Ročník XXXXIX.

V Praze, v úterý 9. února 1909.

Číslo 40.

Na ranni a večerní listy předplácí se V Praze v administraci na měsíc. . . . . . 2 K na čtort leta . . . . 6 K —h s dvoji donáškou na měsle. . . . . na čtvrt leta . . . . 7 K 62h ve Giliálkách, na měsic. . . . . . 2 K 90h Teštou: na měslc. . . . . . 3 K 90h nn ctvrt leta . . . . 9 K. G0i s dvojí zásilkou Ba měsie na čtvrt ieta : . . 11 K soh

Kterak dále? Oeifujeme se před zjevem snad v jedi- ném Rakousku ještě možným: aby totiž vládnoucí státník, jenž s celým svým posláním, programem a systé- mem tak úplně a na dobro ztro skotal, jako baron Bienerth, nieméně ne- sebral svých lejster, nezvedl se z křesla svého a nešel do klidné Pensiopole, nýbrž zbaviv se parlamentu i nejznačnějšího sněmu jich uzavřením, chystal se po zdreu- jící prohře, k další hře — spěšnou výměnou figurek na šachovnici. Nastupuje po rozbití parlamentní koalice Beckovy svou neparlamentní vládu s proza- tímním úřadnickým kabinetem, bar. Bienerth presentoval se veřejnosti výslovně jako upra vovatel dráhy pro spořádanou trvalou čin- nost parlamentu, kteréž chtěl dosíci uklize- ním česko německého sporu způsobem tako- vým, aby němečtí a čeští náčelníci stran byli ochotni snášeti se v novém koaličním kabinetu — zatím co by se v poslanecké sněmovně strany samy, německé i slovanské spojily pod komandem křesťanských sociálů ve spoleblivou vládní většinu, již by zostřený jednací řád chránil v její služebné práci před ostrými střelami každé nesmířitelné opposice. To byl úkol, jejž si bar. Bienerth před nedávnem vytknul, od něhož jest však vděk své mistrné plavbě ve vleku ně- meckého Volksrathu, vděk svým proslulým poštovním výnosům a neméně znamenitým jazykovým předlohám — dnes tak ukrutně daleko odražen, že ani žádný oficios netroufá si spatřit v temnotách světélko blízké spásy, což věru již v Ra- kousku něco znamená.

Na veškeré otázky, co bude dále — ne dovedou z Vídně odpovědit, ničím více, nežl — »bude definitivní úřadnický kabinet«. T ovšem prostý, samozřejmý důsledek utrženéh fiaska politiky Bienerthovy, ale co s tím pou hým druhým vydáním kabinetu svého pan Bienerih zamýšlí, vědí bozi. V německých a jak se podobá i v kruzích polských, udržovala se posledních dnů po věst, že prý Bienerth si vymohl u koruny zmocnění, oktrojovat nám famosn své jazykové a krajské osnovy císařským rozhodnutím mocí čl. 14. ústavy pzosincové Nekteré polské listy dokonc k lomu přidávaly, že prý by nejen německým. ale i některým českým(l) politi kům takové rozřešení bylo konečně vítáno Neuvěřitelná, úžas budící ta pověst pokud podezřívala české poslance, měla byt zajisté v tu chvíli jimi svorně potřena a vy- vrácena, i želíme, že se tak podnes nestalo za to však v neděli prohlásil německý předák de. Eppinger, že baron Bienerth beze vší pochyby tak neučiní. V patrně proč. Nemáme ani za možné, aby byl obdržel v takové důležitosti, jako jes nový jazykový zákon pro království české. od koruny zmocnění k oktrojírce. Neboť cho- váme na paměti historické slovo, jímžto pa- nující konstituční mocnář odřekl se v pa matné dějinné chvíli všech dalších oktrojírel pro jednou a pro vždy. Bylo to 19. září 1870 za slyšení valné adresni deputace sněmu království českého,

k níž pronesl se zajisté J. V. rozhodněa slavně: »Však oktrojovat nemoh a nikdy více nebudu.« Avšak byť ani tohoto skutku nebylo, sám obsah a dosah Bienerthových obou předloh jest takový, že naprosto nelze jich ani na hodinu prozatímně uzákonit cís. roz- hodnutím dle § 14. Neboť jak zní ustano- vení pověstného toho paragrafu? »Naskyt- ne-li nutná potřeba takových opatření, k nimž dle ústavy jest zapotřebí svo lení rady říšké, v čase, kdy tato není shromážděna, tož mohou opatření ta býti se zodpovědností veškerého ministerstva naká- zána císařským nařízením, pokud ne směřují k žádné změně] stát ního základního zákona a nepři- vodí žádného trvalého obtížení státní po- kladny.« Ale jazykové a krajske předlohy Bienerthovy předně ne- náleží mezi předměty, k nimž dle § 11. ústavy zapotřebí jest svolení rady říšské, poněvadž netýkají se práv ni zájmo všem královstvím a zemím rakouským s po- lečných, nýbrž pouze práv a zájmů je diné země české; za druhé obsahuje jazyková taosnova Bienerthov vyloženou změnu základního zá- kona státního a sice jeho čl. XIX ježto činí ujmu zaručenému rovnému právu jazyka českého v úřadě, stanovíc celou řadu nadpráví a výsad pro jazyk německý; za třetí konečně jest vyloučeno oktrojovat zákon o krajském zřízení, poněvadž jim uvalena budou zřízením dvaceti c. k. krajských hejt manství mnohamilionová trvalá břemena na státní pokladnu.

Oktrojovat tyto předlehy, znamenalo by tedy hrubě porušit základní zákony platn ústavy. Poněvadž pak musí vláda hned nej- blíže příštímu parlamentu složiti do 4 neděl počet z takého skutku svého, pochybujeme, že by si bar. Bienerth troufal požádati na parlamentu absoluci za podobný, zřejmě protiústavní čin. — Jiná pověst zní, že prý svolá vláda místo říšské rady český sněm, jemuž nyní jazykovými zákony a poštevními výnosy uchlácholení Němci nebudou překážeti svou frivolní obstrukcí; a že se vynasnaží, aby zde došlo k volbě permanentního vyrovna cího výboru, jemuž by »podle vzoru morav ského« byly přikázány všeliké návrhy ná rodnostních otázek se týkající, zejména pak ovšem předlohy vládní o změně zřízení zem ského, volebního řádu, krajských zastupitel stvech a školách menšinových. Avšak ani tomu není věru dnešn politické počasí v Čechách po všem tom, co se od 15. října m. r nám Čechům stalo, naprosto nikterak přízni vo. První slovo, jež by zástupcové národa našeho na nově svolaném sněmu pronesli. bylo by slovo nejrozhodnější protestace proti jazykovým předlohám Bienerthovým na úko práv sněmu, jako národa českéh skomponovaným a vídeňskému parla mentu předloženým. Zbývá ještě třetí pověst: že prý baron Bienerth předloží své jazykové a kraj ské předlohy nyní dříve panske sněmovně ke schválení. Nuž, k tomu má sice dle ústavy právo, ale přes to ne máme pověst tu leda za groteskní nápad ně jakého polozoufalého oficiosa. Neboť čeho by tím bar. Bienerth vy získal i kdyby v panské sněmovně našla se — ač i o tom lze pochybovat — pro jeho osudný elaborát většina? Potřebovala by je proto pak již také spolknouti šmahem většina poslanecké sněmovny? Naprosto nejistá to sázka při velmi zdlouhavé hře; pan baron Bienerth nemá věr tak mnoho času nazbyt! —

Poslání ministra dra. Žáčka v Praze,

Z Vídně, 8. února. Ministr dr. Žáček, vrátiv se sem dnes ráno z Prahy, měl poradu s mini- sterským předsedou bar. Bienerthem; po ní od- jel rychlkem dráhy cís. Františka Josefa opě do Prahý, kam veze velmi důležité poslání pe místodržitele hr. Coudenhova. Obsah postání dra. Žáčka se zde však nejpřísněji tají. Z Vídně, 8. únor. Pozdě v noci se náim sděluje: Celá vnitřní situnce politická se oetla ve krísi krajně příkré. Bar. Bienerth má krátký termin, je- nom do konce tohoto týdme, by vy- mohl u stran sněmovních dělmost parlamentu Nepodaří-i se mu to, možno považovati za pravděpodobné, že koruna provede důsledky. Cesta miniskra dra. Žáčka do Prahy souvis s (imto úkolem ministerského předsedy. V Praze spočívá téžisko colé situace Ne bude-li poslanci českými dánn záruka, za ja- kých podmínek neobnoví obstrukci v říšské radě, dlužno čekati, že ani dr. Žáček nezůst by v kabinetu, třebas by ministerstvo byl poloparlamentním. Naopak jest jisto, že v připadě tom bar Bienerth by se odhodlal ke kabinetu čistě byrokratickému, ovšem předpokládaje, že by n místech rozhodujících připustili režim bezparla- mentní. Proto jest osud bar. Bienertha sám těsně spjat s posláním dra. Žáčka. Rozhodujícími činí teli jsou poslanci čeští.

Politické zprávy domáci. V Praze, 8. února. (Co dále?) Tuto otáz- ku dávají si po uzavření řišské rady téměi všechny polské časopisy. Orgány konservativné strany jsou nad uzavřením sněmovny velice roz mrzeny a vylýkají stejně německým jako če- ským radikálům, že rozbilím parlamentu zne- možnili brzkou stavbu průplavu viselského. Ví- deňský zpravodaj těchto listů má totiž za to. že Bienerthova jazyková osnova úplně vyhovuje českým jazykovým požadavkům a že spor je pouze o kompetenci říšské rady. Zpravodaj četl Bienerthovu osnovu asi příliš povrchně, když může mluviti o dokonalém provedení vnitřní úřadní češtiny v českých okresích, ačkoli v celé řadě oborů má se zachovati i nadále úřado- vání německé. Lidový „Kur. Lwow.“ soudí, že jazyková osnova neodstranila by národnostních sporů. Uznává sice, že úprava jazykových otázek spadá výhradně v právomoc českého sněmu, má však

za to, že bez rámcového zákona říšského an český sněm tuto otázku nerozřeší. Demokratická „Nová Ref.“ vidí v odročen sněmovny všemocný vliv strany všeněmeck v Rakousku. Ač Všeněmců v německo-nacionál- ném sdružení není příliš mnoho, přece udávaji ton v celé národnostní politice a ve sporu česko německém jest jejich hlas pro vládu rozhodu jícím. Jest to vína vlády a sice jedině vlády, že dopustila, aby tento živel v německém táboře tak se rozmohl, ač jeho netajeným cílem jest sloučení západního Rakouska s německou říší. „Slowo pol.“ vidí v posledních udalosteel vídeňských porážku centralismu, neboť přijelí jazylového zákona ústředním parlamentem bylo by nové vítězství centralisace. Vnitřní zmatky ve státě, jež nabývají už rázu anarchie, nedaj se odstraniti jinak, než přesným oddělením otá- zek, týkajících se celého státu od otázek a spor národnostních a vymezením právomoci zákono dárných sborů ústředního i zemských. Vláda. ve svém jádře vždycky centralistická, same ovšem neučiní prvého kroky v onom směru Bude tedy úkolem zástupcův národů na říšské radě, aby přesvědčili vládu o této potřebě a při- nutili ji, aby se dala na cestu, která je nutn jak v zájmu státu, tak i jednollivých zemí.

„Sl. pol.“ rádo by vidělo, kdyby popud k tako- vému nátlaku na vládu vyšel z polského kola Ze Zádru, 4. února. (Úprava jazy ko- vé otázky.) V ministerstvě vnitra konalys tyto dni porady o úpravě jazykové otázky v Dalmacii. Dle došlých sem zpráv bude v nej- bližší době vydáno nařízení, kterým chor vatština bude prohlášena za vnitřní úřadní jazyk všech státních úřadů v Dalmacii. Se stranam vlašskými bude se v zevním úřadování užl- vati jazyka vlašského. Dalmatští Vlachové obrá- tili se prolo k vlašským poslancům na říšsk radě, aby zmařili vydání tohoto nařízení. Ze Lvova, 4. února. (Rozkol ve stra- ně staroruské.) Nelad, jenž se už za po- sledního zasedání baličského sněmu vyskyí mozí poslanci ruské národní (staroruské) strany. proměnil se v poslední době ve zjevný rozkol.

Ukázalo se to na sehůzi důvěrníků staroruské strany, konané dne 2. t. m. ve Lvově. Schůze byla svolána, aby vyslechla zprávu o činnosti poslanců této strany na sněmě a zvláště na řš- ské radě. Poněvadž schůze byla důvěrnia, po zván do ní z každého okresu určitý počet dů věrníků. Na počátku schůze zem. posl. dr. Du- dykevič a říšský posl. dr. Markov požá dali však přodsedu, aby bylo dovoleno účast niti se schůze také četným voličům z okresu brodského, které oni sami do schůze pozvali Když předseda, řídě se platným ustanovením zákona o důvěcných schůzích, nemohl žádosti té vyhověti, navrhovatelé odvolali se k celému shromáždění, jež většinou hlasů přístup volič dovolilo. Na to posl. Davyďak jménem říš- ských poslancu a P. Kolpačkevič jménem zemských poslanců prohlásili, že nemohou po- dávati zprávy před osobami nepozvanými a po- davše prolest proti jicb připuštění, odešli ze schůze. Odošli někteří zemští poslanci a z říš- sých poslanců dr. Korol, Davyďak, dr. Glěbo- vický a Kurylovič. Tím uskutečněn rozkol mez nimi a přívrženci dra. Markova a Dudykeviče.

Poslanci, kteří opustili schůzi, uveřejňuji v dnešním „Galičaninu“ podrobné ospravedlněn svého jednáni a dru. Markovu vytýkají, že sni žuje jejich práci na říšské radě pomluvou, jak by byli ve Vídni jen expositurou polského kol V drobném prodejit ranní číslo o sobě . . za 9 večerni . . . . . . . za t h Ve filišlkách na venkov rnnni čislo . . . . . . . . . . . . . 5l večerní Inseráty plati se hotově napřed Předplacení a inserty přijimá administrace v Marianské ul., 8. Tam nacházejí so tež rodakce, tiskárna a expedice „Národních Llsti Rukopisy se novraceji

Dr. Markov, jak známo, oddělil se od ostat- ních čtyř staroruských poslanců již na říšské radě a nepřistoupil s nimi ke „slovanskému středu“, v němž čtyři ruští poslanci sedí pospolu s Jihoslovany a českými klerikály

Schyluje se k válce rakousko Italské (Plán »mladého« Riccio!ta Garibald k válce proti Rakousku. — Italská sně- movna rozpuštěna. — Náčelník gen. štábu italského v rukou německé a ra- kouské vyzvědačky.) Revue »Italia all'Estero« uveřejňuje za- jímavou studii generála Ricciotta Garibalda, syna slavného hrdiny, zvaného přes ctihodně stáři jeho proto podnes »mladým Garibaldim«, o příští válce rakousko-italské. Článek má býti odpovědí na známé vývody gen. Schlieffena. Generál Garibaldi soudí, že při dobrém řízení armády a při ovládnuti Adrie silnějším lodstvem italským Ilalie bude miti v budoucí válce naprostou pře- vahu nad Rakouskem. Italie musí se však držeti v defensivě a vylákati Rakušany z jejich operačního základu (z Alp) k Ticinu k Pádu, do krajů močálovitých, kde bude snáze možno je poraziti. Zde bude moci prý 100 000 Italův zcela dobře čeliti třeba 250 000 Rakušanů, ovšem jen, zjedná li si Iíalie mezi Sočou a Benátkami, na př. u laguny Moranské pevnou oporu na pobřeží. Zároveň musila by ale Italie vysaditi vojsko na břeh v Černé Hoře i v Dalmacii, aby pobouřila srbský lid její. Vláda nad Adril rozhodne se v jedině bitvě ná- mořní: Mirabellův systém zásobování lodí na širém moři činí prý ostatně i všeliké opory pro loďstvo na Adrii zbytečným. Riceiotti Garibaldi chlubí se na konec, že Italie má prý vojsko moderní a přímo idešlní.

Jak veliké jest skutečně v Italii mocné hnuti proti Rakousku a proti Tittonově politice míru a kompromisů, vidno jest z toho, že vláda italská rozhodla se na všeobecné nalehání tisku i lidu v sobotní své ministerské poradě sně- movnu rozpustiti. Zvláště všechen tisk italský poukazoval k tomu, že i pro případ »malé válečné episody« mezi Rakouskem s jedné a Srbskem a Černou Horou s druhé strany ne- bylo by možno zdržeti lid italský od výbuchu, ač-li nebude mu umožněno dřive ještě dáti volbami výraz své vůli. Volby sněmovní má řiditi nynější kabinet Giolittův — maji býti vy- psány na den 21. dnbna. Skandální vzrušení budí v Italii a to právě v souvislosti s tímto válečným smýšlením, od- halení, že německá dáma paní Siemensová, milenka gen. Saletty, nedávno zesnulého náčelníka italského gen. štábu, vylákala na »pří- teli« svém dvě veledůležitá vojenská tajemství a prodala je Rakousku a Německu. Paní Sie- mensová přiznává se k důvěrnému poměru tomu, přiznává se, že jezdila za generálem i n jeho cestách, ale popírá, že by se byla mísila do politiky, neb dokonce konala služby vyzvě- dačské. Z rakouského vyslanectví zná prý ale »pouze jednoho pána«, ale nikoliv vyslance hr. Lůtzova sama. Ale jest jisto, že byli němečtí státníci v nádherném jejím bytu v Římě u ni jako doma I když důvěrník Viléma II. gen Loe svě doby přibyl do Říma s důvěrným po-

FEUILLETON. Memoiry českého ministra. V nejkrásnějším věku 47 let a na vrchelu skvělé životré dráhy zemřel v srpnu 1901 JUDr. Josef Kaizl, bývalý rakouský ministr financí jeden z nejpopulárnějších národních našich vůd ců. V bohaté pozůstalosti nalezena síla nejroz manitějších dopisů, týkajících se veřejnosti spousta materiálu politického a národohospo- lářského, vzáené množství kulturně-historiekýeh čokumentů a potom něco nade vše cenné: jeho denník, udžovaný mnohdy den ze dne s pe člivostí přimo obdivuhodnou. Tento materiál, doplněný vlídně zapůjčenu korespondenci vynikajících jednotlivců a sni ještě i jinými fakty, posloužil dru. Zd. V. To- bolkovi k sestavení díla, které se čestně řad k Upomínkám Eimovým a k Denníku dra. Edv.

Grégra. Memoiry Kaizlovy, významně nazvané „Z mého života“, jejichž 1. díl (ze tři) prá- vě vyšel, překonávají však obě dvě publik ee nejen rozsahem, ale i důležitostí, neboť stávají se opravdovým klíčem k veliké řadě dosud málo známých nebo nevysvětlených politi- ckých uďálostí let osmdesátých a devadesátých Z prvního dílu paměti hovoří k nám Kaizl student a právník. Stručně, ale výrazně podanj životopis ministrova mládi uvádí nás v drobné jihočeské město, rodnou Volyň, kde dne 10. června 1854 narodil se starostlivému a přičin- Jivému kontroloru při berním úřadě, Eduardu Kaizlovi, synáček, obdrževší na křtu jméno Josef. Rodina nebyla národnostně zrovna nej- uvědomělejší a také vychování malého Josef naslo na sobě z počátku stopy německé, tím spíše, že bylo (po stránce školské) počatu v Rumburku, kam byl otec r. 1858 přesazen. Teprve když r. 1861 přesídlila rodina do Úst n. Orlici, a malý Josef byl poslán do Prahy, kdu sídlil uvědomělý strýc, karlínsky advokát dr. Edmund Kaizl, nastal radikální obrat. Hoch, o přírody nadaný a nezvykle temperamentní, vplul plným proudem do českého života, jejž v něm podnítila škola, zprvu škola obecná (česká farní hlavní škola u Panny Marie Vítězné o r. 1862), později (1863) malostranské gymna- sium. Kaizlovy paměti počínají vlastně dobou ná- v5těvy malostranského gymnasia. A jsou to

v první řadě dopisy, které čiperný hoch vymě- ňoval se svým strýcem anebo se svojí pabičkou. Je vysoce zajímavo čísti tyto roztomilé ukázky mladičkého ducha: vídíme z nich, jakými malý Josef, vlastně dátě ještě, se zaby val už tenkráte myšlenkami. Tu prosí strýce o knihy, tu děkuje za noviny, tu si všímá drobných kulturních udá- losti svého okolí. Zvláště zajímavý je dopis psaný strýci (z prázdnin v Ústí n. Orlicí) dne 4. září 1867, který zni: „Hodlám Ti v tomto psaní podati popis slavnosti převezení koruny české skrze Ústí nad Orlicí“ (korunovační klenoty české byly — jak známo — před vpádem Prusů do Čech odve- zeny do Vídně. Převezení jich z Vídně do Prahy stalo se ke konci srpma 1867. Lid český při této slavnosti demonstroval pro svoje státo- právní přesvědčení.). „Začátek této (slavnosti) ohlášen byl o třetí hodině z tana dne 29. srpna několika ranami z hmoždířů. O půl čtvrté šli jsme i my na nádraží, kde se již zdejší cechy a zpěvácký spolek s prapory scházely. Při ohlá- šení výjezdu vlaku z České Třebové začali za- palovati ohně na Kubincovu kopci nad lázní u kňíže (štace) a lampiony na nádraží. I okolní vesnice daly si záležeti na oslavení koruny če- ské. Tak na příklad hořely ohně na Hrádku, na Rětovském kopci a na Hůrce. Ke čtvrté hodiné vjížďěl vlak pomalu do nádraží, kdež byl silným provoláním slávy koruně české, zpíváním „Kde domov můj“ a střelbou z hmoždířů uvítán. Stroj byl ověnčen, z pravé strany vlál prapor s císař- skými, z levé prapor s národními barvami,a v předu skvěl se bílý lev v červeném poli.

V prostředním z tří vozů uschovány byly od- znaky království českého ve skříni, červeným aksamítem pobité. V tomtéž vagor a byli kníže Adolf Auersperg, hr. Sigismund Thun a Karel Sladkovský. Toto pozoruje a ještě o tom přemí- taje, kterak zde věci větší sláva se dělá, nežl na příklad nnohé velice vážené osobě, projel vlak a skončena byla slavniost, na kterou jsem se již dlouho byl těšil. Pojedu v neděli s otcem a bratrem Emanem do Litomyšle, poněvadž otee lamější úřad již převzíti musí . .. S malostranským gymnasiem se Kaizl lou čil velice nerad a loučil se s ním vlastně celý rok: teprve na podzím r. 1868 přestěhoval se za otcem do Litomyšle, kde vstoupil 14letý do šesté třídy gymnasiální. Duch jeho počal se tu rozvíjet nejvýš slibně. V kučeravé hlavičce roz tomilého hošíka, jak nám jej ukazuje obrázel na str. 59., obrazil se všechen ušlechtilý roman tismus tehdejší doby. Byla to vůbec doba nadše ní, národního rozmachu a slibného rašení na vých míz. V literatuře vévodil Hálek, v politice Rieger byl národním miláčkem a lid kráčel zn ním nadšeně r bez výhrady. Mladého studentík přivábila v prvním tomto období literatura, di vadlo a nevinný mládenecký flirt. Je skutečné radostno sledovati pečlivě vedené zápisky 14le. tého studenta, jak se v nich s enthusiasmem rozepisuje o každém kuse, který v Litomyšli se hráli, o každé knize, kterou přečell anebo na kterou střádal peníze, o každé národní slav nosti. která tam byla pořádána. V té době učil se už mladý Kaizl i angličině a ruštině a kupoval s velké slovníky, učil se z pilnosti historii a sklá dal velice pilně básně a překládal je. Svému strýci Edmundovi píše 21. května 1869

„Nejsem více onen dělina, kterž byl s to třeba půl dne s na duchu zakrnělým Jindřichem hráti a čas drahý promarniti, nýbrž jest mi ny každá chvíle milá, kde mohu po vykonaných věcech šlolských a po procházce neb po cvi čení ve zpěvu odpoledne, po škole učiněném něčemu jinému se oddati, Ko upil jsem si r 4 zlaté anglický slovník od Köhle- ra, pak jsem předplatil, vše ze svého. 3 zlaté na Matici lidu od roku 1867— 68—69; dále právě vyšlou Šemberovu li teraturu za 5 zl. a konečně tyto dni si kou- pím, poněvadž dějepisem nyní s mnoho zabývám, Maeaulayeho dějiny an- glické (v překladu Zeleného), nové v zmenšené ceně 4 zl. 90 kr., ... nějaké ruské (Nestor) kdybych měl! Škoda, že jsme dále neodbírali (Zapovu) Českomoravskou kronéku! — Během tohoto roku složil jsem asi 12 básní původních, kdežto jsem asi 3 neb 4 přeložil, a sice i jednu z angličiny, znáš-li ji, je od Longfellova „The song and the arow“ (později strýci zaslaná pod názvem „Šíp a zpěv“). — A hned brzy na to: ... „Posílám Ti zde nějaké básně, o nichž dále blíže pojednám. Kdyby, pravím, kdyby nějaké se Ti libila a byla by toho hodna, mohl by jsi ji při příležitosti, prosím, dáti někam do „Krě- tů“ neb do „Světozora“, kamž z našeho ústavu asi dva také již sem tam nějakou básničku za- slali, která se jim vytiskla. Mám často pěkné myšlenky, jen že jsem právě zas v ten čas ve- lice zaměstnán. Ostatně jsem v tom ohledu ješta dosti mlád, ač se stipek mladý musí pěstovat

Složil jsem báseň, Bitva na Kosovu poli, číta jící 26 slok . .. A to byly t, nejkrásnější a nejživějš Kaizlovy sny: býti básníkem, býti dramatikumn (počal také sktádati drama o Libuši), nějakým způsobem prospěti vlasti. Dne 6. května 1869 píše: „Mnoho nyní básním. Jen kdybycl o zdobou vlasti se mohl státi — o jen to je mé bažení. Pročež za mé heslo: Vše vlastil“ Při těchto duševních hodech nezapomína bystrý hoch ovšem ani na zábavu. A v tom jsu snad stránky jeho denníku nejroztomilejší, po- něvadž je v nich skryto nesmírně mnoho půvab- né dětské naivity. Znal všecka pěknější děvě ata Htomyšlská, vedl si o nich i o jejich stár přesné záznamy, popisoval každý jejich úsměr každé koketní šlehnutí očkem, každý taneček a každé zamračení. Byl ovšem také zamilován, ale nikdy ne smrtelně. Na Sylvestra 1868 sumi ruje svoje nejhlavnější celoroční události, na- psal (po passu o škole a prospěchu): „Musím si ještě na konci toho roku napsati seznam zna. menitých krásotinek v Litomyšli (dle krásy) Joz. Šimkova, Marie Schwickertova, Anna Po- spíchalova, Kar. Holtischova, sl. Pressfreindova.

Mína Pospíchalova, Růž. a Mar. Kalesovy, ně- kolik židovek a jiných mizer více. Koupil jsem si k oslavení sv. Sylvestra liquor. Dnes jdu de kostela, máme celý den prázdno...“ — - Na pražskou univorsitu, tehdy již utrakvi stickou, přišel Kaizl na podzim r. 1871. Jspnu to zvláště dvě významné hlavy, které tu na něho silně zapůsobily: profesor J. F. von Schulte. který celým rázem svých přednášek i knih stál v čele českého starokatolictví a který byl zapři- sáhlým nepřítelem římského papežství, a polem bystrý, učený civilista JUDr. Antonín Randa už tehdy vynikající člen práv. fakulty. První zasil v něm hořčičné seménko odbojného a uvědo- mělého protiklerikalismu, druhý v něm rozpla- menil nadšenou touhu po snaze vědecké. A byi tu v Praze ještě třetí z opravdových a pilných pracovníků: dr. Albín Bráf, tebdy předseda „Všehrdu“, který se vědecky obíral národním hospodářstvím. Badání tohoto mladého učence a potom přednášky strassburského národohospo- dáře proř. Sehmollera, jebož odejel poslouchat ve školním roce 1876—77, položily podklad k jeho práci vlastní. Nejenom přesně vědecká methoda Schmollerova, který nikdy nepřecháze ke konečnému úsudku bez kritického probádán fakt, tak i povšechný ráz jeho názorů úsudků přešel v práci Kaizlovu. Prvním viditelným toho dokladem jest důkladná jeho práce „Der Kampí um Gewerbereform und Gewerbefreiheit in Bayern von 1799—1868“, která se později stala i Kaizlovou prací habilitační na naši uni- versitě.

Zájem politický doutnal v Kaizlovi už od prvních dob studentských. Mladý hoch, povzbu- zovaný svým strýcem, uvědomělým příslušníkem staročeským, vplul plným proudem na politické moře teprve za svého studia universitního, jeho první přesvědčení, podněcované důsled- ným hájením českého slátního práva, bylo rov- něž staročeské. Staročeský radikalism, který byt pro politickou passivitu vůči říšské radě i vůče sněmu, jej uchvacoval. Byla to mimo to i osob- nost Riegrova a dosti vřelé přátelství, jež je poutalo a jež působilo značně na jeho přesvěd- čem. Kaizl doufal — jako doufali všichní tohdejší političtí předáci, že passivita české po- litiky nám přinese úspěchy, a když ty se neobje- vovaly, tedy alespoň že se toho docílí sem tam nějakými zápletkami zahraničními, kterých se Čechové, třebas jen postranně, účastňovali (slo- vanské boje v Turecku r. 1875, Riegrova adresa

Aksakovu, velkolepé demonstrace pražské na počest ruského generála Černajeva, velitele srb- ské armády ve válce protiturecké). V té době také byl jeho velikým idolem Skrejšovský, kdežte vůdcové mladočeští (zejména dr. Julius i Eduard Grégr) byli u něho v nenávisti — — Takovými byly asi stav a názory pozdějšího velkého vůdce a pohlavára a znamenitého stát- níka dra. Josefa Kaizla v druhé polovině lel sodmdosátých. Politika a národohospodářství vyplňovalo už tohda veškeru jeho činnost. Kaizl studoval, srovnával, podnikal cesty a pracoval na vlastním díle. V září 1878 obdržel však roz- kaz, aby do 48 hodin odebral se k zásobovacímu sboru v Slavonském Brodu, a aby se takto účastnil konečných vojenských tažení do Bosny a Hercegoviny. Dne 5. října ohlásil se svým představeným a tak vojákoval až do 18. pro- since téhož roku, kdy mu bylo dovoleno na- vrátiti se do Prahy. Tam spělo už potom vše- chno rychlými kroky ke Kaizlově habilitaci, k vůli níž musil překonati sice velmi mnoho překážek, ale která se stala přece jen brzy vy- touženou korunou jeho dosavadního snažení. J také končí prozatím bohatý a cenný svazek pr rnl.