ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 1 ae3c9b50-7959-11dc-9df2-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 1
Chunky — 18 celkem · entity: person 18, org 3, place 3, work 2
1 masthead
20. prosince 1901
2 masthead
Císlo 34.
3 masthead
HLÍDKA LITERÁRNÍ.
Hlídek
4 masthead ZVLASTNi
ZVLASTNi k číslu 350.
5 masthead
PRLOHA „NARODNIC
6 masthead
LSU
LSU
7 article Potřeba kritiky.
Potřeba kritiky. 22—. Když se Taine poprvé objevil na lite- rární a umělecké schůzce v restaurantu Magnyho v Paříži, poznamenali o něm bratří Goncourtové ve svém »Denníku«, že je »vtělením moderní kritiky, kritiky právě tak velice učené a ducha- plné, jako velice často až nemožně nesprávné. To napsali v době, kdy vyšly dějiny literatury anglické a celý svět oplýval nadšením z nové kritické methody. Cituji tento příklad, abych ukázal, jak těžk je zjednat rovnováhu a styk mezi literátem tvo- řícím díla a literátem tvořícím kritiky, jak těžko je oběma proudům duševním, jež nutně vyvírají vedle sebe v každé literatuře, dorozumět se na- vzájem.
Tain Goncourt Paříž Magny
8 article
Literatura má výhodu i nehodu, že je ob- jektem. Výhodu v tom, že ona tvoří základ. díla, cosi skutečného, předmětného, kdežto kri- tika má vždy jakési podružné místo posuzovatele. tak jakoby byla negací positivní práce —— ne- chceli právě býti její panegyrikou. Kritice ka menem úrazu bývají principlální názory na idey i methody, mimo to však — a mnohem větš mírou — osobní, společenské i hmotné zájmy jimž nelze se vyvarovati. A tak pokud budou literáti, budou i kriti- kové. Arci napřed musí býti literáti, aby mohl býti kritikové. Na tom zakládá se zejmena pře- svědčení literátů o jich superioritě. Přesvědčení které velmi často vyznívá v důsledek, že kritiky netřeba. Totiž nepřiznivé, zlé kritiky. A tu bývá nářek. Co je zlá kritika? Upíráme-li kritice právo výsměchu, ironie, hněvu — všech těch lidských hnutí duševních, jež vskutku při proná- šení soudu jsou naprosto nepřípustný — týká se to pouze methody její. Avšak často jdeme dále, a upíráme jí — s odkazem na její nevy- spělost, nepřipravenost atd. — právo hodnocení literárních produktů. Kdo však je oprávněn mě- řiti vyspělost, nedokonalost atd. té které kri tiky? Autor stává se v tom okamžiku sám kri tikem, pro něhož musí platiti tatáž pravidla jako pro inkriminovaného kritika — ke komu se tu odvolat? K obecenstvu, které oba poučují?
9 article
K ideám obecně uznávaným, v době »přehodno- cování všech hodnot?« Obyčejným heslem bývá ochrana literatury Máme nemnoho talentů, máme nemnoho originál- ního a vzácného, šetřme toho, važme si toho, a nedopouštějme, aby ničeno bylo co jednou vystavěno, aby rušena byla plodná práce. Tu však naskytá se mimoděk otázka, ne- ní-li kritiky právě tak potřebí, jako ostatní plodné práce? Neni-li kritika právě tak vý- sledkem nutného vývoje národního ducha jako ostatní literatura a nejen rozmarem jednotlivců? Pravím bez rozpaků: je jí potřefi, a nutně potřebí, tu neoddisputujeme ani neoddiktujeme. Jiná otázka je však, jaká má býti a jaký možno míti na ni vliv. A tu třeba vážně přemýšleti a studovati vznik, rozvoj kritiky naší a příčiny, jež vzbudily v ní tolik horečné prudkosti, tolik výbuchů, ostrých slov, jež vyvolaly tu tisnivou, dusnou atmosféru, v níž to srší jízlivostí, smí- chem, urážkami, nářkem, hněvem, vším tím průvodem rozdrážděných, nervosních a nezdrže- livých duší. Jednou je zhoubná kritika na- kladatelská, která roste den ze dne tisícerými hlavami, zachvacuje všechen tisk, prolíná do literárních rubrik, do feuilletonů, zdánlivě váž- ných studií, prosakuje celou literaturu a dráždí
10 article
přímo poctivě myslícího člověka svými úlisnými, banálními větami, v nichž je plno odporně páchnoucího kadidla, nerozumných dithyrambů, nestydatých intímností a hromového nadšení, všeho toho pozlátkového zlatohlavu, do něhož bývá i nejušlechtilější autor oblékán a vláčen pak po veřejných tržištích, aby sloužil za re- klamu svým vlastním spisům: Ale proti tomuto způsobu »kritiky« — ku podivu! — literatura sama nikdy neprotestuje. Pročtěte si jen ty superlativy, tancující v placených hysterických křečích, mezi řádky každého sloupcového te- legramu o úspěchu našich umělců, čtěte to omdlévající nadšení celé kohorty krajinských listů nad uměleckými a literárními produkty naší literatury a poznáte brzy odpornou machu, která se za tím vším skrývá a znehodnocuje úsudek čestného člověka do té míry, že ne- možno dnes říci o spise nějakém neb autoru několik prostých, upřímných slov, aby se ne- zdála přímo snižováním vůči těmto hromadám oslavně zvonících frasí a šíleného potlesku literárních claquerů.
11 article
Tlak vyvolává protitlak. Na obchodnickou reklamu, která zaujala místo kritiky, hlásí se ozvěna, odpor, výsměch, hněv, pohrdání šma- hem vším, co prošlo stokou insertních reklam — krajní a uminuté nevšímání vůči všemu, co souvisí s veřejností řekl bych oficiální. A k tomu druží se ještě, že ti kdo zdvihají svůj hlas. nejsou vždy vyvolení z povolaných. Není to vždy boj o princip, ale boj o místo. A autor? Tu je otázka nejpalčivější. Čím zavinil autor, že nenajde ani tu ani tam pravé porozumění? Čím zavinil, že na jedné straně bez svého přispění slouží za reklamní štít a na druhé za terč útoků? Z této neutěšené posice našeho literata vyplývá nutná potřeba kritiky neodvislé, samostatné, kritiky pěstované s láskou a upřímnou vůlí k literatuře, která by dovedla zjednati si tolik váhy, aby výrony obchodnícha osobních zájmů ztrácely vůči ní cenu, kritiky. jejíž vyznavači mohli by říci se Sainte-Beuvem Jsem z těch, pro něž literatura, milovaná pro sebe samu, je jako náboženství, vroucně pojí- mané již v dětství a jen utvrzené v srdci během doby vším tím, co chtělo je vyhladiti neb porušiti.
Sainte
12 article
České spisy- * Otakar Březina: Ruce. Básně. Kres- bami doprovází Frant. Bílek. Nákladem Frant. Bílka, akad. sochaře v Chýnově u Tábora. 1901. — Za 16 K. Ačkoli je věc jista, že se záležitosti české kritiky zlepšily, jest ještě jistější, že její úkoly, dluhy a sliby nesplněné rostou. Do theorií a hyperkritiky by se ještě chtělo, ale do interpretací děl, do sprostředko- vání mezi obecenstvem a uměním se málo chuti jeví Zde Otakar Březina. Má jistě povolání důležité Ale jak se plní to jeho poslání, když se mu málo roz- umí? Jaký je ku př. ten názor „Ruce“, značí kniha ly- riky pralidského pessimismu. Lidstvo bylo z duchové- ho ráje, v němž před vznikem světa žilo, vyhostěno do života pozemského. Zrození je jeho mystická vina a pád. Svět je vězení a tma a pole palčivá, na nichž lidé — vypuzenci královští — pracují za vedra touhy a nejistoty jako otroci spoutaní, bičem neviditelné moci popohánění. Osamělí jsou uprostřed tajemství kosmických, tvrdých, neproniknutelných.
Březina František Bílek Chýnov Tábor
13 article
Jsou sic lidé, kteří si v tom stavu libují, „kní- žata noci“, ale celek touží po vykoupení. Celý svět je nekonečný prostorně i časově, život je v něm všude rozestřen rovněž do nekonečna, jen tvary se mění, ta proměna jediná sluje smrt. Ale lidstvo úpí pod bře- menem toho života nekonečného, z věků do věků ob novovaného, čeká odpočinku u věčném zasnutí. Čeká v tiché resignaci a dočekati se nemůže. Konec lid- stva se pořád vzdaluje. (Čas.) Člověk už reptá, ale na jeho výčitky hlas z věčnosti odpovídá, umlčuje ho a potěšuje nadějí. „Jsme v kletbě (dí člověk), slabí otroci země a tmy.“ — „Jste mocní tvorové (dí hlas) duše nesmrtelné.“ — Jsme osamělí uprostřed kosmu jako vězňové. — Jste vyvolení bojovníci pozemského tvorstva všeho. —Jsme kruti a bezcitni. — Nikoli, jste jen ještě nedozrálí, láska přijde. — Plujeme k cília on nám utíká. — Nikoli, toť jen klam vaší smyslnosti cíl svůj nesete v sobě. (Stručný výklad básně Odpo- vědi.). Lidstvo není zralé pro lásku, země není zralá pro vykoupení (= zahynutí). A proto zní ze všeho kosmu pláč lidské existence k nebi. (Hudba slepců.
14 article
Velkolepý opis věty z náboženské písně „vyhnaní sy- nové Evy, lkající a plačící.“ Snad že to byla ona pí seň matčina, o níž mluví v jedné básni (Tajemné dál- ky „Mrtvé mládí“), která se mu zaryla do duše tak mocnou rýhou, že se tudy od úžasného pohledu na milovanou matku, smrt radostně vítající, po celý ži- vot filosofie jeho smutným krokem ubírá. Je to plá jeho matky, pláč jeho mládí, názor vyrostlý z hoř kých kořenů jeho vlastního života. Pessimismus za žitý, studiemi vědeckými ještě silně podepřený, ale vyvřelý na konec v takový žár soucitu a lásky k člo- věku trpícímu, že svůj subjektivný smutek úplně po- hřbil v kosmickém, a nyní láskou všech ku všem k zářivé naději spásy, a v té naději i k lásce, k životu postupuje.
Eva vyhnaný sa
15 article
„Pro tajemství bolesti a smrti a znovuzrozen sladko je žíti.“ (Kolozpěv srdcí.) To je Březinovo roz- řešení a smíření. Obsahem značí Březinova poesie velkou synthe- su smutku, hořkého poznání, hlubokých vznětů ná- boženských a mystického snění. Z křesťanství má nekonečný soucit lidský a vlídnou něhu smíření a re signace, ze slovanské krve má měkký soucit se vším stvořením i se zvířaty (člověk tajemný bratr zvířete v básni „Zpívaly vody“), z budhismu snad sen o věčnému odpočinku, a z katolicismu vznešený vzlet a smysl pro mystiku. Umělecky a básnicky značí Březina nejvyšší vy- pjetí slovesné moci vyjádřiti nadzemské a odtažité; Je básník nadpozemských světů, básník „neobmezena věčnosti, záhadný cizinec,“ jak sám se zove v úvodní básni. Aby nadsmyslné a odtažité mohl vyjádřiti kon- kretně a názorně, k tomu oplývá jistými dary, které tvoří z něho básnické unikum. Něco východního žáru a síly je v jeho visích a extasích. Esthopsychologické theorii exemplář skvostný. Především je neobyčejně vzrušivý, ač je života zevního tak pokojného. Má sil- nou obraznost, aby mu poskytla obrazů tolik a ta- kové, kolik potřebuje, aby vzbudil v obecenstvu co možná přibližný svému stav. Paměť má obsáhlou, hbi- tou a věrnou. Mysl jeho je schopna pozornosti tak prudké a napjaté, že překoná pozornost čtenáře i nejdychtivějšího a udolá jej chvílemi ohromností řad, souřadí a podřadí představ.
Březinův
16 article
Březina není snílek na prázdno; jeho poesie ob- sahují tuhou myšlenkovou práci, zobrazují mocnou kazeň představ, organismus železný, všechen život duševní dokonalý, intelligenci pravou a zdravou. To - vše je řečeno na jisté adressy. Obrazivost jeho je hlavně determinující, tu je pramen jeho originality. Tato obrazivost mu dává ony nádherné popisy visi- onářské, tu spoustu obrazů, komparací a zvláště sym- bolů, jimiž je Březina mezi všemi poety sám a sám. Popisuje předměty, původ svých stavů, a popisy těmi hledí vzbudit obdobná hnutí. Ale že jsou jeho vjemy tak neobyčejně určité a ostré a obrazivost tak silně mu sdružuje , nastává mezi ním a čtenářstvem pře- kážka nedorozumění. Jeho nové představy vnukají mu nebývalé vý- znamy slov jinak i starých a známých. Dívá se na vesmír jako na břehy s lodí; umí viděti matku zemi zdáli jako kouli. Dívá se na svět se strany věčností. Pozemské vše nabývá druhého, očistěného smyslu. Tak i všecka slova reálná a vlastnostní. Z jinotajných slov sestrojuje ohromné popisy, plné period a nesčí- slných jemných vztahů, křižujících se v nepostižitelné pestrosti, mysl druhých lidí stěží vydrží, je vystihovati, často se zmate. Třeba se rozjeti znova znova, a zas přicházíme na rozcestí a křižovatky, představových řad, kde se nám ztratí stopa a poci- tíme trpkost a únavu. Ale zvítězíme-li, je nám jako bychom se dostali z úskalí na širý proud, a rozkoš toho unesení, jimiž odměňuje poesie Březinova, je nejvzácnějšího druhu, zanechávajíc hluboké stopy- posvátného a čistého naladění. Toť žádoucí kdřisť a odměna básníkova.
Březina Březinův
17 article
Přináší nový svět. Slov nemá nových, ale užívá starých ve smyslu novém. O smyslu novém není do- hodnut se světem, proto je tak těžko jej čísti. Není ji- né rady, třeba se jeho mluvě učiti. Mluva jeho je silná, bohatá, těžkozrná, kovově zvučná, varhanová. Při tom ryzí a česky správná. Chyby jsou leda nepatrné (str. 10. a 11. proudy kamení m. kamenějí a hvězdy řeřaví m. řeřavějí). Sloh je slav- ný, triumfální, plný fanfár, a zase plný chaotického šumu. Sloh velmi účinný. Boha nikdy přímo nejmenuje, ač naň ustavičně myslí. Obyčejně jej značí slovem „Ty“, neho „sladký ptáčníků duší“, „mystický zahradník“, „věčné slunce“, spravedlnost, o přísný a pod. Neobyčejné jsou jeho daleké komparace. Světů vznikání a mizení táhne se do nejdávnějších věků. Mihne věk bleskem dlouhým a rychlým „jako zazrcadlení světla na čepeli nože štěpujícího — mi- stra“! A přece tu je vztah určitý, ale rozuměti jen slovu mistr a štěpovati. (Bůh stále mění a zlepšuje svůj svět.) Světy za sebou následují „jako koberce my- stických stupňů“ (!) atd. Řešiti takové symboly je zvláštní radost schopná odměny. Nemá býti na str. 22. V muka m. V mukách? Co znamenají slavíci a poupata na začátku krásné básně „Tichý oceán“ ?
Tichá
18 article
Umění Bílkových kreseb chce předem úvahu o po- vaze a úkolu umění illustračního. Pak by se uznalo, že těch tajuplných vztahů nedostižitelných vyklada- čem je Bílek mistrným a povolaným. On arci pochopil poesii Březinovu svým individuálním způsobem, a tak obsah její také zobrazil. Obraz „Tichý oceán“ je snad nejvýmluvnějším, aspoň hne mocně obrazností a teskným citem. Zvláštností jeho je, jak protkává vše- cky ty bohaté kombinace polozřejmým poloutajeným obrazem Kristovým. Báseň nikde ho nejmenuje, ale to srdéčko na dlani Krista Bílkova je zcela vhodné slovo ke žhavému soucitu Březinovu. Kniha „Ruce“ svým obsahem, k němuž se prak- tický svět tak cize chová, hlaholí slavnostně na vý- šině naší české kultury, hlaholí a zve. Vbk. * Julius Zever, Myšlénky. Ze spisů bás- níkových vybrala Marie Kalašova. S podobiznou dle pérokresby M, Švabinského. Nakl. F. Ši- máček. Autorka s pietou a citem vybrala ony výroky básníkovy, z nichž slyšeti tep jeho srdce, dech jeho ducha. Úspořádáním a shrnutím, aspoň příbližným, myšlenek a výroků příbuzných měly se státi zjev- nými ony pravdy, ke kterým se básník nejraději a nejčastěji a nejintensivněji vracel, po celou dobu své básnické tvorby, ony pravdy a poznatky, jež snažil se vysloviti a formulovati v samých začatcích své spisovatelské práce a jež v mystických básních z po-
Bílkův Březinův Kristův Julius Zever Kalašův Švabinský Krist Bílkov Tichá oceán