Ročník XXXXI

V Praze, v úterý dne II. srpna 1903.

Číslo 218.

Nn rabuta ndr přešelací s v Praze v aPialnisírati na mědle . . . . . . 2 K — nn čtvrt l.ta . . . . 6 k — s dvejí dvnákou,, K 50 a dtvt lta . .. . 7 K anh ve niskách a K 9o k na uě ke - Toštout ni: . . : 9 k o s dsoji zbsšlkoe na mění :::ko na čiurti leba-

Vítězství maďarské obstrukce. V propasť tarpejskou říti se po kratičkém neslavném panování maďarský premier hrabě Khuen Hederváry- Skoro dvacet let Tiszův ten satrapa týra vlasti věrné Chorvaty a Srby v trojjediném krá lovství — v Uhrách byl hotov za několik dní. »Náhlý byl tu konec« nejisté, klikaté jeho jízdy od Košutha k Szapárovi. Včera to oblásii smutně a skromně sněmu uherskému, jako ohla- šuje kridatár soudu svůj bankrot. Že nemůže pro nakupené překážky z místa, požádal Išlu krále za propuštění vlády své z úřadu. klerážto žádost byla nejmilostivěji — při- jata. — »Ať žije král le zajásala vítézoslavně opposice, a eljenování její ješté se zvýšilo, když Khuen Hederváry sněmu oznámil, žeJ Milosti král za účelem zřízení nové vlády ve dnech nejblíže příštích zavítá do Uher. »Tak je to správné. Tak dlužno věci vy- řizovat!« zavznělo volání z pravice do bouře potlesku všeobecného. Co živa neslavila ještě Košulova stran neodvislosti podobného vítězství nad — dvor ními kruhy vídeňskými jako dnes. Khuen Heder- váry bylť vysloveně jejich člověkem, v jehož státnickou š. kovnost skládali všechny své naděje v tísni nejhorši. A zatím několik neděl stačilo k nejtrapnějšímu zklamání. Neochvějná rozhod nost a nepřístupnost Barabašova zhatila rázem všechno umění a všechny výpočly Khue novy chytristiky; tato založila celý svůj plán na jedné ukvapené enunciaci Košutově: tento. jak známo, své doby v ohni bitev vyzval vládu Szellovu, aby odvolala nenávídénou brannou předlohu a spokojila se s normá ním odvodem — pak že strana jeho upustí od ob- strukee.

To si zapamatoval v Záhřebě Khuen- Hederváry a s tou myšlenkou operoval dále- Vymohl na rozhodujících kruzích vojenských, aby pro letošek upustily od silnějšího odvodu v Uhrách a spokojily se s normálním odvodem posavadním. Opásán touto koncessí, navštívi Košuta a vzal ho za slovo. »Zdařilo se mi,« pravil k němu, »vydobýti čeho jsi si přál: od- volám novou brannou předlohu, dopřeju tvě opposici velikého vítězství toho, dostojiš-li vlast- nímu slovu a upustíš od obstrukce proti roz počlu státnímu atd.« A syn Košutův, nechtěje rušit vlastního slova, přislíbil. Na ten slib po pulárního vůdce opposice postavil Khuen- Hederváry své křeslo ministerské a vsadi všechno. Leč již v několika dnech starý osma- čtyřicátník Barabáš zvedl odpor proti tomuto nepředloženému paktu Košutovu, ve straně ne- odvislosti nastalo kvašení a repot nespokojenosti proti Košutovi, že se dal obelstít ve slabé chvíli falešným »četníkem« Hedervárym, jejž pokládal omylem za »dobrého Maďara«, až došlo šťastně k tomu, že výčitkami ubodaný Košut vzdals předsednictví a vůdcovství strany, ba ustoupil zcela v ústraní.

Ve Vídni nad tímto »sražením hlavy« ma- ďarské straně neodvislosti zajásali. Cože prý jest Košutova strana bez Košula? Bezvládným trupem, jenž brzy propadne rozkladu. Téšili se. že za Košutem snad většína osobních přátel jeho ze strany vypřáhne. Ale zatím minul den a minul týden a strana neodvislosti se — ne- rozpadávala, nýbrž za vedení starého Barabáše dále vytrvala v nesmířitel né obstrukei, dokud nedostane se národu určité autoritativní přípovědi, kdy dostane se pěti armádním sborům uherským místo německého komanda, maďarské řeči služební kdy místo místo cizích — maďarskýeh důstojníkův. — A hr. Khuen Hederváry nemohl neviděti jak se tato pevnost opposice lidu libí, jak jest její věc populární a silnější samé osobní popu- larity Košutovy, jenž zůstal téměř osamocen »mezi nebem a zemíe. Překvapen a zmaten tímto vývojem věcí Tiszův vyučenec neštitil se v nouzi svě ha zardní hry: nechal jednat svého přítele Ladi- slava Szaparya, jenž troufal si několika sty lisícovek aspoň čivrtinu opposičních poslaneů porušit. Leč pokušitel zlou měl nehodu. Agent jeho vrazili na charakterv neprodajné a zl- činný pokus skončil zdreujícím veřejným skan- dálem. V tu chvíli byl opět Košut na svém mistě ve sněmovně a rozhorlen ohlásil trnou- címu hr. KhuenHedervárovi, že necíti se více vůči němu vázána daným slovem, nýbrž hodlá jej potírati bez pardanu, poněvadž v čele vlády uherské nelze strpěti ministra, na němž lpí i jen stin nepravosti. — Tímto virtuosním ná- vralem Košutovým do řad plesající opposice byl osud Khuenův zpečetěn. Nechť se před vyšetřujíci komisí sněmovní hájil sebe dovedněji, stin usmreujíeího podezření již ho neopoušlěl jako nesmířitelná nenávist svorné a nepřemo- žítelné opposice. Proto šel do Išlu a požádal za propuštění své, jehož se mu také dostalo.

Čekalo se, že za takou prohru krutou odemst se dnes ve svě »labuti písni« nějakým bod- nutím opposice. Avšak bůh uchovejž! An slovem netroufal se vítěznou sokyni podráždit takový respekt pud jemu nebo patronům jeh nahnala jeji nezdolná síla. Což divu, že činí za takých okolností pád ministerstva Khuenova dojem úžasného politi ckého vítězství Košutoval Vzdyť již v předvečer toho kapitulačníh doslovu poraženého ministra »vídeňské kama- rilly« sám ten polovládní peštský »Lloyd« do znal, že »nejkrajnějšílevice vyši- nula se k moci panující a vlád- nouc!« — a jen toho se děsil, že tato duši národa hýbající a vládnouci opposice není způsobilou ke vládě. Ano, v této extremní, ne zkrotné povaze revolučníků z instinktu, vedou cích stranu neodvislosti, spatřuje vládní » Pester Lloyd« vlastní ostří a povážli v o s nynější krise uherské. »V žádném druhém parlamentě světa — píše — není podobné, věčně ke vládě neschopné a přece s mohut- nými národními popudy širých vrstev lidových srostlé menši ny, jako v naší sněmovně poslanecké. — Pouze náš uherský sněm chová radikální opposici, klerá dle své celé povahy a dle svých snah nemůže býti ničím jiným než opposicí, avšuk nieméně tou měrou nesena jest proudem ná- rodním, že stala se mocným, sebevědomýma rozhodujícím činitelem moci, s nímž se vy- jednávalo a musí se vyjednávat.«

Příčinu této popularity a tohoto zmohut- nění opposice radikální shledává »Pester Lloyd« zvláště v dlouhých těch vyrovnávacích sporech a tahanicích s Rakouskem, jež prý měly za ná- sledek v Uhrách, »že i v takových vrstvách, v nichž myšlenka pospolitosti byla zapustila kořenův, nadešlo odeizení se, ba roz- hodná nechuť proti Rakousku.« — Nástupce Khuen Hedervárův bude prý míl o brovský úkol, aby tuto propasť mezi srdcem Maďarstva a duchem Rakouska překlenul, což prý jen tím způsobem bude možné, »pakliž se smířlivě a zdatně vyplní a v ži- votě provedou ony tužby národ maďarského, jež dají se srovnati s duchem díla státoprávního a ne- příčí se ani podstatě ani praktiekým podminkám pospolitosti.« Co se tím miní jest na biledni. Sám Appony i to již onehdy ve své »kandidátní« řeči široce do- vodil: Splnění královského reskriptu z 8. srpna r. 1868, jímž bylo Maďarům slibeno, že ku plukům uherským dosazováni budou za důstojníky pouze synové rodilí v zemích uher- ských a že všem důstojnikům má býti přiká- záno nejpilnější se naučení jazykům vládnoucím v plucích jejich — prohlásil za neodbytný právní požadavek maďarského národa, po němž dlužno splnití další, jako národní výcho vu vojska ve školách vojenských, opalření pluků maďarských prapory a odznaky uher- skými, zavedení maďarštiny jako řeči služební v armádních sborech uherských. To vše plyne dle názoru a přesvědčení vlastenců maďarských z ducha státoprávního vyrovnání z roku 1867. A splnění toho všeho očekávají Maďaři na- zejtří od nového ministerstva svého, jež bude v nejbližších dnech uherský král zřizovati ve vlasti uherské.

Politické zprávy domácí. Krise v chorvatské opposici. Ústřední výbor chorvatské opposice měl dne 5. t. m. bouřlivou schůzi. Před několika měsíc opposičné frakce se spojily. Nedávno „Hrvatsko Pravo“, orgán frakce, jež před utvořením sjedno cené opposice, nazývala se „čistou stranou práva“, přinesl list dra. Josefa Franka, v něm tento nástupce Anty Starčeviče prohlašoval, že chce i dále pracovati v tradicích „čisté“ strany práva. Dr. Derenčin podrobil ve zmíněné schůz prohlášení Frankovo kritice a řekl mu, že po svém obyčeji z vedlejších věcí dělá hlavní. Schůze uložila Frankovi, aby v nejbližším čísle „Hrvatského Práva“ se opravil, což Frank uči- niti odepřel. Na to jej vybídl Derenčin, aby vy- stcupil ze strany. Na Franka voláno: „Nevěříme ve vaši opposičnost!“ Došlo na bouřlivé výjevy. Schůze se rozešla bez konečného rozhodnutí. Tim je rozpadnutí spojené opposice chorva ské zpečetěno. Proslýchá se, že ban Pejačevič j příčinou jednání dra. Josefa Fran- ka. To velmi charakterisuje i Pejačeviče i Franka a jeho ,čistou“ stranu.

Pater Stojalovský před voliči. Stojalovský byl tyto dny na schůzi voličů v Bochni, kde líčil útisk a zanedbanost selského a dělného lidu v Haliči a chválil poměry v Rusku. Přítomný poslanee Stapiňský jej okřikl: »Tys. kněže, agentem moskevským a nemáš být na polské schůzi.« Stojalovský dal za to Slapiň skému pěstí do hlavy. Stojalovský ve svém orgáně odůvodnil sv stanovisko naproti Rusku článkem » Hospodářská politika Ruska«. Píše, že sice nemůže býti ob divovatelem »policejního ducha« ruské vlády ale nemůže nevydati svědectví pravdě a nepro hlásiti důrazně, že ruský systém zemědělský průmyslový a obchodní je vzorný, stokrát lepši, než v Rakousku a jiných slátech. Sedlák ruský cílí, že vláda jest jeho ochranitelem a dobro- dincem, nikoli nepřitelem, a prolo se nikým nedá proti vládě podnítit. Jihoruské nepokoje vysvětluje živelnými přičinami, k nimž někde přistoupilo ochuzení židovskými lichváři. Uniatští Rusové vranejí se ku pravoslavi. Uniatšti Rusové z Izu v marmarošské župě v Uhrách činí přípravy k návratu v lůno církve pravoslavné. Tento svůj úmysl oznámili srb skému patriarchovi v Karloveích, prosíce, abyje přijal v obvod pravoslavné patriaršie, jejímžje hlavou. Patriareh Jiři Brankovič odpověděl jim. že třeba, aby nejprve utvořili fond, z kterého by byla přiměřeně vydržována duchovní správa jejich obce. V neděli přibyla do Karlovců depu- tace těch uniatských Rusů. Deputace přinesla s sebou, čeho patrinrch žádal, a zároveň prohlá šení 361 otce, že vstupují do církve pravoslavné oznámivše svému dosavadnímu duchovnímu, že vystupují z unie s Římem. Patriarch jim od pověděl, že synod sejde se dne 8. září a ustanov jim pravoslavného duchovního.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 10. srpna. Rakousko naproti Černé Hoře. Řadu let na Černé Hoře výborně působí jako ministr vnitra Ludvik hr. Vojnovič, Du- brovčan. Přede dvěma letý byl knížetem Nikolou vyslán do Vatikánu, aby osobně s papežskou stolicí urovnal spor o kolej svatojeronymskou Římě. Poselství to se mu vydařilo stkvěle; pa pežská stolice úplně přistoupila na stanovisko Černé Hory. Od té doby byl hr. Vojnovič zle zapsán u vídeňské vlády. Rozličné prospěšné reformy ve všech obo- rech státní správy, které kníže Nikola od l provádí, vyžadují pomocníků přespolních, aby je uváděli v skutek. Dalmatinei ovšem byli první. na které muselo padnouti oko knížete Nikoly. již proto, že hr. Vojnovič tak znamenitě s osvědčil. Za tou příčinou kniže Nikola vyzva některé Dalmatince, aby zaujali na Černé Hoře vysoké hodnosti a úřady. Tak se dostali za hr Vojnovičem na Černou Horu dr. Bakotič,dr Kneževič a ještě někteři jiní.

Jedva tito posledně jmenovaní přistěhovali se na Cetyň, rakouská vláda dala jim vědět, chtějí-li na Černé Hoře úřady zastávati, že se musejí vzdáti svého státního příslušenství k Ra- kousku. Jmenovaní mužové vrátili se na to domů a černohorská vláda sama se obrátila na vídeň- skou, aby jim vymohla dovolení působiti na Černě Hoře s ponocháním státního občanství rakouského. Rakouská vláda této žádosti nevyhověla. Var sludu nás polévá nad tímto jednáním velkého státu nedůstojným. Černá Hora je vedle Rakouska tak malá, že Rakousku od ní samé nehrozi žádné nebezpečí. Jestliže Rakousko přece v dlouhé době míru ji tísní, hospodářsky po- škozuje a vyssává, intriguje atd., to jsou vesměs prostředky nemístné, abychom to jednání kvali fikovali nejmírnějším slovem. Když ale ve volbě malicherných, nevybíraných a nizounkých pro- středků rakouská vláda zachází tak daleko, že ani nedopoušti, aby jeho občané na Černé Iloře úřady zaujali, to v mezinárodních stycích pře vyšuje míru všeho slušného a dovoleného. Rakousko-uheršti Slované vynahradí Čern Hoře upřímnými sympatiemi tuto nepěknou, vší noblezsy prostou nepřízeň vídeňské vlády.

Stávka v Kyjevě. Železniční dělníci v Kyjevě zahájili minulou středu ráno všeobecnou stávku. Správa dráhy plakáty je vyzvala, aby ti, kteří z práce vystupují dostavili se do kanceláře k zúčtování. Zároveř dala dílny zamknouti. Odpoledne dělníci přišl do dílen. Našedše je zavřené, začali se kupit v hloučky. K nim přidali se stávkující dělníci sousední Jihoruské továrny na stroje. Utvořil se dav 2000 lidí, jenž zahradil cestu po celé šířce. Bylo s nimi nejprve vyjednáváno a když se ne- rozešli, bylo posláno vojsko. Vojsko snažilo se je vytlačiti bez výstřelu, ale když dav počal vojsko kamenovati a ranil policejního úřadníka, dů stojníka a několik mužů, dán povel vystřelit Vystřeleny dvě salvy. Padli tři mrtví a 24 raně- ni. Stávka tím neutichla, naopak dělnictvo tak z jiných závodů k ní se připojilo. Dosud stávkuje dělnictvo 15 továren

K historii srbské kralovraždy. V „Beogradských Novostech“ promluvil o krvavé noci 11. června tehdejší policejní pre- fekt bělehradský, Božidar Maršičanin. O osudné noci nevi mnoho. Byl v policejní kasárně, neměl tušení o tom, co se děje, o zavraždění králov- ských manželů dověděl se po telefonu, taktéž o tom, že se ustavíla prozatímná vláda. Prof. Mile Pavlovič, jenž v posledních letech byl su- spendován (bezpochyby zásluhou Maršičanino- vou), mu telefonoval z ministerstva vnitra, že je (Maršičanin) pensionován. To jsou vesměs momenty operetní, které ukazují příštímu básní ku srbské kralovraždy, kde má hledati komický živel, aby dostal protiváhu k úžasné tragedii Avšak prostomyslnosť, která se jeví v těchto de tailech, je nám zárukou, že Maršičanin povídá pravdu. Potud zasluhuje povšímnutí i to, co Maršičanin mluví o sobě.

Důležité jest jeho svědectví o intimných peměrech na královském dvoře v posledních mě- sících života Alexandrova a Dražina. O tom za- jisté málokdo může tolik věděti, jako Maršičanin On tvrdí, že láska Alexandrova k Draze do po- sledního okamžiku nikým nebyla otřesena. (Nen tedy pravda, že již již povoloval těm, kteří mu radili, aby Dragu, třeba ji sebe vřeleji miloval. zapudil pro její neplodnost.) Ve věrnosť vojska měl Alexandr nezlomnou důvěru, již nikdo ne mohl zviklati. Nedůvěru měl a bál se pouze ci vilistů. V posledních dnech svého života Alex- andr Maršičaninovi řekl, že dostal psan od své matky Natalie, v kterém mu psala, aby Dragu bez meškání za- pudil, sice že brzy zahyne s ní. Za lež označuje tvrzení Vladana Dorděviče, že mu (Maršičaninovi) král poručil zavésti dceru jistého ministra do vykřičeného domu. Rozkan takový mu nikdy nebyl dán a Maršičanin by h nebyl uposlechl. Maršičanin praví, že svým časem uveřejní obšírné paměti a vynese v nich věci, nad kterými užasne svět.

věpolední . . . . . . . . 3h

Nový ruský obrněneo. Námořní ministerstvo chystá se k stavbě nové obrněné lodi, jež jak svými rozměry, tak silou stroje svého bude největším korábem toho typu v ruském loďstvu. Zdélí bude 430 stop, zšiří 80 stop, zhloubí 26 stop; obsah vypočten na 16.500; stroj bude míti silu 18.000 koní, rychlosť 18 uzlů za hodinu. Vyzbrojen bude 4 děly 12palcovými a 12 osmipalcovými při8 věžích. Státi bude 11 mill. rub. Ministerský předseda Combes na učitelském kongressu v Marseillu. Záhadná událost, která přihodila se v ne- děli dne 9. t. m. v Marseillu za návštěvy minister- ského předsedy Combesa, není dosud vyjas- něna. První zprávy oznamovaly, že po voze, v němž jel Combes z hostiny, vypáleny byly Italem Picolem dvě rány z revolveru, ale úřadní zpráva to popřela. Ha kočár prý vystře- leno nebylo. Jakýsi Dachino Apostio hodil na kceár ministerského předsedy „rajské jablko“, jež zasáhlo pouze gardistu na kozliku. Při pro- následování Dachina Apostia vypálil ve vzdále- ností asi 100 metrů od presidentova kočáru jeho soudruh Ital Picolo dvě rány z revolveru. Picolo byl prý napilý a popírá, že by byl vystřelil.

Ministerský předseda Combes zavítal do Marseillu na kongres učitelů a učite- lek celé Francie a ujistil učitelstvo v od- povědi na několik dotazů blahovůlí vlády, dě- koval mu za vérnost k republice, kterou ne- otřásl ani boulanžismus, ani nacionalismus a velebil učitele jako apoštoly republikánských idei budoucnosti. Combes byl při svém příchodui při opouštění schůze učitelstva nadšeněa bouřlivě pozdravován, ale ozvalo se také pískání a různé výkřiky, které přehlušeny byly voláním: „Sláva Combesovi! Pryč s flandáky Zatčeno bylo na ulici 8 osob V poledne po kongressu uspořádalo učitel- stvo slavnostní hostinu, které se zúčastnilo 3500 osob. Combes, ministři Pelletan a Bris- son byli při příjezdu nadšeně vítáni, ale znovu ozvaly se i zvuky protestní. Hostiny, jež měla neklidný, často i bouřlivý průběh, zúčastnili se také čelní senátoři, poslanci a generální radové marseillského departementu. Před Combesovým přijezdem zpívali její účastníci „marseillaisu“ a internacionálové vy- pískali nynějšího marseillského maira Chanota, protože jest jim málo socialistickým a uspořádali ovace jeho předchůdci Flaissieresovi. Za hostiny, jež byla originální tím, že nikdo na ni neobslu- hoval a každý byl nucen, přichystaná na stole studená jídla vzíti si ze své nádoby sám, což učiniti musil i Combes, bylo veliké vedro, kter zavinilo všeobecný neklid. Řečníkům nebylo téměř rozuměti a an Brisson nemohl si zjednati žádoucí klid.

Když konečně několik účastníků hostiny, kteří tropili největší povyk, mezi nimi i zástupce proti- ministerského listu, byli ze sálu vyvedeni, po- vstal ministerský předseda Combes a proslovil řeč, trvající 11/ hodiny. Pravil, že uvítání, jež mu v Marseillu uchystáno, jest důkazem, že všechny skupiny většiny schvalují, by se po- kračovalo v nynější politice vládní. Různé pro- jevy z poslední doby ukázaly, že celá Francie je srdcem a duší na straně vlády a že schvaluje jednání těch, kteří hájili zákon proti řeholím. Vláda při tomto hájení nikdy práv svých nepře- kročila, ale neomeškala ani žádné ze svých po- vinností. Řečník uváděl pak, co dosud v provádění zákonů učinilo se proti kongregacím a co ještě zbývá učiniti, a káral chování vysokého kleru, který prohlásil se s řeholemi solidárním. Vůči této solidárnosti musí se pevně sraziti všichni republikáni. Jejich společného postupu jest však také třeba k rozřešení jiných problémů, ze- jmena k odstranění zákona Fallouxova, dále při zákoně o důchodkové dani a zákonech o pensích a starobním zaopatřování. Combes skončil svou, častými projevy sou- hlasu provázenou řeč provoláním slávy městu Marseillu a budoucnosti republiky. Při návratu z hostiny na prefekturu přiho- dila se ona záhadná věc, o níž jsme se již zmí- nili. Vůči úřadní zprávě, která popírá, že by na ministerského předsedu byl učiněn attentát, sděluje „Berl. Tageblatr: „Když ministerský

FEUILLETON. V Lednici. Chvilka nálady z jižní Moravy. Napsal Fr. Novák Zajeli jsme si zase po řadě dnů k luznému koutku země, k oase, každým jarem k sob zvoucí z nedaleké dálky. Květen nadýchal všeck svými vůněmi, žhoucí slunce vylíbalo ze země kde který květ po nočním deštíku, v jehož vy- čkávaný šumot zaburácely hlasy hromu a zasví tily modravé blesky... Oh, jitro plné nádhery vlhké vůně, tepla a světla! Píšťala zapískla pro- nikavým, ječícím signálem a vystupujeme v Po- divíně v malém hloučku známých . Zde spí ten kraj jako obrázek v zeleném rámci z hájů a řad vrb a sadů, zrobeném. Z šestnáct let, jaká všude pronikavá změna. Ty štihlé stromy podle cesty, proplétající své větve v úchvatnou klenbu, byly tehdy mladinkými stro- mečky, jednou rukou obejmouti se daly. A dnes! Tůně vodní, řečiště, dávno opuštěné, třpytí se v jich sousedství. Mosty dřevěné je přepínají, elipsovité listy leknínů po nich splývají a z bahen jejích dna vztyčuje se dlouhý stvol těch krás- ných rostlin a vznáší sněhobilý kalich lekninu nad vodní hladinu. Chřástal se ozývá z luk opo- dál, kde třpytí se celé pásy pryskyřníků a červe- nají shluky kohoutků! Ze sadů zní zpěv ptactva .. Mladý sportsman s kyprou židovkou při- chází naproti.

Vrbovým proutkem švíhá si do vzduchu, Papirosa visí mu v kyprých, sílně červených rtech, pod nimiž se černá první chmýř. V úboru cyklisty směšně se vyjímají jeho vrabčí lýtka. pokrytá černými punčochami. „Wundorschön, Lotti!“ zasykne k slečinc vedle cupající, a jakoby nás chtěl omámiti svým štěstím, vezme krasavici před námi kolem pasu a strhne ji lehce ke svému boku a foukne jí koui cigarety do obličeje. Velký smích, rozpustilý výkřik — — Poslední dřevěný most nad nejhlubší tůní a koruny stromů parku lednického rozšuměly se nám v ústrety. Široké louže po levé straně cesty vysušily, odvodnivše je příkopem, hluboko vyhozeným, že malé sledy po nich zůstaly. Les Nikidorf vítá naše kroky. Zelený pažit mezi jeho stromy, bujný podrost křovin a zesílený kon- certní zpěv ptactva. Vrkání doupňáků, smích kukaček, ťukot datlů a broukavý hlas dudka splývá v modlitbu slavičí a švehol drobného zpě- váctva lesního. Nízká zíďka sběhla k chodníku. Obejdeme ji, a cestička zatáčí se oklikami pod loubím starých dubů a lip, vždy podél Dyje, křo- vinami, kde kvete hloh a stojí melancholické kaliny, plné bílých chomáčů květových. Náhle po levé straně otevřela se vyhlídka. Cestička dále se ve spleti zeleného klenutí odbočila velikým záhybem od cesty a přeběhla až k mostu k sil- nici. Dvéře, zde do parku vedoucí, jsou otevřeny ve sváteční chvíli svátků svatodušních. Vstupujeme. Dyje nám zašuměla v ústrety. Chlad mile

občerstvuje. Klobouk leti dolů se spoceného čel v předsíni chrámu přírody. Stojíme u Babylonu Massivní sloupy obepíná u dřiků zeleň rostlin Lavička z černého mramoru zve k odpočinuti Pod chladnou klenbou halíme se ve svrchníky lehce přes ramena přehozené, a oko bloudí utě šujícím pohledem po hladině rybníka. Dvě bíle labutě tam vážně plovou. Racek chechtavý, zde sídlo si zvoliv, vesluje nad hladinou v křivo- lakém letu. Větve ohromného liliovníku pokyvují v lehkém vánku nedaleko u cestičky, ve stro mech se ztrácející. Zamračilo se. Kupy mračen navalily se n nebe a citelně se zároveň ochladilo.

Procházka jest příjemnější, neboť sám vzduch svým vlhkem ji zpříjemňuje. Peklo .. vodovod... most čínský před ním ... Podivné hračky sem mezi stromy listnaté a tisy roze- stavené! Zjevy turistů noři se se všech stran Toiletty dam svítí barvami, světlé slunečníky maloměstská noblesa. Je dnešní den dostave ničkem dalekého okolí. I Vídeň vyslala hojně výletníků. Jejich němčina liší se od ubohého ná- řečí zdejšího hned prvým poslechnutím. Přejdeme most, kde v hloubce vlny Dyje hučí u vodárny, a vystoupíme k zámku, pohádce knižecí, s pyšným klidem v rajské okolí k ná- vrší. Pavlány a portály, verandy, fialy, chrliče. okna, římsy, věže a vížky — vše splývá v sou- ladný celek, dýše něhou a krásou. Palmy sklen- níku, ohromné vějíře cykasů, několikametrové listy banánů, směs azalei a květů, ukrytých vli- bém, ač přece drsném ovzduší krajiny pod skle

něnou klenbou, unášejí svými výdechy. Ach. ano, sám tu býti, sám a ne v onom množství tis- níeiho a divícího se obecenstva. Jak vnímal by člověk sladkou nádheru místal Milý, šedivý, starý pán, Polák rodem, klíčník zámecký, provází nás komnatami. Z jedné do druhé vede, na poklady upozorňuje, podrobnosti vykládá. V knížecí oratoři jsme postáli, kde níže v chrámě slovácký lid právě německé Otčenáše odříkával, pak v „sále předků“, kde praotcové a příbuzní Jeho Jasnosti s rámců hrdě patří na přecházející zevlouny a řadou dalších komnat. Těžká vrata zámecká zavřela se za námi Výdechy květinových záhonů znova nás obklo pily. Pestří se všemi barvami před jižním křídlem zámku, táhnou se daleko, až kde počínají sklen níky s množstvím jižního ovoce, vína a zeleniny Unavený krok pomijí ta místa. K „ostrov růží“ jsme zaměřili. Nemluvný Charon převáží nás k jeho břehům na prostorné loďce. Sta kmenů růžových tu vysázeno. Doba rozkvětu ne nastala dosavade, nádherné květy skrývají se dosud v natékajících poupatech. Nejdéle do čtrnácti dnů však rokvetou v oslňující svůj půvab.

Společnost se rozdělila. Čásť dává se k mě- stečku do hostince. Zařídili se tu na velkou návštěvu, s vý- běrem mistností, kam měšťáctvo velikých měs chodí probijet volný čas svých neděl. I chantány tu mají. Vídeňské „šramle“ baví tu obecenstvo kon- certními produkcemi, komikové přednášejí ví- deňské kuplety a „vtipná“ duetta „vom Hlerr Nafratil und dann dem Pospischill“ a veršované šoufky z „pemáků“; — a většina „pemáků““, nyní zněmčilých „bürgrů“, tleská a směje se těm slátaninám . .. Také vídeňskou sklepnici tu mají. Vysoká. přibledlá, s havraním vlasem pronáší se mezi rozestavenými stoly zahradní restaurace, roz- hazujíe své úsměvné pohledy mezi shromážděné panstvo. K naši tiché zábavě domlouvá se s ní o svém objednání přítel tvrdošijně po česku. Omlouvá se, že „tšechiš“ nerozumí. Wolfián jakýs, vedle u stolu, vmísil se v hovor. Statečně pomáhá sklepnici. „To tady v Lednici nemusíte!“ „Eisgrub ist urdeutsch.“ Po opakovaném kupletu vyšel jsem ven. Sám a sám do městečka, ponořeného v únavu svátečního odpoledne. V přízemním domku pěkného domu, v tiché ulici jest otevřeno okno. Havraní hlavinka opírá se tam o bílé ruce. Naše dávná známá, návštěvou zde meškající. Snad ani mne nepoznává, neuvědomuje si. Zmizela za bílou záclonou. A jiná hlavinka, rusá a krásnější, opírala se tam také kdysi před léty v tklivém zadumání. A došla klidu pod onou střechou, pokrytou zčer- nalými křidlicemi. — Nic již ji nebolí. — Snad její památka láká bloudicí kroky sem a volá k sobě přešlé vzpomínky ...