Číslo 309.

V Praze, dne 10. listopadu 1900

Ročník IV.

Redaxce, saminiatrace expedíce Praha. Pětroseova ulice. číslo 200-II. Nefrankovane dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevrecejí Hezapečetenéreklamace

KAIULILKĚ LIS jsou porta prost. Inserty účtujeme levně a pří častějáí inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy po dvanácté ho úině polední. Jednotlivé číslo za Telefon redakce č. 1126

Předplatne pro Prahu s donáškou do domu: měsíčně. . . .. K 2.80 čtvrtletně . .. K 8.40 celoročně . . .. K 93.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně. . . .. čtvrtletně . .. K 8.— celoročně. . . . K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . . . K 12.— celoročně.. .. K 48.— Do Ameriky, Franoie, Švýcarska, Italie, Bel- gie. Anglie a Ruska: Štyrtletně . .. K 13.20 eloročně . .. K 52.80 Telefon redakce č. 1126.

Slunce vychází v 7 hodin 6 minut ráno. Slunce zapadá ve 4 hodiny 21 minutu večer.

Sobota: Přen. sv. Ludmily. — Sv. Ondřeje, poust. Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Cyrilla a Methoda v Karlíně od 8.-12. t. m.

Papežská encyklika o Ježíši Kristu Spasiteli. Ctihodným bratřím, patriarchům, primatům, arcibisku- pům, biskupům a všem ordinariim, kteří s apoštolskou Stolicí v míru a pospolitosti jsou.

Papež Lev XIII.

Ctihodní hratří! Apoštolský pozdrav a požehnání! Jakkoliv pohlížejíce do budoucna, nemůžeme se obav ubrániti, ježto jest zde mnoho závažných příčin k obavám těm, poněvadž veřejný i soukromý život vykazuje povážlivých trhlin, přece zdá se, že odchá- zející století přineslo nám s milostí Boží něco naděje a upokojení. Nikdo nesmí popírati, že obnovení tužeb po statcích duševních, obživení víry a zbožnosti nemá žádného významu pro všeobecné blaho. A právě v po- slední době se ukazuje u mnohých, že tyto ctnosti u nich sesílily. Ačkoliv svět lákal svými vnadidlya působil zbožnosti tolik překážek, přece valily se celé proudy ku hrobům apoštolů, domácí a cizí dávali ve- řejně víru svou na jevo, přisvojovali si církví nabí- zené prostředky spásy. A kdo by nebyl dojat vše- obecnou a neobyčejně viditelnou zbožností ku Spasiteli, kterak se objevila v celém lidstvu? Připomíná nám časy prvních křesťanů tato vřelá zbožnost tisícůa tisíců, kteří svorné mysli od východu a západu jméno

Ježíš oslavují. Kéž by toto vzplanutí zděděné od otců víry přivodilo všeobecný mocný žár, aby příklad mno- hých přivábil všecky. Co jest nám dnes nutnějšía potřebnější, než aby znovu oživen byl základ křesťan- ských ctností ve všech státech? V tom jest hlavní zlo, že tak mnozí všemu napomínání k této obnově sluch svůj uzavírají. A přece, kdyby znali dar Boží, poznali by, že není větší bídy, než odpadnouti od Špasitele a odhoditi křesťanské mravy a zvyky, a jistě by se vzchopili a hleděli by rychlým návratem od jisté zkázy se zachrániti. Úlohou církve pak jest říši Sýna Božího zde na zemi chrániti, rozšiřovati, lid na- bádati, aby účastenstvím prostředků božské milosti spasen byl. V tom se vyčerpává všecka moc účela poslání církve. Doufáme, že jsme po celém trvání našeho obtížného pontifikátu po tomto cíli kráčeli.

Vaším pak zvykem, ctihodní bratří jest, že s Námi jednomyslně cítíte a jednáte. My oba musíme dle po- měrů hlavně za trvání svatého roku poznání Ježíše Krista a lásky k Němu poučováním a napomínáním vždy více šířiti, aby hlas náš slyšán byl. Nemáme na mysli jen ty, kteří sami ochotně víru Kristovu přijímají, ale spíše ony nešťastníky, kteří jméno kře- sťana sice nosí, ale bez víry a lásky křesťanské žijí. Těch jest Nám nejvíce líto, ty bychom velice rádi přivedli k poznání, kam nutně zabřednou, pakli se neobrátí. Ježíše Krista nikt rakž neznati jest veliké ne- štětí, jen když při tom není nevděčnosti neb zarpu- tilosti. Jeho však po seznání zavrhnouti neb naň za- pomenouti, jest takovou neřestí, že ji máme u lidí za nemožnou. Kristus jest základ a původ všeho do- bra, bez něho nemohlo pokolení lidské býti spaseno a bez něho nemůže lidstvo býti také zachováno. V nikom jiném není spásy. Není lidem na zemi dáno jiného jména, v kterém by spasení došli. (Skutkové ap. 4, 12.) Zdaliž pak nám nedokazuje život ná- rodů, kteří Krista neznají, kterak u nich jsou mravy pokleslé a kam dospějí? Přečtěme si u sv. Pavla (k Řím 1.), jak líčí jejich zaslepenost duševní, zkaže- nost, neuvěřitelnou pověru, prostopášnost, a jistě po- cítíme útrpnost a zároveň ošklivost. O čem zde ho- voříme, jest známo, ale málo se o tom uvažuje.

Mnohý by nebyl tak domýšlivý aneb lenivý, kdyby častěji uvažoval o dobrodiních od Boha obdržených, z jakého stavu Kristus lidstvo pozvednul a kterak je povýšil. Nebeského dědictví zbaveno a do vyhnan- ství zahnáno kráčelo lidstvo po tolika staletí záhubě vstříc, tonulo v neřestech, až konečně Kristus Pán z nebes jako vysvoboditel přišel. Bůh Jej hned na počátku přislíbil, že potře hlavu »hada«, na Jeho příchod toužebně čekala všecka pokolení. A když příšla plnost času, kdy slib Boží splněn býti měl, učinil Syn Boží, stav se člověkem svou krví, ura- žené velebnosti Otce přebohaté zadostučinění a vy- koupil tak vysokým výkupným celé pokolení lidské.

»Ne zlatem nebo stříbrem jste vykoupeni, nýbrž drahocennou krví neposkvrněného beránka.« (1. Petri 18—19.) Tím způsobem znovu si všecky lidi jako majetsk výkupem tímto osvojil, ač jest jako Stvořitel všech Pánem nade všemi »Nepatříte sami sobě, jste velikým výkupem koupeni. (I. Kor. 6, 19. 20.) Tak jest od Boha Kristem vše obnoveno. Jakmile Kristus dlužní úpis, který proti nám svědčil, roztrhl a na kříž přibil, ústoupil hněv nebes, pouta otroctví ke hříchu byla zlomena, láska Boží znovu vydobyta, mi- lost vrácena, brána nebes otevřena a právo k pří- chodu k ní i prostředků k dosažení bylo všem po- skytnuto. Tu opět člověk po dlouhém spánku pro- citl a poznal dlouho hledané světlo pravdy a vycítil, že jest k vyšším věcem stvořen, než jsou pomíjející a marnívé věci na zemi, po kterých dříve tak toužil, a že jest cílem pozemského života, že z Boha jsme k Bohu se vrátíme. Na tomto základu obživla dů- stojnost človéka, srdce lidská byla nadchnuta k lásce ku všem. Právo a povinnost staly se dokonalými byli znova obnoveny a povstaly ctnosti, o kterých staří pohané ani nesnil. Myšlénky, skutky a mravy braly se jiným směrem, a když poznání Spasitele s rozšířilo a proniklo státní ústrojí a starou nevědomost a neřesti potlačilo, tu nastal obrat, z kterého křesťan- ská vzdělanost národů povstala a celá tvářnost země se zušlechtila.

Uvážíme-li všecko to, ctihodní bratří, radujeme se a cítíme v sobě povinnost vděčnosti k Bohu. Uplynulo ovšem mnoho času od prvních dob kře- sťanství, to však nevadí, síla vykoupení jest věčná a věčně nesmrtelné jsou jeho skutky. Dle úrady Boží spočívá v Ježíši Kristu spása jednotlivců a celku. Kteří ho opouštějí, sami do zkázy se vrhají a při- spívají k tomu, že lidská společnost stává se ne- šťastnou. Jakmile se pravda zamítá, šíří se tmaa mysli lidské zabírají se zcela zvrácenými bludy. Jakou naději na spásu mají ti, kteří opouštějí zdroj života? »Kristus jediný jest cesta, pravda a život.« (Jan 14, 6), tak že tomu, kdo jím opovrhuje, tyto tři zá- sady spásy se ztrácejí. Nyní třeba rozmlouvati, že sama věc napomíná vytrvale, co také v největším přepychu smrtelných statků v sobě každý uvnitř myslí, že není ničeho kromě Boha, v čem by vůle lidská úplně a v každé příčině mohla spočívati? Vůbec cílem člověka Bůh: a každý tento věk, který trvá na zemi, má nejprav- ději podobnost a obraz jakéhosi cestování. Avšak Kristus jest nám cestou, poněvadž z tohoto smr- telného běhu, tak zvláště namáhavého a srázného. k nejvyššímu a poslednímu z dobra, k Bohu, nikterak nemůžeme přijíti, nežli za rádcovství a vůdcovství Kristova. »Nikdo nepřichází k Otci, leč mnou« (Jan XIV, 6). Jakým způsobem jenom jím? Totiž hlavně a nejvíce pouze jeho milostí: která by byla v nás prázdná, kdyby se zanedbávalo jeho nařízení a zá- konů. A to ovšem státi se musilo nabytím spásy Je- žíše Krista, zákona svého sám zanechal jako strážce a opatrovatele pokolení lidského, za jehož vlády totiž obrátivše se od špatného života, k Bohu svému lidé by bezpečně spěchali. »Jdouce učte všecky národy ... učíce je zachovávati, cokoli jsem přikázal vám« (Mat.

XXVIII, 19—20). »Přikázání má zachovávejte« (Jan XIV, 15). A z toho rozuměti se má, že to jest ve vyznání křesťanském zvláštní a úplně potřebno, jeviti se učelivým ku přikázáním Je- žíše Krista a jemu jako Pánu a králi nejvyššímu závazně a povinně úplně se podvoliti. Veliká věc, a kolik často práce a rázné snahy a vytrvalosti žádá. Jakkoli tedy dobrodiním Spasitelovým byla napravena lidská přirozenost, zbyla přece v každém nás, jako nějaká choroba, slabost a chybovačnost. Různé touhy člověka ženou tam i onam, léčky věcí zevnějších snadno nabádají ducha, aby následoval, co se mu líbí, ne co Kristem jest přikázáno. Avšak přece proti touze a všemi silami jest odporovati vášním v po- slušnosti Kristově: které, neposlouchají-li rozumu, vládnou, a celého člověka vyrvaného Kristu si učiní otrokem. »Lidé porušené mysli, zavržení ve víře nezpůsobí, aby nesloužili .. . slouží totiž trojí vášni, buď rozkoši, buď významnosti nebo divadlu.« (Sv. Aug., De vera rel., 37.) A v takovém zápase tak každý má býti nadšen, aby měl za to, že mu jest podstoupiti obtíže a nesnáze k vůli Kristu. Ob- tížno jest zapuzovati, co tak velice láká a těší: tvrdo a kruto jest opovrhovati tím, co se považuje za dobro tělesné i štěstí, pro vůli a vládu Krista Pána: avšak vůbec křesťanu jest třeba býti trpěli- vým a statečným ve snášení, chce-li křesťansky trá- viti to, co dáno jest životu. Zda-li jsme zapomněli, čí těla a čí hlavy jsme údové? S předsevzatou sobě radostí snesl kříž, kdo nám předepsal, abychom sebe sami zapírali. Od toho však smýšlení ducha, jak jsme řekli, závisí sama důstojnost lidské přírozenosti.

Co zajisté moudrost starých lépe viděla, poroučeli sobě a působili, aby ni ší část ducha poslouchala vyšší, není nikterak ponížením zlomené vůle, nýbrž spíše jakási vznešená ctnost, shodující se podivuhodně s rozumem, zvláště člověka důstojná. — Ostatně mnoho snášeti a trpěti jest povolání lidské. Života bolesti prostého a vší blažeností naplněného člověk si nemůže vytvořiti více nežli ničiti úradky svého božského zakladatele, který chtěl, aby následky staré viny trvaly stále. Je tedy záhodno, aby se neoče- kával na zemi konec bolesti, nýbrž posílil duch ke snášení bolu, kterým se zajisté vzděláváme k jisté naději největšího dobra. Ani zajisté bohatství nebo životu jemnějšímu ani poctám nebo moci, nýbrž trpě- livosti a slzám, snaze po spravedlnosti a čistému srdci Bůh určil v nebi věčnou blaženost. Odtud snadno vysvítá, čeho se mají nadíti ko- nečně z bludu jejich a pýchy, kdo povrhnuvše vládou Spasitelovou, v největší potupě všech věcí člověka umísťují a stanoví, že v každé příčině a ve všech věcech má vládnouti lidská přirozenost: ačkoli nemohou ani dojíti toho království, ale ani určiti, jaké jest. Království Ježíše Krista béře sílu i tvář- nost od božské lásky: milovati svatě a řádně jest jeho základ a cíl. Z čehež vyplývá nezbytně zacho- vávati správné povinnosti, nic jinému z práva nebrati, lidské věci považovati za nižší nežli eny nebeské, lásce k Bohu dávati přednost přede vším. Avšak tato vláda člověka buď zřejmě Krista zavrhujícího nebo se nestarajícího uznávati zcela záleží na sebe- lásce, jsouc prosta lásky, neznala zbožnosti. Jest do- voleno, aby vládl člověk Ježíšem Kristem: avšak tou smlouvou, kterou jedině může, aby především sloužil Bohu a od jeho zákona žádal zbožně pravidlo a kázeň života.

Zákonem však Kristovým nazýváme nejen pří- rozená přikázání mravní neb ta, která přijali staří z božského původu, která ovšem Ježíš Kristus všecká provedl a k nejvyššímu stupni přivedl, poroučeje, vysvětluje a ustanovuje: nýbrž také jeho ostatní na- uku a všecky věci jím zejména ustanovené. A těch zajisté hlavou jest církev: neboť zdali ony věci se počítají jako ustanovená za vedení Kristova, které ne ona souhrnně objímá a obsahuje? Dále chtěl služeb- nictvu církve přeslavně jim založené svěřiti úřad sobě svěřený Otcem. Když tedy s jedné strany pře- nesl na ni všechny pomůcky lidské spásy, s druhé nejpřísněji nařídil, aby se jí a jemu samému lidé úplně podrobili a jí pilně a ve všem životě následo- vali jako vůdkyně: »Kdo vás slyší, mne slyší, a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá« (Luk. X., 16.). Pročež vůbec od církve žádánu mající býti zákon jest: proto cestou člověka jest Kristus, cestou je též církev, onen sám sebou a přirozeností svou, tato svě- řeným úřadem a přijetím moci. Proto kdokoli by chtěli dojíti spásy vzdáleni církve, klamou se bludnou cestou a nadarmo spěchají. A ta jest příčina lidí soukromých jako skoro říší: tato vede nezbytně sama k výsledkům záhub- ným, zabočí-li s cesty. Stvořitel a Vykupitel lid- ské přirozenosti, Syn Boží, králem a Pánem jest všehomíra, má nejvyšší moc nad lidmi jak jednotli- vými, tak sdruženými. »Dal mu moc a čest a krá- lovství: a všichni národové, kmeny a jazyky jemu budou sloužiti« (Dan. VII, 14). »Já však jsem usta- noven králem od něho ... Dám tobě národy jako dědictví tvé a v majetek tvůj konce země« (Ps. II). Má tedy ve spolužití lidském a společnosti platnost míti zákon Kristův, tak aby byl vůdcem a učitelem nejen soukromého, nýbrž i veřejného života. Poněvadž tak jest zařízeno a ustanoveno božsky, nemůže nikdo