nosti Němců se týkající, však nic o Slo-

vanech. Jest to týž zjev, jako kdyby někdo podle německého Bedeckra cestoval do Ruska. Na bude přesvědčení, že Rusko jest již na polovic zněmčený kraj. Kamkoliv podle rady svého »průvodce« zajde, všude promluví s cestovate- lem německy. Horší ještě, nežli knížky cestovní, jsou němečtí ciceronové po slovanských zemích. kteří zveličují úmyslně co je německé a snižují význam všeho slovanského, ba často vůbec vše, co slovanství se týká, umlčují. Pan »Nestore vyčítá nám Čechům, kteří prý mnoho mluvíme o slovanské vzájemnosti a mravní povinnosti ruských bratří podporovati nás svými sympa- tiemi v nerovném boji s pangermanismem, že stěžujem si do toho, jak málo Rusové o nás vědí, jak málo si nás všímají; sami prý všakmálo se staráme, abychom jim ulehčili seznamování. Není prý ruskou, ale českou povinností, vydati řádného průvodce po Čechácha vůbec po západoslovanských zemích. Mluvil prý o této věci s vynikajícími českými činiteli, kteří slíbili postarati se o nápravu. Konec autobiografie spisovatelovy jest úvo- dem k vlastnímu pojednání. Vypravujeť, jak stal se slavjanofilem. Zpověď není bez zajímavosti. Jako čistý světoobčan přijel prý studovat do Berlína. Zastesklo se mu však mezi Němci zatoužil po své Rusi. Avšak vrátiti se domů nechtěl, dokud neuplyne lhůta, již byl sí usta- novil. Slovo bylo nutno dodržeti a tak zaměnil Rus místním surogatem: počal se zajímati Slo- vanstvem. (Nestor bude pokračovat.)s

Boje v Čině. Z Londýna, 31. srpna. (C.-B.) Reute rova kancelář oznamuje z Washingtonu ze dne 31. t. m.: Ruská vláda předložila vládě Spo- jených států návrh, aby své vyslance, když vyslanectva byla vyprostěna, i své vo js ko z Číny odvolaly do té doby, dokud ne- bude tam dosazena znovu řádná vláda. Spojené státy projevily prý s tím souhlas a navrhly, by velitelé v Pekině sešli se k poradě a do- hodli se o odchodu společného voj- ska z města tohoto. Francie rov- něž vyslovila s tím svůj souhlas. Z Pekinu, 14. srpna. (C.-B.) (Telegram »Reuterovy kanceláře«.) Na paměť oblehání Pekina bude ražena medaille s nápisem: »Lidé, nikoli zdi tvoří město«. Na území britského vyslanectví, kde hrstka lidí odporovala 58 dní vojenské moci čínského hlavního města, bude dnes večer slavena slavnost na stvrzení nápisu. Po desáté hodině udělalo se mi špatněa pan učitel vida ztrápenou moji tvář, pln obav poslal mne domů. Proletěv kanceláří, šlehl jsem okem po stěně, kde visely hodiny — všecko v pořádku — teta starostliva o mne nařídila Kačce, aby mi ovázala hlavu studeným, v ledě namočeným ručníkem, a strýc rozhodně kázal: »S klukem do postele!« proti čemuž jsem se vší mocí vzpíral, maje za to, že strhne-li se nějaký rámus (a ten že není daleko, o tom jsem nepochyboval), snadněji budu moci vyra- ziti a někde v parku vyčkávati vývoje věcí příštích. O dvanácté přirazil ze školy na smrt bledý Frantík a zasednuto k obědu, který nám, jako zcela přirozeno, ani dost málo nechutnal.

Mezi polévkou a hovězím zaklepáno na dvéře a vstoupil — Spilka; mně se udělalo hůře, strýc, nechav oběda, zavedl pana Spilku k osudným hodinám; mně nařízeno podati židh. V té chvíli třásl jsem se jako osyka a v tom strachu a zmatku zapomněl jsem docela násle- dovati Frantíka, který ví bůh kam a kudy se vytratil. Pan Spilka znaleckým okem prohlízel hodiny a po chvíli pln zděšení vyrazil: »Ježíši Kriste, pane obrfořt, co mám spra- vit, vždyť ono v nich nic není!« Strýc zůstal jako omráčen; v otevřených dveřích zjevila se teta a za ní k dovršení všeho neštěstí, nesouc plnou náruč dříví, Kačka v pravé ruce pak držela nedokončenou příd naší lodi s polámanými kusy stožárů, trčících ve spoustě různých koleček, svázaných silným motouzem, na jehož konečku houpala se pyšně kukačka. Bylo po zapírání. Co dále následovalo, lze si snadno domysliti. Nade mnou vynesen roz- sudek a vykonán také hned na místě u přítom- nosti pana Spilky a tihu jeho spravedlnosti cíti jsem hořce několik dní.

medaille. Missíonáří jsou shromáždění kolem zvonice a zpívají chvalozpěvy bohu. Rakety lé- tají do výše a vojáci i nevojáci všech národ- ností jsou bratrsky spojeni. Mezi tím slyšeti je další palbu z děl. Granáty z děl spojeneckých niči žlutou střechu zapověděného města. Zmo- ženi námahou rozbijejí sikhtové na trávníku své stany. Na louce na druhé straně tatarské zdi za- palují americký a ruský kontigent. své táborové ohně. Troskami cizineckých osad tlačí se zástup, sestávající z různých národů: Indové, Kozáci, dámy náležející k vyslanectvům, diplomaté, Američané z Filipin a Francouzi ze Saignonu. Pouze Japonců, jimž náleží čest prvního místa v bojích, neviděti. Obyvatelé Pekina těší se volnosti, že mohou sem vstoupiti, aniž se mu- sejí obávati bručících střel, Noví příchozí pilně se snaži, by shlédli historické místo obrany. Barikády skýtají podivuhodný pohled; ochranná zařízení vyslanectva jsou skvostným dílem z kamené a cihel; valy, náspy a pytle s pískem chrání každý úzký pruh plochy. Na- hoře na valech stojí ochranná zřízení pro střelce a sloupové místnosti i okna budovy chráněny jsou bednami, pytly atd., naplněnými zemí. Za americkým vyslanectvím je zařízení, zvané tvrzí Myerovou, jehož hájili námořníci. Chrání úplně obě strany vyslanectva. Zdi, po něm vedoucí, opatřeny jsou střílnami a ochranné zařízení a zdi směřuje na podobnou stavbu, pořízenou Číňany. Nedaleko odtud uzavírá jiná zeď vyslane ekou třídu naproti německému vyslanectví; také zde zvedá se naproti ní barikáda nepřítele. Uvnitř těchto hranic stojí jiné zdi, jež cizincům umožňují, v připadě potřeby obmeziti okrsek obranný na malý prostor.

Různé zprávy. = Interview s brigantem Musolinem, tisíc metrů nad mořem, měl těchto dnů jeden z redaktorů časopisu »Corriere di Napoli«. Dozvěděl se od jaké- hos uhlíře, že pověstný brigant zdržuje se bezpo- chyby na Monte Scapparrone a vydal se hledati Musolina. Nalezi jej vskutku při východu slunce na vrcholu hory. Vydával se brigantovi za turistu a aby získal plné jeho důvěry, odložil kabát a tlumok. Tak se mu mohl přiblížit na několik kroků a zapříst s ním hovor. Když byl Musolino překonal prvotní svou nedůvěru, vypravoval mu o svých sestrách, jež pro něho plačí a modlí se za něho. »V horáchu Aspromonte viděl jsem naposledy svoji sestru Grazii, pověsila se mi na šíjí a chtěla mne následovat. Byla mi ze všeho na světě nejmilejší. Musil jsem ji povašit, abych se zbavil jejího zoufalého objetía prchl jsem. — Na košili brigantově visel medaillon. »Jaká jest to medaille?« tázal se žurnalista. — »Je to svatý Josef, k němuž se vždycky modlím, je-li mi třeba pomoci a jenž mi vždycky přispěl v každém nebezpečí.« — »Neměl jste nikdy výčitek svědomí, když jste skolil některého ze svých nepřátel ?« — »U čerta, to ne. Chtěli mne nechat pojít jako psa,a já byl nevinen, pane. Je mi líto jen nevinných, jímž jsem bezděčně ublížil.« — »Co učiníte, až se pomstíte všem svým nepřátelům ?« — »Vystěhuji se. Nebude-li to možno, políbím tuto medailli a pro- střelím si lebku. Na každý způsob mne moji ne- přátele nedostanou živého. Kdyby mne překvapili stačí toto.« — Řka to ukázal Musolino žurnalistovi krabičku strychninu, přehodil svoji dvojku přes ra- meno a zmizel dlouhými kroky za skalní stěnou .

Musolino, jenž má vždycky u sebe dostatek peněz. nedopouští se nijakých loupeží. Peníze, jež má, jsou jednak vlastním jeho jměním, jednak od přátel, Chudí jej zbožňují, poněvadž jim často pomáhá pe- nězi a ve mnohých obcích v oné krajině sbírají učitelé podpisy na žádost, aby Musolinovi udělena byla milost. = Při svatbě »předpotopní Venuše«. Hlučné výjevy udály se těchto dnů ve vesnici Marlotteu Fontainebleau, jež jest pověstná svojí krásnou po- lohou. Obklopena se všech stran překrásným lesem, jest tato malá obec zamilovaným pobytem pařížských krajinářů. Každého léta ubytuje se tu celá kolonie amerických malířů a malířek. Mezi nimi nalezá se též 23letý Julian Evans z Bostonu. Mladík tento oženil se as před týdnem se známou modelkou Alexandrinou Jaunetovou. Navzdor své obrovské po- stavě má tato krasavice postavu tak obdivuhodně úměrnou, že ji všeobecně nazývají »Předpotopní Ve- nuší«. Svatba nerovného párku slavena pod šírým nebem a sice s tak divokými orgiemi, že veškeré obyvatelstvo obce stěžovalo si u místního úřadu. K těmto »slavnostem«, jež trvaly již dva dny a dvě noci, sešlo se přes 600 osob, většínou mladí umělcí a jich přítelkyně z Paříže. Obecní úřad vyslal celý zástup hajných, kteří jen s největším namáháním dovedli obnoviti pořádek. Při tomto poněkud násil- ném konci svatebních radovánek pohádali se novo- manželé a mr. Evans byl svou Venuší tak důkladně zbit, že se po tři dny nemobl hnouti s lože. Obryně. jež zatím vystřízlivěla, ošetřovala jej za to s nejněž- nější péčí.

Nehoda na honu. Krajan John Balwin klempíř z Englewoodu, N. J., stal se obětí nepředví- daného omylu. Onebdy na večer odebral se s čer- nochem Perce Degraitem na lov severních mývalů (odrůda medvědů) a brzy na to jeho pes jednoho mývala vyčenichal. Zvíře uchýlilo se na stroma Balwin pustil se za ním. V panujícím pološeru po- važoval černoch krajana Balwina za zvěř a střelil, avšak na místě mývala sřítil se se stromu Balwin s prostřelenou rukou. Nebožák byl dopraven do ho- spitálu v Englowoodu, kde mu poraněná ruka musila býti odejmuta. Balwin jest 38letý a otcem pěti dítek. = honbě na tygry v Luganu, o níž jsme již přinesli zprávu, oznamují se následující podrob- nosti. Veliké rozčilení zakusili těchto dnů obyvatelé a hosté překrásně položeného města Lugana, jež jest oblíbeným letním sídlem četných cizinců. Ze zvěřince Bergova uprchli čtyři mladí skorem dospělí královští tygři. Zvířata vyběhla nejprvé ku přístavišti parníků a pak se rozešla po ulicích. Okamžitě byly všechny domy a krámy zamčeny. Jeden z tygrů, překrásné zvíře, byl zasažen čtyřmi střelami z ručnic a klesl mrtev. Jinému postavil se lékárník Fanchini, švýcar- ský důstojník a zasáhl jej výstřelem z vojenského revolveru tak dobře, že zvíře při prvním výstřelu kleslo mrtvo. Zatím dva ostatní tygři nejmladší do- stali se veřejnými sady až k divadlu »Eden.« Jeden z nich skočil na hrdlo koni, jemuž svými drápy způ- sobil těžké rány. V portiku divadla číhal na tygry personál zvěřince, jenž občany přikvapivší s revol- very prosil, aby nestříleli. Vskutku podařilo se kroti- telům chytiti oba tygry lasem a občané luganští mohli si po této skorem celohodinné honbě opět spokojeně oddechnout.

= Gornevillské zvonky. Obec Corneville, jež dala titul známé operetě, neměla až do poslední. doby vůbec nijakých zvonů. Když však »Cornevill- ské zvonky« nesčíslněkráte hrány po celém světě, provedeny konečně i v této obci kočující společností v jedné stodole. Tu ponejprvé pečalo se obyvatelstvo mrzet, že obec nemá zvonů a kus proveden několi- kráte po sobě, aby byly sebrány peníze na zakou- pení zvonu. Avšak tento jediný zvon zdál se oby- vatelstvu poněkud jednotvárný a také nikterak neod- povídal titulu kusu. Když pak ruská vláda dalav blízkém Chatélleraultu zhotoviti šestkrát stotisíc pu- šek, daroval car tamnímu kostelu sv. Jana krásný zvon. V poděkovacím přípise za tento dar připome- nul markýz de Rochettulon carovi mimochodem též Corneville. Car na tento popud uspořádal na svém dvoře sbírku, z jejíhož výnosu dal zhotoviti úplnou zvonkovou hru o 12 zvonech, jež těchto dnů do Cor- nevillu zaslána. Tak staly se nyní zvonky Cornevill- ské konečně pravdou. = Hrozný nález. V řece Patapsco, blíže Wood- stocku, Md., nalezena byla rozsekaná mrtvola něme- ckého farmáře Josefa Schäffera, který bydlel na roz- hraní okresů Baltimore a Howard. Schäffer zmízel v únoru t. r. nevysvětlitelným dosud způsobema nebylo po něm od té doby ani stopy, až teprve ne- dávno několik chlapců, kteří se v řece koupali, našli hlavu a trup pohřešovaného farmáře. V pondělí pak, blíže téhož místa nalezeny byly noby zavražděného, jež podle všeho nějakým tupým nástrojem byly od těla odděleny. Když Schäffer v únoru t. r. naposled z domova svého odešel, měl u sebe značnou sumu peněz, ale v oděvu zavražděného nebylo nalezeno nic. Nalezal se tenkráte v průvodu jakéhos černocha, který mu časem vypomáhal a týž od té doby beze stopy zmizel.

= K poslední nehodě na světové výstavě oznamuje se nám z Paříže: Aby se zamezilo dalším neštěstím na výstavě, jež si již četných obětí vyžá- dala, počalo se s pokusy a zkouškami obtěžkávacími mostů na výstavě. Veškeré tyto přechody budou řádně sesíleny, tak aby vzdorovaly sebe většímu ná- valu a aby veškerá nehoda byla předem vyloučena. Z osob při posledním neštěstí raněných již čtvrtá zemřela. Jiná ze zůstavších na živu učinila zajímavé sdělení pol. komisaři z polí Elysejských: V okamžiku, když balustráda se řítila, nepocítila jsem než jediný pocit, totiž pocit osvobození, neboť všemu jinému dávala jsem přednost před smrtí, kterou jsem viděla kositi ve středu davů, nahromaděných kolem mne.« Zajisté tato morální úzkost byla hrozná v tomto okamžiku mezi životem a smrtí, okamžiku, trvajícím několik vteřin od prvního praskotu ballustrády až k úplnému jejímu se shroucení. A ten okamžik zdál se jí býti prý věčností.

= K vůli hostům. Bohatý Argentiňan, seňor Juan Estehan Anchorea, jenž jest znám jako podivín, překvapil těchto dnů celé Buenos Aires oznámením, že roku 1901 ve svém paláci na calle Reconquista uspořádá dva velké plesy, jež budou památny pře- pychem, jejž při tom vyvine, knížecími dary, jež při tom rozdá na památku atd. Avšak po zralé úvaze, jak se zdá, svobodný dosud boháč shledal, že k za- mýšlené slavnosti nezbytně je třeba hostitelky a to přimělo jej k rozhodnutí, že se ožení. Pojal za man- želku seňoritu Carolinu Benidezovu. Po církevních oddavkách usedli novomanželé a jejich hosté do zvláštního vlaku, jenž s nimi odejel do La Platy. V restauračním voze uspořádána svatební hostina s všemožným přepychem, kdežto v sousedním va- goně hrál orkestr veselé kousky, aby zvýšil zvláštní půvab této svatební cesty. Loď, na níž jest zařízen skvěle upravený byt, popluje s novomanžely do Evropy. = Drahá zábava. Newyorský advokát Max Steiner zažil nepříjemných zkušeností na svém let- ním sídle. Již po několík týdnů bydlí se svou rodi- nou v Sayville, L. I. a jeho 14letý syn má stále šarvátky s tamější mládeží. Minulého pátku poslal advokát svého synka do jakéhos obchodu pro pečivo a na cestě jej venkovští kloučkové přepadli, zbilia odebrali mu peníze. To popudilo tatínka Steinera tou měrou, že se odhodlal zjednati svému synu zadost- učinění a když dopadl vůdce venkovských nezbedů, syna poštmistra Lafferendera, uštědřil mu dva dů- kladné políčky. Za to byl Steiner předvolán před smírčího soudce, který jej odsoudil k pokutě 50 doll. Když pak se chtěl hájiti, tu jej soudce okřikl a pro- hlásil: »Zde jsem pánem já a nedovolím, aby nadutý měšťák naše dítky políčkoval.« Není pochybnosti, že advokát Steiner vyhledá si budoucně jiný letní byta obci Sayville se raději vyhne.

Denní zprávy. Dnešní číslo přináší pokračování ro- mánu „Chouani čili Bretoňsko v roce 1799“, jejž sepsal Honoré de Balzac, str. 65—68.