1
masthead
29. listopadu 1901.
3
masthead
HLÍDKH LITERÁRNÍ.
4
masthead
ZVLASTNÍ PRÍLOHA „NÁRODNICHLISU
5
article
»Veleslovutný panel
22— Račte dovoliti, abych směl se k Vaš
nostem obrátiti s uctivou prosbou« atd. — až
na konec, kde se vám poroučí v »nejhlubší
úctě dokonale oddaný X. Y.« Soudili byste
z tohoto počátku a konce, že běží v tomto při-
padě o nějaký žebravý dopis ubožáka nebo pod-
vodníka, jenž záplavou titulů a lísavých slovíček
podniká útok na vaši kapsu. Možno však pře-
svědčiti se denně, že jsou to naopak lidé z tak
zvaných lepších tříd, lidé intelligentní, společen-
sky dobře situovaní a finančně dobře opatření,
kteří uznávají potřebným při sebe nepatrnější pří-
ležitosti obraceti se k vám s podobným chrlením
líbezných frásí a hyperbolických titulů.
Postavení adresáta, vzájemný jeho poměr
k pisateli je při tom vedlejší věcí.
Pravidelně pisatel o něco žádající, byťto
byla nejobyčejnější ochota, je pevně přesvědčen,
že je taková hromádka líbezností nejlepším
nejlacinějším prostředkem vymámiti na adresá-
tovi příznivého vyřízení. Naopak však, jakmile
se pisatel necítí zavázána a jakmile jen sebe ne-
patrněji se cítí nešetrně dotčena adresátem —
byť to byl jen omyl — nenalezá dosti šťav-
natých frásí, jimiž si odlehčuje za nucenou
zbytečnou zdvořilost, jíž se v poděkovacícha
prosebných přípisech z vlastní vůle namáhá.
Vaš
6
article
Nabyl jsem této zkušenosti právě s lidmi.
kteří chějí náležeti k nejintelligentnější a nej-
vybranější třídě. Muži společenským postavením,
stářím atd. daleko nad vámi stojící užívají.
snad z úmyslné jakési nedbalosti, tak nepří-
jemně zdvořilých a přehnaných obratů, žet
přehnanost sama je urážlivou. Za to naopak
docela vám neznámý, zapadlý člověk, k němuž
jste dle jeho zdání nebyli dosti ochotni a líbezni,
napíše vám dopis, jenž formou svojí zbavuje
vás hned z předu vší povinnosti odpovědět.
Napadlo mi již několikrát, odkud u nás
tato nevyrovnanost v dopisovém stylu, v té
formě spisovné řeči, v níž nejsnáze projeví
se člověk, byť sebe více se schovával za kon-
venční formu. Pozorovatel našeho společenského
života dovedl by asi nasbírati dosti rozmanitých
příčin, mezi nimiž krátká tradice literární, mládí
společenského života, školská filologie a j. ne-
zaujímaly by poslední místo. Pro nás zajíma-
vější byla by otázka, jak zbaviti se tohoto ba-
lastu, jímž se stáváme prostě směšnými?
Konec osmnáctého století viděl v oněch
stylových a titulových kudrlinkách projevy vy-
broušeného vkusu, jež však během času otřely
se v cáry právě tak nepotřebné jako porty.
prýmky a přesky na oděvu. U jiných národů
dovedli se jich už dávno zbaviti, pozorujíce, že
toto šablonovité titulování, tyto »šimly« ducha-
plných, pokorných, prosebných a lísavých frasí.
svědčí jen o duševní chudobě pisatele. Bylo by
na čase, abychom i u nás dospěli k témuž názoru.
7
article
Je k tomu ovšem třeba jedné důležité shody: vzá-
jemného dorozumění mezi pisatelem a adresátem.
Škody, kterou ti dva, z nichž jeden z pravidla
bývá prosebníkem, stíží sami mohou způsobiti
Spíše je potřebí kohosi třetího, kdo by měl
dosti autority, odstranit titulatury z adress
balast dvorností z dopisů. Byl to prof. Gebauer
tuším, jenž ve své mluvnici učinil pokus,
zjednodušit dopisový styl. I úřady a vojsko již
po několik let pokoušejí se odstraniti frásový
zlořád. Myslím, že by bylo záhodno, abychom
pokusili se o to též v našem vzájemném styku,
abychom zjednali platnost a vážnost prostým
slovům pan, paní, slečna, abychom přestali být
pokorně prosící, dokonale uctiví, v laskavostia
dobrotivosti při každé maličkosti žebronící —
na papíře. Tyto přepjatosti jsou jen svědectvím.
že našim lidem prosté, přímé a ve všech okol-
nostech důstojné vystupování, vyrovnané s vlastní
povahou, není dosud běžné, že společenské
styky těchto přeuctivělých pisatelů stojí pod
normálním niveau a musí být přebarvenými ša-
blonami uměle zastírány. Trochu dobré vůle
zvlášť od těch, jichž postavení skytá pod-
řízenějším příležitost k papírovému kadidlu,
zjednalo by asi brzo náhradu, a účelné pokyny
k číslu 329.
profesor
Gebauer
8
article
učitelů i professorů, kdyby dály se soustavně
odklidily by brzy poklonkový nešvar, jímžje
náš společenský styk prosáklý.
České spisy-
* Al. Tuček: Alois Jirásek. Kapitoly lite-
rárně kritické. (Knihovny »Duch a práce«. Sv. II.
Cena 1 K 20 hal. (103 strany.) Nákladem Hejdy
Tučka v Praze.
Poctivě ze srdce vyrostla tato kniha — prav
autor v kratičké předmluvě k dílku. A to prosté vy
znání je i charakteristikou práce. Mohla by být
ukázkou objektivné a dokumentární studie naproti
oblíbenému autoritářství klikovní kritiky. Titul měl
by vlastně zníti: Alois Jirásek jako romá no-
pisec — neboť činnost jeho dramatická, nehledě
k oborům Jiráskova umění poměrně spíše podruž-
ným, jest v Tučkových kapitolách vůbec nepovšim-
nuta, ba i v přehledu prací Jiráskových — i jinak
neúplném — není dotvrzena podrobně, jak by jste
očekávali v knize účelu tak informativného. Vedle
slejnojmenného jubilejního spisku Voborníkova,o
němž nedávno na těchto místech zmínka se stala,
zasluhuje i kniha Tučkova, aby nezůstala nepovším-
nuta.
Škoda jen, že zbytečné užívání slov cizích od-
cizuje knihu širokým vrstvám. Sám sloh, verva
rozsah Tučkových kapitol byly by jinak povolány
suggerovat zdravější názory oněm kruhům čtenářstva.
které jich právě mají zapotřebí. Vystihují přesně
do podrobností význam Jiráskův, jeho činnost i vni-
ternou souvislost jednotlivými fakty jeho literárního
vývoje.
Tuček
Jirásek
Hejda Tuček
Jiráskův
Tučkův
Voborníkův
Praha
9
article
Od věcné a přehledné kapitoly úvodní, kde sil-
nými tahy načrtány dějiny znovuzrození románu
historického, zvlášť českého, od životopisných dat
Jiráskových a od chronologického výčtu jeho prací,
rozvíjí se vkusně provedený obraz předního českého
romanopisce historického široce ale jasně rozmalo-
vaný s pozorností jistě řídkou. )
Největší důraz položen na verism Jiráskův, na
jeho střízlivost při všem procítění a vznětlivosti, na
jeho historickou přesnost a znamenitou psychologič-
nost. Vysoko vyzdvižen Jiráskův nacionalism, jenž
vyznačuje se láskou a hrdostí národní, vzdorem a smut-
nou nenávistí proti nepřátelům, mužností sebevědo-
mou a znalostí rozvahy. Vzdáno uznání Jiráskově
znalosti v topografii, malbě zvyků a mravů zašlých.
krojů i maličkostí z věků dávných. Je v nich pod-
pora realistického rázu tvorby, neméně než příspěvek
kulturně-historický, málem vědecký. Zvlášť sugge-
stivná je malba krajiny. Erotika u Jiráska je roman-
tická, jemně sensibilná — až na malé výjimky —
málo kdy smyslná, což u většině případů je v sou-
hlasu s malbou doby. Rozděleny toniny autorovy.
vymezeny skupiny děl, poukázáno ke vzácné psycho-
logičnosti v kresbě postav jedineckých i davových.
Znamenité je Jiráskovo umění v malbě výjevů váleč-
ných. Nikde tu není honby po effektech nemožných
a romanticky přepjatých. Konečně rozebrán Jiráskův
sloh. Pojednání končí utěšením o vnitřní ceně ryzího
temperamentu Jiráskova, jež zabezpečuje mu náčelné
místo v soudobém románu čestně vydobyté.
Mnohé snad dalo by se knize vytknouti. Ale
studie by tím netratila ceny. Četné úryvky z Jirásko-
vých prací, jako doklady bedlivého rozboru poskytují
čtenáři možnost podrobnějšího vniknutí. Knížka za-
mluví se rozhodně nepředpojatému člověku.
Jan Havlasa.
Jiráskův
Jirásek
Jirásko
Havlasa
10
article
* Adolf Heyduk: Pohádky duše. Sebr
spisy sv. XXV. Nakl. J. Otto. Kniha subjektivní
lyriky, něžného citu a jemné elegie, vzbuzené vzpo-
mínkami na minulé příhody i na bytosti, drahé
srdci básníkovu. Tak »Pohádka o mých rodičích«.
»Pohádky o životě«, »Pohádky o mých dětech« a
»Pohádky o mé ženě«. Forma drobných těch básni-
ček jest pečlivě vybroušena, jsou zvučné, zpěvné.
a právě tato lehká, zpěvná forma dodává tím účin-
nějšího reliefu jejich elegickému stesku, jenž vyznívá
v touhu po smrti. Navzdor elegické notě a klidné
resignaci, vanoucí z celé knihy, nepůsobí tyto verše
jednotvárně; dojímají svou upřímností a myšlenky.
jež vyjadřují, vyznamenávají se svými subtilním
nuancemi.
* K. V. Rais: Na lepším. Podhorský obraz.
Nakl. F. Šimáček. Nový román autorův líčí
historii manželského párku, jenž z chudoby vlastním
přičiněním propracoval se až na majetek statku.
Ačkoli až doposud společně se starali, počíná různost
jejich povah spůsobovati neshody v rodině. Muž,
dopracovav se slušnější existence chce nyní žit jako
statkář, žena, starší než on, zabředla ve klopotných
starostech tou měrou, že žije dále život podruhyně.
aby mohli co nejdříve zaplatit zbytek dluhu, váznou-
cího na statku a při tom zanedbává i svoje děti
Dojde k roztržce, jež se vyrovná teprve před smrtí
mužovou. Prostý tento příběh opět je prodchnut
vroucím, upřímným citem, čímž, jakož i plastikou
líčení, řadí se ku proslavenému románu autorovu
»Západ«.
* Sofie Podlipská: Lidské včely. Ro-
mán. Sebrané spisy sv. I. Nákl. »Unie«. Román
tento líčí poměry, jež se, bohužel, až příliš často
u nás vyskytují. Rodičové, vyšinuvší se z nuzných
poměrů k bohatství, chtějí míti ze svých dětí cos
»lepšího«, povolují již z mládí všem jejich choutkám
zvykají je marnotratnosti a tak se stavá, že jmění,
Heyduk
svatý . XXV
Otta
K V Rais
F Šimáček
Sofie
autorův » západ
11
article
nastřádané klopotnou prací několika pokolení, roz-
plyne se již ve třetím koleně. V tomto případě
vzniká konflikt mezi starými příbuznými, úzkostlivě
šetrnými, ba lakotnými a lehkomyslnými, marno-
tratnými mladými, kteří se ocítí na pokraji úpadku,
až konečně staří pomohou přece. Děj vypravován
velmi efektně, jednotlivé jednající osoby líčeny jsou
zajímavě.
* K. Klostermann: Kam spějí děti. Po-
šumavský román. Nakl. Jos. R. Vilímek. Autor
nejen dokonale zná šumavské hvozdy a jejich lid,
ale také je miluje vroucí, nadšenou láskou. Líčí tento
lid tak, jak jej poznal, se všemi jeho slabostmia
přednostmi. Nečiní z nich anděle, ale nevyhledává
také schválně zjevy hnusné a odporné. Jeví soucit
k bloudícím a nešťastným, kteří pykají za chyby
své i za chyby předků. Mimo to dovede vypravo-
vati vždy zajímavě, charakteristika jeho osob jest
vždycky plastická. Všechny tyto vlastnosti nalézáme
též na přítomném díle, jež svým zajímavým námětem
řadí se k nejlepším dílům autorovým. Líčení přírody
doplňuje ten organický obraz duševního života člo-
věka a vývoje jeho povahy.
* Václav Štech: Strniska. Humoresky.
Nakl. Hejda a Tuček. Lehce načrtnuté obrázky
humoristické i satyrické z let 1890—1900 bez vel-
kých pretensí. Jsou čiperně vypravovány a při vší
grotesknostt některých zachována přece všem dů-
slednost základní myšlenky. Jsou to historky určené
pro lehkou zábavu, docilující účinku jak pitvorností
nápadu, tak i drastickým způsobem vypravování.
Sebráno tu patnáct čísel v pestré rozmanitosti látky
a provedení.
R Vilímek
Štech
Strnisko
Hejda
Tuček
12
article
Glěb Uspenskij, Řada belletristi-
ckých prací. Přeložil V. Mrštík. Matice Lidu,
ročník XXXV., číslo 6. Nakl. dr. Edv. Grégr.
Autor nenáleží ve skvělou skupinu »velryb« ruské
literatury, jako Gogol, Dostojewskij, Grigorvvič, Tol-
stoj. Turgeněv atd., přece však čtyry povídky, jež tu
překladatel podává: »Paramon, Světec Boží«, » První
byt«, »Na starém popelišti« a »Nevyléčitelný« jsou
věci rozhodně cenné. Autor ukazuje tu »ruskou
duši«, náchylnou k mysticismu, měkkou, s citlivým
svědomím a přece snadno podléhající. Duše ta
vzbuzuje soucit v zatemnělosti i v hříchu a autor,
jenž líčí s neúprosným realismem, dovede čtenáře
vzrušiti až do duše právě touto prostou, nelíčenou
pravdou svého líčení.
Glěb Uspenskij
V Mrštík
doktor
Edv
Grégr
Gogol
Dostojewskij
Grigorvvič
Turgeněv
Paramon
Tolo
13
article
Z českých listů.
14
article
* Volné Směry otiskují v posledním čísle
studii Pavla Schultze z Naumburku o cílech moder-
níhoxumění — stručný článek, který obratně dovedl
shrnouti vše, co tak asi se dá říci ve formě referatu
o mocném přerodu malířství od konce 18. do konce
19. století, volně nahozenými úvahami. Naivní ci-
tové tvoření na počátku, vpád vědy a s ním všechny
ty naturalistické, veristické a jiné tendence, pak ně-
kolik slov o pleinairu, odpor proti »starým«, neblahý
vlivný stav, bloudění a návrat, vyrovnání citu s roz-
umem, pochopení pro nutnost stálých forem a ome-
zení dané účelem a technikou. Těžiště článku leží
však v aforismech, jimiž autor vystihuje na př. snahu
těch, kdo kladli hlavní váhu na objektivní zachycení
vnější přírody a »sklesli na stanovisko, že pokládali
rám obrazu za okno, jímž se člověk dívá do pří-
rody«. Na jiném místě charakterisuje podobně stručně
výsledek návratu ke skutečnému umění: »Zkusmo
dospěli (umělci) toho poznání, že umění spíše má-
úlohu suggerovat duševní city umělcovy z přírody, ja
že toho umělec dovede jedině převodem, překladem
do svého materiálu. Tento převod však může být
tak dokonale svobodný, že naprosto už nevyvolává
tytéž dojmy zrakové, jako příroda. Naopak: čím sil-
něji a vědoměji umělec dává důraz na své odchý-
lení, tím silnější suggesce . . . Těžiště neleží tedy
ve věcném patvoření a padělání přírody, nýbrž v po-
chopování přírody, v koncepci toho, co je podstatné,
co umělec chce, v koncepci motivu.«
Pavel Schultz
Naumburk
15
article
* Náš neúnavný cestovatel, Jiří Guth, popisuje
v »Osvětě« své dojmy z pobytu v Lisabonu
v článku plném zajímavých podrobností. Několik
řádek na ukázku: »Jak portugalská žurnalistika je
nezištna, pečujíc opravdu o mravní povznesení svého
čtenářstva a nehoníc se za sensacemi, toho důkazem
tento případ: Žurnalisté lisabonští znamenali, že
samovraždy za sebou následující často se podobají
jedna druhé, a soudili z toho, že podrobnosti, jež
podává tisk, jsou nebezpečny a působí na ducha a
na rozhodnutí nešťastníků, postižených nemocí sebe-
vražednou; sešli se tedy a učinili smlouvu, kterou
podepsali všichni vrchní redaktoři a ředitelé listů, že
nebudou uveřejňovati podrobností sebevražd, ať jsou
jakkoliv zajímavy. Od té doby zprávy o sebevraždách
v Lisaboně vycházejí s lakonickou stručností.«
* »Škola našeho venkova« navazujíc na náš
článek o nedostatcích lidových kalendářů, očekává,
že přinese nápravu lidový kalendář učitelský. Ne-
znám podrobně, kdy a jak má vyjíti, zdá se mi
však, že by to byl podnik neobyčejně šťastnýa
a slibný. V kalendářích musí býti u nás jednou vy-
meteno — a brzo. Nakladatelská péče o lid, která,
když je ponechána sama sobě, končí v krvácích,
snařích a kalendářích toho druhu, jimiž se u nás
dnes hemží, musí ustoupiti obrození z kruhů lite-
rárních a uměleckých. Kdo se chopí z literátůa
umělců práce, na tom nesejde. A i kdyby jich bylo
několik najednou, třeba družstvo »Máje« vedle Dě-
Guth
Lisabon