1
masthead
Románová přiloha „Národních Listů“ k čísiu 52. ze dne 22. února 1900.
3
article
= O hrozném vraždění v Guatemale při-
náší zprávu číslo časopisu »La Razon« z Montevidea,
jež těchto dnů došlo do Madridu. Píše o tom násle-
dovně: Ve městě Guatemale spáchán ohavný krvavý
zločin, jemuž padlo za oběť 300 nevinných dítek. Ú
příležitosti skončení školních zkoušek uspořádána
dětská slavnost, jež skončila apotheosou vědy.
K tomu cíli postavena tribuna a na vysokém pod-
stavci pod kopulovitou zinkovou střechou stála dívka
s odznaky Minervy, obklopena jinými dítkami. Ostatní
školáci stáli na stupních tribuny a zpívali školní
písně. Pojednou spadla s kopule zinková deskaa
zranila mladistvou Minervu a několik jiných dítek.
Děti s křikem a pláčem daly se na útěk a rodičové,
slavnosti přítomní, tlačili se ku předu, hledajíce svoje
dítky, čímž způsoben velký hluk a značný zmatek.
President republiky guatemalské, Estrada Cabrera,
jenž byl přítomen slavnosti, neznaje příčinu vše-
obecného tohoto zmatku, domníval se, že vypukla
dávno již očekávaná revoluce a nařídil své tělesné
stráži, aby do bezbranného lidu střelila. Následek
tohoto barbarského rozkazu byl příšerný. Tři sta
dítek bylo obětí tohoto barbarského výstřelu. Když
Cabrera poznal následky svého zločinu, zakázal
časopisům guatemalským pod nejtěžším trestem uve-
řejnit o tom zprávy. V prvních dnech byly též
všechny soukromé dopisy a všechny telegramy po-
drobeny přísné censuře. Časopis »La Razon« zaru
čuje se za pravdivost této zprávy.
= Pronásledován paviany. Poručík v jed-
nom anglickém záložním pluku, jenž má táhnout na
pomoc obleženému Mafekingu, zaslal z Buluvaja v Rho-
desii svým příbuzným ve Wayne ve státě Indianě v Se-
verní Americe tuto zprávu: »Těchto dnů měl jsem po
divné dobrodružství, jež mohlo býti pro mne osudné.
Minerva
Estrada
Cabrera
Guatemala
Montevideo
Madrid
Indiana
Le Razon
Minerva
4
article
Podnikl jsem časně z rána samoten, ozbrojen puškou.
malou vycházku do kraje. Pojednou spatřil jsem
jedva 50 kroků před sebou obrovského paviana, jenž
se ke mně blížil s posuňky nikterak vlídnými. Ne-
uváživ, v jaké nebezpečí se tím vydávám, střelil jsem na
něho. Obluda ani nevykřikla a svalila se do rokle
as 100 stop hluboké, na jejímž okraji se nalézala.
Hned na to objevil se druhý pavian, pohlédl do rokle
a spatřiv tam mrtvého soudruha, vypukl v ječivý řev.
Jakoby kouzlem, objevili se v nejbližší chvíli na obou
stranách rokle postavy huňatých pavianů a hnali se
ke mně. S hrůzou jsem zpozoroval, že puška po
první ráně špatnou patronou se pokazila a nezbylo
mi tudíž, než hledat spásu v rychlém útěku. Běžel
jsem s takovou rychlostí, že bych sám nebyl uvěřil,
že cos podobného dovedu. Rozzuřená zvířata pro-
následovala mne dále než 300 metrů. Pak ale jsem
měl vyhráno a dosáhl šťastně tábora. Soudruh obe-
známený s obyčeji pavianů ujišťoval mne, že by ze
mne nebylo mnoho zbylo, kdyby mne byly opice
dohonily.«
= Proces proti traviči Molineuxovi,o
němž jsme přinesli svého času obšírné zprávy, skon-
čil těchto dnů po dlouhých průtazích odsouzením
obžalovaného. Roland Burnham Molineux, syn admi-
rála a millionáře, ačkoli setrval v tvrdošijném zapí-
rání, byl uznán vinným úkladné vraždy v obou pří-
padech, Barnetově a Cornish-Adamsové a odsouzen
k smrti. O případu Cornish-Adamsové přinesli jsme
již podrobné zprávy, o případu Barnetově podáváme
Burnham
Barnetův
Cornish
Adams
Molineux
5
article
ještě následující podrobnosti. Barnet, přítel Moli-
neuxův, udržoval důvěrné styky s jeho manželkou
Dne 1. listopadu 1898 Barnet ochuravěl a lékař roz-
poznal difteritis. Jednoho dne požil pacient dávku
t. zv. Kutnowského prášku, načež se stav jeho ihned
zhoršil. Lékař ohledal chemicky prášek a zjistil, že
obsahuje kyanid rtuťnatý. Vyptával se na to Bar-
neta, ale nedostal určité odpovědí. Krátce před smrt
dostal Barnet velkou kytici chrysanthem s navští-
venkou, na níž stálo »Blanche«, přijmení mrs. Mo
lineuxovy. Pacient tázal se zamyšlen: »Odkud pak
ví, že jsem nemocen?« Když Barnet po týdnu ze
mřel, udal lékař jakožto příčinu smrti slabost sräce
Teprve když po smrti mrs. Adamsové zjištěna rovněž
otrava kyanidem rtuťnatým, upozorněn byl soud též
na případ Barnetův.
Barnet
Adams
Barnetův
Barnet
6
article
= Sníh a divadla. Různé pařížské časopisy
dorážely v posledních dnech prudce na městskou
radu, že se dosti horlivě nestará o odklizení sněhu
jehož napadlo množství tam zcela neobvyklé. Přité
příležitosti připomíná Ernest Blum ve svém »Den-
níku vaudevillisty«: »Sníh jest největším nepřítelem
divadel. Jako že jsou lidé, kteří způsobují déšť, zpí-
vají-li (jako na př. pražský »Hlahol«. P. r.) tak jsou
též básníci, kteří neznámo proč, přivolávají sněhové
vánice. Za mých mladých let měl jakýs nešťastný
básník, jenž jinak byl hodný člověk, tuto pověst, jež
ovšem vzbudila proti němu předsudek tím spíše.
jelikož jen velmi nepřímo pocházel od Moliéra. Jak
mile byl ohlášen kus tohoto nešťastníka, počalo
ihned sněžit. Rozumí se, že ředitelé prchali před
ním jako před morem. A jestliže hráli některý jeho
kus, činili tak toliko v letě. Jednoho roku dáván
jeden z jeho kusů uprostřed července a v den pre-
miéry počalo sněžit. Atmosférický to zázrak. Ne-
šťastník na to definitivně vzdal se dramatické litera-
tury. Odstoupil, aniž vyčkal, až jeho vlas bude
pokryt sněhem. Ale vskutku neměl také ani jediného
slova, jež by mohl pověděti či spíše napsati. . ..
Blum
Moliér
Hlahol
7
article
Jako všichni ostatní, byl jsem také já obětí ohavné
vánice a náledí, takže bych si byl málem vyvrtnul
ruku. Odcházel jsem z divadla »Ambigu« a sestupo-
val vesele se stupňů před divadlem, když jsem
sklouzl a natáhl se jak dlouhý tak široký. Nebyl
jsem ostatně samoten, neboť každý z vyšedších di-
váků bezděčně se posadil, takže jsme činili dojem
tábora. Byli by mohli kus, jejž jsme právě byli vi-
děli, ještě jednou opakovat pod širým nebem.
Konečně však musil jsem přece jen vstáta
jíti dále. Na štěstí neměl jsem už daleko. Ale
kdežto jindy potřeboval jsem na tuto cestu pět minut.
bylo k tomu nyní třeba půl druhé hodiny. Po heroi-
ckém namáhání jsem povstal a klopýtal několik
kroků. Pojednou zavolal mne sladký hlas jmenem
»Milý pane, prosím, neopouštějte mne, jsem samotna
pomozte mi jen vyhledat povoz.« — Obrátiv se, po-
znal jsem roztomilou herečku, jež měla v jednom
z mých kusů roli a na jejíž talent jsem spolehal.
Nešťastnice seděla jako všichni ostatní na zemi. Můj
prospěch a francouzská dvornost ukládaly mi tudíž
povinnost, abych vyhověl tomuto zoufalému volání.
8
article
Nabídl jsem jí svoje služby, podal jí paži a pokoušel
se, udržet se v rovnováze, zatím co rozkošná dáma
pevně se o mne opírala. Nebýval jsem nikdy ekvili
bristou prvního řádu a dokonce teď, při náledí ! Ač-
koliv jsem napínal všechnu svoji obratnost, seděl
jsme po dalších pěti krocích oba opět na zemi. Vola
jsem z plna hrdla na fiakra, právě tudy jedoucího,
jehož nešťastný vozka jedva se mohl udržet se svým
koněm. »Dvacet franků dostanete, vezmete-li s sebou
tuto dámu.« Hleděl na mne chvíli, pokrčil rameny
a jel dále mruče: »Ti šosáci nabízejí člověku dvacet
franků, když vědí, že je přece nemůžeme svézt.« Ko-
nečně však musili jsme se o něčem rozhodnout.
Vstal jsem, jak to právě šlo a pomohl své průvod-
kyni. Pokoušeli jsme se znovu v chůzi, ale jakýs
pán, jenž uznal za dobré, použiti chodníku jako
sklouzačky, vrazil do mne a já padl tak nešťastně,
že jsem si potloukl ruku. Roztomilé herečce poda-
řilo se konečně nalézti povoz a dovézt mne k mému
domu. Nosil jsem po celý týden ruku v šátku, což
mne činilo velmi zajímavým. Nejpodivnější na té
celé historii však jest, že jsem zapomenul zaplatit
povoz, což mi napadá teprve teď. Je to ovšem již
tuze pozdě, neboť minulo od té doby již dvacet let
a roztomilá herečka nemešká více v tomto slzavém
údolí.
Žemřelí v Praze.
Dne 17. února 1900. Sequensova Bar-
bora, 1 rok a 7 měsíců, 207-V. Mahr Josef, krejčí,
57 roků, 1747-II. Pěkná Marie, dcera rukavičkáře,
21/2 měsíce, 548-VII. — Ve všeobecné ne-
mocnici: Sukovatý Antonín, obchodník, 57 roků.
— U milosrdných sester: Voršiláková
Alžběta, vdova po krejčím, 76 roků.
Sequensův
V Mahr
Josef
Marie
ko
Praha
Sukovatý Antonín
Voršiláková Alžběta
9
article
Král.české zem. divadlo v Praze.
Král.české zem. divadlo v Praze.
Národní divadlo.
148. hra v předpl
Dnes ve čtvrtek 22. února.
4. čtvrtka.
Jak se vám líbí.
Hra o 5 jednáních. Napsal William Shakespeare, pře
ložil J. V. Sládek. Vypravil režisér p. Chvalovský.
OSOBY: Vévoda, žijící u vyhnanství, p. Slukov. Fre-
derik, jeho bratr, uchvatitel jeho držav, p. Želenský.
Amiens, Jacques, dvořané vypuzeného vévody, p. Ve-
verka, p. Seifert. Le Beau, dvořan Frederikův, p. Vávra.
Charles, zápasník Frederikův, p. ze Steinsberku.
Oliver, Orlando, synové Rowlanda de Boys, p. Vojan,
p. Matějovský. Adam, Dennis, sluhové Oliverovi,
p. Pštross, p. Bartovský. Prubík, šašek, p. Mošna.
Ctihodný Oliver Písmokaz, venkovský kněz, p. Kafka,
Corin, Sylvius, pastýři, p. Havelský, p. Focht. Vilém,
selský hoch, milující Audrey, p. Mušek. Šlechti
p. Řada. Rosalinda, dcera vypuzeného vévody, pí. Kva-
pilová. Čelia, dcera Frederikova, sl. Grégrova. Phoebe,
pastýřka, sl. Hilbertova. Audrey, selské děvče, pí.
Málková. První, druhý, panoš vypuzeného vévody,
sl. Šťastná, sl. Laubova. Šlechtici. Panoši. Družina atd.
Konec po 1/210. hod.
Začátek o 7. hodině.
Král
Shakespeare
Sládek
Chvalovská
Slukov
Želenský
Jacques
Seifert
Frederikův
Vávra
Charles
Oliver
Orlando
Rowland Boys
Vojan
Matějovský
Adam
Dennis
Pštross
Bartovský
Prubík
Mošna
Oliver Písmokaz
Kafka
Korina
Sylvius
Focht
Vilém
Audrey
Grégrův
Foibos
Hilbertův
Málková
Laubův
Panoch
Praha
Amiens
národní divadlo . 148
Le Beau
10
article
Novotin;
Novotin;
damských látek
doporučuje
nejevněji
J. NOVÁK v Praze,
Vodičkova ulice, „U Štajorů“.
200-
J Novák
Praha
Vodičkův ulice
U Štajor
11
article
Otec naslouchal velmi slavnostně.
»Můj synu,« pravil, »vaše pokušení jest svědectvím
opravdovosti klášterního života. Hrozný jest vztek satanův
proti domu zasvěcených duší a rád by se tam vloupal,
kdyby mohl, se světskými myšlenkami, starostmi a váš-
němi. Avšak nám jest přemoci jej vlastní jeho zbraní.
Vaše pokání, můj synu, bude stejného druhu jako vaše
pohoršení. Jděte ke vratům a zaujměte místo vrátného,
a zůstaňte tam ve dne v noci, až do konce roku. A tak
zlý spozoruje, že jste strážcem tohoto domu a nebude
vás již pokoušet.«
Bratr Ondřej byl dojat, když Jan zaujal jeho místo
u vrat onoho večera, avšak Jan sám byl lhostejný. Byl
vrátným domu, započal proto s povinnostmi svého slu-
žebného postavení. Když bratří přicházeli a vycházeli po
svých missijích, otvíral dveře a zavíral je. Zaklepal-li
někdo, ozval se »Pochválen buď Pán!« a odsouvl malou
mřížku v prostředním poli dveří a vykoukl ven na ci-
zince. Síň byla mrazivá místnost, s kamennou podlahou,
a on sedával na lavici, jež stála u zdi. Postel jeho byla
v přístěnku, který dříve býval šatnou, a nad ní visela
cedule s nápisem »Děti poslouchejte své rodiče v Pánu«.
Neměl společnosti kromě velkého Bratra Ondřeje, který
se někdy vykradl dolů, aby jej potěšil svou bezmluvnou
přítomností, a psa, který otálel kolem něho.
Ondřej
Jan
12
article
Byla to alespoň jakási útěcha, že byl zbaven sou-
sedství Bratra Pavla. Zvuky bratra laika ve vedlejší cele
přivolávaly vzpomínky na Glory, a musil přemáhati nad
své síly myšlenky na ni. Od té doby, co složil sliba
Pavel
13
article
sněhem na ulici, když zaslechl za sebou těžké kroky na
schodech. Byl to Bratr Pavel, přicházeje s lopatou, aby
odházel sníh. Rysy jeho byly ztrápené a svraštěné,a
mladý jeho obličej byl sestárlý a znavený.
»Věru, nemusil byste to dělati,« děl Jan. »Takto
pracovati, to není pokání, nýbrž samovražda. Promluvím
s Otcem a on —«
»Nečiňte to; pro boha, nečiňte to! Mějte se mno.
alespoň slitování! Kdybyste jen věděl, jakým dobrodiním
jest mi práce — jak rozptyluje myšlenky a potlačuje —
»Ale je to zbytečné, Bratře Pavle. Hleďte! Sníh
stále padá a bude ho ještě více.«
»To je jedno, mně to svědčí. Když jsem hodně una-
ven, mohu někdy spáti. A potom bůh jest k vám laskav,
nešetříte-li se. Jednoho dne snad mi něco poví.«
»Poví nám vše, v příhodné době, Bratře Pavle.«
»To jest lehko raditi k trpělivosti. Kdybych byl
jako vy, počítal bych dny, až by uplynul můj čas, a to
by mné pomohlo snášeti vše. Ale když jste zaslíben pro
všecek život —«
Ustal v práci a díval se přes zábradlí, a zdálo se,
že hledí v únavné dny příšti.
»Máte někoho tam, venku?«
Pavel
Věra
Jan
14
article
»Myslíte někoho —
»Myslíte někoho —
»Nějakého příbuzného — nějakou sestru?e
»Ne.«
»Pak nevíte, co to je; proto jste mi nechtěl dáti
odpověď.«
»Netažte se, Bratře Pavle.«
»Proč ne ?e
»Snad by vám to způsobilo ještě větší nepokoj.
kdybych vám řekl co —e
Křesťan.
Pavel