Románová příloha „Národnich Listů“ k číslu 136. ze dne 18. května 1900.

Různé zprávy.

= O pohřbu Ajvazovského oznamuje sez Feodosie: Těchto dnů pohřbeny byly ostatky slav- ného malíře moře J. K. Ajvazovského za ohromného účastenství města i okolí. O deváté hodině dopo- lední převezena rakev do arménskogregorianského chrámu sv. Jiří. Ve všech ulicích, kudy se pohřební průvod ubíral, tvořilo špalír vojsko místní posádky. Pohřební průvod zabájili žáci a žákyně veškerých škol ve Feodosii. U fontány Ajvazovského, před řeckým a pravoslavným chrámem konány smuteční bohoslužby. Za duchovenstvem, v jehož čele byl biskup se sborem pěvců, následovaly dva vozy pře- plněné věnci a květinami. Také katafalk, na němž rakev slavného umělce spočívala, byl pokryt četnými věnci. Za rakví následovali příbuzní zesnulého, ve- škeří členové městského zastupitelstva feodosijského a zástupci zemstva. Po smutečních bohoslužbách uložena byla rakev do hrobu v obvodu chrámu. Nad rakví promluvil městský náčelník Durante vřelou řeč, v níž se loučil se slavným umělcem a občanem, jenž ve svém rodném městě proslavil se tolikerými nezapomenutelnými činy v oboru lidové osvěty, všeobecně prospěšných opatření a dobročinnosti.

= O podivném dobrodružství hraběnky de Martel (spisovatelky Gyp), o němž jsme již při- nesli zprávu v zahraničné rubrice, oznamuje se ještě následující: Vyšetřování záhadného únosu stíženo je tím, že madame Gyp nepodává popis pachatelůva že její údaje o místu, kde se nachází villa, v níž byla vězněna, jsou velmi neurčité. Nevyhověla vy- zvání policejního komisaře, aby se k němu dosta- vila, omlouvajíc se, že jest ještě přiliš schvácenaa nemocna po přestálém rozčilení. Ačkoli prohlásila, že nehodlá podati žalobu na pachatele únosu, do- stavil se přece do jejího bytu policejní komisař, aby ji vyslechl. Hraběnka de Martel vypravovala, jak se vše událo a doložila: »Když jsem uprchla z villy, bloudila jsem po kraji, nevědouc, kde se nalezám.

Spozorovala jsem pole s mrkví a poněvadž jsem měla hlad, snědla jsem několik mrkví. Blíže pak slo- ženy byly bedny s předměty pro výstavu z Ruska.« Vskutku bylo zjištěno, že v pátek složeny byly blíže Bercy bedny, zaslané pro výstavu z Ruska. Co se týče villy, v níž byla uvězněna, prohlašuje madame Gyp, že neví, kde se nalezá a že by villu také ne- poznala. Policie snaží se nyní nalézt onu villu. = Američtí temperencláři. Obyvatelé státu Michiganu si onehdy umínili dokázati světu, že se ustálené přísloví: »Kdo jednou pil, bude píti«, na pravdě nezakládá a připadlo jim pití lihových ná- pojů vůbec zvláštním zákonem zapověděti, což, ježto se Michiganští dříve zvláštní pověsti střídmých ob- čanů netěšili, vyvolalo v sousedních státech jakýs poplach. Zákon byl z prvopočátku tak přesně formu- lován, že se ani pomýšleti nemohlo obejíti jej; »sa- lony« a »bary« osiřely, stát Michigan nepil, až se jeho obyvatelé konečně jako jeden muž odhodlali, odhlasovati dodatečnou klausuli zákona, která usta- novuje, že je vládní sbor oprávněn, uděliti všem žíznivým po zaplacení určité sumy dovolení, aby pili... A tak pije stát Michigan dále. = Žebrající pony. Nejnovější sensací v Lon- dýně jest žebrající pony, jenž velmi zdvořile a způ- sobně dovede prosit o příspěvky na podporu vdov a sirotků vojínů padlých v africké válce. Když pony nn

po šest let sloužil přepychu, jednak v poetickém klidu venkovského života, na zelených loukách a v chlad- ných údolích, jednak v elegantním Westendu londýn- ském, na cestách pro jezdce v Hydeparku a poho- dlně zařízených stájích, uznala nyní jeho majitelka za dobré, využitkovati jeho roztomilosti a intelligence k účelům užitečnějším. »Pretty- Good«, jenž nyní rá- zem nabyl slavné pověsti, má výšku toliko 36 palců. Jako psík klusá půvabný koník za svou velitelkou, jakmile se objeví na dvoře. Onehdy připadla mrs Youngova, dáma velice oblíbená v londýnské společ nosti na myšlenku,, dáti svým miláčkem sbírati větší sumy pro vdovy a sirotky. Koupila ponymu velmi elegantní postroj a velkou pokladničku, jež upevněna na čabrace a minulého týdne započal »Pretty-Good- svoji pouť po aristokratických klubech. Veden sluhou přichází koník do nejelegantnějších salonů a po- zdraviv přítomné pokleknutím na přední nohy, po- staví se pak předníma nohama na nízké křesloa takto přijímá almužny. = Vědecké balonové výpravy a »ledoví muži«. V sobotu podniknuty z různých měst mezi- národní vědecké balonové výpravy. Šlo při tom o vědecké výzkumy v záhadné povětrné periodě ve dnech tak zv. ledových mužů. Přání po častějším opakování vzletů na značné oblasti v Evropě vzniklo z výsledků, docílených při mezinárodních výpravách dne 13. května 1897 z Paříže, Strasburku, Berlína a Petrohradu. Tehdejší pozorování zjistila nejprve nepopíratelné faktum, že rozdělení temperatury, ka- rakteristické pro ledové muže — v západní a střední

Evropě studeno; na východě a severovýchodě teplo — existovalo až do nejvyšších vrstev, až pře 10.000 m. Dále lze zjistiti z pozorovaných čísel, že rozdíly temperatury s rostoucí výší se nevyrovná- vají, nýbrž naopak sesilují. Kdežto na hladině moře rozdíl temperatury mezi Petrohradem a Strasburkem páčí se na 12°, vzrůstá ve výši 5000 m. na 25°, při 7000 m. na 32° a při 10.000 m. výšky dokonce na 37°. Rozdělení temperatury, jež onoho dne v zá- padní a střední Evropě přineslo květnové mrazy, nebylo tudíž zjevem místním, omezeným na po- vrch země, nýbrž meteorologický zjev značné roz- sáhlosti a významu, vztahující se na veškeru vrstvu vzduchu, nalezající se v oněch dnech nad Evropou, až do největších výšek. Netřeba zvláště připomínat, jaký význam má toto poznání pro vysvětlení ledových mužů. Dle výsledků zjištěných při onom vzletu nalezal se dne 13. května 1897 nad Evropou, směrem od zá- padu k východu, od západního pobřeží až hluboko do Ruska, mocný vzduchový vír, sahající od Skandi- navie až za Alpy, jenž počínal nejméně ve výšce 10.000 m., bezpochyby však měl původ mnohem výše a s ubývající intensitou sahal až blízko ku po- vrchu země. V tomto cyklonu byly hmoty vzduchu až do nejvyšších výšek v pohybu a sice tím způsobem, že dráhy proudů skorem přesně souhlasily s čarami stejné teploty ve vyšších vrstvách. Následkem toho proudil nad západem pevniny evropské studený po- lární proud a nad východní částí teplý proud equa- toriální, přicházející od jihu. Oba proudy vzduchu způsobovaly značné rozdíly temperatury až do nej- vyšších vrstev ovzduší. Na povrchu země povstaly na západní straně a ve středu k jihu tímto způsobem na mnohých místech květnové mrazy. Prozkoumati průvod a tvoření těchto vzduchových proudů jes úkolem dalších vědeckých výprav balonových.

Zemřelí v Praze. Dne 11. května 1900. Haas Josef, knihařský pomocník, 23 roky, 477—I. Steinerova Ida, dcera účetního, 9 měsíců, 762—I. Korbel Antonín, syn služky, 21/2 roku, 214—V. Čádek Josef, četnický stráž- mistr, 68 roků, 492—VII. Oraský Vojtěch, kapitán při paroplavbě, 69 roků, 1774—II. Paličkova Emilie, dcera rukavičkářského pomocníka, 9 měsíců, 95—VI. — Ve všeobecné nemocnici: Mourková An- tonie, dělnice, 39 roků. Alterova Vincencie, služka, 23 roky. Račanská Anna, manželka sluhy, 47 roků. Sedláčková Anna, manželka dělníka, 45 roků. Schlos- sarová Františka, manželka lakýrníka, 26 roků. Stuchlý Josef, dělník, 46 roků. Tříska Matěj, krejčí, 86 roků. Vořechová Barbora, vdova, 59 roků. — U milosrdných sester. Mareš Vojtěch, býv. sluha, 83 roky. Dne 12. května 1900: Tůmová Veronika, vdova po učiteli, 79 roků, 67—IV. Trubačová Marie, ku- chařka, 85 roků, 238—I. Kinzel Jan, prokurista, 65 roků, 919—II. Kačaba Josef, syn zlatotepce, 2 dny, 1319—II. — Vevšeobecné nemocnici: Be- nešová Barbora, vdova, 53 roky. Zelenková Aloisie, vdova, 67 roků. Jelenova Emilie, dělnice, 16 roků. — U milosrdných bratří: Šimůnek Bedřich, děl- ník, 21 rok. Kronus Antonín, krejčovský pomocník, 54 roky. — U milosrdných sester: Havrán ková Kateřina, 39 roků.

J. Novák v Praze Oči mu zářily z ní a žádal, smí-li přivésti přítele. Doufám, že jste zdřáva a vše je pöh6dlhě spöřádáno a že slečna Macquarrieova již odjela. Tady se leje jako z cedníku, ale já nemám času, mysliti ná miřnější po- hodu. Někdv, kdýž jdu přes naše velká náměstí, kde ptáci zpívají mezi žloutnoucím listím, mysl má odléta do vašeho sladkého domova v sluneční žáři; a když zahnu do temných alejí a uliček, kde bledé děti si hrají ve své chudbbě a hadrech, myšlím na den, který při- chází a z vůle boží je nyní tak blízký, kdy strážný anděl něžný a mocný bude procházeti mezi nimi jako paprsek. Avšak jsem více než jindy přesvědčen, že jste učinila dobře, vyhnuvši se pro nýnějšék okázalým rado- stem života londýnského, kde pro jednu šťástnou bytost je tisíce žadatelů štěstí.« Následující neděli večer byl Crook Lane před farním domem skoro natlačen hlučícím lidem obojího pohlaví. Bylo to oddělení »Skeletonů« a hovořilo se mezi nimi o přelíčení se Sharkeyovými, jež se konalo den před tím. »Dostali šest měsíců,« řekl jeden. »A to všechno proto, že se do toho míchal ten farář,« děl jiný; a Karel Wilkes, který měl jakousi vážnost pro svůj humor, tančil, poskakuje a zpíval jakousi bídnou rýmovačku, počínající nte »Otec Storm je velmi hodný muž, lavo ndělá vám nejhorší, co můží. láv Tímto davem razili si dva páni cestu k farnímu domu, který byl skvěle osvětlen. Jeden z nich byl Řek, majitel, druhý byl lord Robert Ure. Když vstoupili do prostranné komnaty v přízemí, setkali se nejdříve s Janem Stormem, který stál u dveří v klorice a biretu a podával

šatů a tvar jejich vázanek naznačoval různý ráz jejich vyžnání. Dívali se na sebe rozpačitými pohledy a paní Kallendrová, která vešla jako vánek ze škotských slatin, řekla hlasitě, že ještě nikdy neviděla »takové množství havranů na jednom stromě.« Ařcidiakon zde byl s hlavou vzhůru, rozprávěje hlasítě s lady Robertovou. Ona stála bez pohnutí na svém místě, nikdy neobrátila hlavu k Janu Stormovi, ač bylo zcela zřejmo, že na něho hledí neustále. Nejednou zachytil výraz bolesti v jeji tváři a cítil s ní litost jako s jednou z nevěst, jež jednaly lživě, provdavše se bez lásky. Avšak byl ve velmi dobré duševní náladě. Vítal každého, ano i zažertoval s paní Kallendrovou, když mů řekla, že »je proti té celé věci«, a děl: »Nu, nu, jen počkejte drobátko.« Arcidiakon dal zhamení a vedl společnost s lady Robertovou do salonu, kdě paní Makraeová, navoněná vo- ňavkami, byla podepřena na pohovce, majíc svého pudlíka vedle sebe. Jakmile se společnost usadila, arcidiakon vstal a odkašlal hlasitě. »Dámy a pánové,« pravil, »nemáme žádné jistoty o požehnání kromě ,Proste a bude vám dáno.“ Proto než pokročíme dále, jest naší povinností, jako bratří společné rodiny Kristovy, prositi za požehnání boha Všemohoucího pro toto podniknutí.« Nastal tlumený šustot, jak odkládány klobouky i damské kloboučky, když náhle bylo slyšeti slabý hlas řkoucí: »Mr. arcidiakone, smím se otázati nejprve, kdo bude prositi o požehnání?« »Hodlal jsem tak učiniti sám,« pravil arcidiakon s jemným úsměvem. »V tom případě, jako unitář, musím se postaviti proti dovolávání se, v něž nevěřím.« Křesta. 433 —