Románová příloha „Národních Listů“ k číslu 217. ze

dne 9. srpna 1905.

Různé zprávy.

Rychlá justice. Známý madridský satirista Eugen Schmidt píše v jedné z madridských revuí: Francouzi opatřují ve- řejné budovy trojicí kouzelných nápisů: »Volnost — rovnost — bratrství.« Docela i na průčelí trestnic jsem ta slova četl, což právě nejlepším jest důka- zem okolnosti, že se rčení ta nesmí bráti vždy na citlivé vážky . . Než, Francouz klade značnou váhu na formu věci a její zevnějšek a tam, kde ono rčení vidí napsané, také za to má, že ani ve sku- tečnosti neschází... Bismark jednou pravil: »Kdyby se každému Francouzi vyplatilo denně 25 lískovkou a při tom se mu křičelo do uší »Vive la liberté !- jistě že by považoval bítí za věc vedlejší a ne- patrnou .. Rovněž tak domnívají se Francouzi, že jsou pány oslavované svobody již z té příčiny, že ono slovo spatřují na každém nároží. Ve skutečnosti však věru ani nevědí, co svoboda jest. Z evrop- ských národů mohou to věděti snad jen Angličané V Anglii panuje skutečně osobní svoboda a nastal by ohlušující křik, kdyby se jí jeden druhému do- tekl. Ať už by poškozený byl konservativcem či li- berálem, anarchistou, nebo vojínem armády spásy vše protestuje, děje-li se mu křivda. Ale ve Franci tomu zcela jinak. Tam může policie klidně každého zatknouti uvrhnouti do vězení a nikdo se o chuďasa více ne- stará. Když ruský car zavítal poprvé do Paříže, za- vřela policie všechno, co jen z daleka páchlo nihi- lismem. Na týden před příchodem carovým byl schytán kde kdo — za týden potom byli opět zajatci propu- štěni na svobodu.

Čestných prohlášení či snad omluv ve Franci nikdo ani nezná. Přítomná doba jest všeho toho, co tu řečeno, skvělým dokladem, vzpomeneme-li jen na famosní anarchistický »attentát«, podniknutý na krále španělského. Již od počátku tvrdilo se ve veřejnosti, že vše, co se tehdá přihodilo, byla jen šalebná hra, nalíčená se strany španělských špiclů. A věru, že čím déle věc trvá,tím pravděpodobnějším zdá se býti onen výklad. Uplynulyť bezmála již tři měsíce od doby, kdy policie zatkla asi tucet lidí, kteří s k anarchistickému smýšlení zcela otevřeně hlásili a kteří jen právě z těchto příčin a pak pro svůj špa- nělský původ podezřelí jsou z domnělého »zločinu«. Někteří z nich musili ovšem býti za několik neděl z vyšetřovací vazby propuštěni, ale aby přece jen tak beze všeho nevyvázli, byli alespoň úřadně ze země vypovězeni. Jenom tři lidé ještě zbyli. Tráví dosud za mří žemi, aniž vyšetřování jen o krok ku předu postou- pilo a aniž nejmenší vina jim byla dokázána. Když po dobu šesti neděl každodenně podrobováni byli výslechům, ač věc k ničemu nevedla — odebral se pan vyšetřující soudce konečně na prázdniny. Dnes už opět mešká v úřadě a »pokračuje« ve vyšetřo- vání. A jak dlouho ještě bude pokračovati, není do- sud známo ... Závisí zcela od jeho vůle, protáhne-li věc snad na dobu několika let. Možno též, že se ko- nečně některý z obviněných raději z pouhé nudy —

dozná, jen aby afféra vzala nějaký obrat, aniž bys byl něčeho zlého vůbec býval dopustil. Humoristé Courteline a Alphonse Allais předví dali dávno tohle vše a zpracovali to také přiměřeně ve svých světoznámých hrách. Methoda není právě zlá: buď zemřeš ve vazbě, nebo se přiznáš k vině. ať jsi něco spáchal nebo ne. Jinak věru nepočínali si ani středověcí soudcové, jenom že s tím rozdílem, že neopatřovali okolí svého působiště lákavým napisem: »Volnost — rovnost — bratrství.

= Velké sluneční skvrny. Mezi harvardskými hvězdáři nemalý zájem vyvolaly dvě obrovské skvrny na slunci. Umístěny jsou v těsném sousedství neda- leko středu a na pravé straně. Průměr jejich vypo- čítává se na 100.000 mil — dvanáctkráte větší než průměr zemský. Když poprvé minulého pátku se ob- jevily, nebyly jasně vidítelny, avšak nyní mohou býti v Bostoně dobře viditelny prostým zrakem, na- hlíží-li se na slunce začazeným sklem. Zdali panu- jící vedro způsobeno jest těmito skvrnami anebo vůbec má s nimi jakýsi styk, není známo. Wm. P. Gerrish z harvardské hvězdárny vyjádřil se o tomto zjevu následovně: »Sluneční skvrny nejsou neoby- čejnými, ale dosti hustými, Nynější vzbuzují zájem zvláště obrovskými rozměry. Učenci až dosud se ne- shodli v okolnosti, zdali mají jakýsi vliv na po- větrnost či ne. Snad mají, ale nemůže to býti do- kázáno.« Každá skvrna sestává z nmbry čili temné- ho středu, obklopeného jasnějším okrajem. Tvar skvrn jest nepravidelně oválový. Panuje náhled, že skvrny ty jsou nahromaděním stlačeného plynu, obsahujícího pevnou látku; avšak všichni učenci ne- jsou stejného náhledu a někteří astronomové se domnívají, že skvrny jsou skrušením, stlačením po- vrchu slunečního anebo těles, pohybujících se ze země na slunce. Dnešní, v Americe pozorovatelné skvrny na slunci jsou největšími, jaké kdy objevily se v posledních letech.

= Velký zázrak v Athénách. Tuto neděli slavil se v Athénách svátek Aghiy Moviny, které jest za- svěcen kostelíček, ležící mezi Akropolí a Theseem. Jako obyčejně putovalo k bohoslužbě tisíce pobož- ných lidí, mezi nimiž ovšem převládalo krásné po- hlaví. Většina dam těchto byla žlutozelené pleti kterou pokrýval nátěr pudru. Ty řecké krásky, o kte- rých blouznivci vypravují, nalezneme jen v Turecku. Když mše počala, přivedli k oltáři šestnáctiletého chlapce, který byl 10 let němý a potrhlý, čili dle projeveného mínění kněží posedlý čertem. Když do- vedli hocha před obraz Aghiy Moviny, položil pop na jeho hlavu ruce a evangelium a odříkával nad ním zvláštní formule, jež se prý přečasto osvěd- čily. Čtyři silní muží a pět žen drželo chlapce, neboť počal křičeti a svíjeti se, pokoušeje se vymknouti se a utéci z kostela. Ačkoliv mu »duch«, sídlící v něm, dodával neobyčejnou sílu, nemohl se hoch spasiti útěkem, tak že konečně utichl. To trvalo asi půl hodiny. Potom mu položil pop obraz Aghiy Moviny na obnažená prsa a počal od- říkávati jiné zaříkací modlitby. Byl to poslední zápas s ďáblem. Chlapec vzdychal a svíjel se ještě několik minut křečovitě; náhle však osvěžil a roz- hlížel se udiveně po svém okoli, jako by nevěděl,

kde se ocitl. V kostele nastalo hrobové ticho, jež s proměnilo v jásot a pláč, když chlapec náhle vy- slovil slova: »Helena Movina«. Tu se zdálo, že se všichni přítomní minuli rozumem a jako šílení hrnuli se ke svatému obrazu, by jej zulíbali a vy- prosili si milost. Ženy nedbaly svých nedělních šatů a pestrých klobouků a draly se na kole- nou k obrazu nebo pokoušely se dastnti se k němu jedna přes druhou. Strašný zkek trval dlouhý čas, až se popovi podařilo zjednati ně- jaký pořádek, Ten však netrval dlouho, nebot některé ženy, které tajemství pálilo do jazýčků a které se nemohly vedrati do kostela, pospíšily si sděliti zázračnou událost přítelkyním v městě a asi za hodinu byl pobouřen ženský rozumný světv Athénách tak, že se ještě dopoledne sebralo několik tisíc dam ze všech tříd a stavů okolo kostela. Do- stavilo se tam i mnoho mužů, kteří se musili držeti ve slušné vzdálenosti od žen, jelikož ony nechtěly se vzdáti přednosti a zaujaly proti nim hrozivé po- stavení. Co to značí, ví každý, kdo ve svém životě přišel do styku se ženskými, jež se považují ohrože- nými ve svých výsadách a právech ... Shon bude jistě trvati ještě několik dní a bude míti za násle- dek, že za panujícího horka několik poblouznilců vůbec o rozum přijde.

Lidové divadlo ,Urania“ v VII. části Prahy. V zahradě I. pražského měšť. pivovaru. Začátek o 7. hod

Ve středu 9. srpna.

Novínka. Vzdělanci. Novinka. Hra ze života o třech jednáních. Napdal V. Leon, Přeložil V. Táborský. Režisér B. Lachman,

Aréna na Smíchovň (bliže Palaokého. Ve středu 9. srpna. Začátek o 7. brod. Cyklus her ve prospěch českých žurnalistů. Večer XIII. Vodník Apajuna. Komická opereta o třech jednáních. Text napsali R. Genné a R. Zeel. Přeložil Jindřich Böhm. Hudbu složil J. Millöcker. Režisér Josef Kubík. Denní prodej lístků u knihkupce pana Urbánka. v Praze, vedle Národního divadla a v trafice proti zimnímu divadlu na Smíchově. 17247 na Král.

Pištěkovo lidové divadlo vinet rodeo

Ve středu 9. srpna.

Začátek o 7. hod. Lidové představení při malých cenách. Pražské švadlenky. Fraška se zpěvy o pěti jednáních, Hudbu i slova na- psal O. Faster. 17241

Zítra ve prospěch pana Františka Paclta: Únos Sabinek.

»Ach, to bych řekl, že jste asi měl z nás švandu !« řekl Scipio, »To mne také vždycky jaksi uspokojuje, když pozoruji, jak se jiný hrabe. Vy snad jste filosof, ale možná, že jsme zde dva při tom zúčastněni,« Na tváři Virgiňanově jevil se nyní zřejmý souhlas. »Dle svých nohou,« pravil, »jste zvyklý sedlu.« »Říkalo se, tuším, o mně, že jsem mu zvyklý.« »Dle svých rukou,« pravil opět Jižan, »nechytal jste poslední dobou mnoho býků lassem. Kuchařil jste, či něco takového ?« »Poslyšte,« odsekl Scipio, »povězte mi teď nějak, co mne čeká. Učiňte závěrek dle mých úst.« »Rmoutí mne vskutku,« odvětil vlídný Jižan, »že nemáme tu ani kapky ničeho.« »Ach, připijte si se mnou v městě!« zvolal Scipio. »K smrti se mi libite.« Virgiňan vrhl pohled na restauraci, jež stála právě za nádražím a zavrtěl hlavou. »Ale vždyť to není odsud daleko k whisky!« nale- hal druhý naříkavě. »Nu, sestupte. Já se jmenuji Scipio le Moyne. Ano, koukáte, mám-li mosazné náušnice. Ale já nemám žádných náušnic. Byl jsem bílý již po sta let. Sestupte. Mám čtyřicetidollarovou žízeň.«

»Vy jste zajisté běloch,« počal Virgiňan. »Avšak . ..« Tu ve voze opakovali: Jsem divoká a huňatá a plná blech; těžko se vyčesám v kolenech, jsem vlčice od Hořké říčky a noc je má, bych mohla vý—ý—ýt—

Plechové krabice kutálely se mi pod nohama. Prováděli jsme pravé dostihy. Dva z nás mávali klobouky a nemi- nulo ani vteřiny, aby některý z nás nekřičel. Znamenalo to pro nás dvacet čtyři hodiny. Snad se nám nepodařilo upoutat na sebe pogornost ve vlaku, ačkoliv by se tento výklad zdál monstrósním. Když vlak dále se hnul před našimi zraky, hladce, lehce a posměvačně, vpadl Seipio ihned ve volný krok a my dva jsme ho předběhli a přišli jsme celí zoufalí na prázdné nádraží. Vlak již jel. Ještě sice odfukoval v pře- stávkách, jak to činívají bokomotivy při výjezdu, tak trhaně a po kousku, jako když se poti a funí. A naše pravé povahy nestřeženě vyhrkly. Kopl jsem do svého vaku a potom jsem náň usedl, oněmly. Krátký spustil hlasitě. Vyzradil nám všecko své skromné tajemství. Chodil sem tam bez cíle, naříkaje. Přišel o místo a jmenoval i farmu. Hrál v karty a jme- noval i s kým. Prodal koně a sedlo, aby zastihl tímto vlakem svého přítele a zmínil se i, co by ten přítel byl pro něho udělal. Vypověděl celou litanii nářku a jmen o vzduchu, jakoby tomu vzduch rozuměl. Zatím došel Scipio nesmírně pohodlně na koleje. Vstrčil ruce do kapes a hlavu obrátil za vlakem již velice malým. Jeho unylé modré oči se přimhouřily až na štěr- binku a on pozoroval zadní vůz a nejasné chumáčky kouře, valící se na západ mezi nakupenými chlumy. »Máš štěstí, že jsi už z dosahu,« pomyslil jsem si. Ale Scipio teď k němu promluvil: »Tak ty si myslíš, že's mne tu nechal v zadu,« počal lehce mazlivým tonem. »Ty jsi ještě dítě na takové -Vírgiňan“. 149 —