1
masthead
6. prosince 1901
3
masthead
HLÍDKA LITERÁRNÍ.
Hlídek
4
masthead
ZVLASTNÍ PRÍLOHA „NÁRODNICH
ZVLASTNÍ PRÍLOHA „NÁRODNICH
k číslu 336.
6
article
Národopis v belletrii.
22— Není to snad jen modní nahodilý
zjev, vyvolaný přechodním nadšením pro lido-
vědu, několika krojovými slavnostmi neb národo-
pisnou výstavou. Je to starší rys, pevně zachy-
cený v naší literatuře a význačný pro naši
tvorbu literární. Nechci tím říci, že by se ne-
vyskytoval i jinde. Ale málo kde srostl tak
pevně a zvláštně s uměleckým tvořením a dal
popud k zvláštnímu směru, k tendenci, které
podléhají mnozí literáti, jinak různým způsobem
tvoříci. Zájem o lid z dob Grimmových byl
u nás pochopen srdečněji, řekl bych demokra-
tičtěji v literatuře. Když rozrůstala krásná prosa,
měla tak málo živé látky společenské mimo lid.
Všimněte si jen těch zoufalých zápasů s vy-
líčením »salonního« prostředí, i obtížného vysti-
hování dělnického ovzduší továren v době nepříliš
daleké. Proto chápeme snadno vznik románů
Světlé a povídek Němcové. Nápadnější jsou však
následníci této národopisné krásné prosy, kterých
s léty nijak neubývá.
Význačným jich rysem je specialisace. Po-
drobnějším empirickým studiem, snahou po bo-
hatším zabarvení detailu vlivem naturalistického
směru různých odstínů, jenž u nás je oblíben,
dovedeni byli autoři k tomu, aby hleděli za-
chytiti typ ne tak českého člověka vůbec, jako
jisté odlišné jeho odrůdy, charakterisované úze-
mím, krojem, národopisnými zvyky atd., vytvořiti
jakýsi druh belletristické díalektologie. Máme
romány a novelly šumavské, obrázky z Pod-
krkonoší, jihočeské, ze Žďárských hor, studi
z jednotlivých částí Moravy od Rožnova až po
Břeclavu, že by se z nich málem dala sestavii
Vlastivěda.
Grimmův
Němcová
Žďárský hora
Morava
Rožnov
Břeclava
Světlá
7
article
Naši belletristé vnikají stále hloub do ži-
vota lidu a vtělují ve svých pracích detaily stále
pronikavější. Od prostých kronik života vesni-
ckého, zabarvených trochou romantismu a sen-
timentalismu, postoupili jsme k prohloubenějším
analysám vnějšího a společenského života, k po-
kusům o psychologicky založená dramata a so-
ciální romány, a znovu a znovu vracíme se ke
studiu, k řadám drobných obrázků, zachycujícíeh
řeč, pohyb, duševní disposice — materiál příšt
stavby.
Díváme-li se na tuto národopisnou belletrií
po stránce umělecké, shledáváme velmi často
základní vadu, že národopisné zabarvení chce
nahraditi uměleckou koncepci. Mnohým ten
místní kolorit, detailní výzdoba vzatá z určitého
kraje je pohodlnou náhražkou vlastní práce
duševní. Mnohdy je toto vystižení ethnografických
zvláštností přímo účelem povídky — starý to
zlozvyk polovičaté práce právě tak nevědecké,
jako neumělecké. Není ovšem pochyby, že lze
vytvořiti umělecké dílo vzácné ceny; na tak
úzce národopisnými hranicemi omezeném zá-
kladě, ale pak také není autorovi ten ná-
rodopis sám cílem, ale člověk, duše lidská.
lidské soužití samo, jak jeví se v tom barevném
národopisném rámci. Máme dvě věci, jež mohou
býti vzorem vyvrcholení národopisné tendence
v belletrii. První jsou Jiráskovi »Psohlavci«.
Jirásek
Psohlavec
8
article
Látka — život chodského lidu — posvěcená
vlastní historií, podrobila se plně tvůrčí síle
autora, který vytvořil z ní veliké dílo, jedno-
lité, uměleckým duchem pronícené, jeden z těch
málo skutečných románů, které máme. Druhá
práce, drobná, mosaiková, ale hluboce cítěná,
zářivě čistě kreslená, a vysoko nad úroveň ná-
rodopisného povídání zvýšena je Mrštíků »Rok
na vsi«, kronika ze života slováckého lidu po-
sledních let, stejně živá jako umělecká.
Z obou prací je patrno, jak vzácným pro-
středkem může býti národopis tvořícímu umělci.
Nejsou samy, ale na druhé straně mnoho je
těch, jimž ani národopis nedodá umělecké
hodnoty; a tu třeba otevřeně říci, že takováto
tendence národopisná je jen na škodu literatuře
a souvisí se všeobecnější slabostí našeho lite-
rárního tvoření. Se snahou po vystižení vnějších
jevů, ne duševních. Jdeme stále ještě příliš za
zevnějškem života. Na tom nie nemění, že autoři
volí si hesla až závratně hluboká, pokud o nieh
ve svých pracích pouze uvažují, aniž by dovedli
je stělesniti. To umělecké stělesňování idei vy-
stihuje u nás z valné části dosud jen vnějšek
a odtud též náš zájem spíše pro národopisné
odchylky než základní společné rysy české duše.
Mrštík
10
article
R. J. Kronbauer: Řina. Román dívčího
srdce. Illustrovali V. Olíva, A. Schreiner. Praha.
Hejda a Tuček. 1901.
Už Mme. de Staěl právem viděla v románu nej
vyspělejší a nejvzácnější formu moderní produkce
duševní. Bylo by dnes těžko definovati cíle moder
ního románu — i bez ohledu na látku všeobecně,
tím snadněji však lze sledovati methodu jeho, kterou
o ni usiluje. Pozorujete, i při zběžném čtení, dvojí
tendenci, jedna pracuje řemeslně, druhá věčně hledá
a zkouší. Snaha jedněch jde k tomu, aby našli onu
zázračnou formuli — ať cizí neb vtastní — jak se
dělají romány, a pak již to jde hravé samo sebou;
druzí mají množství věcí na srdci, jež by rádi řekli.
a v rozmanitých pokusech o nejlepší stělesnění své
látky užívají také formy románové.
Máme u nás zastoupeny obě tendence, jsou dosti
odlišně od sebe vyhraněny, obě přinášejí zjevy pozoru-
hodné, liší se však tím, že jeden směr domnívá se
být na vrcholu románové tvorby, a druhý otevřeněa
přímo přiznává slibný počátek — vlastnosti ostatn
oběma směrům téměř vrozené a všude jinde se vy-
skytující.
R J Kronbauer
V Olív
A Schreiner
Hejda
Tuček
jít Staět
Praha
11
article
Kronbauer náleží svým románem k těm dru-
hým. Dílo jeho je prolnuto horečnou svěží snahou
říci celé řady různorodých, ušlechtilých věcí, živě
zobraziti množství samorostle v duši autorově vy-
kvetlých figur, obhájiti řadu vážných thesí ze spole-
čenského života, říci to vše vlastním stylem. Snaží
se lámati tradici, nevázati se na dané formy, cítíte.
jak autor hledá originalitu ve vlastním způsobu na-
zírání, jak přehlíží v sobě ty výtvory své silné fan-
tasie, dobře rozumem ovládané, a hledí zdůrazniti na
nich to, co v jeho duši nalezly originálního. A pozo-
rujete také, jak zaujat hledáním a látkou, nesnaží se
dodržovati rovnoměrné své rozvrhy, rozbíhá se ve
vzpomínkách, nepřibrušuje stejnoměrně jednotlivé
oddíly, rozhoupává uměleckou rovnováhu celku pro
umělecké vyostření detailu — všechny ty příznaky
úsilné tvořící, nešablonovité práce.
Kronbauer
12
article
Jeho román má dvé části, odlišné nápadně lát-
kou, formou i stylem. První, základní, je malo-
městská tragedie, druhá velkoměstská idylla. První
je pevně kreslena, sytými barvami nanášena, reelně
vypracovaná, plná živých obrazů, prudkých emocí.
silně vystupňovaná, v detailech zaostřená; druhá je
jak akvarella s naznačovanými obrysy, živými, bar-
vitými skvrnami a prosetá širokými poznámkami, jež
plynným tokem vypravování nahražují kresbu. První
vyhranila se patrně v duši autorově ze starších pro-
žitých, vyzrálých dojmů, druhá vzata je z jeho bez-
prostředního okolí, z nedávné skutečnosti, jež je
ještě příliš nepodajnou a čerstvou hmotou v jeho
duši, než aby se dala plasticky modelovat.
Prvá část nese celou osnovu. Dívka, v něme-
ckém ústavě vychovaná, vracející se domu na statek,
a mladý muž, jenž z kradených peněz záloženských
po léta hýřivým životem imponuje celému okresu.
jsou hlavními figurami prosté, ale silné zápletky
divka, hledá cíl života ve hlazených společenských
formách, a muž vidí záchranu z katastrofy ve věnu
bohaté nevěsty. Autor zaútočil si na smělé a těžké
řešení — i v tomto náběhu vidím charakter onoho
druhého směru — dát vyrůst před čtenářovými zraky
hned dvojímu duševnímu přerození: i dívky i muže,
vylíčit jak dívku domácí prostředí, vlastní sílaa
těžká zkušenost zbaví citlivého nátěru a jak kleslého
muže láska k čisté ženě přispěje k pokání. Avšak
v těchto thesích nehledám těžiště Kronbauerova ro-
mánu. Vidím je spíše, než v té tak říkaje vývojové
stránce, v plastickém líčení jak hotových událostí
tak osob. V rekonstrukci bezprostředního názoru na
člověka a na děj je autor vzácně obratný a silný.
Kronbauerův
13
article
Všechny osoby poboční, jež hotové uvedl na scéno,
umírající šlechtic, dívčina babička, otec, starý lesník
typ znamenitý — i podružně kreslené figurky
z čeládky dvorské a z města, jsou »jako živě«a
mají pěknou uměleckou individuálnost. A právě tak
vzrušené děje a pochmurné obrázky, líčení dělni-
ckých společných světnic, zapadlých koutků města.
kde se hýří, popis katastrofy, jejich důsledků mezi
lidem a v novinách, vše to dýše životem a určitou
kresbou jasných barev.
V druhé části, kde Rina odjíždí s baletkou do
Prahy a seznamuje se s maliřem, v němž pozná
svobodnou šlechetnou duší, pravého volného muže
— svého muže na konec, mizí tu směsice životných
barevných postav, a rozpřádá se v zapadlé zahradě
starého půvabného domku prostá historie dvou za-
milovaných, jež slouží autoru méně za předmět, jako
spíše za rámec pestrého růžence myšlének a bystrých
pozorování, jež klade svému reku, malíři do úst —
o těch však dalo by se jinde uvažovati než zde, kde
jde nám předem o románovou přízi a způsob, jakým
ji autor utkal.
Je přirozeno, že jsem v tom způsobu autorova
psaní hledal též dědictví jeho předchozí činnosti, stopy
Praha
14
article
té nekrocené fantasie, jež hledala originalitu v brutalité
látky a žurnalistické činnosti, která tak zhoubně pů-
sobila na stýl tak mnohého z našich literátů. Nepo-
pírám, že nebyl jsem při tom prost obav, ale tím
raději příznávám, že byly zbytečny. Autor dovedl
svojí sklonnosti dáti zcela jiný tvar, poznáváte ji
v náruživě barvitém líčení, v několika ostře vybrou-
šených scenách, jichž přílišnou vypjatost však autor
stlumil tím, že je klade jako vypravování, — u vě-
domí, jaké nebezpečí skýtá stylu žurnalism pudilo
jej právě naopak k úzkostlivé péči po vybroušení
jazyka — ne po filologickém brusu, ale po živém
prameni nového budoucího českého stylu — řeči li-
dové. Lidová řeč, mluvená věta, kterou tak mnozí
spisovatelé, pohrdají, brodíce se raději v pře-
chodnících a škatulkách, k myšlénce a k obrazu,
přilehla u něho těsně k myšlénce i k obrazu, jen
málo kdy švihne do plného toku syté mluvy běžná,
prázná frase, znatelná jen tomu, kdo sám zná, jak
těžký je u nás boj o nový styl.
Na konec abych snad vážil, cenil a srovnával,
odhadl hodnoty, určil cenu? Neumím o tom nic po-
věděti. Jsem však přesvědčen, že autor na cestě své
jde vzhůru, nemíří k nízkým cílům a poctivě se snaží
po jich dostižení.
Nepa
15
article
* Bohdan Kaminský, Noemi. Povídka
veršem. Ke kresbám Luďka Marolda. Nákladem
F. Šimáčka. Básník dovedl se vskutku vžíti do
kreseb svého zesnulého přítele a zosnoval na tomto
podkladě poetický románek z velkého světa paříž-
ského, Jest to historie zajímavá dějem a pozoru-
hodná psychologickými pochody, delikátně líčenými.
Dovedl plně přivést ku platnosti tklivou historii srdce
své poetické brdinky, že zůstavuje ve čtenáři hlu-
boký dojem. Obtíže vznikající pro autora z cizího
prostředí, dovedl autor šťastně překonat; jeho poeti-
cká povídka působí dojmem plné životnosti jak
svými momenty čistě lidskými, tak i svojí osobitou
lokální barvou, již se autoru podařilo pěkně vy.
stihnouti.
* Martin Havel, Ze zápisků Phil. Stud.
Filipa Kořinka. Pohledy do rodin. Sv. I. Líva-
nečky služky Rózl. U Žehurů. Miroslav
z Lipan. Poctěno cenou České akademie. Druhé
vydání. Nakl. F. Šimáček. Dalo se očekávat, že
tyto zápisky dočkají se nového vydání. Jest to »ro-
dinná kronika« tak svérázná a tak intímní, že hned
od samého počátku byla jaksi »sensací« v nejlepším
slova smyslu. Těch pět svazečku »Zápisků« byly
knihy, o nichž se u nás mluvilo, — vzácný to zjev
u literárního díla u nás, ale zasloužený. Dovedlt
autor tak pěkně sloučit líčení skorem naturalistické
s intímním citem a s hloubkou myšlenky a při
tom vypravovati tak poutavě, že čtenáře bezděky
upoutal.
Kaminskij
Noemi
Marold
F Šimáček
Havel
Phil
Kořinek
Miroslav
Lipany
Český akademie
16
article
E. T. A. Hoffmann, Malý Zaches, zvaný
Cinobr. Pohádka. Zčeštil Louis J. Arlet h. Světová
knihovna, red. Jar. Kvapil, č. 236—237. Nakl. J.
Otto. Romantiskofantastická historie nejztřeštěnějšího
razu, mistrně vypravovaná, jedna z oněch, jež pro-
slavily jmeno autorovo v literatuře světové. Způsob
jakým vypravuje svoje pitvorně historie, hemžící se
vílami a kouzelníky, jest neodolatelný a zejmena jeho
humoristické práce, k nimž náleží přítomná fantasti-
cká pohádka, jsou v tom ohledu proslaveny. Jest
vskutku podivno, že právě toto dílo, tak šprýmovné
a při tom tak duchaplné, dosud svěží navzdor svému
stáří, bylo u nás přeloženo teprve nyní.
* Karel Vaníček, Citu více! Sokolská
knihovna. Svazek V. Nakladatel dr. Edv. Gré gr.
Knížka malá objemem, ale pozoruhodná svou mravní
opravdovostí. Není to planá jeremiada, theoretické
moralisování, jímž nás leckteré kruhy castují až do
omrzení, autor svými výklady přesvědčuje. Poukazuje .
na četné nedostatky a zvrácenosti našeho mravního
života a ukazuje cestu k nápravě. Povzbuzuje k mravní
sebevýchově jako k nejdůležitější opoře vlasteneckého
uvědomění a vychování pevných, statečných povah.
E T A Hoffmann
J Arlet
Kvapil
Otta
Vaníček
Cita
doktor
Edv
17
article
Knížka ta jest článkem ve vzdělavatelské a vychova-
telské činnosti našeho Sokolstva, tak důležité a u nás
tak málo známé a tak málo oceněné. Ale knížku tu
měl by čísti každý, komu záleží na mravním povzne-
sení, jež jest jediným podkladem pravého pokroku.
* R. L. Stevenson, Zlatý ostrov. Zpraco-
val Václav Beneš-Šumavský. Illustroval G.
Ronz. »Knihovna Malého Čtenáře«. Nakladatel
J. R. Vilímek. Dobrodružný námořnický román,
s napínavým dějem, svěže vypravovaný, jeden z těch ,
které čtoucí mládež hlta. Je to historie z XVIII. sto-
letí, kdy romantika plaveb po moři nebyla ještě za-
střena pohodlnou plavbou parníků, kde plavec odká-
zán byl toliko na větry a cesta přes pcean trvající
třeba půl roku, nebyla vzáchostí a také námořští lou-
pežníci nebyli pouhou bachorkou. Dosti tu tedy pří-
ležitosti k dobrodružným příhodám, zejmena při pod-
niku tak smělém, jako hledání pokladu na pustém
ostrově uprostřed oceanu.
* Dr. K. May, Vinnetou, rudý gentleman.
Román. Přeložil O. Flögl. S illustracemi Josefa
Ulricha. Díl III. Asítorisované vydání. Nakladatel
J. R. Vilímek. Poslední kniha dobrodružného ro-
mánu z divokého Západu Unie. Autor vypravuje na
základě vlastních zkušeností, poznal na vlastní oči
život zalesákův a indianských lovců a tím nabývá
jeho dobrodružná historie realného podkladu. Autor
vidí, že plémě Indiánů jest odsouzeno k vyhynutí,
R L Stevenson
Beneš
G Ronz
Vilímek
Vinnetou
O Flögl
Ulrich
Indián