšenýma očima. „Co to povídala?“ ptala se Irénka chův „Ale nevšímala si řeči takové hloup husy,“ odvětila tato.
Ježíš Irénka boží Tela můj náměstí
17 article
„Co to povídala?“ naléhalo děvčátk - „I nic. Co by si toho všímala,“ pravila chůva, sbírajíe po drnu a lavičce roztroušené předměty, ukládala je do kočárku k mulému hošíku a chystala se s dětmi domů. Irénka sundala věnec s hlavy a položil- jej na drn. Všechno potěšení z něho jí ze srdé čka uletělo. Vracela se tiše a smutně domů. V vratech továrny, jejímž úřadníkem její otec byl potkala je maminka a ihned se skarostlivět „Co pak jest ti, miláčku? Jsi rozpálená Nobolí tě hlavička, nebo v krčku?“ ptala se pení, pozorujíc smutně dítě a sáhajíc mu na hlavičku, Ale Irénka vrhla se jí, plačíc, do ná ruče a vzlykaln „Já ehci být družičkou!“ „I moje milenko! Co ti to napadlo zala: Ovšem že budeš. Až Poldíček vyroste, bude slavit svatbu a ty mu půjdeš za družičku,“ ko nejšila matka dítě. „Ale já chci být družičkou teď, abyel měla bílé šaty a věnec na hlavě a sypala kvil z košičku jako ty ostatní holčičky!“ vzlykal Irénka. „Ano — budeš — všechno uděláme — jenom neplakej,“ slibovala matka a hladila j pocuchané vlásky s horkého čela. Děvčátko se upokojilo a služka dostal rozkaz, aby nikdy nevypravovala dětem o vš- cech, o nichž by jim rodiče nemohli dáti vysvět lení, tím méně jich vyplait. Irénka zapomněla. Až později, když začala chodit do školy, probudila se v ní touha, být družičkou. Když slečna učitelka holčičkám ohlásila,že o Božím Těle mohou přijít v bílých šatečkáeh s věnečkem na hlavách a s košíčky pestréh kvítí na průvod a která chce jít, aby se při hlásila, zvedla i lrénka ručku. Ale slečna, ač koliv počítala všechny před ní zmítající se ručky Irénky jakoby neviděla „Slečno! Já chei být také družičkou!“ hlá sila se Irénka.
Irénka
18 article
„Také?“ ptala se slečna jaksi nejistě. „Mu siš se doma dříve ohlásit, jestli tě mamink dovolí,“ doložila s patrným ulehčením. Irénkt si poskočila. Ale maminka jí nedovolila. Ironk nemohla pochopit, proč; všechny smějí jít, je- nom ona ne. Žádná holčička se nemusila dovo lovat, jenom ona, a maminka nedovolila a nedo volila. Pranic ji nepotěšil slib, že o Božím Tě e dá tatínek zapřáhnout do kočáru a že pojedou daleko, hodně daleko — zdálo se jí, že by mno- hem krásnější bylo, jiti po náměstí v bílých ša tech a sypat kvíli na ceslu. Když uviděla ve škole několik spolužaček jež měly natočené vlásky na paupírku a po- chlubily se, že proto, aby zejtra na slav nost měly kudrnaté vlásky, sáhla Irénka na svoje kučeravé kadeře a hluboce se zamyslila, pro že nesmí jít za družičku, když má doma bílé šaty i botičky a kudrnaté vlasy poď věnec, což druhé dívky si musily teprve uměle připravovat Snědé ličko se zasmušilo a Irénka hleděln místo do slabikáře oknem ven. „lrénko, dávej pozor!“ napomenula j slečna Leč Irénka zůstala nepozornou. Prstíčel zůstal v knize na jednom místě a Irénka za- hleděla se na natočené vlásky svojí sousedky. I tato dívk: byla nepozerna, jako všechny ostat ní. Všechny byly rozčilené očekáváním a těšenín se na zejířek. Šeptaly si, pošťuchovaly, očka jim hrála papírky na nepokojných hlavičkách poskakovaly a Irénka, nemohouc se ničeho toho zúčastnit rezlítostníla se, položila hlavu na lavici a use davě se rozplakala. Slečna přišla k plačícím dítěti a zvodajíc jeho hlavičku z lavice, plala se „Proč pláčeš? Kdo ti co udélal?
19 article
„Já chei být také družičkou!“ vyrazil Irenka chvějícími se rty a přitiskla na slečnino ruku svou slzami zalitou tvář. „Ty nemůžeš být družičkou!“ vykřikl- děvčátko z první lavice a ohlédlo se přísně do „A proč ne?“ plala se Irénka, vymrštivš se z lavice. „Protože židé zabili Krista Pána!“ odvětil holčička vážně a přesvědčivě. „Jo? a to tihle židé?“ ozvalo se několil hlásků v nejvyšším překvapení. „Ticho!“ rozkřikla se učitelka, ale nikd jí neposlouchal „Jest to pravda?“ obrátila se Irénk k učitelce. „Neposlouchej jich. A vy mlěte! To se n sluší při vyučování hovořit o něčem, čemu ješte nerozumite! Ticho!“ a učitelka uhodila rákosko- do lavice tak prudce, až se na jejím konci kou sek odštípl a zaletěl mezi děti, což zp dsobilc bouřlivou veselost. „Ticho!“ poroučela slečna. Holčičkys chichlaly do pěstiček, jenom Irénka seděla s hla- vou na lavici položenou a plakala a plakala. „Neplač. Nemůžeš všeho mít, čeho si pře ješ. Což kdyby tatínek byl tak chudý, že byt ani šaty koupiti nemohl, také bys nemohla jít, konejšila jí sločna! Ale Irénka jí ani neroz uměla. Ona má doma plnou skříň šatů a co je chudoba, nověděla, ona plakala jen proto, že nemůže být družičkou pro něco, co se stale ale o čem ona neví, ačkoli to všechny — vše cbuy ve třklě věděly. „Pojď. Já ti omeju venku očička. Neplač, konejšila ji slečna a vyvedla dívku na sír k vodovodu, kde navlhčivši ručník, otřela dí- vence rezpálený obličej. Ze školy zalehal sem hluk a hlasitý, rozčilený hovor děli.
Irenka
20 article
„Jest to pravda, slečno? Kdo ho to zabi Kdo? Ze ne náš tatínok,“ ptala se Irénka. „Ale, blázínku, to víš, že ne. To se stal- už dávno a dávno, před dvěma tisíci lety — an si toho nevšímej,“ chlácholila ji slečna, naslou chajíc při tom do třídy, kde hlomoz dětí, be dozoru zanechaných, rostl. „Zůstaň tu chvíli. Mysli si na něco veseléh a až se upokojiš, přijď zase do třídy,“ pravil. slečna a odhěhla, aby utišila hlahol svých svě řenek. Irénka osaměla. Postavila se k oknu hleděla dolů ma sad, kde kvetly rudé pivoňky a modré vanilky. Vrabci sbírali na cestičkácl poházeně drobty pečiva, jež jim staré, na lavi čkách soddící dámy drobily. Několik malýel děti batolilo se v písku. „Není tam také Poldíček?“ myslila i Irénka, natahujíe krček a oči se jí vyjasnily Nebyl tam. Vždyť oni nikdy nepřicházeli mez jiné děti si hráti. Byli doma ve velké zahrudé — ale vždy sami. Venku bylo tak krásně. Slune tak jasně svítilo Irénce přímo do tváře, až oči zavřít musila, a na větvi mohutné lípy zpíval pěnice právě tak, jako u nich v zahradě. Irénka vydechla z hluboka a ohlédla se po třídě. Tam ozývalo se zase čtení žaček. Irénka udělala ně- kolik drobných krůčků a otevřela dvéře. Ve tříde se všechny oči obrátily a pozornost všech byl latam. Irénce se zas oči zalily slzami. „Zas už?“ plala se slečna skoro netrpě- livě. Irénka zahanbeně ohlédla se po očku na svoji sousedku, která se svými natočenými vlá sky a u vědomí, že ona není židovkou, že nen z těch, kteří zabili Krista Pána, hleděla tai
Irénka Vrabec Krist
22 article
sebevědomě na sklíčenou Irénku a když tale
23 article
vedle ní do lavice sedala, shrnula svoji sukén- ku, aby o ni ani nezavadila. Irénka nemohla jinak, než položit hlavu na lavici a znovu se rozplakat. Koncčně zazvonění v síni, ohlašující ko- nec hodiny, vysvobodilo ji i unavenou učilelku. Děli vyhrnuly se jako hejno puštěných ptáčat ze školy ven, kde mohly se o celé dnešní pří- hodě rozhovořit, což také s velkou důležitostía velkým hlukem činily. Irénka spěchala domů zde požalovala mamince i tatínkovi, že by tak ráda byla družičkou. Maminka se na ni už skoro hněvala, ale tatínek, jako všichni tatínkové, ač byl na syna hrd, deerušku svoji nade vše miloval, posadil si ji na klin a vina ji něžně k sobě, přemýšlel, jak tuto touhu upokojit. Snad nějakou hrou, impro- visovanou slavností — ale na všechny jeho ná- vrhy vrtěla Irénka hlavou. Ona chtěla být dru- žičkou, aby šla s ostatními děvčátky přes město, aby ji všichni viděli a všichni se jí obdivovali.
24 article
Náhle mu napadlo, že četl v místních no- vinách o nějaké slavnosti spolku „Zora“ a zdálo se mu, že byl v programu i průvod dětí i adresa dámy, kam se měly dívky přihlásit. Ihned list vyhledal a skutečně tomu tak bylo. Bez dlouhého rozmýšlení odebral se k oné paní po- řadatelce a otázal se, nemohla-li by se průvodu zúčastnit i jeho malá dceruška. Přivedl tím nebohou dámu jen do rozpaků. Pozoroval to a stal se také rozpačitým. „Odpusťte, způsobil-li jsem vám svou otáz- kou nesnáze. Nemůže-li to být, račte mi to bez okolků říci,“ pravil upřímně. „Ano — jsou s tím nesnáze, milý pane, odvětila dáma také upřímně. „Vysvětlím vám. proč. Vezmeme-li vaše děvčátko dnes do prů- vodu, což, mimochodem řečeno, milerády uči- níme, přihlásí se jich jistě více. Bez dohlod- a bez průvodu nepůjdou — není-liž pravda? Ale jakmile se sejdou dvě dámy vaší víry, nemluv jinak než německy. A nyní uvažte, drahý pane, čoské město, český spolek, zábava se pořádá ve prospěch Soveročeské jednoty — naše časo- pisy — naše... a nu vílo... drahý pane . .. a ubohá láma nevědouc, jak se dále vyjádřit. umlkla. Hlost stál s hlavou sklopenou o hleděl zamyšleně do podlahy. Pak přejel rukou čelo.
Hlost
25 article
„Ano, ráčíte míti pravdu, milostivá panl, nikdy jsom o tom nepřemýšlol — ale jest tomu tak. Promiňto laskavě —“ pravil a poroučel se, zanechávaje paní pořadatelku v náladě tak nepříjemné, jak snad jakživa nebyla. Irénka družičkou nebyla. Byla zahrnut hromadou krásných hraček a zaplavena něžností rodičů. „Naše Irénka je hrdinka! Ona nepláče, ž nemůže být družičkou. Co pak je ostatně pa tom? Co pak by si z toho dělala! Když jí kře- sťanky nechtěly mezi sebe přijmout, ona ji musí dokázat, že jí to pranic nermoutí, že si z toho nic nedělá, ano že o to ani nestojí. Ona jim musí ukázat, že víc má a víc umí, než ony všechny dobromady! Která pak z jejich spolužaček jezdí v kočáře? Ktorá se učí fran- couzsky? Která umi německy? Jen pěkně hla. vinku vzlůru, a učit se, aby se jí nic vylknout nesmělo, aby všechny překonala a všechny aby jí záviděly!“ Tak a podobně hovořilo se k Irénee a když se rok s rokem sešel, slečna sbírala při- hlášky za družičku, nehlásila se již Irénka, ale olarnula spodní rot, zvodla nosík a řekla sou- sedce v lavici: „IIm — nevidáno! To jest nějaká radost. pražit se celé půldne na slunci! To my pojedeme do lesa na celé půldne. Mamá pozve Katzovi Sternovi a vezie s sebou košík cukrovinek. .. Když pak jí bylo 10 let, byla by se hrozny styděla, kdyby ji byl někdo připomenul, že tou- žila kdysi být družičkou a aby svým spolu- žačkám dokázala, že umí víe, nož ony, nomluvila s ostatními židuvkami jinak, než německy, a to hodně nahilas.
Irénee Katz Stern
26 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Ústav pro zkoušení talontu. V Bostonu byl učiněn zajímavý pokus, jenž nyní přejde také do Nového Yorku a o němž podává zprávu Luigi Bar- zini v „Corriere“. Vymoženosti experimentální psy- chologie mají prakticky sloužili veřejnosti a k tomu byl za vodení psycholoza dra. Parsona zřízen ústav pro zkoušení individnálních schopností a talentů. Z pomoci vědy má se zde v jednotlivých případech řadou jednoduchých experimentů vyzkoušeti, zduli náklonnosti individua se shodují s jeho schopnoslmi a tím se má poskytnouti příležilosti aby mylně vzni- kající záliby zavčas mohly býti obmezeny. Celá řada nejznámějších psychologů se těchlo pokusů zúčastní. Kandidát jest po cele týden bedlivě pozorován a po- drobován psychologickým cvičením a způsob, jakým odpovídá na otázky a reaguje na podrá ždění, forma myšlenkového pochodu i associncí tvoří podklad pro určení jeho schopností nebo neschopností. Po uply- nutí zkušební doby vydá se pozorovanému vysvěd- čení, v němž jest výsledek pokusů shrnut ve přesnou formuli a tím vymezi se také počet povolání, pro než se hodí. Za několik neděl, co ústav bostonský trvá, bylo již vydáno více než 80 vysvědčení dospě- lým osobám, při čemž konslatována zajímavá okol- nosl, že počel dospělých, kteří si přejí seznati své schopnosti, jest mnohem vyšší než počet dětí. Mnohé existence, jež v boji o živol ulrpěly bolestné porážky nebo úplně ztroskolaly, hledaji poučení, k čemu je povaha a duševní vlaslnosti předurčily. Novoyorský ústav, jenž nyní bude olevřen, má v čele profesora Hilla. Pokusy tyto jsou zajisté zajímavě, ale uváží- me-li, jak oblížno jest i při dlouhém pozorování přesně zjistiti individuální schopnosti oaoby, nasty- tají se pochybnosti o jejich praktickém významu.
Luigi bar Hill Boston Nový York
27 article
= Frangois Coppěe a Droyfusova nfára. V „lour- nal de Geněve“ líčí profesor Philippe Godet zvoje setkání s Coppčem Spatřil blsníka poprvé v době „aféry“. Coppěe byl tak nervosně podrážděn vůči každému, kdo pochyboval o Dreylusově vině, ze mu každý, třeba proti svému přesvědčení musil při- svědčiti, nechtěl-li se ho nemile doktnouli. „Musím však protestovati,“ praví Godel, „proti sumárnímu a příkrému odsuzování, jehož předmělem byl Ceppěe v oné době u nás ve Švýcarsku a jinde. Nulno pová- žiti, že Coppě byl mužem neobyčejně naivní mysli a že se mu nedoslávalo kritického ducka v míře skoro až neuvěřilelné. Byl by dovedl pochybovati o všem jenom ne o slovech vojíka. Dovolil jsem si otázku o předmětu, který tehdy zaměslnával celý svět.“ — „Můj milý, to je hrozně,“ pravil, „Drevlus je stokrát vinen.“ — „Skutečně?“ — „Jsou sleré důkazy.“ — „Nežídám steré,“ podolkl jsem, „jediný dobrý důkaz by přesvědčil celý svět.“ — „Vidite, to je právě to: nesmí se s tím na veřejnost.“ — „A proč ner“ „Poněvadž, kdyby se jen jediný z těchlo důkazů, jež jsou proti Dreyfusovi, dal na veřejnost, byla by zejtra celá Evropa v obni a krvi.“ — „Myslíte oprav- du?..“ Básník stál liše, držel mne za rámě a šeptal mi tajemným tónem do ucha: „Je to tak pravda, jako že to mám od jistého generála.“ Byl jsem zaražen. Na štěsti sprostil mne poznámky, připojiv: „Polďme iist!“ A při jidle mluvili jsme o všem, jenomn o „aféle“,
Geněve Godet Dreylusův Godel Ceppě Coppa Drevlus stery Dreyfus Švýcarsko Evropa Frangois Coppě Droyfusov