V Praze, v pátek dne 18. září.

K čislu 255 Čisto v Praze za 2n a na venkově za 3h

Na »Národní Listye ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K —h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80 h

Telefonické zprávy „Nár. Listů. Ohlas císařova armádního rozkazu Z Vídně, 18. září. Armádní roz- kaz císařův provázen jest časopisectvem podle jedné formule. Vydává se mu naprostý souhlas a vyslovuje se očeká- vání, že Maďaři teď obrátí. »Deutsches Volksblatt« dovozuje, že tento projev jest namířen nejen proti Maďarům, nýbrž také proti Čechům. — Prazvláštní důsledky odvozuje z něho »Ostdeutsche Rundschau«. Praví, že by se doporučo- val cislajtanský kabinet, jenž by dovedlv občanském životě totéž, co se žádáv armádním rozkaze pro vojsko, totiž vy hradní platnost němčiny! Sociální demokraté konali včera schůzi o věcech vojenských, navštívenou asi 10.000 osobami. Promluvili v ní poslanci Schuhmayer, Seitz a Ellenbogen Zajímavá příhoda udála se za řeči poslance Schuhmayera. Mluvě o výnosu vojenské správy v příčině ponechání vojínů po tře tí m roce ve službě pravil, že se může taková věc hoditi vídeňskému parlamentu, naplněnému »psími dušemi«. »Že vojenská správa si troufala přijíti s tímto výnosem, o kterém říci musíme, že jest neslýchanou největší drzostí, která jen mohla býti osvěd- čena lidu a parlamentu, zaviněno bylo jižv oné noci, ve které povolen byl zákon branný. Pravíme-li, že jest to neslýchaná cís. král. drzost...« Vládní zástupce řečníka pře- rušuje. Schuhmayer: Co pak je to zase? Předseda Winařicki: Máš se mírnit!

Schuhmayer (bouchnuv pěstí na stůl) křičí; Jest to cís. král. drzost, je to neslýchaná c. k. drzost. (Hlučná pochvala. Máme si dát zacpati ústa? To by ještě scházelo, aby tam, kde máme obětovati statky a krev, přišla policie a nás ještě kro- tila. Stala-li se tato c. k. drzost, nesmíme zapomínati, že tato c. k. drzost má příčinu jen ve smýšlení rakouských občanských po- slanců.« Přijata byla pak dlouhá resoluce, ve které je též odstavec následující: »Shro- máždění spatřuje ve svolání parlamentu ci- telnou porážku vojenské správy Dovršíme porážku tu za hesla: Ani pone- chání tříletých vojínův, ani nové rekruty Rakousku, dokud nebudou v Uhrách za- řaděni rekruti.« »Neue Freie Presse« uveřejňuje rozmluvu s nejmenovaným prý čelný m poslancem uherské vládní strany, který pravil, že císař je v právu, poněvadž nepraví se v armádním rozkaze nic, než co je obsaženo v § 11. zákonaz r. 1867, že totiž panovník nedá si umenšiti práv v příčině jednotného vedenía organisace armády, jež náleží v okruh jeho působnosti; ale zdali bylo moudré, armádní rozkaz vydati v takové přiostřené formě, která vzbuditi musí domněnku, že armádní rozkaz byl zároveň adresován na nevojenské obyvatelstvo, je otázka Situace dle něho není příznivější než před vydáním rozkazu a že jest naplněn nejchmurnějšími myšlenkami a staro st- livě hledí vstříc dalšímu vývoji věci. jiná.

Z Pešti, 18. září. Uherská strana neodvislosti sešla se včera večer. Předsedal jednatel Tóth, který pravil, že armádní rozkaz můžé způsobiti kon- flikt s národem. Opposice nemůže zů- stati klidnou. Armádní rozka z je st urážkou státního práva uher- ského. Nalezáme se — pokračoval —v předvečeru velikých událo- stí. — I jiní poslanci mluvili ve stejném smyslu a pak usneseno, aby byl svolán říšský sněm na den 23. září, tedy na týž den, kterého se sejde parlament vídeňský. Ve vydaném communiqué se praví, že armádním rozka- zem císařovým jest trpělivost Ma- ďarů dokonale vyčerpána. — Skupina Ugronova připojila se k akci strany neodvislosti a vyslovila přesvědčení, že nyní nelze pomýšleti na po- kojné rozřešení krise. Opposice hodlá vydati manifest kuherským vojínům, aby je informovala o svých úmyslech. Zamýšlí dále městské orgány vyzvati, aby odmítaly také dobro- volné sbírání daní. Posluchači vyso-

Předplacení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakc a expedice.

kých škol zamýšlejí uspořádati v neděli prů vod demonstrační. Vládní předloha o rekrutech. Z Vídně, 18. září. Vládou chystaná předloha, kterou se mění počet rekrutů na rok 1903, nemohla býti položena ještě na jednací pořad první schůze poslanecké sně- movny. Stane se tak dne 23. září. Minister- ský předseda dr. Körber ujme se slova a vyzve sněmovnu, aby urychlila jednání o věci té. Bude li podán pilný návrh, aby se vykonalo ihned první čtení této předlohy, odbude se toto ihned. »Neue Freie Presse« sděluje: »Věří se v parlamentních kruzích, že Čechové vyjmou nový zákon o rekrutech z obstrukce.« Oč tato víra se opírá, »N. F. P.« arci nepovídá a — neví. Národní strana maďarská vystoupi z vládního klubu. Z Pešti, 18. září. Ujišťuje se, že všichni poslanci bývalé strany národní vystoupiti chtějí z vládního klubu a že sám hrabě Apponyi se chce vzdáti mandátu. Srbský král a důstojnický sbor. Z Bělehradu, 18. září. Král po- zval za příčinou zařadění korunního prince do vojska srbského důstojnický sbor bělehradský ke dvorním hosti- nám, jež budou tři dni. První byla včera večer. Král ujav se slova, pravil: »Přes malá nedorozumění, jež se udála mezi mnou a armádou, jsem o její věrnosti pře- svědčen. Svornost bude zachována, poněvadž jsou všichni důstojníci dobrými Srby. Cho- vaje toto přesvědčení vítám ve vás celý srb- ský důstojnický sbor a provolávám vám srdečné: hurá l«

Telegrafické zprávy. K příchodu německého císaře do Vídně. Z Vídně, 18. září. (C.-B) Ve článku, vě- novaném příchodu německého císaře, praví »Fremdenblatt«: »Vídeň pozdraví zejtra německého císaře jakožto hrdého zástupce spolku mezi Rakousko-Uherskem a Němec ke m. Tento spolek, který se stal

FEUILLETON. „Utopená“. Od Popelky Bilianové. »Mařenko — přijeď! Uvidíš — krajina je rozkošná, údolí jako měkký pás a na površí les — les daleko a široko. Údolím teče řeka — neveliká, neširoká — ale koupele v ní jsou učiněná lahoda. Řeka teče širokým údolím celý den pěkně po sluníčku, večer je voda jako louh. Vlezeš do ní — na nejhlubším místě jde tak něco přes pás — a píseček všude jako krupička jen poši- mrává do chodidel. A voda — vodička ti plyne kolem těla jako hebounký samítek a zrovna voní kořen- ným vzduchem letním, zašploucháš si v ní bublinky se vaří jako v samovaru — inu, roz- koš, jak povídám.« »Inu — věřím ochotně — přijedu k vám ale s koupelemi v řece nebude nic.« »Ale proč — ty bloudku!? Řeka nehlu boká, místo odlehlé, tam nikdo nepřijde.A potom — každý tam máme svou »kabinu« — a jak skvostnou! Mohutné kopce vrbí a kolem nich hebounká travička nebo píseček — vlezeš tam a odnikud tě neviděti — jsi jako v ráji. A mezi čistým vrbovým listím v nádherných barvách pestří se svlačec a jiné květiny po břežní — inu — skvostnější kabiny není ani na světě!« »Chápu i oceňuji výhody a krásy koupele ale do řeky mne nikdo nedostane.« »A proč? Smí-li se to zvěděti ?« »I ano.« ... Představte si zrovna takovou řeku, i vrb kolem ni. S jedné strany byla luka a vrbí zde až do řeky se sklánělo, s druhé strany písečná pláň, po níž se rovněž vrbí až k řece rozběhlo. Tam jsme my děti měly koupelnu a říkali jsme tam »u vrbiček«. Vykoupat se v řece do zvůle a sytostia potom vyválet se v teplém písku na břehu, nebo ve svěží trávě na druhé straně — to pa- třilo k denním požitkům. A kdyby nás byl hrozitánský hlad nepudi domů, nebo těžká mračna nás nezahnala, byly bychom tam ztrávily celé dny.

Rozkošný koutek zemského raje a přec jsem tam přestala choditi. Jednou jsme se opět koupaly, aspoň po de sáté už — voda byla teplounká a jako hebký samet — navařily jsme už v řece »knedlíkůe a zvířily vodu až ode dna, nadělaly a napoly kaly se »andělíčků« a »potápek« a každou chvíl některá z nás vytloukala si na břehu dvěma ka ménky vodu v uši zalehlou. Tak i mně se stalo a při vytloukání vody z ucha pomazala mne kterási z družek píse- čným bahnem. Znova tedy do vody, ač už mne z kou pání hlava bolela. Vskočím do vody a přesně podle umění pejsánků plavu přes řeku pod vrbičky, kde na druhém břehu měly jsme »skákačku« — veliký to balvan z břehu vyčnívající. Vylézt na balvan, sepnout ruce a šipkou vletět do vody, bylo dílem okamžiku. Potopila jsem se a se zavřenýma očima poplula jsem kousek pod vodou. Veliký podiv družek byl mi pobídkou k po- šetilému činu: znova zavru oči, prsty do uší a žbluňk pod vodu s pevným úmyslem: tento- krát tam budu ještě déle. A byla bych tam zůstala navždy : žblunkla sem pod vodu a dodnes dobře vím, jak mne tíže vody posadila na dno do písku. Voda li- nula se kolem těla mého s měkkou přilnavostí aksamitu, ale s tíží olova, viděla jsem průhled- nou zeleň vody, ale kolem mne bylo mrtvé ticho a já úplně bez vlády svého těla. A potom mne schvátila hluchá temnota. Když jsem nabyla zase vědomí, ležela jsem na břehu v písku, kolem mne bylo množství lidí z okolních polí a družky moje zoufale plakaly. Odnesli mne domů a od těch dob mne nikdo nedostane do volné vody. Těžký, vodní pocit dodnes cítím ve vší bytosti své, jakmile živá voda zaproudí jen třeba kolem mých kotníků a příslotek »Utopená« mi zůstal.