Ročník XXXXII

V Praze, v sopotu dne 19. prosince 1903.

Číslo 346.

Na ranní a odpol. listy předplácí sei v Praze v admsinistrne na čtvst leta . . . . 6 k s dvejí donáškou na cýlta . . . . 7 K 50h na měsie . . . . . . 2 K 30 h Pošfen: na čtrrt lela . . . . 9 k 60h s drojí zisilkon na měríe n tr leta ! . . 1 K eo

Onešní číslo pra Prahu le o 10 stranách.

Reformní akce v Turecku skončí — exekuci. Výkladem ministra zahraničných záleži- tosti, podaným delegacím, dostalo se neobyčejně ostrého osvětlení poměru soustátí rakousko-uher- ského k otázkám balkánským. Vedle Turecka dočkaly se velmi řízných pokynů pobalkánské státy slovanské, Bulharsko a Srbsko, ruch make- donský, a pouze jediná Černá Hora ušla tento- kráte pozornosti. Připomeneme-li pak ještě uznáni, jehož se dostalo chování Rumunska a Řecka, máme dosti bezpečné měřitko pro stupeň přízně ke snahám tamních národů slovanských. Jaké naděje se poskytuji Slovanům zdejším, rov- něž není neznámo. Tato nezastřeně vystupující politika ovšem si vede jako politika veliké síly, což se dobře nesrovnává s vnitřními poměry soustátí, a této nesrovnalosti se dostalo výmluvného výrazu ve slovech ke členu delegace uherské, že jest přese všecky vnitřní spory politování hodno, že si dle toho cizina tvoří nesprávný pojen o síle monarchie.

Nedá se ovšem tajiti, že vnitřní spory ne- jsou známkou síly pro stát, a provádí-li se u nás přece silná politika oproti Balkánu, musíme pod klad její hledati v podmínkách jiných, vnějších. Seznali jsme pak z výkladu zahraničního ministra i tyto podminky, jest to obnovený troj spolek a dohoda s Ruskem ve příčině reformn akne v Turecku. Politika trojspolková však nemusí se dle významu a moci států v ní zúčastněných krýti v daném případě s užšími zájmy toho kterého společníka, a bude v ní převládati vždy posta vení nejmocnějšího z nich. Za nejmocnějšího člena trojspolku uznává se všeobecně Německo a byla také již vyslovena myšlénka, že trojspolel jest vlastně nová forma dávné říše Karla Veli Tomuto pochopení politiky trojspolkově její účinků nijak neodporuje stanovisko rakou- sko-uherské ke Slovanům vlastním a ke Slova- nům balkánským. Dle včerejší řeči uherského opposičního delegáta Ugrona jest i politika v Bosně a Hercegovině taková; toužilť na poněm čování zabraných zemí. Hlavní kontury obrazu souhlasí tedy na všech stranách.

Dalším momentem síly této politiky jest jak praveno, dohoda s Ruskem. Rusko zaujato hrozivými zápletkami na dálném Východě, jes nuceno chovati se na evropském Východě zdrže- livě, hájíc tam zachování posavadního stavu domáhajíc se provedení oprav ve smyslu smlouvy berlínské. Turecko má v provádění oprav již zname nitou praxi, provádíť „opravy“ přes padesáte let od první polovice předešlého století. Na papíře již dávno prokázalo před evropskými státy, že nečiní rozdílu mezi vyznáním, národností a ple- menem svého obyvatelstva; v praxi však centra lisovale dle vzoru západní Evropy a zbavilo pod- dané národy všech dávných výhod zvláštn samosprávy církevní. V nereformovaném Tu recku, praví na př. proslulý francouzský politik René Henry, mohly podrobené národy existo- vati, v reformovaném však žíti nemohou, poně vadž pozbyly ochrany dřívější jakési samo- správy. Proto ruská politika dosud důsledně k tomu čelila, aby jednotlivé skupiny tureckých národů vysvobodila z ústředí správy cařihradské a zjed nala jim správu na Cařihradě méně závislou Tato zásada obsažena jest i ve smlouvě berlín- ské, touto zásadou se řídí i v nynější dohodě rakousko-ruské v zahájené akci reformní. Tato politika ovšem nejde tak daleko, jak záměry Bulharska neb Srbska, anebo hnutí ma- kedonské. Tím se ovšem vysvětluje, proč politi- kové těchto národů po rozšíření vlastního území práhnoucí stojí, jako na př. stambulovci, v tuhém odporu proti ní. Tato různost názorů poskytuje dosti prostoru k zasahování jiných proudů do poměrů balkánských, a tudíž i politice trojspol- kové. Ji stojí tam nejblíže Rumunsko a Řecko Z uvedených důvodů jest postavení Slovanů bal

kánských, neshodnou-li se v čas, nepříznivé. slabé. Tuto slabost vystihuje výklad ministra za hraničných záležitostí jak ohledně Turecka, tak Bulharska a Srbska. „Revoluční výbory make- donské!, pravi se tam, „jejichž hlavní správa byla v Bulharsku, vynikaly za trestné skorem a od skutečného účastenství málo se lišící shoví- vavosti knižecí vlády horečnou činností, jejíž účelem bylo způsobiti rozlad mezi mocnostm zvláště mezi vídeňským a petrohradským kabi netem o další provádění akce. Rozumí se, že z takých okolností reformní dílo vázlo a turecká vláda měla záminku, odkládati provádění ulože- ného úkolu. Než břitká opposice v delegaci uherské upo- zornila ještě na jiný pramen zmatků — na do- cházení cizích emisařů; zdá se tedy, že ne- spadá všecka vina jen „na trestnou skoro“ shovi- vavost bulharské vlády. Nyní mají se věci v Bulharsku a v Turecku takto: Bulharsko se již příliš daleko pustilo a vzešly mu náklady do millionů jdoucí, tak že jest mu nemožno couvnouti. Vedle ztráty všeho vlivu na soukmenovce postihla by je i finanční katastrofa a zvýšené vnitřní nesnáze.

Turecko reformní akci neprovádí a nepro- vede, protože to dosud nikdy učiniti nedovedlo, a co se v Turecku jako „reformy“ provádí, vždy dosahuje pravý opak toho, co se zamýšlelo. To vědí i obě velmoci, Rakousko-Uhersko a Rusko a zahraničný ministr ve svém výkladu výslovně prohlašuje: „Mocnosti musily uznati, že Turecko (bez skutečného dozoru) neupustí od své samo- vražedné, mír ohrožující politiky... Ať se Porta rozmyslí, než bude pozdě, a než vyvinou se po- měry, jež učiní jeho spásu nemožnou. Také Sofii vědí, že by bylo Bulharsko zůstaveno své- mu osudu. Nový, balkánskou situaci dále zapletajíeí požadavek týká se Srbska: totiž odstraněníz úřadů všech osob, zúčastněných při záhubě rodu Obrenovičů. Nynější král Petr neměl dosud dosti moci, vystoupiti proti nim; požadavek ten otřese tedy na novo vnitřními poměry v Srb- sku. Již nyní se oznamuje, že žádají, aby s nimi zároveň byli svého postavení zbaveni všichni osvědčení stoupenci předešlého krále — a jsou prý v Bělehradě v takové tísni, že žádáno již za prostředkování u italského dvora, odkudž bylo doporučeno, aby se ucházeli o prostřednictví Francie. Takto se může státi, že záležitosti srb- ské opět se pohnou v okamžiku, kdy na Balkáně reformní akce dospívá ke svému poslednímu ději — ku provedení exekučnímu.

Ve výkladu ministra zahraničných záleži- tostí se o tomto opatrent exekučním též již mluvilo. Některé časopisy zahraničné také pronášej mínění, že se podobá, jakoby Rakousko-Uhersk bylo odhodláno, použiti rychle mizící příležitosti. aby světu ukázalo, že jest semknuto a že dovede imponovati válečnými obraty („FrankI. Ztg.“) Jiné listy německé, jako „Köln. Ztg.“, s poli- tikou touto úplně souhlasí. Není pochybnosti, že by exekuční vymáhán oprav v Turecku neoctlo se na řadě dříve než na jaře. Bude snad očekávané očistění v Srbsku — jež zatím všichni diplomaté opustili — přede- hrou k onomu ději? Úvěrní poměry na českém venkově v létech padesátých a šedesátých. (Na Plzeňsku, Trutnovsku a Lounsku.) Z pamětí dra. P. P. Hilberta. Nemýlím se asi, předpokládám-li, že mladš generaci právnické a s ní jisté většině české ve- řejnosti jsou neznámy úvěrní poměry na českém venkově v době před půl stoletím a v prvníeh desetiletích po ní. Tyto poměry byly úžasny. Chcí sděliti alespoň některé fakta, pokud jsem je poznal v mladých letech své právnické praxe. Pravil jsem, že poměry úvěrní českého ven- kova v létech padesátých a šedesálých byly úžasny. Ano, běda! jest-li hospodář, ať už ze příčin jakýchkoli, byl nucen vyhledávati pokladnu která, jako na př. po požáru, mu měla býti ná

pomocnou při znovuzřízení popelem lehlého sta- vení. Záložen nebylo vůbec, spořitelen pořídkui tu a tam sirotčí pokladna a kontrjbučenský fon s obmezenými prameny a přítoky peněz. Z těchto ústavů spořitelny neobíraly se sedlákem jako dlužníkem vůbec; neměly ani — vyjma josefinský katastr — podkladů pro zji- stění ceny selských statků. Sirotčí a depositn pokladny pak byly v rukou justiciárů. Tito ju- sticiárové měli vysokou sazbu palmární a dal sedlákům pykat za rok osmačtyřicátý. Nevládl ovšem dlouho, neboť brzy pak byli z nich na- děláni soudní radové, adjunkti, assesoři a okresní leč dokud byli, dali se po většině platiti. Když pak ale justiciáři byli odklizeni, bylo brzy ještě hůře. V roce 1850 stal se totiž sedlák »způsobilým vejíti v závazky směnečné,« čili, jak zněl krátký termin: stal se » wechsel- fäbig«. Oh, rakouské zákonodárství bylos vždycky vědomo svých úloh! Následek byl, že se selské směnkaření v krátké době rozmohlo do hrozivých rozměrů. Následující poměry jsou z plzeňského kraje Svět nebyl arciť nikdy bez lichvy, ani staro věký, ani středověký, ale pro novověkou lichvu byla směnka jako stvořena. Odpadlo mrzule donášení košiků s kuřaty, čerstvě snešeným vajíčky, s máslem atd. k pánům písma znalým.

Vyřídilo se to v krátku, na kousku papíru. levně, mezi čtyřma očima, bez drahých kolků, které se ke všemu ještě daly několikráte upo- třebiti. A jak pohodině pro venkovana byli ti dobrodinci sedláka usazeni! V Kozolupech Vilém Recht, v Dražově Leopold Stadler, v Radnieíeh Heřman Ehrlich, v Přešticích David Waldstein atd. — soudní repertoiry z let 1859, 1860 1861 jsou jich plny. Jejich papírky sešly se pak v Plzni a se girem Moritze Weisshuta přešly na filiálku eskomptní banky. Bylo zas dosti peněz na oblažování venkoval Co ty peníze tehdáž stály, nepodařilo se m vypátrati, ač jsem se o to pokoušel. Půjčujice, lichváři ovšem dbali jistoty Byl-li dlužník již nejistý nebo čásíka velká, dala se směnka praenotovat. To dálo se až do no vého zákona o gruntovních knihách. V našt kanceláři — dra. Adlera v Plzni, kde jsem by s velmi záviděným platem 420 zl. ročně — šlo to snadno, neboť cheť byl advokát i notář v jedné osobě. Vidimát sloužil k tomu, aby se pro připad potřeby vymohla praenotace (záznam práva zá- slavného proti donesení originálu) a vyž dalase současně lhůta k pozdějšímu donesení původnt směnky a k spravení praenotace. Banky neměly rády směnky, nepouci známky preenelnce; — proto sahulo se k pracnolacím proti donesen originálu.

Pro advokátychefy byly to časy velm krásné. Bez velkého týrání hlavy dalo se vydělaii mnoho peněz, jako na př. můj chef, šlo-li v pon děli toliko o podání směnečních žalob k soudu, křižoval se, že kancelář počíná hynout. (V kan- celáři naší, židovskou přezdívané, byl každý úvěr vyloučen: platilo se hotovými. 2 zl. stála žaloba měneční do 200 zl., vyšší 3 zl. a totéž stála další exekučni podání. Tato pak byla: žádost za exekuční vyjevení svrchků a osobní vazba, za zabavení svrchků, za exekuční vklad práva zástavného. Za každý arch papíru musila pak nám strana platiti 2 kr. nové měny, z čehož se hradily kancelářské potřeby.) Převrat v úvěrních poměrech událs teprve za nového zákona; aspoň já jej teprve tehda znamenal. Osoby, lichvě oddaně, seřídly z bázně před stiháním. Vyhledaly si jiné živ nosti a jiné obchody a po většíně nechaly lichvy. Ale způsoby lichvy, které jsem dosud udal nebyly jedin é z tehdejších dob. Ve Spáleném Poříčí vynalezli zvláštní formu: dlužní úpisy. předstírající koupi obili a zboží na úvěr, při dlužení hotových a zjištění úhrnného obnosu dlužního dopočtem. Tato forma vymyšlena byla patrně nějakým justiciárem, neboť byla zdlou- havá a vyžadovala velikého palmáru. Pro sed láka byla však stejně nebezpečna jako směnka. S formou tou setkal jsem se pak na Trutnovsku

a též na Lounsku v dobách, kdy směnky ještě nezdomácněly. Ale na Lounsku se tato forma nebezpečně zdokonalila. Přešlo se totiž z jednoduchého účetnictví na složité. Při jednoduchém neměl věřitel peněz pro půjčku, za to ale obilí. Prodal je dlužní- kovi, korec o zlatku, dvě zlatky dráže, než n trhu a doporučil mu přítele, který je koupil areiť že o zlatku nebo dvě na korci pod cenou tržní. To byl způsob jednoduchého účtování. Složité účtování bylo však mnohem horší. Při tomto poskytl věřitel žádanou zápůjčku na 5 proc. a dal ji, jak se řikalo, vtěliti. Sotva že toho docilil, povolal dlužníka a sdělil s ním, že má kdesi velkou, nepředvídanou, naléhavou platbu; žádal, aby dluh do čtvrt roku vrátil, totiž splatil. Dlužník naříkal, leč co naplat: vě- řitel jest sobě bližší, než dlužníku. Má ho ale od mládí rád a tedy mu vyzradí pramen u ji- ného věřitele. Šli k tomu. Nový možný věřitel projevil ochotu opět z lásky, tentokráte ovšem ku prvému věřiteli, leč peníze jsou právě drah a nelze jich snadno dostati. První věřitel mus sloviti, mnoho sleviti a také konečně na velk domluvy slevil; druhý převzal dluh postupem.

Ale dlužník nemůže, má-li trochu svědomí. žádat, aby původní věřitel oželel slevenou částku za to, že nepřijal ani krejearu více, než co či- nily útraty v kanceláři a co 59 úrok, Šlo se tedy znovu do kanceláře a na částku, již musi druhému věřiteli první sleviti, napsala se nová obligace a vymohlo se nové vtělení. Pro advo- káte-notáře býval tento způsob lichvy velmi vý hodný, pro dlužníka však — nu, jen když bůh dal a třikrát do roka se proces neopakoval! Na Lounsku přibyl pak k těmto způsobům lichvy ještě zcela zvláštní, v jiných krajinách, pokud vím, neznámý. Sedlák rozparceloval totiž statek a propachtoval jednollivě jeho kusy n řadu let. Prodal pak za celou dobu trvání propachtu činži lichvaři a zaručil se mu za plnou dobyt nost postoupeného obnosu. Co slevil, slevil slevit ale musil mnoho a zaručený obnos ve škerých činži zjistil se pak s 5proc. úrokem právem zástavným na statku. Byl to dosti častý způsob sanace před uvolněným odprodejem po zemků a zákony přípustná lichva. Oč sedlál slavil, o to dostal méně kapitálu, leč přiznal se k plnému dluhu a ručil zaň slatkem; ba nebý valo cessionáři ani uloženo, že má činži bedlive vybirati. Na Žatecku mezi chmelaři sedláky a ob chodniky s chmelem vyvinula se pak zce mistní tichva. Dokladů z pozemkových knih ne mohu podati, byly by příliš němčinou proloženy Ale nesmíme se mýliti, věřiteli nebyli jen Mo ritz Schwager in Saaz nebo Heinrich Kohn in Liebeschitz, leč osoba dnes ještě běžného če ského jména v Hriškově, ba dokonce dvě ženy z Loun.

Lichva chmelařská dála se tímto zpusobem Jako dnes hospodáři-řepaři zaprodávají řepu předem cukrovarům, tak zaprodával se druhdy chmel dle potřeby peněz a podle kliče naděje na množství sklizně. Prodal se za cenu výrobn v udané jakosti, že se Pánu bohu zřídka kdy podaří jí dociliti, až na přivlastek »rein ge přiückt und gut getrocknet.« Nuž, a nyní nadešel srpen, doba sklizně a s ním lichva. Vydařil-li se chmel, bylo-li ho mnoho a cena malá, tu kupující zjistil soudně znalci, že jeho jakost nerovná se připovězen a sedlák platil; bylo li ho málo a cena vysoká tu sedlák doplácel, co scházelo do předproda ného množství a doplácel důkladně. A tak vy dělávali — s výminkou dobrých hospodářů — lichváři. Ještě dnes pak není na Žatecku všeck v pořádku. Plzeňský měšťanský i akciový pi vovar učinil, pokud vím, několikráte poku hraditi přímým nákupem potřebu, leč nedosta tek obchodní čestnosti producenta zmařil pokusy a podporuje obchodníka prostředníka velkým provisemi. Ale tyto úvěrní poměry, které ničily nái venkov, nezasáhly přece všechny hospodáře. V drobném prodejit raní čísle o sobě . . . za 9 . . . . na žk odpolední. Ve dlialkách na venkovší ranní číslo. . . . . . . . 10h odpolední . . . . . . . . Bh Inseráty platí se hotově zapřei Přečplscení a inserty příjťmá ndmtinl- strace v Marisnské ulici č. s Tam nacházají se též rrdake tiskárna a ezpedice „ Národních Lista-. Eukopisy se nevraceji

Bylo mnoho dobrých lidí mezi nimi, a aby mé líčení nebylo jenom černě, chci podati tu na konci případ hospodářské síly českých rodin selských z Plzeňska. Dr. Pankrác z Plzně, měl nadějné uhelné hory v Nýřanech, na něž měla chuť Společnost české západní dráhy. Když smlouvání nevedlo k cili, počala dráha dra. Pankráce týrati, aby tak hory na sebe strhla. Majiteli nezbylo, než postaviti si vlastní dráhu se svými vozidly, ale k tomu nebylo peněz. Návrh jeho na sněmě českém, aby Hypoteční banka česká směla sta- tuárně též na doly půjčovati, byl zamitnut. A tu sedlák český, nájemce panského dvora v Dou- bravce, Šimandl, sebral mezi svými příbuznými českými to Fuggery — ač přece minulo jenom málo let od zrušení roboty — rychle z naše- třených jejich úspor žádanou sumu, s níž dr. Pankrác dráhu provodl. Bylo by mu bývalo třeba pomoci konsolidovaného většího ústavu peněž- ního, na níž tu selské rodiny Tylů, Šimandlů. Krásných a Pokorných stačily. — Zeť dra. Pankráce jest ovšem dnes sloupem němectví v Plzni.

Politické zprávy domáci. V Praze, 18. prosince. (Dojem vý kladu hr. Goluchowského.) Peštský orgán ministerstva vnějších věcí, „Pest. Lloyd“ , předvídá, že výklad, jejž hrabě Goluchowski uči- nil o vnější politice v uherské delegaci, stane se předmětem živých rozprav, soudí však, že bude posuzován veskrze příznivě. A vskutku — píše peštský list — veškery výklady ministra vnějších věcí, zvláště pak ty, jež se týkají nej- aktuálnější na ten čas otázky, věcí balkánských, mohou učiniti jen nejlepší dojem. Politika, jíž se tu drží Rakousko-Uhersko v dorozumění s Ruskem, jest konservativná v dobrém slova smyslu, t. j. politika, neztrnulá v šablonách a formách, nýbrž přizpůsobená živým potřebám, snažící se o zachování nynějšího stavu a zdržu- jící se násilných převratů. Zvláště významným se jeví, že dle exposé Rakousko-Uhersko a Ru- sko jednají současně jako zmoeněnci Evropy. Od součinnosti ostatních mocností musilo se totiž upustiti proto, aby se Portě neposkytla pří- ležitost k vytáčkám. Avšak akce obou velmocí má zabezpečenu mravní podporu všech kabinetů a proto netřeba se obávati nijakého rušivého ci- zího zasažem.“ „P. L.“ zmiňuje se pak také o té části exposé, jež bylo věnováno věcem srb- ským a poznamenává, že jest naděje na klidné rozřešení srbské krise, celkem však se Srbsko nachází ještě dosti daleko od poměrů nor málných.

V Praze, 18. prosince. (Klamná zprá- va o delegačních rozhovorech.) „N. Fr. Pr.“ provedla, jak již známo, ve středu ve svém večerníku jeden ze svých ničemných kousků, když v ústa panovníkova vložila slova, o nichž neví nikdo z delegátů, poněvadž mlu- vena nebyla. Druhého dne, když všechny roz- mluvy s delegáty zjištěny, ukázalo se sice, že „N. Fr. Pr.“ lhala, ale lhářka svého účelu do- sáhla. Zprávy z „N. Fr. Pr.“ telefonovány totiž hned za tepla do všech končin Rakouska a tak se stalo, že na př. v časopisech haličských dele- gační rozhovory vylíčeny v tom smyslu, jak si je vymyslila „N. Fr. Pr.“ Druhého dne, když se v časopisech objevily rozhovory s delegáty téměř v doslovném znění a v žádném z nich nebylo pochvalných slov o dru. Körbrovi, vymyšlených v redakci „N. Fr. Pr.“, tento list dodal ke svému referátu poznámku, že mimo uvedené rozhovory panovník v rozmluvě s jedním českým velkostat- kářem a jedním polským delegátem vyslovil se velmi pochvalně o činnosti dra. Körbra. Z če- ských velkostatkářů byli v dvorním hradě posl. hr. Zediwitz a Sajferl. Oba tito delegáti potvr- dili, že panovník s nimi o dru. Körbrovi nepro- mluvil ani slova. Také dr. Bärnreither, který je zástupcem ústavověrného velkostatku z Čech, sdělil svým přátelům, že panovník s ním o vnitř- ních politických poměrech vůbec nemluvil. Zbýval by tedy některý delegát polský, jemuž prý panovník chválil dra. Körbra. Kra-

FEUILLETON. Na Němen u. Z litevských vzpomínek podává Bedř. Votýpka Němenský parník byl již přeplněn, nebylo téměř, kam se postaviti pro spoustu košíků roze- stavených na palubě, zavěšených na lanovi vůbec, kde jen možno. Musil jsem se prodírati Konečně! Konečně vidím a slyším skutečný lid litevský! Konečně se přímo pasu na lahod ných těch zvucích! Sám Němec, dr. Alb. Zweck ve své pěkné monografii „Litauen. Eine Landes und Völkerkunde“, Stuttgart, 1898, udává po- čet Litvínů v kraji tilžském na 50—70 % a já zde již dva dny chodím po městě, hledám, na- slouchám, často až dosti nezpůsobně — vše marno. V sobotu časně z rána zaskočil jsemsi na týdenní trh, kde venkovské ženy s hojnými dary zdejších rozsáhlých lesů i pečlivě pěstě- ných zelinářských zahrad plní prostoru při litev- ském evangelickém kostele. Procházím jejich řadami, ale marně číhám sluchem po jediném litevském slůvku. Leda že jména firem jsou poloviny litevská. Stalszus, Pauluweit, Gauslo- weit, Eidokat atd. atd. Tak se to opakuje usta- vičně. Vše ostatní je německé. Spíše najdeš na hostinci nápis hebrejský, než litevský. Konečně jednu chvíli muž jakýsi, venkovan, ptá se u jedné nůše na cenu kuřete — první slova litev- Však už před tím v Tilži nahodilo se m slyšeti, ba i — mluviti po litovsku a to hned za příjezdu. Vítal mne a zavedl do svého bytu re- daktor „Varpasu“ (= Zvon) p. J. Lapin, litevský kandidát do říšského sněmu za kraj tilžský. Doma jej čekali dva Litvíni z Ruska, mluvilo se ská.

dost a dost a slyšel jsem dost. Toužil jsem však rozeznati z blízka stopy litevštiny v té záplavě živlu germánského. Zde na lodi konečně rozproudil se hovo čistě litevský, živý, nenucený, netlumený a ne- ukrývaný. Lid cítil se tu sám mezi sebou a ni mu nepřekáželo, že personál lodi vedl si po ně- mecku. Vaak ve vhodné chvíli rozvážou se ústa i osmahlých plavců. Parník „Wischwill“ brázdí klidně hbitý proud Němenu, tolik opěvaného litevskými pís- němi. V písni: „Nemuno kelione“ (Pout Ně menu) oslovuje Krůpatis (čti Kruopatis) posvát nou řeku: Němene, ty milá vodo, Litvy skvoste svěží, kam že prcháš, kam tvá vlna s rozkoší to běží? A řeka odpovídá: V dálných krajích ruské Litvy zrodil jsem se v lese v kurské moře odpočinout vlna má mě nese. Dobrý Žémait, dobrý Litvín rád mě vítá všude, vesele mi na té pouti svoje písně hude. Z mohutných, širokých vorů, jež odvážej z Ruska dříví do Kurského zálivu, zazní zá- dumčivý popěvek svalnatého plavce. Ze slaměn budky na voru vylézá hoch, předčasně sestárlý a chápe se těžkého kormidla. Tilže mízí za námi. Ubíhá v zad pontonový most, památný schůzkou tří císařů r. 1807. Ně- mecko leželo u nohou velikého Bonaparta a krá- levská rodina pruská prchala na sever. Tehdy Tilže a ještě severnější Klaipédy (Memel) byly je- dinou troskou, kde bylo možno se ještě uchrá- niti. Rusko podalo ruky zoufalým, sešli se pa- novníci, ruský, francouzský a pruský bezzemek na vojenském mostě v Tilži přes Němen a hlavně prý diplomatickému umění královny Louisy — zde téměř za svatou ctěné — podařilo se zl- skati Napoleona k mírným podmínkám.

V písni volá Němen: Město Tilže! Otčinu když schvátil Francouz drzý chvělo se mé milé srdce, v očích plno slzí. Ale nyní, hezké město, jdeš zas žití poutí. Že jsi tolik vytrpělo, málo mě již rmoutí. Níže pod mostem pontonovým trčí do výše ohromné oblouky a pilíře železničního mostu. Širokě, ploché údoli bývá každoročně z jara do šíře 3 kilometrů zaplaveno, proto viděti v dál ještě modravé kontury dalších dvou mostů mez stromy a vrbovím. Ztráceji se věže i tovární komíny města po levém břehu, míjíme Pruskou Tilži, předměst na východní straně, jedeme kolem „Andělského vrchu“ (Angelii kalnas), jenž zdvihá se nad vo- dou sotva 20 metrů, odkud jest rozkošná vyhlíd ka na údolí Němenu. Míjíme Pilkalné návrší dávné hradiště, jež bylo svědkem bojů pohan- ských Litvínů proti křižákům německým, již velkomyslně nesli na hrotu meče dobrodiní kře sťanské víry. Na obou březích Němenu trčely k nebi bašty a zdi nepevných tvrzí litevských Proti nim ježily se věže a cimbuří pevného kři žáckého hradu v Ragoině (něm. Ragnit), jež ko nečně opanovaly půvabný kraj. Již rozezná- váme v dáli červené zdi bývalého zámku kři žáků. Jsme na rozpacích, čemu dříve věnovat pozornost? Chtěli bychom sledovati hovor litevských venkovanů, a s filologickou vášní odposlouchá vati, kterak domorodei vyslovují každov hlásku vštěpovati si v paměť každý zajímavější ci - cumflex, jenž v neporušené podobě podnes udržel se v litevštině. Však opět nás popadá tisíe chutí setřásti všechen ten učený prach s beder svých a dívati se jen do šumivých, zelenavých vln, k obrubě temných lesů v dáli či pokračo- vati v rozmluvě s litevskými společníky, naslou chati jejich steskům, jejich tužbám, diviti se je jich energii, která neleká se ničeho, jde-li o sva tou litevskou věc. Z kollise officiorum vyvedlo mne okal samo.

Táhlý hřbet, pokrytý prořídlým lesem i kř vím, přímo nad Němenem se zdvihající, cíl našt pouti, posvátný Rambýnas! Němci ve své horli vosti, také nám dobře známé, nazvali jej lich Rombinus! Toť Arkóna pohanských Litvínůi Sem putovali kdysi zástupy, aby na místě kde sídlili jejich bozi, kde stály jejich viditelne podoby, kde přinášeny jim oběti a o- kud bez ustání nesl se zbožný zpěv i tichá modlitba, skládali bohům svoji úctua přednášeli prosby a přání. Dojeli jsme k samému Rambýnu. Lods klidně nese podle jeho táhlého boku, sotva 50 metrů nad vodu zdviženého a tu teprve přehli žíme úplně posvátný vrch i nebezpečenství, které mu hrozí. Před dávnými časy hlavní proud Němenu bral se přimo od Ragoiné k Tilži. Dnešní ře čiště kolem Rambýna bylo bezpochyby pouhým ramenem mohutné řeky. Rambýnas, dravým vlnám vystavený, neoddolal a spousty žemě se suly se do řečiště, nyní od paty vzdáleného nej méně 20 metrů. Půda sesouvá se ustavičně a jer se značným úsilím a nákladem poněkud zasta ven postup zkázy. V básni žaluje Němen: Rambýnas, kde v dávné době sochy bohů stály, modlitby než otců rety nové šepotaly, shroutit chce se, moje vlny zemí zasypat, vodičku mou zakaliti: ach, má spláče mát

Ze stromů na plochém břehu za Rambýnem dívají se nám vstříc doškové střechy rybářské vesničky Bitén (Biténai). Loď zastavuje upro- střed řeky, člun se k ní blíží, již se přitiskl bo- kem, s parníku spuštěny schůdky a růženec ven- kovanů sestupuje do loďky. My za nim. Lodka odváží nás ke břehu. Bivény jsou jako všecky snad vesničky na Litvě rozptýleny a rozházeny. Vidět, jak si každý urval kousek půdy, kde se dalo, ale,tak, aby je- den druhému nepřekážel. Silný košikářský prů- mysl a rybaření jsou zdrojem výživy zdejších obyvatel. Šilény však a Bitény ryby mé mi lovi, jejich sítě, jejich vrše zisk vždy dají nový chlubí se nám Němen. Přicházíme k rozsáhlému nádvoří, v jehož pozadí jest budova zděná, taškami krytá. V pravo táhlé, obytné stavení, v levo kolny a stáje. Hospodář i hospodyně radostně nás vítají. Vstu- pujeme do velké jizby, kde zapřádáme hovor, zatím co pečlivá župóné snáší nám chléb, máslo, sýr, med a v malé chvíli také čaj. Vzájemné do- tazy vyplňují mezery hojně svačiny. A již jsme v knihách. Jeť pan Martin Jankus také tiskařem litevských knih — zděná, dosud nedostavěná budova jest knihtiskárna — a vlastencem nejhor- livějším. Cho jeho, Litvínka, je nejčistší typ li- tevský, silná, zdravá, z těch, které tak pěkně líčí Sienkiewicz v Křižácích. Z každého jejího slova eititi vřelou, uvědomělou vlastenku. Do jizby vběhly děti, dvě děvčátka, asi3 a 5 let, hošík asi dvouletý. Silné, zdravé děti. Národ s takovým dorostem nikdy nezhynel Chystáme se na Rambýnas. Jan Jankus nám bude milým průvodčím. Ať výlet dobře dopadne