1
masthead
30. srpna 1901.
3
masthead
LÍDKA LITERÁRNÍ.
4
masthead
ZVLASLNI PRÍLOHA „NÁRODNIC
ZVLASLNI PRÍLOHA „NÁRODNIC
k číslu 239.
6
article
Lístek k jubileu.
Lístek k jubileu.
2— Ten, kdo bude chtíti ocenit jednou
Jiráskovo dílo, bude nucen odpověděti si předem
na dvě otázky: co je historický román? a pak,
co znamená speciálně pro nás a pro náš život.
Otázka prvá není tak snadna, jak se zdá na
první pohled. Dá se ovšem odbýti povšechným
výkladem, že je ten román historickým, který
zabývá se historií, tím však vystižena je jen
vnější jeho známka, ne jeho podstata. Ta tkví
jinde, než v předmětu, v látce: tkví v idei av
stylu. Nikde snad tak silně neznati vliv ideya
sílu způsobu, kterým autor látku hněte, jako
na historii, v níž autor stále podléhá železné
nutnosti fakt a přece na druhé straně síla jeho
práce netkví ve faktech, nýbrž v způsobu, jímž
se duše jeho na ně dívá, a ve způsobu, jímž
je vyjadřuje. Ovšem, že biograf nepomine ostatní
Jiráskovu činnost, od prvních básní v »Lu-
míru«, až po významné jeho práce dramatické,
ale na konec přece jen v románu historickém
najde klíč k jeho tvoření a těžiště jeho práce.
Zodpovědění druhé otázky nezávisí pouze
na literárním studiu. Je-li vliv literatury na život
sám sebou značný, je tím patrnější a pronika-
vější vliv látky historické, zpracované umělecky;
a působí-li látka ta v dramatě živěji nežv
knize, má román opět tu výhodu, že proniká
do širších kruhů, není omezen na obecenstvo
jeviště, a tak svými ideami a svým názorem na
minulý život může úsilněji působiti na utváření
názorů a obrazu minulosti.
Jiráskův
Lumír
7
article
Dnes bylo by dosti obtížno odpověděti de-
finitivně k těmto dvěma otázkám vzhledem k Ji-
ráskovu dílu tak, jak toho jak svým rozsahem
tak kvalitou zasluhuje. Tím méně možno učiniti
to v těchto řádcích, jež určeny jsou předem
k tomu, k významnému dni, který autorovi
přinesl tolik uznání a vděku za práci vyko-
nanou, připojit též naše skromné přání. Přes to
však, ač souborná díla Jiráskova nepodávají
historickém vývoji přehled jeho tvorby a o způ-
sobu jeho tvorby málo bylo uvažováno, možno
postihnouti základní rysy a tendence jeho práce.
Kdybych měl zálibu v Hennequinově slov-
ním pitvání autora a k vystižení jeho kvalit
duševních a uměleckých jedním slovem, voli
bych pro ně u Jiráska slovo vlastenectví. Vla-
stenectví, jež z původního běžného romanti-
ckého pojmu, jenž prosáklý byl pochmurným
zoufalstvím nad bělohorskou minulostí, jak jeví
se ve Viktoře, propracovalo se až ke slunné,
čisté lásce ke všem periodám českého života od
idyllek a drobných strasti prostých drobných
českých lidí až k velkým, široce založeným
hluboce procítěným obrazům celých period,
jako je F. L. Věk. Nepokládám ovšem takové
vystižení autora jedním slovem za poslední cíl
literárního studia: slovo sebe lépe volené
sebe účinnější může sice trefně charakteriso-
vati, ale je přece schopno přílišné různotvár-
nosti, než aby obsahovalo všechny rysy aspoň
nejzákladnější. A tak u Jiráska bylo by potřebí
pečlivého studia výkladu, abychom vystihli tím
jedním slovem také vroucí lásku k utlačeným,
sklonnost k živé drobnomalbě, účelné vypraco-
vání detailů, osvětlujících základní idey díla atd.
K ocenění činnosti Jiráskovy po stránc
čistě literární bude třeba vykonati vděčnou práci
srovnávací: demonstrovat na různorodém mate-
riálu, jakým jsou na př. Flaubertova »Salambo«.
Jiráskův
Hennequinův
Jirásek
Flaubertův
Salambo
8
article
Tolstého »Vojna a mír«, Scottův »Ivanhoe«,
Sienkiewiczovi »Křižáci« atd. různá celková po-
jetí historie a různou techniku pracovní, vzhle-
dem k Jiráskovým tendencím a stylu. Při tom
ovšem předchůdci a vrstevníci jeho Jan z Hvědy.
Havlasa, Třebízský atd. poskytnou rovněž množ-
ství zajímavého srovnavacího materiálu. Jiná
pak řada zkoumání povede od prací Jirásko-
vých k jeho čtenářům. Bude zajímavo, jaké
idey rozšířil v našem lidu o minulosti o češ-
ství, jaké typy vytvořil z našich předních histo-
riekých postav a vtiskl je v obraznost lidu atd.
Ale to jsou všechno plány do budoucna, práce,
jichž dílo Jiráskovo je plnou měrou hodno,a
jimiž jistě jen získá v srdcích svého horlivého
čtenářstva. Dnes nejedná se o literární rozbory.
ale o poctu, vzdávanou muži, jehož práce za-
nechala v našem duševním životě patrnéa
trvalé stopy. Připojuji se k těm, kteří oceňují
tuto práci a skládají mu své blahopřání k vý-
znamnému výročí.
Tolstý
Scottův
Ivanhoe
Sienkiewicz
Jiráskův
Jan
Havlasa
Jirásko
10
article
* Beneš Grünwald: »Od bran zamče-
ných«. Verše (1899—1900). V Praze. Grosman a Svo-
boda 1901. Ustrojení ducha autorova, aspoň když
skládal tyto básně, bylo pravé kuriosum. Básnická
vloha patrná, ale vydala se tu na cesty poesie krko-
lomné a většinou nemožné. A tolik úsilí, tolik pře-
mýšlení obětováno na něco, co snad se jevilo auto-
rovi velikým a žádoucím a bylo přece jen chimérou.
Čtyři jsou tu básně. Tři z nich se týkají filosofie
života, jedna je epos z dějin starořeckých. Messen-
ský vůdce, rekovský Aristomenes, tolik sevřel Spartu,
že ukořistil štíty uprchlých Spartanů. Jeden z těch
štítů zavěsil s nápisem na chrám spartské »Minervy« (?)
Pohanění Sparty! Nepřítel vrah a vnikl neviděn až
do města!
Kněžka té »Minervy« milovala Aristomena a o
přišel, aby ji unesl. Ale byl postižen a vržen do
vězení pod chrámem. Kněžka k němu přijde a posílá
jej na svobodu. On však nechce odejíti bez její lásky.
Ona mu lásku věnovati nechce nyní, že by byla zra-
dou vlasti. Nastanou velikánské, dlouhé hovory a vý-
klady. Konečně se přece dostanou na svobodu oba,
každý zvlášť a po rozličných utrpeních, a jsou svoji.
Už to, že chtěl autor epickou báseň, je za dnešní
doby velmi dobré znamení. Výmluvnost i ta forma
umělé strofy by se hodila k antické látce. Ale básník
nezná žádné míry v povídání. Výmluvnost přehnal
v mnohomluvnost a zajímavost v pravém slova smyslu
utloukl nekonečností slov a nudou. Nevelká fabule
se roztáhla na dvě stě třiadvacet strof!
Beneš Grünwald
Grosman
Svo
Minerva
Kněžka
Aristomen
Praha
Sparta
verš
11
article
Ostatní tři jsou obsahu zcela jiného a tvoří jaksi
vespolný celek. Báseň první praví svými 46 osmi
řádkovými strofami: »Život lidský je bídný; nejhorší
při tom je, že si je člověk té bídy tak příliš vědom.«
Druhá báseň praví: »Život je nekonečný boj a neklid;
vesmír nepopřává nikomu klidu na věky.« Stařec Po-
znání hlásá Duši (dívce Pupavě):
Ty (po smrti) nebudeš, co pak roztříštěno
z tebe ožije, dále se bude.
rváti znovu v neskrotných zápasích. (J)
Duše tomuto poznání ovšem klne.
V básni třetí se podává veršovaná paedagogik
a buddhismus.
»Běda, kdo neznalý umírat musí! V lidském
co životě neuzrá, obtížněj se shledá v nepříznivěj-
ších životech« atd.
Je to poesie pessimismu, ale jen theoretického.
Není to pojato hluboce ani myslí, ani srdcem, jenom
tak trochu obrazotvorností. Pravý pessimism filoso-
fický nikdy nemluví takovou nádhernou formoua
sáhodlouhou výmluvností. A co planých vět! »Ni-
žádnou cenu nemá těla duch« (1?) (str. 100) a tak
častěji. Skladba vět místy pravý labyrint. Poesie
přetížená, utopená, přepracovaná. Mnoho vědění,
ještě více energie, a tak málo míry, umělecké kázně
a vkusu! Škoda! Ten autor má do sebe něco
vzácně individualního, ale ta otrávená filosofie ho
kazí. Jeho kniha básní má opravdu » brány zavřené«.
nikoli tajemstvím obsahu, ale svou formou.
Vbk.
Duša
12
article
F. A. Soukup: Z choré duše. Verše.
V Praze u K. Pittra. 1901.
Ty básně nové jsou věru více pro poučení
smutné poučení, než pro radost a zábavu. Tu se
dovídáme, že otcové nynějšího pokolení, generace
tedy starší, dovedli vydržeti rány osudu i nejhorší,
a nepřestali milovati život. To »mladé pokolení« (dí
autor o sobě a druzích) prý utrpí každou ranou hned
velký úraz a pozbývá chuti k životu. Zvrhá se
v misanthropy. Přecitlivěnost, choulostivost! volá
autor.
To je vše, dejme tomu, pravda holá. Žádná
poesie to není. Ale »holá pravda« se také hodí do
veršů, když je při tom pravdou — pravou. Ale
tohle zde není žádná pravá pravda.
To vše, co nám kniha autora, patrně mladého, vy-
práví, na pohled tak nelítostně upřímně a kriticky.
jest výraz nezralého, ukvapeného a zbrklého mládí.
»Drahý otec« prý sám má považovati tu knihu za
výron duše choré (I), duše abnormální (D).
Zdravá kniha to není, ale nemoc její není
žádná taková tragika konce věku, za jakou si ji
autor sám má. Choroba té knihy jeví tuto diagnosu
Chudoba myšlení, bídné fráse (»chtěl jsem lidstvu
sloužit v každé chvíli« atd.), strašná affektovanost
(viz konfessi misanthropa, plnou hloupého povídání),
naivnost, blaseovanost, vyhýčkanost, málo studu
duše a povrchnost. Takové knihy nepatři na veřej-
nost. Napřed je třeba trochu žíti, mysliti a zkusiti.
Vbk.
Fr. M. Zelenka: K bílé Tvé duši. Verše
Nákl. Em. Stivína v Praze. 1901.
Sbírka básní vášnivě zamilovaných, hrnoucích
se výmluvností umělecky chatrně spoutanou. Čte se
to jakoby nahlas pronášené improvisace, obsahu
místy tak intimního, že to nepatří ani na veřejnost.
Panující tlum představ je u autora »ona«. Názvy má
eufemisticky lichotné »sestra duše mé« a »bílá duše.«
F A Soukup
K Pitter
František
M Zelenka
Stivín
Praha
13
article
Jsou tu básně pěkné, vzletné, rozplývavé, vroucía
jásotné, ale všechen proud citový je podezřele jedno-
tvárný a výraz jeho více typický, než individualní.
A myšlení tuze málo. Nelze ještě o síle vlohya
Vbk.
pravém povolání usuzovati.
Jo sef Müldner: Návraty. Kniha básní.
(1899—1900.) Nákl. vlastním.
Tyto knihy »moderní« nehledáme pro uměnía
poesii, ale abychom poznali zas nějakou novou
zvláštnost a neobyčejnost. Už ty poesie skoro na-
dobro zatarasily některé vchody k požitkům lyri-
ckého umění. Neblahá, nešťastná symbolicko-mystická
musa! Vlastně nikoli musa, ale literatura! Tu se
nehledá výraz života, ale nové formy, formy. Theorie
zuří v knihách lyriků i nejprostšího ducha, jako mor.
A čím prostší způsob myšlení skutečného u bá-
sníka, tím hrůznější zmatek a spleť »symbolů«, když
si předsevezme napřed jistou formu a pak se do ni
nutí. Nucené jsou ty »Návraty«. Nikoli tajuplné a
hluboké, zamčené a mlčelivé, ale nejasné jsou, ne-
přesné, omylné a tvrdé. Symbolická poesie chce
především nenucenost, bezdečnost (spontánnost)a
přesnost, abych byl jist, že nalezám pravdu, t. j.
pravý smysl a netápal v celé básni pořád v otáz-
kách.
A chce-li se schválně temnota a nikoli poe-
sie, ať se to řekne, když se už knize přidává dosld-
vem autorovo confiteor. »My nemocní (kdo »my« ?)
žízní a hladem doby (!?), přes jejíž hranice toužíme,
v úžasu nad propastmi od člověka k člověkua
v nitru svém, opouštíme chaos svých bytostí a opět
se k sobě vracíme atd.« Jeví se tu boj snad mezi
realitou (hmotou) lidského života a duchovností. Duch
prchá smyslnému tělu, ale tělo ho přitahuje zpátky;
tak i muž a žena.
To je idea vhodná symbolicko-mystické poesii.
A Müldner nalézá místy i silně výmluvné obraty a
přesné na př.:
14
article
»Náš každý krok byl Návratem
a každé naše slovo Loučením«.
Ale je těch obratů dobrých na knihu málo.
»Návraty působí tvrdost mých slov« (?) a ta celá
báseň je holé orakulum a nic.
Básník sám vyznává, že je nespokojen svou
knihou, že to jsou jen trosky jeho snů, ale tím
nepověděl nic nového. Umělec nikdy není s formou
díla úplně spokojen a velice často je velmi nespo-
kojen. Ta theorie je při celé věci nejhorší:
každý umělec má sice jakousi theorii, ale přece jistá
věc je, že tvoření není mudrování a poesie že není
věc experimentů. Müldnerova kniha není bezcenná,
je v ní něco a značí něco, ale tvoření se mu ne-
Vbk
zlepší, dokud nebude přirozenější.
* Broučkova pozůstalost. I. Pohádky. II. Pí-
sničky svobodného. V Praze 1900. Nákl. Reformo-
vaných listů.
Kniha neobvyklého rázu. Není sice zcela tak
provedena, jak nejspíše autor chtěl, ale něco klassi-
ckého má do sebe přece, zvláště dílek I. Hlavně za-
sluhuje upozornění pro původní tvořivou sílu, kterou
tak příliš zřídka nalézáme v časech našich. Máme
tu originálního pohádkáře a bajkáře, hlavně bajkáře,
za účelem výchovným. Tedy jakéhosi ani ne tak
Ezopa, ale Bidpaje českého, protože pohádečky jeho
a bajky jsou sloučeny rámcem, představují svod,a
jadérka naučná jsou obalena vždy opatrně do vypra-
vování. Napřed způsobí vždy pěknou zábavu, sen-
tence se dostaví sama.
Titul pochází odtud, že je knížka svodem po-
vídek, jež tatík brouček svatojanský svým dětem
vypravuje.
Obrazotvornost je patrná a naivně nenucená.
Věci překvapují novotou látek i kombinace; (Eliáš a
Jan Žižka v nebi!), sloh je svěží, názor světa jasný,
moudrost zdravá. Nskdy jsou ty pravdy tuze všední,
na př. žabky na výletě, co s tím? Písničky jsou
lehké a zpěvné, ale Psah někdy příliš tendenční.
Vbk.
Návrat
Müldnerův
Broučkův
Bidpaj
Eliáš
Žižek
Praha
15
article
o První Češka. Sebrané spisy Karoliny
Světlé. Svazek IX. Nákladem Jana Otty v Praze.
Velikou teprve dnes povinnosť vykonává lid český
k nejlepším mužům svým a k — sobě. Pro vlastní
poznání českého písemnictví, českého nejen jazykem,
ale i duchem, pro vlastní konsolidaci duševní a
i další rozvoj svůj myšlenkový. Tím, že oživeným
smyslem pro knihu skutečně českou umožnil vy-
dávání Sebraných spisů prvních duchů v českém
básnictví, Svatopluka Čecha, Beneše Třebízského,
Aloisa Jiráska, Jana Nerudy a — last but no least —
Karoliny Světlé. Jen nahodile uvádíme na místě po-
sledním soubor spisů Karoliny Světlé, jehož vy-
dávání postupuje snad vedle vydávání spisů Ji-
ráskových nejčiperněji ku předu. »První Češku«
předcházela již řada nejhlubších prací Karoliny
Svěllé: dramatický »Kříž u potoka«, »Vesnický ro-
mán«, tendenčně rozechvívající »idylla« z pražské
minulosti »Zvonečková královna«, filosofický, hlu-
boký »Nemodlenec«, rozkošné náladové a lyrické
»Kresby s Ještědí« a po »První Češce« již zase
řada jiných. Proč lid český tak dychtivě sahá ke
spisům Karoliny Světlé právě tak, jako po Ji-
ráskových a Třebízského a proč činí tak massy lidu
českého, není problémem nesnadno luštitelným,
jest to dokonce na snadě: Ve spisech Světlé nena-
lezáme papouškování po jiných velikých více méně
cizích vzorech, v ní není nesamostatný, třeba sebe
raffinovaněji podaný odvar cizí duše, cizích my
Karolina Světlá
Ott
Čecho
Beneš Třebízský
Jirásek
Neruda
Karolina Svěll
Češka
Praha
Ještědí