Číslo 199.

Praze, dne 22. července 1900.

Ročník IV.

Rodakcs, administrace epedice: Praha, Půtrossova ulice, číslo 200—II Nefrankované dopisy ee nopřijímají, rukopisy se nevracejí

KAIULILKt LI Hexapečetěné reklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátk vdy o dvanácté ho- dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h. Telefon redakce č. 1l26.

Přeáplatné pro Prahu s donáškou do domu: 2.80 měsíčně. . . .. čtvrtletně . . . K 8.40 8eloročně . . .. K 83.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně. .. .. K 8.— čtvrtletně ... K 9.— celoročně.. . . K 86.— Předplatné do cixozem- ska: Německa a Srbaka: čtvrtletně ... K 12.— celoročně.... K 48.— Předplatné do Ameriky. Francie, Švýcarska, Ita- lie, Belgie a Anglie: čtvrtletně ... K 18.20 celoročně ... K 52.80 Telef. administrace 1126.

Slunce vychází ve 4 hodiny 16 minut ráno. Slunce zapadá v 7 hodin 56 minut večer. Neděle:

Sv. Maří Magdaleny. v chrámu Páně Čtyřicetihodinná pobožnosť u P. M. Sněžné u Františkánů od 20.—23. t. m.

Dnešní číslo jest o 12 stranách. Příští číslo vyjde v pondělí v obyčej- nou hodinu polední. Slovanské rozhledy. V Praze, 21. července. Dokonávající století nazývá se věkem po- kroku, ve skutečnosti však jest ve mnohé příčině stoletím dekadence, úpadku. Veliký národ fran. couzský to zažil na sobě hlavně od té doby, co byla znovuzřízena republika po bitvě u Sedanu. Kdyby nebylo tradice starodávné, pak Francouzové přestali by býti národem světovým, jak tomu jest u Italů, kteří rovněž v úpadku se nacházejí. Ne- méně má tato pravda platnost o Angličanech, tomto kramářském národě, který se honí jen po penězích, jak vyznačuje jejich v praxi užívané heslo: Čs jsou peníze. Hrdý Albion válčí již déle než půl roku s nepatrným nárůdkem boerským, který vy- niká zachovalostí, statečností a vlastimilovnostía nechce projíti gaudijskými soutěskami, do kterých je pyšní Britové chtějí zahnati. Protože pozorujeme úpadek mezi národy na všech stranách, jest na čase pomýšleti na to, komu náleží budoucnost. Že velikost národa nikterak ne- opravňuje k zabezpečení trvání, toho příklad máme zejména na Římanech. Že ani vzdělanost není ne- omylným prostředkem sebezáchrany, to vidíme na Řecích, jejichž klassikové sice doposud jsou zdro- jem vzdělání všech národů, kdežto národ sám upadl v záhubu. V Evropě jsou hlavně tři plemena národů, totiž románské, které čítá 111 milionů lidí, ger- mánské se 114 miliony a konečně slovanské se 122 miliony, jež tedy dlužno počítati k nejčetněj- ším. V Evropě činí Slované dle této statistiky do- brou třetinu veškerého obyvatel- stva, neboť všeho se počítá 372 mil. lidí.

Avšak ještě jiná potěšitelná okolnost pro nás nastala. Zaujímajíť Slované také největší roz- lohu na naší zeměkouli v nejstarším díle světa, totiž z 9.8 mil. čtver. kilometrů celých 6.1 mil. čtver. kilom., kdežto románské a germánské plémě jest rozšířeno na 1 a půl mil. čtv. kilometrů, což jest zajisté nepatrná část veškerého území Rusko jako středisko všeho Slovanstva má pak ještě na východě v Asii 17.5 mil. km.“, tak že veškero úze- mí Slovany obývané rozkládá se od Jaderského či Adriatického moře až k českým Smrčinám a na východě až k Velikému či Tichému oceánu. Jsou to v pravdě rozměry obrovské, totiž 23.6 mil km.“, což činí skoro půltřetíkrát více nežli celá Evropa. Z toho ovšem lví podíl připadá na Rusko, totiž 23 mil. km.2, neboť ostatní Slované zaujímají pouze 600.000 km.2. Veliký kolos ruský čítá 150 milionů obyvatel, kdežto ostatní státy evropské, jako jest Francie, Italie a Německo mají po 4 až 600 000 km.2 a po 30—50 mil. obyvatel.

Komu bude náležeti budoucnost, lze vysti- hnouti také z okolnosti, jak se různá plemena evropská rozvíjejí a množí. Tak od roku 1887 až 1897, tedy za dvacet let, se Románi, t. j. Fran- couzi, Italové a Španělé rozmnožili o 2/8 proc., Germáni, t. j. Angličané, Dánové, Němci, Švédové o 9.1 proc, Slované však o celých dvace procent, což činí v jediném roce u Románů jednu čtvrtinu procent, u Germánů tři čtvrtiny procenta, u Slovanů pak 2 proc. Když potrvají normální poměry, zdvojnásobí se počet Slovanů ve 40 letech, Germánů ve 100 le- tech, Románů však teprvé ve 300 letech. Za 100 let možno udati přibližně, že stoupne síla román- ského plemene na 148, germanského na 228a slovanského na 336 milionů. Mimoděk se tedy vnucuje závěrek naší stati, že budoucnost náleží rozhodně plemeni slovanskému a nikterak nechybuje jistý jiho- slovanský list, když přichází k těmto důsledkům: Budou-li se rozvíjeti věci šťastně, budeme vládnouti jako nyní větší polovicí Evropy a ještě k tomu celou Asií. Za doby římské bylo světovým střediskem moře Středozemní, nyní pak jest jím Atlautický oceán za doby germánské, v budoucnosti se jím pak stane oceán Tichý. A tak slovanské kultuře jest tedy vymezeno, že obsáhne veškeru zemi. Nová ruská dráha, která vede od krajního západu k po- břeží Velikého oceánu a pacifická dráha v Ame- rice uspíší důsledně tiché prodírání se Ruska v, Asii proti tureckému, perskému, anglickému a čínskému jhu se svými stonásobnými prostředky. Vše to hovoří jasně, že Slovan svoji úlohu zná a tuší svoji budoucnost a následuje za svým cílem vážně. Slovanská moc bude tak veliká, že takové n

zemi ještě nebylo, avšak také slovanská vzděl ano st se bude pohybovati v takových výšinách, že si dnes toho dobře představiti nemůžeme. U Římanů převládá mezi hlavními duševními schopnostmi vůle; srdce neměli a také rozum se nezaměstnával příliš mnoho s pěstěním věd a uměn. Germán připojil k vůli, kterou měl Říman, též práci rozumu, neboť žádného výroku Němci tak rádi neopětují, nežli že jsou národem my- slitelů, a skutečně toto vědomí vzbuzuje u nich pýchu nejvíce. Nám Slovanům pak Prozřetelnost udělila sílu, abychom s pevnou vůlí a bystrým rozumem ještě třetí a nejlepší vlastnost spojovali, totiž velkodušnost a tak ztělesnili velkolepě ideál člověčenstva. Slovanská doba bude dosavadní doby korunou, neboť převezme její dědictví a povede je utěšeně k dalšímu blahodárnému rozvoji. Budoucnost náleží Slovanům, toto potěšitelné heslo nechť vede každého upřímného Čecha a Slovana vůbec k dalším pracem a bo- jům, jichž nadejde konečný výsledek pro nás do- jista příznivý. Per aspera ad astra! Nepříznivými poměry k nadhvězdným výšinám!

Zprávy polhtické. K situaci. Ve Vídni konána bude dnes mini- sterská rada, ve kteréž předseda ministerstva dr. šl. Körber podá zprávu o výsledku svých dvou audiencí, kteréž měl u císaře v Išlu. Zároveň učiněno bude prý v této ministerské radě konečné usnesení o tom, jak by počínati si měla vláda ve své akci, kterou chystá za účelem zjednání pravidelných poměrů ve vídeňském parlamentě. Jinak není dnes žádných nových zpráv, o kte- rých bylo by lze souditi vývoj vnitřně-politických našich poměrů. Za to dlužno si povšímnouti hlasu, jenž mimoděk z tábora německého ozval se proti uzákonění němčiny jako státníko jazyka. Dokazuje totiž v časopisu »Reichswehr« neznámý německý říšský poslanec, že by to bylo věcí naprosto bez- účelnou. Státní němčinou neprospělo by se Němcům ani v ohledu politickém, ani v ohledu národním, neboť po uzákonění státní němčiny vyvíjely se po- měry v naší polovici říše zrovna tak, jako děje se nyní. Pisatel článku poukazuje pak na úsilí, s jakým pracují němečtí radikálové o uzákonění státní něm- V Praze, 21. července.

FEUILLETON- Ž — Světová výstava v Paříži jest dnešního dne cílem všech, kteří jsou uchváceni horečkou. Lé- kaři rozeznávají takových nemilých chorob více, my laikové pak k nim přidáváme ještě jinou, která jest neméně nebezpečnou nežli ty pravé. Tato horečka se nazývá cestovatelská. Jako každá choroba stojí mnoho peněz, tak také cestovatelská se neobejde bez této »conditio sine qua non«. A jako ostatní nemoci jsou mezinárodní, tak také cestovní horečka se neohlíží na to, zdali postihne Čecha, Němce, Francouze nebo An- gličana. Kdybych měl vyřknouti svůj soud, tvrdil bych, že se rozšířila nejvíce v Anglii, neboť na svých cestách jsem všude hrdé syny Albionu potkal. Také mně ubožáku sudičky vložily asi do vínku tuto cestovatelskou horečku. Každého roku, jakmile se otevře jaro, byl jsem vždy nepokojný, netrpělivý, pohlížel jsem často ven do přírody na slunce i večer na měsíc, nemluvil jsem, zadumčivost se mne zmoc- ňovala, takže moji známí nade mnou kroutili hlavou: »Brachu, tobě něco chybí. Jsi nemocen, a to ne- málo !« Tak! Tohle je pěkná nadělená, teď abych si lehl do peřin, zavolal lékaře, pil hořké léky jako pe- lyněk, nevycházel z pokoje, zkrátka z toho nekouká nic jiného nežli domácí vězení. A zrovna v nejkrás- nějším létě, kdy vše jen zdravím kypělo. Ulekl jsem se tedy nemálo a vzpomínal jsem si, kde bych si tuto nemoc utržil. Nevěděl jsem nic jiného, nežli že jsem častěji se díval do peněženky a počítal. To přece není žádná známka choroby.

Tak tomu bylo i letos! Komu není rady, tomu není pomoci, zvolal jsem konečně po delší úvazea kráčím s tlukoucím srdcem k lékaři. Bylo tam pa- cientů asi šest, nežli došla na mne řada, spořádal jsem svoje myšlénky a vstoupil jsem. Bystré oko zku- šeného lékaře na mně spočinulo, tak že jsem se za- chvěl. Tedy přece to bude pravda, že ve mně vězí nějaká choroba. Nastal výslech. Čeho jsem nevěděl. nepověděl jsem. Lékař z toho asi nezmoudřel, nebot nastala pak prohlídka plic a srdce, takže jsem za- pomněl už — dýchati! Zrak můj tkvěl na každém pohybu Aeskulapově, zvláště na ústech, neboť ta měla vyřknouti nade mnou strašný ortel. »Zdráv jako buk!« zvolal konečně s vyjasněnou

»Jak že, pane doktore?« Tatáž odpověď, jen že trochu silnějším hlasem. Nevěřil jsem sluchu a proto jsem se stal nevěřícím Tomášem. Pak jsem se vzchopii a chtěl zavésti debatu, neboť jsem myslil, že jsem na politické areně. »Ale to přece není možno! Kdybych byl zdráv jako buk, musil bych býti také jako buk vysoký, a přece na mne pohlédněte, že jsem jako David a ni- koli Goliáš!« Syn Aeskulapův neměl chuti pouštěti se se mnou do debaty, proto jsem odešel, nikoli uspokojen, nýbrž ještě více znepokojen. I vyprávěl jsem svoje nehody přátelům a ti mne z toho vyvedli. »K pro- fesorovi, jiný vám neporadí!« Na jejich rtech po- hrával šibalský úsměch, kterého jsem však ve své úzkosti nepozoroval Co jsem měl dělati? Vzpomněl jsem si na svého kolegu, který se těšil, když ve škole dostal pětku: Jedna vlašťovka jara nedělá, a byl veselé mysli stále, až mu na konci roku radosť přešla. Nemohl za to, že těch vlašťoviček přiletělo více.

tváří. Vážný pan profesor s okuláry na očích a či- bukem v ústech v pohovce rozložený, vzbuzoval ve mně důvěru. To je přece rozumný člověk, který jistě uhodne, co mi chybí Jako bych byl na lavici obžalovaných, když bylo po prohlídce! Křížové otázky následovaly za sebou, jako bych se byl ocitl před Oličem. Byl jsem již celý spocen, když pan profesor polo vážně, polo žertovně otevřel ústa: »Horečka v nejvyšším stupni!« Nohy pode mnou klesly, tak že jsem se musil zachytiti, abych nepadl. Tak se přece nemýlili moji přátelé, když mi nemoc vnucovali. Cizí oko pro- hlédne vše lépe nežli vlastní. Moje vážnost k panu profesorovi stoupla nemálo, neboť jsem našel pra- vého. Horečka v nejvyšším stupni, tanulo mi stále na mysli a na jazyku, tak že jsem se domníval, že skutečně mluvím jako v horečce. Zdá se mi, jako bych byl v polosnu slyšel další slova lékařova.: »Ta horečka vás bude státi mnoho peněz!« Ted jsem věřil na slovo. Každá nemoc je drahá. Nepo- chyboval jsem ani na okamžik. »Pozoroval jsem, že máte trochu anglické krve, a to je vaše neštěstí.« Já a anglická krev, kdo by si to byl pomyslil! Modrou krev, to by snad bylo možno, ale anglickou, vždyť moji předkové Anglie ani neviděli. Než co naplat, panu profesorovi se musí věřiti, vždyť má »od toho« studie. »Žádný lékař zdejší vás nevyléčí, musíte jeti do Paříže!« »Do Paříže!« ozvalo se ve mně jako ozvěna. Dušička moje byla v pravdě již malá, když jsem vstupoval, ale nyní byla ještě menší. »Ano, do Paříže!« opakoval můj soudce dů-