Strana2.

NARODNÍ LISTY-

3. prosince 1907. Císlo 333.

Ž fondu Leopolda Schmidta přisouzena cena 960 K Otakaru Španielovi za jeho předložené plakety. Z fondu JUDra. Jana Kaňky ku podpoř umělců a spisovatelů české národnosti přiřknu byl roku letošního požitek v částce 1700 Vojtěchu Preissigovi na další pokračování v pu- blikacích grafiekých, jako jest předložené díle »Barevný lept a rytina «. Z fondu Klementy Kalašové pro mlade hudební skladatele propůjčen roční požitek 200 Rudolfu Piskáčkovi na základě předložené sonaty pro housle a klavír. nne Subvence a stipendia. Na práce vědecké, literární a uměleeké uděleny byly r. 1907 následující podpory: Po návrhu I. třídy: Na vydání katalogu rukopisů metropolitní biblioteky (III. třídě Č. A.) 600 K. Komisi pro vydávání Sbírky pramenů hnutí ná- boženského 500 K. Redakci „Sborníku a kniho- vny věd právních a státních“ 1000 K. Redakei „Českého Časopisu Historického“ 550 K. Re- dakci „Českého Lidu“ 400 K. „Národopisnému Sborníku Českoslovanskému“ 350 K, Jednotě ku povzbuzení průmyslu v Čechách na vydávání „Obzoru národohospodářského““ 350 K. Právni- cké jednotě moravské 100 K. Redakci „Slovan- ského Přehledu“ 200 K. „Sborníku Společnosti zeměvědné“ 300 K. Jednotě filosofické na vy- dávání „České Mysli“ roku 1907 400 K. Na „Českou bibliografii za rok 1905“ (III. třídě) 600 K. Ústřednímu výboru Národní Jednoty v Olomouci na dokončení národnostní mapy mo- ravské pro autora Aloisa Chytila 600 K — a to tak, že po vydání druhého listu vyplatí se první lhůta 200 K a rovněž tak po předložení dvou listů následujících. Po návrhu II. třídy: Sekce přírodovědecká: MUDru. M. Remešovi na stu- dium tithonských vrstev na Moravě 400 K, K.

Schäfernovi na badatelskou cestu na Balkán 300 K, dru. K. Absolonovi na studium Krasu moravského 300 K. Sekce mathomaticko-fvsi- kálná: Mil. Stefánikovi na práce astronomické v observatoři pařížské 300 K, doc. dru. Frant. Záviškovi na práci o ionisaci plynů v laboratoř J. J. Thomsonově v Cambridge (Anglie) 300 K doc. dru. B. Kužmovi k návštěvě kursů prof. Fi- chardse z Cambridge U. S., pořádaných v Ber- lině 200 K, techn. dru. Jos. Novákovi na stu- dium rozkladných produktů bílkovin dle vlastn methody 200 K. Sekce lékařská: MUDru. Krist. Hynkovi na studium leukaemie 500 K, MUDru Václ. Pexovi na studium dětské tetanie 500 K- Z fondu MUDra. Jos. Šíchy: doc. dru. Otom. Völkerovi na sbírání materialu na poří- zení prof. Keiblem vydávaných „Normentafeln“ pro sysla 800 K, doc. dru. St. Růžičkovi na hy- gienu osvětlení denním světlem 600 K, dru. Václ. Libonskému na studium o působení hyos- cinu 400 K, dru. Janu Janskému na haetologi- cká studia 500 K, dru. Stanisl. Tobiáškovi na studia skiagrafická polyfalangie 500 K, doe. dru. Václ. Matysovi na sbírání materialu na stu- dia ophthalmologická 500 K. Po návrhu III. tř. I. třídě Č. Akademie na vydání spisu Pavla Žídka „Správovna“ (od dra. Zd. Tobolky) 300 korun, na „Slovanský Přehled“ roč. IX. 200 K, na „Český Lid“ roč. XVI. 400 K, Společnosti národopisného musea českoslovanského na dalš činnost publikační 200 K, P. Jos. Vajsovi na úpravu a vydání hlaholského Vesperálu 100 K na vydávání Pramenů českého hnutí nábožen- ského ve století XIV. a XV. pro r. 1907 500 Po návrhu IV. třídy: Národopisnému museu českoslovanskému na činnost publikační r. 1907 100 K, Josefu Holečkovi na vydání překladu srbské národní epiky 300 K, redakci „Slovan- ského Přehledu“ na roč. 1907 200 K, redakei „Českého Lidu“ na vydání XVI. (1907) ročn.

200 K, Třetí třídě České Akademie na vydání Tobolkovy „České bibliografie“ za rok. 1905 (IV. svazek) 200 K, Adolfu Piskáčkovi na do- končení legendy „Sv. Vojtěch“ 100 K, dru. Zdeňku Nejedlému na bádání o staročeském zpěvu 100 K, C. M. Hrazdírovi, kapelníku v Brně, na další práce 100 K, Rudolfu Chmelí- čkovi na základě předložené mše (Missa C-moll) 100 K, Ludvíku Kozlovi na další skladby 100 korun, Jednotě výtvarných umělců v Praze na roč. 1907 uměleckého časopisu „Dílo“ 300 K. Jos. Jelínkovi ku provedení dalších prací 200 K. architektu Ant. Balšánkovi na vydání díla „Štíty a motivy attikové pražského baroku“ pro r. 1907 200 K, Boh. Jaroňkovi za barevný dřevoryt „Letní večer“ 200 K, spolku architektů a inže- nýrů na „Architektonieký Obzor“ 200 K. Stipendia dle 8 2. lit. c) stanov byla pro- půjčena, jak následuje: Po návrhu I. třídy: dru. Jar. Bidlovi na studium o Bratřích v archivech německých a švýcarských 400 K, dru. Vlastim. Kybalovi na cesty po archivech německých, hol- landských, anglických k studiu doby předbělo- horské 400 K, dru. Jos. Volfovi na bádání v archivech cizích o dějinách náboženských Xv. století 400 K, Otak. Hejnicovi, prof. v Kutné Hoře, na cestu ke sbírání materialu o malíři Petru Brandlovi a jeho dílech, akcessit 300 K. Po návrhu II. třídy: prof. dru. Aug. Krejčíma na mineralogické prozkoumání řečiště Otavy 400 K, doc. dru. Jos. Císlerovi na studium o působení alkoholu na svaly hrtanu 400 K. doc. dru. F. Záviškovi k dokončení práce v Cam- bridge (Anglie) 400 K. Po návrhu IV. třídy: V odboru literárním: J. Arbesovi na dokončení jeho studie o Jos. J. Kolárovi 400 K. V odboru hudebním: dru. J. Branbergerovi na studia ar- chivní v Brusselu a Berlině 400 K. V odboru výtvarnickém: Ferd. Engelmüllerovi na studia krajinářská 400 K.

Stav jměnl.

Česká Akademie měla dle výkazu král. če- ské zemské pokladny koncem října 1907: Základní jmění . . . . . . . . 597.433 68 Záložní fond . . . . . . . . . 32.073 27 Fond knížete Liechtensteina . . . . 45.459.72 Fond Klementy Kalašové . . . . . 5.381.57 101.702.91 Fond MUDra. Jos. Šichy . . . . . 10.887.45 Fond Josefy Čermákové . . . .. 78.889 56 Fond Mat. ryt. Havelky . . . .. 41.900.— Fond JUDra. Jana Kaňky . . . . . 15.804 20 Fond JUDra. Josefa Sudy . . . . . 44.901.86 Fond Julia Zeyera . . . . . .. 26.087.64 Fond Leopolda Schmidta . .. Úhrnem . Fond Národohospodářského ústavu při 370.450K České akademii efs. Františka Jos. Příjmy Českě Akademie rozpočteny byly na rok 1907 sumou 106.400 K, počitajíc v to sub- venci státní a zemskou po 40.000 K; vlastní příjmy páčeny na 26.400 K. Z příjmů 106.400 K věnováno 32.000 K na společná vydánía každé ze čtyř tříd připadlo po 18.600 K. Kromě toho měly jednotlivé třídy ze zvláštních fondů k disposici: II. třída 3911.81 K úroků z Fondu MUDra. Josefa Šíchy a 629 41 K úroků z Fondu JUDra Gustava Sudy; IV. třída 200 K úrok z Fondu Kl. Kalašové, 1648 K z Fondu Ma- těje ryt. Havelky, 438.59 K z fondu Josefy Čermákové, 995.11 K z fondu Leop. Schmidt a 1386 25 K z Fondu Julia Zeyera. Slavnostní shromáždění zakončeno byl přednáškou dv. r. prof. dra. K. Vrby: »O umě- lých a strojených drahokamech.«

Zápas o Poznaňsko. Kn. Bülow podal právě zemskému sněmu dvě nové předlohy, jimiž se má zardousiti tři- milionová větev polského národa, kterou nešťastný osud vydal před sto lety na milost a nemilost státu pruského. Národ německý, jenž před sto lety sám ještě zápasil o své bytí, sotva po vl- tězné válce s Francií zabezpečil svou jednotu a svou existenci, ihned klidně odhodil staré hesla o právu a svobodě mezi staré haraburdl a vztýčiv prapor s nápisem: Moc nad právo! počal bez ostychu loupiti majetek, právo, ba i jazyk podrobených národů neněmeckých mezi nimi v prvé řadě národa polského. Když nepomohlo úplné poněmčení škol na území pol- ském od Horního Slezska až po Baltické moře, provedené již za Bismarka, postoupeno za jeho nástupců o krok dále a z návodu spolku haka- tistů zřízena státní osadnická komise, kteréž ze státního pokladu dáno k disposici sta milionů marek za tím účelem, aby skoupila polské statky rozparcelovala je a na bývalé polské půdě na- sadila celou síť německých osad, které měly dokončiti germanisační dílo, zahájené poněm čením polského školství. Ježto však ani tento brutálný útok na polskou národnost v Prusku nevedl dosti rychle k vytouženému cíli, přichází kn. Bülov s dalším návrhem, který bezohledně bije v tvář lidskosti a na počátku XX. stol. za- vádí středověké pěstní právo.

Kníže Bülow vyžaduje si na pruském sněmu svolení, aby polský jazyk byl vyloučen z veřej ných schůzí a aby se mocí zákona mohla vy vlastniti polská půda všude tam, kde je toho třeba »v zájmu národnosti německé«, t. j. aby bylo možno každého Poláka ve Slezsku, v Po- znaňsku a Prusích prostě sehnati s půdy, více než tisíc let polskýma rukama vzdělávané a pol- ským potem prosycené, jakmile projeví odpor proti nucené germanisaci a osměli se brániti svou národnost, svůj polský jazyk. A není bohu- žel naděje, že by se na sněmě pruském našlo ještě tolik poctivých Němců, kteří by knížete Bůlowa zakřikli a odepřeli mu svolení k zjevné loupeži na cizím statku. Vyvlastňovací zákon bude přijat a největší zločin nového věku, olu- pování celého národa nejen o jazyk, nýbrž io statky hmotné, bude se v Prusku před očima celého vzdělaného světa páchati »mocí zákona«l Je smutné, že i velicí politikové neznají v našem věku jiné cesty na zabezpečení moci a velikosti svého národa, než vyhlazování men- ších, porobených národů. Jest však dvojnásobně smutné, když se do triumřálního vozu brutál- ního politika, neváhajícího jeti přes mrtvoly ce- lých národů, zapřáhne věda, aby zločin vítězův omluvila, nebo dokonce ospravedlnila. Doklad takového hnusného prznění vědy v Německu leží před námi v knize Alexandra Wäbíra, nadepsaně »Preussen und Polen« (vy- dáno v Mnichově u J. F. Lehmanna, 1907).

Účelem díla Wäbrova, založeného na širokých studilch historických, není nic jiného, než strannickým vyčerpáním autorů netoliko klassických a německých, nýbrž i francouzských a slovanských dokázati, že zápas, který Němei nyní vedou s Poláky o Poznaňsko a ostatní polské kraje v Prusku, jest nezbytný pro za- bezpečení budouenosti německé říše, ba že jest oprávněn i z důvodů práva vlastnického a ne- příčí se ani požadavkům civilisace. Tohoto nehorázného cíle autor snaží se dosíci třemi cestami. Předně dokazuje, že půda, kterou mají nyní v držení prušti Poláci, a kte- rou se jim Němci chystají násilím vyrvatiz rukou, jest půda od věků germánská, na niž se původní germánští praobyvatelé nároků nikdy nevzdali; za druhé Poláci půdy té nenabyli moci, nezaujali jí jako vítězové nad Němci. nýbrž podloudně se na ni vkradli jako průvodčí mongolských loupeživých hord hunských a avar- ských; a za třetí ani civilisace prý neutrpí vy- hlazením Poláků na území pruském, poněvadž Poláků jako Slovanů vůbec evropská civilisace snadno může postrádati. V otázce prvé Wäber drži se Müllenhoffova výkladu Tacitovy »Germanie«, pokládaje za věc nezvratně dokázanou, že všichni národové, které Tacitus uvádí ve své »Germanii«, byli skutečně Němci, při čemž východní hranici staré Ger- manie posunuje úmyslně dále na východ, než činí Tucitus, takže dle Wäbra původní kmeny německé v prvém století po Kr. držely celou střední Evropu od Dunaje na sever až k oceánu a od Rýna na východ až k ústí řeky Ipoly do Dunaje, odtud přímo na sever přes Tatry k Visle a přibližně od Varšavy dále na sever k úst řeky Pregelu do Baltického moře. *) Celé ny- nější území národa česko-slovanského i polského, nemluvě o krajích, obydlených kdysi Slovany polabskými a Lužičany, nalezá se tody dle Wäbra v dávné pravlasti germanské.

Ale ani na této, daleko na východ posu- nuté hranici staří Germané nestýkali se prý ještě se Slovany, usedlými v ty doby v hloubi ny- nějšího Ruska, nýbrž mezi oběma plemeny le želo neutrálné pásmo od Visly až do bažin pri petských a od Karpat až po Baltické moře, osídlené národy kmene litevského. Teprve na východ od Litevců na horním a středním toku řeky Dněpru od východních sklonů Karpat do řeky Donu a vrchoviska Dviny západní toulali se po lesích v nesčetné drobné rody rozdrobenl předkové nynějších Slovanů. Tak si A. Wäber upravil mapu Evropy ne počátku křesťanské éry, aby z ní mohl dovoditi. že Poláci v Poznaňsku nejsou autochtoni, jak o sobě tvrdí, nýbrž že sedí na půdě, původně 1,000.521 86 * Učenci slovanšti, počínaje od Safaříka, bájí názor, že národnostní hranice mezi kmenem germán- ským a slovanským šla už v dobách předhistorických po vodním rozhraní mezi Odrou a Vislou, takže Po- znaňsko leželo už na území slovanském.

osídlené a vzdělané národy německými, Burgundy Vandaly a zvláště Goty. Títo němečtí kmenové v době stěhování národů opustili sice svou pra- vlast, ale nikoli všichni a také se nevzdali práva na svá původní sídla. Vandalové na př., když už sídleli v jihozápadní Evropě, dali zamítavou odpověď poslům, vyslaným k nim od soukme- novců, kteří zůstali v původní vlasti a žádali, aby jim vystěhovalci postoupili své lány. Nemo- hou prý jich postoupiti, poněvadž si chtějí za- chovati právo k nim, kdyby se vrátili do staré vlasti. Celé Poznaňsko bylo tedy původně ně- mecké a jeho praobyvatelé nevzdali se vlastni- ckého práva na poznaňskou půdu, i když vesel loupili staré římské provincie v Hispanii a se- verní Africe.

Příbližně do r. 600 po Kr. nastal však dle líčení Wäbrova na území původně ger- mánském proníkavý obrat. Všechny země na západ od Visly až do Labe, Sály a dále na jih po Šumavu, řeku Trávnou a k moři Jader- skému byly v tu dobu již v držení různých národů slovanských. Jak se tam Slované do stali? Dobyli zemí těch mocí svého meče, aby se mohli jako vítězové dovolávati práva na původní majetek přemožených? Nikoli, odpovídá Wäber. Do pořičí Visly, když zpustlo po od- chodu tamějších Germánů, Slované se vpližil nepozorovaně a osadili tam staré, opuštěné ně- mecké lány. Dále na západ a na jih nepřišli však dobrovolně, nýbrž byli tam vehnáni moci mongolských Hunů (prý na Slovensko a do Panonie) a později Avarů (na Labe, do Čecha Alp). Slované ve své pravlasti na řece Dněpru stáli dle líčení Wäbrova, opírajícího se v této části hlavně o práce Peiskrovy, na tak nízkém stupni vzdělání, že nevzniklo mezi nimi ještě ani vědomi národního celku, nevytvořily se ještě ani prvky státotvorné a proto stávali se oka- mžitě kořistí každého bojovného souseda, který na ně udeřil. Slované v ty doby potáceli s mezi porobou kmenů germánských na západě a kočovných hord mongolských na jihovýchode a v přestávkách mezi obojí touto porobou žili v úplné anarchii.

Prvý nátlak, jenž Slovany z původní vlast násilně posunul na západ, vyšel od Hunu Rozhodujícím byl však vpád Avarů, kteří Slo- vany zahnali až do mezi, hájených Slovany na západě z části až podnes. Avarské panství nad Slovany, zbavenými poslední špetky energie, bylo neobyčejně kruté. Vše, co Slovan měl, do- bytek, obilí, ba i ženy a deery, stávalo se ko- řistí jizdného nomáda a loupežení Avarů mělo postupně i ten následek, že Slované vůbec se vzdali chovu dobytka, jenž se stal výhradným právem Avarů, kdežto Slované byli nuceni spo- kojovati se od té doby stravou rostlinnou. Wäber generalisuje ojedinělé zprávy toho druhu tak, že tvrdí dokonce, že Slované nemají ani svých původních názvů pro různé druhy domá- cího dobytka a nynější své názvy převzali od Němců! Avaři všák se nespokojili jen tím, že je Slované živili, nýbrž uživali jich i za přední voje při svých válečných výpadech na jih do říše byzantské a na západ do Němec. Jízda avarská hnala před sebou houfy pěších Slovanů. kteří musili vybojovati boj a teprve, když ne- přítel počal couvati před pěšími Slovany, avar- ská jízda dokonala porážku nepřítele a zmoc- nila se dobyté kořisti. Na dobytém území osa- zeni pak zotročení Slovaně zemědělci, kdežto Avaři jako páni jejich rozdělili se o zemi žili v ní jako volní pastevci. Léto trávili na horských pastvinách, na zimu sjížděli se se svými stády do slovanských vesnic, jež se pře- dem musily postarati o hojnost píce pro dobytek a o všechny potřeby pro své avarské pány.

Stoletá avarská nadvláda nad Slovany měla dva účinky. Slované, původně dlouholebí, plavo- vlasí a světloocí stali se smíšením s krví avar- skou znenáhla krátkolebými, tmavovlasýmí tmavookými, což se pozoruje hlavně prý v Če- chách; mimo to z národa indolentního, pokor ného, ba zbabělého stali se energickými bojov níky, kteří se nejprve obořili na své kruté utla čovatele Avary a vyhnali je ze svých zemí později pak uměli se statečně brániti i doby- vačným sousedům Němcům, když se po pádu avarské říše za Karla Vel. počali opět hlásiti o země, z nichž byli od Avarů vypuzeni. Dle Wäbra jen Avaři mohli původně německé kraje na Labi, Odře a Vísle, jakož i v Čechách Alpách držeti právem vítěze, nikoli však jich otroci Slované. Jestliže Němci, rozbivše svou silou říši avarskou snaží ze od X. stol. dostati do svých rukou opět kraje, zaujaté z rozkazu avarského plemeny slovanskými, nedopouštějí se bezpráví na Slovanech, nýbrž domáhají se jen svého práva, na čas přerušeného vpádem avarským.

Zbývá ještě třetí ospravedlnění. Slované, ač dle Wábra neprávem zaujali kraje mezi Víslou a Labem, sedí v nich přec už přes tisíe let, vzdělali je a během doby pokročili i v kultuře. Neutrpí všeobecná kultura, nepro- hřeší se Němci proti civilisaci, když Slovany násilím nyní vypudí z krajů, jež před tisíci lety byly německé? I na tuto choulostivou otázku Wäber naše zamitavou odpověď, vzav na pomoc učence fran- couzského Leroy-Beaulieu. Z jeho díla »L' Empire des Tsars et les Russes« cituje úsudek o povaze Slovanů; charakterisuje ji prý jakási podajnost, pružnost temperamentu a intel- ligence, která činí Slovany sehopnými do sebe přijímati a reprodukovati všechny ideje a všechny formy. Taťo slovanská ohebnost je vlastní Po- lákům i Rusům, napodobivost Slovanů projevuje se všude ve slovech i myšlenkách, je vlastní každému stáří i pohlavi. Jest to účinek jejich dějin a zeměpisné polohy. Poněvadž Slované vždycky zůstávali pozadu za sousedními ple- meny, musili vždycky chodit do cizí školy. Nežili z vlastních vynálezů, nýbrž z toho, co s jinde vypůjčili, a smysl pro napodobování stal se jejich převládající vlastností, poněvadž jim byl nejužitečnější a nejčastěji ho užívali. Sto- jíce opodál hlavních dílen intelligence moderní Evropy a jsouce jim odeizeni též jazykem a ná- boženstvím, Slované neměli stejný díl v jejich pracích jako druhě dvě veliké rodiny evropské. Nelze prý dále popříti, že antická i moderní civilisace, z níž se Slované nyní těší a jejímiž apoštoly jsou na východě, vznikla téměř bez nich. Rusové a Jihoslované neposkytli k ní ani kaménku a její vybudování mohlo se snadno obejiti též bez spolupůsobení západních Slovanů

none z Čech a Polska. Kdyby Slovanů vůbec nebylo — zavírá Wäber — a Evropa končila u Šu- mavy a kraňských Alp, civilisace nebyla by méně úplná, kdežto jistě by byla zkomolena. kdybychom z ní vyňali práci některého z veli- kých románských nebo germánských národů. Tím A. Wäber dospěl tam, kde musil býti aby mohl ospravedlniti nynější bezohledný útol na existenci poznaňských Slovanů. Poláci ne drží Poznaňsko ani jako praobyvatelé této země. ani jako vítězové, kteří jí dobyli mocí zbraně. ani nejsou tak význačným činitelem kulturným. aby bylo nutno v zájmu civilisace chrániti jieh existenci a proto možno klidně kn. Bülowu udě- liti požehnání k nynější jeho křižácké výpravě proti Polákům. Pravda, zbývá ještě jedna pochybnost: C tomu řekne humanita, cit lidskosti? I tusi Wäber ví radu. Poláci nejsou prý tak nevinní. jakými se staví. Jim nejde o pouhé uhájení ná- rodní existence; naopak oni postupují výbojne proti Němcům. Poláci nezřekli se dosud svých naivných tužeb po obnovení Polsky od moře do moře. Jejich všepolská liga hlásá veřejně, že obnovení veliké Polsky ve starých historickýeh hranicích jest její hlavní konečný cil a k veliké Polsce patří i celé východní územi Pruska. Pr Němce otázka zní tak: Buď kladivem, nebo kovadlinou! A poněvadž Němci kovadlinou býti nechtějí a nesmějl, musejí býti proti Polákům kladivem.

Takový jest obsah díla Wäbrova, jež dává vědeckou sankci nejhnusnějšímu zločinu, pácha- nému na celém národě v době civilisace a hu- manity. V něm mluví se zvláště o boji Něme- ctva proti Polákům. Ale netajme si, že tyléž důvody, jimiž Wäber ospravedlňuje vyhlazovaeí boj proti Polákům, daji se hravě přizpůsobiti i ve prospěch podobného vyhlazovacího boje proti nám Čechům a Slovincům. Wäber uznává sice, že Čechy a Alpy byly dříve osídleny Kelty, než se v jich držení uvázali Němci kteří byli pak vytlačeni od Slovanů. Ale dodává ihned, že Němci, ježto Keltové stojí už úplně mimo rozpočet, mají právo priority i na tyto. kdysi prý německé země. A jinak vše, co v této knize psáno o Polácích, platí i o nás Češích Slovineích. Spraví-li se Němci s Poláky, přijdeme na řadu my. Vyvraceti nepravdy díla Wäbrova na tomto místě nemůžeme; jest to věc odborníků slovan- ských, kteří jistě neopominou dáti Alexandru Wäbrovi zaslouženou odpověd.

O politické situaci. (Schůze Klubu národní strany svobodomyslné.) Na dobu v Praze zcela neobvyklou, n včerejší nedělní večer, a způsobem dosud rovněž neobvyklým svolal výbor Klubu národní strany svobodomyslně do velkého sálu »Měšťanské be- sedy« veřejnou schůzi příslušníků národní strany svobodomyslné k rozpravě »O politické situ aci« a o poměrech v národní straně svobodo- myslné. Schůze označena byla jako veřejné, přístu byl však dovolen pouze na vstupenky. Toto uspořádání vedlo k nedorozuměním a také k ne- příjemnostem. Titulu veřejnosti mínili využitko- vati národní sociálové a chystali se vniknouti organisovaným sborem do místnosti. V tom jim bylo zabráněno; pozvaným účastníkům schůze však zajisté nebylo milo procházeti policejním kordonem u vchodu na schodiště »Měšťanské besedy«, neboť stoupenci a činovníci národní strany svobodomyslné dosud žili v tradici, že moc policejní musí býti jejich podniků vzdálena. Jiný název a jiné označení schůze, na před chozí osobní pozvání obmezené, bylo by zajiste mezi všemi slušnými občany bez rozdílu stran vyloučilo jakékoli nedorozumění a zejmena úča- stenství nepovolaných. Schůze sama byla skvěle navštívena: velký sál »Měšťanské besedy« byl naplněn do posled- ního místečka účastníky v pravdě významnými Přišly přečetné vynikající osobnosti, jež dosud nechodily na schůze politické; také mnohá města česká, i velmi vzdálená, i některé okresy ven- kovské byly zastoupeny. Z poslanců svobodo- myslných přišli předseda výkonného výboru dr Škarda, říšští poslanci Lad. Čech, dr. Černo- horský a Kratochvil, ze zemských Březnovský. P. F. Krejčí, Josef Krejčík, Ant. Maděra, vice- president obchodní komory Václav Němec, dr Pippich, dr. Ulrich a dr. Viškovský, z poslanců staročeských dostavili se říšský poslanec inž.

Neumann a zemský poslanec Jos. Jirousek. Hlavním řečníkem byl posl. dr. Kramář. Dle pravdy dlužno zaznamenati, že shromáždění jej přijali demonstrativním potleskem, že řeč jeho na mnohých místech provázeli bouřlivou a oká- zalou pochvalou, a že jej zahrnuli, když skončil. několikerou salvou burácejícího potlesku, po- vstavše ze svých míst. Poslanec dr. Kramář dal svě řeči sám titul; Krise positivní politiky. Není snad vadou jeho včerejšího řečnického výkonu, že v něm de- finice této krise obsažena není. Bylo také po věděno, že na schůzi mají býti řešeny některé vnitřní záležitosti národní strany svobodomyslné. čímž patrně míněny byly neshody v názorech na postup svobodomyslných poslanců ve vídeň- ském parlamentě. Jestliže po této stránce se řeč posl. dra. Kramáře sleduje, dlužno poznamenati, že v ni není obsaženo nic, co by vysvětloval nebo řešilo právě ty politické otázky, jež mez stoupenci národní strany svobodomyslné spor nými se staly, aniž jsou vyřízeny, ba anižs o to stal příslušný a náležitý pokus. Na tom ničeho nemění veliký zevní úspěeh včerejší řeči poslance dra. Kramáře.

Schůzi zahájil krátce po 7. hod. več. předseda Klubu národní strany svobodomyslné prof. Novotný. Pravil, že schůzi bylo třeba omeziti na příslušníky národní strany svobodomyslné, nikoli z obavy pře příslušníky ostatních stran, nýbrž protože jest celá řada záležitostí, které se lýkají čistě jen strany svo- bodomyslné, o nichž se má jen ve vlastním krubu pohovořiti Učastníci dnešní schůze scházejí se za zvláštních okolností. Příčinu k tomu zavdala strana národně- sociální, která rozšířila letáky, vyzývající stoupenc její, aby se o půl 7. hod. večerní shromáždili před budovou Měšťanské besedy a pak vnikli do sálu. Rečník prohlásil, že klub si takový terorismus libiti nedá. (Výborně.) Jakmile urovnány budou záležitosti pouze strany svobodomyslné se týkající, bude pořádána schůze veřejná. Připomenuv, že o schůzi platí, poněvadž se jí účastní říšští poslanci, ustanovení týkající se ne- jen schůzí předvolebních, nýbrž také povolebních udělil slovo dru. Kramářovi.

Když posl. dr. Kramář bouřlivým potlesken uvílán povstal, aby se ujal slova, proniklo z ulice do sálu několik hromadných výkřiků hanby, jež pro- volali shromáždění venku národní socialové, kterým přístup do schůze nebyl dovolen. Poslanec dr. Kramář pravil v podstalě toto Děkuji vám za tak laskavé uvítání vaše. Na ulici křičí »hanba« a vy vítáte mě potleskem. Kdo má pravdu nevím, spolehám ale ve spravudlivý sou historie, který často se divil pánům, kteří na ulici volali »hanba«. (Výborně!) Nevyhýbám se veřejným schůzím, myslím však, že máme právo o záležito- stach strany promluviti si otavřeně mezi sebou. Nebudu se dnes zabývati polemfkou, jak jsem učinil v Karlíně. Dnes je naší povinností mluviti o krisi, ve které jsme, čili o krisi positivní politiky. Kdo v tuto politiku věří, musí učinili vše, aby vyhrál na celé čáře. Dobře víte, s jakým nadšením přijata byla myšlenka positivní politiky na velkolepém sjezdu naší strany na Žfíně. Vše, co jsme tam řekli, nejen já, ale i kolega Adámek, Herold a sám dr. Ed. Grégr, bylo mluveno z duše českého lidua vyrostlo z poznání zralého celé naší situace. Viděli jsme všichni, že nutno se vymaniti z dvojakostia že nutno učiniti první důsledky z etapy našeho státoprávního boje, který jsme prohráli na celé čáře.

Boj o tento náš nejvyšší požadavek není tím ukon- čen, ale porážka našich předchůdců nutí nás jako rozumné politiky, abychom hledali novou cestu k vítězst í. (Výborně.) Kdož sledovali jsme jednání sjezdové, byli jsme přesvědčeni, že cestou ke konečným cílům jest do- sažení kulturní a politické moci. Positivní politika nebyla heslem okamžitým. Dřímala v myslích všech českých lidí, kteří zabývali se politikou důkladněji, vzpomeňte jen na články Eimovy, na Kaizlovy i na ostatní. Positivní politika stala se aktuální teprve v době, kdy my jsme politiku dělali. Vytryskla z po- znání situace českého lidu a hlásily se k ní všechny strany v Čechách, agrárníci, klerikálové, ba i na- rodní sociálové. Vyrostla ze změněné situace ná- sledkem zavedení všeobecného hlasovacího právaa udělala konec každé romantické politice. Bohužel, psalo se o tom jen před koncentrací, po nezdaru jejím však četlo se to jinak a strana radikálnía sociální se postavila na stanovisko čistě radikální.

Ovšem dělati politiku radikální jest sympatičt jší masám, zůstaviti pak zodpovědnost jiným, jest velice pohodlné. Strana, zodpovědnosti své si vědomá, musí však dělati to, co jest národu prospěšné, i když jest to nepopulární, zvláště však musí zůstati důslednou a pevnou (Výborně!), věrna tomu, co za dobre uznala. Radikalismus netrvá věčně i masy se pře- svědčí, že v něm není chléb, nýbrž kámen a že pouze politika, prospívající nejen politicky, ale i ho- spodářsky, která jde, nekolísajíc, za svým cílem, jest politikou rozumnou, pevnou a mužnou. V této věci jsme hřešili a ztratili tak mnoho, že více ztratiti nesmíme. Povinností naší jest organisovat sea držeti pevně to, co je v Čechách inteligentního co chce důstojnou politiku českého národa. (Výborně, potlesk.) Komu tato mužná, důstojná politika není vhod. ten nemá místa v našich řadách. Kdo chce dělat positivní politiku, musí býti při- praven, že nebude moci vybírati si jen hrozinky z koláče, nýbrž že musí něsti také oběti. Positivní politikou se také ihned poměry nezmění. Křivdy. které se nahromadily, nelze napraviti přes noc; kdo by to sliboval, klamal by vás i sebe. Krok za kro- kem půjde to jinak a lépe, ale není možno, aby st to ihned stalo. Pro politiku jest blavní věcí jistá kontinuita V taktické otázce často musí se proměniti kulisy dl toho, jaký kus se hraje, jistá však vývojová lini musí býti stálá. Když jsme začali positivní politikou, nebylo by nic škodnějšího, než dostati se zase de negace. Musíme vniknoutí do byrokracie a přesvěd- čiti ji, která dosud viděla v nás jen lidi trpěně ponížené služebníky, že jsme s jinými rovnocenní že jsme pány jako oni. (Výborně ! Potlesk.)

Máme, abstrahujeme li od státoprávního boje dva požadavky: vnilřní úřadní češtinu a druhou uni- versitu; první řešena bude velice brzo a jsem pře- svědčen, že také druhou universitu míti budeme. Ale to oboje, i vše ostatní, co chceme, je otázkou poli- tické moci. Musíme chtíti opatřovati náležitě své ústavy kulturní, abychom měli vše, co potřebujeme k dosazení nejvyššího, co může dáti věda, a budeme také státi na stráži svobody vědy a badání. (Vý- borně! Pollesk.) Na druhé straně potřebujeme hospodářské věci, sestátnění drab, které jest na nejlepší cestě, splav nění Labe, které také brzy přijde na řadu, a podpo- rování našich živnostenských organisaci. Politicky potřebujeme zvláště pronikání úřadů českým živlem, lidmi svobodnými, lidmi, kteří se nekrčí, kteří jsou pyšni na to, že jsou Čechy, ať jest to u nás, na Moravě, nebo ve Vídni a sice tolik jich, kolik vyža- duje naše početnost. Když tam budeme, všichi uvidí, že jsme nutné zlo, kterého se za žadnou cenu nezbaví, a že jsme rovnocenni s druhými. (Výborně! Pak otevřena bude cesta k dobytí našeho programu českého, který budeme vyplňovati nejen sami, n brž se všemi, kdož chtěji ozdlavění této říše. (Výborsě!) Vyčitá se mně optimismus. Přiznávám: ano, jsem silným optimistou, poněvadž bez toho se nedělá žadná politika. Ale v jednom jsem nebyl optimistou a to, když bojoval jsem s takovým úsilím za všeobecné hlasovací právo. Obraz pariamentu jest takový, jak jsem si ho přál a představoval, až na zastupitelstvo českého národa. U Němců staly se fundamentální změny, které podceňovati bylo by parlamentární sle- potou aneb naprostým analfabetismem. Tam nejmoc- nější stranou jsou křesťanští sociálové, která na jedné straně má v rukou správu celého Rakouska, na drubé straně není však nespravodlivou k národům ostatním.

Druhou velkou stranou jsou sociální demokraté, kteří nesmí se postaviti proti kulturním a jazykovým po- třebám druhých národů, chtějí-li udržeti spojení s jino- národními svými přislušníky. Němci z Čech neko- komandují již celý parlament, neboť na levici jsou již jiné proudy. Neočekával jsem však, že v českém národě v tak vážné siluaci, kdy každé politické dítě vědělo, že se rodí nové poměry, bude bujeti vzájemné se potírání, poněvadž jsem nemyslil, že český národ jest tak ma- licherný a tak nezpůsobilý k větší politice. (Výborněn Nezbylo nám jiného, leč hleděti utvořiti takovou jed- notku, která by ve Vídni něco znamenala. Na všech stranách volalo se po utvoření Národního klubu,a když se utvořil, vytýká se nám, že jsme se spojili s klerikály. Co pak jsme se a nimi spojili tak, že bychom obětovali něco ze svého svobodomyslného přesvědčení? Co pak máme právo vylučovati je z společné práce národní. Sami na tom stáli jako my, že společný klub je pro společné věci národní. Jsme rádi, že máme »Národní klub«, že se ná konečně sešo aspoň 68. Jest to armáda, která může dělati dobrou politiku ve Vídni. Nejsme ovšem pro každou politiku vládní, ale jsme proti každému zby- tečnému radikalismu a proti tomu, abychom siv daném okamžiku postavili nemožné eíle a abychom, nemůžeme li jich dosáhnouti, všechno převrálili, co jsme dosud udělali a šli do oposice — takovou poli- tiku dělati nebudeme. (Výborně!) Nebyto lehké do- síci toho, aby ve Vídni dívali se na zastoupení naše ve vládě jako na naprostou nutnost. Za největší vy- moženost pokládám to, že myslím, že i kdybychom šli proti vládě, vláda docela bez českých elemento nebude dělati pořitiku.

Kdybychom byli šli do oposice, spikly by se proti nám všechny strany pod heslem státních nut- ností. Všechny ty nejisté strany, které musila shá něti, měla by vláda docela beze všeho, poněvadž by to šlo proti nám. V této sněmovně však také není půda pro ob- strukci. Dnes se objevila zase výtka naší straně »Národních Listech«, že jsme ukázali, jak jsme byl neprozíraví politikové, čili odpusťle, tam se řeklo do- konce o....., že jsme nevěděli, že bude potřebl dvoutřetinové většiny pro vyrovnání a že tu dvou- třetinovou většinu vláda bez nás nemůže míti. Přede- vším konstatuji, že pro vyrovnání samé vláda dvou- třetinové většiny nepotřebuje. K tomu jí stačí úplně prostá většina a tu většinu, jak jsem to napsal po- nejprv ve své odpovědi »Národním Listům«, vláda by měla s největší lehkostí, jakou si dovedu před- staviti. Dvoutřetinové většiny potřebuje vláda na to, aby vyrovnání pilným návrhem dostalo se na jed- nací pořad, aby se mohlo vyřídit. Situace jest ta- ková: nedostane-li to vláda na jednací pořad, jest hotova rozpustit sněmovnu, udělati úřadnický kabine atd. A vmýslete se do situace sociálních demokratů,