Ročnik XXXXV.

V Praze, v úterý dne 21. února 1905.

Číslo 52.

Na ranní a odpol. listy přodl plácí ner v Praze v admasihistrati měisíe k atvrt teta . . . 5 K —n s dvojí čenáškou nn kta. :. : 7k50 ve slialkách za měsío . . . . . . 2 K. 30h Poštou: a měsíe na čtvrt leta . . . . 9 K eoh s dvojí zásilkou na měsíe nanrt lota . . . nI K soh L. Z Petrohradu, 20. února v 8 hod. 20 min. večer. (Pův. tel. zvl. zprav. »Nár. Listů«,) Právě v tomto okamžiku ukon- čena byla schůze studentův univer- sitních, jež se usnesla takořka jedno- hlasně (3785 hlasy proti 15) o vše- obecné stávce studentské a ve pro- spěch svolání ústavodárného shromá- ždění. Zároveň protestovala proti antokracii a prohlásila solidárnost všech pro případ repressalií. Obraz carův byl roztrhán.

Pravdou k dorozumění! Jasně psaným článkem v Ugronově » Magyar Országu« osvětlil konečně František Košut zá- kladní rysy programu spojené opposice madarské, vyšedši z voleb v síle 233 po- slancův a tvořící tedy většinu v nové uher ské sněmovně, kteráž i se 40 delegáty Chorvat- ska čítá 453 členův. Košutova strana neodvislosti jest sice relativně ze všech n ejsilnějš — dobylať 168 mandátů — avšak sama o sobě ve sněmovně většiny nemá. »Chce-li se dodělati úspěchů, jichž od n očekává národ« — vykládá rozvážný vůdce její František Košut — »musí se obmeziti na ty body svého programu, v nichž jsou s ní z jedno ostatní opposiční strany, s nimiž společně tvoří ve sněmovně většinu.« A které jsou tyto body ? Čtvery, odpovídá Košut: 1. Všechny opposiční strany souhla sl předně v tom, že nesmi déle trvat nejistota o věcech obchodnícha celních a jediné možné rozřeše ní, hovíci zájmům země, jest hospodářská rozluka s Rakouskem, která bude mlti za následek samostatné uherské celní územía zřízení uherského národního banku. 2. Strany jsou za jedno v tom, že starý, nespravedlivý, falšování národní vůle připouštějící vo- lební řád musí býti změněn a volební právo se musí aspoň rozšířiti, dokud nebude možno za- vésti všeobecné volební právo. 3. Sou hl a sl strany v názorech na různé otázky, tý- kající se vnitřní politiky, soustavy daní, správy a sociální politiky a konečně za 4. i v to m, že v uherské armádě musí nabyt platnosti maďarský národní ráz, maďarský jazyk, uherské prapory a emblemy.

— Toto poslední přání, dodává Košut, j e s ještě dosti vzdáleno zásadního stanoviska strany neodvislosti, která žádá samostatnou armádu uherskou. — Dle elemen- tárních pojmů ústavnosti musejí nyní naby ti platnosti aspoň tato společná přání všech opposičních stran. Ne- stane-ll se to, přestane ústavnost;a bez ústavnosti — to mohou věděti i na místech rozhodujících — není míru a bez míru není — velmocenského postavení.« Když před týdnem Košut po svém histo- ricky památném slyšení u krále uberského opouštěl vídeňský hrad, přátelé jeho četli ve tváři jeho odlesk velikého vnitřního uspokojení, z čehož usuzovala všechna veřejnost, že asi u trůnu nad očekávání dobře pořidil. Než z tét Košutovy stati v »Magyar Országu« radost ne- prosvitá Ba, když na konec vzpomíná na svůj pobyt ve Vídni, stává se Košut až trpkým .. »V Rakousku — praví — umějí se sjednotiti jen tehdy, běži-li o některou věc, čelicí proti Uhrám. Před málo dny odebral jsem se do Vídně s palmovou ratolestí věrného spoje- nectví, hlásaje přátelství mez

uherským státem a národy i národ- nostmi rakouskými, kteréžto přá- telství může se státi skutkem, když zbavíme se věčných třenic. Ale sotva jsem odjel, přonikly opět Uhrám nepřátelské city i u těch poslanců, jichž vlasť mohla by opět nabytistarých práv, usku- tečníli se naše zásady. Tento proud veřejného mínění v Rakousku činí situaci ob- tížnější . ..« Je tedy Košut na „dělný“ Gautschův pa- lament rozmrzelý a zejmena žehrá na po- slance čoské, jimž vyčítá, že nechápou. kterak by uskutečnění zásad strany košutovské (personální unie Uher s Rakouskem) mohlo i vlasti české dopomoci k návratu starých jejích práv. Nuže, včera pokusil se český poslanec dr. Fořt na veřejné schůzi v Benešově vysvětliti chování se poslancův českých vůči té Košutově „palmě míru“, aby se předešlo všem omylům a nedorozuměním zbytečným. Smysl obsáhlé odpovědi jeho jest krátce a podstatně v tom, že není při nás Češích žádně animosity, žádného nepřátelství proti snahám Maďarův po plné jejich státní neodvislosti — ale po krutých a přebolestných zkušenostech minulých 40 let také žádné valné naděje a dů- věry v sliby maďarských státníků a stran, že by v rozhodné chvíli osvědčili se býti pevnými zastanci našich snah federativnícha státoprávních, že by podporovali resti- tuci státu českého, poznávajíce v tom prospěch svůj vlastní. Tuto pochybnost, dřímající v duši mnohých poslancův národa českého, neváhal dr. Fořt upřímně projevit a odůvodnit svým názo- rem o různosti politických jako hospodářských našich vespolných zájmův. Nevyvozoval z ní však nikterak, že by poslanci českého národa měli snad propůjčiti se starorakouským ně- mecko-centralistickým nepřátelům a škůdcům svým za pomocníky a berany proti Maďarům.

Naprosto ne a za žádnou cenu! Naopak, my Čechové jsme ochotni vyjíti Uhrám s palmou upřímného, přátelského sousedství vstříc, na- bízející jim celní a obchodní dnii vůč cizině při vzájemné domácí celn samostatnosti hospodářské a celní z e m uherských jako neuherských, na základě spravedlivého vyrovnání a šetření obapolných prospěchů a zájmů hospodářských. Nicméně ne- bylo by bývalo vzhledem ku perfidii německo- centralistických podezřívačův našich na škodu, kdyby byl dr. Fořt vytkl dle pravdy podstatný rozdíl mezi počínáním si dosud vlád- nuvší liberální strany maďarské a mezi chováním se Košutovy strany neodvislosti vůči stéto- právním snahám našim, kdyby byl při- pcmněl, kterak netoliko starý emigrant K ošut Ludvík, alebrž celá řada čelných stoupencův strany neodvislosti opětovně během let v elmi sympaticky promluvila i psala veřejně pro naše dobré české právo, ať vzpome- neme jen proslulých listů Košutových z listo- padu r. 1871, interpellace Helfyovy pro české vyrovnání na sněmu uherském, publici stických i řečnických projevů poslance Ludevita Czávolského a posléze i Františka Košuta v dnech nedávných. Dovolujemesi uznalou vzpomínkou tou doplniti řeč dra. Fořta, abychom vyrazili z rukou zbraň pospo- litým nepřátelům, hledícím již opět poštvati ná- rod maďarský proti nám Čechům jako prot svým nejúhlavnějším protivníkům, zatím co oni chtějí zůstat na všechny strany, nahoru i dol hezkými, točíce jako vždy plášť po větrua běhajíce za vítězem dne. Jako včera volali „Eljen Tisza!“, tak volají dnes „Eljen Košutl“

a pozejtří opět „Eljen Szell!“, nebo kdokoliv právě octne se při „držadle pometla“. Trou- fáme však, že Maďaři jsou vesměs dosti vy- třelými politiky, aby ocenili a rozeznali toto německo centralistické „talmi“ od pravdy rozvážného a přímého slova českého. Necht pravda trpce chutnává, u rozumných lidí vždy větší ceny zasluhuje, než sebe lahodnější pře- tvářka a lež. „Pravdu sobě mluvme, dobří spolu buďme —“ di staré naše přísloví, obdobné klassickému „elara pacta boni amici“. — Jest trpkost v českých duších pro útrapy lidu sloven- ského v Uhrách, které přirozeně dotýkají se citu českého; avšak nekáral-li sám největší Madar Košut Ludvík na sklonku svého velkého žití onu zaslepenou vládní“ politiku maďarskou, která sobě činí týravostí a nespravedlivostí svou z nemaďarských národností nepřátele neodvis- lého státu maďarského? Nenapomínal-li ještě před smrtí svou co nejdůtklivěji vládnouc stranu liberálů maďarských, aby podala ne- maďarským národům ruky ke smíru, čímž nej- bezpečněji zaštítí budoucnost neodvislých

Uher?! Ejhle, tedy shoda zájmů právě tam, kde se na pohled dosud hledává největší rozpor. Ne- nalezlo by se při dobré obapolné vůli a nepod- jatém, vzájemném rozhovoru kongruentních zá- jmů mezi oběma starobylými státy, uherskýma českým více? Bývaly v minulosti, objeví se za- jisté i v budoucnosti. A to jak na poli národo- hospodářském tak i politickém, ba i — národ- ním. Ani celní šraňky na Litavě, ani rozluka per- sonální unií jich nezamezí a nepřekazí. Nebot i úplně osamostatněné Uhry budou potřebovati našich výrobků průmyslových, jako my jejich surovin a plodin. A v ohledu národně-politickém zůstanou Čechy a Uhry právě tak odkázány na solidaritu u vzájemné obraně proti nebezpečí ze- vnímu jako byly r. 1526 po bitvě moháčské. Roz- díl jen v tom, že tehda hrozilo nebezpečí oběma státům od jihovýchodu, kdežto dnes hrozí jim o soverozápadu a slove — pangermanismus.

Věci uherské. V Pešti, 17. února. (Pdvodní dopis »Národních Listů«.) Dopisovatel váš odhodlal se vyhledati ve vlastním sídle politiky maďarské přední muže, již v čele stojí nynějšímu hnutí a informovat se u pramene o siluaci, jež vznikla provede- nými volbami do uherského říšského sněmu. Nebyla to pouze politická neb spíše řečeno žurnalistická zvědavost, jíž byl dopisovatel váš při tom veden. Jde tu o věci veliké důležitost ve směru politickém hospodářském, o udá- losti, jež ve svém vývojí i ve svých důsledcích budou míti neb aspoň mohou míti mocný vliv na utváření se poměrů oekonomických i politi- ckých ve vlasti naší. Proto bylo zapotřebí in- formací spolehlivých, nehledě k tomu, že dosud bylo mezi vedoucími politickými kruhy v národě našem a mezí politiky maďarskými styků tak málo, že věru za to stálo učiniti aspoň pokus, opatřiti nám i jim jasnější názor na věci, jež nemohou zůstati ani před Litavou ani zaní lhostejnými. Nešlo tu o řemeslný žurnalistický inter- view, již proto ne, že ve stadiu, v němž v tomto okamžiku nalezá se uherská krise, politik opa- trný nevyzvoní, co chce a nesvěří tisku celému světu přístupnému, co v zájmu určité akce třeba chovati v diskretnosti. Dopisovatel váš z příčin těch uchýlil se od fermy interviewu, však sna- hou jeho je a zůstane tlumočiti, co byl slyše věrně a správně. — Především budiž konstatováno, že vítězství

jehož se domohla strana osmačtyřicátníků, bylo neočekávané. Majitel a chef nejrozšířenějšího nejváženějšího listu maďarského, člen panské sněmovny L. Rákosi ujistil mne, že největši optimisté na straně neodvislých a stran s nimi spojených očekávali všeho všudy přírostek nej- výše 9 mandátů. Nic víc. Ti, již zvykli jsou chladněji souditi, připraveni byli dokonce na ztrátu několika poslaneckých míst. Je tedy při- rozeno, že nekonány z předu hned nějaké pří- pravy pro eventualitu vítězství. Však ukázalo se, jak s nepopíratelnou hrdostí, a věru že oprávněnou, řekl mi hrabě Apponyi, že maďarský národ osvědčil opětně svou konservativnost, pokud jde o nezničitelnou úctu k ústavě. Vše dal si libiti, hospodářskou i politickou odvislost, ne však samovolně poru- šení konstitucionalních práv. A v tom spočívá tragická vina vlády Tiszovy, že na ta frivelně sáhla. Ostatně sluší míti na zřeteli, že, co Maďar, je většinou dávno již v táboře osmačty řicátníků. Vláda hledala a nalezla oporu vždy jen v krajích, jež domovem jsou »národností«. Jen tam se dalo agitovati vlivem vládním a pe- nězi. Nejvíce ovšem za pomoci zastaralého věru hanebného volebního řádu.

Pan Rákosi předložil mi nejnovější mapu volební a z té bylo skutečně patrno, že vnitřní Uhry, zejmena Alföld, pak kraje sikulskév Sedmihradech volily téměř šmahem osmačtýři cátníky, kdežto na obvodě v sídlech slovenských rumunských, rusinských, srbských a německých zvoleni byli většinou lidé vládnl. Že by vláda tenkráte byla provedl čísté volby, není dle souhlasného tvrzení všech opposičních poslanců pravda, naopak tlak vládní byl tentokráte zvlášť mocný a proud peněz, že- noucích se do volebních okresů, byl neobyčejně vydatný. Ale maďarský lid stál na stráži svých starých ústavních práv a nedal si urvati, co po- kládá za statek posvátný, od otců zděděný. Strana osmačtyřicátníků, jež dobyla 167 mandátů a jež s dissidenty se stranou »novou« (Banffovskou) a se stranou lidovou tvoři značnou majoritu říšského sněmu, stojí dnes nejen na stráži konstitučních práv uherských, nýbrž stala se zároveň tak mocnou, že bez ní nelze v Uhrách vládnouti, tím méně proti ní. A v tom vězí význam jejího triumfu.

Program strany té je znám: je to naprostá státní i hospodářská neodvislost od Vídně, jinými slovy personální unie, tedy návrat k oněm poměrům, jaké panovaly de jure až do r. 1867 a de faeto po věky, až do té doby, kdy unií- kační snahy Marie Terezie neušetřily ani Uhry a kdy také my zrušením dvorní české kanceláře připraveni jsme byli o svou státní samostatnost a nikoli »obnoveným zřízením« jako následkem bitvy bělohorské, jak tvrdí nejen nepřátelé naši nýbrž i někteří naší přátelé. Však mýlil by se, kdo by se domníval, že vedoucí politikové maďarští mají za to, že nyní již nadešla doba, kdy by možno bylo uskuteč- niti v plném dosahu tento politický ideál. Připomínám výslovně, že na přímé dotazy v této věci dostal jsem všude stejně znějící odpověď: Víme, že tou dobou, co chceme, uskutečniti nelze. V tomto ohledu byli vůbec maďarští politikové upjati, vyhýbajíce se vysvětlivkám podrobným a omlou- vajíce se tím, že vše nalezá se ve stadiu varu a nehotovosti. Však tolik je jisto a ten dojem zůstavily ve mně všechny výroky, jež jsem byl vyslechl že na tu dobu nějaký radikáln převrat ve státoprávních pom rech očekávati nelze. V drobném prodejit ranni číslo e sobě . . . za 8b odpoladní . . n2k Ve dlialkách na venkově- ranní číslo. . . . . . odpolední . . . . . . . . 3h Inseráty platí se hotově napřei. Předplacení a inserty přijímá zdmini- strace v Marianské ulici č. 3. Tam nacházejí se též rodakce tiskárna a sapečice „Národnich Listů“. Rukopisy se nevraosji.

V ohledu tom zejmena Fr. Košut vy- slovil se se zdrželivosti až nápadnou. Však jinak má se věc s otázkou ar- mádní. Jakkoli i v tom ohledu bylo by dle infor- mací mi daných možné arrangement pro obě strany »uspokojivé«, trvati bude strana neod- vislosti nieméně na tom, aby nehledě k vlast- nímu programu jejímu, vyhověno bylo požadav- kům maďarským pokud jde o armádní řeč a o vojenské emblemy. Zejména musí prý z uniforem a z výzbroje zmizeti černo- žlutá barva. Vždyť jde prý tu o pouhé splnění vyrovnavacího instrumentu z r. 1867, kde vý- slovně se mluví o uherské armádě jako integrující části vojska vůbec. Na výslovný dotaz můj, je-li to aul-aut strany, řeklo se mi s jedné strany, že bez této koncese je mírné uklizení krise naprosto ne- možné. Se strany druhé bylo mi ale řečeno, že na tento dotaz přesné odpovědi dostati se mi nemůže. Ze všeho jsem vyvodil, že strana neodvis- losti domáhati se bude energických ústupků v otázce armádní, že však přece dá se s ní i v této otázce smlouvati. Že ve Vídni na místech rozhodujících právě v otázce armády není valně ochoty vyhověti požadavkům maďarským bylo patrno ze všeho, co o věci té jsem vyslechl. Bylo zejmena s jistou trpkostí k tomu poukazováno, že koruna ne- oceňuje dosud význam vítězství osmačtyřicátníků tak, jak by měla, ba že patrně z neznalosti poměrů porážku strany Tiszovy podceňuje a právě tato okolnost prý je hlavní překážkou odklizení krise způsobem pro obě strany uspokojivým. Větší ochota je prý v kruzích rozhodujících oproti snaze po hospodářském osamo- statnění Uher.

Provedení personální unie prý hospodářskou rozluku uzavírá samo v sobě, však přes to i v tomto směru nejsou předáci vedoucí nyní maďarské strany chauvinisté do té míry, aby žádali za rozluku jaksi o překot. Nemají na mysli hospodářskou revoluci, nýbrž evoluci. Namitl jsem, že u nás za to se má a na tom že také trvati se bude, aby provedeno bylo raději ihned, co nezbytně státi se musí: že ne- hodlá Cislajtanie klidně čekati, až Uhry zatím ekonomicky zmohutní, aby v okamžiku jim vhodném provedly císařský řez. Přípamatoval jsem jim, jaké by to mělo následky, kdyby po- zbyly Uhry cislajtanský trh pro své hospodářské produkty a jak by vypadala jejich obchodní bi- lance aspoň v prvních letech, než by průmysl jejich náležitě se zmohl. Upozornil jsem je na differenci mezi jejich vývozem do Cislajtanie jejich cislajtanským importem, dále na to, jak přirozeně slabou byla by samostatná cedulová banka uherská oproti vídeňské, na škodlivý vliv rozluky na poměry valutové atd. atd., leč na všechno to mi bylo odpověděno, že Maďaři snažiti se musí, aby agrární stát svůj transformovali na agrárně průmyslový a k tomu že jim nezbytně třeba hospodářské samostalnosti, zejmena- ale celní svrchovanosti. Však ekonomická a celní samostatnost neznamená prý nijak nepřátelství a boj naproli druhé polovině říše, naopak, upra- vením, jakého domáhá se strana neodvislosti, budou prý odstraněny příčiny a záminky k vý- tkám a sporům a poměry a styky v ohledu hospo lářském mohou prý býti upraveny tak, aby obě poloviny žily spolu v přátelské shodě. Na můj dolaz, bude-li strana trvati na rozluce neustupně, dostalo se mi odpovědi, že v ka- ždém případě, ačkoli doznáno, že právě v této věci nebude jednán

FEUILLETON.

Z naší novodobé minulosti. Dle svých upomínek a zápisků vypravuje dr. Servác Heller.

V době přechodné.

(Sportrybaření v Praze. — Lovení pe- rel na Otavě a Vltavě. — Osobní. — Stavby budov v Praze a pomníky. - Drobné pražské upomínky.) Tím časem, co ve Vídni různé opravy ve státní správě se chystaly a prováděly — všechny arci v politickém ohledu jenom za tím účelem, aby vlk se nasytil a koza celá zůstala — žile se v Čechách a v Praze klidně dále, jakoby se nic kolem nedělo. To pověděl jsem už sice na jiném místě, ale co pravdou jest, může se opa- kovat — vždyť jsou pravdy, které se věčně opa- kují, aniž působivosti pozbývají . . . V Praze byl tedy šosácký klid. Ale šosácký klid má — snad jako každá věc — svoje měřitka a mně zdálo se vždy výrazem jakéhosi už skoro svrchovaného klidu, když lidé nerybáři provozují rybolov. Proto utkvělo mi také v paměti, jak silně se tehda v Praze rybařilo. Na ostrovech, na kamenitých březích, n můsteích a loďkách, ba i vysoko na nábřežní zdi u zábradli stáli a sedali po celé dni lidé s pruty a udicemi, kdežto mlynářští a jiní opráv- něnci s čeřeny po Vltavě se projižděli a na hlubinách štěstí svoje zkoušeli. Vltava měla dle všeho tehda ještě více ryb, než jich má nyní, neboť kromě lidí, kteří jenom ze zahálky k prutu a vlasu sahali, rybařili mnozí skutečně také pro zisk. Sestupovaly se tu a tam celé společnosti pro najímání rybářských revírů na Vltavě a pro- váděly tento sport — tak aspoň se tvrdilo — se skutečným výdělkem. Když pak se jim lov někdy zvlášté podařil, šly se pochlubit do no- vin a druhý den mluvila o tom »celá Praha«.

Tak na přiklad bavila se v polovici října roku 1859 Praha bohatým lovem, jehož doellila spo- lečnost »zuřivých« rybářů, jež měla najatý vltavský revír u Libšic. Při hravém prý jenom zatažení sítí vylovili pánové z Prahy veliké množství různých malých ryb, mezi nimi také kapry a štiky a — jakožto vrchol nebo triumf úspěchu — čtrnácte silných sumců, z nichž nejmenší 12 a největši 45 liber vážil. Velkolepá tato kořisť byla pak po dva dni veřejně vysta- vena na Ovocném trhu v krámě jednoho ze členů řečené rybolovecké společnosti. Jiný člen této společnosti oznamoval veřejně, že chytil u Libšie na udici kapra, klerý váží 19 a půl libry (123/2 kilogramu) a že je každému volno na tuto znamenitou rybu se podívat. A lidé chodili se skutečně na ni dívat. Zasluhuje snad také zmínky, že obec pražská jenom za chytání lososů ve Vliavě dostávala ročně 1200 až 1300 zlatých nájmu čili pachtov- ného (roku 1859 obdržela 1260 zlatých r. m.). Vlastníci mlýnů Mosteckých a Sových zavedli proti obci pražské pro chytání lososů proce činíce proti němu se stanoviska vodního a pla- vebního práva různé námitky, avšak nejvyšší soud rozhodl, že záležitost tato nespadá do oboru právního a ježto už dvě politické instance byly rozhodly, že léčení na lososy plavbě na překážku není a tedy také nikomu neškodí, zů- stal obci pražské nezkrácený požitek z chytání 1ososů.

Přátele vodního sportu a říčního průmyslu zajímal tou dobou ještě jiný druh lovu čili lo- vení, zajímavý, skoro poetický a přec také prak- tický. Jak známo, chovají řeky Otava a Vltava, tato zejmena od Rožmberka až k Týnu nad Vllavou mlže perlorodého, v němž se vyvinují perly, které se co do krásy a mihavého lesku plně rovnají perlám Oriéntu. Perly české bý- valy známy po celé Evropě a jejich lovení dá- valo na Vltavě a Otavě značný získ. Bouře, jimiž české království v první polovici 17. věku bylo zmítáno, zničily tento výnosný průmysl, avšak zbytky jeho udržely se přece až do let šedesátých minulého věku. Ještě koncem pá- tého decennia vynášelo lovení perel na Vltavě ročního zisku 10.000 až 12.000 zlatých. Na Otavě bylo lovení perel omezeno na jistou ne- příliš velkou čásť řeky a tato čásť byla majel- kem knížele Kinského. Lovení perel konalo se tam vždy po 4 nebo 5 letech Roku 1859 pro- vedeno ve dnech 26. a 27. srpna a mělo pěkný výsledek, neboť ve 24.540 lasturách nalezeno 706 perel, mezi nimi hojně červených a polo- bílých a jenom 76 čistě bílých, kleréž vlastně jediné se hledají a žádají. Cena těchto 76 pere odhadnuta na nejméně 1000 zl. Vylovené perly odvedeny ihned, jak z Horažďovic do novin bylo dopsáno, kníželi Kinskému.

Pěstování perlorodek a lovení perel dělo s v Čechách i tehda ještě přiliš primitivně, což as také za následek mělo, že pěkný tento průmysl časem docela zanikl. Dle stupně vývoje roze- znávali tehda naši perlolovci tři druhy perel »nezralé«, jež jsou docela hnědé, »polozralé« jež mají lesk čili svit už namodralý a »zralé« s leskem již opálovým. Některý lasturec chová 16—17 perel, z kterých však sotva asi pě bývá »zralých«. V časopisech zaznamenávalo se, že znalci a odborníci, kteří Čechy navštívili, zdejší způsob perlolovu za velmi nepokročilý prohlašují. Na Otavě a Vltavě počínali si totiž perlolovci při vyšetřování lastur na základě nej- prostší čili, jak se říká, nejsurovější empirie. Neměla-li škořápka na příklad ztluštěný okraj, za- hodili ji soudíce, že se uvnitř nalezá perla »rozlitá«, čehož ale vždycky nebývá; dále ne- znali ještě umělého navrtávání lastur a zahodili nezralou raději, než aby si rok na zisk zní posečkali. Však o tom mluviti jest věcí odbor- níků. Jenom odborníci dovedli by asi také říci, zdali by ještě možno bylo perlový průmyslu nás opět zavésti, to jest, zdali by lasturee sladkovodný (perlorodka) za nynějšího znečišťo- vání řek továrními splašky tou měrou se dařil. aby chov jeho se vyplácel.

Po této odbočce vraťme se zase do Prahy, Roku 1859 stalo se v Praze kromě již uvede- ných ještě několik drobných události, jež sou- časníkům v paměti utkvěly a v této směsi věcí důležitých i nedůležitých, jakožto místní hislo rické drobnůstky snad několik řádků zasluhují Dne 8. července zvolen byl spisovatel a církevní kněz Karel Vinařický, tou dobou děkana konsistorní rada v Týně nad Vltavou, za kanov- níka kollegiátní kapitoly na Vyšehradě a dostal se takto k ohnisku literárního a národního ži- vota, jejž tehda jenom několik málo lidí udržo- valo v jakémsi ruchu a plápolu. Na druhé straně pak dostal se do Prahy muž, jenž v dějinách našeho politického života po sobě zůstavil pa- mátku velmi šerednou: císařským dekretem ze dne 27. listopadu přesazen vicepresident býva- lého lombardského místodržitelství Arnošt svob. pán Kellersperg jakožto vicepresident c.k.

místodržitelství do Prahy. Tento byrokrat byl — jak na jiném místě již uvedeno — v dubnu té hož roku císařským poslem, jenž do Turina při- nesl válečné ultimatum a vavříny, kterých si dobyl ve správě revolucí zmítaného Lombardska, učinily jej zvláště způsobilým pro české králov- ství, ačkoli zde panovalo nejhlubší, zrovna otro- cké ticho. Snad tušily nebo předvídaly vídeňské kruhy vládní, že nastanou v Čechách zase děje, ve kterých by tato již osvědčená síla znovu se mohla proslavit, anebo učinily tak z jakéhos jenom nevědomého instinktu . .. jisto je, že po- slaly na nás politického biřice, pleticháře a kara báčníka nejhoršího druhu, takže zasluhuje červe- ného zápisu den, kdy muž tento pro Prahu by ustanoven. On vystřídal zde Maďara hr. Antonína For- gáče, kterýž odtud povolán byl jakožto odborný přednosta do ministerstva vnitra. Forgáč by pravý opak bar. Kellersperga a stal se r. 1861 ale jenom na krátko, místodržitelem královstv českého a potom uherským kaneléřem. Forgáč byl snad nejlepším místodržitelem, jakého jsme v druhé polovici XIX. věku měli.

Zbytek mých upomínek na Prahu z roku 1859 týká se veřejných staveb a podniků. v tomto roce stavěly se na Nových alejích čili v nynější Ferdinandově třídě palác České spo- řitelny, jehož stavbu dle plánů architekta Ull- manna prováděl stavitel Jan Bělský a budova policejního ředitelství. Obě tyto stavby byly r. 1858 zahájeny a roku 1861 dokončeny. Česká spořitelna, jež měla dřive (snad od svého založení r. 1824) sídlo na Malé straně, na ny- nějším náměstí Radeckého, přestěhovala se do nového paláce koncem června r. 1861. V kruzích studentských došla na jaře roku 1859 povšimnutí akce, jež zahájena byla na postavení dávno již projektovaného studentského pomníku na památku obrany Prahy proti Švé- dům. Tento pomník měl býti na některém ná- městí pražském postaven již r. 1848 při oslavě 500letého trvání pražské university a při 200. výročí studentské legie, jež r. 1648 Prahu pomáhala bránit. Sochař Josef Max zhotovil již tehda model studenta z r. 1648, ale bouřlive události onoho roku zatlačily projekt studentské. ho pomníku do pozadí a teprve po desíti letech ujal se ho zase c. k. krajský rada Klar tím že dal zhotoviti pět set zvláštních otisků svého v (německé) »Libuši« uveřejněného článkuo sludentské legii z roku 1648 a vénoval výno těchto otisků na provedení projektovaného pom- niku. Rektorát pražské university byl požádán, aby hleděl otisky mezi professory, docenty studenty rozprodati. Rektor vyhověl žádosti tím, že dal vyvěsiti o Klarově věnování vyhlášku.

Cena otisku stanovena na 75 krejearů bez ome- zení obětavosli. Mnoho li prodej těchto výtisků vynesl, nevím; velká suma to asi nebyla, ale podnět byl zase dán a r. 1863 byl dle Maxora modelu z kamene vytesaný, arci jenom skromně velký studentský pomník postaven do západního rohu seminářského průchodního dvora, kdež dosud ve skromném zákoutí stojí. V měsíci září opravovali na Koňském trhu sochu sv. Václava, která se nyní nalezá na Vyšehradě. Socha tato hrála v pohnutých do- bách našeho politického života trpnou arci, ale dosti vynikající úlohu jakožto shromaždiště nebo ohnisko velkých demonstrací a zasluhuje proto, aby bylo zde jejího vzniku vzpomenuto. Zhoto- vil ji v letech 1678—1679 pražský sochař Jan Jiří Pendel (od něhož pocházejí sochy papežů nad portikem seminářského [salvatorského] ko- stela naproti staroměstské mostecké věži) ze že- hrovského pískovce. Rada Nového města praž- ského zaplatila za ni r. 1679 celkový obnos