Strana 2. Číslo 199.

KATOLK LINTY.

Dne 22. červenee 1900.

činy a přikládá jim na jejich horečně rozpálené čelo následující ledový obvazek: »Vzhledem na tvrzení, že státní němčinu vyžaduje zájem státu, třeba říci, že jest podivno, že první kladou tento požadavek právěti němečtí radikálové, kteří při každé příležitosti osvěd- čují lhostejnost, ba dokonce i odpor proti Rakousku. Myslí snad někdo, že by z poslance Schonerera stal se rakouský vlastenec, kdyby němčina zákonem pro- hlášena byla za jazyk státní?« — Posl. Schönerer má mnoho nehezkých vlastností, ale jedna jest na něm přece jen pěkná. Je to jeho upřímnost. Vyslo- vuje docela veřejně a bez ostychu, co cítí ve svém srdci a po čem práhne jeho duše, a proto slyšíme již jeho odpověď, jakou by dal po přečtení této otázky. Zněla by asi tak, že usiluje o uzákonění státní něm- činy právě proto, že nechce býti rakouským vla- stencem.

Sv. Otec a Čína. Telegraficky oznámený list papežův ke kardinálu generálnímu vikáři Respighimu o stavu věcí v Číně zní takto: . Pane kardinále! Smutné události v Čině, které za sebou následují, nejen že naplňují Naši duši bolestí nad tolikerou prolitou krví, nýbrž i vzbuzují v Nás nesmírné starosti o osud apoštol- ských vikariátů tam trvajících a pro nebezpečí, hro- zící missionářům a křesťanským obcím, které jsou vydány v šanc nejhorším zkouškám, ano i obětování života svého. Dověděli jsme se již, že collegium Ur- banum Propagandy a jiné náboženské ústavy římské, když došly první neblahé zvěsti, uspořádaly společné modlitby, vzývají Boží dobrotivost, aby na tamější rozbouřené obyvatelstvo milostivě ráčila vzhlednouti a neštěstí, jehož se všickni obávají, odvrátiti. Nyní však, kdy obtíží a protivenství přibývá, považujeme za vhodné a povinné, aby v tomto Našem městě jevila se horlivost v modlit- bách v míře daleko větší. Proto jest Našim vřelým přáním, abyste, pane kardinále, obrátil se na všecky náboženské společnosti a abyste jim připomněl nutnost pokornými prosbami obraceti se k Nejvyššímu, aby, vzbuzuje my- šlénky míru a svornosti, učinil přítrž pustošení a vraždění. A aby tyto modlitby, které věřící ve spojení s Našimi za vzdálené bratry k nebesům budou vysílati, byly tím účinnějšími, udělujeme Vám, jakož i řečeným spo- lečnostem apoštolské požehnání. Ve Vatikáně, dne 10. července 1900. Papež Lev XIII.

Rumunští noví ministři složili včera na zámku Peleši přísahu do rukou králových, načež večer vrátili se zase do Bukurešti. Dnes převzali noví ministři správu svých odborů. Rusko-německé poměry charakterisuje ne- dávná zpráva, že vrchní tisková správa v Petrohradě udělila všem ruským časopisům rozkaz, aby »ničeho neuveřejňovaly, co by nepříznivě kritisovalo chování se a činnost Německa ohledně zmatků v Čině«. Zpráva ta nebyla sice potvrzena, ale nebyla také popřena.

Ale bije zajisté do očí změna, jež těchto dnů prove- dena byla v řiditelství ústřední tiskové správy na Rusi. Byl totiž dosavadní náčelník tohoto odboru, tajný rada Solověv, svého úřadu sproštěn a ná- stupcem jeho jmenován kníže Šachovský. Nebylo žádným tajemstvím, že Solověv podléhal úplně vlivu ruské národní strany a že nikoliv bez vnitřní škodo- libosti klidně trpěl nájezdy a útoky národně-ruských časopisů na Německo a Anglicko. Kníže Šachovský smýšlí v tom ohledu docela opáčně. A není dojista bez významu, že od okamžiku, v němž ujal se svého úřadu, neútočí ruské časopisy na Německo již ani dosti málo. Členové fiuského sněmu předložili carovi stížnost na mnohé nešvary, kterých se dopouští hlavní zemská správa ve Finsku. Stížnost jest nadepsána: »Nepravé směry v zemské správě« a vypočítává celou řadu případů, jimiž ve Finsku porušeny byly platné základní zákony. Dálo se to již od r. 1898, tedy právě od. oné doby, ve které přišel generál Bo- brikov do Finska. Podavatelé stížnosti poukazují na všeobecný, v celé zemi panující smutek a doprošují se cara, aby »učinil opatření, jež uvedla by správní soustavu ve Finsku v souhlas se zákony a se soci- álním pořádkem celé země.« Zákonný výbor fin- ského senátu podal před časem carovi také stížnost, v níž žaloval na to, že ruští četníci byli pověřeni dozorem na obyvatelstvo v Helsingforsu, ačkoliv dle finské ústavy přísluší to jen domácí finské policii. Poněvadž ministr pro Finsko, senátor z Plehwe na- lézá se nyní na dovolené, jeho náměstkem pak jest finský hrabě Armfeld, doufají Finové, že stížnost bude tentokráte carovi aspoň podána.

Rozpuštění anglického parlamentu bylo následkem zmatků čínských odročeno, takže na nové volby v Anglicku dojde nejspíše teprve na jaře pří- štího roku. Bude tedy lord Salisbury ovládati situaci ještě i nadále a nedočkavému Chamberlainovi nezbude, než aby cvičil se ještě dosti dlouho v nenáviděné trpělivosti. Ostatně nese anglické obyvatelstvo dosti těžce, že i po »velikých vítězstvích v Africe« britská válečná síla poutána jest pořád ještě válkou s Boery, což jest nejvlastnějším dílem Chamberlainovým. Lord Roberts nemůže postrádati ani jednoho jediného muže a na druhé straně zase nesmí ani Iudie býti všeho vojska pozbavena. Za ty dvě divise smíšeného vojska, kteréž nyní budou z Indie vyslány do Činy, bude moci anglický ministr války opatřiti jen pochybnou náhradu z nezralých rekrutů a nedostatečně vycvi- čených milicí. Anglické horní sněmovně předložil včera lord velkokancléř osnovu zákona, týkající se změny zákona o vývozu zbraní a nábojů. Předloha byla po krátké debatě šchválena jednohlasně. Ostrov Samos a Turecko. Následkem no- vého telegramu, který zaslali dnes do Cařihradu mí- stopředseda, tajemník a 47 členů národního shro- máždění na ostrově Samosu, žalujíce v něm, že způ sob, jak chová se kníže, jest nesnesitelný, rozhodl se prý sultán, aby bývalý vali v Mossulu, Abdul Vehab paša a prokurátor státní rady Vazim bej byli vysláni na ostrov Samos jako císařští komisaři. Úkolem jejich bude, aby zahájili a provedli příslušné nutné vyšetřování. Zprávy cirhavnl.

Církevní slavnost. Daes koná se památka sv. Marie Magdaleny, která byla z počátku velikou hříšnicí, neboť vedla nevázaný život v Kafarnaum. Slovem Jezíšovým však byla obrácena a obrátilase dokonale. Čtyřikráte ji shledáváme u nohou Spasite- lových, totiž v domě farisea Simona v Kafarnaum, kde nohy Ježíšovy smáčela slzami a utírala svými vlasy, načež je pomazala drahocennou mastí, dále v domě své sestry Marty, kde lepší stránku vyvo- lila, pod křížem a po z mrtvých vstání Kristově, když plačíc ubírala se od hrobu Spasitele, kterého oslovila radostným zvoláním: »Mistře!« Po nanebe- vstoupení odešla se svým bratrem Lazarem, se svou sestrou Martou, s nimiž byla bydlela v Bethanii, a se služkou Marcellou, podle podání, do Marseillu, kde rozšiřovali evangelium a Lazar se stal tamtéž biskupem. Msgdalena žila ještě 30 let ve skalní sluji 8 hodin od Marseillu, činíc pokání, kde také zemřela r. 66. Kromě toho se koná památka sv. Bohumila, sv. Evodie a Syntychy, sv. Platonaa jiných. Zprávy římské. Jeho Svatost Lev XIII. při- jal v soukromém slyšení ve středu Dona Šabestiana Wyarta, opata z Castella, generála řádu reformova- ných cisterciáků. Včera v sobotu sestoupil sv. Otec do velechrámu sv. Petra k třetí návštěvě za příčinou získání odpustků. Ve čtvrtek ráno přijal pak msgra. Morosiniho, auditora nunciatury belgické.

Vyznamenání. Jeho kníž. Mil. ndp. arci - biskup pražský Leo svob. pán Skrbenský vyznamenal vlastnoručním dekretem ze dne 10 července 1900 č. 4693 vdp. P. Pavla Josefa Pelikovského, kvardian františkánského kláštera v Tachově, k jeho kněžským druhotinám jmenovav jej svým knížecím arcibiskup- ským notářem. Osobní věstník duchovenský z diecése budějovické. Dp. Frant. Jenel, administrator v Ho- šticích, ustanoven za faráře tamtéž. Dp. Jos. Laška. kaplan v Lišově, ustanoven za administratora tamtéž. Pensionován byl Fr. Uhl, kons. rada, bisk. notářa prvoděkan v Lišově. Uprázdněné děkanství Lišov (do 15. srpna). Čtyřicetileté kněžské jubileum zamýšleji slaviti v diecesi budějovické veteráni-kněží vysvěcení 29. července 1860. Do I. ročníku vstoupilo jich tehdy 29 a 1 cisterciák, z nichž vysvěceno v zmíněný den slavné paměti Jeho Exeelencí ndp. biskupem Jirsíkem 26, mimo 2 z kláštera vyš.-brodského, jeden pak rok před námi 1859, jako u klášterníků cisterciackých zvykem bývá, vysvěcen, ač byl vždy našim po 4 leta laskavým spolubratrem. Máme v úmyslu sejíti se k exerciciím, jež z apočnou 30 července v bisk. semi- náli v Č. Budějovicích. Jména dosud žijících jsou: Vaněk Vojtěch, farář ve Čkýni, 29. ledna 1860 pro mládí vysvěcený, z roku předešlého čekatel. Dne 29. července 1860: Baar Josef, farář v Putími u Písku. Dvořák Václav, farář v Drachově. Fanta Jan, voj. farář v Praze a čestný kanovník. Fabián Tomáš, děkan v Březnici. Holub Bedřich, č. děkan v Křeči. Kabát Šimon, farář v Kumžáku. Kostlivý Jindřich, farář v Dlážďově a vikář dešenický, Mařík Josef,

razně. »Tam na světové výstavě jsou oni lékaři, kteří vám pomohou od vašeho neduhu.« Marně jsem namítal, že jsem byl již v Italii, v Římě, Neapoli, na moři, na ostrově a užíval tam mořských lázní, které mi, jak náleží pomohly. Nic platno, polo vážný, polo žertovný pán se chutě ro- zesmál, když mi oznamoval, že mám horečku — ce- stovní. Teď již vím, proč jsem prohlížel často svoji tobolku, proč se tázal pan profesor, zda mám časa peníze! Jsou to divné otázky; redaktor, čas a pe- níze, to jsou tři neslučitelné prvky, které na sebe působí jako elektřina positivní a negativní. Přes to jsem šel k svému finančnímu ministru, který spráskl nade mnou ruce a ukázal na poslední sáček ban- kovek, který byl uschován v samém koutku po- kladny. Vzpomněl jsem si na chudého domkáře, který vyváděl dobytče na trh s povzdechem: »Po- slední kráva z chléva!« Tak jsem se tedy vydal na cestu do velikého města nad Sekvanou, abych vyhledal toho zázračného lékaře, který by vyhojil mou horečku. Ale již jsem se obával, že se k němu ani nedostanu. Byl jsem již v Paříži, ale to je veliká obec, proto není divu, že si člověk splete cestu. Naše 22členná společnost byla již připravena k cestě na výstavu a seřaďovala se před pyšným hotelem Trocadéro, který se svými třemi sousedy se vypínal nad břehem Seiny. Chtěl jsem si ještě vzíti svůj nezbytný havelok, poněvadž pařížská obloha byla zachmuřena. Ve spěchu vystou- pil jsem o jedno poschodí výše, jako bych měl hodně času. Když jsem sestoupil na druhé straně ve své »etage« čili po italsku v »pianu«, zabloudil jsem jako v labyrintu a byl bych si přál míti Ariadnino klubko, abych z labyrintu vyvázl. I nezbývalo nic jiného, nežli vystoupiti opět do vyššího » piana«a

pak s druhé strany do nižšího. Když jsem konečně se svojí kořistí přišel před hotel, neviděl jsem nic ji- ného než Toricellovu prázdnotu. Sáhl jsem mimo- volně do kapsy po dalekohledě, který jsem si byl loni koupil na cestu do Bukoviny. Ale na larmo jsem hledal, neboť byl nahoře v tašce. — Teď jsem chtěl svolati redakční poradu, zda-li mám jíti nahoru pro dalekohled čili nic. Chci jíti do vedlejšího po- koje ale vzpomenu si, že nejsem v matičce Praze ve svém bureau. Nezbývalo nic jiného, nežli odložiti redakční poradu a jíti směrem, který mně naznačil dvorný Francouz, tvrdě, že tudy šli »les Tcheques«. Bylo štěstí, že slunce bylo schováno za mraky. Možno, že bych byl uhořel, jak se vypravuje o Sa- haře za největšího horka, kde všecko vře. Čelý uří- cen spěchal jsem, a již jsem se chtěl vrátiti, protože jsem nikoho neviděl. »Hej, hola, hej!« Tak slyším odněkud, jako- bych byl někde na lovu. Ohlížím se, nikde nic. Jdu k zábradlí, a hle, celé Čechy jsou již naloženy na lodi. A já jsem byl jako v zajetí Armidy. Pře- skočiti jsem nemohl, poněvadž bych se byl ocitl v ob- jetí chladné Sekvany, tedy rychle zpět. Avšak lod byla již v proudu, kapitán však dával znamení, aby zadrželi ještě. Stalo se tak na intervenci našeho průvodce. Co to stojí práce a potu, nežli jsem se dostal k tomu podivuhodnému lékaři. Téhle svojí »ztrátě« jsem však byl nemálo povděčen. Druhého dne, nežli jsme vyšli, volal náš milý průvodce a s ním několik »dobíravých«: »Kde pak je pan redaktor? Je tu pan redaktor?« Stál jsem u nich. To se opakovalo každou chvilku. Věděli, čeho by pozbyli, kdyby s nimi nešlo veřejné mínění. Pak jsem se ztratiti již nesměl, poněvadž nade mnou bdělo 44 očí českých,

které se podobaly bystrým očím Argusovým, nebot výborně střehly svého nejdražšího pokladu. Od té doby jsem navštěvoval podivuhodného lé- kaře na výstavě denně, a te pomáhalo vůčihledě. Chuť k jídlu i pití stále rostla, dobrá nálada se do- stavila, tak že se mně náramně ulehčilo, nejvíce však mé kapse, která mne pak nikterak netížila, tak že zdráv a spokojen jsem se navrátil domů, nestaraje se, že by mi zlodějové něco vzali. Protož, kdo je stižen horečkou, ovšem tou ce- stovní, nechť jen se odebere na výstavu do Paříže tam se mu jistě ulehčí! Dobrá rada, dražší nad zlato. Tuto radu také dávám všem dámám na c lém světě. V Neubau se městské zastupitelstvo opřelo no- šení vleček, protože se tím zdvihá prach zdraví lid- skému škodlivý. Tento zákaz byl marný, poněvadž píchl do vosího hnízda, a manželky těchto otců města pohrozily doma obstrukcí, nebude-li zákaz odvolán. Jinak se tomuto zlozvyku neodpomůže, nežli když páni otcové rodin pošlou svoje paní do Paříže. Paří- žanky nepůsobí v té věci nižádných starostí městskému zastupitelstvu. S takovou noblesou a zároveň sluš- ností, čili jak se říká »chikem« nosí sukně, že se nedotýkají nikterak prachu pozemského, čímž plíce šťastných mužů jsou ušetřeny. Tedy, s dámami do Paříže, kde se vyléčí od no- šení vleček a nastane pak mír a klid v domácnosti a na — ulici, kde prach bude dále odpočívati klidně a mužské pokolení bude nadýmati radostně svoje plíce, poněvadž se nebude pak již obávati, že bude polykati písek na způsob krmených jistých do- mácích zvířat. Vzhůru do Paříže!