Číslo 10.

ŽENSKÝ LIST.

Strana 3.

hudbou a divadlem atd.) svoji celou povahu, vypěstil jsem u sebe jistý umělecký vkus a m.j. Nevím, jak mne život za tuto moji snahu odmění, ale o to tu nyní nejde. S tímto vzděláním dostavily se mi vedle zvýšených potřeb hmotných, zároveň též jakési vyšší duševní potřeby, jakých člověk méně vzdě- laný a méně uvědomělý nemá. A zde jsem u jádra celé věci Teprve odtud mohl jsem začíti psát tento d pis, kdyby mi totiž tolik nezáleželo na tom, abys jej, či vlastně mne, Miluško, náležitě po- chopila.

A tážeš se snad, proč že jsem tedy před- cházející řádky psal? Vysvětlím Ti ihned. Pohleď! Kdybych býval zůstal tím nevě- domým, nevzdělaným, o nic, mimo o každodenní dřinu a o těch několik desetníků za ni, se ne- starajícím dělníkem, myslíš, že by mne bývalo kdy napadlo, ptáti se Té, když jsi mi dala na jevo, že mne miluješ, hodíme-li se k sobě svými povahami, svým přesvědčením náboženským, vy- plývajícím u mne z mého přesvědčení sociáli- stického a zdaliž jsi schopna podvoliti se všem důsledkům, vyplývajícím z tohoto mého přesvěd- čení: Vystoupiti z církve, podvoliti se občan- skému sňatku, v případě mateřství oznámit úřadům pouze jméno dítka na místě církevního křtu atd.? Ne, to vše bych býval neučinil, po- něvadž pro takové otázky neb starosti nebylo by u mne bývalo žádných důvodů. Duševní stav můj býval by stál na stejné výši s duševním stavem Tvým a já kdyby jsi mi byla také tak milou, jako jsi mi nyní, projev Tvůj bych s nad- šením uvítal a požívali bychom alespoň po ně- jakou dobu své šťastné chvíle. Ale teď! Poznala jsi to z části již sama. Co tu podmínek, co tu kladených otázek, co upozornění, co projevených obav, hlasitého uva- žování a ještě více tlumených předtuch!. A přece ani dost málo nepochybuji o dobrém Tvém srdci, o Tvé mirné a šlechetné povaze o Tvé veliké lásce ke mně.

Mohu již napřed tušiti, jak bude Ti za těžko porozuměti mi nyní, kdy jsem Tě ujistil, že jsi mi velice milou a že věřím v Tvoji oddanost ke mně a přece že mohu Ti psáti ještě takovýto dopis. A jak bys také mohla chápat! První moje dívka, dívka stejně dobrého srdce mi kdysi napsala (a to byl jediný její pronesený úsudek o lásce a o manželství, sloužící k po- znání jejího smýšlení o těchto důležitých věcech, jejž jsem si proto také zapamatoval), »že k man- želskému štěstí dostačí, když se dva mají rádi.- Tento názor o lásce a o manželství sdílí za- jisté každých 99 žen a dívek ze sta. A Ty, Mluško, náležíš jistě mezi těchto 99 procent žen a dívek a kdyby trvání lásky v man- želství bylo vypočteno pouze na nějakou chvíli (a ona ve velkém množství případů skutečně také jen nějakou chvíli trvá), pak připojil bych se i já k tomuto mínění. K založení však něčeho, co má trvati déle, než nějaká milostná idyllka, jest třeba ještě ně- čeho jiného než pouhého citu. A ona t. zv. ide- ální láska k ženě nic jiného přece není, než cit. A z čeho prýští tento cit? Z fouhy po dosažení něčeho, od čehož očekáváme nevýslovnou rozkoš, nevýslovné štěstí. Když toho jsme dosáhli a do- statek toho užili, ztrácí to pro nás všechen pů- vab a ona ideální láska, v níž jsme sami opravdu věřili, jest ta tam. Nezaložili-li jsme své štěstí, na které jsme se tolik těšili, na ničem jiném, než na této ideální lásce, prchlo zároveň s ní. Přála bys si toho, Miluško? Zajisté, že nikoliv. Slyš mne tedy dále!

Jedna z oněch duševních potřeb, která se mi s mým vzděláním dostavila, jest, abych, od- hodlám-li se kdy vstoupiti v onen trvalý svazek, jejž nazýváme manželstvím, dostal za manželku ženu, která by mi byla nejen něžnou milenkou, dobrou hospodyní, starostlivou matkou atd., ale která by mi byla též dobrou důvěrnou přítelkyní a společnicí v životě. To jest jedna z hlavních podmínek, Miluško, k za- ložení onoho trvalejšího manželského štěstí, o kterém jsem dříve mluvil. Proč má býti takto pojaté manželství jednou z hlavních podmínek k založení trvalejšího man- želského štěstí? Jsou v životě okamžiky, kdy člověk chová v sobě něco, s čím svěřuje se nejraději jen svému nejdůvěrnějšímu příteli neb přítelkyni. Koho však volíváme si za své nejdůvěrnější přátele nebo přítelkyně? Snad ty, které milujeme, ku kterým chováme v té které době nějakou zvláštní náklonnost neb ku kterým nás vížou ně- jaké zvláštní city? Ne. Za důvěrného přítele neb přítelkyni volíváme si vždycky ty, o nichž víme, že to, co jim sdělíme, také pocho pí, že tomu porozumí, že po případě vymění o tom s námi své vlastní názory. Dejme tomu, Miluško, že bys se nyní stala mojí ženou, mohla bys se mi státi takovou dů- věrnou přítelkyní? Řekneš snad: proč bych ne- mohla? Ale mohl bych s Tebou sdíleti vše, co by mne tísnilo, o čem bych si rád s někým po- hovořil a své názory vyměnil? Řekneš snad: proč bys nemohl? Ano, jedno i druhé by se tedy mohlo státi. Ale — a nyní přijde to nejdůležitější — bylo by mně to co platné? Rozuměla bys mi? Chápala bys mne? Rozuměla bys těm věcem, o kterých bych s Tebou hovořil? Mohla bys o nich se zájmem a porozu- měním se mnou mluviti, své úsudky o nich se mnou sdíleti, raditi mi atd.