ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 1 a389b480-66ef-11dc-8bad-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 1
Chunky — 15 celkem · entity: person 40, work 2, place 5, org 1
1 masthead
30. srpna 1901.
2 masthead
Číslo ig
3 masthead
LÍDKA LITERÁRNÍ.
4 masthead ZVLASLNI PRÍLOHA „NÁRODNIC
ZVLASLNI PRÍLOHA „NÁRODNIC k číslu 239.
5 masthead
LSTU
6 article Lístek k jubileu.
Lístek k jubileu. 2— Ten, kdo bude chtíti ocenit jednou Jiráskovo dílo, bude nucen odpověděti si předem na dvě otázky: co je historický román? a pak, co znamená speciálně pro nás a pro náš život. Otázka prvá není tak snadna, jak se zdá na první pohled. Dá se ovšem odbýti povšechným výkladem, že je ten román historickým, který zabývá se historií, tím však vystižena je jen vnější jeho známka, ne jeho podstata. Ta tkví jinde, než v předmětu, v látce: tkví v idei av stylu. Nikde snad tak silně neznati vliv ideya sílu způsobu, kterým autor látku hněte, jako na historii, v níž autor stále podléhá železné nutnosti fakt a přece na druhé straně síla jeho práce netkví ve faktech, nýbrž v způsobu, jímž se duše jeho na ně dívá, a ve způsobu, jímž je vyjadřuje. Ovšem, že biograf nepomine ostatní Jiráskovu činnost, od prvních básní v »Lu- míru«, až po významné jeho práce dramatické, ale na konec přece jen v románu historickém najde klíč k jeho tvoření a těžiště jeho práce. Zodpovědění druhé otázky nezávisí pouze na literárním studiu. Je-li vliv literatury na život sám sebou značný, je tím patrnější a pronika- vější vliv látky historické, zpracované umělecky; a působí-li látka ta v dramatě živěji nežv knize, má román opět tu výhodu, že proniká do širších kruhů, není omezen na obecenstvo jeviště, a tak svými ideami a svým názorem na minulý život může úsilněji působiti na utváření názorů a obrazu minulosti.
Jiráskův Lumír
7 article
Dnes bylo by dosti obtížno odpověděti de- finitivně k těmto dvěma otázkám vzhledem k Ji- ráskovu dílu tak, jak toho jak svým rozsahem tak kvalitou zasluhuje. Tím méně možno učiniti to v těchto řádcích, jež určeny jsou předem k tomu, k významnému dni, který autorovi přinesl tolik uznání a vděku za práci vyko- nanou, připojit též naše skromné přání. Přes to však, ač souborná díla Jiráskova nepodávají historickém vývoji přehled jeho tvorby a o způ- sobu jeho tvorby málo bylo uvažováno, možno postihnouti základní rysy a tendence jeho práce. Kdybych měl zálibu v Hennequinově slov- ním pitvání autora a k vystižení jeho kvalit duševních a uměleckých jedním slovem, voli bych pro ně u Jiráska slovo vlastenectví. Vla- stenectví, jež z původního běžného romanti- ckého pojmu, jenž prosáklý byl pochmurným zoufalstvím nad bělohorskou minulostí, jak jeví se ve Viktoře, propracovalo se až ke slunné, čisté lásce ke všem periodám českého života od idyllek a drobných strasti prostých drobných českých lidí až k velkým, široce založeným hluboce procítěným obrazům celých period, jako je F. L. Věk. Nepokládám ovšem takové vystižení autora jedním slovem za poslední cíl literárního studia: slovo sebe lépe volené sebe účinnější může sice trefně charakteriso- vati, ale je přece schopno přílišné různotvár- nosti, než aby obsahovalo všechny rysy aspoň nejzákladnější. A tak u Jiráska bylo by potřebí pečlivého studia výkladu, abychom vystihli tím jedním slovem také vroucí lásku k utlačeným, sklonnost k živé drobnomalbě, účelné vypraco- vání detailů, osvětlujících základní idey díla atd. K ocenění činnosti Jiráskovy po stránc čistě literární bude třeba vykonati vděčnou práci srovnávací: demonstrovat na různorodém mate- riálu, jakým jsou na př. Flaubertova »Salambo«.
Jiráskův Hennequinův Jirásek Flaubertův Salambo
8 article
Tolstého »Vojna a mír«, Scottův »Ivanhoe«, Sienkiewiczovi »Křižáci« atd. různá celková po- jetí historie a různou techniku pracovní, vzhle- dem k Jiráskovým tendencím a stylu. Při tom ovšem předchůdci a vrstevníci jeho Jan z Hvědy. Havlasa, Třebízský atd. poskytnou rovněž množ- ství zajímavého srovnavacího materiálu. Jiná pak řada zkoumání povede od prací Jirásko- vých k jeho čtenářům. Bude zajímavo, jaké idey rozšířil v našem lidu o minulosti o češ- ství, jaké typy vytvořil z našich předních histo- riekých postav a vtiskl je v obraznost lidu atd. Ale to jsou všechno plány do budoucna, práce, jichž dílo Jiráskovo je plnou měrou hodno,a jimiž jistě jen získá v srdcích svého horlivého čtenářstva. Dnes nejedná se o literární rozbory. ale o poctu, vzdávanou muži, jehož práce za- nechala v našem duševním životě patrnéa trvalé stopy. Připojuji se k těm, kteří oceňují tuto práci a skládají mu své blahopřání k vý- znamnému výročí.
Tolstý Scottův Ivanhoe Sienkiewicz Jiráskův Jan Havlasa Jirásko
9 article
České spisy-
10 article
* Beneš Grünwald: »Od bran zamče- ných«. Verše (1899—1900). V Praze. Grosman a Svo- boda 1901. Ustrojení ducha autorova, aspoň když skládal tyto básně, bylo pravé kuriosum. Básnická vloha patrná, ale vydala se tu na cesty poesie krko- lomné a většinou nemožné. A tolik úsilí, tolik pře- mýšlení obětováno na něco, co snad se jevilo auto- rovi velikým a žádoucím a bylo přece jen chimérou. Čtyři jsou tu básně. Tři z nich se týkají filosofie života, jedna je epos z dějin starořeckých. Messen- ský vůdce, rekovský Aristomenes, tolik sevřel Spartu, že ukořistil štíty uprchlých Spartanů. Jeden z těch štítů zavěsil s nápisem na chrám spartské »Minervy« (?) Pohanění Sparty! Nepřítel vrah a vnikl neviděn až do města! Kněžka té »Minervy« milovala Aristomena a o přišel, aby ji unesl. Ale byl postižen a vržen do vězení pod chrámem. Kněžka k němu přijde a posílá jej na svobodu. On však nechce odejíti bez její lásky. Ona mu lásku věnovati nechce nyní, že by byla zra- dou vlasti. Nastanou velikánské, dlouhé hovory a vý- klady. Konečně se přece dostanou na svobodu oba, každý zvlášť a po rozličných utrpeních, a jsou svoji. Už to, že chtěl autor epickou báseň, je za dnešní doby velmi dobré znamení. Výmluvnost i ta forma umělé strofy by se hodila k antické látce. Ale básník nezná žádné míry v povídání. Výmluvnost přehnal v mnohomluvnost a zajímavost v pravém slova smyslu utloukl nekonečností slov a nudou. Nevelká fabule se roztáhla na dvě stě třiadvacet strof!
Beneš Grünwald Grosman Svo Minerva Kněžka Aristomen Praha Sparta verš
11 article
Ostatní tři jsou obsahu zcela jiného a tvoří jaksi vespolný celek. Báseň první praví svými 46 osmi řádkovými strofami: »Život lidský je bídný; nejhorší při tom je, že si je člověk té bídy tak příliš vědom.« Druhá báseň praví: »Život je nekonečný boj a neklid; vesmír nepopřává nikomu klidu na věky.« Stařec Po- znání hlásá Duši (dívce Pupavě): Ty (po smrti) nebudeš, co pak roztříštěno z tebe ožije, dále se bude. rváti znovu v neskrotných zápasích. (J) Duše tomuto poznání ovšem klne. V básni třetí se podává veršovaná paedagogik a buddhismus. »Běda, kdo neznalý umírat musí! V lidském co životě neuzrá, obtížněj se shledá v nepříznivěj- ších životech« atd. Je to poesie pessimismu, ale jen theoretického. Není to pojato hluboce ani myslí, ani srdcem, jenom tak trochu obrazotvorností. Pravý pessimism filoso- fický nikdy nemluví takovou nádhernou formoua sáhodlouhou výmluvností. A co planých vět! »Ni- žádnou cenu nemá těla duch« (1?) (str. 100) a tak častěji. Skladba vět místy pravý labyrint. Poesie přetížená, utopená, přepracovaná. Mnoho vědění, ještě více energie, a tak málo míry, umělecké kázně a vkusu! Škoda! Ten autor má do sebe něco vzácně individualního, ale ta otrávená filosofie ho kazí. Jeho kniha básní má opravdu » brány zavřené«. nikoli tajemstvím obsahu, ale svou formou. Vbk.
Duša
12 article
F. A. Soukup: Z choré duše. Verše. V Praze u K. Pittra. 1901. Ty básně nové jsou věru více pro poučení smutné poučení, než pro radost a zábavu. Tu se dovídáme, že otcové nynějšího pokolení, generace tedy starší, dovedli vydržeti rány osudu i nejhorší, a nepřestali milovati život. To »mladé pokolení« (dí autor o sobě a druzích) prý utrpí každou ranou hned velký úraz a pozbývá chuti k životu. Zvrhá se v misanthropy. Přecitlivěnost, choulostivost! volá autor. To je vše, dejme tomu, pravda holá. Žádná poesie to není. Ale »holá pravda« se také hodí do veršů, když je při tom pravdou — pravou. Ale tohle zde není žádná pravá pravda. To vše, co nám kniha autora, patrně mladého, vy- práví, na pohled tak nelítostně upřímně a kriticky. jest výraz nezralého, ukvapeného a zbrklého mládí. »Drahý otec« prý sám má považovati tu knihu za výron duše choré (I), duše abnormální (D). Zdravá kniha to není, ale nemoc její není žádná taková tragika konce věku, za jakou si ji autor sám má. Choroba té knihy jeví tuto diagnosu Chudoba myšlení, bídné fráse (»chtěl jsem lidstvu sloužit v každé chvíli« atd.), strašná affektovanost (viz konfessi misanthropa, plnou hloupého povídání), naivnost, blaseovanost, vyhýčkanost, málo studu duše a povrchnost. Takové knihy nepatři na veřej- nost. Napřed je třeba trochu žíti, mysliti a zkusiti. Vbk. Fr. M. Zelenka: K bílé Tvé duši. Verše Nákl. Em. Stivína v Praze. 1901. Sbírka básní vášnivě zamilovaných, hrnoucích se výmluvností umělecky chatrně spoutanou. Čte se to jakoby nahlas pronášené improvisace, obsahu místy tak intimního, že to nepatří ani na veřejnost. Panující tlum představ je u autora »ona«. Názvy má eufemisticky lichotné »sestra duše mé« a »bílá duše.«
F A Soukup K Pitter František M Zelenka Stivín Praha
13 article
Jsou tu básně pěkné, vzletné, rozplývavé, vroucía jásotné, ale všechen proud citový je podezřele jedno- tvárný a výraz jeho více typický, než individualní. A myšlení tuze málo. Nelze ještě o síle vlohya Vbk. pravém povolání usuzovati. Jo sef Müldner: Návraty. Kniha básní. (1899—1900.) Nákl. vlastním. Tyto knihy »moderní« nehledáme pro uměnía poesii, ale abychom poznali zas nějakou novou zvláštnost a neobyčejnost. Už ty poesie skoro na- dobro zatarasily některé vchody k požitkům lyri- ckého umění. Neblahá, nešťastná symbolicko-mystická musa! Vlastně nikoli musa, ale literatura! Tu se nehledá výraz života, ale nové formy, formy. Theorie zuří v knihách lyriků i nejprostšího ducha, jako mor. A čím prostší způsob myšlení skutečného u bá- sníka, tím hrůznější zmatek a spleť »symbolů«, když si předsevezme napřed jistou formu a pak se do ni nutí. Nucené jsou ty »Návraty«. Nikoli tajuplné a hluboké, zamčené a mlčelivé, ale nejasné jsou, ne- přesné, omylné a tvrdé. Symbolická poesie chce především nenucenost, bezdečnost (spontánnost)a přesnost, abych byl jist, že nalezám pravdu, t. j. pravý smysl a netápal v celé básni pořád v otáz- kách. A chce-li se schválně temnota a nikoli poe- sie, ať se to řekne, když se už knize přidává dosld- vem autorovo confiteor. »My nemocní (kdo »my« ?) žízní a hladem doby (!?), přes jejíž hranice toužíme, v úžasu nad propastmi od člověka k člověkua v nitru svém, opouštíme chaos svých bytostí a opět se k sobě vracíme atd.« Jeví se tu boj snad mezi realitou (hmotou) lidského života a duchovností. Duch prchá smyslnému tělu, ale tělo ho přitahuje zpátky; tak i muž a žena. To je idea vhodná symbolicko-mystické poesii. A Müldner nalézá místy i silně výmluvné obraty a přesné na př.:
14 article
»Náš každý krok byl Návratem a každé naše slovo Loučením«. Ale je těch obratů dobrých na knihu málo. »Návraty působí tvrdost mých slov« (?) a ta celá báseň je holé orakulum a nic. Básník sám vyznává, že je nespokojen svou knihou, že to jsou jen trosky jeho snů, ale tím nepověděl nic nového. Umělec nikdy není s formou díla úplně spokojen a velice často je velmi nespo- kojen. Ta theorie je při celé věci nejhorší: každý umělec má sice jakousi theorii, ale přece jistá věc je, že tvoření není mudrování a poesie že není věc experimentů. Müldnerova kniha není bezcenná, je v ní něco a značí něco, ale tvoření se mu ne- Vbk zlepší, dokud nebude přirozenější. * Broučkova pozůstalost. I. Pohádky. II. Pí- sničky svobodného. V Praze 1900. Nákl. Reformo- vaných listů. Kniha neobvyklého rázu. Není sice zcela tak provedena, jak nejspíše autor chtěl, ale něco klassi- ckého má do sebe přece, zvláště dílek I. Hlavně za- sluhuje upozornění pro původní tvořivou sílu, kterou tak příliš zřídka nalézáme v časech našich. Máme tu originálního pohádkáře a bajkáře, hlavně bajkáře, za účelem výchovným. Tedy jakéhosi ani ne tak Ezopa, ale Bidpaje českého, protože pohádečky jeho a bajky jsou sloučeny rámcem, představují svod,a jadérka naučná jsou obalena vždy opatrně do vypra- vování. Napřed způsobí vždy pěknou zábavu, sen- tence se dostaví sama. Titul pochází odtud, že je knížka svodem po- vídek, jež tatík brouček svatojanský svým dětem vypravuje. Obrazotvornost je patrná a naivně nenucená. Věci překvapují novotou látek i kombinace; (Eliáš a Jan Žižka v nebi!), sloh je svěží, názor světa jasný, moudrost zdravá. Nskdy jsou ty pravdy tuze všední, na př. žabky na výletě, co s tím? Písničky jsou lehké a zpěvné, ale Psah někdy příliš tendenční. Vbk.
Návrat Müldnerův Broučkův Bidpaj Eliáš Žižek Praha
15 article
o První Češka. Sebrané spisy Karoliny Světlé. Svazek IX. Nákladem Jana Otty v Praze. Velikou teprve dnes povinnosť vykonává lid český k nejlepším mužům svým a k — sobě. Pro vlastní poznání českého písemnictví, českého nejen jazykem, ale i duchem, pro vlastní konsolidaci duševní a i další rozvoj svůj myšlenkový. Tím, že oživeným smyslem pro knihu skutečně českou umožnil vy- dávání Sebraných spisů prvních duchů v českém básnictví, Svatopluka Čecha, Beneše Třebízského, Aloisa Jiráska, Jana Nerudy a — last but no least — Karoliny Světlé. Jen nahodile uvádíme na místě po- sledním soubor spisů Karoliny Světlé, jehož vy- dávání postupuje snad vedle vydávání spisů Ji- ráskových nejčiperněji ku předu. »První Češku« předcházela již řada nejhlubších prací Karoliny Svěllé: dramatický »Kříž u potoka«, »Vesnický ro- mán«, tendenčně rozechvívající »idylla« z pražské minulosti »Zvonečková královna«, filosofický, hlu- boký »Nemodlenec«, rozkošné náladové a lyrické »Kresby s Ještědí« a po »První Češce« již zase řada jiných. Proč lid český tak dychtivě sahá ke spisům Karoliny Světlé právě tak, jako po Ji- ráskových a Třebízského a proč činí tak massy lidu českého, není problémem nesnadno luštitelným, jest to dokonce na snadě: Ve spisech Světlé nena- lezáme papouškování po jiných velikých více méně cizích vzorech, v ní není nesamostatný, třeba sebe raffinovaněji podaný odvar cizí duše, cizích my
Karolina Světlá Ott Čecho Beneš Třebízský Jirásek Neruda Karolina Svěll Češka Praha Ještědí