Potřeba obrození naší samosprávy Napsal JUC. Jos. Podolák. Pro pravého přítele samosprávy jest kor mutlivým zjevem, vidí-li u občanstva tak málo porozumění pro otázky samosprávné. Naši otcové, dobývajíce nám pracně proti absolutistickému byrokratismu po drobtech samo- správu, domnívali se, že tím staví českému ná- rodu základy k novému, lepšímu žití. Než vy toužená naše samospráva nevykazuje dosud žá- doucích výsledků. Někde se jí používá k osob- ním a strannickým choutkám a namnoze není pro ni náležitého porozumění. Jen fím si vy- světlujeme něvšímavost, ba i pohrdání, jaké projevují někteří občané v samosprávných zále- žitostech. Snad také některým lidičkám neimponují dosti samosprávné úřady, kde není hvězdiček, zlatých límců a uniforem vůbec. Známe pří- pady, kdy na venkově vzdána byla žandarmu větší pocta, než všem přítomným samosprávným honoracím! Není také divu, že mnohému občanu zů- stane i na dále státní úřad jediným představi- telem moci a učenosti. Vždyť vidí při každém kroku, jak poručníkovány jsou samosprávné úřady. Ani tu nebohou obecní přirážku nemůže na př. zemský výbor sám povoliti bez souhlasu c. k. místodržiťelství. Než i při této omezenosti a nesamostat- nosti našich samosprávných úřadů dá se ve spořádaných obcích mnoho prospěšného vyko- nati ku blahu obcí, země, ano i celého státu. K tomu však jest především třeba mnohem většího zájmu občanstva a sice aspoň tolik, jako se ho jeví pro politické záležitosti. V jedné obci nemohla se konati schůze obecního vý- boru, protože část členů obecního zastupitelstva poslouchala v hostinci upjatě politické výklady sedmnáctiletého výrostka! To je ovšem pro samosprávu málo lichotivé.

Dále jest nutně potřebí, aby občanstvo vů- bec respektovalo náležitě samosprávné represen- tace. Jakmile někdo důvěrou občanstva povolán jest v čelo obce, jsem povinen jako řádný občan respektovati v něm samosprávného representanta, ať již jest mi sympatickým nebo nic. A této zásady se máme držeti i v rodinném životě. Co však namnoze slyší náš dorost? Samou nadávku na starostu, na městskou radu, na obecní po- licii a kde jaký úřad. Pak ovšem nelze se di- viti, že takový občan vychovává obci a vůbec společnosti lidské lidi nesrovnalé, neuznávající žádné autority ani kázně. Kromě toho jest již nejvýše na čase, aby samosprávné korporace upravily náležitě služné a služební poměry svého úřadnictva, neboť po- stavení samosprávného úřadnictva jest namnoze skutečně nesnesitelné a samosprávy nedůstojné V letech šedesátých měli samosprávní úřadníe totéž hmotné postavení jako státní úřadníci, avšak od těch časů bylo služné státních úřad- níků již dvakrát upraveno (r. 1873 a 1898) podle požadavků doby, kdežto samosprávné úřadnictvo musí se stále a stále dožebrávati útrpnosti a milosrdenství korporací samospráv- ných, jichž rozkvětu zasvětilo veškeru svou činnost.

Jak známo, cení obecenstvo každého úřad- níka ať již soukromého anebo státního podle jeho platu. Jakou pak musí míti představu o tom nebohém samosprávném úřadníku, který nemá daleko takové služné jako státní sluha A přece jest ten obecní nebo okresní úřad- ník na venek také částečně representantem samo- správného úřadu Nechceme zde dotýkati se blíže této bolavé stránky, vědouce, že rozhodující naše kruhy za- sadily se nyní o náležitou nápravu. Žádáme však v zájmu samotné samosprávy, aby při této nové úpravě zabezpečeno bylo samosprávnému úřad nictvu postavení skutečně důstojné a samostatné, tak aby nebylo závislým na milosti a nemilosti toho kterého dočasného hodnosty aneb různých politických frakcí. Konečně pak jest žádoucí změna v hono- rování obecních a po případě okresních funkcio- nářa. Platí-li u jednotlivců a všude v životě zásada, že každá práce musí býti náležitě od- měněna, platí tato zásada tím spíše u samo- správných korporací. Nesmíme se klamati frází o obětavosti, nezištnosti a o povinnostech občan- ských.

Skutečné oběti může přiňášeti obci anebo vůbec samosprávným korporacím jenom málo- který zámožný jednotlivec. S tím však se počí- tati nemůže a také nesmí, neboť by to bylo té samosprávné korporace nedůstojno, aby očeká- vala laskavostí a milostí od jednotlivců. Tím také sami bychom si vychovávali v obcícha okresích plutokracii. Ostatně ta obětavost resp práce z ochoty mění postupem času velice svoji sílu a vytrvalost. V prvním roce a zvláště prvních několik neděl chodí nehonorovaný funkcionář pilně do všech schůzí, pak stále víc a více ochabuje až ku konci periody ani pokutami ne- může ho starosta přiměti k řádnému navštěvo- vání schůzí a komisí. Tento zjev vidíme ostatně iv soukromých spolcích a jednotách. První čas vyvijí celý výbor neobyčejnou činnost, pak jedno- tlivci ochabují, až na konec pro netečnost člen- stva i výboru ten neb onen spolek musí s rozejíti.

K takovým koncům nesmí však v samo- správných korporacích dojíti. Zde musí platiti zásada, že aspoň každá ztráta času, každé za- nedbání vlastních záležitostí bude přičinlivému funkcionáři nahraženo. Vždyť i při té remuneraci přinášeti bude řádný obecní neb okresní funkcio- nář mnohé oběti (ztráta pohodlí, odpočinku, zdraví a různé nepříjemnosti). Naše obecní zřízení v nejasném znění § 25. vyslovuje se proti honorování obecních radních. To však se stalo patrně z nedopatření. Zákono- dárce zapomněl zde zajisté na obecní starší. Kdyby byl měl při sestavování § 25. na mysli (jako my) § 52., pak musil připustiti honorování funkcí obecních radních. Jest sice v pořádku, že členové výboru (a náhradníci), kteří po zá- konu musí se sejíti do schůze jenom 4 krát do roka (S 42.), mají vykonávati úřad svůj zdarma, avšak jinak se to má s obecními radními. Těm ukládá § 52. skoro tolik povinností jako staro- stovi. Ve větších pak městech vyžadují některé referáty obecních radních (zvláště stavebnía policejní) tolik práce a ztráty času, že si obecní starší krušně zaslouží nějakou tu remuneraci. Bude tudíž jenom na prospěch obcí, když § 25. obecního zřízení bude co nejdříve nále- žitě doplněn. Ostatně již dnes nebude nikdo z rozumných občanů proti tomu, aby pracovitým a skutečně zasloužilým referentům vyměřena byla remunerace, ať již pod titulem cestovného nebo povozného. Budou-li pak občanstvo, samosprávní funkcio- náři a úřadnictvo konati náležitě své povinnosti, pak zajisté ponese samospráva to ovoce, jež naši otcové od ní očekávali.

Volební ruch. Honba za mandátem na Blatensku. Píše se nám: Na našem okrese lze viděti za- darmo politickou komedii, v níž herci rozdané úlohy hrají výborně, a na jejich výsledek se napjatě čeká. Autorem jest pan tajemník Kalina. Přišel k nám asi před 6 lety s dopo- ručeními mladočeských poslanců. Mladočeští členové okres. zastupitelstva s panem Steinerem v čele jej proti domácímu kandidátu zvoliti; Za to z vděčnosti haní — ovšem až teď — Mladočechy. Za nedlouho stal se pan tajemník radikálem, pak pokrokářem, snad proto aby měl o čem mluviti, neboť pan Kalina rád se slyší. Od chýžky k chýžce jde jeden hlas: »Ten má, pane, jazyk, ten vás rozseká, S tím si nic ne- začínejte!« A taky nikdo nezačíná. Pan tajem- ník se stal reformátorem svého okresu. Nejprve v každém spolku dokázal dlouhými řečmi, že mají špatné stanovy, a tak v jednom roce celé město žilo ve znamení nových stanov, spolky ovšem dál žily stejně jako dřív; a tak pokra- čoval v drobné práci národní. Podařila-li se, tu vždy říkal: »To jsem udělal já!« A to já rostlo, za 6 let vyrostlo, až mohl řícl. »A ta má drobná národní práce nemá býti odměněna mandátem?« A tak mají mu občané z města a rolníci z okresu pomoci k mandátu v V. kurii. Byl prý mu nabídnut a to: 1. ze strany po- krokové (p. Hajnem); 2. ze strany radikální. (p. Havlem Ot.); 3. ze strany agrární (p. Hru- bým; 4. ze strany nár.sociální (p. Hlofáčem). Tak psaly »Blat. Listy«, v jejíž red. zasedal p. Kalina, a srovnati zásady těchto stran dovede zase jen pan tajemník, třeba že před rokem,

Dr. Otakar Zuna.

dostí zářila očka. Ale v největší radosti za- chvátil je každou chvíli strašlivý kašel a dítě pak unaveno, těžce, namáhavě oddychujíc, kleslo do podušky, ve vyhublých ručkách křečovitě držíc vytoužené hračky. A tvářičky se mu rděly chorobnou červení horečky. Otec zrepokojeně pohlížel na dítě. Každou chvíli rukou sáhl mu na rozpálené čílko a po- čítal tepy rozbouřeného horečkou srdéčka. Otec lékař připraven byl na vše, věděl, že u dítěte jeho každé lidské přispění jest marno, ale děsil se té chvíle, až dítě zemře. Bál se o sebe, ale ještě více o ubohou matku — — Pojednou zazvonily před domem rolničky na saních. A v tom sáně před vraty domovními stanuly. Za chvilku zvonek v předsíni hlásil pozdní návštěvu. Služka, otevřevši dveře do pokoje, ohlašovala, že pan doktor ihned má jet do B. k nějaké selce, které prý přišlo velmi zle . . . »Tatíčku, prosím tě, nejezdi — mně není dobře«, zasténal chorý chlapec, když viděl, jak otec mlčky se chystá k odjezdu do vsi. skoro dvě hodiny vzdálené. »Já budu mít strach. když tu nebudeš — a mamince bude taky smutno« — pokračovalo dítě, dusíc pláč — »prosím tě, tatíčku drahý, zůstaň u nás« — Doktor zápasil veliký, vnitřní boj . . . Ale vědomí povinnosti zvítězilo. Pohladil něžně dítě své po tváři a pravil: »Hleď Jaroušku — tam je těžce nemocná maminka několika dítek, které snad u jejího lože pláčou a očekávají pomoci Já pojedu rychle a za dvě hodiny jsem zpět .. A možná, že potkám na cestě Ježíška, a žeti ještě něco pošle« — — Dítě umlklo, ale slzičky tekly mu po tvá- tích ... Doktor políbil je i ženu u postýlky

sedící a sešed dolů zachoulil se do kožichua usedl do saní. Rolničky zazvonily a saně roze- jely se do husté chumelenice . . . Divné my- šlenky rozvířily se lékaři mozkem . . . Proč to dítě dnes ho nechtělo pustit, když jindy ani slovem tak nepromluvilo ... Snad proto, že je štědry večer a chtělo mít tatíčka u sebe — — Po hodině dojely saně do B. Doktor se- skočil u statku, jehož okna byla osvětlena Vešed na chodbu, slyšel srdcervoucí pláč .. A již mu přicházel vstříe hospodář, zničený. uplakaný a kol něho naříkalo asi šest nedospě- lých dětí . .. »Ach pane doktore, to je neštěstí,« naří- kal. »Dnes na štědrý den . . . Ráno zdravá jako buk a teď je pryč ... Můj bože, můj bože ...« »Ale pro bůh, co se vlastně stalo — ptal se lékař. »Stromeček strojila má ubohá žena — po- jednou jí přišlo zle, padla k zemi — a odté doby už nepromluvila. Teď tam leží v bezvě- domí a umírá ... To máme veselý štědrý ve- čer — Mé ubohé, zlaté děti — —« A hospo- dář plakal jako dítě . .. Doktor vešel do jizby, kde na stole stál napolo ozdobený stromek vánoční a přikročil k lůžku nemocné. Ohledal ji, vyšetřil — zavr- těl beznadějně hlavou. A zašeptal zničenému otci »Vše marno, mrtvice . .. Do rána bude konec. Zavolejte kněze . . « Ubohý muž zalkal, zalomil rukama . . .A dítky držící se ho plakaly a naříkaly, volajíce umírající matku ... Již již aby byl doma . ..

Až u něho nadejde ta chvíle smrti — až jeho dítě — — Nedomyslil ... A kdo jsme nešťast- nější — já nebo ubohý otec, jehož šest dětí ztratí dnes, na štědrý večer živitelku a matku. Doktor dojížděl domů . . . Již rozeznával chalupy obce, v níž bydlel, již vjížděly saně do- vsi ... Proti saním blížil se kdosi, mávaje lu- cerničkou . .. Doktor dal zastaviti . . . »Snad zase k nemocnému?« ptal se .. »Ne, milostpane — to jsem já.« Lékař po- znal hlas domovníkův. »Copak je?« ptal se a hrdlo se mu se- vřelo. »Milostpane, honem domů, Jaroslávek umírá — —« Jakoby nůž mezi žebra mu někdo vrazil, padl doktor zpět do saní. Dech se mu zatajil a žíravé slzy pálily jej v očích . .. »Jen odjeli, milostpane — chlapeček usnul a teď ho milostpaní nemůže zbudit,« vypravo- val domovník, který přisedl na kozlík ke ko- čímu . .. Doktor dojel domů . . . Jako vítr vyletěl po schodech nahoru . .. Nalezl ubohou matku, ležící v zoufalém bolu na vychládajícím tělíčku ubohého jedináčka . .. Vlasy si rvala, strašli- vým, zoufalým pláčem plakala . .. Doktor přistoupil k loži . . . Dítě bylo mrtvo ... »A odešel ti« — přerývavě lkala ubohá matka — »odešel bez rozloučení. .. Ani s bohem nám nedal . . .« Zdrcen stál lékař u lože mrtvého dítěte .. Ježíšek přinesl ubohému malému trpiteli nejlepší dárek. Vysvobodil jej z těžkých útrap nezhojitelné choroby a vzal jej s sebou do svě- tlých výšín — —