Románová přiloha „Národních Listů“ k číslu 309. ze dne 12. listopadu 1903.

Různé zprávy. = Operovaná rána v srdci. Z Dorpatu dochází zpráva o neobyčejném chirurgickém výkonu. Mladá dívka na venkově hrála si ze zvědavosti s nabitým revolverem, jenž náležel jejímu bratru. Pojednou za- třeskla rána a dívka klesla raněna střelou do srdce. Následkem nešťastné shody okolností mohla býti těžce raněné dívce poskytnuta lékařská pomoc teprve po dvou hodinách. Prof. dr. šl. Manteuffel se pře- svědčil, že střela zasáhla srdce, ale že raněná dosu žije. Po narkose otevřen nejprve hrudník raněné dívky, srdce obnaženo, místo, kudy střela vnikla, na- lezeno a srdce samo pečlivě ohledáno. Chirurg na- hmatal prstem v zadní části těla tvrdý předmět. Lehký řez, lehké přitlačení prstem a lékař mělv hrsti střelu, jež byla pronikla skorem celým srdcem. Větší krevní cévy na štěstí nebyly zraněny, neboť srdci bylo poměrně málo krve. Rychle byla rána za- šita, vyteklá krev pokud možno odstraněna, srdce vpraveno opět v pravidelnou polohu a dutina hrud- níku uzavřena náležitým obvazem. Když se pacientka z narkosy probudila, tázala se plna úžasu: »Což pak jsem vskutku živa?« — »A doufáme, že živa zůsta nete.« — Případy, kde se podařilo vyléčiti dosti těžké zranění srdce, nejsou v posledních letech právě vzácností. = Poustevník. Ze Ženevy dochází následující podivná zpráva o poustevníku, jenž strávil skorem čtyři měsíce v jeskyni, vyhloubené Rhönou blíže hřbitova. Dostalo se mu dobrého vychování a za- jstával kdys úřad městského architekta. Avšak ne- moc a hmotné ztráty pomátly mu rozum. Chudí vždy více, zabýval se politikou a napadal prudce vládu. Založil též časopis, ale podnik se zhatil.

Přese všecko přispění přátel upadal vždy více a do- stal se konečně do útulku pro starce. Pojednou útulek opustil a zmizel, až jej těchto dnů policie nalezla v jeskyni. Kterak tam žil, jest záhadou. By velmi usláblý, když jej nalezli. V jeskyni spal na kusu koberce; na štěstí pro něj panovala doposud mírná pohoda. Poustevník jest muž 68letý, velký vojenského vzezření a má pohled fanatika. Zdá se že svým pokusem poustevnického života chtěl po- zlobit svoje přibuzné a přátele. Měl při sobě denník nechtěl jej však policii vydat. Ještě onehdy večer byl pozorován na hřbitově píšící na jakéms ná- hrobku. Teď se nalezá v blázinci. Obě jeho krásné dcery žijí v Ženevě v dobrých poměrech. = Oženěn proti své vůli. Ze Sydneye se ozna- muje: Lékárník mr. Webb vyšel si onehdy na pro- cházku s miss Chessboroughovou, když pojednou přijel elegantní kočár a zastavil před párkem. Z kočáru vy- skočili dva silní mužové, chopili se mr. Webba, hodili jej do vozu jako nějaký balík a vyzvali pak miss Chessboroughovu, aby vstoupila dovnitř. Koně dal se do trysku a dovezli mr. Webba k domu, kde byl chován pod ořísnou stráží. Pak byl násilně dovlečen do kaple kde na něj již čekala miss Chessboroughova a dobře placený duchovní vykonal svatební obřad. Na cestě k domovu podařilo se manželu z přinucen uprchnout nevěstě. Spěchal ihned k soudci a podal na miss Chessboroughovu žalobu pro únos. Věc má zajisté půvab novoty. Jindy unášeli muži mladé dívky, teď k vůli změně unesla vdavek chtivá dáma muže ....

= Zvláštní konstrukce mostu bylo použito blíže Hastingsu, Minnesota, u mostu přes Mississippi. Aby nebyl na překážku piavbě, bylo nutno zříditi most 23 metry nad nejnižším stavem vody v řece. Poněvadž pak břehy na onom místě jsou zcela ploché a nízké, bylo pro nový most třeba velmi dlouhého příjezdu. Aby značné stoupání bylo překonáno, bylo by bývalo nutno, rozšířiti příjezd až daleko do kraje, což by bylo stavbu velmi zdražilo, neboť by bylo bývalo k tomu třeba vykoupiti rozsáhlé pozemky, zastavené k tomu všemu dosti hojně domy. Konečně připadli na prostře- dek, jenž je vynalézavému luchu Američanů ke cti Jakýs inženýr připadl na myšlenku, že stoupání mohlo by se překonat tím způsobem, jako se děje u horských dráh, totiž velikými smyčkami, jaké nalézáme u kru- hových tunelů mnohých horských dráh. Poněvadž původce myšlenky, aby svému nápadu na každý způ- sob získal povšimnutí, nabídl dokonce k disposici po- třebné pozemky, nečiněny ovšem nijaké námitky. Jak ukazuje vyobrazení hotového mostu vyhovuje smý- kovitý příjezd nejen praktickým účelům, nýbrž i všem požadavkům vkusu. Okolí mohutné silniční spirály spočívající na železných pilířích, proměněno ve ve- řejný sad a celek poskytuje znamenitého pohledu.

Stoupání jest tak mírné, že je i těžké nákladní vozy mohou bez velikého namáhání překonat. = Sňatek mezi sourozenci. Z Říma se oznamuje Před mnoha lety oženil se ve Varese jakýs Ambro- setti podruhé s krásnou mladou dívkou, Adelou Mo- linariovou. Z tohoto druhého manželství vzešlo ně kolik dítek, z nichž zůstala na živu jen nejstarší Marie. Ve věku 22 let zamilovala se dívka na smr do svého nevlastního bratra Luigia. Jednoho dne ode- brali se sourozenci k místnímu duchovnímu a žádali jej, aby je oddal církevním sňatkem. Farář to ovšem rozhodně odmítl. Tu odebrali se oba milenci na Sva- tou horu, kde se nalezá socha Mojžíše, poklekli před sochou a vzavše boha za svědka, prohlásili se za manžele. Žili také bez překážky jako manželé na statku, jenž jim zůstal po jejich rodičích a narodily se jim dvě dítky, jež však brzy po sobě zemřely. Avšak matka žádala na úřadníku civilní matriky, aby dítky zapsal jako manželské, od ní a jejího bratra. Avšak úřadník to odepřel a zapsal dítky jako neman- želské. Teprve v poslední době počalo se zabývati tímto poměrem státní zastupitelstvo, avšak párek se o tom dověděl a uprchl do ciziny.

Zemřeli v Praze. Dne 5. listopadu 1903: Říha Josef, vrchní úřadník městské spořitelny, 52 roky, 1643—II. Stein- hiebrová Josefa, soukromnice, 88 roků, 112—IV. Krá- sová Barbora, manželka dělníka, 33 roky, 35—VIII. Čihalík Antonín, majitel kosmetické laboratoře, 50 r. 1741—II. Tůmová Žofie, soukromnice, 35 r., 115—VII. Muchová Rozalie, vdova po krejčím, 77 roků, 306—VII. Janda Kamil, syn úřadníka, 2 roky, 66—VIII. Teska Vilém, syn kováře, 2 roky, 239—VIII. — Ve vše- obecné nemocnici: Červenka Josef, obuvník, 24 roky. Malec Josef, strážník v Národním divadle 43 roky. Randa Vojtěch, gymnasista, 15 roků. — U Milosrdných sester: Marek František, zedník 40 roků. — U Alžbětinek: Lánská Anna, továrn dělnice, 20 roků. — V josefovské nemocnici; Kopecký Pavel, 85 roků. Dne 6. listopadu 1903: Feiglová Anna, man- želka střihače, 33 roky, 661—VII. Knottingrová Marie.

soukromnice, 84 roky, 371—I. Burešova Marie, dcera galvaniséra, 4 dni, 190—II. Klusáček Antonír c. k. úřadník, 62 roky, 1806—II. Duchoňová Anna, vdova po řediteli cukrovaru, 48 roků, 248—V. Doležalova Františka, dcera krejčího, 11/2 roku, 71—VI. Marhoul Antonín, kovář, 57 roků, 312—VII. Spilka Stanislav, syn pekaře, 4 měsíce, 508—VII. Tesař Emil, syn děl- nice, 2 roky, 750—VII. Málkova Milada, dcera řezníka, 71/2 měsíce, 802—VII. — Ve všeobecné nemoc- nici: Brichta Jindřich, mag. doručovatel, 59 roků. Machula Bohumil, studující, 15 roků. Procházková Ludmila, vdova po dělníku, 75 roků. Zdvihalová Marie, vaova po dělníku, 74oky. — U Milosrdných bratří: Hejduk František, koželuh, 79 roků. Láska František, soukromý úřadník, 35 roků. — U Milo- srdných sester: Chaloupková Marie, soukrom- nice, 27 roků. Stejskal Josef, krejčí, 79 roků.

Král. české zem. divadlo v Praze. Národní divadlo. Ve čtvrtek 12. listopadu. 22. hra v předpl. (2. čtvrtka.)

Po prvé:

V říši tulipánků. Veselohra o třech dějstvích. Napsala Růžena Svobodová. Režisér Jaroslav Kvapil. OSOBY: Vlna, důchodní knížecích statků, starý po- divín, A. Sedláček. Anna Vlnova, jeho sestra, M. Pštrosová. Helenka, jeho dcera, I. Grégrova. Křikava, bohatý kupec, J. Mošna. Křikavová, jeho žena, M. Hübnerová. Máša, sirotek, její neť, L. Dostálova. Vy- šín, učitel hudby, K. Želenský. Setunský, spisovatel, E. Vojan. Šindelář, bohatý velkostatkář, R. Inneman. Slečna Kuře, starý sirotek, L. Danzerová. Tři hloupé slečinky, A. Červená, V. Hájková, M. Matějíčkova, Tři dámy: H. Benoniová, M. Laudová, L. Matějov- ská. Tomášková, M. Ryšavá. Zvědavá stařenka, H. Kvapilová. Veselá stařenka, R. Kolárová. Smutná stařenka, A. Havránkova. Šafářka, E. Volfová. Kužela, J. Havelský. Holič, R. Kafka. Městské dámy, děti, fo- tograf. Děje se v českém venkovském městě. Po prvním dějství přestávka. Začátek o 7. hod. Konec po 9. hod

Lidové divadlo „ Urania“ v VII. části Prahy. V zahradě I. pražského měšť. pivovaru. Ve čtvrtek 12. listopadu. Začátek o 7. hod. Ve prospěch slč. Mařenky Vejvodovy. Po prvé: Vicomt z Letorieru. Veselohra o třech jednáních. Napsal Bayard. Přel. J. V. Lomnický. Rež. F. Šípek.

Švandovo divadlo na Smíchově. Ve čtvrtek 12. listopadu. Začátek o 7. hod. 14. hra v předplacení (čtvrteční). To jisté »něco«. 25863 Vaudeville o 3 jedn. Napsali L. Stein a Viktor Leon. Přel. V. Táborský. Dirigent Václav Soukup.

Pištěkovo lidové divadlo vaohrácieen na Kri. Ve čtvrtek 12 listopadu. Začátek o 7. hod. Ve prospěch paní Bullantové. Po prvé: Panna Orleánská. Tragedie o 5 jednáních od B. Schillera.

utíkat, ale převalil se. Mrákoty ho obešly, dechu neměl, ale bázeň přemohla vše. Sebral se ještě jednou, pozvedl hlavu a spatřil nad sebou — Andělku. »Karuši! Karušku!... můj psíčku!« zvolala dív- činka, klekajíc a snažíc se zvednout ho. Při tomto hlase pes zapomenul na všecko. Neko- nečná pouť zdála se mu krátkou, nevýslovné trampoty. bolest, hlad a žízeň pominuly. Odpustil těm, kdož ho bili, honili, ba i tomu, jenž ho postřelil. Slunce ho již nepá- lilo, vyschlý jazyk nebolel. Viděl její sukýnky a hleděl v oči své velitelce, drobné její ručky dotýkaly se jeho horoucí hlavy. Cítil laskání a slyšel, kterak ho volala jménem. Byl v nejlepší míře a na znamení toho chtěl vesele zaštěkat, ale toliko žalostně zaskučel. Toužil odprosit ji za svévolný útěk z domu, ba natáhl se pokorně jako psi, když panáčkují a opřel tlamu o její kolena. Ach, kterak mu bylo dobře . .. Pocítil ospalost. Nic podivného: po tolik dnů ne- spal! pozvedl opět oči k tváři své přítelkyně a něžně k ní přitulen — usnul. Oddychoval lehce, ale čím dál tím řídčeji, srdce bilo v něm čím dál tím volněji, s ja- kýmsi podivným zvukem, jako u puklé struny. Konečně — umlklo.

Znovu běžel, štěkal a vyl s takým hlasem, až to rvalo srdce. Skákal předními tlapami na okna, díval se za dvéře — nadarmo. Počal ho skličovati hrozný žal. Kdyby nalezl toliko sukýnku Andělčinu, nějaký hadřík z jejích šatů ! . . Kdyby mohl jen na ni pohlédnout, pocítit její ruku na své hlavě, uslyšet zvuk jejího hlasu !. .. Ach, kterak by se rád nyní učil sloužit, kterak by se nepřevracel na hřbet, kterak by jí nikdy neopouštěl Všecky tyto myšlenky nebyly v něm formulované, neuměl jim dáti výraz. Ale to, kterak to cítil!... Jazyk lidský nemá slov do vyznačení, ani srdce strun na vy- cítění psího přátelství. Člověk vždycky nalezne útěchu po ztrátě drahých osob, pes vskutku nikdy. Věřiti dlužno všecko, i názorům, jaké mají lidé sami o sobě, leč doufat možno toliko — psům. Kdyby Karušek věděl, že jest něco, čemu se říká smrť a kdyby dovedl způsobit si ji, zajisté v tu chvíli spáchal by sebevraždu. Ale on, nešťastnější než plemeno lidské, neznal tohoto prostředku. Oddechnouti takřka ani nemohl, slzy zacláněly mu oči, trpěl nesmírně, ale zbavit se utrpení nedovedl. Občas v jeho drobné, polou uvědomělé duši, za- bleskla geniální myšlenka. Zastaviv se na poslední stopě Andělčině, umínil si běžet kolem dvorce, postupně se vzda- luje od středu. Takovýmto způsobem, třeba by musil ob- letět celý svět, nalezne konečně nějaké znamení, jež by ho dovedlo k Andělce. Co si umínil, okamžitě vykonal. Spustil ohon, svěsil hlavu a pádil tryskem spirální čárou. Proběhl kolem nádvoří, přes postranní cesty, všechny stezky a meze a — hledal. Andělka.