2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 160.
4
masthead
14. června 1908
6
article
Rokokový valčík.
Rokokový valčík.
Obávám se, starý tatíku flašinetáři, že se
ti tyto řádky nedostanou nikdy do rukou. —
A přece, přece spoléhám na náhodu mně přízni-
vou n obracím se k starému, svadlému srdei tvé-
mu s vroucnou prosbou: ó, nehraj ho již mým
utýraným uším!
Neslyšíš mne. Přicházíš občas na kterýsi
dvorek tu hluboko pod mými okny, stísněný
mezi zahradami, jež jsou právě v nejkrásnějším
rozvinutí a svítí svěží, šťavnatou zelení stromů
a křovin. Přicháziš, postavíš na brbolatou dlažbu
starou svoji rozviklanou kozičku, přepásanou
spuchřelými popruhy, posunuješ jí chvíli n
nerovné půdě, aby se kolébala co nejměně, opa-
trně skládáš s hřbetu kolovrátek, celou svoj
živnost, a roztáčíš kliku.
Zvuky první písně chatrného tvého nástroje
zaznívají mi vzhůru, a pak úzkostlivě počítám
všecky „kousky“ tvé, až dojde na onen, po němž
má následovati osudný valčík. A pokaždé ve
mně kličí nesmělá naděje: snad že jsi dal již
válci svému v oněch mistech vytrhati zuby
nahraditi trýznivou tu píseň jiným, novějším
kouskem —
Ne! Vzhůru linou se povědomé zvuky mého
Rokokového valčíku!
Ani tě neznám, starče flašinetáři. Nikdy
jsem ti neviděl do tváře. Vídám tě shora, takřka
s plačího zoru. Hrbíš se nad svým kolovrátkem,
pod starým, pomačkaným kloboukem chýlí se
k desce hlava v obrubě šedivých, rozeuchanýeh
vlasů, nad kolovrátkem roztřásá se ti dlouhá.
šedivá brada. Někdy zalehne do ní nezbedný
vítr a pak se žlutavé vousy rozvlají, jakoby se
chtěly na všechny strany rozletět. Ale vzdoruje
větru brada, vzdoruje mu hlava, a třesoucí se
pravice otáčí klikou kolovrátku a ke mně vzhůru
letí kvílivý zvuk valčíku.
7
article
O, nehraj ho, stará ty ruko. Ať umlkne za
a vrátí se podruhé v zapomenuté, trouchnivějící
listy partesů, v nichž spočíval několik desítiletí.
vyznělý a neznámý, dávno překonaný a zatla-
čený skladbamí jinými.
Ani netušíš, starče flašinetáři, jakou mi po-
srbíš trýzeň. Ale ty nejsi vinníkem. Jsem jím
já — já sám, kterýž jsem sladkobolnou tu kom
posici ze zapomenuti vyvolal, kterýž jsem bez-
děčně zavinil, že se rozlétla po jarmarcícha
fidlovačkách, po tržištích a šantánech, žeji
hvízdá kde který uličník a že ji za noci chroch-
tají ochraptělé hlasy poutníků markytských, že
ji řvou obrovské flašinety před menažeriemi a
že ji pískají komedianti na provaze.
Připadalo mi kdysi, že je mým majetkem.
Neskládal jsem jí, ale náležela mně, noboť ni-
kdo o ní nevěděl. n zžven — E
Maš ještě tolik smyslu a tolik účastenství
aby tě historie „mého valčiku“ zajímala? Ty.
starče šedivý, třaslavý, chvějící se jako párat
Ty, kterýž mi připadáš, jako by sis na svém
nástroji brál smuteční pochod k budoucímu
pohtbu svémuv— Nebot hlava lvá ja bílá jak
sniha vousy tvé mají žlufavou barvu kostry.
Maš
8
article
Jásá sice jaro barvami svými, ale tobě blíží se
zima s bílým příkrovem, který zahali vše,
zmrazí ruce tvé a navždy tě umlčí.
Přišel jsi zase dnes a zase braješ skladbu
která mi připadá teď tak uplakaná.
Nebyla mi vždy takoveu. Opájela mne kdysí
podivnou, tajemnou lahodou minulých, nezná
mých dob. Když jsem ji slyšel poprvé, skoro mi
bylo, jakobych ji byl již slýchal kdysi dříve,
jako v nějakém jiném životě. A připadala mi
nejkrásnější skladbou na světě. Viš, snad proto
starče neznámý a známý, že jsem byli tak primi-
tivního sluchu, nadobro bez hudební průpravy.
asi takový muzikant, jako jsi ty. Ale hlavně
proto, že ji na strunách citery vyluzovaly tk
něžné, růždvé prsty, a že se nad citerou sklá-
něla taková mladá, svěží hlava, skoro dívčí,
kterou vroubily husté, tmavé vlasy, obepjaté
ohnivou páskou hedvábnou.
9
article
Tehda, starý hochu, zdál se mi nástroj ten,
tak vysmívaný a obávaný, nejkrásnějším ná-
strojem. Tehda mi připadalo, že není nad ele
gickou citeru.
Milý starče, celá ta historie byla velikou
elegii. Elegií mladé, ženské bytosti, která ve
květu života svého byla již tak těžce zkoušena
V rozpuku života svého, v samém jeho jaře
prožila drobná a něžná ta bytost veliký román
lásky. Nezkrotné, bujné lásky, téměř bez na-
děje. Vše schylovalo se k tragickému konei. Ale
pak náhle nastal netušený ohrat. Chudák mladik
s prázdnýma rukama pojednou dostal úřada
již nebylo překážky, aby dovedl milované děvče
k oltáři. Dospívala právě sedináctého roku.
A teď zažila slasti plného štěstí života man-
uvon
želského.
Avšak tragika dostavila se přece. Osud j
uchystal na jinou dobu, na chvíli, kdy se jí kdo
nejméně nadál. l
Zasmálo se na ni štěstí a zasvítily jí čer-
vánky šťastné, spokojené budoucnosti. Ale vše
to na krátko. Za necelý rok stála na prahu dal-
šíbo života neznámého, zbavena všech nadějí
strašlivě zklamána. Za zimního večera přivezl
ji mladého chotě umirajícího, ba, skoro již
mrtvolu. Skonal na stanici ve službě, zachvácen
byv lokomotivou, když v husté mlze před jinou
uskakoval s kolejí.
To bylo vše, co jsem zvěděl o jejím osudu
když jsem se před půlětvrtým desítiletím přistě-
hoval do jednoho z prvých domů vinohradských.
Pět minut od pražských hradeb, ale tehda jak
někde v Kalifornii. O deváté večerní zavřel
mcená vrata bývalé Koňské brány jako vrata
v pořádném domě — a byli jsme jak od světa
odloučeni.
Kalifornie
10
article
Nu, ten dům byl skoro jako malý svět. Byi
v něm hokynář se vším kupeckým zbožím a po
druhé straně vrat krčmář. Podnik chudičký, od-
kázaný skoro jenom na nájemníky domu. A mla-
dá vdova Pavlátová byla dcerou krčmářovou.
Když tak náhlým a hrozným neštěstím byla ztro-
skotána její vlastní mladá domácnost, vrátil
se k rodičům.
Jakýž div, že předměstská odloučenost
sblížila nás všechny obyvatele osamělého domu!
A jaký div, že k nejmilejším sousedům brzy
náležela mladičká vdova. Nejen k sousedům, ale
k hostům. Život v malé krěmě brzy večer vy-
míral. Usedla pak do stolice ve výčepu stará
maminka paní Pavlátové a seděla tam až do
zavření jako předoucí kočka, s očima přimouře-
nýma, zapadajícíma chvílemi a zas probírají-
címa se z dřímoty, a rty její stále se pohybo-
valy, jakoby odříkávaly staré modlitby. Neštěsti
dcery její dopadlo na nislejnou tíhou, ba, ma-
teřské srdce její trpělo jistě více. Bylať zahy-
nuvšímu zoti svému pravou matkou dávno před
tím, než si odvedl její dceru. Pomáhali mu, také
z chudoby pošlému, po několik lef, vybyli pak
mladý párek, jak jen mohli, těšili se, že jedna
z obou dcer již zaopatřena — a vše to zříceno.
Štěstí ještě, že paní Pavlátová zůstala sama,
bez rodiny. Vdá se zase, doufala matka její.
A tak večer, když byla matkou vystřídána.
přicházela mladá vdovička k nám na táčky.
A její průvodkyní bývala citera. Hrála na n
mistrně. Díval jsem se, jak drobné, bílé prstiky
mladičké vdovy sklouzaly po strunách, a celou
duší naslouchal jsem elegickým melodiím, jež
z nástroje vyluzovaly. Čítal jsem před tím cos
o procítěné, oduševnělé hře, a když prsty vde
viny rozechvěly struny citery — — tu se m
zdálo, že nemůže být hry procítěnější, oduševně
Pavlátová
Pavlát
11
article
Nedýchal jsem, ať hrála cokoli. Nespouště
jsem zraků s prstů jejich, leda když jsem se
odvážil výše, k jejím tmavým očím, zastíněným
dlouhými, černými řasami. Zářily svěžím leskem
mládí a hleděly přece tak smutně! Zádumčivé
zvuky nástroje a zjev mladé ženy obestíraly
mne náladou melancholickou. Případalo mi, ja-
koby hudba její byla lkáním za zmařeným ště-
stím života. Pak jednoho dne rozplakaly se
struny citery sladkým, dojímavým valčíkem.
Jaký je to valčík?“ zašeptal jsem.
„Rokoko,“ odpověděla, když dohrála. „Je
starý — jsou novější, snad lepší, ale mně je
nejmilojší. Nebožtík Jaroslav tak rád jej po-
slouchal.
Oči vdoviny se zakalily, a já pocítil jsem
v tom okamžiku cosi jako žárlivost. Jak šťaster
byl nešťastný ten Jaroslav! Jemu jej hrávala
jedinému svému posluchači, a při jeho zvucích
vzpomíná na něj-
Chtěla mne učit na citeru, ale mé prsty
byly neobratny, neohrabány na její něžný žen
ský nástroj. Pouhým dotekem jejích prstů roze
pěly se struny jako samy od sebo, pod mýme
rukama se rozeskřípaly rvoucím zlozvukem. Jer
jsem se zachvíval, když malou, měkkou rukou
svojí chápala se mé a kladla mi prsty po stru
nách. Všechny pokusy však selhaly
„Zahrajte, prosím, zahrajte ještě Rokokol“
žadonil jsem, a mladičká vdova hrála.
Častěji pak a častěji hrávala valčík a mn
připadalo, že již nebývá tak smutna. — — —
Vypravuji ti, starý, šedivý brachu flašine
táři, a nevím, zdali mi nasloncháš. A jestliže
nasloucháš, zdali se pod širákem svým ironicky
nousmíváš. V úsměvu stáři spočívá někdy mnoh
ironie-
Neusmívej se, starý hochu. Nebylo nic ji
ného. Bylať starší mne. Byloť ji tehda taky deva
tenáct let.
Jaroslav
12
article
Zdá se ti, šedivý starče, že je v těch slo-
vech odpor? Nezapomeň, že byla vdovou a ž
se jí stala způsobem, který přídává desef le
života.
Ale i dívka stejného věku s námi je vždy
starší nás. Dala jí to příroda. Probouzí ji drive
a dřiv jí dává vyzráti. Je to tak pravdivé, jak
je skulečný zjev, že se mladík dvacitiletý za
mílovává do ženy o deset let starší. Nejčastěj
jenom na chvíli, ale zamilovává se.
Nikdy mezi námi nebylo proneseno slovo
o lásce. Nikdy nedošlo k políbení. Na její tvář
rozhoříval se ruměnec, její oči zaplály časem
ohněm zaněcujícím, její hedvábné řasy zaclonily
chvílemi její tmavé zraky, aby jako nevidoue
zlákaly k ukradení polibku, ale jen chvějicí se
naše ruce setkaly se nesmělým dölekem.
Bych nebyl znal její nedávné minulosti, je
jího osudu, snad bych byl býval výbojnějším
Ale strašlivá vlna, která ztroskotala mladě jej
nedávné štěstí, byla v mých očích pro ni nepře
stupnou ohradou, chrunivou hradbou. Ne moj
zásluhou bylo o hřich méně. —
Uplynůlo maloučko let, život zase rozmeta
malou tu družinu vinohradského domu do všecl
úhlů. Kdokoli v domě tom bydlil, kromě domá
cího pána všichni se rozestěhovali po Praze
a já mladé vdovičky nikdy již nespatřil.
Ale její Rokokový valěik neumřel mi. Sly-
šel jsem jej tolikrát, že se mi vtiskl v pamě
k nezapamemulí a do smrli nejdelší. Znali jsme
jej dva. Já a moje kytara, Brnkával jsem si jej
když bylo veselo, brnkával i ve chvilích smut-
ných. Ze všeho zbyla jen ta melodie. Zjev mla
doučké ženy rozplýval se mi jako v mlhav
dáli, jako ve snu. Jakou cestou šla dále životem
nikdy jsem nezvěděl.
Praha
13
article
Ale valčík šel se mnou. A brakával- jseu
jej na šesti strunách kytary a hvízdal a huče
k doprovodu nápěv, neboť valčík neměl slov
Marně pídil jsem se s počátku i po jeho sklada
teli. Nikdo ho neznal. A již tu nebylo sladké
vdovičky, abych se na něj zeptal. — —
Nasloucháš, starý flašinetáři? Pravice tv
neunayně otáčí klikou, oči hledí kamsi do
prázdna, a jistě taky do minulosti. Ale ta minu
lost je přece tak plna zjevů, příběhů, jar a zin
a bohatého života. A přece pouhá stinohra!
Celé čtvrtstoletí byl Rokokový valčík mým
výhradným majetkem. Nikdo jiný ho neznal, ni-
kdy již a nikde jsem ho neslyšel hráti. Utonu.
jako utone množství podobných drobných skla-
deb tanečních. Jen mně byl památkou a vzpo
mínkou z mládí.
Přece však měl kroužek posluchačů. Mýel
druhů a kamarádů, lidí skromných požadavků hu-
debních, kteří ve clivílích družné zábavy shovi-
vavě a šetrně naslouchali měmu brnkotu a mému
hvízdání k prostým akordům kytary.
Ale pak, milý dědo flašinetáři, byl jsem
jednobo dne sveden, abych se své památee
zpronověřil. A tomu je již deset let.
Chystali výstavu arehitektů a inženýrů, chy
stali pro výstavu budovu „Uranie“, v níž se
měly konati populární přednášky snad ze všeoi
oborů vědy, a přednášky se měly střídati s diva
delními představeními.
Pamatuji-li se však dobře, selhaly před
nášky a při naší divadlamilovnosti zvítězilo di
va. Jlo.
Pro historickou věrnost jen tu budiž pozna
menáno, že hlavním „podněcovatelem“ pro
podnik byl divadelní recensent lěchto listů, který
vyvolal také divadelní kus výstavní, napsnný
společnou „firmou“, Karlem Šípkom a Václaven
Karel Šípkom
14
article
lejší
Štechem: „Náš dům v assanaci“. Lidovou hre
se zpěvy. Zpěvy komponoval skladatel Pospišil
šťastný autor mnoha populárních skladeb.
Ale ještě o jednu hudební „piecu“ běžel
autorům. V žaponském kabinetě měla ji zapět
roztomilá naivka slečna Wintrova.
Nevím, či to byl pekolný nápad: ale jed
noho dne přišli autoři kusu s přáním, abyeh
jim propůjčil „svůj“ valčik, Rokokový valčík
Znali jej ode mne oba ode dávna. A já, zaslepe
a sveden, učinil jsem po jejich přání. Kdysi pod
večer sešli jsme se s přítelem Kovařovicem
v útulné tehdejší místnosti Máje, sami toliko
jakobychom se chystali k padělání peněz. Já
s kytarou, přítel K. s notovým papírem. A tam
jsem skladateli „Psohlavaů“ zabrnkal, „zapěl“
a zahvízdal milý svůj Rekokový valčík, a jal
jsem diktoval, psal přítel K. na paplr.
Poton byl valčik instrumentován a roze
psán. Potom k němu Bohdan Kaminský napsal
verše své. Potom olevřeli výstavu architektů
inženýrů, na výslavě „Uranii“, v Uranii vy
pustili na jeviště „Náš dům v assanaci“, ve tře
tím aktě „Našeho domu“ zapěla slečna Wintrov:
vérše Kaminského:
„Co v srdci touhy jest.
má drahá, ty to víš —
já zmámen Másky snem
zas k tobě přišel jsem —
v té tiché záři hvězd
zde k tobě lkám, ó slyš!
pod okna tvoje darmo chodím
zmámen lásky sneml
a z divadla „Uranie“ rozletě! se valčík po
Praze — —
Tak se to stalo, starý brachu flašinetáři
Onoho tichého jarního večera, kdy jsem v sa
loně třetího patra Zemské banky, ve spolkové
mistnosti Máje, zrazoval svůj valčík mistru
Kovařovicovi, netušil jsem, jaké si připravuji
utrpení. Nelušil jsem, že jej vydávám na paspas
kolovrátům a šumařským kapelám, manopanům
polyfonům, aristonům, chraptivým hlasům šan
tanních zpěváků a zpěvaček, harmonikám — ž
jej vstavuji na pranýř.
Štech
Wintrův
Kovařovic
Poton
Kaminskij
Praha
15
article
Můj valčík, skladba do té doby žárlivě
střežená, která bzučela dřív toliko pod mým
krovem za útulných večerů zimních a za lelníeh
soumraků, rozletěla se řvavě do všech končin
a vracela se mi na všech cestách, ze všech koutů
Ba, postihla mne i jednoho večera na březíel
Dalmacie, při západu slunce, když jsem ztápě
zraky ve vlnách Adrie.
A skoro vždy znetvořená, slarý flašinel
můj! Zpaškuděná, neúplná, rvoucí sluch muj
kterýž nemohl zapomenouti, jak znívala, kdy
ji vyluzovaly něžné prstíky mladé vdovy, jejía
líce měly aksamitový nádech broskvový
Vždyť i ve tvém kolovrátku, starý brachu.
je můj valčík znetvořen! A ty přicházíš co týder
téměr a chvějící se pravicí točíš klikou a nevis
jaká muka mi připravuješ.
Vím, dobrý starče, že to není tvojí vinou
Hraješ jen, co- ti na válec vsadili, a netušíš
kterak ton tvůj válec má falešné zuby
Mám, starý braelia, výstražné poučení, že
člověk nemá vyvolávati duchů. Draze jsem t
odpykal.
A zbývá mi jenom naděje, že snad i po
druhé přežiji nešťastný svůj valčík, až upadne
v opětně zapomenutí veřejného tržiště a za
bude kdysi bzučeli jen pod mým krovem, nikým
již neznán a nehrán.
Taky tvůj kolovrátek rozpadne se jednoh
dne.
Fpsilou.
finle
nže
Adrie
Dalmacie
16
article
Družička.
Družička.
Črta k Božímu Telu od Julle Vlasáko vé.
net
a pak vyjde prucesí z kostela, zvon
budou zvonit, hudba hrát, prapory se třepetnt
nad velebným pánem ponesou čtyři páni balda
chýn a on v zlatém pluvialu ponese v rukou
v bílé rochetee zlatou monstranci, ministrant
budou elnkat zvonečky a kývat kaditelnící, zn
paněm páterem půjdou páni od ouřadu a pře-
ním dlouhá řada družiček v bílých šatičkách
a punčoškách a botičkách, vlasy budou mís
kudrnaté, na nich věnečky a v rukou hozounké
košíčky a v těch cupevání ze samých růží
pivoněk a žlutých měsičků a to budou pravou
ručkou sypať na cestu a po té krásné cestě pi-
nese pan páter svátosi oltářní a slunce bude
svitit a zpěváci zpívat a když se průvod zs
staví, střílejí z hmoždířů a také ostrostřelci n
náměstí, a hudba hraje a zase jdou družičky
a sypou kvítí pánu Ježíši na cestu . ..
„Já budu také družičkoa!“ vydechlo mal
snivé děvčátko, opirajíe se o koleno služky, vy
pravující mu o Božím Těle, vinouc věnec pam
pelišek a přejelo si horkýma ručkama rozjiskře
né oči.
„Já ji dám věneček jako družičce, Irénko,
řekla chůva a přitiskla jí věnec neolirabaný :
těžký na černou kučeravou hlavu. Irénka sit jei
přidržela ručkama a blaženě se zasmál.
„Já budu také družičkou,“ řekla si zase
a opakovala to děvčátku, které se bylo právě
se služkou přiblížilo. Toto se zastavilo a řeklo
„Tak půjdeme spolu,“ ale služka dívku škubl
a zabručela: „Sla, co bude s ní mluvit.
„A proě ne?“ otázalo se děvčátko.
„Vždyť je to židovka“ — „Jó?“ špoll
děvčátko, nechápajíe sice nic, ale ohlížejíe se
po Irénce udivenýma a uděšenýma očima.
„Co to povídala?“ ptala se Irénka chův
„Ale nevšímala si řeči takové hloup
husy,“ odvětila tato.
Ježíš
Irénka
boží Tela
můj náměstí
17
article
„Co to povídala?“ naléhalo děvčátk -
„I nic. Co by si toho všímala,“ pravila
chůva, sbírajíe po drnu a lavičce roztroušené
předměty, ukládala je do kočárku k mulému
hošíku a chystala se s dětmi domů.
Irénka sundala věnec s hlavy a položil-
jej na drn. Všechno potěšení z něho jí ze srdé
čka uletělo. Vracela se tiše a smutně domů. V
vratech továrny, jejímž úřadníkem její otec byl
potkala je maminka a ihned se skarostlivět
„Co pak jest ti, miláčku? Jsi rozpálená
Nobolí tě hlavička, nebo v krčku?“ ptala se
pení, pozorujíc smutně dítě a sáhajíc mu na
hlavičku, Ale Irénka vrhla se jí, plačíc, do ná
ruče a vzlykaln
„Já ehci být družičkou!“
„I moje milenko! Co ti to napadlo
zala:
Ovšem že budeš. Až Poldíček vyroste, bude
slavit svatbu a ty mu půjdeš za družičku,“ ko
nejšila matka dítě.
„Ale já chci být družičkou teď, abyel
měla bílé šaty a věnec na hlavě a sypala kvil
z košičku jako ty ostatní holčičky!“ vzlykal
Irénka.
„Ano — budeš — všechno uděláme —
jenom neplakej,“ slibovala matka a hladila j
pocuchané vlásky s horkého čela.
Děvčátko se upokojilo a služka dostal
rozkaz, aby nikdy nevypravovala dětem o vš-
cech, o nichž by jim rodiče nemohli dáti vysvět
lení, tím méně jich vyplait.
Irénka zapomněla. Až později, když začala
chodit do školy, probudila se v ní touha, být
družičkou.
Když slečna učitelka holčičkám ohlásila,že
o Božím Těle mohou přijít v bílých šatečkáeh
s věnečkem na hlavách a s košíčky pestréh
kvítí na průvod a která chce jít, aby se při
hlásila, zvedla i lrénka ručku. Ale slečna, ač
koliv počítala všechny před ní zmítající se ručky
Irénky jakoby neviděla
„Slečno! Já chei být také družičkou!“ hlá
sila se Irénka.
Irénka
18
article
„Také?“ ptala se slečna jaksi nejistě. „Mu
siš se doma dříve ohlásit, jestli tě mamink
dovolí,“ doložila s patrným ulehčením. Irénkt
si poskočila. Ale maminka jí nedovolila. Ironk
nemohla pochopit, proč; všechny smějí jít, je-
nom ona ne. Žádná holčička se nemusila dovo
lovat, jenom ona, a maminka nedovolila a nedo
volila. Pranic ji nepotěšil slib, že o Božím Tě e
dá tatínek zapřáhnout do kočáru a že pojedou
daleko, hodně daleko — zdálo se jí, že by mno-
hem krásnější bylo, jiti po náměstí v bílých ša
tech a sypat kvíli na ceslu.
Když uviděla ve škole několik spolužaček
jež měly natočené vlásky na paupírku a po-
chlubily se, že proto, aby zejtra na slav nost
měly kudrnaté vlásky, sáhla Irénka na svoje
kučeravé kadeře a hluboce se zamyslila, pro
že nesmí jít za družičku, když má doma bílé
šaty i botičky a kudrnaté vlasy poď věnec, což
druhé dívky si musily teprve uměle připravovat
Snědé ličko se zasmušilo a Irénka hleděln
místo do slabikáře oknem ven.
„lrénko, dávej pozor!“ napomenula j
slečna
Leč Irénka zůstala nepozornou. Prstíčel
zůstal v knize na jednom místě a Irénka za-
hleděla se na natočené vlásky svojí sousedky.
I tato dívk: byla nepozerna, jako všechny ostat
ní. Všechny byly rozčilené očekáváním a těšenín
se na zejířek.
Šeptaly si, pošťuchovaly, očka jim hrála
papírky na nepokojných hlavičkách poskakovaly
a Irénka, nemohouc se ničeho toho zúčastnit
rezlítostníla se, položila hlavu na lavici a use
davě se rozplakala. Slečna přišla k plačícím
dítěti a zvodajíc jeho hlavičku z lavice, plala se
„Proč pláčeš? Kdo ti co udélal?
19
article
„Já chei být také družičkou!“ vyrazil
Irenka chvějícími se rty a přitiskla na slečnino
ruku svou slzami zalitou tvář.
„Ty nemůžeš být družičkou!“ vykřikl-
děvčátko z první lavice a ohlédlo se přísně do
„A proč ne?“ plala se Irénka, vymrštivš
se z lavice.
„Protože židé zabili Krista Pána!“ odvětil
holčička vážně a přesvědčivě.
„Jo? a to tihle židé?“ ozvalo se několil
hlásků v nejvyšším překvapení.
„Ticho!“ rozkřikla se učitelka, ale nikd
jí neposlouchal
„Jest to pravda?“ obrátila se Irénk
k učitelce.
„Neposlouchej jich. A vy mlěte! To se n
sluší při vyučování hovořit o něčem, čemu ješte
nerozumite! Ticho!“ a učitelka uhodila rákosko-
do lavice tak prudce, až se na jejím konci kou
sek odštípl a zaletěl mezi děti, což zp dsobilc
bouřlivou veselost.
„Ticho!“ poroučela slečna. Holčičkys
chichlaly do pěstiček, jenom Irénka seděla s hla-
vou na lavici položenou a plakala a plakala.
„Neplač. Nemůžeš všeho mít, čeho si pře
ješ. Což kdyby tatínek byl tak chudý, že byt
ani šaty koupiti nemohl, také bys nemohla jít,
konejšila jí sločna! Ale Irénka jí ani neroz
uměla. Ona má doma plnou skříň šatů a co je
chudoba, nověděla, ona plakala jen proto, že
nemůže být družičkou pro něco, co se stale
ale o čem ona neví, ačkoli to všechny — vše
cbuy ve třklě věděly.
„Pojď. Já ti omeju venku očička. Neplač,
konejšila ji slečna a vyvedla dívku na sír
k vodovodu, kde navlhčivši ručník, otřela dí-
vence rezpálený obličej. Ze školy zalehal sem
hluk a hlasitý, rozčilený hovor děli.
Irenka
20
article
„Jest to pravda, slečno? Kdo ho to zabi
Kdo? Ze ne náš tatínok,“ ptala se Irénka.
„Ale, blázínku, to víš, že ne. To se stal-
už dávno a dávno, před dvěma tisíci lety — an
si toho nevšímej,“ chlácholila ji slečna, naslou
chajíc při tom do třídy, kde hlomoz dětí, be
dozoru zanechaných, rostl.
„Zůstaň tu chvíli. Mysli si na něco veseléh
a až se upokojiš, přijď zase do třídy,“ pravil.
slečna a odhěhla, aby utišila hlahol svých svě
řenek. Irénka osaměla. Postavila se k oknu
hleděla dolů ma sad, kde kvetly rudé pivoňky
a modré vanilky. Vrabci sbírali na cestičkácl
poházeně drobty pečiva, jež jim staré, na lavi
čkách soddící dámy drobily. Několik malýel
děti batolilo se v písku.
„Není tam také Poldíček?“ myslila i
Irénka, natahujíe krček a oči se jí vyjasnily
Nebyl tam. Vždyť oni nikdy nepřicházeli mez
jiné děti si hráti. Byli doma ve velké zahrudé
— ale vždy sami. Venku bylo tak krásně. Slune
tak jasně svítilo Irénce přímo do tváře, až oči
zavřít musila, a na větvi mohutné lípy zpíval
pěnice právě tak, jako u nich v zahradě. Irénka
vydechla z hluboka a ohlédla se po třídě. Tam
ozývalo se zase čtení žaček. Irénka udělala ně-
kolik drobných krůčků a otevřela dvéře. Ve tříde
se všechny oči obrátily a pozornost všech byl
latam. Irénce se zas oči zalily slzami.
„Zas už?“ plala se slečna skoro netrpě-
livě. Irénka zahanbeně ohlédla se po očku na
svoji sousedku, která se svými natočenými vlá
sky a u vědomí, že ona není židovkou, že nen
z těch, kteří zabili Krista Pána, hleděla tai
Irénka
Vrabec
Krist
22
article
sebevědomě na sklíčenou Irénku a když tale
23
article
vedle ní do lavice sedala, shrnula svoji sukén-
ku, aby o ni ani nezavadila. Irénka nemohla
jinak, než položit hlavu na lavici a znovu se
rozplakat.
Koncčně zazvonění v síni, ohlašující ko-
nec hodiny, vysvobodilo ji i unavenou učilelku.
Děli vyhrnuly se jako hejno puštěných ptáčat
ze školy ven, kde mohly se o celé dnešní pří-
hodě rozhovořit, což také s velkou důležitostía
velkým hlukem činily. Irénka spěchala domů
zde požalovala mamince i tatínkovi, že by tak
ráda byla družičkou.
Maminka se na ni už skoro hněvala, ale
tatínek, jako všichni tatínkové, ač byl na syna
hrd, deerušku svoji nade vše miloval, posadil si
ji na klin a vina ji něžně k sobě, přemýšlel, jak
tuto touhu upokojit. Snad nějakou hrou, impro-
visovanou slavností — ale na všechny jeho ná-
vrhy vrtěla Irénka hlavou. Ona chtěla být dru-
žičkou, aby šla s ostatními děvčátky přes město,
aby ji všichni viděli a všichni se jí obdivovali.
24
article
Náhle mu napadlo, že četl v místních no-
vinách o nějaké slavnosti spolku „Zora“ a zdálo
se mu, že byl v programu i průvod dětí i
adresa dámy, kam se měly dívky přihlásit. Ihned
list vyhledal a skutečně tomu tak bylo. Bez
dlouhého rozmýšlení odebral se k oné paní po-
řadatelce a otázal se, nemohla-li by se průvodu
zúčastnit i jeho malá dceruška.
Přivedl tím nebohou dámu jen do rozpaků.
Pozoroval to a stal se také rozpačitým.
„Odpusťte, způsobil-li jsem vám svou otáz-
kou nesnáze. Nemůže-li to být, račte mi to bez
okolků říci,“ pravil upřímně.
„Ano — jsou s tím nesnáze, milý pane,
odvětila dáma také upřímně. „Vysvětlím vám.
proč. Vezmeme-li vaše děvčátko dnes do prů-
vodu, což, mimochodem řečeno, milerády uči-
níme, přihlásí se jich jistě více. Bez dohlod-
a bez průvodu nepůjdou — není-liž pravda? Ale
jakmile se sejdou dvě dámy vaší víry, nemluv
jinak než německy. A nyní uvažte, drahý pane,
čoské město, český spolek, zábava se pořádá
ve prospěch Soveročeské jednoty — naše časo-
pisy — naše... a nu vílo... drahý pane . ..
a ubohá láma nevědouc, jak se dále vyjádřit.
umlkla. Hlost stál s hlavou sklopenou o hleděl
zamyšleně do podlahy. Pak přejel rukou čelo.
Hlost
25
article
„Ano, ráčíte míti pravdu, milostivá panl,
nikdy jsom o tom nepřemýšlol — ale jest tomu
tak. Promiňto laskavě —“ pravil a poroučel
se, zanechávaje paní pořadatelku v náladě tak
nepříjemné, jak snad jakživa nebyla.
Irénka družičkou nebyla. Byla zahrnut
hromadou krásných hraček a zaplavena něžností
rodičů.
„Naše Irénka je hrdinka! Ona nepláče, ž
nemůže být družičkou. Co pak je ostatně pa
tom? Co pak by si z toho dělala! Když jí kře-
sťanky nechtěly mezi sebe přijmout, ona ji
musí dokázat, že jí to pranic nermoutí, že si
z toho nic nedělá, ano že o to ani nestojí.
Ona jim musí ukázat, že víc má a víc umí,
než ony všechny dobromady! Která pak z jejich
spolužaček jezdí v kočáře? Ktorá se učí fran-
couzsky? Která umi německy? Jen pěkně hla.
vinku vzlůru, a učit se, aby se jí nic vylknout
nesmělo, aby všechny překonala a všechny aby
jí záviděly!“ Tak a podobně hovořilo se k Irénee
a když se rok s rokem sešel, slečna sbírala při-
hlášky za družičku, nehlásila se již Irénka, ale
olarnula spodní rot, zvodla nosík a řekla sou-
sedce v lavici:
„IIm — nevidáno! To jest nějaká radost.
pražit se celé půldne na slunci! To my pojedeme
do lesa na celé půldne. Mamá pozve Katzovi
Sternovi a vezie s sebou košík cukrovinek. ..
Když pak jí bylo 10 let, byla by se hrozny
styděla, kdyby ji byl někdo připomenul, že tou-
žila kdysi být družičkou a aby svým spolu-
žačkám dokázala, že umí víe, nož ony, nomluvila
s ostatními židuvkami jinak, než německy, a to
hodně nahilas.
Irénee
Katz Stern
26
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Ústav pro zkoušení talontu. V Bostonu byl
učiněn zajímavý pokus, jenž nyní přejde také do
Nového Yorku a o němž podává zprávu Luigi Bar-
zini v „Corriere“. Vymoženosti experimentální psy-
chologie mají prakticky sloužili veřejnosti a k tomu
byl za vodení psycholoza dra. Parsona zřízen ústav
pro zkoušení individnálních schopností a talentů. Z
pomoci vědy má se zde v jednotlivých případech
řadou jednoduchých experimentů vyzkoušeti, zduli
náklonnosti individua se shodují s jeho schopnoslmi
a tím se má poskytnouti příležilosti aby mylně vzni-
kající záliby zavčas mohly býti obmezeny. Celá řada
nejznámějších psychologů se těchlo pokusů zúčastní.
Kandidát jest po cele týden bedlivě pozorován a po-
drobován psychologickým cvičením a způsob, jakým
odpovídá na otázky a reaguje na podrá ždění, forma
myšlenkového pochodu i associncí tvoří podklad pro
určení jeho schopností nebo neschopností. Po uply-
nutí zkušební doby vydá se pozorovanému vysvěd-
čení, v němž jest výsledek pokusů shrnut ve přesnou
formuli a tím vymezi se také počet povolání, pro
než se hodí. Za několik neděl, co ústav bostonský
trvá, bylo již vydáno více než 80 vysvědčení dospě-
lým osobám, při čemž konslatována zajímavá okol-
nosl, že počel dospělých, kteří si přejí seznati své
schopnosti, jest mnohem vyšší než počet dětí. Mnohé
existence, jež v boji o živol ulrpěly bolestné porážky
nebo úplně ztroskolaly, hledaji poučení, k čemu je
povaha a duševní vlaslnosti předurčily. Novoyorský
ústav, jenž nyní bude olevřen, má v čele profesora
Hilla. Pokusy tyto jsou zajisté zajímavě, ale uváží-
me-li, jak oblížno jest i při dlouhém pozorování
přesně zjistiti individuální schopnosti oaoby, nasty-
tají se pochybnosti o jejich praktickém významu.
Luigi bar
Hill
Boston
Nový York
27
article
= Frangois Coppěe a Droyfusova nfára. V „lour-
nal de Geněve“ líčí profesor Philippe Godet zvoje
setkání s Coppčem Spatřil blsníka poprvé v době
„aféry“. Coppěe byl tak nervosně podrážděn vůči
každému, kdo pochyboval o Dreylusově vině, ze
mu každý, třeba proti svému přesvědčení musil při-
svědčiti, nechtěl-li se ho nemile doktnouli. „Musím
však protestovati,“ praví Godel, „proti sumárnímu
a příkrému odsuzování, jehož předmělem byl Ceppěe
v oné době u nás ve Švýcarsku a jinde. Nulno pová-
žiti, že Coppě byl mužem neobyčejně naivní mysli
a že se mu nedoslávalo kritického ducka v míře skoro
až neuvěřilelné. Byl by dovedl pochybovati o všem
jenom ne o slovech vojíka. Dovolil jsem si otázku
o předmětu, který tehdy zaměslnával celý svět.“ —
„Můj milý, to je hrozně,“ pravil, „Drevlus je stokrát
vinen.“ — „Skutečně?“ — „Jsou sleré důkazy.“ —
„Nežídám steré,“ podolkl jsem, „jediný dobrý důkaz
by přesvědčil celý svět.“ — „Vidite, to je právě to:
nesmí se s tím na veřejnost.“ — „A proč ner“
„Poněvadž, kdyby se jen jediný z těchlo důkazů, jež
jsou proti Dreyfusovi, dal na veřejnost, byla by
zejtra celá Evropa v obni a krvi.“ — „Myslíte oprav-
du?..“ Básník stál liše, držel mne za rámě a šeptal
mi tajemným tónem do ucha: „Je to tak pravda, jako
že to mám od jistého generála.“ Byl jsem zaražen.
Na štěsti sprostil mne poznámky, připojiv: „Polďme
iist!“ A při jidle mluvili jsme o všem, jenomn
o „aféle“,
Geněve
Godet
Dreylusův
Godel
Ceppě
Coppa
Drevlus
stery
Dreyfus
Švýcarsko
Evropa
Frangois Coppě
Droyfusov