1
masthead
20. prosince 1901
3
masthead
HLÍDKA LITERÁRNÍ.
Hlídek
4
masthead
ZVLASTNi
ZVLASTNi
k číslu 350.
5
masthead
PRLOHA „NARODNIC
7
article
Potřeba kritiky.
Potřeba kritiky.
22—. Když se Taine poprvé objevil na lite-
rární a umělecké schůzce v restaurantu Magnyho
v Paříži, poznamenali o něm bratří Goncourtové
ve svém »Denníku«, že je »vtělením moderní
kritiky, kritiky právě tak velice učené a ducha-
plné, jako velice často až nemožně nesprávné.
To napsali v době, kdy vyšly dějiny literatury
anglické a celý svět oplýval nadšením z nové
kritické methody.
Cituji tento příklad, abych ukázal, jak těžk
je zjednat rovnováhu a styk mezi literátem tvo-
řícím díla a literátem tvořícím kritiky, jak těžko
je oběma proudům duševním, jež nutně vyvírají
vedle sebe v každé literatuře, dorozumět se na-
vzájem.
Tain
Goncourt
Paříž
Magny
8
article
Literatura má výhodu i nehodu, že je ob-
jektem. Výhodu v tom, že ona tvoří základ.
díla, cosi skutečného, předmětného, kdežto kri-
tika má vždy jakési podružné místo posuzovatele.
tak jakoby byla negací positivní práce —— ne-
chceli právě býti její panegyrikou. Kritice ka
menem úrazu bývají principlální názory na idey
i methody, mimo to však — a mnohem větš
mírou — osobní, společenské i hmotné zájmy
jimž nelze se vyvarovati.
A tak pokud budou literáti, budou i kriti-
kové. Arci napřed musí býti literáti, aby mohl
býti kritikové. Na tom zakládá se zejmena pře-
svědčení literátů o jich superioritě. Přesvědčení
které velmi často vyznívá v důsledek, že kritiky
netřeba. Totiž nepřiznivé, zlé kritiky. A tu bývá
nářek. Co je zlá kritika? Upíráme-li kritice
právo výsměchu, ironie, hněvu — všech těch
lidských hnutí duševních, jež vskutku při proná-
šení soudu jsou naprosto nepřípustný — týká
se to pouze methody její. Avšak často jdeme
dále, a upíráme jí — s odkazem na její nevy-
spělost, nepřipravenost atd. — právo hodnocení
literárních produktů. Kdo však je oprávněn mě-
řiti vyspělost, nedokonalost atd. té které kri
tiky? Autor stává se v tom okamžiku sám kri
tikem, pro něhož musí platiti tatáž pravidla jako
pro inkriminovaného kritika — ke komu se tu
odvolat? K obecenstvu, které oba poučují?
9
article
K ideám obecně uznávaným, v době »přehodno-
cování všech hodnot?«
Obyčejným heslem bývá ochrana literatury
Máme nemnoho talentů, máme nemnoho originál-
ního a vzácného, šetřme toho, važme si toho,
a nedopouštějme, aby ničeno bylo co jednou
vystavěno, aby rušena byla plodná práce.
Tu však naskytá se mimoděk otázka, ne-
ní-li kritiky právě tak potřebí, jako ostatní
plodné práce? Neni-li kritika právě tak vý-
sledkem nutného vývoje národního ducha jako
ostatní literatura a nejen rozmarem jednotlivců?
Pravím bez rozpaků: je jí potřefi, a nutně
potřebí, tu neoddisputujeme ani neoddiktujeme.
Jiná otázka je však, jaká má býti a jaký možno
míti na ni vliv. A tu třeba vážně přemýšleti
a studovati vznik, rozvoj kritiky naší a příčiny,
jež vzbudily v ní tolik horečné prudkosti, tolik
výbuchů, ostrých slov, jež vyvolaly tu tisnivou,
dusnou atmosféru, v níž to srší jízlivostí, smí-
chem, urážkami, nářkem, hněvem, vším tím
průvodem rozdrážděných, nervosních a nezdrže-
livých duší. Jednou je zhoubná kritika na-
kladatelská, která roste den ze dne tisícerými
hlavami, zachvacuje všechen tisk, prolíná do
literárních rubrik, do feuilletonů, zdánlivě váž-
ných studií, prosakuje celou literaturu a dráždí
10
article
přímo poctivě myslícího člověka svými úlisnými,
banálními větami, v nichž je plno odporně
páchnoucího kadidla, nerozumných dithyrambů,
nestydatých intímností a hromového nadšení,
všeho toho pozlátkového zlatohlavu, do něhož
bývá i nejušlechtilější autor oblékán a vláčen
pak po veřejných tržištích, aby sloužil za re-
klamu svým vlastním spisům: Ale proti tomuto
způsobu »kritiky« — ku podivu! — literatura
sama nikdy neprotestuje. Pročtěte si jen ty
superlativy, tancující v placených hysterických
křečích, mezi řádky každého sloupcového te-
legramu o úspěchu našich umělců, čtěte to
omdlévající nadšení celé kohorty krajinských
listů nad uměleckými a literárními produkty
naší literatury a poznáte brzy odpornou machu,
která se za tím vším skrývá a znehodnocuje
úsudek čestného člověka do té míry, že ne-
možno dnes říci o spise nějakém neb autoru
několik prostých, upřímných slov, aby se ne-
zdála přímo snižováním vůči těmto hromadám
oslavně zvonících frasí a šíleného potlesku
literárních claquerů.
11
article
Tlak vyvolává protitlak. Na obchodnickou
reklamu, která zaujala místo kritiky, hlásí se
ozvěna, odpor, výsměch, hněv, pohrdání šma-
hem vším, co prošlo stokou insertních reklam
— krajní a uminuté nevšímání vůči všemu, co
souvisí s veřejností řekl bych oficiální. A k tomu
druží se ještě, že ti kdo zdvihají svůj hlas.
nejsou vždy vyvolení z povolaných. Není to
vždy boj o princip, ale boj o místo.
A autor? Tu je otázka nejpalčivější. Čím
zavinil autor, že nenajde ani tu ani tam pravé
porozumění? Čím zavinil, že na jedné straně
bez svého přispění slouží za reklamní štít a na
druhé za terč útoků? Z této neutěšené posice
našeho literata vyplývá nutná potřeba kritiky
neodvislé, samostatné, kritiky pěstované s láskou
a upřímnou vůlí k literatuře, která by dovedla
zjednati si tolik váhy, aby výrony obchodnícha
osobních zájmů ztrácely vůči ní cenu, kritiky.
jejíž vyznavači mohli by říci se Sainte-Beuvem
Jsem z těch, pro něž literatura, milovaná pro
sebe samu, je jako náboženství, vroucně pojí-
mané již v dětství a jen utvrzené v srdci
během doby vším tím, co chtělo je vyhladiti
neb porušiti.
Sainte
12
article
České spisy-
* Otakar Březina: Ruce. Básně. Kres-
bami doprovází Frant. Bílek. Nákladem Frant.
Bílka, akad. sochaře v Chýnově u Tábora. 1901. —
Za 16 K.
Ačkoli je věc jista, že se záležitosti české kritiky
zlepšily, jest ještě jistější, že její úkoly, dluhy a sliby
nesplněné rostou. Do theorií a hyperkritiky by se
ještě chtělo, ale do interpretací děl, do sprostředko-
vání mezi obecenstvem a uměním se málo chuti jeví
Zde Otakar Březina. Má jistě povolání důležité
Ale jak se plní to jeho poslání, když se mu málo roz-
umí?
Jaký je ku př. ten názor „Ruce“, značí kniha ly-
riky pralidského pessimismu. Lidstvo bylo z duchové-
ho ráje, v němž před vznikem světa žilo, vyhostěno
do života pozemského. Zrození je jeho mystická vina
a pád. Svět je vězení a tma a pole palčivá, na nichž
lidé — vypuzenci královští — pracují za vedra touhy
a nejistoty jako otroci spoutaní, bičem neviditelné
moci popohánění. Osamělí jsou uprostřed tajemství
kosmických, tvrdých, neproniknutelných.
Březina
František
Bílek
Chýnov
Tábor
13
article
Jsou sic lidé, kteří si v tom stavu libují, „kní-
žata noci“, ale celek touží po vykoupení. Celý svět je
nekonečný prostorně i časově, život je v něm všude
rozestřen rovněž do nekonečna, jen tvary se mění,
ta proměna jediná sluje smrt. Ale lidstvo úpí pod bře-
menem toho života nekonečného, z věků do věků ob
novovaného, čeká odpočinku u věčném zasnutí. Čeká
v tiché resignaci a dočekati se nemůže. Konec lid-
stva se pořád vzdaluje. (Čas.) Člověk už reptá, ale na
jeho výčitky hlas z věčnosti odpovídá, umlčuje ho
a potěšuje nadějí. „Jsme v kletbě (dí člověk), slabí
otroci země a tmy.“ — „Jste mocní tvorové (dí hlas)
duše nesmrtelné.“ — Jsme osamělí uprostřed kosmu
jako vězňové. — Jste vyvolení bojovníci pozemského
tvorstva všeho. —Jsme kruti a bezcitni. — Nikoli, jste
jen ještě nedozrálí, láska přijde. — Plujeme k cília
on nám utíká. — Nikoli, toť jen klam vaší smyslnosti
cíl svůj nesete v sobě. (Stručný výklad básně Odpo-
vědi.). Lidstvo není zralé pro lásku, země není zralá
pro vykoupení (= zahynutí). A proto zní ze všeho
kosmu pláč lidské existence k nebi. (Hudba slepců.
14
article
Velkolepý opis věty z náboženské písně „vyhnaní sy-
nové Evy, lkající a plačící.“ Snad že to byla ona pí
seň matčina, o níž mluví v jedné básni (Tajemné dál-
ky „Mrtvé mládí“), která se mu zaryla do duše tak
mocnou rýhou, že se tudy od úžasného pohledu na
milovanou matku, smrt radostně vítající, po celý ži-
vot filosofie jeho smutným krokem ubírá. Je to plá
jeho matky, pláč jeho mládí, názor vyrostlý z hoř
kých kořenů jeho vlastního života. Pessimismus za
žitý, studiemi vědeckými ještě silně podepřený, ale
vyvřelý na konec v takový žár soucitu a lásky k člo-
věku trpícímu, že svůj subjektivný smutek úplně po-
hřbil v kosmickém, a nyní láskou všech ku všem
k zářivé naději spásy, a v té naději i k lásce, k životu
postupuje.
Eva
vyhnaný sa
15
article
„Pro tajemství bolesti a smrti a znovuzrozen
sladko je žíti.“ (Kolozpěv srdcí.) To je Březinovo roz-
řešení a smíření.
Obsahem značí Březinova poesie velkou synthe-
su smutku, hořkého poznání, hlubokých vznětů ná-
boženských a mystického snění. Z křesťanství má
nekonečný soucit lidský a vlídnou něhu smíření a re
signace, ze slovanské krve má měkký soucit se vším
stvořením i se zvířaty (člověk tajemný bratr zvířete
v básni „Zpívaly vody“), z budhismu snad sen o
věčnému odpočinku, a z katolicismu vznešený vzlet a
smysl pro mystiku.
Umělecky a básnicky značí Březina nejvyšší vy-
pjetí slovesné moci vyjádřiti nadzemské a odtažité;
Je básník nadpozemských světů, básník „neobmezena
věčnosti, záhadný cizinec,“ jak sám se zove v úvodní
básni. Aby nadsmyslné a odtažité mohl vyjádřiti kon-
kretně a názorně, k tomu oplývá jistými dary, které
tvoří z něho básnické unikum. Něco východního žáru
a síly je v jeho visích a extasích. Esthopsychologické
theorii exemplář skvostný. Především je neobyčejně
vzrušivý, ač je života zevního tak pokojného. Má sil-
nou obraznost, aby mu poskytla obrazů tolik a ta-
kové, kolik potřebuje, aby vzbudil v obecenstvu co
možná přibližný svému stav. Paměť má obsáhlou, hbi-
tou a věrnou. Mysl jeho je schopna pozornosti tak
prudké a napjaté, že překoná pozornost čtenáře i
nejdychtivějšího a udolá jej chvílemi ohromností řad,
souřadí a podřadí představ.
Březinův
16
article
Březina není snílek na prázdno; jeho poesie ob-
sahují tuhou myšlenkovou práci, zobrazují mocnou
kazeň představ, organismus železný, všechen život
duševní dokonalý, intelligenci pravou a zdravou. To -
vše je řečeno na jisté adressy. Obrazivost jeho je
hlavně determinující, tu je pramen jeho originality.
Tato obrazivost mu dává ony nádherné popisy visi-
onářské, tu spoustu obrazů, komparací a zvláště sym-
bolů, jimiž je Březina mezi všemi poety sám a sám.
Popisuje předměty, původ svých stavů, a popisy těmi
hledí vzbudit obdobná hnutí. Ale že jsou jeho vjemy
tak neobyčejně určité a ostré a obrazivost tak silně
mu sdružuje , nastává mezi ním a čtenářstvem pře-
kážka nedorozumění.
Jeho nové představy vnukají mu nebývalé vý-
znamy slov jinak i starých a známých. Dívá se na
vesmír jako na břehy s lodí; umí viděti matku zemi
zdáli jako kouli. Dívá se na svět se strany věčností.
Pozemské vše nabývá druhého, očistěného smyslu.
Tak i všecka slova reálná a vlastnostní. Z jinotajných
slov sestrojuje ohromné popisy, plné period a nesčí-
slných jemných vztahů, křižujících se v nepostižitelné
pestrosti, mysl druhých lidí stěží vydrží, je
vystihovati, často se zmate. Třeba se rozjeti znova
znova, a zas přicházíme na rozcestí a křižovatky,
představových řad, kde se nám ztratí stopa a poci-
tíme trpkost a únavu. Ale zvítězíme-li, je nám jako
bychom se dostali z úskalí na širý proud, a rozkoš
toho unesení, jimiž odměňuje poesie Březinova, je
nejvzácnějšího druhu, zanechávajíc hluboké stopy-
posvátného a čistého naladění. Toť žádoucí kdřisť a
odměna básníkova.
Březina
Březinův
17
article
Přináší nový svět. Slov nemá nových, ale užívá
starých ve smyslu novém. O smyslu novém není do-
hodnut se světem, proto je tak těžko jej čísti. Není ji-
né rady, třeba se jeho mluvě učiti.
Mluva jeho je silná, bohatá, těžkozrná, kovově
zvučná, varhanová. Při tom ryzí a česky správná.
Chyby jsou leda nepatrné (str. 10. a 11. proudy kamení
m. kamenějí a hvězdy řeřaví m. řeřavějí). Sloh je slav-
ný, triumfální, plný fanfár, a zase plný chaotického
šumu. Sloh velmi účinný.
Boha nikdy přímo nejmenuje, ač naň ustavičně
myslí. Obyčejně jej značí slovem „Ty“, neho „sladký
ptáčníků duší“, „mystický zahradník“, „věčné slunce“,
spravedlnost, o přísný a pod.
Neobyčejné jsou jeho daleké komparace.
Světů vznikání a mizení táhne se do nejdávnějších
věků. Mihne věk bleskem dlouhým a rychlým „jako
zazrcadlení světla na čepeli nože štěpujícího — mi-
stra“! A přece tu je vztah určitý, ale rozuměti jen
slovu mistr a štěpovati. (Bůh stále mění a zlepšuje
svůj svět.) Světy za sebou následují „jako koberce my-
stických stupňů“ (!) atd. Řešiti takové symboly je
zvláštní radost schopná odměny.
Nemá býti na str. 22. V muka m. V mukách?
Co znamenají slavíci a poupata na začátku krásné
básně „Tichý oceán“ ?
Tichá
18
article
Umění Bílkových kreseb chce předem úvahu o po-
vaze a úkolu umění illustračního. Pak by se uznalo,
že těch tajuplných vztahů nedostižitelných vyklada-
čem je Bílek mistrným a povolaným. On arci pochopil
poesii Březinovu svým individuálním způsobem, a
tak obsah její také zobrazil. Obraz „Tichý oceán“ je
snad nejvýmluvnějším, aspoň hne mocně obrazností
a teskným citem. Zvláštností jeho je, jak protkává vše-
cky ty bohaté kombinace polozřejmým poloutajeným
obrazem Kristovým. Báseň nikde ho nejmenuje, ale
to srdéčko na dlani Krista Bílkova je zcela vhodné
slovo ke žhavému soucitu Březinovu.
Kniha „Ruce“ svým obsahem, k němuž se prak-
tický svět tak cize chová, hlaholí slavnostně na vý-
šině naší české kultury, hlaholí a zve.
Vbk.
* Julius Zever, Myšlénky. Ze spisů bás-
níkových vybrala Marie Kalašova. S podobiznou
dle pérokresby M, Švabinského. Nakl. F. Ši-
máček.
Autorka s pietou a citem vybrala ony výroky
básníkovy, z nichž slyšeti tep jeho srdce, dech jeho
ducha. Úspořádáním a shrnutím, aspoň příbližným,
myšlenek a výroků příbuzných měly se státi zjev-
nými ony pravdy, ke kterým se básník nejraději a
nejčastěji a nejintensivněji vracel, po celou dobu své
básnické tvorby, ony pravdy a poznatky, jež snažil
se vysloviti a formulovati v samých začatcích své
spisovatelské práce a jež v mystických básních z po-
Bílkův
Březinův
Kristův
Julius Zever
Kalašův
Švabinský
Krist Bílkov
Tichá oceán