Románová příloha

„Národních Listů“ k číslu 206. ze dne 29. července 1905.

Různé zprávy.

= Román dvou nerozumných lidí skončen byl právě tragicky zastřelením hrdiny jeho v Americe zešílením hrdinky v Evropě. Počátek jeho byl tento: V létech 1896—1899 sloužil v Saarbrückenu u dra- gounského pluku č. 7 hezký, intelligentní prostý vojín jměnem Weibel. Když odložil uniformu, stal se ko- čím v službách paní Dreyfusové na zámku Barruu Kolmara v dolním Elsasku, bohaté to vdovy po to- várníku, starší dámy, s mladým však dosud srdcem. Ačkoliv babí léto už jí prokvétalo ve vlasech, za- pletla milostné pletky s hezkým kočím, který — avansoval na komorníka a do roka, k nesmírné mrzutosti svých dědictvíchtivých příbuzných, se za něho provdala. Sotva že se tak stalo, přiměl ji Weibel, který vyvinul nad ní veliký vliv, že mu svě- řila správu celého svého jmění. A od té doby, kdy měl klíče nedobytné její pokladny, začal veselý a bez- starostný život. Hrál si na grandseigneura, vydržo- val si nejdražší koně a baletky, konal nákladné ce- sty a zajížděl do místa své bývalé posádky, kde pak se mívali dragouni dobře. Po čtyřech létech bouřli- vého a nerozumného toho života, v němž nešťastná paní rovněž tonula, utratil všechno jmění a se zbyt- kem jeho utekl do Ameriky, zanechav ženu svoji na zámku, který den na to prodán byl v dražbě. Ne- bohá a pošetilá paní Dreyfusová, která vášeň svoji tak draze zaplatila, po této ráně osudu zešílelaa případla nyní obci, které byla dříve zámeckou paní. za obtíž. Weibel v Americe dlouho nepobyl. Těchto dnů přišla zpráva, že byl tam zastřelen lehkou jed- nou ženštinou.

= Zemětřesení v Maine. Z Portlandu se telegra- fuje: Lehký záchvěv země pocítěn byl předevčírem ráno v 5 hod. 10 min., jenž za několik vteřin ná- sledován byl záchvěvem silnějším. — Žádná škoda nebyla hlášena. Oznamuje se, že záchvěvy byly sil- nější než ony, jež udály se v březnu 1904. Z Au- gusta, Bangor, Leniston, Rockland a Brunswick hlá- šeny rovněž otřesy zemské. Zprávy z Thomaston praví, že tam byl pocítěn jeden záchvěv krátce po páté hodině a opakoval se po přestávce asi patnácti vteřin. V Biddleford Saco a Old Orchard zpozoro- ván byl záchvěv v 5 hodin a 5 min. ráno. Země se třásla a z dáli zaznívalo temné dunění jako když = Pouť kule z ručnice tělem. William Eckert. veterán z občanské války, bytem v Union Hill, N. J. přišel v pátek do Post Graduate hospitalu v Novém Yorku, aby se podrobil zajímavé operaci. V bitvě u Gettysburgu v roce 1863 byl střelen do pravé části těla těsně u ramene, načež byl vyléčen ve vojenském hospitale ve Wasbingtonu, ačkoliv kule nalezena ne- byla. Po celých 42 roků měl Eckert kuli ve svém těle a po celou tu dobu nečinila mu pražádných ob- tíží. Teprve nyní pocítil Eckert prudké bolesti v kot- níku levé nohy a sdělil příbuzným, že by to mohlo pocházeti od oné kule z bitvy. Rozumí se, že pří- buzní tomu nevěřili, neboť nedovedli pochopiti, jak by kule mohla vykonati cestu od pravého ramene ke kotníku levé nohy, aniž by to Eckert pozoroval. Na radu dra. Wymana bylo provedeno vyšetřování po- mocí Roentgenových paprsků a zjištěno, že kule na

své cestě tělem pronikla skutečně až ke kotníku levé

nohy, kde uvázla. Na to odebral se Eckert do hospi- talu k operaci. = Nejbohatší muž světa se pohřešuje. Přinesli jsme předevčírem zprávu o nejbohatším muži světa Walteru Scottovi. Americké, právě došlé listy dopl- ňují nyní článek náš touto pozoruhodnou notickou z Nového Yorku: »Walter Scott, Croesus z Kalifornie který sem ve čtvrtek přicestoval, náhle zmizel. V noci na včerejšek a sice krátce po půlnoci viděn byl ještě od té doby ale není po něm stopy. V pátek večer vydal se na »výzkumnou« cestu do tenderloinu; krátce po půlnoci vstoupil pak do »Haymarket«. Za ním ploužila se celá armáda nočních dobrodruhů, on ale dovedl je udržeti ve slušné vzdálenosti od sebe. Když pak jej dva zdejší »sportsmani« pozvali, aby se šel s nimi podívati na římské zápasy pěstní, ode- přel to s podotknutím, že se nezajímá ani o sázky. ani o umění, kde jeden muž druhého surově bije. K tomu pak ještě doložil, že své peníze získal těž- kou prací a že mimo práce nezná žádnou jinou zá- bavu. — Manželka Scotta, která včera přijela do Nového Yorku, nalézá se osamocena v Herald Square hotelu a toužebně čeká na návrat svého bohatého manžela. = Manželská tragedie. Sděluje se nám ze St. Louisu: Zdejší bohatá společnost jest nemálo roz- rušena nad sensační sebevraždou paní T. Neihau- sové, sličné ženy a oblíbené dámy. Policie vyše- třovala okolnosti, za nichž paní zoufalého činu se dopustila a tu manžel její doznal, že měl s ní váš- nivý výstup, neboť podezříval ji z nevěry. Ve chvíli duševního rozrušení namíchal si prudkého jedu, aby životu svému učinil konec. Avšak manželka jeho sama smrtící nápoj uchopila a dříve než tomu mohl zabrániti, do dna sklenici vyprázdnila.

= Zoufalství vynálezce. Tragický konec vzal při- činlivý a talentovaný muž, jménem Eugen Hemming z Waterbury. Když byl získal patenty na 36 vyná- lezů, které sice přinesly jiným peníze, avšak jeho za- nechaly v chudobě, skončil v návalu roztrpčenostia malomyslnosti násilným způsobem život svůj, poživ jedu. V poslední době pracoval na létacím stroji, avšak nedodělal se žádoucích výsledků. Poživ jedu, napsal rychle dopis svým přátelům, aby se ujali jeho dvanáctileté dcerušky. = Po návratu z Ameriky okraden. Po tříletém pobytu v Americe, kde perně ušetřil si 3000 korun, vracel se do své domoviny v Sjeničaku bývalý rol- ník Stanko Roknič. Dva tisíce korun uložil do první chorvatské spořitelny, kdežto zbývající tisíc v papí- rových penězích vložil do vydané mu spořitelní knížky. Přede dvěma dny však ocitl se bez krejcaru. Po ce- lou cestu přes moře oka prý nezamhouřil z obavy. aby mu někdo na lodi peníze neukradl, až v Terstu přepadl jej spánek a tam na lávce usnul. Když se probudil, byla knížka i s penězi pryč. Celý zdrcen spěchal do Záhřeba, kde ve spořitelně zapověděl vy- zdvižení peněz z knížky spořitelní. Dána mu pak rada, aby se obrátil na policii, jež také zavedla po neznámém zloději pátrání. Ve dvou dnech však spo- řitelní knížka přišla z Terstu do záhřebské spoři- telny poštou. Zloděj víiděl, že by mu knížka nebyla nic platná a že by mohla naopak přivésti na jeho stopu a proto ji vrátil. Avšak hotové papírové peníze, do ní vložené, si ponechal. Roknič, jenž neprodleně

byl o tom vyrozuměn, měl velikou radost, že dostal aspoň dvě třetiny nazpět a odcházeje z úřadu, pra- vil: »Vždyť já jsem to věděl, že tu knížku mi ukrad“ nějaký lepší člověk...« = Jumbo, nejmenší slon světa. Londýn jest na- dšen. Nikoliv snad nějakým novým virtuosem, zá- zračným dítětem, nýbrž nejmenším slonem světa, který přibyl s královským italským cirkem a slyší na jmeno Jumbo. »Velikých slonů,« píše »Daily Mail« dost dvojsmyslně, »měli jsme příležitost poznatí už dosti, ale takového roztomilého kolibříka mezi slony doposud ne. Kousky, které tento dresírovaný trpaslík provádí, jsou znamenité. Fouká na harmoníku obstoj- něji nežli lecjaký kluk a diriguje, maje taktovku v chobotu, 10členný orkestr. Dovede také velice gra- ciesně podle taktu tancovati a přijímá s povděkem nabízené mu ovoce na talíři. Je tak způsobný, že vezme si jediný kousek. Jeho způsobnost jest vůbec velice podivuhodna a naše zlatá mládež velmi mnoho mohla by seod něho naučiti. Před představením ob- chází manéží a rozdává divákům programy a před tím pomáhá galantně u vchodu damám z ekypáží.

Vůbec galantnost jeho jeví se téměř výhradně ke krásné pleti. Za to ovšem dostává se mu značné přízně a mlsků. Intelligence jeho a krotkost jest po- zoruhodna. Dětem nabízí svůj hřbet za sedlo a ni- kdy nevyvede nějakou rozpustilost, aby snad některé shodil, i když ho sebe více zlobí. Při zahradní ho- stině v jednom hotelu dokonce obstarával služby roznášeče jídel. Na jeho zádech nacházela se upev- něná mísa s pokrmy a tu obcházel pozorně od jed noho hosta ke druhému. Nejvyššího vyznamenání se dostalo tomuto slonu, když pozván byl do paláce královského, kde princové a princezny byli jím uvedeni v nadšení. Zalíbilo se mu zde tak, že chtěl ondyno samovolně návštěvu svou opakovati, uprchl z cirku a dopaden byl až na schodišti krá- lovského paláce. = Jak je sultán střežen . . . Nejlépe chráněným knížetem světa jest bez odporu sultán, ač právě ne- dávno stěží unikl attentátu, o němž romantická bi- storka nyní vypravuje, že spáchán prý byl haré- movou jednou dámou Čerkeskou. G. Davonay líčí ve »Figaru« neobyčejně komplikovaný systém jeho stráží. Sultán má neméně než šest tělesných stráží, z nichž jedna střeží druhou a každá složena jest z národností, jež navzájem nemají se rády. Kromě tělesných stráží v paláci sultánově koná službu tajná policie, jež má v Cařihradě pravý ráj světa, nebot více méně každý ze státního úřadnictva k ní patří. I samotni ministři obklopeni jsou špehouny, ale sami také navzájem na sebe sultánovi donášejí. Mezi oda- liskami jest rovněž značný počet donášeček, nebot nikdo nemá v okolí sultánově takový bystrozrak, jako tyto ženy.

Dary a příspěvky.

Složeno u pokladny „Národních Listů“

Ostřední Matici školské. Mnich. Hradiště. Při sňatku p. Jos. Altmana se slečnou Reslovou vybráno bylo dru-

na to. »Tuším, že se mi líbíte. A vím, že bych neměla nedospělého ochránce, kdybych si s vámi vyjela koňmo.« A potom mu podala ruku s posuňkem úplného přiznání. »A vždycky jsem si přávala,« pravila, »poděkovati vám za to, co jste vykonal u řeky.« Chopil se její ruky a srdce mu poskočilo. »Vy jste gentleman!« zvolal. Teď opět došlo na ni, aby se rozveselila. »Vždycky jsem si přála, býti mužem,« děla. »Jsem nesmírně rád, že jím nejste,« pravil, dívaje se na ni. Avšak Molly obdržela již dosti střel za jediný den. Nemohla již připustiti žádné, i sebrala se rozumně. »Kde pak jste se naučil takovým pěkným řečem?« tázala se. »Nu, nic nevadí. Je hned viděti, že jste měl dostatečnou praxi, ač jste tak mladý.« »Je mi sedmadvacet,« vyhrkl Virgiňan a věděl hned, že mluvil jako bloud. »Komu by to napadlo!« řekla Molly s dobře vypo- čítaným úsměškem. Věděla, že nad ním konečně vyhrála a dnešek byl její. »Nebuďte si tak jist, že jste rád, že nejsem mužem,« pravila mu nyní. — V jejím hlase znělo cosi jako vyzvání. »Odvažuji se toho,« poznamenal. »Neboť mně samotné jest již také skoro třiadvacet let,« končila a podívala se na něho po svém způsobu. »A nepůjdete se projeti?« stál na svém. »Ne,« odvětila mu; »ne«. A on věděl, že ji ne- přemluví. »Dám vám tedy s bohem,« pravil. »A podruhé vezmu s sebou pro vás krotkého koně.« 121 —

dnes vyjížďky. Budete za to tím lépe zejtra učiti děti, madam. Možná, že jest to vaší povinností.« A usmál se »Mou povinnosti! To jest něco zcela nového, aby mi cizinci —« »Což jsem já cizinec?« vpadl, vypáliv svou prvou batterii. »Já jsem byl představen, madam,« pokračoval, pozoruje, jak se opět zarděla. »A za celý svět bych ne- chtěl se prohřešiti. Odejdu, přejete-li si.« A na to vstal klidně a stál s kloboukem v ruce. Molly byla v nesnázích. Nepřála si naprosto, aby odešel. Žádný z jejích obdivovatelů nepodobal se této by- tosti. Koženě čaparery s třásněmi, opasek s náboji, flane- lová košile, šálka uvázaná na krku, všecky tyto věci byly pro ni již starou historil. Od svého příjezdu viděla již do- statek mladých i starých mužů, takto oděných. Avšak jak je měl na sobě tento muž, stojící nyní u jejích dveří, jakoby z nich zářila romance. Nepřála si, aby odešel — a chtěla vyhráti bitvu. A teď v rozčilení stala se pojed- nou přísnou, jako byla na stanici hoosické. Měl býti ztre- stán na paměthou! »Nazýváte se, tuším, mužem,« pravila. Avšak on se ani dost málo netřásl. Její prudkost jej naplňovala rozkoší a jemná touha, zváti ji svou, rozlé- vala se v něm. »Dospělým, zodpovědným mužem,« opakovala. »Ano, madam. Domnívám se tak.« Usedl nyní opět. »A vy je necháte předpokládati, že — že Mr. Mc. Lean —. Neodvážíte se podívati se mi do tváře a říci, že to včera večer udělal Mr. Me. Lean !« »Přiznávám se, že ne.« „Virgiňan“.