Románová příloha „Národních Listů“ k číslu 189. ze dne I. července 1907.

Různé zprávy.

Aristokracie ve Spojených státech. Jest známo, že George Washington jako vůdce revoluční armády byl v listopadu r. 1782 svými dů- stojníky interpelován o příštím politickém zřízení Severní Ameriky, a že mu mluvčí důstojníků nabídl titul královský. Důstojníci báli se totiž o své zadržené platy a částečně chtěli také urovnati cestu vlastní ctižádosti. Washington odmítl s rozhořčením a do- kázal tím svou politickou moudrost, neboť monarchie by se byla žádným způsobem neudržela. Důstojníci byli nespokojeni, a aby měli organisaci, která by hájila jejich zájmy, založili r. 1783 po uzavření míru „Society of the Cincinnati“, ježto jako Cincinnatus od pluhu chopili se meče a zase se ku pluhu vrátili. Město Cincinnati, založené r. 1788, děkuje své jméno tomuto řádu Cincinnatů. Sdružení toto přijalo při svém založení nejen zlatou medaili, která se nosila na modrobílé stuze, nýbrž pojalo také do svých stanov ustanovení, že členství přechází dědičně na nejstaršího syna, nebo, není-li tu syna, na pobočné příbuzné. Tato dědičnost způsobila pobouření a po- ukazovalo se, že se tím činí státu nebezpečný pokus, utvořiti šlechtu. Některé spolkové státy prohlásily zákonem členy sdružení za neschopné nabýti státních úřadů a ve mnohých se sdružení rozešlo. Roku 1875 bylo ještě šest skupin spolku v šesti různých státech, ale množství vlasteneckých spolků, jež v devadesá- tých letech byly založeny, jako „Daughters of the American Revolution 1890“, „Daughters of the Revo- lutino 1891“, „Colonial Dames of America 1890“ „Sons of the American Revolution 1890“, „Ord of the Founders and Patriots of America 1896“ a jiné dodalo také „Society of the Cincinnati“ nového lesku, takže r. 1902 měla opět svazové skupiny ve všech původních 13 státech s 652 členy.

Jmenované vlastenecké společnosti jsou všechny založeny na zásadě dědičnosti a ukázalo se, že ne- jsou nikterak státu nebezpečny, poněvadž se demo- kratické zásady v Americe již vžily. Kde se může každý připojiti k dědičné šlechtě, přestává nebezpečí. A stále ještě se podobné spolky vydupávají, teprv v těchto dnech jakási slečinka v Alabamě, která ne- dávno při křtu křižáku „Birminghamu“ rozbila láhev, vyzvala všechny mladé dámy, jež kdy tento důležitý a nanejvýš vlastenecký výkon provedly, aby se sdru- žily v „Society of naval Sponsors“. Větší výlučnost panuje ovšem v americké pe- něžní aristokracii, ale jednak tlačí se tato peněžní šlechta neodolatelným pudem nazpět do Evropy, aby se zde sloučila s vysokou šlechtou rodovu a kromě toho se mnohé knížecí jmění v Americe ve dvou ge- neracích opět rozplyne. V jistém anglickém listě bylo nedávno proneseno mínění, že nynější mnoho- násobní milionáři jsou základem příští americké vel- kostatkářské aristokracie a že nabývání velkých kom- plexů pozemků ve Spojených státech bude někdy rozhodovati o příslušnosti ke šlechtě. Taková snaha se zajisté jeví, ale budí také odpor ve všech krajích, kde podobné latifundie vznikají. Jest jisto, že hnutí proti tomuto hromadění půdy v jedněch rukou časem zmohutní a dojde k zákonnému vyvlastnění, takže ani tento druh šlechty v Americe neovládne.

= Pierpont Morgan — knížetem? Novoyorský fínančník P. Morgan má prý nejlepší vyhlídky, že stane se knížetem „svaté římské říše“ —jestliže totiž přestoupí k církvi katolické. Morgan, jenž dosud ná- leží k církvi episkopální, je prý osobním přítelem nynějšího papeže a je často jeho hostem. Ostatně prý pomýšlí zcela vážně na přestoupen k církvi kato- lické. V tom případě papež jmenovati jej bude kní- žetem, což je nejvyšší titul, jaký církev katolická uděluje a jenž dříve udělován byl jen vládnoucím knížatům. Pevný poplatek za titul knížecí obnáší 150.000 dolarů, takze Morgan bez obětí ho neobdrží. avšak obnos ten je pro něho pouhou maličkostí Titul papežského vévody stojí 100.000 dolarů, p- pežského hraběte 20.000 dol. = Nejsevernější noviny. Finské listy sdělují, že také Eskymáci v Gronsku, chtěli míti noviny a jejich přání se nyní vyplnilo. V Godthaabu v Gronsku vy- chází měsíčník „Katoriknik“ v řeči Eskymáků. Evan- gelický duchovní Möller, který jej vydává, jest v jed- né osobě redaktorem, tiskařem, roznášečem a po- kladníkem. List stojí čtvrtletně jednu kajku, ročně jednoho tuleně.

Ze soudní síně. Podivná spekulace a ještě po- divnější ztráta. (Před čtyřčlenným senátem.) Vrchní číšník pan Jaroslav Ž. četl kdesi, že na turecké losy každou chvíli někdo vyhraje báječné pe- níze. A poněvadž zvláštní jakési tušení mu našeptá- valo, aby podal Štěstí ruku, rozhodl se ke spekulaci dosti podivné a riskantní. Sebral dne 15. června t. r. všechny šperky, které měl doma — musilo jich býti asi velmi mnoho, poněvadž měli cenu 2110 korun — a odevzdal se svému známému, pekařskému pomoc- níku Josefu Baudišovi se žádostí, aby je za- stavil ve filiálce zástavního úřadu ve Skořepce a aby potom za vyplacený obnos koupil v bance „Union“ sedm tureckých losů „A prosím vás, Baudiši, dejte pozor, ať neztratíte zástavní lístek, peníze a losy!“ volal za ním. „Co pak jsem malé dítě?“ durdil se Baudiš. „Jak- živ jsem nic neztratil!“ Pan vrchní po jeho odchodu v restauraci, kde je zaměstnán, počítal korálky a maloval si přeludné obrázky, co všechno bude dělat, až na některý z těch losů vyhraje. Kdyby tak vyhrál na všecky najednou! V příjemné náladě minulo mu dopoledne a nastalo odpoledne, které nebylo už tak příjemné, nebot Baudiš nešel a nešel. Stalo se mu něco? Přejela ho elektrika, zadrželi ho v zastavárně, ztratil peníze nebo rozběhl se do Ameriky? Hlavou číšníka kolo- valy nejstrašlivější obavy a starosti... a pohužel, nebyly planými: Josef Baudiš ztratil půjčeně peníze i se zástavním lístkeml Tak totiž zoufalému číšníkovi tvrdil, když po dlouhém hledání konečně byl nalezen v bytě.

„Pro boha vás prosím, člověče, mluvte pravdu vždyť víte, že to byl všechen můj majetek!“ úpěnlivě prosil číšník. „Řekněte, kam jste ty peníze dal... já z toho nic nebudu dělat!“ „No, ztratil jsem je = zejtra ze to dočtete v no- vinách,“ odpovídal Baudíš. Číšník v kritické situaci nevěděl si jiné rady, než že celý případ oznámil policii. Byl pevně přesvědčen, že Baudiš peníze ne- ztratil, že je má a někde si je uschoval. Baudiš byl po oznámení neprodleně zatčen a zahájeno pátrání o tom, co dělal od okamžiku, kdy se s číšníkem rozešel až do chvíle svého zatčení. A tu zjištěny následující, ne zcela nezajímavé okol- nosti: Baudiš dle přání číšníka Ž. skvosty ve zmíněné zastavárně skutečně zastavil a bylo mu na ně dle záznamu zastavárny i dle svědectví pokladníka pana Bedřicha Votruby vyplaceno 1250 korun. Do banky „Union“ nepřišel, neboť, jak tvrdil, už cestou ze Sko- řepky na Příkop peníze ztratil a proto prý obrátil se do administrace „N. Politiky“, kde uveřejnil inserát, ve kterém oznamoval ztrátu zástav niho lístku, o penězích ani slovem se nezmiňuje. Na to, místo aby o smutném případu uvědomil nebohého číšníka, šel a vsedl na parník, zakoupiv si lístek na Zlíchov, kde má provdanou sestru Marii Peškovou, ženu nádenníka Antonína Peška. Cestou, aniž by kdo byl nejmenší roz- čilení na něm zpozoroval, vyskočil z parníku do Vltavy v sebevražedném prý úmyslu, zoufaje nad ztrátou peněz a lístku. Ale sebevražedný nokus byl velice pode- zřelý už tím, že spáchán byl u samotného přístaviště, kde bylo vody po pás a spousta lidí, kteri také záhy hc vytáhli. Baudiš, oklepav se, utekl dříve, než mohlo . jméno jeho býti zjištěno a odebral se na Zlíchov, kde příbuzné své, manžele Peškovy, vyhledal. Po návratu do Prahy pak, jak již sděleno, byl zatčen.

Vzhledem k nápadné jeho návštěvě u sestry na Zlíchově (bylo zjištěno, že delší dobu tam již nebyl), vykonána i u Peškových domovní prohlídka a shle- dáno, že jsou to lidé neobyčejně spořiví. Nalezen byl u nich totiž na hotovosti obnos 530 K, kromě toho u Peškové na prsou ukrytý obnos 320 K. Dále pak nalezeny u nich dvě spořitelní knížky s vklady stars šími na 429 K a 300 K. Oba manzelé tvrdili o nalezených hotových ne- nězích, že jsou to bolestné jejich úspory, ale státní návladnictví nevěřilo tomuto tvrzení a vzneslo na ně žalobu pro účasť na zločinu zpronevěry, pro kterou žalovalo v prvé řadě Josefa Baudiše. Tak octli se včera všichni tři a to: Josef Bau- diš, Marie Pešková a Antonín Pešek na lavici obžalovaných před čtyřčlenným senátem, jemuž před- sedal vrchní rada z. s. dr. Maýr. Baudiš přese všechno domlouvání a pouka- zování na velice podezrelé okolnosti, setrval na svém tvrzení, že peníze ztratil; manželé Peškovi pak popírali, že by jim byl dal nějaké peníze k uscho; vání. Přiznali však, že se jim se ztrátou svěřil. Obhájce Peškových dr. Em. Zítek velmi účinně užil všech okolností, aby očistil je podezření ze styků s Baudišem; podobně obhájce Baudišův dr. Bloch pro svého klienta vřele plaidoval. Soud však, pokud se týče Baudiše., nabyl přes svědčení, že nešlo tu o náhodnou ztrátu, nýbrž o zúmyslnou zpronevěru, dobře promyšlenou a na po- škození číšníka vypočtenou. V tomto přesvědčení uznal Baudiše vinným zločinem zpronevěry a od- soudil ho do těžkého žaláře na dobu třinácti měsíců, tolikéž posty zostřeného. Ohledně manželů Peško- vých vynesl rozsudek osvobozující, nebot spoluvina jejich nemohla býti prokázána. Žalobu zastupoval rada z. s. dr. V. Baukal.

— 268 tekt se vyznamenal, jen co je pravda; avšak právě proto, aby se zachoval v saloně přesně ráz slohu, musí se týž vyzdobiti saskými soškami, jež jsou nyní tak vzácny. Světová dáma velice se unavila jízdou po obchodech. »Po- važle si, chěre Alexandrine (tím končil její dopis), jsem-li v městě, běhám od rána do večera a výsledkem mýci starosti bývá někdy všeho všudy jediná soška a těvn. je třeba nejméně čtyřicet! Jugez de mon désa p pointe ment . . .« *) Poslední řádky nadobro utvrdily Aler andru Kon- stantinovnu v tom, aby se vůbec nezmínila muži o do- pise přítelkyně; znamenalo by to rozjitřiti bolestnou ránu jeho, neboť již třetí rok slibuje ženě upraviti salon právě ve slohu Ludvíka XV. a pokaždé odkládá tento

*) Představte si mé zklamání.

Na stěstí Sergěj Vasiljevič nebyl ani zvědav a ne- sháněl se po druhém dopise; měl též svůj druhý dopis a zdálo se, že by taky nerad, aby žena zvěděla jeho obsah. Toto přání bylo tak mocné, že jí nedopřál ani vzpamatovati se a kvapně vyšel z komnaty. To vše bylo zcela v pořádku; psal mu přítel, společný známý jehoi ženin; přítel oznamoval Sergěji Vasiljeviči, že obdržel právě průvodní list a odjíždí společně se ženou, dětmi a vychovatelkou za hranici. Soudě dle svých vlastních po- citů a tužeb, Sergěj Vasiljevič nepochyboval, že jeho žena v Mariinské velice se nudí; jeji nudou byl částečně sám vinen, jelikož měli též letos vyjeti si za hranici. Bylo to už skorem rozhodnuto, ale, bohužel, náruživost v kartách zmařila tuto cestu právě tak, jako překazila provésti tento úmysl minulého léta, ba už i dvě léta před

»Ya-t'il quelque chose pour moi?« *) otázala se vychovalelka. »Non . . . Ale ty máš dva dopisy a já také dva.« »Allons, Mery, ne dérangeons pas papa et ma- man« . . .**) Francouzka podala Mery ruku a obě odebraly se číst Sandforta a Mertona. Sergěj Vasiljevič a Alexandra Konstantinovna usedli každý na jeden divan, hbitě přelo- mili pečeti a dali se do čtení. »Považ, Serge, Nina Luškovská bydlí v téže dači, již jsme obývali minulého léta my!« pravila Bělicyna, pohlížejíc na muže. »Opravdu? . . . Pamatuji se, Luškovští chtěli bydlet na Kamenném ostrově. Ostatně dobře udělali, že změnili svůj úmysl. Byl jsem vždy toho mínění, že na léto těžko najíti něco lepšího nad Petěrgof . . .« »Ba věru! Závidím Nině velice; jaká to rozkošl Co za krásu, jen to moře! Jen co je pravda, žije-li se kde příjemně — vše jedno, v jakoukoli roční dobu — je to v Petěrgofě! . . . Pamatuješ se na naši petěrgofskou daču? Dopoledne jsme žili jako ve vesnici: koupali jsme se, chodili jsme na procházky; večer jezdili jsme do Ho- řejšího parku na koncerty . . . pokaždé jsme se s ně- kým selkali. Nikdy nezapomenu minulého léta!« dodala Alexandra Konstantinovna, zádumčivě pohlížejíc do okna, za nímž lil se déšť a skučel vítr. »Ano, léto bylo krásné,« souhlasil Sergěj Vasiljevič, »ba možno říci, že to bylo neobyčejné léto! Jak se pa-

*) Je něco pro mne?

**) Pojďme, Mery, nevyrušujme tatínka a matinku. sPřestěhovalci.“