Románová příloha „Národních Listů“ k čislu 239. ze dne 30. srpna 1900.

Různé zprávy.

= Zamezené neštěstí na dráze. Z Janova se oznamuje: Vlak, jenž minulého pondělka vezl vojsko určené pro východní Asii z Milána do Janova, byl by se málem na stanici Ponte Decimo, při vý- chodu pověstného tunelu Del Giovi stal obětí kata- strofy. V Ponte Decimu stýkají se obě tratě, jež prů- smykem Giovi jedou přes Apeniny. Vlak s vojskem přijel jako všechny rychlíky do Ponte Decima na nové trati a stanul v nádraží. V tom přibyl po staré trati o patnáct minut dříve, než ustanoveno, lokálni vlak z Busally. Na tomto vlaku brzdy neúčinkovaly a následkem značného svahu nabyl vlak příšerné ry- chlosti. Již by byl vjel druhý vlak na kolej, na níž stál rychlík, když v posledním okamžiku strážce vý- hybky Garella nebezpečí zpozoroval a nedbaje vlast- ního svého života, převedl vlak na jínou kolej. Ne- býti duchapřítomnosti Garelfovy, bylo by se v Ponte Decimu událo podobné neštěstí, jako několik dní před tím v Castel Giulileo u Říma. Ministr veřejných prací vyslovil statečnému dozorci výhybky telegraficky dík a poukázal mu 200 lir.

= Spekulace s »duchem«. Že Londýňané jsou k neuvěření pověrčiví, ale při tom neobyčejně praktičtí, dokazuje podivný případ, o němž pojedná- vají časopisy s dobráckým humorem. As před osmi dny rozšířila se ve čtvrti West Kensington pověst. že v domě naproti Earls Court Exlubition, jenž po mnoho let jest již neobydlen, straší. Jakýs navštěvo- vatel výstavy, snad ne docela střízlivý, viděl prý ke dvanácté hodině s půlnoci, ubíraje se k domovu, v jednom okně zcela zřetelně příšerné zjevení. Den po tom shromáždilo se před domem, o němž se roz- neslo, že v něm straší, již dvě hodiny před půlnocí četné obecenstvo, očekávající opětné zjevení ducha, jenž ovšem nejevil nijaké chuti, zjeviti se zrakům tak četného davu. Přes to však následujícího dne, jakmile se setmělo, sbromáždilo se před strašidelným domem, jenž ovšem svými holými stěnami, zastíně- nými vysokými stromy a okny bez záclon v dosti nedostatečném osvětlení ulice, činil jak náleží pří- šerný dojem — na 1500 osob. Vzbuzovalo to bez- děčně vzpomínku na Maeterlincka a jeho mystická

dramata. Čím více se blížila hodina duchů, tím větší byl nával lidí v okolí starého domu. Policie jen s největším namaháním udržovala aspoň protější stranu ulice volnou pro mimojdoucí chodce. Ale mohla si ovšem svoje namáhání uspořit, neboť vůbec nikdo nechtěl jíti dále. Všichni zůstávali stát a dí- vali se, jakoby vyjeveni, k temným oknům. Jakás důmyslná hlava připadla na znamenitou myšlenku, vytloukati z této neslýchané obmezenosti lidské ka- pitál. Od několika dnů možno od 10. hod. večerní až do 1/21. s půlnoci navštěvovati místnosti a chodby strašidelného domu za vstupné. Jakýs muž si důklad nou pokladnicí pod paží vyzývá k obchůzce po bu- dově, aby navštěvovatel po případě spatřil duchav bezprostřední blízkosti. Ke cti bodrých Londýňanů dlužno potvrdit, že jen málo kdo, jat hrůzou před strašidlem, polekán se odplíží. V tlupách po 20—30 následují navštěvovatelé slatečně svého průvodce, opatřeného lucerničkou, pustým domem.

= Zase novinka pro policií. Samuel Apple- baum z Jersey City, nabídnul své služby co hypno- tista tamějšímu náčelníku policie Murphymu. — »Je stliže mou nabídku přijmete,« pravil Alebaum, »bude vaše práce velmi lehká. Hypnotisuji každého zločince a pak musí říci, je-li vinen číli nic. V podobném stavu vylíčí zločinec celý zločin a sdělí úplnou pra- vdu, poněvadž lháti vůbec nemůže. Není snad člo- věka, kterého bych nemohl hypnotisovati. Postavím se před dotyčného zločince, nařídím mu, aby spala když spí, sdělí mi vše, čeho si přeji.« — Šéf Murphy se dosud nerozhodnul, má-li nabídku Applebaumovu přijmouti aneb ne.

= Nadace Nobelova. Ze Stokholmu se ozna- muje: Švédský úřadní list uveřejnil těchto dnů sta- novy nadace Nobelovy, jak k návrhu švědské aka- demie a ostatních osobností, oprávněných k udílení cen byly nyní definitivně stanoveny švědskou vlá- dou. Tím odstraněny hlavní obtíže, jež byly doposu překážkou udělení ceny a poněvadž jmenování čel- ních úřadníků a komisí, jichž bude pro nadaci třeba, bezpochyby nesetká se značnými obtížemi, lze oče- kávati, že udílení cen počne rokem 1901. Pro cizinu jsou zvláště zajímava ustanovení stanov o způsobu, kterak možno ceny dosíci. Vychází z nich na jevo, že jest zcela bezúčelno, uchází-li se vynálezce anebo učenec, jakož se v posledních třech letech hojně stávalo, sám o cenu. Na takovéto žádosti na žádný způsob nebude brán zřetel. Paragraf sedmý stanov praví o tom: Má-li býti jednáno o přiřknutí ceny, jest třeba, aby uchazeč osobami k tomu oprávně- nými (pro skupiny chemie a fysiky, jsou to na pří- klad členové akademie aneb tak zvané komise Nobelovy, dále badatelé, kteří již vyznamenáni byli cenou Nobelovou, professoři chemie neb fysiky na švédských, norských, dánských a finských universi- tách, professoři cizích universit, ustanovení k tomu švédskou akademií věd a konečně jíní učenci vyzvaní k tomu od akademie) byl písemně navržen. O žádo- stech za udělení cen nebude jednáno. Tímto ustano- vením bude učiněna přítrž záplavě žádosti, jaž ne- ustále docházejí zdejších úřadů a učiní se v čas přítrž přepjatým nadějím, jež na konec musejí se do- čkati zklamání.

= Pštros a gardový poručík. Anglický gardový důstojník, jehož elegance jest větší než jeho rozum, byl ubytován as 100 angl. mil od Capetownu v hřebčinci. Na procházce dostal se k ohradě, kdež majitel farmy pštrosí byl zavřel rozzuřeného pštrosa, samečka. Majitel farmy varoval důstojníka před divo- kým ptákem, avšak pan poručík odsekl, že se ještě nevylíhnul pštros, jenž by se mohl na něho odvážit a nedbaje domluv, vešel do ohrady k uvězněnému pštrosu. Když po čtyřech hodinách se nevracel do tábora, byli soudruzi jeho znepokojeni jali se po něm pátrat. Po dlouhém hledaní nalezli konečně svého soudruha sice bez pohromy, ale ležícího na znak a pštros mu seděl na prsou. Kdykoli se poručík pokusil povstat, pštros jej na novo povalil. Trvalo dlouhou chvíli, než se podařilo pštrosa od gardového poručíka zahnat. = Odvážná žena. Ze Stamfordu, Conp., se oznamuje: Paní Jamesonová osvědčila těchto dnu velikou odvahu. Mezitím co bouře na moři řádila rychlostí 80 angl. mil v hodině, řídila pevnou rukou svoji yachtu »Star« a dva muže od utonutí zachrá- nila. Projížděla se s manželem a Ed. Bottomteyem 2 ang. mile od pobřeží, když se náhle rozburäcela bouře. Oba muži činili vše možné, aby se co nej- dříve dostali do bezpečného přístavu, když paní Ja- mesonová zpozorovala převrácenou loďku, které se.

dva tonoucí muži pevně drželi. Odvážná paní cho- píla se kormidla a ačkoli se vlny přes palubu neu- stále valily a paní Jamesonová byla úplně promo- čena, přece se jí podařilo přiblížiti se k převrácené loďce a oba muže zachrániti. Na to teprve zaměřila paní Jamesonová ku přístavu. Zemřelí v Praze. Dne 24. srpna 1900: Kopecká Barbora, vdova po nádenníku, 71 rok, 272—V. Dvořákova Marie, dcera sluhy, 3 měsíce, 119—I. Lukešova Anna, dcera polic. nadstrážmistra, 3/4 roku, 240—III. Stinglova Marie, dcera sluhy, 4 měsíce, 210—III. Čižimský Joseí, maj. fiakru, 58 roků, 1792—II. Pustinova Al- žběta, dcera laboranta, 13 dní, 1176—II. Ježková Ka- teřina, vdova, 80 roků, 1203—II. Novotný Karel, syn jircháře, 17 měsíců, 642—VII. — Ve všeobecné nemocnicí: Kabeláč František, hostinský, 50r. Rezáčová Marie, manželka kamnáře, 37 roků. Hlaváč Antonín, řeznický pomocník, 46 roků. Feuersteinova Marie, dcera jednatele, 10 roků. — V chudo- binci: Christofová Marie, vdova po kupci, 83 r. — U milosrdných sester: Soubustová Marie, vdova po zedníku, 80 roků. Dne 25. srpna 1900: Kintnerová Marie, dcera vrchního číšníka, 1/2 roku, 1334—II. Procházkova Marie, dcera švadleny, B dni, 376-II. Šmejka Václav syn obuvníka, 10 hodin, 510—I. Fartáková Růžena, učitelka, 36 roků, 539—I. — V josefovské ne- mocnici: Bouřil Alois, bývalý zlatnický pomocník, 38 roků. — U milosrdných sester: Kubrycht Václav, kovář, 33 roky. Toušová Anna, vdova po ná- denníku, 63 roky. Král. české zem. divadlo v Praze. Národní divadlo. 290. hra v předpl Ve čtvrtek 30. srpna. (2. čtvrtka.) Na letním bytě. Veselohra o 3 dějstvích. Napsal Josef Štolba. Po prvním dějství delší přestávka. Konec po 9. hod Začátek o 7. hodině.

Arena na Smíchově. Ve čtvrtek 30. srpna. Začátek o 1/27. hod. Čestný večer na paměť třicetileté herecké činnosti paní Marie Švestkové. Poprvé Poprvé! Chudá lvice. Činohra o pěti jednáních. Napsal E. Anger, přeložila 19840 E. Pešková.

Pre

Pistékovo lelní divadlo na Král. Vinohradech. Ve čtvrtek 30. srpna. Začátek o 1/27. hod. technického personálu obou zemských Ve prospěch a předměstských divadel. 19829 Poprvél Čest. Poprvé l Činohra o čtyrech jednáních. Napsal A. Sudrmann.

Divadlo „Urania“ na výstavišti v Kr. Oboře. 19814 Ředitel V. Suk Začátek o 1/27. hod Ve čtvrtek 30. srpna. Druhá pohostinská hra slč. Gusty Puldovy. Po druhé! Tři páry střevíců. Po druhé Obraz ze života o 3 jedn. s předehrou od Berly, přel. E. Pešková.

uleknutí, pochyby a nedůvěry. Zdálo se však, že má strach pouze před svými spolucestujícími a že se o chouany pramálo stará. Když pohlížel na konduktéra, mohli býti oba považováni za svobodné zednáře. V té chvíli počala střelba na Pělerině. Coupiau uleknuv se za- stavil spřežení. — Oh! zvolal duchovní, kterýž, jak se zdálo, kra- jinu znal, to je vážný boj, je tam mnoho lidí. doinoi Jen jest osudno, pane Gudine, žej nevíme, kdo zvítězí, zvolal Coupian. Tentokráte jevily všecky tváře jednostejný výraz úzkosti a tesknoty.s ov — Zajeďme s vozem dolů do hospody, řekl vla- stenec, skryjme jej tam a vyčkejme výsledku boje. Tento návrh zdál se býti tak moudrým, že Coupiau s ním souhlasil. Vlastenec pomohl konduktérovi ukrýti vůz před všemi zraky za hromadu oklesků. Domnělý farář použil této příležitosti a otázal se po tichu Coupiaua: — Měl by opravdu peníze? — Eh! pane Gudine, kdyby to, co má, přišlo do kapes vaší důstojnosti, nebyly by příliš těžky. Republikáni, pospíchajíce do Ernée minuli hospodu. ani se v ní nezastavivše. Při hluku vzbuzeném kvapným jich pochodem vstoupil Gudin a hostinský ze zvědavosti do vrat vedoucích ze dvora. Z nenadání rozběhl se tlustý duchovní k jednomu z vojínů, který zůstal pozadu. — Hej! Gudine! zvolal, svéhlavče, ty jdeš tedy s modrými! Máš rozum, synu můj? —Zajisté, ujče, odvětil desátník. Přísahal jsem, že budu brániti Francii.

kabrioletu a jeho kol, bylo pro cestující nerozluštitelnou hádankou. Dvé kožené záclony, které přes dlouhou službu svou nemohly nabýti hebkosti, měly chrániti ubohě hří- šníky před mrazem a deštěm. Průvodčí vozu, který seděl na vycpaném sedadle, jaká jsou v nejhorších pařížských kukačkách, *) účastnil se hovoru cestujících, donucen jsa k tomu polohou, kterou na sedadle svém mezi dvouno- hými a čtvernohými obětmi svými zaujímal. Tento vůz měl jakousi fantastickou podobu se schátralým starcem, který přestál již hezkou řadu katarrhů a záchvatů mrtvie a před nímž dle všeho i smrt má úctu; cestou úpěl a sténal a chvílemi křičel. Jako pocestný, ponořený v hlu- boký spánek, klonil se střídavě hned do zadu, hned do předu, jakoby se pokoušel protiviti se prudkému pohybu dvou bretoňských koníků, kteří jej vlekli po cestě dosti kostrbaté. Tento pozůstatek z bývalého věku vezl tři ce- stující, kteří při odjezdu z Ernée, kde se koně přepřáhali, pokračovali s konduktérem v rozmluvě počaté již přd touto stanicí. — Proč myslíte, že chouani se tu opět objevili? tázal se konduktér. Lidé z Ernée mě právě ujišťovali, že velitel Hulot neopustil ještě Fougěru. — Ach, příteli! odvětil mu mladší z cestujících, ty dáváš v šanc jen své kosti! Kdybys měl jako já u sebe tři sta tolarů a kdyby o tobě bylo známo, že jsi dobrým vlastencem, jako o mně, nebyl bys tak klidným. — Na všechen způsob jste velký žvastal, odvětil konduktér, potřásaje hlavou. *) Kukačka — povoz, obyčejně dvojkolý, jehož se po- užívalo druhdy k veřejné dopravě v okolí Paříže. Chouani.