Ročník XXXX.

V Praze, v pátek dne 6. července 1900.

Číslo 184

No ranní a odpol. štnty vladelásí se v Praen v sdministraci sa mro s tort leta . s dvojí donáškou sa nže skn n stvt lota . . .. 7 R o0 ve dlislkásho ss mětíe . 2K s0 Pošton na maěslc na čtvrt lel. . . . s draji zásilke na miěste na dtvrt leta . . . . k es

V Husův den. Opět ročí se den, který druhdy za dob šťastnějších a větších býval skoro veškerému národu českému dnem svátečním. Šestý čer- venec — den mučennické památky mistra Jana Husa. — Pouze tak ohromné, tak neslýchaně kruté zmučení, pouze tak neskonale dlouhé duševní i fysi- cké hubení, jakého zakusil po ráně bělo horské národ český od spojené despocie ví- deňské a římské, mohlo dovésti toho, že během dvou století byl muž tak šlechetný a velký, jako náš Hus, z paměti svého lidu vytlačen, ba dokonce očerněn a zhyzděn jako zatvrzelý bludař a zlý škůdce vlasti, skrze něhož prý »přišlo nesmírné zlo a ne- štěstí na zemi českou.«

Na osudu památky Husovy v národe našem vidíme, že pohříchu lež nemá krát- kých nohou, nýbrž může opanovati dlouhé věky: ale pravda ze tají v sobě přece jen sílu nesmrtelnou a byvši umučena pohřbena a zavalena balvany třebas věko vilými, jednoho dne přece vítězně slaví své radostné vzkříšení a nastolení v duši člově čenstva. Touž měrou, jakou od úsvitu tohoto století znenáhla probouzel se lid český z noci své poroby ku sebevědomí, trhal se také před duševní zornicí jeho závoj jesuitské křivdy a lži, zastírající mu obraz a pravou tvář kostnického mučedníka..

Přes všechnu přísnost policejní censury metternichovské přec aspoň ten hlouček sva- tým zápalem nadšených buditelův a před- březnových vlastencův českých již byl pro- nikl ku zasypaným zřídlům pravdy a vzýval v komůrce srdce svého drahého našeho Husa nejvroucnější láskou jako velikého Čecha a v pravdě apoštolského, hrdinného trpitele pro pravdu. Jakmile pak rozbřesklo jitro svobody r. 1848 a sňata pouta tisku če- skému, pokládal Karel Havlíček a s ním řada upřímných pracovníků vlasteneckých za přední svou povinnost, učiniti zadost pa- mátce Husové za staletou křivdu na ní v ná- rodě našem páchanou a zjeviti neukému lidu našemu pravdu o Husovi, aby poznal v něm jednoho z nejšlechetnějších Čechův a dobro- dinců svých. Není dnes nezajímavo vzpo- menouti, jak hluboce zahleděl se před půl stoletím náš Karel Havlíček do té ryzí,. skalopevné, sobě tak příbuzné povahy Hu- sovy as jakou chrabrostí obhajoval půso- bení a učení Husovo, jehož podstatu a zá- kladní ráz vyznačuje tímto lidu srozumitel- ným prostým způsobem svým: »Celé sna- žení Husovo šlo k tomu, že chtěl zni- čiti slepé poslušenství ku hier- archii, kterého tato jen ku svému svět- skému zisku z otupení lidu zneužívala. Proto byl Hus u celé hierarchie v takové nenávisti a to jest jediná příčina jeho ohavného usmrcení. Právě proto ale musí Mist

Jan Hus v očích každého liberální ho člověka tím větší úcty nabýti, jakožto zastá- vatel liberálního smýšlení a osvěty lidu. Despocie jest jen jedna na celém světě, atsi má roucho náboženské, neb vojenské, neb byrokratické, neb aristokratické: účel její jest vždy jeden a týž, totiž zneužívati lidstvo jen za nástroj sé libovůlea svého špinavého prospěchu. Des- pocie v rouchu náboženském jest ze všech nejhorší a nejnebezpečnější, neboť zne- užívajíc rouhavým způsobem jmena božího, ukrývá lidomorný jed svůj do svatyně a zaslepuje nevzdělaný lid. Proto vidíme, že despocie světská vždy po- važuje despocii náboženskou za nejprospěš- nějšího spojence svého. Proto také obě tyto despocie tak velice nenávidí Husa a snažily se jmeno jeho u našeho, tehdy nevzdělaného a v historii nesečtělého lidu jako nějakého zlosyna zohyzditi, myslíce, že s osobou jeho porazi též i blahonosné myšlenky od něho do národu vštípené. Nám ale, kteří se sna- žíme o spravedlivost a svobodu jak duchovní tak i světskou, kteří chceme pravé a čisté, člověka ušlechťující náboženství a poctivou, dle vůle lidu a k blahu lidu zařízenou vládu, nám velice na tom záležeti musí, aby se lidu strany tohoto velikého muže, kterého nám všichni vzdělaní a již svobodní náro- dové závidí, oči otevřely, aby náš celý ná rod v Mistru Janu Husovi poznal zase svého nejvěrnějšího přítele a otce, jenž lásku svou k národu českému a k pravdě největší lid- skou cenou, svým životem ochotně zaplatil.

Jako takového ctili jej naši předkové přes 200 let a jen zase dvoustoletá duchovní světská despocie mohla tuto zakořenou a zaslouženou úctu zničiti. S časem svobody navrátiž se zase stará úcta. Obraz Mistra Jana neměl by v žádném obydle pravého Čecha chyběti a každý představiž jej mládeži jako příklad nejhodnější k násle- dování, jako pravého ctitele boha a přítele lidu. Nehleďte mnoho na zlostné řeči zasle- pených a zaslepenců, kteří vám snad budou Husa dle obyčeje z absolutních časů malo- vati jako kaciře: bůh jest svědek, že byto jinak stálo s katolickou vírou, kdyby by každý tak hodný katolík, jako byl Jan Hus On sice učil, že se má kněžstvo odříci zby tečných statků, kázal proti jejich hrdosti ctizádosti, lakomství, urputnosti, obzerství atd., prohlásil vybírání platů za udělování svátostí za kacířství, učil, že máme poslou- chati více boha nežli lidi a zaplatil toto své nebezpečné učení smrtí. Kdo jej proto tupit chce, budiž tak, tuším ale, že nás bude více, kteří jej budeme za to ctíti.« »Že nás bude více!...« Dnes po pů stoleti a v Husův den jest snad příhodna

chvíle k otázce, splnila-li se a do jaké míry tato blahá naděje, s níž Havlíček umíral? A tu po dobrém uvážení troufáme si říci, že splnila se měrou utěšeně značnou, avšak vždy ještě ne dostatečnou a úplnou. — Rozhojnil se a vzrostl zajisté od těch dob počet upřímných ctitelův Husových v národě našem znamenitě a velkolepě, jakož svědčí tomu stále rozmahající se každoroční uctívání památky Husovy zvláště po našem venkově, jakož tomu svědčí památné slav- nosti let šedesátých, pouti do Kostnice a do rodiště Husova, nade vše pak ono mohutné hnutí národní, vzbuzeně urážkou jmena Husova se strany aristokratické a hierarchické před desíti lety, které jevilo se všeobecnými a výdatnými sbírkami na zbudování velkého, Husa důstojného pomníku v Praze. Rovněž v písemnictví našem za prošlého půlstoletí vykonán velký a poctivý kus práce, jakouž vzdělaní vlastenci čeští byli povinni památce Husově. Vedle velikých děl Pala- ckého a Tomka, vedle publikací, spisů Husových J. K. Erbenem a prof. Flajšhansem. jaká tu ještě bohatá řada pěkných studií, hlubokých řečí, vzletných článkův- i básn působila v mysl našeho lidu ku spravedli- vému poznání charakteru a epochálního, světového významu Husova! Ale na druhé straně také nepřítel nelenil. Také ona ne- bezpečná strana duševní poroby, před níž Havlíček tak důtklivě varoval, za ten čas nemalou horlivostí a nemalými prostředky hmotnými hleděla v obecném lidu zachovati starý jezovitský názor o Husovi, dovozujíc, že prý byl nebezpečným a vzdorným ka cířem, jehož každý dobrý katolík odsouditia zavrhnouti musí. Pochybujeme sice, že by všechna tato horlivá propaganda ultramon- tanní přes všechno rozšiřování letáků Bryny- chovských a Burianových nalezla ještěv

Čechách valné půdy; avšak za to na Moravě pohříchu ještě nebezpečí setby kleri- kální neminulo. A proto dnes v Husův den máme za důležité obrátiti zřetel vlastencův českých zvláště ku vlasti Komenského, aby i tam hleděli v dobrém lidu našem zjednati zasloužené spravedlivé zadostučinění svaté památce našeho Mistra Jana Husa, aby nadešel konečně krásný a slavný den, kde by celý šestimillionový národ český opět ctil a velebil z celé duše své onoho velikého syna svého, který zůstane po pravdě vzorem ryzího křesťanského charakteru, vzorem vla- stence a člověka českého. Žatecké protičeské události před správním soudem. (Dokončení.) (Zvláštní tel. »Národních Listů«.) Z Vídně, 5. července. Jak vidno, argumentace pánů na radnie žatecké je náramně jednoduchou. »My máme 20 strážníků — to je dost. My jsme stráž opa- třili, jak jsme dle § 36. ob. zřízení povinni my ji také platíme — jiné povinnosti nemáme.« Že tito strážníci byli v kritické noci činnými, že zakročili, že brá nili výtržníkům, že hájili majetek Čechů — tvrditi si netroufa jí. Interessenty jsou: bratři Holi, Frant. Ho- leček, Em. Chalupecký, jednota »Vlastislav«, Jan Křepelka, Občanská beseda a Vojtěch Petřík. Senátu, ve kterém se nalezají dv. radové Falser, Hennig. Reissig a Zenker, předsedá předseda hr. Schönborn. Stižnost zastupuje místo dra. Jahody, jenž je dnes činným ve finančním senátě správního soudu, dr. Lenoch, obec ža- teckou náměstek starostův dr. Broudré, mini- sterstvo vnitra okr. hejtman Rendík. Referentem je dv. rada Zenker.

Dr. Lenoch konstatoval, že purkmistr by odpoledne již upozorněn, ale utrhl se a pravil »Dejte mi pokoj ! Dopoledne si to spravilo okr hejtmanství, ať si to spraví také teď!« Obee nezakročila, protože nechtěla. Soud vrátil se z porady teprve ve 44 hod. Trvala skoro půl čtvrté hodiny. Stížnosti bylo vyhověno ve všech částech, vy- jímaje poškozeného občana Křepelku. Stran něho byla stížnost zamítnuta. protože byl vypátrán bezprostředni pachatel. Ve všech ostatních částech bylo rozhodnutí ministerstva vnitra resp. českého místodržitelství, resp- okresního hejtmanství žateckého zru- V motivech zaujal správní soud stanovisko že obec žatecká nebyla by povinna nahraditi škodu Čechům způsobenou jenom v tom pří padě, kdyby se byl postihl, resp. kdyby se byli postihli bezprostřední pachatelé. Spoluvinniei při násilnostech žateckých nemohou býti jako spolupachatelé pokládáni. Pachatelem jest jenom ten, kdo čin sám spáchal. Soud uznal, že etázka, zda-li pachatelé byli vy- pátráni a postižení, má velký do- sah. Nemohla-li obec žatecká za- brániti násilnostem, byla aspon povinna vypátrati vinníky. Toho však neučinila a proto jest její vina prokázána. Správní soud jednal před tím o ž alo b města Žatce na rozhodnutí, kterým odsou- zeno zaplatiti škodu způsobenou při vzpome- nutých výtržnostech Tomáši a Jos. Volnému Jos. Hulenovi, Fr. Bláhovi, Ústřední Matie školské a Čestm. Kratochvilovi. Funkcionáři byl titíž, jen referát měl dv. rada Hennig. Pan náměstek starosty v Žatci takto háji sebe a svoje kollegy : »Názor, že obec je vůbe šeno.

povinna škodu nahraditi, je lichým. Obec má jen jeden úkol: Opatřiti stráž, t. j. na místní policii povoliti peníze. To udělala.« Basta! Okr. hejtman Kendík: Obec je povinna jak je zjevno ze všeobecných pravidel o místní policii a také ze specišlního předpisu § 37 ob. zřízení, zabrániti výtržnostem K tomu nedostačí, by tu policie byla: musí jí být užito, musí býti po- pohnána ke své funkci. Proviněn obce je tím horší, měla-li stráž, nebylo-li jíužito. Že stráže, která tu byla, nebylo náležitě upotře- beno a že nebylo zabráněno násil- nostem, vychází na jevo z motivů k nálezu o náhradě škody. Dr. Lenoch: Obec nemůže se vymlou- vati na policii: Starostovi bylo hlá- šeno, co se děje. Neučiníl ničeho. Jeho povinností bylo policii vy- slat. Neučinil toho. Jeho vina je prokázána. Jeho povinnosti bylo, nestačila-li policie domáci, požádati politické úřady za pomoc. Dvě věci jsou nepochybny; že obe žatecká zanedbala svoje povin- nosti a že tím vzešla jmenovaným o sobám škoda. Z toho důvodu rohodnutí v odpor brané je správným. Soud zamítl stížnost. V motivech ná- lezu se praví: »Obec sama doznala, že kdyby se bylo zakročilo v čas a rázně, bylo by se plenu zabránilo. Správnímu soudu nenáleží še- třiti, bylo-li to možno. Ale obec nedostála ještě povinnosti své opatřením polície. Aby prosta byla závazků zaplatiti náhradu, musíla by do- kázati, že nemá žádné viny na výtržnostéch škodách jimi způsobených, kterýžto důkaz ne- podán«. V důvodech nálezu připomíná se také debatta, na sněmu království českého konaná o § 36. a 37. ob. řádu a praví se, že v ro- kování tom dán oběma paragrafům smysl, že obec je povinna nahraditi škody, vzešlé konkrét- ními výtržnostmi, protože není vyloučeno, že obec sama bude k výtržníkům koniventní nebo k nim shovívavou a pachatele nevypátrá.

Politické zprávy domácí. V Praze, 5. července. (Žádný abso- lutismus.) Z nečetných časopiseckých úvah, jež se v nynější době zabývají vnitřní politikou rakouskou, zasluhuje zmínky stať » Pester Lloydu«, v níž se činí nálada pro nové svo- lání říšské rady, zamýšlené drem. Kör- brem. Je známo, že dr. Körber upustil úplně od myšlenky, rozpustiti nynější říšskou radu pokusiti se o štěsti při nových volbách. Tak zdá se býti jisto, že nedojde ani na oktroyování nového jednacího řádu. Podobně jest sotva my- slitelno, aby dr. Körber uzákonil pomoci § 14. své jazykové osnovy, proti nimž vysloven pro- test, jak s české, tak s německé strany. Ne- zbývá tedy jiného, než »nejposlednější« pokus se starou říšskou radou. Za ten pokus přimlouvá se také »Pester Lloyd«. Aby pak už předem odrazil výtku, jestliže se pokus nezdaří, ukazuje na obtíže tohoto pokusu. Obtíže nejsou jen věcné. nýbrž i osobní. Nevidí v politických stranách takových autorit, jež by zaručily, že úmluvy. k nimž by se snad došlo novým vyjednáváním, budou stranami skutečně dodrženy. Ani p. Ja- vorský nemůže už spoléhati na slepé poslušen ství svých klubovních soudruhů; v katolické straně lidové táhnou Kathrein, Dipauli a Eben hoch každý za jiný provaz; levice pak je slo žena z tak různorodých živlů, že na dodržen úmluv s některými předáky není vůbec ani po myšlení. Vyjednávání bylo by tedy bezúčelné.

Je třeba skutků. Němcům se ovšem na kuř oko šlápnouti nesmí. Zbývají jen Čechové, na jichž útraty parlament se má učiniti dělným. Dle »Pester Lloydu« je to možno, poněvadž dle nedávných slov dra. Riegra v panské sně- movně budouenost českého národa může býti zabezpečena jen v mezích říše rakouské. Sku- tek, jenž se očekává od dra. Körbra, má tedy záležeti v tom, aby zlomil českou ob- strukci. Jak to učiniti, o tom má dr. Körber přemýšleti za letních prázdnin. Do podzimu má býti postaráno o dělnost parlamentu, poněvadž od toho závisí nejen blaho Rakouska, nýbrž celé říše. Tak zní rada »Pester Lloydu«. Byla by dobrá, kdyby pisatel byl připojil ještě návod, jak ji provésti. Otázkou, co se má nyní díti, zabývá s také krakovská »Nová Reforma«. Všechny rady. vyšlé od Grabmayra, Ebenhocha atd., odmítá jako neuskutečnitelné. Vyřízení české jazykové otázky v ústředním parlamentě prohlašuje přímo za protiústavní; rovněž tak měnění jednacího řádu pomocí § 14., poněvadž jednací řád nen zákon, nýbrž jen dočasná úmluva sněmovní Probravši dále různá mínění, vyslovená o si tuaci na schůzích českých a německých, za stavuje se u té okolnosti, že z polských po slanců ani jeden dosud nesvolal schůze volič- ské, aby se vyslovil o politických poměrecha vyžádal si mínění svých voličů. »Za tak váž ných poměrů, jako jsou nynější — praví »N Ref.« — jest povinost našich poslanců, vyjá- dřiti před voliči názory polského kola, vyzvati voliče, aby pronesli o nich své mínění a tím vyvolati soud země, ne-li o tom, co má dělati vláda, tedy aspoň o tom, co máme dělati my Poláci sami.«

Z Lublaně, 3. července. (Stesk Slo- vinců na sklonku školního roku »Slovenski Narod« mluvě o závěrku školního roku, trpce si stýská na nedostatek středních škol slovinských. »Tvrdíme — píše »Sl. Nar. « — že jsme národ, že jsme Slované. Je to pravda? Živý národ musil by žíti národně. Náš du- ševní život musil by se projevovati slovinským jazykem. Všechny naše školy musily by být slovinské. Slovinec by musil od nejnižších obec ných škol až do maturity procházeti všechny nauky ve svém mateřském jazyku . .. V Lublani by měla býti universita, na níž by se aspoň většina předmětů měla přednášeti slovinsky. Kdyby naše školství bylo takto upraveno, pak bychom mohli říci, že žijeme národně. A jak to vypadá u nás na sklonku 19. století? Ne- máme ani jediného slovinského gymnasia, ani jediné úplné reál ky, ani jediné odborné školy. Za ta- kových poměrů vstupujeme my Slovinci do sto- letí dvacálého. Národní polovičáci jsme, nie víc. Můžeme se nadáti, že ve věku dvacátém uhájíme svou národní individuálnost, když se tak slabě ohrazeni, tak nepřipraveni spou- štíme v duševní zápas s našimi mocnými sou- sedy a protivníky ?« Skutečně smutné poměry. Jen Slovác v Uhrách jsou tak zbaveni vší možnosti, vzdě- lávati se svým rodným jazykem, jako rakoušt Slovinei

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 5. července. Rusové v Číně. Zprávy o ruských ztrátách byly silně zvele čeny. Přepadení ruské dráhy nebylo. Pouze ne- patrné poškození stavené dráhy mezi Port Arturem a Makdenem se událo vinou polulných loupežných rot. Trať byla hned zase spravena. Telegraf poškozen nebyl. Jak žijou spolu Rusové a Číňané v Port Arturu, o tom má »Hooe Bpesa« zajímavý dopis. Poměry mezi oběma národy jsou dobré a mírné. Z počátku Číňané byli nespokojeni, že Rusové přišli, a měli k nim nedůvěru, již pod- něcovalo činské úřadnictvo. Číňané bojí se svého úřadnictva víc, než loupežníků. Když se pře- svědčili, de Rusové přišli s pokojnými cíli a že jim neublížují, byla marna snaha úřadnictva podnít obyvatelstvo proti nim. Rusové jich ne- exploatují, neobracejí od víry a obyčejů, nesa- hají na jejich majetek atd. Tak znenáhla na- dešel příjemný sousedský poměr mezi jedněmi i druhými. V Šanduně pokazili Rusům poměr k Číňa- nům angličtí missionáři. Jejich vyzývavé chování bylo činskému úřadnictvu vítáno k pobuřování lidu proti všem cizincům, Rusů nevyjímaje. Stavba našich železnic v Číně — píše dopi- sovatel — blíži se k dokončení a bylo by velmi nespravedlivo, kdyby uskutečnění našich mírných podniků zdrželo se vinou cizích chyb a hřichů Mohou-li se Rusově s Čiňany snášeti, proč ne Angličané a Němci?

Význam českého boje pro Slovanstvo. Pan Valentin Gorlov, známý ruský publi cista, z jara se vydal na cestu po Haliči a slo vanském jihu a nyní zahajuje v »Hosos Bpee« řadu článkův o svém pozorování V článku prvém vřele se ujímá haličských Rusův a praví, že »budoucnost jejich v značné míře závisí od výsledku boje, který vedou Čechové nejdůstojnější a nejcivilisovanější synové Slo- vanstva«.

Z francouzské armády. Zpráva o odstoupení generálního inspektora francouzské armády, generála Jamonta, způsobila v Paříži a v celé Francii velký ruch a zabývají se jí všechny listy. »Liberté« oznamuje, že generál Jamont měl delší rozmluvu s presidentem Loubetem, ve které prohlásil, že dnešní po- měry v armádě jsou nejvýše povážlivé, a žádal jej, by při jmenování nového generálního inspek- tora vzal se zřetel na služební dobu kandidáta. Jamont požíval přízně pravice sněmovny po- slanců, kdežto jeho nástupce, dosavadní pařížský guvernér, generál Brugěre, jest nenáviděn nacionalisty. Když zpráva o demissi Jamontově byla ve sněmovně o 127. hodině potvrzena, za- vládlo mezi nacionalisty, melinisty a na pravie velké rozechvění a hlučně se jevící nevole a již v kuloarech strhly se bouřlivé výstupy, které nabyly vrcholu, když objevil se předseda mini- sterstva Waldeck-Rousseau a ministn vojenství generál André. Za krátké poměrně debaty o dotazu posl. Jourda byl ve sně- movně velký hluk a z pravice ozývaly se prudké výkřiky a projevy nevole, jež předseda nepostačil ani odbývati voláním k pořádku. Rozechvění mezi nacionalisty a na pravici stupňovala nej- více rozhodnost, se kterou ministr vojenství od- povídal na dotaz posl. Jourda. Když pak ministr přečeti přípis Jamontův, ve kterém tento žádá, by byl dán do disposice, a končil úsečně: »ná- sledkem toho jest generál Jamont dán do dis- posice a jest sesazen«, ozvaly se na pravici výkřiky: »Dreyfusem?« André na ně odpo- věděl: »generálem Brugěremel

Ve příčině demisse Jamontovy podáno ve sněmovně několik »jednacích pořadů«. Prvý. navržený Gouzetem, zněl: »Sněmovna schvaluje prohlášení vlády», druhý, navržený Krantzem, obsahoval větu: »Sněmovna vy- slovuje politování nad politikou, jejímž účelem jest desorganisace armády«. Netřeba podotýkati, že oba vyšly z vládní strany. Předseda mini- sterstva prohlásil, že přijímá »jednací pořad« Gouzetův, který byl pak přijat většinou 49 hlasů. Hlasovalo pro něj 307 poslanoů proti 258. Časopisy nacionalistů útočí za příčinou Ja- montovy demisse prudce na vládu a zejmena na ministra vojenství a praví, že armáda bude zaražena odchodem generálního svého inspektora, jenž těšil se u ní naprosté důvěře, a že právě nyní, kdy politický obzor jeví tak hrozivé V drobném prodejlt ranní čísle o sobě . . . za sh odpolední . . . za 2b Ve flislkách na veskově ranní číslo. . . . . . . . 10 . . . . . . . sb Inseraty plati se hetevě napřel Přešplacení a jssarty plijiná »dmlnl- strace v Harianské slici č. a. Tam nachizejí se táž redakce tiskárna a skpedice „Národsích Listě“ Rukopisy se novraneii.

známky, zavdává pokračující desorganisace v správě armády podnět k nejhorším obavám. Německo. Tragická smrť německého vyslance v Pe- kingu zavdala četným časopisům v Německu podnět, že žádají, aby svolán byl neprodleně říšský sněm, jenž teprve před několika dny po dlouhém zasedání se uzavřel. Časopisy ty po- ukazovaly, že jeho sejití jeví se býti potřebným za příčinou povolení úvěru na výpravu německé branné moci do Činy a vytýkaly, že officiosní orgány, zejmena » Kreuzzeitung«, zůstávájí v otázce této němy. Na výtku tuto odpovidá dnes »Kreuž- zeitung« ve zprávě inspirované, ve které praví, že dosud mlčela, protože pokládá otázku svolání říšského sněmu ku zmíněnému účelu v nynějším okamžiku při nejmenším za předčasnou a že nevěřila, že za dnešní situace mohlo by se o ní vážně jednati. Zasedání říšského sněmu mohlo by býti jen mimořádné, jež svolati možno jen z nalehavých důvodů, kterých však dnes není. K úhradě výloh výpravy do Číny není sice po ruce prostředků sněmem povolených ; jelikož však není pochyby, že úhrada výloh válečné výpravy do Činy jest nezbytnou, mohou si ji spojené vlády dáti schváliti říšským sněmem dodatečně. Svolání říšského sněmu mohlo by býti nutným jen tehdy, kdyby prostředky na výpravu opatřiti se měly půjčkou. Zmíněný list dodává, že ani v rozhodujících kruzích nepovažují svolání říšského sněmu v ny- nější době potřebným.

Živelní pohromy. Z Vrchlabi se telegrafuje: Při úterní průtrži mračen strhlo Malé Labe několik mostů a cest Prostředním a Horním Lanově a poškodilo na něko- lika místech stavby k zahrazení strží a okresní sil- nice. V Rudolfově údolí byla okresní silnice, která byla po povodni roku 1897 znovu vystavena, úplně pobořena. Devět domů buď zcela, neb částečně zbořeno. Dvě továrny a jeden mlýn nuceny byly následkem způsobených škod výrobu zastaviti. V Dol- ním Dvoře vyžádal si dravý proud za oběť lidský život. Stařičká spolumajitelka sřítivšího se domu č. 17 Eliška Burkertová zahynula tam ve vlnách, kdežto 91letá její sestra byla zachráněna. Okresní výbor ve Vrchlabí požádal, by ku zřízení provisoria na silnici vysláno bylo vojsko. Živelní pohroma v Brně. Z Brna oznamuje se nám ze dne 5. července: Včera na večer vydě- šeno bylo celé Beno živelní katastrofou, jaké od let nikdo nepamatuje. Obrovský vichr způsobil v Brně veliké škody a vyžádal si i lidské životy za oběť. Po úpalném vedru po 5. hod. odpol. jaly se vystupovati na jihozápadním nebi hrozivé černé mraky. K 6. hodině trochu sprchlo, bouře minula však Brno. Šedá mračna, z nichž stále se blýskalo, bez deště plovala však stále nad městem. O 1/28. hod. večer najednou vyděsil všecko obyvatelstvo zvláštní zjev. Zcela nízko, někde i po střechách domů, ano i kolem oken vyšších poschodí jako by plovala řídká, nažloutlá mračna a v zápětí na to zvedl se obrovský vichr povahy smršťové. Hustá černá mračna zakryla oblohu; všude se setmělo téměř jako v noci.

Vichr hnal po ulicích i vysoko ve vzduchu vysoké sloupy prachu silou přímo elementární. Okna třískala, tašky lítaly se střech, komíny se leckde bořily, stromy se vyvracely a veliké kusy utržených větví vítr unášel s sebou. Po ulicích nastal hrozný zmatek a chodci prchali do průjezdu domů, jejichž vrata rychle byla zavírána. Lidé padali na ulici, poraženi vichrem. Okna i výkladní skříně obchodů byly na četných místech rozbity. Štíhlá věž sv.-jakubská ky- mácela se ve vichřici příšerným způsobem až zdálo se, že každým okamžikem se sříti. Děsný vichr trval několik minut, a po něm spustil se prudký liják. Teprve pak mohlo býti zjištěno, jaké škody byly způsobeny. V brněnských parcích na Kolišti, na Spilberku, na Františkově a v Lužánkách jeví se, jaké způsobila vichřice velké spousty. Vyvrácené stromy a ulámané větve vrženy do cest, které teprve dnes činí se schůdnými. I po ulicích válí se plno ulámaných snětí. Bohužel však v nejkrásnějším parku brněnském, v zemských Lužánkách došlo ke katastrofě, při které zničeny dva lidské životy. U můstku nedaleko velké prostory pro kluziště na- lezeny byly na cestě pod velkým vyvráceným stro- mem dvě mrtvoly, muže a ženy. Byly hrozně zoha- veny, lebky měly rozbitě, nohy a ruce zpřerážené.

Bylo potřebí asi 40 lidí, aby mohutný kmen, pod nímž mrtvoly ležely, odvalili. V zabitém byl poznán 29letý inženýr první brněnské strojírny p. Josef Ne- mela z Pruského Slezska. Přede dvěma lety absolvoval strojnické oddělení na brněnské tech- nice. U zabité dámy nalezena byla tobolka, ve které byl lístek se jmenem Helena Szinovazova. Později se pravilo, že zabitá se jmenuje Josefa Schindlerová a že byla zaměstnána v kon- fekčním obchodě v Orelské ulici. Dle všeho byli spolu nešťastní milenci na procházce v Lužánkácha když prchali před bouří, padl na ně vyvrácený strom. Z položení jich mrtvol bylo patrno, že Schindlerová byla v okamžiku smrti zavěsená v rámě Nemelovo. Děsno upaniku způsobil vichr také v cirku Henryově, který v Brně dlí a pořádá lpředstavení ve velké dře- věné budově na Winterhollerově náměstí. V cirku bylo již shromážděno četné obecenstvo k večernímu představení. Když vichřice počala řáditi, otřásäla se celá budova pod nárazy vichru a najednou ozval se příšerný rachot, řehot koní a výkřiky zděšených lidí.

Z celé dlouhé stáje postavené podél cirku byla stržena střecha tak prudce, že trámy z ní, ano celé kusy sbitých prken lilaly až na protější chodník. Zděšení koně se utrhali, také obrovský slon jevil hrozivý nepokoj. Koně rozletěli se ze staje na všechny strany, a štěstí bylo, že ře- ditel Henry dovedl v čas zabránití, aby nevběhli do cirku, obsazeného obecenstvem, nýbrž že zahnal je do dlouhé chodby, která vede pod gallerif kolem celé budovy. V největším zmatku shaslo v círku též světlo. čímž zděšení dostoupilo vrcholu. Podařilo se však přece obecenstvo utišiti, že z cirku vyšlo, aniž by se bylo stalo nějaké vážnější neštěstí. — Do cirku dostavili se hasiči a dragouni, kteří splašené koně schytali a odvedli je do jezdeckých kasáren. Men- ších nehod přihodila se ve městě celá řada. Telefo- nické dráty na některých místech zpřetrhány a také jízda elektrické dráhy přerušena. Četné domy jsou poškozeny. Na klášteře minoritském sřítil se komín, což zavdalo podnět k pověstem, že spadla na kostele věž. Na domě č. 1. na Nové ulici, kde bydlí zemský hejtman hrabě Vetter a kde je známá německá ka- várna Biberova, shodila vichřice věžičku, jež padla na střechu a hrozila spadnouti na ulici. Později byla od hasičů provazy a dráty přivázána. Hojně lidí bylo více měně raněno buď pádem na ulici, nebo na ně padly utržené trámy, uliční svítilny, tašky se střech atd. Také v okolí Brna vichřice způsobila velké škody na střechách, jež místy odneseny, v za- hradách, kde vyvráceny stromy atd. Ovocná úroda značně poškozena. Telefonické spojení z Brna de Prahy i do Vídně bylo přerušeno.