DOFMVY

Vyeháu katdý dea ■limo i neděli o eTátek. Předpláoi M v adminiitraoi mile* Ma. ieos-a. pottoai 1 al. Ш kr. . ... > ai. »Okr.

» . TI , T . 60 , •JM Ь * 1 . 10 , 80 .

Jednotlivá, dlaln po 4 кг.

lo donátoal do 4ош« aadaiöed 10 kr.

d)i«l* 197.

V Prase, те stredu dne 29. srpna iw*3.

Koénik XV.

tvaafcovMd a podepamé pMJimá r •Amico* v Oatroni tlie! t. lkOI-П. Rukopitüv aarracina a aepodepaaaýek aodbáaa RKICLAUA an aoaapaiattoO poaýláay bodtai aatraa- k o v á a y. laurity potí Urna м aijlora^l.

List sv. Otce Lva ХШ. o vatikánských archivech. (Dokončení.) Dějiny zajisté vysoké zásluhy římského papežství o Evropa a především Itálii pozůstavily, kteráž poslednější přirozenou měrou ze všech nejvíce výhod a prospěchů z apoštolské Stolice měla. Tu Ihned podotknouti sluší, že u věcech náboženských Italové zachovali si jednotu bez reskolft; zajisté veliký to poklad pro národy, kterýž jest nejmocnějším štítem blaha veřejného i privátního. Jet každému známo, že po zničení říše římské papežové ze všech nejvíce vpádům barbarů naproti se stavěli a svojí opatrností a statečností nejednou půdu italskou před vražděním a zažeháním a mě sto před záhubou zachránili. A když v dobách bouřlivých východní císařové péče své jinam obraceli, neměla Italie ve své opuště nosti a bědách na nikom ochrance svých zájmů, jako na papežích. Ano právě tato jich ve všech souženích do světa zářící láska к Itálii vedle jiných příčin mnoho přispěla к založení světské moci papežův Jich nejvyšší chvála na tom spočívá, že vždy s největším všeobecným prospěchem zůstávali sloučeni; nebot bylo-U apoštolské Stolici možné, každou pravou vzdělanost a osvětu podporovati a působení své i na zřízení občanská rozšiřovati a nejdůležitějsích věcí státních v činnost svoji pojímati: jest to v míře nemalé co děkovali tomu, že světská moc papežův к vykonání takých věcí i svobodu i příležitost měla. Ano i když povinnost předchůdcům Našim velela, práva jich panství naproti nepřátelské lakotě hájiti, tož právě tím Itálii panství cizích národů uchránili. Něco podobného známo jest z doby novější, kdež apoštolský Stolec vítězným zbraním nejmocnéjsího císaře neustoupil a na spojených mocnářích vydání všech svých panovnických práv vymohl. (Napoleon I.

Pozn. překl.) Neméně spasným bylo Italům, že papežové římští nespravedlivým nárokům mocnárů zmužile odporovali a že spojením mocností evropských hrozné a častěji hrozící útoky Turků skvělou udatností odráželi. Dvě hlavní bitvy, v nichžto nepřátelé Italie a spolu i katolické víry byli zničeni, — jedna udála se v okolí Milána a druhá u Lepanta — přičiněním a pod ochranou papežské Stolice byly podniknuty i vybojovány. Války křižácké, к nimžto papežové podnět dali, položily základ к námořní moci a slávě Italie; toutéž měrou republiky zákony své a soci ální zařízení ze statečnosti a moudrosti papežův si braly. Slávu vědeckou i uměleckou má Italie hlavně co děkovali Stolici apoštolské. Římská i řecká literatura byla by snadno zahynula, kdyby papežové a kněží zbytky tolika dél nebyly jako z bouře mořské zachraňo- ▼ali. Ještě výmluvně ji mluví v Římě i to: Že památky starověké výlohami nesmírnými byly zachovány, nové za spolupůsobení nej- větších umělců zřízeny, musea a knihovny založeny, školy к vyučování mládeže otevřeny a university zakládány ; z toho vyšla Římu ta chvála, že vedle mínění všeobecného matkou umění a véd byl jmín. (V latinském textu Řím rodu jest ženského. Pozn. překl.) Jelikož toto a mnohé jiné věci nad slunce jasně jsou, musí každý nahlíželi, že bud papežství vůbec, aneb světské jeho panství vyhlašovali Itálii za nepřátelské, jest tolik.

jako o věcech jasných a do očí bijících chtíti íháti.ý) Úskokem zločinným jest, klamali vědomě a z dějin smrtící jed pripravovali, což tím více platí o katolících a to italských, jichžto měla by vděčnost, jakož i úcta к víře a vlasti pohánéti nejen к studium, ale i к obraně pravdy. Vždyt i mnozí ostrovtipní a mírní protestanti nemálo předsudkův odložili a nutkáni mocí pravdy, neostýchali se к řím skému papežství státi se spravedlivými; i jelikož papežství společnosti lidské ušlechtilé vzdělání a mnohé jiné prospěchy přineslo, jest nedůstojné, že mnozí z našinců opak toho činí. Lidé tito, při učení se i učení jiných, ovšem cizinskému dávají přednost, a čím hůře cizí spisovatelé katolické instituce tupí, tím ra ději je následují, co za tím naše domácí veliké dějepisce opomíjejí, kteříž lásku к vlasti od oddanosti a lásky к apoštolské stolici nechtěli odlučovali. Sotva jest к uvěření, jakým základním a hlavním zlem jest, dějepisu ve službě stran- nických zájmů a různých lidských vášní zne užívali. Nebot tím nestává se již učitelem života a světlem pravdy, čím dle výroku starých měl by býti, nýbrž rozšiřovatelem neřestí, služebníkem zkázy a to zvláště mladíkům, jichžto ducha naplňuje nesmyslnými náhledy & jichžto mysle počestnosti a skromnosti od- eizuje. Dějepis zajisté má pro duchy kvapné a ohnivé do sebe mnoho lákavého. Mladí Udé chtivě polykají líčení věků předešlých a živé, obrazům podobné znázornění jich mužů trvale si v paměf vštěpují. Polykají-li již v útlém věku jed, jest vyléčení z něho sotva kdy již možné. Nebot není oprávněné naděje, že by u věku pozdějším novějších, lepších názorů nabývali a na ty staré zapomínali, jelikož dějepisu málo kdo učí se z povolání a ve věku dospělejším každodenní obcování v bludě spíše utvrzuje, než-li jej opravuje.

Jest tudiž velmi nutno nebezpečí takému čelili а к tomu působili, aby ušlechtilá véda historická к nesmírné škodě všech-i jednotlivců nebyla zneužívána. Musit počestní, odboru tohoto znalí mužové dějinám se věnovali za tím účelem, aby pravda co pravda předstupovala a ohavné a již příliš dlouho na římské papeže nahromadované žaloby se odmítaly. Na proti suchoparnému vypravování postaviž se klopotné bádání; smělým výrokům opatrnost v úsudcích, lehkovážným domněnkám věcný výbor událostí. Snaha musí hlavně nésti se к tomu, všecko vylhané a klamné ze zdrojů vyvraceli, spisovatelům musí jako základní pravidlo vždy na mysli tanouti, že prvním zákonem dějepisu jest, aby nic nepravého tvrdili se neosmělil, a druhým, aby nic pravdivého neosmělil se zamlčovali, tak aby neupadal v podezření přízně, neb nepřízně. Pro školy necht upraví se po dokonání větších, na základě pramenů sepsaných děl jasné a krátké výtahy, úloha to ne tak těžká, jako velmi užitečná, kteráž velmi hodná jest píle i duchů vynikajících. Pole toto ostatně není dnes nevzdělané; největší mužové zanechali na něm po sobě stopy. Jelikož dějepis vedle mínění starých ku věcem spíše svátým, než-li světským náleží, *) Co u velkém vytýká se papežflm římským, to v malém vytýká se kdesi jinde duchovenstvu, torna duchovenstva, jež přemnoho národní literatnře prospělo. A má sa to dachovenstvo dnes tentýž dik, jako papežové! (Redakce.) sbíraly a nepoškozené zachovaly se spisy a listiny. Když pak časové nastaly pokojnější, začínaly v Církvi dějepisné studie zkvétati.

Východ i Západ svědkem byl odborných učených prací Eusebia Pamphilia, Theodorato, Sokrata, Sozomenia a jiných. Po pádu pohanského Říma dělo se dějepisu, jako jiným vědám, nacházel leda jen v klášteřích útulku, ieho jedinými ošetřovateli byli klerikové, tok le kdyby řeholníci letopisy byli se nezabývali, o jedné dlouhé době neměli bychom vědomostí světových událostí Z nových spisovatelů uvádíme především dva nepřekonatelné muže : Baronia a Muratoriho. U prvějšiho sloučena byla sila a ostrost ducha s učeností к neuvěření; druhý však, ačkoli ve spisech jeho lecos shledává se, co by zasluhovalo censury, jako nikdo jiný sebral veliké množství listin к dějinám italským Těmto mohou mnozí ještě jiní státi po boku, jmenovitě Anděl Mori, okrasa Vašeho vysocectěného kollegia — (kardinálů). Véda o filozofii dějin vyzkoumal a ku zdokonalení přivedl veliký učitel Církve sv. Augustin. Všickni pozdější, pokud v ní něco značného podali, následovali toliko sv. Augustina co učitele a vůdce. Kdožšlepéje tohoto učitele opouštěli, mnohým bludem odchylo vali se od pravdy, jelikož při bádání stran změn státních neměli pravého vědění o pří činném spojení věcí lidských. Církvi jest témitéž zbraněmi se hájiti, protože šípy nepřátelské berou se z dějin, kdež právi musí к odrážení útoků nejvíce se zbrojili. Za tím účelem již dříve jsme nařídili, aby Náš archiv v zájmech náboženství a vědy dle možnosti zůstal otevřen. Dnds stejnou měrou nařizujeme, aby ku sepsání historických děl Námi naznačených pomůcky potřebné braly se z Naší vatikánské knihovny.

Nic nepothybujeme, milovaní Synové, že vážnost Vašeho úřadu a věhlas Vašich zásluh získá Vám muže v dějepisu vycvi čené, z nichžto každému vykážete práci vlohám jeho přiměřenou vedle jistých předpisů, kteréž My schválíme, kéž by jich hodné mnoho dalo se zaujati žádostí po pravdě, kteříž by drahocenné listiny sbírali. Neboť všecky dějiny velikým hlasem volají, že Bůh to jest, jehož Prozřetelnost rozmanité a usta vičné proměny věcí lidských řídí a je i proti vůli lidí ku vzrůstu Církve obrací, jakož i že papežství římské z bojův a násilí jsou krví lidskou. Zde číovék mimbvólně vždy vítězně vycházelo a že utiskovatelé v nadějích svých sklamáni, sami sobě zkázu připravovali. Neméně jasně dějiny dosvědčují, že Řím od svého počátku Bobem byl к tomu předurčen, aby trvalým sídlem byl následníkův sv. Petra, odkud by jako ze středu všecko křesťanstvo řídili, aniž by nčkteré jiné moci byli podřízeni. Tomuto božskému zařízení dosud nikdo nebyl s to odporovali, aniž by dříve neb později o marnosti svého počínání se přesvědčil. To shledáváme, jako by ku vznešenému pomníku se navčžilo, svědectvím téměř 19. věků stvrzeno a tak bude i zníti svědectví ostatních věků. Nyní ovšem osmělují se mocné a Církvi nepřátelské sekty římského papeže všemi prostředky utkávati, proto snaží se, aby svátou moc papežů oslabovali a umenšovali, ano kdyby možná bylo, i papežství vyhladili. Co se zde po vydobytí města dělo a co dosud děje, nepřipouští pochybnosti o tedy Církev od dáma jej péstovaia Uprostřed, úmyslech původců a ridite! A věd nových, krvavých soužení prvních věků křesťanských Takouto měrou vzrůstal počet útočníků na apoštolský stolec a papež přiveden do tobe smutného stavu, jehož národové katoličtí jednomyslně želí. Leč nepřátelé nynější nebudou těšili se výsledkům lepiím než-H předešlí.

A co do Italie jest tento stejně nespravedlivý, jak drze podniknutý boj a apoštolskou Stolicí počátkem největších Tnltřnídi i vnějších škod. Aby mysle lidu od papežství byly odvráceny, říkalo se ovšem, že papežství zájmům Italie nepřeje, kterak ale neprávě a pošetile, o tom svědčí, co jii svrchu bylo řečeno. Ano opáčně, papežství bude i budoucně, jako vždy dříve, nareéftm italským prospívali, jelikož jeho nezměnitelnou a ustavičnou podstatou jest, vždy jen dobře činili. Protož státníkům nedobře to sluší, Itálii tobolo nejvydatnějšího zdroje dobrodiní zbavovali, aniž Italů jest důstejno, в těmi se spolčovali, kteříž Církev vždy jen zničili se snaží. Aniž pak prospěšné a opatrné jest, s tou mocí v boji se nalézali, jejíž trvání Bůh zaručil a dějiny dosvědčují. A jakož všickni katolíci na celém svété moc tn — Církev hluboce ctí, jest i v jich vlastních zájmech, aby ji všemožně hájili ; ano i řiditelé říší musejí ji uznávali a vysoce etiti jmenovitě v těchto rozechvěných dobách, kdy základové lidské společnosti zdají se kolísat). Všickni tudíž, kdož pravou lásku к vlasti mají, kdyby moudří byli a pravdu poznávali, měli by к tomu snahy své obraceli, aby příčiny tohoto smutného rozbroje odstraňovali a na slušné žádosti Církve dbali. Konečně jest Naším snažným přáním, aby to, o čem tuto jsme psali, stejně hluboko v srdce lidská bylo vštěpeno, jako v dějepisných památkách jest uloženo. O to mějtež, milovaní synové, největší péči i píli. Aby pak Vaše a Vašich spolupracovníků dílo tím úrodnější bylo, udělujeme Vám i jim u vší lásce v Pánu apoštolské požehnání. Dáno v Římě u sv. Petra 18. srpna 1883 v šestém roce Našeho pontifikátu. Lev XIII., papež.

FEUILLETON:

Nové náboženství naší doby. (Dle vice pramenů aestavil V. P.) (Pokračování.) Člověk při pohledu tom в hrfixeu ее odvrací. Listy dějin tuto napsány a napojeny cítí spáry divokého tygra, jenž brodí и v krvi lidské a přec ji nikdy nemá dosti. Ukážu opět jen jediný příklad ještě — bohužel že z naší vlasti. Nedaleko posvátného místo mariánského Křtin na Moravě nalézá se tak zvaná Býčí skála, jež ve středu svém skrývá památnou jeskyni. Když roku 1873 drem. Wanklem zde kopáno, nalezeno na hlinité udupané zemi přes čtyřicet koster ve všech možných polohách. Všecky ležely v stejné hloubce bud o sobě neb na hromadách nakupeny, tak jak byly jako mrtvoly pohozeny a musily tak také spráchnivétL — Některým scházely hlavy, jiným nohy a ruce, z nichž některé byly i šperkem ještě ozdobeny. Jen šest mužů bylo mezi nimi, ostatní byly ženy mladistvé, jimž zub moudrosti ještě se nevyvinul, anebo teprv počínal pučeli. Lebky, pokud nebyly kamením poebromeny, měly útvar ušlechtilý; nohy a ruce byly malé; postavy musily býti velké a štíhlé ... U skalní

O-vl 1 за. a x su (Napeal Paulin Stachnrski; a polštiny přel. Frant. Pohanek.)

(Pokračování.) „Vím, baťko, o vaší slávě”, počal mlu- viti kozák, ale Damjan jej rychle okřikl : „Neskákej mi do řeči, kozáče, a pozorně mne poslouchej. Jiným jsem býval druhdy, byla v pohledu na mou ženu, již dobře, že Nechť tam mluví kosti nepřátel, jakým býval ' skončila smrtí 1... Polomrtvý dovlékl jsem Damjan za lepších dnů kozáctval a Dněpr se к mrtvole své ženy... Když jsem přišel na prazích ať jim v den soudný strašnou za- к sobě, mezi dobrými byl jsem už lidmi, zpívá píseň o slávě kozácké I To však už Hle, zatím vzrostla zelená to mohyla a u sebe přešlo,... minulo, ... to všecko už není... ! spatřil jsem kvílící nemluvně — sirotka, jež Sem na ta stará prsa nakloň svou hlavu. | mi zůstavila žena mučednice, odlétajíc do

Sedmdesát let bije to srdce,... ale pošlou-: krajin, kde není více nižádné křivdy, žádného ebej: uslyšíš žalobu velkou, hlas strašný, bezpráví jenž volá pomstu,... pomstu velikou, jak* Já zůstal mrzákem a životem mým byla velký byl aločin I Nekoukej na to, že ti to touha po pomstě ; Ulánu jsem vychoval na • chvěním povídám a se slzou v oku,... mstitelku. — Kozáče I sem mi živého přive- Uk e tom budu mluvili Bobu, bez pomsty-li deš Fazyls,... zde bo spálím na pozvolném mne к sobě povolá !... Měl jsem ženu ; ne- ohni, a tvou bude potom moje Ulana I Tot vím, bylo-li Ženy nad ni lepil, ale to vím, že poslední mé slovo ! dvakrát ti je hkati ne- pro mne byla polovičním nebem! Sláva o budu.* kráse její roznesla se daleko široko, — 6 Strašné to slovo zavanulo mladému ко- kéž by se byla nikdy neroznesla I I Tatar o ní oslyšel. Fazyl — Kiram — tent starým jest nepřítelem mým ze stepnícb tan- cův, v nichž nebylo volno, aniž veselo nohám pohanským ... On mi nezapomněl porážky tatarské, spálených měst a zbořených zám- kůvl ... Nepřipraveného přepadl mne v mém dvoře ... Před mýma očima ... — ó ty oči vidí ještě I — můj poklad nejdražší, mou ženu... Byv strašně mučen, necítil jsem bolu, neb bolest moje všechna soustředěna

žákovi dechem hrobovým. Krym jest široký a Fazyla střeží bezčetné vojsko ... Těžko jej bude vyhledat na světě a což teprv živého jej dodali Damjanovi ? !.. „Batkol* pravil po chvíli kozák zamyšlený, „svátá jsou vaše slova a státi se musí po vaší vůli Bud černý havran po stepi roznese moje kosti, mladou hlavu přijme země .syra“, — anebo vám sem živého přivedu Fasyla! Požehnejtež mi, otče, na dalekou cestu 1... S Bohem Ulano ! Nebudeš li mou zde na zemi. tož v lepším světě shledáme se oba." V očích Prokopových dvě veliké lesknou se slzy, i bias kozácky silně se chvěje; neb, ach, přebolestné jesti slovo: „S Bohem !” když to v duši zní: .na vždyl* Damjan mlčky modlí se modlitbu. A Ulana, jak kolem krku objala Prokopa, — tak ji omdlelou v širokou lenošku posadil kozák ; poklonil se obrazům svátých a ještě jednou pohlédl na Ulánu. „Buď s Bohem”, pravil a rychle vyběhl ven se světnice. Vraník zarial pod jezdcem, kozáckě kopí aablýsklo se v slunci, vrch kolpaku *) za- *) Kolpak ~ koaácká éapka a vyaokým pérem.

kmitl se v trávě ... trochu prachu ... lehký hvizd vzduchu, kudy kozák přeletěl, ... a zaniklo všechno. Damjan hledí spokojeným okem do jasného nebe ; snad rozmlouvá s nebožkou svou ženou. Ulana přišla к sobě, — zalomila drobnýma rukama. „Sokole můj I orle můj pyšný!” tok zasténala; „najdeš ty mne v studené mohyle, nebo bez tebe žiti nemohu I” Vyběhla ze světnice a padla na mohylu nebožky své matky: „Matičko moje, holubičko bílá, srdečko moje ze všech nejmilejši, vypros ty mi u Panny přečisté, aby se zdráv vrátil, abych jej uviděla aspoň ještě jednou před svým skonáními* Takový býval za oněch časů v naěí Ukrajině osud dívčí. Sladká jesti láska, ale hořkostí ji bylo třeba vykoupili, — štěstí nemalé, ale těžko bylo v širokém najiti jo světě. Matko Ukrajino I к věcem podivuhodným stvořil tě Hospodin а к radostí dneha kozá- ckéhot Hlasitě ty mluvíš svými mohylami a slávou věkovitou 1 Proč že tak málo lidí ros- umí tvé mluvě ?... (Pokračování.)