1
masthead
Románová příloha „Národních Listů“ k číslu lI. ze dne 1l. ledna 1901.
2
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Napoleon či Bonaparte? Z Paříže se
nám oznamuje: Jest velmi zajímavé, že francouzský
žurnalista pan Ch. Laurent, konstatoval na základě
úřadních dat, že potomci Napoleonovi nemají práva
přikládati si příjmení »Bonaparte«. Jest to obzvláště
princ Louis, druhý syn prince Jeronýma, nyní v
službách armády ruské pode jmenem generála Bona-
parta. Ale toto jmeno mu nepřísluší. Vizme, pod kte-
rou rubrikou byli zapsáni oba synové toho, jejž
francouzský lid jmenoval »Plonplon« (zdrobnění jmena
Napoleon) před odhlasováním zákona, jímž byli vy-
loučeni z armády potomci rodin, panovavších kdysi
ve Francií: 1. třída 1882. 8. arrond. č. 287. Napoleon
Viktor Jérome Frédéric, narozen 18. července 1862
v Paříži, jedn. dobrovolník 32. dělostřeleckého pluku.
— 2. třída. 1885. 17. arrondis. č. 200. Napoléon Louis
Joseph Jéröme, narozen 16. července 1864 v Paříži.
Jednoroční dobrovolník v disponibilitě, Když svrchu
řečený zákon byl odhlasován, byla připsána k těmto
záznamům poznámka: »Z rejstříku vymazáni«. —
Pan Laurent k tomu praví v časopise »Le Francaise:
»Jak se tedy stalo, že generál Napoleon užívá jmena
Bonaparte? Nemá k tomu práva od onoho dne, kdy
se zdobil svým císařským jmenem. Má jedině právo.
nazývati se generálem Napoleonem. A to již přece
také něco znamená.«
= Závěť Andréeova. Zmínili jsme se již, že
smělý větroplavec Andrée, než nastoupil na Špicber-
kách svoji výpravu, odevzdal svému bratru závět
ustanoviv, že smí býti otevřena teprve koncem roku
1900. Závěť byla dne 5. t. m. ve Stokholmu ote-
vřena. Dojemný tento výkon proveden v kanceláři
notáře Hartiusa a sice na žádost sestry Andréeovy.
Napoleon
Bonaparte
Ch
Laurent
Louis
Jeroným
Plonplon
Jérome
Frédéric
Joseph
Andrée
Paříž
Francie
Le Francaise
Andréeův
3
article
Mladší bratr, inženýr, byl pro to, aby se ještě se-
čkalo. Zdálo se, jakoby ještě posud nevěřil ve smut-
nou skutečnost. Při otevírání závěti byli přítomni
mimo oba sourozence ještě někteří příbuzní a mnoho
přátel. S hlubokým pohnutím vyslechli úvodní slova
notářova, věnovaná krátké vzpomínce polárnímu ba-
dateli. Pak otevřel notář obálku, opatřenou černými
pečetěmi. Obsahovala v několika balíčkách různé li-
stiny. Některé z nich zabaleny byly do voskového
plátna s nápisem: »Nečíst, spálit.« Dále nalezena
celá řada přípisů od učenců, kteří Andréea povzbuzo-
vali, aby podnikl svojí smělou výpravu. Andrée při-
ložil je bezpochyby proto, aby ospravedlnil svůj
smělý podnik. Mezi těmito dopisy byl jediný od
známého francouzského učence de Fouvielle jenžz
tohoto dobrodružného podniku Andréea zrazoval. Na
tento dopis připsal Andrée tužkou: »Možná, že má
pravdu, ale jest již pozdě. Vykonal jsem všechny
přípravy, nemohu již ustoupit.« Závěť sama jest
velmi stručná a zní následovně: »Poslední vůle, již
dnes píši, jest bezpochyby poslední listinou, kterou
jsem zhotovil. Má tudíž právní platnost. Píšu večer,
než nastoupím svoji cestu, jež bude spojena s ne-
bezpečími, jakých historie dosud neznala. Předtucha
mi praví, že tato hrozná cesta znamená pro mne
smrt.« Na to následují ustanovení poslední vůle.
Jmění několíka tisíc švédských korun připadnez
polovice bratrovi, z polovice sestře. Velkolepou bi-
bliothéku, obsahující znamenitá vědecká díla, odkázal
Andrée svému bratru za podmínkou, aby po jeho
smrti stala se částí lidové knihovny. — Tím bylo
Andrée
Píša
4
article
otevření závěti skončeno. Byl to skutečně poslední
akt tragedie Andréeovy
= Ochočené ještěrky. Pěkné pozorování ze
života zvířat podává jeden ze spolupracovníků paříž-
ského časopisu »Cosmos«. »Navštívil jsem kdysi
učence nedávno zemřelého, známého svými pozoru-
hodnými přírodovědeckými výzkumy, mr. Johnsona
na ostrově Madeiře, kdež po dobu letních veder měl
osamotnělé letní sídlo v horách, kdež bydlel sám se
svým sluhou. Jednou večer při západu slunce pro-
cházel jsem se v zahradě villy, nedaleko nízké zdi.
vydané paprskům slunce a rozryté četnými trhlinami,
a děrami, jež poskytovaly znamenitý útulek ještěr-
kám. V tuto dobu však byly se odebraly ještěrky již
na odpočinek. Johnson tázal se mne, chci-li vídět
jeho ještěrky. Pak přistoupil ke zdi a zaklepal rychle
prstem napodobuje víření bubnu. Ihned vyběhlo as
tucet ještěrek ze skulin sousední části zdi a chvíli
po tom opustily své útulky se vrozenou sobě čilostí,
posadily se na ruku, na paži, na ramena svého do-
brého přítele a konečně běžely bez bázně i přes jeho
tvář, při čemž se zvláštní zálibou celovaly jeho rty.
Andréeův
Johnson
Madeira
5
article
Na to bral je badatel opatrně do ruky a sázel je
opět na zeď, kdež rovněž rychle opět zmizely, jako
se byly objevily. Johnson vysvětlil mi, že krátká doba
ve chvíli oddechu po jídle po několika nedělích sta-
čila, aby nejbázlivější ze všech zvířat takovýmto způ-
sobem byla ochočena. V prvních dnech zabubnoval
na zeď, položil kus cukru na některý vyčnívající ká-
men a odstoupil pak na nějakou vzdálenost. Kdyžsi
byl takto získal jich důvěry, zůstával státi vždycky
blíže zdi, konečně nechal si cukr v ruce, opřené o
zeď, později položil lahůdku na hořejší plochu dlaně,
pak na paži a na rameno a vzal jej konečně mezi
rty. Ještěrky zvykly si tomuto podávání lahůdky záhy
tou měrou, že na dané znamení ihned beze vší
bázně běžely ke svému příteli.«
= Pověra a barbarství.3Časopis »Notes and
queries« přináší následující článek. Na vnější straně
západního průčelí dómu v Exeteru nalezá se 68
starých soch ve výklencích. Veškeré tyto sochy zho-
toveny jsou z křehkého vápence, jenž během pěti
století utrpěl značných pohrom vlivem podnebí.
Johnson
Kdyžsi
Exeter
6
article
Dolejší řada těchto soch však jest poškozena ještě
jiným způsobem. Jsou ještě pamětníci, že lid v De-
vonshiru byl pevně přesvědčen, že masť zhotovená
z prášku úlomků těchto soch, smíseného s olejem,
hojí choroby kostí. Lidé, stížení těmito chorobami,
anebo jich příbuzní chodili tam v noční doběa
urazili palec, prst, kus roucha anebo i nos, jestliže
tak daleko dosáhli. Toto pověrečné léčení, pachané
nevzdělanými lidmi, bylo lze přece ještě snáze pro-
minout, než následující: Jakýs Yankee cestoval se
mnou náhodou před několika lety po evropské pev-
nině, při čemž se mluvilo též o dómu ve Štrasburku.
»Ale ovšem, že jsem tam byl«, připomenul Američan,
otevřel ruční kabelu a ukázal mi velký kamenný
lupen ze 14. století, ještě zcela dobře zachovalý.
»Přimě! jsem chlapa, jenž nahoře na věži měl dozor,
aby mi ten kus urazil na památku. Vrátím se ted
do Ameriky a jsem hrdý, že vám to mohu ukázat.«
— »Nepotřebuji připomenout«, praví autor článku
mr. Harry Hems, »že jsem nikterak nebyl hrdý na
svého soudruha« ...
Yankee
Američan
Hems
Štrasburk
Amerika
7
article
= Záhadná tragedie. V Hobokenu, N. J., ode-
hrála se těchto dnů krvavá truchlohra, při které jakýs
Frank Driesen přišel o život, a jeho bývalá hospo-
dyně paní Felgmannová poraněna. Z počátku se pro-
slýchalo, že Driesen Felgmannovou postřelil a pak
spáchal sebevraždu. Nyní však policie myslí, že byl
Driesen zavražděn. Dosud bylo vyšetřeno následující:
Frank Driesen, 40letý, měl v přízemí domu na Bloom-
field streetu čalounický obchod a bydlel nad obchodem,
kde jej v úterý večer policista Dougherty nalezl
mrtvého. Krátce před tím přiběhla služka Anna
Waltrová k policistovi a žádala jej, aby poslal pro
lékaře, poněvadž když se domů vrátila, nalezla svého
zaměstnavatele mrtvého. Policista zjistil, že Anna
mluvila pravdu, načež se postaral, aby byla mrtvola
dopravena do márnice a Felgmannová, která jest dle
všeho jen lehce poraněna, převezena do hospitálu.
Policie má za to, že jedna z obou uvedených žen
(Felgmannová neb Waltrová), ať již ze msty neb
žárlivosti, Driesena zastřelila. Z té příčiny byla
Waltrová zatčena a v dalším vyšetřování se po-
kračuje.
Driesen
Dougherty
Waltrová
Anna
Hoboken
HOSPITÁLU
8
article
Zemřelí v Praze.
Dne 6. ledna 1901: Kotnauerová Anna, man-
želka hlídače, 25 roků, 102—III. Strošnajdrová Anna,
manželka strojmistra, 40 roků, 668—VII. Vocelková
Františka, manželka úřadníka, 36 roků, 236—I. Her-
get Jiří, býv. konduktor, 48 r., 116.IV. — Ve vše-
obecné nemocnici: Mareš Josef, zedník, 24
roky. — V chudobinci: Trolda František, býv.
krejčí, 86 roků. — U milosrdných bratří-
Kaska Bohumil, sladovnický pomocník, 39 roků.
Dne 7. ledna 1901: Bělík Josef, Btruhlář, 58
roků, 682—I. Tůma Jan, syn typografa, 16 neděl,
1492—II. Baum Jakub, býv. učitel, 81 rok, 578—II.
Nekvasilova Julie, dcera dělnice, 2 roky, 223—III.
Habartova Milada, dcera řezníka, 3:/2 roku, 699—VII.
Potůčková Anna, vdova po řezníku, 79 roků, 539—III.
Veselá Anna, vdova po mlynářském pomocníku, 75
roků, 291—I. — Ve všeobecné nemocnici:
Taufner František, malíř pokojů, 43 roky. Holub Josef,
kovář, 69 roků. Stejskalová Kateřina, manželka stráž-
níka, 61 rok. — U milosrdných sester: Jaroš
Rudolf, horník, 23 roky.
I get
Jiří
Josef
Btruhlář
I Tůma
Jan
Baum
Nekvasilův
Julie
Habartův
Milada
Stejskalová
Kateřina
Jaroš
Rudolf
Praha
Strošnajdrová Anno
Vocelková František
Kotnauerová Anno
Mareš Josef
Trolda František
Kaska Bohumil
Taufner František
9
article
Král. české zem. divadlo v Praze.
Král. české zem. divadlo v Praze.
Národní divadlo.
V pátek dne 11. ledna.
106. hra v předpl.
2. čtvrtka.
PR.
Veselohra o třech dějstvích. Napsala Božena Viková
pn cká. Režisér; Jakub Seifert.
Po druhém dějství přestávka.
Začátek o 7. hod.
Konec o 1/410. hod
Král
Viková
Seifert
Praha
národní divadlo
10
article
Pištěkovo divadlo na Král. Vinohradech.
Pištěkovo divadlo na Král. Vinohradech.
V pátek 11. ledna.
Začátek o 1/27. hod.
Čtyřicátéosmé lidové představení za poloviční ceny.
Dítě lásky. (Fourchambault.)
Činohra o 5 jednáních od Em. Augiera.
Král
Čtyřicátéosmý
Augier
Pištěkův divadlo
11
article
Svandovo divadlo na Smíchově.
Svandovo divadlo na Smíchově.
V pátek 11. ledna.
Začátek o 7. hod.
20. hra v předplacení (sudá).
Únos Sabinek.
Veselohra o 4 jedn. od F. ze Schönthanů. Přeložil
J. Kühnel.
Sabinka
J Kühnel
Smíchov
Svandovo divadlo
12
article
byli Turky a k tomu seděli v pevnosti, nesmějíce učiniti
útok! Losujme
To jest však proti dějinám! odvětil Saša, Ru-
sové vždy útočili a Turci seděli v pevnostech!
— Poněvadž za nic nestáli! podotkl Ludvík Anto-
— To jest stejné! Losujme, měřme hůl! ozývaly
se hlasy i z ruského vojska.
— Já nechci býti Turkem, řekl Peta.
Ryndin ustoupil.
— Pojdte měřiti, Ludviku Antonoviči, pravil, po-
zdvihuje hůl.
Študent dosáhl výše než Sasa.
— Do pevnosti, Sašo! do pevnosti! volali nadšen
— Půjdu, pravil Saša nespokojeně, ale já vám
okážu, jak se musí chrániti, okážu vám asiatské sezení,
to uvidíte!
— Uvidíme, uvidíme.
Žabin, jsa vřaděn mezi Turky, vystoupil neočeká-
vaně v před, uhodil se pěstí do prsou co měl síly a od-
říkával:
Meč naším bude soudcem, ale doufám pevně,
že spravedlivý bůh nám pomůže
náš hrdý půlměsíc potříti.
Turek
Saša
Ludvík Anta
Peto
Ludvik Antonovič
Sas
Turec
15
article
On měl pro všechny případy v životě pohotově
svého Ozera.
Saša mu neodpověděl. Ale student, kterého bezpo-
chyby velice překvapil řvavý bas »Donské ropuchy«, se
k němu přiblížil, řka:
— Studuji medicinu a mohu vás ubezpečiti, že časem
můžete zemříti nějakou nemocí, ale souchotinami nikdy
Saša
16
article
věji, batuško, ona jest tam, přerušil ho rychle Foma
Bogdanovič, okazuje prstem na jídelnu.
— Nepřejete si kmínky, baťuško?
Baťuška pohledl na dvéře jídelny, pak na stůl s láh-
vemi a se zákuskami, jakoby se rozmýšlel.
— Vypiju trochu kminky, Fomo Bogdanoviči, roz
hodl se a hluboce se uklonil.
A vypiv sklenku, obrátil své kroky k Anně Va-
siljevně.
Foma Bogdanovič spěchal rychle za nim.
Ale ode dveří buffetu, které se otevřely dokořán,
vnikla vůně jídla. Bogun, dosud v kabátě kapelníka,
vcházel slavnostně, veda za sebou řadu lidí, nesoucích
ztěží na ohromných mísách obrovské rybí paštiky.
Foma Bogdanovič uchopil duchovního.
— Požehnejte tomuto jídlu, baťuško, pravil, po-
zvednuv malebně obě ruce k té straně, kde nesli mísy.
Duchovní se obrátil k svatému obrazu.
Vše se hrnulo k stolům. Hovor umikl. Hostě Fomy
Bogdanoviče začali s jakousi zuřivostí ničiti jeho paštiky,
žvýkali a mlaskali hlasitě, držíce vidličky až u sa-
mých zubu.
Sotva ze jsme snědli s Vasou kousek koláče, už tu
byl Saša a hnal nás.
— Potřebujete býti před obědem již tak hltavi
Budou zde žvýkati celou hodinu, pravil, okazuje na hosty
— a mý přijdeme daremně o čas. Pojďme si hráti do
zahrady na vojnu.
— Hrajme si na vojnu! ozvaly se veselé hlasy
soudruhů, sběhnuvších se se všech stran sálu na všeli-
jaká znamení, která jim dával očima a rukou.
Zapomonutá otázka.
Bogdanovič
Baťuška
Anna Virginie
Hovor
Saša
Foma Bogdanovič