2
masthead
Císlo 19.
Císlo
3
masthead
HLÍDKA LITERÁRNÍ.
Hlídek
4
masthead
ZVLASLNI PÍLOHA „NÁRODNICH
6
article
Ze současné kritiky.
22— Jiráskovo jubileum zvířilo vlny našeho
literárního života a vzbudilo též silný ohlas
v naší kritice. Minuly již doby, kdy podobné
významné dny odbývány dosti povrchně běžnými
frasemi: dnes zavdávají odborným referentům
příčinu k odborným studiím a budí též čistě lite-
rární zájem. Z té řady pozdravů, jež jednotliví
kritikové ve svých revuích Jiráskovi poslali k
jeho padesátiletým narozeninám, zaujal mne jeden
správnou ale trochu překvapující poznámkou.
F. V. Krejčí v »Rozhledech« učinil totiž toto
pozorování:
»Nová naše kritika, která s takovou horli-
vostí dovedla prorývat útroby každého dvaceti-
stránkového lyrika a rozcupovati na padrť s ve-
likým vynalozením ducha a času kde kterou
literární nulu, dovedla přecházet s mlčením
kolem spisovatele, který ze všech našich autorů,
vyjímaje Vrchlického, nejvíce pracuje a nejvíce
je čten.«
Toto faktum, třeba bylo sebe podivnější je
přece zplna pravdivé. Naše kritika a naše čte-
nářstvo zdají se míti zálibu právě diametrální
— ač možno-li souditi u kritiky na její zálibu
dle toho, o čem nejhojněji píše. Pozorování
učiněné netýká se pouze Jiráska, Kdybyste vě
novali trochu času shledávání toho, co napsáne
obšírnějšího a soustavnějšího na příklad o Ne-
rudovi, Třebízském, o Čechovi, Sládkovi, Vrch
lickém atd. našli byste toho tak málo, ma-
lounko, až byste se podivili, vzhledem k té ob-
sáhlosti, všestrannosti a zvučnosti naší kritiky
současné.
Jiráskův
Jirásek
F V Krejčí
Vrchlický
Třebízský
Čecho
Sládek
7
article
Zdá se vám, čtete-li naši běžnou periodickou
literaturu, jakoby — vyjímaje snad sport — o ničem
nebylo mluveno tolik, jako o literatuře. Referáty.
články, výtahy, polemiky, jen se to jimi hemží
a přece, hledáte-li něco podstatnějšího a nutněj-
šího o tom či onom současném literátu, hledáte
z pravidla marně.
V čem vězí tento nedostatek? Pan Krejč
vykládá poutavě za příčiny toho pomíjení star-
ších mladšími roždílem dvou generací. Rád bych
však připojil k tomu ještě jiný důvod. Naše
kritika vězí ještě z valné části v referentství,
v registrování a zachycování běžné produkce,
v posuzování, v odhadování ceny, ve snaze po
kvapném, rozhodném vystižení kvalit toho kte-
rého autora, krátce v té rozechvělé, nepokojné
atmosfére, jež se neuklidnila dosud po před-
chozích prudčích sporech. Jedná se jí ještě
příliš o to, aby řekla o autorovi své mínění
aby zaujala své určnté stanovisko vůči jeho pro
blémům, látce, technice, stylu, a toto miněnía
toto stanovisko je jí důležitějši než autor sám.
Krejč
8
article
Autoři a plody jich jsou ji spíše narážkou, zá-
minkou k rozvití vlastních názorů než objektem
trpělivého, zvolného studia. Tim dá se vysvětliti,
že autoři produktivnější, pevně zakotvení velkou
řadou prací v našem světě duševním, méně se
hodilí naší kritice dosud za objekt, než řada
drobných začátečníků, lapajících po časových
otázkách. Autor vypracovaný a vyhraněný v celé
řadě prací je problémem příliš složitým, prac-
ným a nepodajným, než aby se hodil za před-
mět běžné kritiky, byť byly její tendence sebe
vážnější a upřímnější.
Není pochyby však, že toto kritické stadium
začíná ustupovat u nás nové periodě. Potřebu
dobrých obsáhlých studií o předních auto-
rech současných stává se přímo naléhavou
Ne suchopárné biografie, ne nudné analysy ob-
sahů, ne příkré polemiky, ale živé a barvité
portréty našich předních lidí, ocenění jich ideí,
jich látek, jich slohu, srovnání jich s příbuznými
dušemi cizími — a to vše přímo a poctivě, bez
zbytečné žluči a bez zbytečných sladkostí —
toho myslím, máme dnes potřebí. Doufejme, že
nebudeme dlouho čekati.
9
article
České spisy.
České spisy.
* Staří mládenci a jiné povídky. Napsala
Božena Vikova-Kunětická. »Libuše«, ma-
tice zábavy a vědění, ročn. XXXI. čís. 3. Nákl. F
Šimáčka v Praze. Arabeskovita urobnomalba, plná
intimního dechu a nenucené subjektivity, iakou vedle
k číslu 246.
Vikův
Libuše
Praha
10
article
Čecha a Liera pěstovala se zdarem i řada jiných
Lumírovců, ustoupila znenáhla v posledním deseti-
letí toninám rodu téměř protilehlého. Nejširší vrstvy
čtenářstva zůstanou arci i na dále věrny zálibě právě
v onom lehkém stylu. To as také pí. Kunětickou při-
mělo k tomu, aby v obligátní předmluvě k »Starým
mládencům« omluvila vydání svých povídek, psaných
pro »Lumír« a »Květy« v letech 1886—1894, jichž
svěži, bezstarostná nálada překvapí čtenáře »Vzpoury«
i jiných děl autorčiných, plných psychologické
pytvy, bojovných thesí sociálních a smělých náběhů
ke koncepci naturalistické. Autorka upřímně do-
znává, že »byla velice šťastna a velice naivní, když
psala svoje obrázky«, že však nyní jich »barvy jsou
vybledlé a fagony zastaralé« a že sama zkušenost-
mi došla k závěru, že život, jak tehdy jej líčila, by
jen klamnou illusí. Ujišťuje čtenáře s trpkým po
vzdechem »že mu závidí chvilku úsměvu, jestliže ji
vyvolají tyto její povídky«.
Čecho
Lier
11
article
Myslím, že u většiny čtenářstva ta chvilka
vskutku se dostavila. Jsou to obrázky tak klidné
milé, plné romantického kouzla a idillické pohody.
sotva lehounce ironisující, že těžko se ubránit aspoň
chvilkovému vyjasnění mysli při jich lektuře. Ačko-
liv sujety jsou průhledny, zaujmou i vybíravého
čtenáře roztomilým zpracováním a pointováním, jež
pěkně přilehá ke střihu. Ovšem co má býti kresbou
povah, je spíše zevní nátěr a vnější obraz postav
přechází někdy až v jemné karrikování. Dějové
tkanivo spředeno je výhradně situačně, čímž přivo-
děna jakási napínavost — lze-li o jaké mluvit při
knize tak mírumilovné, plné slunečního jasu, kde
sotva několik mráčků kalí oblohu a čtenář hned
tuší, že v nich nebude bouře.
Takové chvilkové zakalení oblohy jest podkladem
dvou povídek z manželských líbánek »Mladí manželée
a »Hrdličky«. Oba kousky bez kombinací, bez bravur.
po causeristickém úvodě o prvních dobách v manžel-
ství svižně líčí naivní povahu hrdinčinu a žárlivost
paně manželovu — ovšem s dobrým koncem. Karrika-
tura jest základním rysem miniatury »Námluvy«
v níž postavy — od zdlouhavého, opelichaného ženicha,
jenž pro pět tisíc věna odkládá svatbu, přes nevěstiny
rodiče a nevěstu samu, jíž autorka otevřeně přiznává
»malou hlavinku« až k junáckému hrdinovi, panu
Hrdlička
Karrik
12
article
Vernerovi, jenž má sice příjmy dosud o polovici menši,
než dřívějš ženich, ale nechce o pět tisíc věna více
a dostane tak královnu svého srdce, s níž promluvil
všehovšudy jen několik slov, která stačí zviklati její
»dětinskou« oddanost k prvnímu ženichovi — toť již
docela zřejmé karrikatury. A snad právě, že v ostat
ních dvou povídkách živel tento není tak generaliso-
ván, anebo jest aspoň umírněn, staví je čtenář z knihy
nejvýše. Je něco živě poutavého v těch »Starýcin
mládencích«, třech bohatých pánech šedivých, kdysi
sličných, dnes samotářích, jak na stará kolena za-
touží z nahodilé události, aby aspoň jeden z nich se
oženil a zpříjemnii tak jednotvárný, uzavřený jich
život. Sklapne však naděje na majitelku výbavy, jež
náhodou se octla v nádherných pokojích pánů Lukesů,
staří mládenci ocitnou se opět v tísnící samotě. Ko-
nečně koupí nejmladší pan Lukeš (padesátník) spousty
drahého, něžného prádla ženského, aby obnovil spo-
lečnou illusi, že mají mezi sebou paní Lukešvou —
ale běda! Prádlo z krámu nevoní tou vůní důvěrnou.
jež čišela z výbavy slečny Klotildy, nepojí k sobě
také žádných nadějí na splnění tužeb a tak stař
mladenci div nezapláčou nad prádlem, které jim při-
padá, jako po nějaké »nebožce paní Lukešové«. Ještě
zábavnější jest povídka »Strýček a tetička«, ač sujet
její — láska z nepřátelství vzbuzená žárlivostí — jest
skoro otřepán.
U čtenářstva »Libuše« potkají se »Staří mládenci
zcela jistě se znamenitým úspěchem a myslím, že
i literarním požitkařům mohla by knížka připravil
chvilku dobré nálady, zvláště sledují-li snahu autorky
v poslednich její pracích.
Verner
Lukes
Lukešvá
Klotilda
Strýček
Libuše
ko
13
article
Jan Havlas a.
Jan Havlas a.
* Adolf Hevduk, Z rodných hor (1889 až
1890). Sebrané spisy sv. XXIV. Nakl. J. Otto.
Čtyři cykly kratších básní, z nichž první »Drobné
děje« obsahuje básničky rázu balladického, elegicky
pojaté obrázky ze všedního života. Oddíl druhý
»Z horské vesnice« obsahuje jedinou báseň, »Rýč a
pluh«, jež zrobeny z nalezené staré zbroje, mají
sloužiti na dále práci míru, plodné a požehnané.
Cyklus »Třpyt na polích« podává drobné idyllky.
elegicky i rozmarně přibarvené, plasticky podané a
ostře pointované. Poslední cyklus, »Rok na vsie.
obsahuje poetické obrázky jednotlivých měsíců roku
v českém kraji, pěkně líčené s případnými vřelými
vlasteneckými apostrofami.
Eliza Orzeszkova, Jiskry. Přeložil Jaro-
slav Rozvoda. Světová knihovna, red. Jar
Kvapil, č. 223—224. Nakl. J. Otto. Autorka
získala si plným právem místa po boku nejslavněj
ších spisovatelů v literatuře své vlasti jak uměle
ckou hodnotou svých prací, tak i nadšenou vůlí.
pracovati svou literarní činností na prospěch svého
lidu. Tak i v této knize. Tendence se nikde ne-
vtírá, ale všude jest patrný upřímný soucit s trpí-
cím i s chybujícím, přemýšlí spíše o prostředcích
k nápravě než aby káraa, neřku-li pedantsky odsu-
zovala, Všude pozoruje vliv vnějších poměrů na
povahu člověka, ale za touto chladnou analysou
skrývá se vřelé srdce. A znamenité její umění vv-
Havlas
Hevduk
svatý . XXIV
Otta
Orzeszkův
Jiskra
Rozvoda
Kvapil
rodný hora
14
article
pravovatelské dovede látku sebe prostší učiniti čte-
náři zajímavou.
* Vácslav Beneš-Třebízský, Pobělo-
horské elegie. Pořadí druhé. Sebrané spisy, díl
šestý. Druhé vydání. Nakl. F. Topič. Pročítate-li
tyto historie o hrozných utrpeních českého lidu
v nejtruchlivějších dobách domácích dějin, poci opíte,
co cítil kněz vlastenec, kdyží vypravoval čtenáři
o všech těch hrůzách. Cítíte hlubokou roztrpčenost
českého srdce při líčení hrozných těch běd, .jež se
skrývaly pod slovy »obracení na pravou víru«.
A toto roztrpčení věrné české duše sdílí též čtenáří
a tento bezprostřední dojem s dostatek vysvětluje
ohromnou popularitu, jež právem se stala údělem
spisů klecanského kaplana. Dovede roznítit českou
duši až na samé dno tím svým vroucím vlastene-
ckým citem.
* Dr. Ant. Rezek a J. Dolenský, Obráz-
kové dějiny národa českého. Páté, rozšířené
vydání. S illustracemi V. Černého. Nakl. J. R.
Vilímek. Tato dějepisná kniha doporučuje se ze-
jmena pro mládež i jako čtení lidové svou praktickou
úpravou. Jest dosti stručná, aby příliš neunavovala
a při tom jest psána slohem populárním, suadno
srozumitelným. Tyto vlastnosti vysvětlují dostatečné,
proč dílo to během deseti let dospělo již k pátému
vydání. A netřeba snad teprve dlouhých výkladů,
kterak třeba, aby znalost dějin národa našeho byla
rozšířena co nejvíce, k čemuž právě nejlépe přispívají
populární, snadno přístupné dílo.
Beneš
doktor
Antonín
Rezek
J Dolenský
Obráz
Pátá
V Černý
Vilímek
15
article
Z českých listů.
16
article
* Není tomu dávno, co jsme v jednom z článků
ukázali na rozvoj illustračního umění u nás a na
nedostatky, jež u nás z přílišné snahy po vydávání
illustrovaných knih vznikají. Úsudek náš dochází
potvrzení v odborném článku, jejž uveřejňuje
O světa od F. Harlasa: O illustraci a illustrování.
Harlas podává především vývoj illustračního umění,
stručně a přehledně, od nejstarších primitivních po-
kusů, až po nádherné plody miniaturistů církevních,
přechází k illustraci tištěné a skizzuje pak horečný
rozvoj illustrace moderní. Dochází k závěru, že illu-
struje se mnoho zbytečného a mnohé špatně. U nás
máme sice nyní díla nádherně a cenně illustrovana,
jež snesou dobře měřítko ciziny, ale nadprodukce
illustrační, ona »nemoc, illustrovat za každou cenu«,
řádící od pohlednic až k románům, zachvátila silně
naši literaturu: »nemáme mnoho illustrovaných knih,
máme mnoho illustrací.«
* Z Nového Života několik řádek o po-
měru autora ke kritikoví: »Nejlepší prostředek proti
nespokojencům a kritikům jest: Zkoumati jejich
výtky, jsou-li podstatny čili nic. Jsou-li nepravdivy,
je třeba prohiasiti to a pravdu vyložiti. Jsou-li pře-
hnany, jest třeba je na pravou míru uvésti. Jsou-li
pravdivy, třeba se napraviti. Když kritik vidí, že se
kritika přijímá s vděčností, snaží se kritisovat
s laskou.«
Harlas
17
article
* Přes to, že se před nedávnem zástupci našich
předních spolků usnesli, že není potřebí zakládati
ústřední spolek lidových knihoven českých, neutuchá
u nás snaha, směřující k rozmnožení dobrého če-
ského čtení v českém lidu, a naše listy, bez rozdílu
stran, věnují této důležité práci svoji pozornost. Posled-
ním časem VLid. Nov.« vyzývají k příspěvkům kniž-
ním na zřizování knihoven na moravském venkově,
a »Samostatnost« pojednává ve zvláštním feuilletonu
o způsobu zakládaní knihoven lidových. V »Naší
Době« nalezám k témuž předmětu zajímavý příspěvek
z Dánska. Týka se zvláštního způsobu knihoven ven-
kovských tak zv. kočovných. Vylíčili jsme zřízení
jich svým časem zevrubneji v této příloze a jak lze
z několika praktických pokusů souditi, osvědčuje se
všude systém tento znamenitě. Z noticky »Naší Doby«
vyjímám, že vláda dánská vénuje na 26 tisic korun
ročně na lidové čtení, spolek kupuje dobré spisya
prodává je hluboko pod cenou, případně rozdáva
chudobincům, nemocnicím, žalářům.
* Z »České Revue«. V. Hübner pokusil se
v posledním čísle o vylíčení počátků českého di-
vadla v Brně. Čiánek tím pozoruhodnější, že městské
divadlo brněnské ve svém archivu — dle vlastního
tvrzení — nechová ničeho, co by mohlo sloužiti
k sestavení vývoje českých divadelních her v Brně,
jež, jak autor konstatoval, sahají až do r. 1815.
V Hübner
Dánsko
Brno
lidový knihovna
Český revue
městský divadlo
18
article
Autor pokusil se o obtížnou práci, sebral aspoň to,
co se dalo v jednotný, stručný ceiek, a líčí živými
slovy zvolné, s překážkami zápasící a často přeru-
šované provozování českých her divadelních na
brněnském jevišti, jež na konec vedty ke zřízení
samostatného českého divadla. Možno — a bylo by
to opravdu prospěšné — že článek páně Hübneruv
povzbudí některé pamětníky, ať z obecenstva, at
z činně zúčastněných, aby podrobnostmi doplnili sou-
stavný jeho přehled.
V témž čísle »Č. R.« referuje B. Prusík o životě
a působení Vladimíra Spasoviče, horlivého pěstitele
shody rusko-polské, jenž nedávno v dvaasedmdesáti
letech slavil jubileum půlstoleté práce literární. Čeští
čtenáři znají z Pypinových dějin literatur slovan-
ských dějiny literatury polské z péra tohoto vynika-
jícího muže, jenž, ač právník, literatuře prokázal
svými pracemi důležité služby.
* V »Rozhledech« dokončuje K. J. Procházka
studii o Janu Krejčím, jenž měl tak vynisající zá-
sluhy o položení základů k soustavnému přírodo-
Hübnerův
B Prusík
Spasovič
Krejčí