1
masthead
V Praze, v úterý dne 2. srpna.
Praha
2
masthead
K číslu 212.
a na venkově za 3h
3
masthead
Číslo v Praze za 2h
Praha
4
article
Na »Národní Listy«
ranní a odpolední
předplácí se
v Praze
v administraci
na měsíc 2 K —h
ve filiálkách
na měsíc 2 K 30h
Poštou:
na měsíc 3 K 20h
s dvojí zásilkou
na měsíc 3 K 80h
Praha
5
article
Válka.
Válka.
O cílech japonské armády.
Z Petrohradu, 2. srpna. Generál Drago-
mirov píše ve vojenském odborném listě:
»Kuroki ohrožuje ruskou armádu s boků,
Oku stojí proti ní čelem. Dosavadní klid Ja-
ponců je tím vysvětlitelný, že úkolem jejich
jest chrániti oblehatele Port Arturu. Kuroki ma-
névruje skoro stále na témže místě: dnes krok
v před, zejtra dva nazpět. Pokud se týká po-
stupu části armády Nodzuovy na východ, jest
příčinou toho obsazení Dašičaa Japonci, čímž
zajištěna výhodnější a kratší cesta pro dopravu
přes Inkou. Cíle Japonců nemohou směřovati
dále než k Liaojanu a Port Arturu; pro jednu
válečnou výpravu jest to dosti, snad ještě více
než dosti. Jen konečný úspěch Japonců na
Liaotanu mohl by býti podkladem nového ta-
žení a to jen tehda, kdyby uzavřeli spolek
s Čínou. Neboť jen Čína mohla by dostatečně
zaopatřovati japo nské koňstvo a rozmnožiti do-
pravní prostředky, když nepočítáme ani na roz-
množení vojska japonského Číňany.«
K obsazení Inkou Japonci.
Z Petrohradu, 2. srpna. Dopisovatel časo
pisu »Rus« sděluje o uvítání Japonců angli-
ckými obyvateli v Inkou a praví, že to byli jen
angličtí hostinští a holiči, kteří se uvítání tohoto
súčastnili. Na všechen způsob že se jedná však
o beztaktní afféru, kteráž by, až Rusové obsadí
opětně Inkou, mohla způsobiti anglo-ruské ne-
pokoje.
Afféra »Arabie« před kořistním
soudem.
Z Petrohradu, 1. srpna. Kapitán »Ara bie
vypovídal před námořním soudem ve Vladivo-
stoku v ten rozum, že hned, jakmíle seznal ob-
sah nákladu, podal ohražení proti němu a sou-
časně zaslal zprávu do Hamburku, odkud také
bylo protestováno. Ale Američané oproti tomu
ujišťovali, že parníku nehrozí na východním
pobřeží japonském zcela žádné nebezpečí.
Drago
Artur
Japonec
Číňan
Rus
Inka
Američan
Petrohrad
Čína
Rus
Inka
Arabia
Hamburk
6
article
Dráha kolem Bajkalského jezera.
Dráha kolem Bajkalského jezera.
Z Petrohradu, 2. srpna. Zelezniční ministr
kníže Chilkov odebeře se v několika dnech
opětně k jezeru Bajkalskému, aby přítomen byl
posledním pracím na okružní dráze kolem je-
zera. Veškeré tunely jsou již prokopány a ko-
lejnice z větší části položeny. Koncem září, tedy
v době, kdy jezero bajkalské se stává bouřlivým
a pro dopravu lodní nebezpečným, bude trat
tato, vyžadující si ohromné práce a nákladu,
odevzdána veřejnému užívání.
Ruští zranění a jejich doprava.
Z Moskvy, 2. srpna. Včera přibyl sem
vlak s raněnými, mezi nimiž byli důsto jníe
Babčenko, Smirnov, Sakarov a Smernov. Po-
slední byl tak těžce zraněn, že musil býti pře-
nesen v nosítkách do nemocnice. Obyvatelstvo
jeví s nimi velikou účast.
Chilkov
Smirnov
Sakarov
Smernov
Petrohrad
Moskva
7
article
Syn hr. Lva Tolstého na bojiště.
Syn hr. Lva Tolstého na bojiště.
Z Petrohradu, 2. srpna. Jako nepřímý ná
sledek brožury hr. Tolstého a na doklad opáč
ného smýšlení odebral se nejmladší syn hrab
Tolstého na bojiště jako dobro volník.
Ruští zajatci v Japonsku.
Z Petrohradu, 2. srpna. Jak se oznamuje.
smějí nyní zajatci ruští v Japonsku dopisovati
si se svými příbuznými v Rusku, ale listy je-
jich nesmějí býti psány v ruském jazyku, nýbrž
buď ve francouzském nebo anglickém (?). Ve-
škeré dopisy podrobeny jsou censuře velice
přísné, jež každé místo nesrozumitelné začerní.
Ruští prostí vojínové, dávají si listy, zasílané
domů, překládati. Obyčejně jim tuto službu
konají důstojníci ruští, z nichž značná většina
jest francouzského jazyka mocna.
Velkokníže Cyrill. — »Divoký
Linevič.«
Z Paříže, 1. srpna. Velkokníže Cyrill, který
pomýšli na manželský sňatek teprve po skon-
čení války, přijede v nejbližších dnech z Ko-
burku do Petrohradu. Odebere se do Vladivo-
stoku a nabídne své služby Skrydlovu. Vladi-
vostocká divise »Divokého Lineviče« — tak ho
Tolstý
Cyrill
Petrohrad
Japonsko
Rusko
Paříž
ko
Vladivo
Vlad
8
article
Předplacení
a inseráty
přijímá administrace
v Marianské ulici,
číslo 3.
Tam je též redakce
a expedice.
9
article
nazval Kuropatkin — dostane co nejdříve velkou
posilu z oddělení, stojícího nyní u Liaojanu.
Myslí se, že v srpnu podnikne Linevič na Ko-
reji závažné akce.
Z ruského vojska.
Z Petrohradu, 1. srpna. Dle zpráv, z Liao
janu došlých, vře to v ruském vojsku nezkroti-
telnou bojechtivostí proti Japoncům. Vojáci ne-
chtějí již dále ustupovat, čemuž nejsou zvyklí.
Nevěří, že mohou býti někým poraženi. »Kdy
už konečně půjdeme na Japonce ?« Takové
hlasy slyší důstojníci každou chvíli. Nic nepo-
máhá vysvětlování, že Japonci jsou daleko po-
četnější, nic nepomáhá poučování o spletitosti
taktického postupu. Jich vlastenecké city a vo-
jenská ctižádost již dychtí po činech. Ruský
voják jest nynějším stavem na bojišti do duše
roztrpčen.
Kuropatkin
Japonec
ko
Petrohrad
Liaojan
10
article
Jak píše japonský důstojník o ru-
ském vojáku.
Japonský jeden důstojník napsal do časo-
pisu »Šiši«, vycházejícího v Tokiu, článek,
z něhož je patrno, jak Japonci uznávají osobní
statečnost ruského vojína. Pařížská »Patrie« při-
náší z uvedeného, článku důstojníkova tento
stručný výtah: »Během nynější války naučil
jsem se hledět na ruského vojína docela jinak
než před ní. Ruský voják co do srdnatosti ne-
stojí nijak za Japoncem. Stačí, vzpomenu-li si
jen na bitvu u Tjurenču, kde Rusové vydrželi
dvojí náraz, pokaždé kombinovaný s dvou stran.
Přes hroznou palbu děl, přes mrtvoly padlých
soudruhů hnali se proti útočícímu našemu voj-
sku s bajonetem v rukou, zhrdajíce tak svými
životy. Působili dojmem starodávných reků.
Rusko je nepřítelem respekt vzbuzujícím a na
to nezapomínejme! Viděl jsem také, jak raněný
důstojník byl odváděn do zajetí. Dojemný byl
pohled na jeho sluhu, jak se naň vrhl, nechtěje
ho opustit. Šel s ním také do zajetí. U nás by
se však něco podobného nemohlo státi. Nebot
naš vojín ví, že vysoko nad láskou k předsta-
venému stojí láska k vlasti, která mu velí, aby
stál k její obraně, když ho potřebuje«.
(Ostatní zprávy viz na 3. straně).
Šich
Japonec
Tokio
Rusová
Rusko
Patria
Tjurenč
11
article
FEUILLETON.
FEUILLETON.
Tajemství.
Napsal Petr Fink.
Fink
12
article
Slabé podvečerní příšeří uléhalo tiše na
kraj, snoubící se s posledním, opozděným pruhem
dohasinajících červánků.
V celodenním vedru podřimující příroda
okřávala zvolna v příjemném chladu, vydávajíc
nezvykle mdlou, trochu nasládlou vůni, jež
ptoužila se líně nízkým., jako skrčenými keř
k hustě obrostlým, zvadlým trávníkům, zachy-
cujíe se dále v korunách mírně ševelících stromů.
aby konečně ztratila se kdesi pod zadumaným
obzorem.
Bylo pojednou tak neskonale hezky v osvě-
žující té lázni chladnoucího vzduchu i země.
Na zápraží četných, dosti pravidelně stule
ných chaloupek i pod kvetoucí lipou uprostřed
větší podbrdské dědinky rozproudil se čilý ruch
a šum.
Rovněž starý Roškota, vyhuliv na cestu
několik mohutných bafů, vyšoural se kamsi za
humna, nejspíše, aby dle zvyku prozkoumal
„zejtřejší časy“
Znal jsem také tak „na skok“ živou tu
„meteorologickou stanici“ oné pohorské vesnice.
Veliký, poněkud nahrbený člověk, s hube-
ným, dobráckým obličejem, pomalou chůzí, pří-
jemné, nestrojené řeči, plný ochoty vždy a ke
každému.
Zajímavý ten staroch, jehož primitivní před-
povědi příroda až ku podivu často pečetila a jenž
sám o sobě s patrnou samolibostí říkal, že „oči
jeho nikdy zbůhdarma k obloze na procházku
nechodí“ — požíval v celém okolí neobyčejné
důvěry a vážnosti.
Roškot
13
article
Ba, za jistých okolností, na příklad o sen -
seči, v době žní nebo za proměnlivého počasí,
stával se muž ten spoluobčanům svým osobou
přímo nenahraditelnou. Kd kdo, věřil mu jako
evangeliu, bez jeho „pranostiky“ nikdo ne-
odvážil se dáti rány na louce ni v poli.
„Jářku, Roškoto, jak bude s neděle? Rádi
bychom na druhý týden dali se do toho.“ —
„Co soudíte, kmotře, jaké budou letošní
žně?“ —
Tak a podobně křižován byl každé chvíle
vesnický tento prorok, jehož zkušené před-
povědi a rozklady zrodily mezi lidem lichotivé
pořekadlo, „tak pánubohu nahlížeti do karet“ že
doved jen on — starý Roškota.
Tu a tam ovšem stalo se také, že „prano-
stika“ jehe střetla se silně s pravdou, to však
mu na reputaci ani dost málo neublížilo, spíše
považováno to za velikou událost, plnící celou
dědinu nezměrnou starostí.
„Pánbůh s námi a zlé pryč! Starý Roškota
tentokráte „neuhod'“1 Jen aby z toho nebyly
kroupy nebo náhlá potopa,“ soudívalo se vše-
obecně.
Škoda, že v příčině svého umění staroch
tak málo byl vždy sdílným.
„Měl byste tomu, kmotře, dokud ještě čas
někoho přece přiučit,“ dotírali naň co chvíli sou-
sedé. „Jsme tu, bohužel, dnes a zejtra kdes —
věčná škoda byla by vzíti krásné to „umění“
někdy s sebou do hrobu.“ —
Roškota při narážkách toho druhu mlěky
buď fajíčil aneb nanejvýš protřásal se smíchem
„To by tak — tento! Vlastní vinou konku-
renci! Ani bychom se tu, myslím, dva na „to.
neuživili! Toť, holenkové, tajemství, jehož, do
kud poněkud jen zdráv a silen budu, nesvěřím
nikomu !“ —
Roškota
Roškot
14
article
Pozoruje však, jak trpce zklamání toto na
každého působilo, vyjel v zápětí ihned nějakou
tou útěchou:
„Nu — uvidíme, uvidíme! Myslim, že „to
tam s sebou také jen tak nevezmu! Až uhlí-
dár svůj čas —“ více však nikdy neřekl, na-
opak býval rád, že nit podobného rozhovoru tak
záhy přestřihl.
Měl opravdu pevnou vůli, podržeti prorocké
žezlo co nejdéle pro sebe.
Také zdraví jeho zdálo se býti takřka skálo-
pevným, až na ty nohy, nohy, jež nechtěly mu
poslední dobou valně již sloužiti. Jinak závratný
let času prchal stále vedle něho, jakoby ho tu
vůbec nebylo.
Co však nejvíce zdá se býti oddáleným, se-
dívá člověku obyčejně v samotném již týle.
Jednoho zimního rána klátil sebou po zvyku
stařec pomocí nezbytné berličky z kostela ke
své, opodál stojící chatce.
Chůze toho dne byla opravdu dosti proble-
matickou, jelikož jemný sněhový poprašek po-
zakryl přes noc spoustu nebezpečného náledí.
Roškota nechtěl a nebyl by se dal vésti an' za
živý svět.
Toť také! Jako nějaký snad prastarý jiže
silně neduživý chlap! Tak daleke to dosud přece
ještě s ním nedošlo. Ce by to bylo, aby — když
vždycky, nedošel i tentokráte domů sám.
Ale běda — nedošel!
Pojednou sklouz) na zvláště choulostivém
místě a již ležel, chuděra, na zkostnatělé zemi.
Byl v úplném bezvědomí s neprobrai se již
z mrákot ani v útulné své světničce, tak že ne-
šťastné to tajemství — chtěj nechtěj — přece
jen odešlo s majitelem svým do hrobu.
Roškot