1
masthead
Ročník XXXXIV.
2
masthead
V Praze, v pondělí dne 2. května 1904.
Praha
4
article
Na ranní a odpol, list,
přodplácí' se:
v Prase v adninisl
měsle
n vre lota
s drojs čdi háško
Rní lot
ve nlialkác
5
article
ARC
ARC
na nhe . poštou:
a mieí
n čtrrt lefa “ . .
s drojí siamnie
7
article
NILIS
NILIS
V drobném prodeji:
ve slislkách na vonkova
Inseráty
platí se ho tov ě zapřel.
dplacení a ineerty přijímná sání
strace v Marianské ulici č. 3.
am nacházojí se t6ž redske
tiskárna a erpedice „Národnich Listů“.
Bokopivy so norraej
Nilis
8
title
Mistr ANTONÍN DVOŘÁ
Dvořá
9
article
Světová říše tónů a královská država česká vn
zachvívají se otřasnou ranou — nemohly ani jedna,
ani druhá ztratit více, než včerejším prvním májem s
stalo — když dotklouklo nejdražší české srdce, když
dodýchal největší český člověk a zajisté největší hudeb-
ník doby — Antonín Dvořákl
Tiž ztráty ponesou milliony ramen a pocítí je
přece každá česká páže, ta bolest najde si v každé
české duši sídlo a slza žalu zřídlo v přečetných očích
v národé českém, neboť u nás, umírá-li nad všechny
veliký umělec světové platnosti, opravdový nesmrtelník,
gigant viditelný všemu obzoru vzdělanců po celém světě,
u nás bývá jinak než u každého jiného národa. Mezi
Čechy není vyšších výšin, než na jaké dostupují geniové,
u nás kralují mužové, jichž moc není z tohoto světa,
a kteří ho přece dobývají.
Čím větší jich vítězství, čím skvělejší úspěchy
těchto českých — tak vzácných — podmanitelů, čím
velkolepější zjev těchto representantů českého jména
ve světě, tím náruživější láska všeho národa k nim,
tím horoucnější obdiv, tím žhavější nadšení pro ně.
A poněvadž národ český takto dožil se ve Dvořákovi
nejúplnějšího štěstí, zvláště z toho důvodu, že jím
v jednom z oboru nejšlechetnějšího závodění druhů
dobyl postavení mezi národy nejen řovnoprávného, ale
i nad všechny vyvýšeného, proto jest také dnešní ne-
štěstí celého néroda tak všeobecné, tak úplné, jak jen
možno! Poněvadž jej ztrácíme před celým světem
poněvadž i nejkrutější nepřítel, jehož tvář záští zesiná,
vysloví-li jindy české jméno, dnes v neličené soustrasti
hlavu sklání před velikosti ztráty české, neboť —
ztrácí i onl
Pro nás neumřel jen skladatel, jenom umělee
celému světu platný, k němuž jako k jednomu z nej-
větších světa občanů hlásí se všechno vzdělané lidstvo.
Dvořákl
Dvořák
Čechy
10
article
Nezměrná bolest naše stoupá s velikostí díků, jimiž
jsme k Ant. Dvořákovi vázáni každou vzpominkou na
vzestupný směr životní jeho dráhy, každý odstavec vý-
voje jeho grandiosního umění, tak velikého, že k po-
zadí tohoto českého zjevu kulturního pokroku lidstv
nuceni byli propůjčiti se i jiní, počtem i šťastnějším
osudem velicí národové i mezi protinožci; česká chu-
doba nebyla by stačila na relief k této postavěl
A vzpomeneme-li, kterak Antonín Dvořák, syn českého
lidu, nejryzejší demokratické jeho vrstvy, nedalsi
oslniti jasný zrak ohromným úspěchem svého umění,
duši omámiti a srdce zciziti, kterak v ryzí prostotě
jednoduchosti své povahy vrátil se k nám a přinesl
s sebou vavříny v Čechách nevídané, triumfy nad
celým světem dobyté, kterak za českou lásku zhrdl
hudební skladatel český
vším, co mu cizina poskytla a ještě nabízela za dar
světem nepoznsných nových pokladů jeho umění,
kterak tklivě projevil nám, že bez Prahy a kusu vlastní
české hroudy na venkově šťasten býti nemůže — tu
se věru nestydíme za rosu řas, ronící se z přemno-
bých českých zraků, před nimiž dnes vynoří se obraz
typické jeho české hlavy, nyní na loži smrtelném již
na vždy zchladlé.
A tady, v tomto poměru našeho lidu, národa i jeho
kultury k velikému místru umění, nad jiné platnosti
všenárodní poživajícího, najdeme my Češi, nevysýchající
prameny lítosti za zemřelým velikým Čechem. Jest
pravda, že pro každého člověka bez rozdílu národností.
kdo jen nosí v srdci slovník hudby, překladů nepotře-
bující, bylo umění Ant. Dvořáka překvapujícím, novostl
svou, nikdy neslýchanou a netušenou orginalitou slad
překonávajícím vysvobozením z banalnosti, zavládli
v hudbě zrovna bezprostředně před prvním Dvořákovým
vítězstvím ve světě, pro tony vnímavém.
Dvořák
Čech
Čecho
Antonín
Čechy
Praha
11
article
Ale kouzlu jeho hudby, tajům intimního tepla,
dýšícího z neslýchaných dotud rythmů harmonií a stylu
Dvořákovy hudební věty, rozumíme my Češi ovšem
a přirozeně nejlépe. Hudební estét ovšem postřehneu
Dvořáka a velebiti bude absolutní hudebno vlastní
Dvořákovi jako jenom největším geniům hudebního
umění, ale Dvořákovi rozumí každý, nejprostší nadaný
sluchem a dědictvím své zpěvné matky, národním me-
losem nadaný Čech. A poněvadž českou duší lze nej-
snáze vyzpivat a vyhrát a poněvadž to dovedl Dvořák.
šťastnější než tragicky skonalý veliký předchůdce
objevitel národní myšlenky v umění Bedřich Smetana,
tak dokonale bezprostředně, po celý svůj činný živo
v duši národní zůstávaje, proto stal se nám ták ne-
ocenitelně drahým.
Že dovedl hnutí radosti a žele českého tak teple
těsně u samé hrudi českého člověka vyslechnouti a jeho
srdcem tak zajásati a tak zaplakati, proto jest česká
hruď dnes tak raněna v nejhlubším svém nitru, kde
přestávají slova a mluví lkavý cit a proto jest tolik
nevýslovně Iitostivé lásky opravdového zalu po cel
vlasti při zprávě o jeho úmrtl.
Opustila nás nejčeštějsí česká duše v zlatý má
jový den, kdy věčný ženich Prahy, Petřín, přinesli
vstříc každojarní kytici květů, kdy nebylo v celém
městě takřka člověka, jenž by nebyl povznesl z rmutu
čelo k smavým nebesům a nebyl si vyšel podívat se
odněkud na nejnádhernější Prahu v květoucím věnci.
Nikdo z nás netušil, že v okamžiku největší slávy
květnové utrpěli jsme nejkrutější ztrátu, na niž v umění
by bylo možno pomýšleti, že zesnul v úmrtním měsíci
— mrtev!
Dvořákův
Čech
Dvořák
Smetan
Čechy
Praha
národní Ilos
12
article
Smetanově věštec, který geniálně nai v ně
svými plody hlásal svým uměním nej
větší českou pravdu, že národ zachrání
jen absolutní osvědčování jeho náro-
nosti v každém ohledu.
Teprve když Národní divadlo vystřelo svůj smu-
teční prapor nad attikou průčelí, počali jsme chápati,
že Dvořák už nikdy neuskuteční svůj poslední slib
národu, že už mu nic jiného nebude psáti než opery
Věčná paměť a nehynouci sláva
Aut. Dvořákovi!
Smetanův
Dvořák
národní divadlo
13
article
Život mistra Antonína Dvořáka, jako život vět-
šiny geniů, řízen byl osudy, v nichž trocha dobro-
družství a náhody nescházela. Dvořák nezrodil s
v domě zámožném l
Kolébka jeho stála v nadvltavském městečku
Nelahozevsi u Kralup, kde křtitel jeho zazna-
menal, že Antonín, syn řeznického mistra Dvořáka,
narodil se dne 8. září r. 1841. Dětství jeho nebylo
právě nejskvělejší. Otec nedopracoval se při četné
rodině nikdy blahobytu a živnost jeho hostinskáa
řeznická často vázla, kdykoliv ozvala se v něm
— instinktivní láska k hudbě. Uvádí se z pravidla
v slovnících, že Dvořák pocházel z rodiny, jež nedd-
chovala žádného hudebníka. Vysloveného arci ne, ani
prostředního, ale přece částečného. A tím byl jeho
otec, prostý a celkem drsný venkovan, v němž však
utajena byla vrozená náklonnost k hudbě, která nepo-
píratelně přenesla se na syna jeho Antonína a vzrostla
v něm měrou netušenou.
Třebaže starý Dvořák určil svého syna za nástupce
v živnosti své a jal se jej po odbyté normálce zaučo-
vati svému řemeslu, přece, když v mladém učni pro-
pukla vášnivá touha »státi se muzikantem« a zaměnit
řeznickou ocilku za hudební nástroj, nezdráhal sea
svolil, aby syn vytrhl se ze všední prosy životní a oddal
se cele poesii hudby. — Americký jeden kritik svého
času promlouvaje o tomto přechodu Dvořákově od ře-
mesla k umění, trefně poznamenal, že Dvořák měl co
děkovati povolnosti svého otce, jenž rozhodl, aby svět
ošizen byl o jednoho řezníka a obohacen o velikého
skladatele . ..
Jaro života a tvořivosti
mistra Dvořáka.
Bylo to na podzim r. 1857, když otec vypravií
mladého Dvořáka do Prahy na školu varhanickou, kde
té doby působili jako učitelé Blažek, Zvonař, Pitsch
Dvořák
Antonín
Dvořákův
Blažek
Pitsch
Nelahozeves
Kralupy
Praha
14
article
Krejčí. Dostávalo-li se snad vůbec Dvořákovi z domu
otcovského v míře skrovné podpory po čas učebních
let na škole varhanické v r. 1857—1860, po absolu-
toriu odkázán byl sám na sebe. Jak se životem pro-
tloukal, to patrno nejlépe z toho, že v hostinné kapele
Komzákově hrával jako violista za chatrný honorář;
nicméně i v tomto neutěšeném postavení zachovalsi
tolik energie, že nepropadl životu bohémskému.
V těchto dobách žil v nejpřátelštějších stycích
s Karlem Bendlem, jenž jako syn zámožných rodičů
mladšímu soudruhu ochotně napomáhal v ohledu mrav-
ním i hmotném. O málo zlepšily se poměry Dvořákovy,
když jako houslista vstoupil do orkestru českého di-
vadla, v němž setrval plných jedenácte let, od r. 1862
do 1873. Toto jedenáctiletí vyplněno bylo nejúsilov
nější prací mistrovou, avšak výsledky její bohužel známy
jsou jen z malé části, neboť Dvořák v dobromyslnosti
své rozdal většinu partitur jednak svým přátelům,
jednak ve chvílích příliš příkrého sebeúsudku naházel
je do ohně. A tak z malého zbytku manuskriptů z oné
doby dá se souditi na stadium jeho rozvoje tvořivosti.
Z těch dob stojí na prvém místě smyčcový kvintet
z A-moll a kvartett z A-dur. Prozírá z nich již nepo-
krytě skvělý talent formální, přidržující se stanoviska
první methody Beethovenovy. Ostatní pozůstalost této
doby vyznačuje se horlivým studiem klassiků, jimiž
Dvořák probuzen z romantického blouznění a dopra-
coval se tak své vlastní tvářnosti.
Krejčí
Dvořák
Komzákův
Bendl
Dvořákův
Beethovenův
Amoll
kvartett z Adur
15
article
Vstup Dvořákův na veřejnost.
Bude zajímavo sledovati způsob, jakým uvedl se
Dvořák do velikého světa. Bylo to v r. 1873, když
vystoupiv z orkestru divadelního, přijal chudě dotované
místo varhaníka u sv. Vojtěcha. V té době nejmocněji
probudil se v něm tvořici duch. Čím menší byl jeho
příjem — bylať mu gáže varhaníka vyplácena po
desetnících — tím větší byla jeho pracovitost. Nemaje
za dne času, pro spoustu kondic, studoval Dvořák
v noci partitury héroův hudebních a počal pracovati
na svých prvních velkých dílech, nemaje při tom
určitého cíle a nedaje se odstrašiti ani myšlénkou, že
snad píše jen pro sebe. Ale náhoda chtěla jinak.
Ucházeje se o státní stipendium, tehdy vypsané, poslal
asi uprostřed roku 1875, Dvořák jaku přílohu k své
žádosti některé skladby do Vídně ku posouzení. V porotě
zasedal tehda již proslavený Brahma, jemuž skladby
Dvořákovy do rukou se dostaly. Ten z ukázek těch
poznal, že na veřejnost předstupuje umělec nevšedního
rázu, právě tak nadaný, jako originální. Vliv Brahmsův
zmohl prozatím toho, že se v berlínské firmě Simrockově
Dvořákův
Dvořák
svatý . Vojtěch
Brahm
Brahmsův
Vídeň
Simrockov
16
article
FEUILLETON.
FEUILLETON.
Zpráva o úmrtí mistrově udeřila neočekávaně, jak
blesk. Ničeho netuše, osvěžen a rozradostněn přírodním
dojmy krásného nedělního odpoledne, stráveného mezi
květy pod smějící se oblohou, ubírám se se spolutvůr-
cem Dvořákovy »Armidy« k divadlu na zahájení cyklu
Smetanova. U divadla překvapí nás černý prapor, jenž
vlaje s římsy. Vrazíme chvalně do vestibulu, ptáme se
prvního namanuvšího se zřízence po významu smutné
té korouhve. Dovídáme se. Slyšíme jméno, ale duch
nechápe. Tážeme se znovu: »Dr. Antonín Dvořák že
zemřel? . ..« Ano, již nutno uvěřiti. Ne, takového vý-
znamu jsme chorobě jeho nepřikládali. Vždyť se pro-
slýchalo, že mistr se již pozdravuje. Kdo mohl tušiti,
že bude ona předehrou tak náhlého konce? Ustrnuli
jsme. Mistr Vrchlický je hluboce dojat a louče se, cítím
při stisku jeho pravice, jak se chvěje. A teď vzpomínám
jiných slov, také při loučení pronesených. To odjíždělo
české kvarteto na svou pyrenejskou cestu. »Obávám se
Španělska,« praví najednou Nedbal. »Když jsme tam
byli poprvé, zemřela moje žena. Španělsko je pro nás
země neblahá. Mám tušení, jako by se opět mělo něco
státi. Tentokráte stůně Dvořák!« Usmáli jsme se obavám
Nedbalovým a sám zeť mistrův, Josef Suk, pomáhal
zaplašiti chmůry nadějí v brzké zotavení se Dvořákovo.
Dvořákův
Armida
Smetanův
doktor
Dvořák
Vrchlický
Nedbal
Nedbalův
Suk
Španělsko
U divadlo
17
article
A dnes přece kladu i Dvořákovi v tyto sloupce
lístek úmrtní, jako položil jsem jej v době poměrně
krátké jednoho desítiletí novinářské činnosti již na ra-
kev Bendlovu a Fibichovu. Oko se zalívá, srdce se
svírá. Neuvěřitelné ještě před chviií, teď stalo se
smutnou, neodvolatelnou pravdou. Mistra Antonína
Dvořáka není více
A jako prý tonoucím v posledních okamžicích
rázem vyvstane ve formě velice zhuštěné jediného
záblesku myšlenky celý jejich život, tak v rozčilen
chvíle, kdy toneme v smutku, do něhož rázem jsme
byli se své jasné nálady strženi, zdá se nám, jako by
před duševním naším zrakem táhl do několika výraz-
ných obrysů stlačený celý život mistrův.
Dvořák
Bendlův
Fibichův
18
article
Vidíme zdravého řeznického synka, jehož dětství
chránivě clonily zelenavé stráně Nelahozevsi, jak
odvrací se od povolání otcova, k němuž také byl
určen, a jak místo zvířata porážeti, poráží raději celé
své okolí, soudruhy, učitele a posléze i pevnou vůli
oteovu svými pokroky v hudbě, hraje dovedně n
housle, klavír i varhany a také již ve skladbě bez
všeho předběžného návodu se pokoušeje. Vidíme jej
dále na studiích, na varhanické škole a později, jak
Nelahozeves
19
article
probíjí se životem, tu hraje s Komzákovou kapelou
v chorobinci bláznům, tu vydělávaje si jako violista
prozatímního divadla na nejnutnější potřeby.
Jediným nábytkem jeho je tou dobou klavír, na
němž i jí, je-li co, i spává.
zatím rostou stohy not, beze vší naděje v provedení
či do konce v otištění na papír vrhaných. Přímo ho-
rečka tvůrčí nutí mladíka k vysilující práci. Tu začíná
se jasnit. Roku 1873 provede Bendl v Hlaholu Dvo-
řákův »Hymnus«, jenž prorazí na celé čáře. Odt
chvile ví se o Dvořáku skladateli a hledí se k němu
s největším očekáváním. Téhož roku Dvořák stává se
varhaníkem u sv. Vojtěcha a žení se. Na doporučení
Brahmsovo vydává berlinský nakladatel Simrock roku
1877 Dvořákovy »Moravské dvojzpěvy« a na přesrok
»Slovanské tance«. Dvořák nabývá slávy doma i v ci-
zině a stává se zároveň hmotně neodvislým. Ostatek
jest již jen ustavičné stoupání na pevně zakotveném
řebříku slávy. Přicházejí úspěchy anglické, jimž » Stabat
mater« razí cestu, a které korunuje osobní řízenío
festivalu worcesterském, jakož obzvláště objednávky
pro festival birminghamský (»Svatební košile«) a leedský
(»Sv. Ludmila«)) Zevní pocty, jichž dostává se Dro
řákovi, plynou jen jako další důsledek, ať jsou to vy-
znamenání, řády, filosofickým doktorátem české uni-
versity, doktorským kloboukem vysokých škol cambrid
geských, povoláním na ředitele Národní konservatoře
novoyorské a posléze konservatoře pražské, či jmeno-
váním za člena panské sněmovny.
Komzákův
Bendl
Dvořák
svatý . Vojtěch
Brahmsův
Simrock
Dvořákův
Ludmila
panská sněmovna
Hlahol Dvo
20
article
A zase v nejbližším blesku myšlenky defiluje mi
hlavou Dvořákovo dílo. Jdou jeho písně a sbory, kan-
táty a oratoria, tihnou všechny téměř myslitelné formy
komorní, od sonatiny pro housle a klavír, přes šmyt-
cová tria a kvartetta ke kvintetům a sextuorům a zase
k serenádám pro dechové nástroje, střídají se větší
útvary koncertní s ouverturami a rapsodiemi, tanci
legendami, velké symfonie se symfonickými básněmia
baladami, opery starého slohu se zpěvohrami pokroko-
vých aspirací. Dílo obrovské, rozmanitosti úžasné
přímo zázračné exuberance tvůrčí. Vstupuje ti na mysl
melodio za melodii z té nepřeberné pokladnice mistrova
zpěvného kapitálu, z toho zlatodolu nevšední ryzosti,
z tě celé říše tónů, kde on byl naprostým suverénem.
Hned v zápětí spatřuješ za vším bodrou, upřímnou,
energickou tvář. To jsou jeho rysy. Črty duše dobré
a dětsky měkké, duše mnohými problémy svírané a
řešlcí si je vždy po svém, přirozeným důvtipem mozku
geniálního, v němž pracuje to tajemnými nezbádanými
pochody. Psychologie Dvořákova, jeho úsudků a ná-
padů byla by vděčným studiem cest, jimiž ubírá s
duch silný jen sám na sebe odkázaný a ze sebe čer-
pající. V tríšti uměleckých názorů, jež na první pohled
Dvořákův
21
article
zdála se snad kalejdoskopickou, aforistickou, ze sou-
vislosti vyzvanou, třpytívalo mnohé zlaté zrno. Snad
nám některý bližší pozorovatel a intimnější znatel Dvo-
řákův zachová, co osvětlí tajemné ony labyrinthy jeho
psychy.
Jakože výtvory Dvořákovy sytiti budou vždy
znovu a znovu svět svými neskonalými krásami, tak
život a dílo Dvořákovo zaměstná ještě mnoho per. Co
naskýtá se tu otázek, co úkolů k rozřešení, ba i záhad
k rozluštění! Zásadní otázky esthetické; úkoly for-
mální, historieko-evoluční, srovnávací; záhady spojitosti,
mezi nimiž jednou z nejzajímavějších bude rozluštiti
vnitřní onen rozpor, jenž vlohu tak eminentně vyslo-
venou pro hudbu absolutní hnal s postupujícím věkem
čím dále, tím úsilněji od formalismu k hudbě pro-
gramní, volných tvarův a dramatické.
Poměrně nejméně práce bude bezpochyby mii
životopisec; neboť Dvořák žil velice prostě a přímo-
čárně. Charakteristická anekdota obepředla mnohý zvyk
a libůstku Dvořákovu — mezi poslednější náleží na př.
jeho holubářství a obliba v lokomotivách — i mnohý
výrok mistrův, ale z těch nebude tuším ta nesnadno
vyluštiti pravdivé jádro.
Chtít vyjádřiti se dnes již definitivně o výslednici
Dvořákova díla, bylo by velmi předčasno. Nikoli, že
bychom je my současníci neznali — vždyť nosíme je
jako klenot ve svém srdci — ale zde třeba detail-
ního studia a především perspektivy časové, vždyt
z daleka ještě ani dohlédnouti se nemůžeme následků,
jež ve vývoji české hudby způsobí. Tím méně schopna
je toho jakákoli stručná črta, zvláště črta psaná v po-
hnutí prvé chvíle, kdy dopadla rána neúprosného osudu
celou drtivostí svou.
Dvořákův
Dvořák
22
article
Mohu akcentovati jenom některé stránky veliké
pozůstalosti mistrovy. Kdo neobdivoval se melodické
vynalézavosti jeho? kdo svěžesti a rázovitosti jeho
rythmů? Prvnější je samý nádherný květ, ať vzpo-
meneme jen jeho volných komorních vět, adagi, lent
a larg, jeho zpěvných thémat, obyčejně pro vedlejší
myšlénky sonátové formy uchovaných a prvními větami
kvartetů a symfonií jeho rozesetých, či těch okouzlují-
cích arios oratorních a operních, těch luzných linií
jeho písní, hlubokých, náladových a žhavých. Základní
myšlénky Dvořákových vět vynikají určitostí, plastikou.
Řeknou vždy z příma, co leží skladateli při té oné
skladbě na srdci. Jsou jadrné a komposici dodávají
pevné vazivo, setmelují. Rythmus vtiská všem myšlén-
kám Dvořákovým zvláštní jich tvářnost. Činí půvabnými
jeho ronda, vlévá život všem jeho thématům, zvláště
však srší z jeho furiantů a scherz. V těch skýtá Dvo-
řák věci nevyrovnatelné, plné vtipu a capriciosnosti.
V rythmu spočivá také nejvalnější část Dvorákova ná-
rodního rázu. Prudké střídání dur a moll, leckterý
chod harmonický ovšem neméně k tomu přispívá, ale
v rythmu, jeho křepkosti a ohnivosti, rozmanitostia
bohatosti zreadlí se lidová verva Dvořákova nejplněji.
Dvořákův
23
article
Národní ráz Dvořákův má především všeobecně .
slovanskou tvářnost. Poprvé skladatel v hojnější míře
rozšířil hudbou naší barvu moravskou a maloruskou.
Dumka stala se také samostatným formovým výplodem
jeho, jako na druhé straně furiant, vykazující opět ele-
menty ryze české, česky paličaté, vzdorné a veselé.
Individualita mistrova je tak projádřená, že assi-
miluje sobě i živly cizí. Dvořák měl klassiky v maliku,
Haydnova bezstarostná veselost, Mozartova gracie, pří-
sná velikost Bachova, imponující i přes některé kudr-
linky vzmach Haendlův, hloubka a démonický žárv
nitro lidské nořícího se Beelhovena, procítěná zpěvnost
a jemný pro přírodu smysl Schubertův, z toho nic ne-
zůstalo mu cizím, ale prozářil vše vlastním duchem,
přetavil ve výhní vlastní silné individuality. Vypůjčovat
si neměl nikdy při svém nadbytku myšlenek potřebí;
ale učil se rád. Ještě v poslední době silně naň půso-
bil Liszt, jehož stával se čím dále tím větším ctitelem.
Při tomto styku s největšími skladatelskými geniy jest
jen přirozeno, že Dvořák přinášel s sebou formální
stránku skladeb vždy co nejvytřibenější. Jeho symfonie
náležejí mezi nejkrasší doby pobeethovenské a zaručují
původci svému čestného přízví českého Beethovena.
Dvořákův
Dumek
Dvořák
Haydnův
Mozartův
Bachův
Schubertův
Liszt
24
article
Jeho komorní hudba má přímo křišťálové formy. K
stránce formální patří však nejen zevní útvar, formav
užším smyslu, nýbrž i její propracování. A tu příchá-
zíme k Dvořákově skvělé themalice. Polyfonie jeho jest
nejen smělá a umělá, neztrácí však zároveň ani na
přirozenosti.
Velká díla vokální (na př. »Sv. Ludmila«) hlásají
její lahodu stejně, jako symfonie či kvartetty. V har-
monice je Dvořák vynalezavý, odvážný, ale i zde dbá
vždy vkusu, co se týče zvuku. Krása tohoto arci
uplatňuje se nejvíce v jeho dílech orchestrálních, kde
vychází ji vstříc skvělá instrumentace, vždy plná dů-
myslu, barvitosti a nevšedních kombinaci.
Směr programní zaťukal u Dvořáka nejdříve ou-
verturami »V přírodě«, »Karneval« a »Otello«.
Zde byla forma ještě dodržena, ale již s lovans ké
rapsodie uvolnily její řízu, a v zajímavé řadě balad
Erbenových — »Vodník«, »Polednice«, »Zlatý
kolovrat«, »Holoubek« — jakož i v »Písni
bohatýrské« jde již pouze a pouze o nejpodrob-
nější“ až zámezné vystihování obsahu básnického. Ze
symfonií přiklání se k jakémusi programu, ovšem zcela
vhodně toliko rámcovému, velkolepá a ze spojení če-
ského rázu s exotismem, zvláštní půvab čerpajlcí pátá
»Z n o vého s věta«. Z Dvořáka lyrika, jenž vždy
Dvořákův
Ludmila
Dvořák
Krása
Otello
Erbenův
Holoubek
Polyfonia