Ročník XXXXIII.

V Praze, v úterý dne 7. července 1903.

Číslo 183.

Na ranní a odpol. listy přodylácí se v Praze v administrati na meěat na čtvrt leta . . . . 6 K — s dvojí čenšškou

na něe

v drobném prodejíi pní č5lo o sobě . . . pa zk trsles dní Ve flialkich na venkově ranní čnle, . . . . . odpolodní . . . . . . . . Bh Inserá t plati se helové sapřel Předplacení a loteriy přijímá dnini strace v Mlarisnské ulikci č. a Tam nacházrjí se též rrdabee tis kárnn s ezpedica „ Národnich L.ista“ Rnkvplsy zo novracsji.

na činit leta . . . . 7 K 50 ve alialách: a K so na něsfe . . Pošton: rt leta . . . . 9 K o s drojí zásilkou na mřat, . . . . .K go na čtvrt leta!

Husův národ nepoddá se! Nové překvapení pro nedočkavé německé janičáry Körbrovy! Již si v neděli odpoledne bujně oslazovali hořkost, jakou jim způsobila imposantní mohutnost a zdařilos naší velkolepé Husovy slavnost v Praze, vítězoslavnými vídeňskými bulletiny. že prý krise již jest zcela po jeji ch přání vyřízena! »Körber zůstane, ale Rezek jdel« zvučely fanfáry veškerým nedělním tiskem německým. Ba více: Kčr ber že obdrží ve formě vlastního listu ci- sařského povzbuzující osvědčení dů- věry, aby při svém posavadním systému, n své dosavadní politické dráze i na dále vy trval; za to ale přijata jest demiss Rezkova, aniž by české minister stvo krajanské bylo tak brzy ji- nou osobností obsazeno! — Ale dnes — v ponděli 6. července, náhl spuštěna ledová sprcha na ten rouš a na vítězo slavící janičáry padla nová úzkost. Kh uer Hederváry přijel do Vídně a celou tu trium- fální bránu Körbrovu nějak pošeredil. »Nové překvapení!« běduje večerní » Bo hemie«: Císařský kabinelní list pro předsedu ministerstva dra. Körbra doznal násled- kem slyšení hraběte Khuen-Heder vára u cisaře opětně nového přepraco vání. Dr. Körber byl včera (v neděli) ráno i odpoledne po své rozmluvě s hrabělem Khuenem Hedervárem povolán na slyšení k císa a dnes (v pondělí) ráno do třetice. Podob se, že následkem nějakých námi- tek Körbrových krise dále trvá Koná se vyjednávání mezi Peští a Vidní stran znění toho císařského listu vlastního.

V dobře zpravených kruzích však a vzdor této přihodě doufá se, že kríse skončí setrváním Körbrovým v úřadě!« Zároveň zvěstuje Körbrův offlciósní vídeň ský »Fremdenblat!« z poledne 6. čer- vence: »Uherský předseda ministerský hrabě Khuen pojednával včera s drem. Körbrem stran otázek, jež vedly ku de- missi rakouské vlády a kteréž souvisí s jednostranným odvolá- ním branné předlohy v Uhrách. V kruzíeh, uherskému předsedovi ministerstva blizkých, ujišťuje se, že hr. Khuen touží udržei s rakouskou vládou co možná nejupřímnějšía loyální styky a přeje si odstranit každýkoliv zárodek různic mezi oběma polovinami říše. Jožto pak při řešeni krise také na příští postup obou vlád ve společ- ných otázkách říšských pamato- vati se chce, vyslovil se nepochybně hr. Khuen také o této příčině. Však ani včera ani dnes ještě nedospělo se ke ko- nečnému rozhodnutí. Podobá se, že ještě tak mnohé otázky, způso bivší krisi, vyžadují — vyja nění!« — K tomu třeti bulletin z ložnice Körbrovy; Konečné sestavení císařského vlastního listu dru. Körbrovi závisí na výsledku výměny depeší mezi Vídní a Peští, která dnes je v proudu. Zásada, že dlužno přesně zacho- vávali základy smlouvy o dualis mu, uznává se sice také se strany uhorské zúplna, jenže Maďaři pokládají hájení této zásady za věc lak samozřejmou, že nechtějí, aby se na ně v císařském vlastním listu teprve kladl takový autori- tární důraz. Srovná-li se tento rozpor ná- hledů, pak vyjde císařský vlastní list zejtrave

»Wiener Zeitung« a s ním asi v týž den na- dejde snad také rozhodnutí o kris Rezkově.« — Tak vida! V neděli už byl v listech ně meckých dr. Rezek odpraven, ba s ním i celé ministerstvo krajanské a dnes najednou nen rozhodnuto ani o krisi Rezkově, nadtož o osudu instituce krajanského ministerstva českého. Kdyby věc nebyla tak vážnou, jakýmt vlnobitím smíchu mohli bychom vyhoditi na břeh tuto nejdůkladnější blamáž německých lačných žralokův! — Než, nám není dáno té bláhové víry, aby chom z průtahů a vleklosti té krise dua listické čekali ozdravění a polepšení nej menšího. Naopak, my jsme připraveni tím časem na obrat jen k horším u. — Dle všeho má krise Körbrova dvojí špičku jednu proti Maďarům, druhou prot n á m. »Způsob, jakým hrabě Khuen- Hederváry vstoupil na místo Szellovo, jak přes hlavu ra kouské vlády, aniž by se o její existenci staral smlouval se s Košutem a naposled před ma darskou obstrukcí v nejdůležitější pospolité v jenské důležitosti kapituloval, v tom všem spa- třoval dr. Körber takově ponížení své hrdost státnické a takový přechvat maďarského šovi nismu, že nechtěl déle zůstati trpným divákem při tom podrývání zásady dualistické, která padá s rozdvojením společné armády. Proto r ději podal demissi a prohlásil císaři, že setrvá v úřadě jen tehda, nabude- li jistoty, že pr jednání o novém branném zákon nebudou Maďarům činěny ústupky na újmu jednotného rázu a jed- notné německé řeči armády rakousko uherské.

Za takové ústupky prý nemůže a nechee před parlamentem rakouským odpovídati«. — Tak vykládali Körbrovi officiosové původ hlavní příčinu krise, kdežto maďarští off- ciosové naproli tomu tvrdí, že je to jen diva delní pósa pro »pěkný odstup« a vlastní pří- činou, proč Körber podal demissi, že jest česká obstrukce, která mu rázem za- tarasila další cestu tak, že neví kudy kama nemůže z místa. Čechům jako Němeca k vůli Němcům povoliti nechce a n v nejmenším, přes odpor Čechův však nemůže překročit ani s tyčí paragrafu čtrná ctého. — Nuže, nám zdá se, že dru K ö- brovi udělalo se z obou otázek uherskéi české, současně a stejně na nie Vůči nebetyčným nesnázím, jakými jedna i druhá mu tarasila postup, pozbýval mysli. Proto se utíkal pod křídla koruny. Buď ať ho propustí anebo ať ho zaštítí svou pomocí. Opr t úsili obstrukce maďarské po vlastní armádě uher- ské toužil, aby koruna položila vlastním mani- festem důraz na »princip dualismu« a ohlásila tak Maďarům předem, že nový branný zá kon neposkytne jim národních koncesí pro uber ské pluky, jichž se dovolávajl.

Naši české opposici však měla býti dána zřetelně příkrá, zamítavá odpo věď propuštěním »českého ministra« Rezka. Než s Maďary není tak snadné pořízení. Tu přijede hned jejich ministr president jak ostřiž do Vídně a způsobí — »náhlé překva- pení«. Dočkáme se toho, že nedosábne pan Körber s té strany ani nejmenší koncesse a že se s tím — fiaskem svým úplně smíří. Ale Čech dr. Rezek padne Němcům asi za obět, a pak? Možno, že se očekává, za tu o běťže budou němečtí ti Grossové a d'Elvertové ústup nější a povolnější v otázce druhé české uni versity. Avšak dr. Körber šerledně se z mýl a přepočítá, pakli doufá a počítá že za tu cenu národ český s ním se pak usmířía ustane od sv pevně a nepoddajné opposice prot jeho svstému a proti jeho o sobe Nikoliv, sybillinské knihy jsou tu do posledn- spáleny!

Politické zprávy domácí. V Praze, 6. července. (K rakouské mi nisterské krisi.) O příčinách Körbrovy krise sděluje dále vídeňský zpravodaj krakov ského „Czasu“: „Körbra přimělo ku podání vše obeené demisse několik členů kabinetu. Dr. Kor ber, aby se udržel ve svém postavení, musil se postarati, aby z četných motivůdemiss dostalsena veřejnost pouze jeden Kdyby se rozhlásilo, že v celé krisi hrály nej důležitější úlohu obtíže vnitřní, malomoc- nost parlamentu a návrat k § 14., pak by váha kabinetu byla otřesena pro budoucnost. Jestliže panovník dal své svolení k dalšim pokusům, jichž účelem má býti uzdravení vnitřních poměrů duchu programu předloženého drem. Körbrem dr. Körber, chce-li míti naději na šťastný vý sledek, musí si opatřiti pro venek vysvědčení že požívá důvěry panovníkovy a že žádost za pro puštěnou nevznikla z toho důvodu, že parlamen je neschopný ku práci.“

„Nová Reforma“ zavírá svou úvahu o kri slovy: „To všechno, co podráží nyni nohy Körb- rovi, jest zjev a následek osudného systému, jejž rezhodující kruhy změniti nechtějí a který dříve neb později musí ustoupiti programu skutečně novému, jenž by Čechům, Slovincům a Polákům (na Rusy pisatel patrně zapomněl. Pozn. red.) da to, co jim v základních zákonech státních při- řčeno. Dokud to se nestane, chorobné poměry v Rakousku povlekou se dále, až úplně rozhryzou a ztráví jeho organismus. Každá krise v Rakou sku jest novým důkazem přiostřující se choroby V jiných státech kabinetní krise konči výhodno pro vnitřní poměry; v Rakousku vytvářejí jen nové období choroby, poněvadž se ke vládnímu veslu nepřipouštěji lidé, kteří by mohli vlíti do žil státních nový život. Proto také nynější krise budí tak vážné obavy. Tím vysvětlují se také po- věsti o podékování se šedivého panovníka, jenž srostl téměř s dosavadní vládní soustavon v Ra- kousku.

V Praze, 6. čeřdile. (Situaee Uhrách.) Hr. Khuen-Héderváry liboval si z své včerejší návštěvy ve Vídni opětně, že po měry v Uhrách nejsou nikterak beznadějné a že doufá v brzký návrat pravidelných poměrů par lamentních. Ne tak optimisticky pohlížejí na vě- politikové peštšti, kteří tamní poměry znají z zkušenosti lépe, než nový ministerský předseda který téměř dvacet lot strávil v Chorvatsku. „Li berální stran — píše „N. P. Journ.“ — roz padla se v jednotlivé skupiny, jež ztratily sv bývalé pojítko. Dnes je pojí pouze vnější sva zek a podobně jsou jen vnějším svazkem spo jeny se svým vůdcem. Nač to popírati? Hl Khuen-Iléderváry stojí úplně osamocen i ve svo vlastní vládní straně. Nikoli z přesvědčení z důvěry, kterou liberálové chovali k Szellovi sledují nyní za svým vůdcem, jenž z nenadán z venkova zapadl do Pešti, nýbrž jen z tradičníhe pocitu povinnosti a z obavy před nejistou bu doucností. A ještě hůře vypadá to ve strano Košutově. Tam jest spor s vůdcem a rozklad vo straně zcela zjevný. Ano, rozkla d nastává i ve

straně klerikální. Kdežto klerikálové se strany lidové zdají se býti úplně spokojeným s novými poměry a slibují svou pomoc novému režimu, chystá se klerikální křídlo strany ne odvislosti (ugronovci) potírati novou vládu n život a na smrt. Úplná nejistota panuje na celo čáře. Nikdo neví, co bude a nikdo neví, která ce- sta je pravá. Z Pešti, 5. července. (Rozkol ve stra ně neodvislosti.) V ponděli očekává se definitivný rozkol ve straně Košutově. Béla Ba rabáš a jeho stoupenci jsou odhodláni navrh- ncuti v pondělní konferenci strany neodvislosti aby se pokračovalo v obstrukci, kdežto Fr. Košut Jul. Justh, Béla Komjathy, Edm. Bárta, Kolom Thaly a ostatní předáci strany budou se zasazo- vati o to, aby se dodržela úmluva s novým mini- sterským předsedou uzavřená. Poněvadž umír- nění mají ve straně většinu, bude v pondělní kon- férenci přijato, že není příčiny, aby se měnile usnesení, dle něhož strana před několika dny vzala na vědomi úmluvu Košutovu s hr. Khue- nem. Hned, jakmile se stane toto usnesení, vy- sloupí Barabáš se svými stoupenci ze strany ne- odvislosti. Ze Záhřeba, 4. července. (Změna ve vládě. — Odsuzování.) Odborný před- nosta a náměstek bánův Krajčovič (dříve Spitzer) vzdal se definitivně své hodnosti, což budí v Záhřebě všeobecné uspokojení, poněvadz Krajčovič, jako chef politického odboru zemsk vlády, byl zlým duchom dřívějšího bána. Take odborný přednosta spravedlnosti Klein podal prý žádost za ponsionování. — Farář Šemer- šič a kaplan Šuster z Grubišna pole byli pro zločin pobuřování odsouzeni každý na půl roku těžkého žaláře. Zločinu dopustili se prý tím, že rozšiřovali mezi lidem pobuřující pr klamace.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 6. července. Ruský pohled na nynější věci v Srbsku. Dr. Vergun píše z Bělehradu do »Nověh Vremene« o rozmluvě mezi jistým Rusem Srby, když společně jeli na Baniru, do vojen ského ležení, kde král vykonal přehlidku vojska Rus: Nu, gratuluji vám ke korunovanému presidentovi srbské republiky ! — Srbové: Jal to? — Velmi prostě, odpověděl Rus. Při takov ústavě, na jakou složil přísahu Petr Karado děvič, důstojenství královské je pouhým zvu kem, pouhou vnější slávou. Myslím, že i pr sident Spojených států amerických má věts práva, než srbský král. Prosím vás! Přijížděj- k němu do Ženevy důstojníci, jež vidí po 45 létech svého vyhnanství, důstojníci poslaní, aby při něm konali dežurnou službu. Rozumí se. král je chtěl něčím odměniti. Následujícího dne je povýšil. A hned je tu z Bělehradu depeše vlády: král nemá práva povyšovati důstojníky bez návrhu ministra vejenství. Povýšení důstoj. níků považuje se za nejsoucí, protože je proti ústavné. Pěkný stulec, není-li pravda ?« Srbové začali protestovati. »Nám je třeb krále, qui rěgne, mais qui ne gouverne pas (který panuje, ale nevládno.) Nám je drahá naš svoboda. Rus na to učinil Srbům srovnání mezi ny nějším Srbskem a někdejším Polskem — s parva magnis comparare licet. Ukázal jim n známý obraz Jana Matejky, představujícl, jak polský král přísahá na konstituci. Král Petr je podle všeho džentlmen, jest ale otázka, ne zkazíte li ho sami. Jako v někdejší Polsce bylo liberum veto osobné, tak jost u vás liberum

veto stran. Napredňáci, liberálové, radikálová neustále zápasí spolu a nedopustí, aby některá strana delší dobu se zdržela při vesle. Kdyby u vás aspoň 5 let byla jedna vláda, poměry by se ustálily a zákonnosť by se obnovila. Ale tak dlouho žádný z vás nevydrží čekat na mini- sterské křeslo. Kdyby Gladstone byl vaším mi- nistrem presidentem, neztrpěli byste ho. Při tom jako v bývalé Polsce ministři byli v žoldu sou- sedních států, tak i u vás jsou bývalí ministřii kteří jsou vydržováni Rakousko-Uherskem. Dis- posiční fond rakousko-uherského vyslance v Ba- lehradě dosahuje pěkné výše 370.000. Vyslanec tuto sumu rozděluje na 150 presentů a co myslite: jest u vás možno ministerstvo, ve kte- rém by nebylo ani jediného důvěrníka soused- ního státu? Mnozí lidé vaši navykli si na tyto peníze tak, že z nich v přepychu žijou s svými ženami i rodinami a namohou již bez nich se obejít. To je hlavní pramen vašich třenic. Podaří-li se králi Petru vykydati tyto vaše Augiášovy chlévy? Zrušení tělosných trestů v Rusku. Carským úkazem byly zrušeny některé příliš přisné tresty, jichž užíváno dosud hlavně u trestanců na Sibiři. Úkazem tím zrušuje se do- savadní holení polovice hlavy trestancův a za- povídá se přikovávati trestance k vojákům při nucené práci. Taktéž se omezuje bití metlami jen na určité případy a slanoví se, že počet ran nesmí přesahovati sto.

Nebezpečí, z kterého vyvázlo Srbsko. »Nestor« píše z Bělehradu do »Nového Vremene«, že zavraždění krále Alexandra a krá- lovny Dragy přivedlo Srbsko do strašného ne- bezpečí. Kdyby byl prvý den po vraždé vznik v Srbsku nepokoj, sebe méně podobný národ- nímu protestu proti vraždě, bylo by Rakousko- Uhersko přikročilo k okkupaci Srbska pod zá- minkou, že chce míti pokoj na svých hranicích. Nezávislost Srbska a celá budoucnost srbskéh národa visely na vlásku. Ruské vládě byli by z Vídně podali zdvořilou zprávu o dokonané události, jako nedávno, když rakouské loďstvo objevilo se v zátoce solunské. Že se Rakousko Uhersko nevmísilo v srbské záležitosti, není ni kterak »novým blahodějným plodem« rusko ra- kouské dohody. Vůbec rakouský názor na za- chování statu quo a nevměšování se ve svobodný rozvoj balkánských států velmi se různí s ruským. Nebyla to rakouská loyalnost a nebyla to rusko- rakouská dohoda, co zdrželo rakouské monitory a pluky, že se neobjevily pod Bělehradem, aby tam »ehránily rakousko uherské zájmy a pod- daně«, nýbrž pouze klid, který byl v Srbsku v Bělehradě po zavraždění Alexandra a Dragy- Po strašné noci dne 10. června, mezi jejími čelnými obětmi nebylo žádného rakousko uher- ského poddaného, ačkoli všechno dvorské slu žebnietvo bylo z Rakousko Uherska, nikde v Srb- sku nezdvihla se ruka, rakousko-uherské vysla- nectvo bylo bezpečno pod ochranou oddělení srbského vojska, a tím, jen tím byla rakousko- uherská okkupace odvrácena. Ruský publicista proto vydává skvělé vy svědčení politickému taktu, zdravému smyslu a kázni, které při té příložitosti osvědčil vše chen srbský náro Nejistota v Solunu Dop. „N. L. Ze Soluna, 2. čoexence. Věerá večer stih jsem ze Skoplje do Soluna a hned vám píšu stavu, jaký tu nalezám.

FEUILLETON. —a. V Praze, 6. července. Pražské mosty. (Kulturně historieká studie.) Když jsem přišel asi před pětatřiceti léty po prvé do Berlína, zavedli mne přátelé do nejstarší tamější čtvrti »Koelu« a ukázali mně tam můstek, přes klerý nikdo nesměl, kdo ne- zaplatil »troják«, t. je tři trojniky. Tomu říkali »zvláštnost«. Tím se chlubili jako Pařížané svým mostem Alexandrovým, Benátčané svý »mostem vzdechů« a Novoyorati svým mostem »Brooklynským«. My Pražané máme takových mostů několik a jsou delší i levnější. Pustíme každého na n za dva trojníky a polom každou sobotu peníze jež jsme takto utržili, spočitáme a zazname- náme, abychom na konci roku zvěděli,ž nám mosty vynesly více než půl millionu korun. Mně největší dělá potěšení, když se spletou cizinci a aniž by cos zlého tušili, na takovýto náš most vkročí. Domnívají se totiž, chuděr- kové, že mosty jsou proto, aby se po nieh chodilo z jedné strany na druhou a ne abyse za to potěšení platilo, poněvadž mají za to, že by timtéž právem mohla slavná obec zatáhnout provazem kteroukoli frekventovanou ulici a vy bírati »entrée«. Smutně pochodí, kdo dříve ne přečetl si důkladně příslušnou partii v Baedeck rovi. Výběrčí se na něho vyřilí jako kuna n zbloudilou slepici. Chudáci! Kdybyste znali jejich minulost Kdyby se tak všichni sesedli do kola a každý jal se vypravovati historii svého života, přešla by vás chuť tropit si z nich úsměšky, řikat jim »Lumírové« a strkat obě ruce pod vestu, aby se zdálo, že vám je na vojně ustřelili nebo továrně utrhla mašina a že nemůžele tedy pro krejear do kapsy. Jsou to téměř šmahem sami »domácí páni« a co si všechno musili dát libi od mizerných nájemníků, aby je později ještě větší stihla pohroma.

Je tomu už několik let, co vzniklo mez nimi a kováři a zámečníky, zaměsínanými v různých smíchovských továrnách, malé nedo- rozumění. Víle, co si na ubohé »Lumíry« vy myslili? Když se bližili k mostu, strčili do dýmky na žhavý popel krejcar a pak ho výběr čímu vtiskli do ruky. Měli jste slyšeti, jak bolestně zaúpěl kdežto otužilá pravice Hefaistova ani toho ne ucitila. Však mi v paměti utkvěla historie, při hodivší se již před patnácti léty, jejíž hrdiny byli náhodou muží, kteří v české společnost něco znamenali. Byli mezi nimi dva poslanci tři soudní úřadníci, tři advokáti, slavný básník velkoobchodník a moje něpatrnost. Popijeli jsme po celý večer na »Vikárce« a potápěli duše své ve slavnou českou minulost, nedlouho před dvanáctou jsme se vraceli po starých zámeckýeh schodech ke svým domovům. Nálada naše byla povznesena a k velikým činům odhodlána. Největší odvahu potýkatse se všemi nepřáteli vlasti měl kollega poslanee jehož jméno neprozradím, kdybyste mne kolem lámali, ponechám to nanejvýš známému zráde poslaneckých tajemství. Týž to dojista vyšuká Přešli jsme v klidu a pokoji, žasnouee vespolek nad krásou »Orlona«, Řelězovou lávku i ocitli se u budky výběrči. Každý z nás po- ložil milostpánu v huňatém kožichu na prkénko před oknem krejcar a uctivě jsme se poroučeli. Pojednou ale zaslechli jsme za sebou ne zrovna zdvořilá slova: »Zde se plalí.« »Vylezte tedy ven !« Obrátili jsme se a spatřili zmíněného již odvážného kollegu, opírajícího se o bok mostu, kdežto výběrčí v boudě, vystrčiv z kožichu holou hlavu na dlouhém krku jako na šťopce, replikoval vztekle: »Vy musíte ke mně, ne já k vám!« — »Kdo plati, má právo poroučet ne kdo bere,« zněla duplika.

Bůh ví, jak dlouho byli by páni v ducha- plném právnickém dialogu pokračovali, kdyby mu nebyl policajt, jenž stál mezi oběma a to se ví, že zcela přirozeně klonil se k — »auto ritě úřadu«, jehož zplnomocněncem zdál se mu patrně býti výběrčí, učinil konec rozhodnutím, že nelze na tomto žádati, aby k vůli každému mizernému pasažéru opouštěl vytopenou boudu a vylézal z chundelatého kožichu. Přítel, aniž by co řekl, učinil několik kroků směrem boudě a podal výběrčímu zlatku. Týž zlostí za ječel po druhé. Však sbrábl s uznání hodnou rychlostí devět krejearových hromádek, přida k nim devět krejearů zvlášť a položil je rovněž na prkénko. Však dříve, než se nadál, příle shrábl měď a než okénko zapadlo, hodil ji vý běrčímu na hlavu. »Tu máš !« .. Na to nemohl orgán bezpečnosti déle klidně pohlížef, na to nemohla se ale také naše společ nost jen tak nečinně dívat. Proto se dali na útěk nejdříve páni soudci, dva z nich jsou již mrtvi, po nich páni advokáti, kteří také již se rozžehnali s tímto světem, tak že zůsta jsem na místě jen já, básník a obchodník. Přítel zatím se vochloval se strážníkem. což z dáli vypadalo tak, jako by ho chtěl sho- diti do vody, zatím ale byl tu již kupec, který jedině správně pochopil situaci, řekl výběrčímu, aby rozházené krejeary sebral a si nechal a který obratně a rychle jakoby nic vtiskl cos strážníkovi do uvolněné ruky, což tou měrou na něj působilo, že jakoby na komando zved ruku, všem nám salutoval a přál při tom velm zdvořile dobrou noc . ..

Téže noci sešli jsme se ještě v obvyklé kavárničce, kde zatím se usedlí soudei hádal s advokáty, jaké jsme to spáchali zločiny a pře činy a mnoho-li za to dostaneme. — — — Pana Martina Doudu neznáte? To je dobře ostatně buďte ujištěni, že muž, o němž vám tuto vypravovati budu, jmenuje se docela jinak, což ale mě historii nebude ani dost málo na závadu. Pan Douda je vlastně Němec, ale v české společnosti smíchovské tak akklimatisovaný, ž nemůže pochopit, proč my s Němci a oni s nám tak se rveme. Jsou takové exempláře, ale je jieh tuze málo. Seděl onehdy v útulné hospůdce na Vyše- hradě a statečně popíjel. Mnoho-li jich měl? Co je vám do toho! To ať si vypořádá každý sám s sebou, naejvýš se svou ženou. Hlavn věcí je, že mu chutnalo a že se bavil dohře Bylo již hodně po půl noci, když zamířil k lávee poděl železničního mostu státní dráhy. A jak liboval, že k disposici má nový komunikačn prostředek, že nemusí se podrobiti šenkýr skému terrorismu na levém břehu Vltavy a že může si zatrunčit tu i tam též na břehu pravém. aniž by se musil trmácet bůh ví jak dlouhou dobu. »A to všechno za krejear,« pokračova ve svém monologu při měsíčku. »Kde ale mám krejcar? U všech všudy vždyť jsem přece platil desítkou?« I ohmatáva se v levo i v pravo. Po penězích ale ani pa mátky. »U tisíce nedovařených knedlíků« — to bylo jeho nejzamilovanějším zaklením — »kam jsem to dal? — Ne, ne. Nedali mi na zpět Co platno, musím se vrátit.« A poněkud rozmrzen, obrátil se pan Doud na podpatku a zamířil opět tam, odkud přišel.

Však hostinec byl již zavřen a všude hlu boké ticho. Měl bouřit? Nikoli. Věc spravit s může až ráno, ostatně dobrá a vhodná causa bibendi. »Je to sice dlouhá procházka — pravi sám k sobě — půjdu-li po Kamenném, ale ne může mi škodit, beztoho se doktor pořád stuchá. že délám málo pohybů.« A již putoval Podska lím, kolem Vltavy, směrem ke Karlovu mostu Šel a pořád šel a šel dlouho. Chůze po čala se mu stávati mrzutou a vzdálenost ne změrně velikou. Vltavu sice po chvilkovém blou dění našel, ale žádný most. Pojednou ocítil se v končině ne pouze liduprázdné, což by nebylo divem v tuto dobu, ale jinak svým rázem při šerné. Ulice byly čím dále tim užší a poton ten zápach, jenž se jimi dral . .. Ale přece šel dále a pořád dále. Však o Kamenném mostě pořád ani po tuchy. Obraz ulic měnil se každých sto kroků. Ale když mu bylo všechno tak cizé. Je pravda. že jako lokální vlastenec smíchovský znal na druhé straně Vltavy jen pobřežní partie, na nejvýše až k Václavskému náměstí, ale přest stávala se mu Praha nesmírně velikou, ba n- konečnou. Zdálo se mu, že jde nejméně dvě hodiny . .. Nejednou zastavil se před budovou, jež s mu jevila býti povědomou, ale přece jen ji ne- mohl určiti, tu zas se mu zdálo, že jde pod mostem a nikoli přes most, jak bylo v jeh prograamu. Pojednou oclnul se na kolejích tram wajových.

»Výborně!« zvolal »Ty dojísta na Ka- menný most povedou, kam jinam?« A svěři se jim. A šel pořád. »Co to? — Vždyť kráčím, aspoň se mi tak zdá, stromořadím. A kde u všech všudy je před kamenným mostém stromořadi ? Na Ferdi- nandově nábřeží. Kde je ale pomnik?« dupnu si vztekem, maje toho už dost. »Tamhle!« Ozval se kdosi a ukázal noč- nímu chodci na cosi, co ve skupině stromů, jakémsi parku skutečně vypadalo jako socha. Vyhráno! pomyslil si pan Douda a h- nem tam. Socha tam stála, ale jaká. Ne císa řova ale vysoký jehlanec, jak ve tmě mohl poznati. »Tady máte sochu« — opětně se ozval kdosi — patrně týž, jenž mu ji byl před chvíl ukázal a který Doudu patrně sledoval. »To ale není ta má? »A jakou hledáte? »Sochu císaře Františka !e »Ta je přece na Nábřeží! Snad nemáte s ní nějaké zlě úmysly, vy našedívělý Omladi- nisto !« V okamžiku tom objevila se vedle mluv- čího postava druhá. »Co vám napadá, hledám ji jen proto abych zvěděl, kudy na Karlův most.« »Člověče, a na ten se ptáte —- v Libní?- »V Libni ?« »Ano. Rozhlédněte se vůkol. Tma už mi nula a brzy vyjde slunce.« »Opravdu.« Setřel si pot s čela, a poděkoval se — patrole. Co mu zbývalo, než nastoupiti cestu zpá- teční. Byla sice drobet kratší, ale trvala pře to půl 2. hodiny, tak že se vrátil domů, právě když domovnice otvírala vrata. O, jak byl doma uvítán A co se mu nasmáli druhého dne na Ve- šehradě, kde mu sklepnice vytáhla penízez malé kapsičky u kabátu, do níž dobročinní lidé ukládají krejeary pro žebráky a méně dobročinní desetníky na tramway a karláčky na vousy . .. A jaký měl vztek, když mu sdělili, že na železniční lávce v noci už — nevybírajíl