Románová přiloha „Národnich Listů“ k čislu 216. ze dne 8. srpna 1905.

Různé zprávy.

Kantinská millionářkou. Posledního července konán byl, jak jsme se již zmínili, v Paříži tah novinářské loterie. Hlavní vý- hra obnášela million franků. Poněvadž losy byly roz- šířeny ve všech kruzích francouzské veřejnosti, byl tah losů provázen téměř zimničním zájmem celé Francie. Kdo bude šťastným majetníkem millionu? Dne 31 července o 8. hodině večerní roznesla se v Paříži zpráva, že hlavní výhra připadla číslu 2174 a serii 77. Druhého dne z rána ohlašovaly pa- řížské listy, že šťastný los náleží paní Hoferové, kantinské 28. pluku dragonů v Sedanu. S jakou ra- dostí asi paní Hoferová přijala zprávu, že jí přes no spadl do klína million? Smála se, plakala, jásala či upadla překvapením do mdlob? Všechny tyto otázky střídaly se navzájem a zástup zpravodajů pa- řížských listů vypravil se parníkem do Sedanu, aby se o stavu věci informoval. Ale paní Hoferová ani neplakala, ani se nesmála, ani nejásala, ani neupadla do mdlob, když se o po lednách 1. srpna dostavil do její kantiny nevšední host, ředitel filiálky peněžního ústavu »Credit Lyon- naise a paní kantinskou oslovil: »Madame, nahlédl jsem právě do tažební listiny a zjistil jsem, že los číslo 2174 serie 77 vyhrává million franků. Jste prý majetnicí toho losu. Jest tomu tak.« »Ano,« zněla klidná odpověď. Paní Hoferová při- stoupila na to ke kuchyňskému stolu a ze zásuvky vyndala los. »Přijměte nejvřelejší blahopřání«, zvolal ředitel.

»Nepřijímám nic takového«, usmála se paní Ho- ferová, »vždyť se také mohla přihoditi tisková chyba . .. Nechtěl byste, pane, dříve telefonovat do Paříže ?« Ředitel odebral se na to s paní Hoferovou k te- lefonu a zazvonil na »Credit Foncier«. Sám guver nér banky objevil se v Paříži u telefonního aparátu. A poněvadž paní Hoferová držela jedno ze sluchá- tek, zvěděla z úst guvernerových šťastné cifry svého losu. Nebylo dalších pochybností. »Pane řediteli« usmívala se panička blaženě, »děkuji vám z plného srdce za blahopřejný projev.« Zpráva, že se paní Hoferová stala přes noc mil lionářkou, rozlétla se zatím po městě a přáteléa známí přicházeli jí gratulovat. Potom vešla paní kan- tinská do jedno ho z konfekčních závodů, abysi koupila letní bluzu za 15 franků. Při tom sdělila s prodavačkou, že vyhrála million. Prodavačka za- bodla do ní překvapené zraky a teprve po chvíli se ptala: »Nepřála byste si snad, madame, jemnějšía dražší bluzu? —« »Není třeba,« odvětila millionářka, »bluza za 15 franků mi postačí . . .« Za několik hodin potom objevil se v kantině pan Emil Berr, zpravodaj pařížského »Figara«, aby paní Hoferovou podrobil interviewu. A byl osůbkou paní Hoferové přímo unešen. »Paní kantinská«, vypravuje pařížský redaktor ve svém referátě, »jes roztomilou ženuškou, vdovičkou čitající sice 38 roků, má však vzhled dámy mnohem mladší. Jest čilá, zdravá, má něžný nosíček a šelmovská očka. Nebyla mou návštěvou nikterak vzrušena, »Můj nebožtík,« pravila mi, »byl Elsasan, rodina jeho však byla

původem švýcarskou. Byl to věru proslavený rod. neboť můj manžel byl pravnukem slavného Ondřeje Hofera, jenž roku 1809 stál v čele Tyrolanů proti Francouzům.« »A co nyní počnete, madame, s millionem?« pta jsem se. »Mám vnuky a vnučky, buďte ujištěn, pane, že se jim zle nepovede — a pak, pomněte jen, co je na světě chudých« .. »Madame, jsou také spekulanti, kteří přijdou vás přemlouvat a nutit do obchodních podniků.« Paní Hoferová zamžourala šibalsky očkama »Kdo by mne chtěl ošidit, musil by si časně z rána přivstat,« řekla a dala se do smíchu. V té chvíli objevil se ve dveřích muž s apa- rátem v ruce, jenž se v místnosti jenom otočila opět zmizel. »To jest ode dnešního rána šestnáctý fotograf,« podotkla paní Hoferová, »jak vidíte, stala jsem se pro slavenou ženou« .. Millionářka-kantinská podnikla již příslušné kroky aby sirotci, kteří vytáhli čísla šťastného losu, byl jí přiřknuti za vlastní.

= Podrobnosti o příšerné vraždě; již spáchal le- kárník Artur Devereux v Londýně, přinášejí noviny v rubrice ze soudní síně. Zmínili jsme se o věci již podáním stručné telegrafické zprávy, kterou tímto doplňujeme: Devereux bydlel v městské čtvrti, zvané „Tensal Rise“. Choť jeho byla mladá a byla matkou tří dítek, z nichž dvojčátka narodila se před třemi roky. Manželství Devereuxových bylo z počátku šťast- ným a spokojeným. Později však znesvářil se Deve- reux se svojí tchyní, kterou donutil k tomu, že musila neprodleně opustiti jeho domácnost. Od té chvíle byly pak mrzutosti mezi manželi na denním pořádku, nebot paní Devereuxová ujímala se své matky Heieny Gre- goryové roti veškerým nájezdům a poznámkám svého muže veimi energicky. V dubnu letošního roku navští- vila tchyně byt své dcery přes to, že zeť jí návštěvu odpíral a tu, nalezši byt uzamčený, zvěděla od sou- sedů, že se rodina Devereuxova dávno vystěhovala.

Tchyni však se zdálo tvrzení toto podezřelým, protože ji dcera o podobných úmyslech neuvědomila i ode- brala se stará žena na policii, kdež své pochybnosti prednesla. Zároveň oznámila tam, že dle vypravování sousedů dal prý její zet jakousi plechovou bednu vynésti na půdu, kdež prý ji uschoval. Tchyně pozna- menala, že v pedně té nebude asi nic jiného, nežli — mrtvola její dcery... A domněnka tato se také skutečně potvrdila. Policie dala pednu snésti a vyra- zivší víko, spatřila tam rozsekané kusy mrtvoly tří lidských těl. Při líčení — jak jsme ostatně již také uvedli — choval se obviněný vrah s neobyčejnou chladností, mluvil o přihodě, jakoby o čemsi zcela malicherném a lhostejném. Tvrdil z počátku, že prý žena spáchala vraždu a sebevraždu z té příčiny, po- něvadž prý se pohádala osudného dne s obžalova- ným a pak prý ze zlosti otevřela jeho pracovní stolek, odkudž vyndala lahvičky s morfiem a roztokem chlo- roformu, čehož prý požila. Průběhem dalšíno líčení zapřádal se však žalovaný v samé odpory, takže po- rotci naprosto mu víry nedali a po 10 minutové úradě jej uznali vinným a odsoudili k trestu smrti provazem. Příšerná událost vzbudila po celé Anglii ohromnou sensaci.

= Labužníci a milovníci ústřic nemusejí se ani letos obávati, že snad se jim v příslušné době ne- dostane náležitého požitku na zamilované pamlsce. Urodí-li se letos všeho tolik jako ústřic, jest opravdu svět sídlem blahobytu. Dle úřadních zpráv statistické kanceláře z Colnesu, „rodiště“ to ustřic „nativek“, vy- nesl letošní lov neméně nežli 100,000.000 kusů ustřic. Nelze popříti, že to pro Colchester přímo životní otázkou i není divu, že obecní representace místa tohoto nad tím přísně bdí, aby s vyloveným zbožím bylo náležitě zacházeno, zejmena pak, aby bylo zna- menitě ukládáno a před zkázou uchováno. Proto také odebrala se minulého čtvrtka městská rada colchester- ská v plném počtu svého člens,va do Colnesu, aby se o kvalitě nejnovější sklizně přesvědčila, zúčastnila se bohaté snídaně, která na její počest byla pořádána. Pánové na vlastní oči zjistili, že vylovené ustřice držány jsou v čisté vodě; loňského roku vyzněly zprávy, že tomu tak nebylo a okolnost tato zavdala pak obchodu s ustřicemi ránu velmi těžkou, jejíž ná- sledků se dlouho colnésští nemohli zhoštiti. Že však tomu letos naprosto jinak, nejlépe prozrazuje faktum, že se vážené hlavy města Colchesteru věnovaly pozo- rování svému s velikou chutí. Alespoň bylc prý na nich ještě dlouho po návratu, který téhož dne k ve- čeru uskutečněn, viděti, že jim nativky i šampaňské chutnalo.

Zemřelí v Praze Dne 2. srpna 1905: Anger Morie, kapelník Národního divadla, 61 rok, č. 97—I. Friebl Antonín, malíř pokojů, 94 roky, č. 1103—II. Vodička Bedřich, syn obchodníka, 7 dní, č. 1123—II. Beckova Anna, švadlena, 18 roků, č. 309—III. Krupička Jindřich, kancelář. sluha, 32 r., 447—III. — Ve všeobecné nemocnici: Janoušková Terezie, vdova po sazeči, 57 roků. Krobová Antonie, vdova po hostinském, 68 roků. Mašner Theodor, úřadník, 22 roky. Smolí- ková Klaudy, vdova po úřadníku, 42 roky. Šimkova Anděla, posluhovačka, 71 rok. — U Milosrdných bratří: Brtek Josef, dělník, 51 rok. — U Milo- srdných sester: Chruma Antonín, žebrák, 74 roky. Nasavrcká Anna, vdova po krejčím, 68 roků. Svoboda Jan, dělník, 40 roků. Šindelářova Marie, dcera dělníka, 13 roků. Zachová Barbora, vdova po knoflíkáři, 83 roky. — Ve vojenské nemoc- nici na Hradčanech: Holub Jaroslav, pěšák, 26 roků. — V josefovské nemocnici: No- votná Anna, žebračka, 69 roků.

Lidové divadlo „Urania“ v VII. části Prahy. V zahradě 1. pražského měšť. pivovaru. Začátek o 7. hod. V úterý 8. srpna. Po prvé: Jeho první žena, Žert o 3 jednáních. Napsali B. Brentano a K. Tell- heim. Přeložil J. Pulda. Režisér B. Kovář. (bliže Palaokého mostu).

Aréna na Smíchově Začátek o 7. hod V úterý 8. srpna. Neviděli jste Bobeše?

Pištěkovo lidové divadlo vneroh na Král. Začátek o 7. hod. V úterý 8. srpna. Po druhé: Návrat Karla XII. do vlasti. Veselohra o 6 obrazech. Dle francouzského od Rotha. Přeložil K. Püner.

svém posledním dopise mi sdělil, že sedmého vyrazíz Billingse výprava k jeho farmě, a tam že bude míti koně pro mne. Dnes bylo pátého. A tak nás šest noh ce- stovalo svorně v rachotině dále cestou deštěm vymletou, aniž jsme nabyli o sobě bližších známostí, než co naše zevnějšky v sobě zahrnovaly. Ne, že bychom něco stajili. Onen muž, jenž klepl Krátkého, představil se mi předem »Scipio le Moyne z Gallipolice, v Ohiu« pravil. »Nejstarší z nás dostává vždy jméno Scipio. Je to francouzské. Ale my jsme byli bílí již po sta let.« Byl svižný a pružných svalů a padal obratně sem tam, uhýbaje se ranám, když vůz zakolísal neb se jedním koncem zvedl. Měl podivný, dlouhý, směšný nos, chytrácké vzezření a unylé modré oko. Zaměstnával se z pravidla dobytkem, avšak v posledním čase » trochu se podíval po světě« a patrně měl Rawhide silně na mysli. Krátký mne překvapil, že se »také podíval po světě.« Byl věru skutečně krátký a rachotina do něho drela skoro po každé. Byl světlovlasý a přívětivý. Představte si žlutého psa, který se ztratil a myslí, že z každého nově přícho- zího, kterého vidí, se vyklube jeho pán a máte Krátkého. Až Severní pacifická dráha, překvapivši nás, učinila nás důvěrnější. Blížili jsme se k Medoře. Naposledy jsme urovnali své nohy. Ležel jsem mlčky natažen, klidný vě- domím, že to již brzy skončí. I dřímal jsem. Náhle jsem cosi ucítil a probudiv se, viděl jsem, jak Scipio letí vzdu- chem. Když na to vylétl Krátký z vozu, všiml jsem si kouře a lokomotivy. Severní pacifická dráha změnila jízdní řád. Tlumok jest špatným společníkem, když se chytá vlak. Na našem náhlém letu byl příval písku a po kolena vysokého pichlavého merlíku. Odněkud z písku vyskočil kus pohozeného drátu a zatočil se mi kolem kotníků.

na půl centíku. Četl jste »Kenilworthe«. Nuž, lípejte na eso proti Alžbětě a ještě zažene Roberta Dudleye celým stohem narovnaným ze sázky.« Řekl jsem, že by to nepopíratelně dokázala. »A,« pokračoval Virgiňan, »jestliže Essex hned po ní by hrál nejdovedněji, přece by byla tuším nesložila karet. Poslyšte, pamatujete se na Shakespearova tlustého muže?« »Falstaffa? Oh, ano, ovšem že.« »Že to je velkolepé? Vždyť on nechává lidi mluvit tak, jako mluví o životě. Zdá se mi, že by dnešního dne nemohl se tisknouti. Je to věru hanba, že Shakespeare nemohl ještě znáti poker. Byl by nechal Falstaffa hrát celý den na oné tearsheetské výpravě. A princ by ho byl přetrumfl.« »Prine byl hlavička,« řekl jsem. »Hlavička ?« »Nu, což ne?« »Nikdy mi to nenapadlo. Podobá se, že nebyl.« »A Falstaff, snad nebyl?« »Ach, ano, pane! Falstaff by byl mohl hrát whist.« »Vy, myslím, víte, o čem mluvíte, ale já ne,« řekl jsem, neboť již opět protahoval slova. Pastevcův zrak na mně chvíli laskavě spočinul. »Může se hráti whist hlavou,« pravil zamyšleně — » hlavou i kartami.« Nu, ale karty jsou jenom jakýmsi druhem vý- razu pokeru na tomto světě. Jest to jen způsob, kterým se vyblázníte, když je po dnech práce. Když je člověk tak stvořen, jako byl ten královský syn (a to je ještě zcela něco jiného než moudrá hlava), bude hrát poker, ať má cokoliv v ruce, když to přijde do tuhého: Třeba to bude „Vlrsiňan.“