1
article
slovenské řeči v Prešpurce. Dotýká se Kollárovy
snahy po jednotě řeči a vykládá o snahách student-
ských v létech třicátých, o »Plodech«, vydaných
v r. 1836, v nichž horleno o jednotu písemného ja-
zyka s Čechy, Moravany a Slezany. Článek Vlčkův
dodává modernímu hnutí po sblížení Slováků s Čechy
významný historický podklad.
* V »Českém lidu« podařilo se dru. Zíbrtovi
otisknouti zajímavý dokument linguistický: hantýrku
českých zlodějů. Intelligentní český soudce věnoval
chvilky volného času sestavení slovníku výrazů
frasí zlodějské tajné řeči. Zíbrt ukázal v úvodě
správně na důležitost této sbírky, jíž autor sám ne-
přikládal valné ceny. Při tom cituje Zíbrt dále feuil-
leton Nerudův z »Nár. Listů« v r. 1874, v němž Ne-
rudu psal o podskalském nářečí, vystihnuv zvláštní
charakteristickou jeho známku, nedokončované věty
i slova, naznačovaná pouze počátečními slabikami.
Ve veselém tonu, jímž Neruda o této zvláštnosti pod-
skalské mluví, nevidím výsměch — naopak svědčí
feuilleton ten, jak pečlivě studoval Neruda zvlášt-
nosti pražského života. Zíbrt správně praví, že je tu
»podřečí«, »různořečí«, či jak to nazvati — a ku po-
divu, že nebylo dosud soustavně zkoumáno. Paříž-
ské argot má své slovníky, obšírné kommentářea
grammatiky, ale u nás máme jen rozhořčení nejvýš
nad »kazimluvem« — právem ovšem tehdy, když
pražské intelligentní kruhy shledávají v tom vtip
užívat obratů a frasí, které na vorech neb v dřev-
ních ohradách mají svůj význam a jsou na svém
místě. Tento abusus však neopravňuje nás pohrdat
dialektem, jemuž schází jen to, že náhodou se ne-
vyvinul ani v Krkonoších, ani na Šumavě, aby Aka
demie vyslala někoho s dvoustovým stipendiem, za
Čtenář.
psat jeho odchylky a zvláštnosti.
Kollárův
Moravan
Slezan
Vlčkův
Slovák
Zíbrt
Neruda
Aka demie
Čechy
Paříž
Krkonoše
Šumava
3
article
* Josef Úlehla, Dějiny mathematiky
Díl prvý. Str. (12) + 246. (Encyklopaedická knihovna
»Dědictví Komenského« sv. III.) V Praze, 1901.
Trochu podivně vypadá titul této knihy ve sloup
cích denního listu. Co může býti nezajímavějšího
pro čtenáře širšího obecenstva, nežli mathematika —
a k tomu ještě jen její historie? Ta kniha náleží
odborníkům, náleží-li vůbec nějaká kniha do odborné
literatury. A přec tato kniha náleží skorem ještě více
vrstvám širším, nežli leckterá kniha tak často pro
ně určovaná. Ne sice předmětem, ačkoli autor jej
v úvodě tak prohlašuje, ale svou tendencí, která za-
slouží skutečně registrování. Autor totiž, ačkoli jinak
»byl nucen opisovati« z Cantorových dějin mathe-
matiky, přidává k prostým dějinám pouček svoje
různé reflexe a úvahy. V úvodě stěžuje si, že »stojí
osamocen se svým přesvědčením, že vědy nejsou vý
ronem národů těch, jejichž skutky vyplňují historii.
nýbrž výronem velikého moře lidu pracovitého.-
A tento jeho názor činí knihu vskutku zajímavou.
Jak známo, šíří se dnes do vrstev nižších a
nižších přesvědčení, že nauky klassické, zejmena
literatura latinská a řecká, v moderní době úkol svůj
již vykonaly.
Úlehla
Cantorův
Praha
Encyklopaedická knihovna
Komenský
4
article
Nenapadá nikoho upírati síly Sofokleovi, krásy
Homerovi, důrazu Tacitovi atd., nýbrž jen o to jde,
aby pěstování jejich nezabíralo místa hlavního a ne
ujímalo ho věcem potřebnějším a užítečnějším. Že
jest užitečnější znáti Čechovi zřízení zemské nežli
složení gerusie, význam Chelčického nežli bitvu u
Eurymedonta, o tom nemůže býti sporu; a aby škola
se zřídila podle potřeb života (staří Řekové se ne-
učili dějinám assyrským, Athéňané nezabývali se
úřady egyptskými) nynějšího — toť celý problém ny
nějšího zápasu, jenž se točí zvláště o školy střední
Autor však vystupuje proti klassickým literatu
rám, řecké a římské, zcela jinak. Dle něho vlastně
Řekové a Římané nic neznali, nic neuměli, nic ne
vytvořili. Řekové byli vlastně námořními lupiči, Ří
mané krvežíznivá soldateska. Ti neměli věd ani
umění. Nýbrž díla, která máme po nich buď písemná
či tesaná, malovaná či stavěná, ta jsou od ubohých
otroků z lidu podmaněného, snad egyptských fellahů
či maloasijských porobenců, které zrovna tak kradl
tito klassičtí národové jako jejich výtvory.
Sofokles
Homer
Tacitův
Čecho
Chelčický
Eurymedont
Athéňan
Řek
Říman
5
article
Názor rozhodně — nový a jistě — zajímavý
Několik citátů vám věc ozřejmí:
Na str. 56. dí autor: »Nelze mluviti ani o řecké
vědě ani o řeckém umění. Řekové ovšem milovali
krásné věci. Udělati však krásnou vásu a ukrasti
krásnou vásu není stejné umění ani stejná umění
milovnost. Řekové měli krásné vásy, ale jich nedě
lali; oni je kradli nebo kradli lidi, kteří takové vásy
dělati uměli.«
O Římanech (str. 46:) »V Římě samém od těch
dob, co nám o něm dějiny vypravují, nebylo pod
mínek pro pokojný rozvoj umění stavitelskéhoa
odtud vědění počtářského a měřického. Římské dějiny
jak nám je vypravuje Tacitus, jsou dějiny neuvěřitelně
vznešené i nízké luzy a co se dělo od prvního po-
čátku dějin římských, nebylo než nepřetržité vraž-
dění a loupežení. Sulla sám dal povražditi prý přes
40.000 lidí« atd.
Řek
Říman
Tacitus
Sulla
Řím
6
article
Není snad potřebí citovati více, abychom poroz-
uměli slovům autorovým v úvodu. Dodáváme jen, že
autor vyvrací některé námitky, jež by mohly býti
proneseny. Leckdo by mohl ukázati, že jména Pytha-
goras, Diofant, Archimedes atd. jsou čistě řecká, že
tedy asi učenci ti byli vskutku Řekové. Proti tomu
uvádí autor, že se neví, kde se ti lidé narodili anebo.
že jméno neoznačuje ještě národnost — uvádí zná-
mého sekretáře Fabricia a humanistu Collina, kteří
přes svá latinská jména nebyli Římany nýbrž Ře-
kové. Autor vyvrací také stará podání, jež by mohla
svědčiti proti jeho názoru a prohlásiv ji za dětskou
báchorku, pokračuje:
Je nepřítel klassiků a vede svůj boj výmluvnými
slovy, skoro přesvědčivě, řekl bych. A přece — zdali
pak jen trochu uvážil, jak totéž se opakuje ještě
dnes, jak národové nejkulturnější vraždí, ničí, pálí,
pobízejí sebe na vzájem nebo cizí divochy po tisí-
cích a myriadách, a jak přece skutečně u těch krve-
žíznivých Angličanů, Němců, Američanů atd. vskutku
rostou vědy a umění? Jak v Indii »hordy asijských
barbarů« potlačily povstání domorodců v krvi millionu
a jak přece vskutku kvetly v Kalkutě vědy a umění
právě u těchto surových barbarův a beze všeho po-
pudu z »moře lidu podmaněného«. Jak v Egyptě
Napoleon vskutku dal povražditi tisíce zajatců —a
jak přece v družině tohoto krvelačného korsa praco-
vali klidně a pomalu francouzští archaeologové a hi-
storikové? Jak v družině španělských žoldnéřů táhli
do Mexika a Peru učenci a badatelé, jak Des Cartes
šel za prapory císařskými na Bílou Horu . . . . jak
konečně také válka potřebuje nutně věd a umění
Kdyby po staletích psal o nás a našich dílech ně-
jaký budoucí autor dle počtu válek a bojů, zdaž by
připsal naše památky těm krvelačným a ziskuchtivým
barbarům?
V. Flajšhans.
Archimedes
Řek
Fabricius
Collino
Říman
Angličan
Němec
Američan
V Flajšhans
Indie
Kalkuta
Egypt
Mexiko
Peru
Bíla Hora
7
article
Slovanské spisy.
* Chorvatská literární kritika v českém
ovzduší. Kdokoliv jen poněkud zná chorvatský
kulturní a politický život, jest zaražen zkostnatělosti
a nečinností politických vůdcův a bojácností a jedno-
tvárností předních spisovatelův. Tomu se však nelz
diviti, uvážíme-li, že chorvatské obrození započalo
romantickým Ljudevitem Gajem, vtělilo se později
v aristokraticko-diplomatického Strossmayera, až se
zvrhlo v klassicko - partikularistického Starčeviče.
V Čechách nový národní život započal vědeckými
pracemi Dobrovského, Jungmanna a Šafaříka, roz-
vinul se slovanstvím Kollárovým, humanitou Pala-
ckého a demokratickou opravdovostí Havlíčkovou,
až za našich dnův rozbujel mnohotvárným rozvojem
všech odvětví. Teprve v nejnovější době zavál Chor-
vatskem duch politické čilosti a literární svěžestia
to pod přímým vlivem Prahy, českého národního
střediska. Před pěti lety počal totiž v Praze vychá-
zeti měsíčník »Hrvatska Misao«, jenž seskupil onu
generaci, která se právě nyní chystá organisovati
čtrnáctidenníkem stejného jména veškeré mladé po-
kolení, které jest zároveň národním a pokrokovým,
což konkretně znamená slovansky uvědomělým a
evropsky vzdělaným. Na české půdě vznikl i prvý
vážný spis o takové literární kritice, která jest zá-
roveň nejdůležitější částí kulturní historie. Míním
zde prostorem malou studii: »Prvi hrvats ki
pjesnici«, jež vyšla jako prvý svazek »Zborniku
pouke i zabave«, vydavaného a redigovaného Vladi-
mírem Jelovškem, Chorvatem českého původu
Studii napsal PhC. Branko Drechsler, který
tímto spisem, pokud vím, vystupuje poprvé před chor
vatskou veřejnost.
Ljudevit Gaj
Strossmayer
Dobrovský
Jungmann
Šafařík
Kollárův
Havlíčkův
Hrvatska Misao
Jelovšek
Chorvat
Phc
Drechsler
Čechy
Praha
český národní středisko
humanita Pala
8
article
Dlouho jsem již nečetl knížky, která by mě
tak úplně uspokojila, jako tento důmyslný, ač stručný
nástin nejstarší chorvatské umělé poesie.
Autor nejdříve podává v jasných a mohutnýc
rysech obraz duševního stavu Provence, této »ne
přímé kolébky staré chorvatské knihy. Tu se oce
ňuje středověká křesťanská morálka a charakterisuje
tehdejší pojímání lásky, v níž nebylo ani stopy ro-
dinného života. Potom přechází na charakteristiku
Dalmacie, vliv cařihradských humanistův na Italii
italských na všecko chorvatské přímoří. Velice pěkně
líčí ráz středověkých »dramat«, shrnujících vše je-
dinou myšlenkou: »Nehřeš, neboť existuje peklo.
hrozné peklo!« O tom hrozném peklu praví autou
(str. 20): »Toto středověké křesťanské peklo nikdy
by nemohlo vzniknouti v praktickém Kristově rozumu
východního rázu a v pěkné biblické fantasii, nýbrž
pouze ve vzájemné míchanici nejsurovějších evropsko-
asijských rac . . .« Ve středověké literatuře »proná
sledovaný ďábel býval nejsilnějším zástupcem zdra-
vého rozumu«.
Dále líčí mladý autor charakter a názory tř
nejstarších chorvatských básníkův: Marka Maruliče
(1450—1524), Hanibala Lucie (1475 (?)—1553)a
Petra Hektorovice (1487—1572). Mluvě o Maruli
(str. 22—27) upozornil zvláště na jadrnou jeho prósu
na historické práce, z nichž Marulič čerpal hluboké
své a vyvinuté chorvatské vědomí, ač celá jeho ro-
dina byla oddána Benátkám a on sám v 22. roce
vítal benátského »dužda, latinským jazykem.
Marulič
Hanibal Lucius
Petro
Marout
Provence
Dalmacie
Benátky
9
article
Větší část knížky (str. 27—54) jest věnována básníku
Lucii, který se nám představuje jako nejdokona
lejší typ Chorvata z doby renaissance, jako nedo-
stížný mistr básnické formy a jediný ze starých bá-
sníkův chorvatských, jenž působil pod neodolatelným
vlivem přebohaté poesie lidové. Na str. 32—34 ci-
tuje se doslovně nejkrásnější Lucicova lyrická báseň.
která by neměla scházeti v žádné chorvatské ba ani
slovanské anthologii. Šťastným způsobem analysuje
se duševní život tahdejší doby, vhodně se poukazuje
na extrémy v tehdejších nevyvinutých charakterech
překrásně se oceňuje Lucičovo drama »Robinja-
(»Otrokyně«), při čemž autor použil »Zborniku pro
národní život a običaje južnih Slavena« sv. IV. prvá
polovice a »Žurnálu (ruského) min. národní osvěty«
a shrnuje veškerou tragiku chorvatských pracovníků
v ta slova: U nás pokrokové náhledy renaissance
nepronikly úplně ani jediného člověka; její život
vychoval pouze mládí lepších našich básníkův, avšak
to byl pouze krátký pěkný sen, po němž se opět
vrací stará askesa. Za našich poměrů nebylo ani
možno, aby se tito lidé nevraceli do svého embria«
(str. 38). — Taková tragika stihla ostatně i moderní
chorvatské literární a politické pracovníky.
Štěpán Radié.
Lucius
Chorvat
Lucičův
svatý . Iva
Radié
Robinja
10
article
Ze slovanských listů.
Ze slovanských listů.
* Známý mladší spisovatel ruský Ivan Ščeglov
vydal velmi zajímavou knihu o Puškinovi »Honoe
o I«. Spisovatel praví v předmluvě, že slav-
nosti Puškinovy roku 1899 vyburcovaly ho z oby-
čejného povolání belletristy a přiměly ho soustřediti
výhradnou pozornost na magickém jméně velikého
básníka. Výsledkem toho jeví se nynější kniha Šče-
glova, jež liší se výhodně od spousty jubilejních pří-
ležitostných publikací jak vážností obsahu, tak živým
a uměleckým podáním. Každá kapitola přináší něco
cenného a nového o Puškinovi, takže budoucí biograf
a zejmena literární historik neobejde se bez této
cenné pomůcky. Jmenovitě cennou a zajímavou jest
kapitola »I « (Listy se-
dlákův o Puškinovi); »i Kae-
naro rocra« (Skutečný pramen »Kamenného hostě«)
»C C« (Podle koho jes
líčena postava Salierova) a j.
Ščeglov
Puškin
Honoe
Puškinův
Šec
Salierův
C C
11
article
* Majitel »Nového Vremene« p. Suvorin
rozepsal se o významu klassicismu pro Rusko.
Nadšen jím zrovna není. Co zatím na západě
klassicismus vévodil, jevil se silou životodárnou,
v Rusku klassicismus stal se nástrojem, pracujícím
zvolna, ale jistě k ubití fantasie a svobodného roz-
voje člověka, k oloupení ho o zdravé pojmy.
V Rusku nebyla pro klassicismus připravena půda.
Ba nebylo ani učitelů. Kdyť Katkov a Leo nťjev
tiskli své články na obranu ktassicismu, společnost
zívala a divila se oněm moudrostem, nerozumíc, co
může jí říci Řecko a Řím. Vědělať o Římu pouze
tolik, že tam bydlí papež, a o Řecku, že jest to
země pravoslavná. Bylo by tenkráte lépe, kdyby
Rusové byli čerpali raději ze západních jazyků,
které však zůstávaly neznámy. Na západě z dob re-
naisance klassicismus stal se systémem spole-
čenského vychování, ale na Rusi bylo tomu jinak.
Bůh ovšem mohl říci ve tmách: budiž světlo, ale
nikdo jiný toho po něm nedovede. A dnes zjedná-
vati na Rusi půdu pro klassicismus jest pozděa
zbytečno. I na západě cítí již takovou zbytečnost.
Sám Schiller čítáva! Homéra raději v překladě
Vossově. Tato cesta byla by tedy mylnou. Ruská
ško a musí míti vlastní historii jako literatura. Ta
byla nejprvé nápodobením, pak se stala původní,
samostatnou, všesvětovou a počala sytiti literatury
cizí, přiměla cizince učiti se ruskému jazyku. P.
Suvorin doufá, že chystaná reforma středního škol-
ství provedena bude na tomto základě, aby hověla
potřebám skutečného života.
Slavjanin.
Suvorin
Katkov
nťjev
Rus
Schiller
Vossův
Rusko
Řecko
Řím
Rus
12
article
Z cizích revuí-
13
article
* I v polární kraje pronikl mocný tisk, jak sděluje
„LeTourdu Monde“. V nejsevernějším Gronsku,
v místě Godhaab, vychází časopis jediný svého druhu.
Trvá už několik let. Teď však z měsíčníku stal se
čtrnáctidenní stravou Groňanů. Zakladatel, redaktor,
jediný přispěvatel, sazeč a kolportér časopisu, Lars
Moeller, dovedl obdivuhodně sloučiti všechny funkce
ve své osobě. Když číslo napíše a vysází, rozjede se
po krajích na bruslích a roznáší list. Čtenáři jeho jsou
poslední bytosti lidské po cestě k polu. Lars Moeller
jest rovněž Eskymák, ale z nejosvícenějších. Obral si
za úkol vzdělávati své krajany. Náhoda svedla ho
s Nordenskjöldem a ve společnosti jeho vzniklav
Moellerovi myšlenka vydávati noviny, ač jeho sousedé
neuměli číst. Sám teprve nedávno naučil se čístia
psáti. Nejprv začal s obrázky. Kreslil dosti dovedně
a obrázky vzbudily u čtenářů zvědavost; pak přidával
vysvětlující text a tak během několika let zjednalsi
dosti četný kruh čtenářstva. Nordenskjöld, vrátiv se do
Švédska, zaslal mu papír, tiskařský stroj a barvu,
takže mohl časopis svůj rozmnožovati. Civilisační prá-
ce, jaké se podjal Lars Moeller, jest obdivuhodna: ve
smutné kraje věčného ledu a dlouhých nocí vniká jeho
zásluhou světélko z civilisované Evropy!
K naivní poněkud otázce, přetřepávané patrně
z nouze o jinou látku v modních nyní „anketách“,k
otázce, smí-li a má-li kritik uváděti i obsah kritiso-
vaného díla, ve své zprávě probírá neodvisle od ankety
časopisu „Das Litter. Echo“, (před ní) ve florentinské
„Marzocco“ anonymní kritik. Přidává se ovšem
k názoru kladnému.
Moeller
Eskymák
Nordenskjöld
Švédsko
Evropa
LeTourd Monde
14
article
* Revue „Critic“ otiskuje studii J. B. Gilder
o novém presidentu Rooseveltovi jako spisovateli.
Roosevelt je náruživý lovec a rád o svých honbách po-
vídá i píše. Jeho knihy nimrodské jsou psány svěže
a jsou mezi americkými čtenáři velmi oblíbeny.
* V lipské universitní knihovně nalézáme podo-
biznu lásky Goethovy z dob studentských, Katinky
Schönkopfové.. Až dosud znám byl jediný portrét
sličné dcery vinárníkovy.
* V Christianii odhalili před divadlem pomník
Ibsenovi. „La Revue“ přináší vzletnou jeho básen
„Na výšinách“, obsahující tresť jeho doktriny. Báseň
byla napsána r. 1864 před odjezdem Ibsenovým do Ita-
lie; v době, kdy Ibsen byl ještě chud, nepochopen a pro-
následován.
J B
Gilder
Roosevelt
Goethův
Ibsen
Ibsenův
Christiania
Ito
Katinka Schönkopfová
Le revue
15
title
Z obsahu vyniká stať Boh. Horáka o Černé Hoře.
Hojně drobných zpráv.
Horák
Černá hoře
16
article
Mr. Penn.
Mr. Penn.
Bibliografie.
»Zvon«. Ročník II. Dvojité číslo 13. a 14.
Z bohatého obsahu dvojitého čísla vánočního vedle
pokračování Jiráskovy kroniky »U nás« a Svobo-
dovy »Povídky o lehkém srdci« vyjímáme ukázku
z nové knihy Victora Huga »Douška mého života«,
řadu duchaplných sentencí v překladu Jaroslava
Vrchlického. V rubrice literární posudek o essavi
F. V. Krejčího »Deset let mladé literatury«, jako do-
kumentární glossa k literárním poměrům posled-
ních let.
T h. Ribot: Nemoci paměti. Dle dvaná-
ctého vydání francouzského z r. 1898 přeložil J an
Nepokoj. Nákladem Jos. Pelcla. Prozkoumav po-
ruchy paměti, jak paměť vzniká a zaniká, objasňuje
autor zároveň, co paměť jest.
»Lovecký Obzor«, časopis pro my-
slivce, střelce, ornithology, cvičitele psů, rybáře
všechny přátely přírody, s přílohou »České les-
nické Rozhledy« (list věnovaný zájmům česko-
slovanského lesnictví. Řed. J. V. Rozmara v La-
žánkách (Blansko). Ročník V.
»Morava«, belletristický časopis moravský.
V Brně, Tivoli. Z obsahu uvádíme: »Studii o Janu
Nerudovi« od Alb. Pražáka. V oddílu »Z říše Mla-
dých« uvedeny příspěvky mladých autorů. Románová
příloha.
Mladá hospodyňka. Kniha kuchařská s v-
obrazeními. Sepsala Anna Osůbková. - Nákl.
vlastním. Na skladě má spisovatelka, bytem na
Smíchově, Jakubská ulice č. 18 n. — Jsou to ku-
chařské recepty ze spolku »Domácnost« v Praze, pře-
devším pro potřebu rodinnou, potom k přípravě ho-
stin a zejmena buffetu studeného. Při každém jídel-
ním lístku uveden podrobný návod. Terminologie je
zlepšena podle »Rukověti« Fr. Bartoše.
Sborník české společnosti země-
vědné. Redaktor dr. J. Metelka. Č. 8., 9.a
10. Nákladem společnosti.
Jiráskův
Hug
Vrchlický
Pelcl
Rozmara
Neruda
Osůbková
Bartoš
doktor
J Metelka
T h
Blansko
Morava
Brno
Tivoli
Smíchov
jakubský ulice
Praha
Francie
Český le
český společnost země
Svobodův