Ročník XXXX

V Praze, v pátek dne 7. září 1900.

Číslo 247.

Na ranní a odpol. lást předplácí se- v Praze v administrael ss nrěisto . . . . . ss čtvrt leta . . . . K — s drojí doníškee ra niníe s tent lets . . . . 7 R eo ve úlinlkácki na měslo . . . . . . 2 K 80 rošten: a 9o na měsre ko ns čtvrt lei s dvojí zinilko na saěal :: . nke na čtvrt loka

Cislajtánská říšská rada rozpuštěna — nové volby. Z Vídně, 6. září (Zvl. telef. zpráva »Nár. Listů«i) e v e Je rozhodnuto. Není žádné sně- movny poslanecké. V prvních dnech lednových půjde voličstvo k osudí n1nj všeobecných voleb. Takový je faktický konec krise, která nastala v sobotu 1. t. m. po návratu císaře z Išlu, krise, kteráž ohrožovala ještě dnes existenci celého kabinetu Körbrova, krise, ve které jevil se na obzoru zcela blízko ne- bezpečný konflikt mezi zodpovědným minister- stvem a korunou, krise, ve které nejen stař nepřátelé, ale i sami jistí věrní »spojenci« naléhali prý na ostrá opatření proti českému národu, naléhali na různé oktrojírky, ba i na politickou persekuci a hospodářské vyhlado vění našeho lidu, — naléhali marně. Tak se přiostřila včera situače, že jej ráz vyslovován byl těmito větami: A u Körber, aut Jaworski! Buď roz puštění parlamentu nebo demisse kabinetu Buď smrt říšské rady nebo dobrovolné obě- tování se vlády. Nedosti toho. Napjetí se stupňovalo tou měrou, protivy vztýčily se do takové výše zákulisní pleticháři pracovali s takovou hor livostí, že položena byla již alternativa mno hem příkřejší a nalehavější: buď rozhodnut hned, a pak rozpuštění, nebo odklad a pak resignace ministerstva celého. Obrat a rychlý spád v nynější kris neobyčejně tuhé a pomalé stal se dnes. By připraven včerejším sdyšením dra Körbra. Oznámili jsme ve dnešním ran ním listě, že do audience té nepřinesl mi nistr-president žádného positivního návrhu také žádného určitého pokynu neodnesl. Avšak v pěti étvrtihodinách, které trval chet vlády včera po poledni na dvorním hradě, nezůstavil svého suveréna v nižádných po- chybách o tom, že by on a jeho kollegové dali své portefeuilly k disposici, kdyby ne stalo se podle proposic jejich, nýbrž podle tlaku jiného.

Snad nikdy a nikde a v žádné věci ne- učinil dr. Körber osvědčení stejně kategori- ckého. Jím dosáhla krise vrcholu. Peripetie musila přijíti ráz na ráz, neměla-li nastat katastrofa. Přišla. Dnes odpoledne měl dr. Körber poradu s dosavadním předsedou kola polského ryt. Jaworským a místopředsedou katolické strany lidové drem. Ebenhochem. Výteční vůdcové haličsko-polské delegace v posledn chvíli ještě usilovali aspoň o příročí. N dostali ho však. Věděli, že odhodlání vlády, rozpustiti říšskou radu, je neodvratným že s ním ministerstvo stojí a padá. Vidouce, že vůle jindy všemohoucího pol- ského klubu jest tentokráte bez- mocna, vůdcové polští otočili a jali se žádati a prositi, by vláda se jich ujala, t.j. aby byrokratický apparát k volbám pracova pro zachování jejich državy. Jako často v ži- votě bývá, po hrozbách přišlo škemrání Včera ještě strašili vládu hrozbami volebních výsledků haličských, zvláště v obcích ven- kovských; dnes žebronili, by vláda vztáhla nad nimi ochranné své peruti. Kromě toho seznali Poláci od svého krajana hr. Goluchowského, jehožto brojení proti novým volbám ukázalo se býti bezůspěšným, že není žádné pomoci aže bude nejlépe zachovati se podle refrainu »Šťasten jen člověk ten, s losem svým kdo usmířen« a — smířili se. S pocity trpkými a bolestnými. Se zuby zahryzenými, s pěstí za- tatou, s čelem zakaboněným, ale smířili se. Mají po té stránce vzácný dar: podro- biti se událostem hotovým a zatočiti plachty své lodi vždycky podle vanoucího větru.

O 1. hod. s poledne dr. Körber byl opět na císařském bradě. Císař včera zů- stavil si rozhodnutí. Dnes je nepochybně svému premieru cislajtänskému projevil. Ve smyslu přisvědčivém, jak vyšlo bez- prostředně potom na jevo. Zároven mocnář dal souhlas stanovisku ministr- presidentovu, které lze shrnouti takto: »Protože na čtvrtý rok již odpírá sně- movna poslanecká každou plodnou činnost. vláda doporučuje koruně, by z četných pro středků, doporučených s různých stran, užilo se toliko jednoho, »konsti tučního«: rozpuštění říšské rady. Žád- ného jiného prostředku. Také žádné oktrojírky, které všecky vláda zamítá. Jaký bude míti výsledek appell na voliče, jak se zachovají jejich noví zvo- lenci, do zákonodárného sboru vypravení, dlužno vyčkati. Teprve kdyby take tato akce minula se s veškerým účinkem, bude uvážiti vládě, jež nalezati se bude potom v aktivitě, jak bylo by možno najíti východ z tísně ústředního par lamentu.« Tím ztroskotal tlak, působíc z německé levice, hlavně z německého vel- kostatku, na drastická opatře n proti Čechům. Tím pochovány plány na oktrojování jednacího řádu, nového voleb ního řádu a — nových zákonů jazy kových. Tím však současně pohrobeny naděje Poláků, doufajících, že přece snad se poštěstí jim přivoditi aspoň odkl ad až k návratu císaře z manévrů haličských. Tím bylo rozhodnuto pro dra. Körbra a proti hr. Goluchowskému a Jaworskému. O 3. hod. odpol. shromáždili se v pa- láci ministr-presidenta všichni členové kabi- netu. Nebyla to ministerská rada, ve které se píše protokol pro císaře a její formáln usnesení, nýbrž jen volná rozprava, k níz se shromáždili. Nicméně potrvala tato skoro do pěti hodin.

Dnes jest událostmi potvrzeno, co tvrdily důsledně »Národní Listy« přes opáčná tvrzení že konkretní návrh, spočívající na meritorním majoritním votu, dosud ministerskou radou nebyl přijat, nebyl koruně k sankci podán a že tudíž také koruna navzájem neměla do dnes večer příležitost, aby udělila nějakému návrhu ministerstva svoji approbaci. Ná- vrhem takovým zabývali se teprve dnes odpoledne ministři. Je to návrh na neprodlené rozpuštění říšské rady a na neprodlené vypsání nových voleb s lhůtou — pokud admi- nistrativně lze — nejbližší. Jak jsme ohlásili, hledána pro tento návrh jednomysl- nost a bylo jí téměř úplně dosaženo. Jako se podařilo mimo ministerskou radu překonati všecky překážky proti roz- puštění říšské rady a jako se podařilo od- vrátit všecko úsilí, ženoucí ministrpresidenta k útisku Čechů mimořádnými drakonickými disposicemi, tak podařilo se též překonati obtíže v ministerské radě samé prot návrhům na přestřižení niti života posla- necké sněmovny. Myslíme, že konstatujeme pouze pravdu historickou, povíme-li, že podnět, aby parlament byl guillotinován, ne- narazil pouze na odpor dra. Pietaka a ně- kterých ministrů, kteří udržují styky se slo vanskými a německými stranami pravice nýbrž že vzpírali se mu též důvěrníci ko runy, svým smýšlením blízcí buďsi něme- ckému velkostatku, buďsi německopokrokove straně, zvláště moravské. Posléze však op- posice v kabinetu zastavena buď docela nebo vyzněla v pouhý akademický protest.

Zejtra již o 9. hodině dopolední koná se v paláci ministerstva vnitra ministerská rada povahy officiální. V té se stane defini- tivní a konkretní usnešení, jež bez průtahu dodá se císaři: rozholnutí na rozpuštění říšské rady a na nově volby. Po tom, co jsme právě vyložili, je pa trno, že v ohledu věcném rozřešení krise politické a parlamentní těmito dvěma akty vládními je již provedeno, třebas ještě zbývá pořízení formální a výkon úřadní Několik jen ještě hodin dělí nás o podepsání císařského patentu, kterým se řš ská rada prohlašuje za neexistentní a naři- zují se nové všeobecné volby do sněmovny poslanecké. Ale tou chvíli není jisto, bude- lze vyhlásiti jej úřadně zde a ve hlavních městech již v sobotu, či teprve v úterý, není také ještě jisto, určí-li se lhůta pro nové volby hned a současně, či později. Bude třeba zpraviti chefy zemské politické správy. výhotoviti vládní komentář k rozpuštění parlamentu, přeložiti všecko v čas do jazyků neněmeckých atd. Nižádným způsobem však nebude mezi zrušením mandátů dosavadních a mezi výzvou k novým volbám časový pro- stor veliký Není žádné říšské rady. Z jara r. 1897 zvolena, 9. dubna jmenovaného roku ote- vřena, třikrát — poprvé 4. června r. 1897 hr. Badenem, naposled 8. června t. r. drem.

Körbrem uzavřena, bude zejtra náležeti mi nulosti. Žila krátce, ale neslavně. Její bio grafie bude nieméně nejzajímavější partií současných dějinách rakouských. Bude vy- pravovati o novém a těžkém příkoří českému národu způsobeném a bojích za rovnost rovnocennost po dvou a půlletém příměř národem tím obnovených. Bez zármutku, ale nikoli bez naděje stojíme na rozhraní mezi dvěma parlamenty. Beze smutku, protože nám parlament, který dožil, přinesl jen nová zklamání a nová jen bezpráví. Ale nikoliv bez naděje. Hledíme vstříc budoucnosti s myslí klidnou a povzne- šenou a se srdcem veškeré bázně prostým, ale naplněným pevnou důvěrou ve zdar svých snat a ve vítězství svých zápasů. Na ssuti nách parlamentu, který dnes dokonal, vzty- čujeme prapor víry v lepší budoucnost. Vybízejíc k novým volbám, chce míti vláda vídeňská od národů rakouských od- pověď. Od českého ji dostane. Určitou, jas- nou a jednomyslnou: že trvá při svých zá stupcích, že trvá při svém programu až trvá při svém odhodlání, podstoupiti za jeho realisaci každou výpravu vále čnou.

Rozhodnuto! Právě tomu rok, co za zády ne- dosti ostražitého kapitána hr. Františka Thuna a ještě nedbalejšího kormidelníka pravice ryt. Jaworského, — démonický lodivod Něm cův baron Chlumecký, podporován svým přítelem, novým předsedou ministerstva uher ského Szellem, dovedl náhle provésti s korábem »Austrie« úkladný ten obra v levo, který za nedlouho po té 17. října 1899 skončil osudným ztroskotáním státn autority na úskalí německé revoluční ob- strukce obětováním práva a zákona a těž- kým zraněním důvěřivého šlechetného národa

českého. Ano, 6. září 1899 bylo již za ku- lisami rozhodnuto, že vláda Thunova má být svržena, poněvadž nechtěla kapitulo- vati před nezřízeným vztekem německých hegemonů, že nástupkyní její mají byti ja- zyková nařízení pro Čechy a Mo- ravu zrušena a nový: pravici, Slova- nům a nám Čechům úporný kurs po- litiky rakouské zahájen, který by směřoval na konec k uskutečnění pověstného svatodušního programu. A to vše ze strachu, že by němečtí obstrukčníci (ačkoliv již pa- trně umdlévali) mohli zmařit volby do dele- gac, to vše vpevné naději, že takto usmíření, vítězoslávou a kořistí tučnou nasycení Němci opatří pak svou silou vládě »dělný«, t. j. povolný par- lament, který ohromnou většinou zdrtí a roz- šlape veškeren odpor nás obětovanýcha opuštěných desperádův. — To byl démonický plán a dílo do Išlu povolaného bar. Chlumeckého. Nuž, za ne- celý rok vidí se drasticky, kam vedl!

My dnes před rokem v hodině dvanácte varovali upřímně a důtklivě rozhodující kruhy, aby si to dobře rozmyslily, udeřiti nás tako- vou ranou. My dnes před rokem napsal na tomto místě doslovně: »Co Němci ze vzteku za trochu udělené nám rovnoprávnosti prováděli, dove- dememy na obranu svého práva a na zmar jejich triumfu provésti také a to třeba ještě v sesíleném vydání!e My nevyhledávali boje, my po něm netoužili, my před ním důtklivěa snažně varovali do chvíle poslední. »Ale do- jde-li k němu, vnutíte-li nám jej, byla naše řeč, pak vám ukážeme, že se dovedeme za své právo bíti, že dovedeme teprv zamezit dělnost vídeňského parlamentu !« Než, nedbalo se našeho varovného hlasu a krutý obrat proti nám směle proveden Patrně spolehali troufalí hráči v sangui niekou mysl a dobráckou povahu našeho lidu, že smíří se brzy s tím, »co se staloa nedá se více odestáti«, zvláště, přijde-li se jí vstříc s líbeznou, mírumilovnou tváří mi- liusa, zvoucího nás ku dorozumívacím kon- ferencím za účelem jakéhos národního pří- měří v zájmu vespolného hospodářského prospěchu a rozkvětu vlasti těžkými boji národními tak dlouho již hubené. Spekulo váno na naše vlastenectví, že pro ten boží mír v zemi se poddáme a podvolíme něme ckému nadpráví a cislajtanismu, když uvi- díme, že se tu svého rovného práva, nadtož své samostatnosti, své svobody politické národní domoci nemůžeme.

Spekulace vysoce zchytralá — však přece se přepočetla. Naši poslanci vskutku dostavili se na konference, aby tam osvědčil skutkem svou mírumilovnost, jdouce v po- volnosti až na kraj meze, kterou vyznačili interes, prospěch, právo a čest národa. Však za tuto mez ani o píď, ba ani o vlas dále se nespustili — a tu se ukázal pravda. Rázem bylo po německé mírumilov- nosti, rázem po konferencích a vláda páně Körbrova vytasila se s famosními svými ja- zykovými návrhy, které nám odhalily rázem její ledví a na něž tempo odpověděla naše delegace nejen zdreující kritikou svého pro- memoria, alebrž i činem ze dne 7. června t. r., vůči jehož ráznosti nevěděla si vláda jiné rady, než rychle přibouchnouti dvéře parlamentu. Teď teprve došli pánové ve Vídni k pozdnímu poznání, že my Če- chové vskutku mluvíme, jak smýšlíme, jednáme, jak mluvíme: že opravdu dove- deme udělat důkladnou obstrukci a zmařit V drobnén prodejii nanní číslo o nobě . . . za 8h vdpole lni . . . . na 2b Va Glialkách na vankověe ranní číslo. . . . . . . . 10 sdpolodni . . . . . . . . 8h Inserůty platí sa hotově sapřel. Pžedplareni a iarerty pHiin a vámlai strace v Mazisnské ulici 5. 3 Tin nseházejí se též reáakce tiskáraz a sapelica , Národních Lista- Rukopisy ss navraceii.

dokonale dělnost vídeňského parlamentu. Po tomto důkazu a skutku výmluvném byli by se logicky všude jinde myslící státníci rozpomenuli na vážnost příči ny, pro kterou šestimillionový ná- rod klade taký zoufalý odpor, že raději oželí svého postavení v parlamentní většině, raději rozejde se s přátely a spojenci mnoha- letými a volí bojovati nerovný boj sáma sám přoti přemoci. Zdaž nemá ten to národ pravdu a právo, ba i zá- kon na své straně v boji svém? Zdaž nesluší se vynaložiti v zá- jmu říše vše, aby dle možnosti dostalo se mu usmířujícího za- dostučinění? Jaká jest cena, za kterou by mohla být česká ob- strukce zažehnána? Tak se měl logicky tázati státník Kör- ber, když viděl, že odpor náš činí všelikou práci parlamentu nemožnou. Předevčírem ještě v »Pester Lloydu« uvažováno o tomto jedině rozumném řešení krise rakouské. Obnovení vnitřní úřadní če- štiny ve státní správě česko-moravské oblasti jazyka českého označeno tu jako zcela rozumná a slušná cena, kterou by nám měl stát nabídnouti, a proti níž by Němci slušně ničeho nemohli namítati. A současně také vídeňská »Arbeiter-Zeitung« doznala, že neměla vláda Körbro va nikoliv nás, nýbrž Němce při- puzovati ku povolnosti, že neměla od nás, kterým tak bylo ublíženo a ukřiv- děno, požadovati nesmyslnou a nemožnou oběť, abychom bez náhrady a bez satisfakce jen tak zbůhdarma vzdali se své obstrukce, nýbrž na Němce že měla tlačiti, aby nebrá- nili, nýbrž dopřáli, by nám stalo se po právu a spravedlnosti, když to jím v ničem ne- ublíží.

Než, této jediné správné a rozumné cesty vláda Körbrova vůči zpupným hege- menům německým nastoupiti si netroufala: do poslední chvíle zůstávala vůči nám tvrdo- šíjně skoupou a skrblivou, do poslední chvíle však žádala a očekávala od nás, že my změknem a povolíme. Když ale posléze zaslechla, naše definitivní, rozhodné; ne, když rozhodná odpověď výkonného výboru ji ponaučila, že my Čechové nic si nedě- láme z toho rozbití pravice a ze své osamělosti, alébrž budeme pokračovat ve své obstrukei do posledních svých sil: tu, hle, než by vyhověla našemu právu, pode- přenému zákonem zemským, ra- ději rozpouští parlament a po- niká hazardní hru nových vše- obecných voleb, jakkoliv dle domyslu lidského nemůže od výsledku jejich očekávati pro sebe nijakého zlepšení a usnadnění situace kritické, naopak jen zhoršení její. Však toť zcela její věcí, o kterou si my hlavy lámat nepotřebujeme. Nové volby mohou býti nevhod Polá- kům, německým klerikálům, německým po- krokářům, ba snad i ubohým našim bratřím Slovincům; — nás však neznepokojí v nejmenším! Náš lid bude vzhůru do poslední dědiny své a odpolví svými volbami Vídni, až jí v kostech potrne. Hlas šestimillionového národa zavzní ve sluch Evropy voláním po ko- nečném tu provedení bilaterální smlouvy slátoprávní: po resti- tuci odvěké samosprávy a své- zákonnosti státu českého v říši habsburské, po navrácení svobody a práva nejdůležitějšímu národu Rakouskal

FEUILLETON. BOLOGNA. Královnou žírné a bohaté Aemilie italské jest od dvou tisíc let Bologna. Její význam úzce splývá s důležitou polohou. Rozkládáť se při apenninské řece Renu, tam kde tato vnímá na pravém břehu pobočku Aposu, a sice na úpatí nejvyššího Apennina, jímž proti divokrás- ným břehům renským vede nejpohodlnější př- chod do údoli Ombronského v Etrurii a dalším pokračováním k hornímu Arnu a k tiberské po- bočce Chianě, týž přechod, kudy záhy z jara r. 217 př. Kr. dal se na pochod Hannibal ze sídel Gallů k jezeru Thrasiménskému. A jako dnes rozbíhají se z Bologně nejdůležitější dvě cesty ku průsmykům alpským vedoucí, tu že- leznice vedoucí Veronou k Brenneru, onde druhá, jež Padovou a Mestrem k Potabli spěje, tak i za prvých zásvitů evropské vzdělanosti vycházeli z Bologně odvážní, podnikaví kupci brali se kraji lesnatými i řidce obývanými, tu podél Adiže, Náby a Sály, tu podél Moravy Odry k pomořím Baltu, aby tam vyměnili draho- cenné »zlato severu«, jež přiboj vyvrhl na pl sečné břehy, za výrobky dílen svých. Nálezy archaeologické nasvědčují, že ny nější Bologna byla dříve ještě středem pokroči- lého života, než počaly záznamy dějinné. Tehdy zvala se Felsinou a byla obývána Etrusky, lidem praktické nálady, příčinlivým, vynalézavým podnikavým, mistrem v zakládání a opevňování měst, ve výrobě ozdobného zboží bronzového, hliněného i kamenného, v odvodňování močálů, jehož někdejší činnosti přehojné stopy plní veliká musea bolognská, florentská i římská vedle musel menších měst středoitalských.

Zvláště dbali Etruskové pohřebišť, kamž své drahé ukládali do hrobů a pečlivé sřaděných s bohatou výzdobou milodarů. Na západní straně bolognské bliže nádherně Kartousy, jejíž řeholní život —ukrátilo panství Napoleona I., rozkládá se slavné Campo Santo nvnější Bo- logně, navštěvované cizinci pro skvostné své pomníky a libý chlad v pravidelných skupinách k nebi tyčících se cypřiší, ale za novějších dnů vedle touristů přicházejí i jiní, které hřbitovni kustos vede k neveliké, než velmi památné sbírce etrurských slarožitností, pocházejíeí z dávného pohřebiště na Campu Santu obje- veného. Nékdy v V. stol. před Kr. podlehla etrurská Felsina gallským Bojům, soukmenovcům těch. kteří za novými sídly od Seiny a Loiry byl pronikli i do zemí českých. Tehdy změnil Felsina jmeno své v Bononii, jež s malou ob- měnou po dnešní den podržela, ale významuj neubylo. I za bojských dob byla Bononia před- ním městem dolního Popádí, zvláště pak, když r. 189 př. Kr. stala se municipiem římským. R. 43 př. Kr. na ostrově v řece Ronu před Bononií umluvili mezi sebou M. Antonius.

C. Iulius Caesar Octavianus a M. Aemilius Le- pidus druhý triumvirát za uchvácením panstv nad říší římskou. Bouřemi, jež způsobeny byly stěhovánín národů, trpěla i Bononia, přece však ne tou měrou jako jiná města italská. Nestihloť j kruté panství longoburdské, neboť od r. 555 p Kr. zůstávala po dvě stě let v moci Byzantineův a z doby té zachovala si znamenité památky Za Pipina Malého připadla k říši franské téšila se velikou přízní Karla Velikého. Ve sto letí XI. zařídila se Bononia republikánsky záhy stala se vedle Milána nejmocnější repu- blikou vnitroitalskou. V bojích Guelfů s Ghibelliny bojovali Bononští vytrvale proli Hohenstaufům a v žaláři bononského Palazza communale zemře r. 1272 krásný i rytiřský král ostrova Sardinie Enzio, poslední mužský letorost Hohenstaufského rodu. Za těch dob již požívala Bononia pověsti světové jako sídlo nejpřednějšího studia práv nického. Počátek učinili Byzantinci, za jejichž vlády někteři učeni mužové vyučovali zásadám Justiniánova kodiku. Způsob ten potrval i po- zději a r. 1086 sestoupili se učenci bononšt v universitas litterarum, již papožským stvrzením

dostalo se vzáených práv. Odtud jest Bononie sídlem nejslavnější italské university, která vy- trvale hájí přednosti své proti mladším sou- těžcům. Synové všech evropských národů hrnuli se do Bononie na vysoké učení, které mnohdy čitalo až 10.000 členův inskribovaných. Mistři i studenti rozděleni byli dle 18 národů, jichž jedním byl i národ český. Ve zmateích, které zmítaly Italií ve XIV. a XV. stol., snažilase Bologna uchovati samostatnost svou. Z počátku XVI. století sice donucena bojovným papežem Juliem II. podrobiti se římskému pontifikátu, jehož panství s krátkou přestávkou francouzskou potrvalo až do r. 1859, ale papežové pokládali vždy Bolognu za druhé město svého státu. ozdobovali ji a učinili sídlem správy tak zva- ných legaci nebo severních částí církevního státu. Nynější Bologna, čítající asi 130.000 oby vatel, jest jedním z nejkrásnějších, nejbohatších a nejspořádanějších měst italských, jest italským Hannovrem, ale s tím rozdilem, že v celku svém projevuje velkolepý ráz středověký, k ně- muž vše, co novou dobou vzniká, snaží se při- pojiti. Co do péče o zachování starobylého rázu vedle požadavků moderního života jest Bologn městem vzorným.

Charakteristikou nynější Bologně jsou úpravné, čistě a výborně dlážděné třídy i ulice, namnoze dosti široké, které rozbíhají se z dvou předních a spolu spojených náměsti, Piazza Vittorio Emmanuele a Piazza del Netfuno zvaných, na vnitřní boulevard, patrně na místě starověkého pomeria vzniklý, neboť vyskytují se ještě v něm paměti dřevních bran, jako brány Ravennské (Porta Ravegnana). Tyto ulice jsou s výjimkou Vie de T'Independenza, která z Piazzy del Nettuno vede k nádraží, úzké, ale hlučné, přes to však různými směry probíhá jimi dráha koňská. Z boulevardu, který obmyká vnitřní město podobou lichoběžníka, paprskovitě šíří se krásné, modernější ulice ku středověkým hradbám s branami posud zachovanými. Jenom Porta Galliera před nádražím zmniizela, ustoupivši nádherným obecním lázním, v městských sadech (Giardine publico) právě zbudovaným. Část hradby odbořené působí mohutným svým zdivem z tesaných štuk dojmem přímo antickým. Všechny téměř ulice tyto mají stejný ráz, jehož městská správa i při hojných novo- stavbách pečlivě šetří. Jsou to cihlové stavby, pořízené v gothickém i v ranném renaissančním slohu, se vzdušným a vysokým loubím, do ulice obráceným. Z pravidla i okna mezipatra jsou ještě do loubí otevřena. Pod tímto loubím jest nejčilejší život, tam spatřiš i elegantní výkladní skříně obchodních závodův i prostý nábytek vlaských osterií, ale čistota a pořádek, v Italii nevalně zdomácnělé, zde poskytují cizinci milé překvapení. Veliké množství středověkých paláců, posud obývaných a výborně udržovaných, po- dává svědectví o zámožnosti obyvatelstva, nově vznikající průmyslové závody, zejmena veliká rafflnerie na cukr, tuším dílo české dovednosti, projevují přičinlivost a podnikavost moderníc Bolognanův.

Velikým ovšem nedostatkem, jako u všech téměř měst střední a dolní Italie, jest chudičký val vody říční. Dotýkají se sice Bolognětř řeky, dvě pak několika směry vinou se severo západní částí města, ale řeky ty toliko v dešti vých měsících zimních a jarních naplňují vodami širá svá řečiště. Letní dobou podobají se po- tokům, líně ploužícím se mezi nesčíslnými valouny, které jarní přívaly odervou z beder Apenninských hor. Nejmocnější z nich Reno zachycuje se v létě před městem do úzké struhy. která žene některé podniky průmyslové; hlavní řečiště před městem bylo naprosto vyprahléa bez vody, takže do prostřed jeho byly na některých místech položeny koleje, po nichž ve vozících, do podoby vlaku spjatých, řiční písek vyváželi. Z archaeologických a uměleckých památel honosí se Bologna pozůstatky z periody etrurské, byzantské, z dob svobodné republiky a z prvých časů vlády papežské. Památky etrurské, hlavně na Campo Santo vykopané, interessují především

odborníka, pro výzkum starověké minulosti za- ujatého. Císařská doba římská zůstavila po sobě nemnoho, z byzantských však časů pochází obdivuhodný soujem sedmi malých chrámků, namnoze rotund, které úhrnně zovou se San Stefano. Druhý z nich, San Stefano v užším smyslu, nepochybně zbudován na základech antické rotundy. Svobodná republika zůstavila po sobě typ bolognské silhouetty, slavné šikmé věže Asirelli a Garrisendu, vztýčeně z počátku XII. stol. Obě zdvihají se na malém prostranství před bývalou branou Ravennskou. Štihlá Asirel dopíná se 97 m. výše, Garrisenda toliko 49 m. ale uchyluje se od prostopadné čáry o 3 m. Soudí se, že věž tato zúmysla byla původcem svým šikmě založena. Nádhernými památkami republikánské doby bolognské jsou velikolepé paláce Communalea del Podestá, uzavirající východní a západní stranu Piazzy del Nettuno. Do téže doby náleží i nejznamenitější bolognská stavba chrámová, basilika San Petronio, založená v rozměrech kolosálných, ale dotud nedokončená. Vnitro její, provedené v ušlechtilém, ale cistercky prostém gothickém slohu, kontrastuje mile s oslňující nádherou chrámových velkostaveb italských. „Veliké vážnosti požívá i basilika sv. Domi- níka, jejíž romanský ráz přestavbou v XVIII. stoleti byl zkužen. Vedle skvostného hrobu za- kladatele řádu kazatelského chová chrám tento v jedné z kaplí levé lodi i skromný pomnik posledního Hohenstaufa, jenž r. 1272 v žaláři Palazza del Podestů trudný život“ dokončil, s prostým nápisem »Heinzius rex«. Universita, jíž r. 1562 zbudován nádherny palác renaissanční, přesídlila do místnosti mo- derních. Okolí bolognskému vévodí na subapenninské výšině, jihozápadně od města, poutnický chrám Madonna di San Luca na Monte della Guardia, daleko vidný v širé rovině žírné Aemilie. Dr. J. V. P ráše k.