Strana 2. Číslo 184.

KATOLICKÉ LISTY.

Dne 7. července 1900.

je tím nesnadnější, protože jenom kompromissy může býti dosaženo toho, co by ode všech stran mohlo býti odporučováno jako základ akce dorozumívací. Při vzájemné blahovůli musilo by se to i podařiti. Ža jest vůle, aby protivy byly vyrovnány, jest jisto; jest však potřebí sblížení jednotlivých zástupců, aby docíleno bylo shody o hlavních zásadách, čímž ulomeno bylo by ostří sporu, abychom přiblížili se ku hlavnímu účelu, vnitřnímu klidu. A bude-li za vůdčí hvězdu zvolena spravedlnost, není pražádné pochybnosti, že při vyjednávání mimoparlamentárním objeví se také protivy v mírnějším světle, a stane-li se to, pak myšlénka dorozumění prorazí si také další dráhu. Plníme proto svou vlasteneckou povinnost v tomto důležitém obratu rakouských dějin, když hřivnou svou přispíváme k rozluštění otázky »Co nyní?« a odporučujeme následující zásady, kteréž vedly ku zmohutnění Rakouska a kteréž ještě dnes může podporovati každý rakouský vlastenec: 1. Zachování jednoty a nedělitel- nosti říše pod dědičným rodem panov- nickým na základě pragmatické sankce. 2. Uznání státoprávního roku 1867 upevněného postavení Úher z jedné strany, z druhé strany pak uznání státoprávního postavení zemí České koruny a dějinného sebeurčení ostat- ních království a zemí. 3. Rovnoprávnost národností, právo sebeurčení a svoboda všech zákonem uznaných náboženských společností, jakož také zákonná ochrana národ- ních menšin. 4. Kromě společných v uherském vyrovnání vy- tčených záležitostí uznávají se ještě jiné, jejichž vnitřní společné projednávání zdá se býti potřebným nebo toužebným.

5. Správa těchto společných záležitostí budiž přenesena na ministerstvo, jež by je zastupovalo také ve společném sboru zastupitelském (říšské radě). 6. Správu ostatních záležito stí, kteréž nebyly prohlášeny za spo- lečné, obstarávejž zemská sněmům zodpovědná správa. Témito zásadami nikterak nebyla by státní kon- strukce zviklána, za to však údy, z nichž je složeno těleso nebo stát, uvedeno bylo ve vnitřnější, přirozené spojení. Nejenom srdci měla by správou společných záležitostí přivoděna býti potřebná potrava k zacho- vání a sesilnění, nýbrž také údy měly by býti posil- něny vyloučením některých nejživotnějších poměrů se týkajících mocenských sfér. Centrále připadly by zá- ležitosti zahraniční, věci vojenské a finanční, pak záležitosti, týkající se spravedlnosti, obchodu a želez- nic; za to však záležitosti církevní, zemědělské, živno- stenské, vnitřně-politické a kulturní svěřeny by byly správě jednotlivých království a zemí, kteréž při tom dbaly by dojista také státního zájmu. Třecí plochy byly by následkem toho obmezeny a kdyby kromě toho provedena byla ve všech částech říše i rovno- právnost, mohli by také národové, bydlící v jednotli- vých zemských skupinách uvyknouti na pokojné spolu- žití a dosíci spokojenosti.« Není pražádné pochybnosti, že tento program diktovalo nejen v pravdě snad české, nýbrž i rakou- ské srdce, ale slyšíme již odezvu, jakou vzbudí v ně- mecko-liberálním tisku. Původce jeho bude podezříván a smýkán blátem pomluvy. Neníť právě, bohužel, nynější doba podle toho, aby rozum vévodil nad vášní a pravda nade lží.

Výkonný výbor konservativního velko- statku konal včera večer v paláci hrab. Buquoye, předsedy klubu zemských poslanců za konservativní velostatek, zvláštní poradu, která se točila kolem dnešní politické situace. Usnesení učiněná se tají. »Autisemitský« radikálně nacionální K. H. Wolf uznal za potřebu, aby důkladně vyžehlil svůj antisemitismus, protože jeho stranníci silně o něm již pochybovali. Zvolil si k tomu účelu obec Frischen, ležící, jak pyšně napsal ve svém orgánu, »v arcikle- rikálním volebním okresu říšského poslance Neun- teufla.« A pan K. H. Wolf m. j. mluvil tam takto: »Našimi nepřátely jsou Slované, klerikálové a židé — nevěřte oněm, kdož rozšiřují jalovou báchorku“ že jdeme se židy. Není žádných rozhodnějších odpůrců židů, nežli jsou radikální nacionálové, kteréž vede Schönerer, otec antisemitismu v Rakousku.« Vidíme z těchto slov, že rány, jimiž Schöaerer ve svém or- gánu vlastnoručně sešlehal Wolfa pro jeho spolek, ve který vešel za posledních obecních voleb ve Vídni se židovstvem, účinkovaly až příliš dobře. Wolf od- volává se nyní na neporušený antisemitismus Schöne- rerův. — Pan Schönerer nestál ovšem ve spolku s drem. Mittlerem, Lucianem, Braunerem a drem. Adlerem — ale pan K. H. Wolf nemůže sprovoditi se světa slavnostní prohlášení tohoto spolku, kteréž učinil na sjezdu německé strany, i kdyby dal za to obsah všech svých sběracích pokladniček — právem poznamenává k tomu »Reichspost«.

Slovanští poslanci z Istrie konati budou zitra v Opatiji poradu, v níž se rozhodnou, mají-li se tentokráte súčastniti zasedání sněmu istrijského čili nic. Posl. Laginja a Spinčic měli za tou příčinou již zvláštní konferenci s předsedou ministerstva drem. šl. Körbrem. Istrijský sněm svolán jest, jak včera již jsme oznámili, ku dni 20. t. m. a sice tentokráte do Kopru (Capo d' Istria). Saský král Albert zotavil se tak dalece, že mohl včera podniknouti procházku v parku strehlenském. Belgičtí socialisté chtějí stůj co stůj si vy- moci všeobecné volební právo. V úterý večer konali v Bruselu veřejnou schůzi, která byla přečetně na- vštívena Předsedou schůze byl Anseele, kterýž ve své řeči přímo divoce doporučoval resoluci jako rozhodný prostředek pro dosažení rovného a vše- obecného hlasovacího práva. »Jste hotovi, soudruzi, jíti za svými poslanci po cestě nezákonných pro- středků?« Odpovědí bylo bouřlivé hlasité: »Ano!« »V tomto případě můžeme říci, jest vícehlasová sou- stava již mrtva; neboť zahajujeme v tomto zasedání nejposlednější válečnou výpravu pro stejné volební právo. Budeme-li míti za sebou také soudruhy, bu- deme moci v listopadu říci ve sněmovně klerikálům: »Dáte nám dobrovolně rovné volební právo, sice ji- nak vás prohlásíme za revolucionáře proti lidu.« — Následoval potlesk zrovna tak divoký, jako byla celá řeč. Na to mluvili Fournémout, Vandervelde a noví poslanci Delporte (Brusel) a Terwagne (Antverpy). Řeči jejich vyzněly stejně. Vrcholily v ujištění, že »klerikálové« a staroliberálové pozvednou proti poža- davku sociálních demokratů zoufalý odpor. Pavel Janso n, jenž o posledních volbách dal se zvolit

za Brusel jako pokrokový kandidát, zaslal dopis. v němž ubezpečuje »soudruhy« svým souhlasem a opovídá, že představenstvo pokrokové strany sejde se v sobotu a zaujme vůči otázce stejného volebního práva konečné stanovisko. — »Vidíte, — zvolal ví tězně Vandervelde — nejsme sami!« — Podle všeho budou Belgií zmítati nové bratrovražedné zmatkya boje, za nimiž podle slov soc.-demokratických vůdců potekou snad i potoky krve. Útočník Sipido osvobozen! Soud v Bru- selu vynesl včera podrobně odůvodněný rozsudek, jímž Sipido se sprošťuje obžaloby. Zá- roveň bylo nařízeno, aby propuštěn byl na svobodu, zůstane však do 21. roku svého věku pod dozorem vlády. Také tři jeho spoluobžalovaní byli propuštěni na svobodu. Anglická horní sněmovna schválila ve dru- hém čtení předlohu, jíž rozšiřuje se povinnost ručení zaměstnavatelů také na obor zemědělský. Dále schvá- lila ve třetím čtení předlohu, týkající se australského spolku. Výbor demokratické národní konvence v Kansas City usnesl se 27 proti 25 hlasům, že se má vydati prohlášení ve prospěch ražení stříbra v poměru 16 k 1. Stálým předsedou národní kon- vence byl zvolen Richardson, člen sněmovny representantů v Tennessee.

Listy z Černé Hory. (Původní dopis »Katol. Listů«.) L + 16. Nedávno rozepsaly se noviny o kano- nech a střelivu, jež Rusko poslalo Černé Hořea hned na to bylo slyšeti, že kníže černohorský rozdě- loval zbraně Albáncům, dále že místo dosavadních 70 000 rublů bude dávati Rusko Černé Hoře 350 tisíc rublů. I když není vše to, co se píše a mluví, na vlas pravdou, jisto jest, že životní nerv nynější Černé Hory jest v Rusku. Černá Hora za to snaží se ukázati svou vděčnost při každé příležitosti. Takovou příležitost měla právě v posledních dnech. Již dávno byl mnohým rakouský legační palác- trnem v oku a to proto, že Rakousko první a dosud jediné vystavělo si v Cetyni pro vyslanectví vlastní dům, kdežto všichni ostatní vyslanci — mezi nimi i ruský — museli bydleti v najatých domech. — A kdo zná, jak vypadají černohorské domy a jak drahé jsou byty na Cetyni, ten se nebude diviti, že vyslanci jen krátký čas v letě se zdržují na Cetyni — ostatek stráví buď na dovolené aneb v Dubrov- níku anebo v jiném dalmatském městě. Tak na př. vyslanec anglický jest již od října a francouzský o prosince m. r. na dovolené. Bylo to tedy přijato s velikým povděkem, když projevilo Rusko přání, že by chtělo na Cetyni vysta- věti vlastní legační dům. Kníže Nikola praví ve svém provolání: »Rozhodnutí vysoké vlády J. V. cara ru- ského, že chce svému vyslanectví u Našeho dvoru vystavěti vlastní dům, vyplnilo Naše dávné přánía naplnilo Nás takovou radostí, že jsme ihned splno- mocnili ministrpresidenta u Našeho dvoru Konstan- tina Gubastova, aby sám si vybral místo, které by se mu nejlépe hodilo. Pan Gubastov našel si místo na pozemku, jejž daroval slavné paměti kňaz Ivan beg Crnojevič cetyň- skému Monastýru.

chumáči zelených ještě lusků a dodal: »Z tohoto stromu je« a skočiv s kozlíku, ulomil větvičkua ukazoval. Při tom jsme si mysleli: Kdyby o tom vě- děli naše děti, jak by záviděly bělouši Peppinovu. Leč Peppino sám dělil se bratrsky o pokrm ten se svým běloušem. Nejsouce od nynějška v té nejmenší starosti o blahobyt běloušův, výdali jsme se na cestu. Vinice a zahrady kolem byly oživeny pilnými dělníky. Tu překopávali půdu, tam vysazovali jakousi zeleninu, jinde zase rozprašovali měchem žlutou síru po listech révy, aby zničili zárodky jakés škodlivé houbové plísně. Vysoké zdi zahrad kryly visuté keře kvetoucích růží, fialy, karafiáty, keře žlutobílé kopre- tiny a trsy ostnaté aloe. Ve vyšších polohách zahrad trčely v určité vzdálenosti od sebe postavené vysoké tyče, spojené provazem. Tázali jsme se Peppina, k če- mu to. Vysvětloval, že na podzim zavěsí majitelé za- hrad na tyče ty sítě a chytají do nich křepelky, jež houfně tudy táhnou od severu k jihu. Nachytají prý jich statisíco. Přijeli jsme na nejvyšší bod horského hřbetu. Úchvatný rozhled se otevře na obě strany: V před záliv Salernský, v zad záliv Neapolský. Místo toto označuje také hostinec u silnice s nápisem: Osteria di due Golfi (hostinec u dvou zálivů). Ještě výše na levo s toutéž vyhlídkou červená se uprostřed stinného lesa nádherný zámek — letní to sídlo knížat z Co- lonny z Říma. Odtud kloní se silnice silným svahem ku břehu salernskému, po jehož srázných bocích ve výši až 150 metrů vede nás půl třetí hodiny až do Amalfi. Nevíme, máme-li se diviti více smělosti stavby

silnice, či podivným útvarům bělošedých tu a tam jen vřesovitou travou porostlých skal, či pohledem na mo- dré moře. Silnice brzy se plazí jako ve vzduchu kolem svislé stěny, spočívajíc na umělé po lezdívce, brzy pro- klouzne tunelem celou horu, brzy zase přeskočí na štíhlých pilířích mostu hlubokou úžlabinu, hned opět majestátně se nese krápníkem ozdobenou arkádou skal a špalírem sloupovitých útesů. Před Positanem (Positano), městečkem, polože- ným na poloviční cestě, na ochranné zdi, jež usta- vičně lemuje silnici, jsou namalovány tři černé kříže s nápisem: Signora disgraziata (nešťastná paní). Pep- pino nečeká ani na otázku, ale počne vyprávěti, co se tam přihodilo. Jakýsi cizinec a zločinný manžel vylákal tam za noci z Positana svou manželkua střemhlav ji svrhl do bezedné propasti k moři. Učinil tak, aby dostal veliký obnos peněz, na který byla pojištěna jeho paní. Leč zločin přišel na jevo, a on zahynul sebevraždou. Peppino vyprávěl živě a s ci- tem; a jak by ne, vždyť osoby románu toho znala je dokonce i vozil, když byly před tím v Sorrentě. Posledním dlouhým tunelem přijedeme konečně do Amalfi. Podivné to město! Leží amfitheatrálně roz- loženo na úpatí hory Monte St. Angelo, 1524 metrů vysoké. Stavení a domy jsou přilepeny na strmých ska- lách jako vlašťovčí hnízda. Kam nohu vrtneš, musíš po schodech hned nahoru, hned dolů. Před tebou zeje propast dolů k moři, za tebou zas hrozí nebetyčná skála, kloníc se, jakoby se chtěla sesouti. Při pohledu na to nedivíme se katastrofě, jež stihla Amalfi loň- ského roku 22. prosince a jež Amalfitanům z paměti

hned tak nevymizí. Skála v objemu asi 60 tisíc ku- bických metrů se sřítila a strhnuvši s sebou část ho- telu dei Cappuccini, zasypala dole zúplna jiný hotel a půl přístavu s bárkami a rybáři. Z blízkého hotelu Sirene viděti lze podnes ještě spousty katastrofy pro- sincové. Střed a perlu celého města tvoří arcibiskupská kathedrála sv. Ondřeje. Je vystavěna v 10. stol. ve slohu lombardskonormanském. Ku prostrannému, bobatým sloupovím ozdobenému atriu se přichází po 60 stup- ních ohromného schodiště. Portál honosí se bronzo- vými dveřmi s vypuklinami, jež byly ulity v Caři- hradě v 11 století. Vnitřek kostela zdobí v chóru dva pozlacené mozaikové ambony na antických sloupech, pocházejících z Paestum. Ostatky sv. Ondřeje, apo- štola, přechovávají se v dolní přeskvostné kryptě pod oltářem, na němž stojí obrovská stříbrná socha apo- štolova. Ostatky sv. Ondřeje původně se uchovávaly v Achaji ve městě Patras, kde byl sv. Ondřej ukři- žován R. 357 byly přeneseny do Cařihradu, odtud pak, když město bylo r. 1204 dobyto křižáky, byly převezeny kardinálem Petrem z Capue do Amalfi. Papež Pius II. pak část ostatků (hlavu) odtudl vzala uložil u sv. Petra v Římě. Zde v této svatyni byl cíl cesty našeho arci- pastýře dosažen. A co konal zde svou pobožnost, Peppino zatím dole v přístavu dopřál svému bělouši mořské lázně a nakrmiv ho sladkými plody svato- janského chleba, byl hotov k daleké, nám již známé zpáteční cestě do Št. Agnella. (Pokračování.)