Číslo 96.

V Praze, dne 8. dubna 1900.

Ročník IV.

Rodakoe, administracs expedice: Praha, Pětrossova ulice, číslo 200—II. Nefrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevracejí Hoxapečetěné reklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy po dvanácté ho- dině polední. Jednotlivé číslo za 8- Telefon redakce č. 1126.

KAl Slunce vychází v 5 hodin 24 minuty ráno. Slunce zapadá v 6 hodin 41 minut večer.

ULILKt Neděle: Sv. Albert, biskup. — Sv. Dyonis, biskup. Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u Milosrdných sester v Karlíně od 6.—10. t. m. Předplatné pro Prahu s donáškou do domu: 2.80 měsíčně . . . .. čtvrtletně . .. 8.40 celoročně . . .. 38.60, Pro tuzemsko oštou: měsíčně . . . .. čtvrtletně . .. celoročně. . .. K 36.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtyrtletně . . . K 12.— celoročně. . .. K 48.— po Ameriky, Francie. Švýcarska, Italie, Bel- ie, Anglie a Ruska: čtyrtletně . . . K 18.20 celoročně K 52.80 Telefon redakce č. 1126.

Dnešní číslo jest o 12 stranách. Příští číslo vyjde zítra v poledne.

Břímě Anglie. Zákeřnický pokus chlapce na život angli- ckého následníka trůnu pobouřil veškero člověčen- stvo. Dosavadní vyšetřování zjišťuje, že hanebný úklad vyšel od anarchistů na půdě belgické. Děl- nický dům v Brusselu je doupětem rejdů anarchi- stických. Listy anglické snaží se útok ten frukti- fikovati ke škodě Belgie, jíž vytýkají hrubý ne- vděk za to, že Anglie platně přispěla k samostatnosti Belgie z područí Hollandska. Ačkoliv proti Anglicku po všem světě za- vládlo rozhořčení, nebylo by přece z něho došlo až k činu tak hanebnému, kdyby se nebyli anarchisté odhodlali k něčemu takovému. Ten je ráz mo- derní anarchie, že své oběti vyhledává mezi ne- vinnými. Prine Walesský není přece původcem války jihoafrické, on od svého mládí vede život bonvi- vatský; karban, krásní koně a psi zajímali ho více, nežli vysoká politika, kterouž dělají vládnoucí ministři. My však žijeme dnes v ovzduší, v němž blesky vybíjejí se z vrstev nejvyšších na horské velikány. Kdyby ale vládcové Anglie v přítomné chvíli byli přístupni poznání sebe sama, musili by zvolati: má vina, má největší vina. O Anglii platí úplně slova největšího proroka starozákonného: Břímě Týru, jehož kupci jsou jako knížata a kramáři jeho slavné země. Ve vodách mnohých símě Nilu, žeň řeky obilí jeho: a učiněn jest kupectvím ná- národů.—

Veliké jest též břímě Anglie, větší všech bře- men národů. Ode tří věků vládcové Anglie hromadili na sebe hříchy nejtěžší. Pod nohou Anglie do dneška úpí národ irský; země anglická skro- pena je krví tisíců katolických mučedníků. Všecko její světové panství založeno jast na loupeži. Ode dnů panenské Alžběty a krvelačného Cromwella Anglie olupuje všecky evropské země o jich zá- mořské državy. Leč tím ještě není její břímě do- vršeno. Anglie skoro od počátku tohoto století skytá pohostinství anarchistům a královrahům. Z její ministrů nejvíce proslavil se lord Palmer- ston s příjmím: firebrand, prostě palič, jenž živil a podněcoval italské karbonáře, on vlastně vrhal pochodně revoluce na pevninu evropskou, hlavně do Italie. Lord Palmerston byl anarchistou katexochen. Činnost jeho byla veskrz zákeřnická. Na jedné straně chválil a také podporoval Turka proti Rakousku a Rusku a na druhé bořil italské legitimní trůny. Dýka prvního útočníka Libenyiho na život císaře rakouského byla broušena v Anglicku. I v tom angliaká ocel znamenitě se osvědčila. A všecky pozdější útočníci na korunované hlavy měli svá doupata v Londýně. Z Anglie teprv se stěhovali do Paříže, do Belgie, Švýcar a do jiných zemí. Může tedy směle se říci, že to nynější rozhořčení Anglie na Belgii nesmírně zapáchá farizejstvím.

Anglie v této chvíli dovršuje své břímě ubíjením malého národa. Zachtělo se jí Nabotovy vinice k zaokrouhlení svého velkostatku, a proto neštítí se násilí sebehoršího. Co jí je po tom, že mili- onové její poddaných v obou Indiích umírají hla- dem, ona jim hodí nějaký capart a jde si na lou- pež. A evropské velmoci? Ještě jí poskytují děla a koňstvo k ubíjení malých. Malé Portugalsko s pudlovskou ochotou otevírá Anglii zadní dvířka, aby jimi mohla uštvaným, ale dosud hrdinsky zá- pasícím Boerům padnouti v bok. Co si má Portu- galsko počíti? Nepustí-li Anglii dobrovolně, užije tato násilí, zabere mu celé území. Mlčí-li k tomu celá Evropa, proč by malé Portugalsko se pálilo? Věru vznešený to obraz humanity na konci 19. sto- letí! — Angličané jsou prý lidé velmi nábožní, jeťo nich známo, že ročně rozdají mezi pohany na mi- liony biblí. Nám ta jejich nábožnost na vlas při- padá jako nábožnost onoho Němce, jenž se ku sv.

Florianu modlil, aby s ušetřením jeho domu zapa- loval domy sousedů. Ale když tu najednou čer- vený kohout ukáže se i na střeše anglické: co je tu nářku na zkaženost lidskou, hlavně ale na sou- seda Belgičana, proč prý nedal pozor a ten útok nezamezil! Skoro již po celé století vrhají se po- chodně z Anglicka na evropskou pevninu, a když také jednou ukáže se se červený kohout i tam, tu se lordové-kramáři ošívají a křižují, jaká prý to bezbožnost na světě, a diví se, co prý všickni národové proti Angličanům mají, proč prý je ne- návidí a jimi pohrdají. Věru, že nestoudnost, cy- nismus a farizejství u anglických státníků dostou- pily již nejvyššího vrcholu. Leč při všem tom nejsme z těch, abychom na anglický národ volali pomstu s nebes. Anglie je dnes zemí konvertitů, při- pravujeť se v ní veliký převrat duchů a návrat k původní staré církvi. Nejušlechtilejší čásť národa toho navracuje se k poznání křesťanské pravdy. — A proto přejeme,

abyina Anglii splnilo se jako na mořevládném Tyru: I budou kupectví jeho a mzdy posvěceny Hospo- dinu: nebudou schovávány, ani skládány: protože těm, kteříž přebývati budou před Hospodinem, bude k užitku kupčení jeho, áby jedli do sytosti a odívali se až do vetchosti. Nesmírné bohatství Anglie, jako kdysi Tyru zaslepuje anglické kupce-knížata, pro něž musí krev prolévati lid, jenž konečně pozná se v tom, čím se vládcové Anglie ode věků na všech národech prohřešovali. Nový tento útok je ale též hřímavým napo- menutím mocným tohoto světa, kterak daleko ne- chali to dojíti v nejnižších vrstvách lidu. Na prachárnách a jiných budovách lehce zá- palných vyvěšují se nápisy: Zde se zapovída kouřiti, ale řemeslní paličové mohou bez trestu veřejně choditi s hořícími pochodněmi a smolnými věnci fanatické nevěry a zášti a házeti je do pří- bytků lidských, ba již i do škol. Což na příklad »Záře«, »Červánky« a listy podobné jsou něco ji- ného nežli veřejným paličstvím, nežli školami, v níž odchovávají se Luccheniové, Sipidové a jiní. Jaký to pokrok školy bez Boha, z níž vycházejí králo- vrahové! Nedávno měli jsme i v Praze povolenou schůzi »občanů« učenníků, jejichž heslem je: nic učiti, nic dělati, nikoho ne- poslouchati a kteří své duše denně napájejí anarchismem.

Zprávy politické. V Praze, 7. dubna. K situaci. Vídeňské časopisy oznamují, že dnes konána bude ve Vídni velká ministerská rada. Patrně následkem návratu ministra-krajana dra. Re- zka z Prahy, jenž v ní podávati bude zprávu o vý- sledku svého poslání. Že bylo na výsost politické, o tom nemůže pochybovati dnes nikdo. Vysvítá to již z té závažné okolnosti, že konferoval v Praze s celou řadou vynikajících politických osobností. Jakkoliv to není zjištěno, tvrdí se přece se vší určitostí, že ministr dr. Rezek přijel do Prahy hlavně za tím účelem, aby účinkoval na vůdce mladočeského klubu v tom směru, by na sněmu království českého nebyly přetřásány otázky, jež byly předmětem česko- německých dorozumívacích konferencí. Je-li tomu tak, ministr-krajan mnoho asi v tom ohledu nepořídil, neboť na sněmu našem byly již nadmíru důležité poli- tické debaty a že nezůstanou osamoceny, leží na bíledni.

Kulturní Listy- V Praze, 7. dubna. K. — Značnou sensaci způsobil v Praze — pes- bernardin p. dra. Klusáčka, protože — dle »Nár. Listů« vyhrabal ze sněhu českého muzikanta. Kdyby všecko, co »Nár. Listy« o tom napsaly, bylo pravda, byla by to pro Prahu znamenitá akvisice. Praha letos podobá se ve mnohém švýcarským Alpám, ba jak mi naši horalé vypravovali, našli prý v Praze sněhu více, nežli na Krkonoších, kdež je množství sněhu pouze v nižinách a polní pláně prý jsou sněhu skoro prosty. Pana dra. Klusáčka pes vyhrabal mrznoucího hudeb- níka na silnici za Prahou, avšak i v Praze mohlo by se státi, že by pozdní chodec mohl do některé laviny sněhu na Příkopě zapadnouti. — Praví se, že onen pes má přijíti do výstavy. Já bych navrhoval, aby toto psí plemeno bylo v Praze vypěstováno a možná, že by dalo se vypěstovati ku hledání zblou- dilých lidí, i kdyby v pražských ulicích sněhu ne- bylo. Co tu do roka zabloudí a zapadne do všeli- jakých děr otců rodin, kteříž v noci živou mocí ne- mohou trefiti domů, a kdyby časem nad nimi nesmi- loval se strážník a nenechal je dovésti domů, — zůtali by tam ležet třeba několik dní. Účelným vý- cvikem těchto psů dalo by se docíliti, že by jejich nosy byly přitahovány ku všem kořalnám, jež by měli jaksi v evidenci, a pak i k těm salonům, do nichž zapadají synkové pražských patriciů, kráčejících ve šlepějích svých papínků, kteří do nich chodívali

před 20—30 lety. Psi bývají rozhodně konservativ- nější nežli mnozí z jejich pánů. Pes se svým pánem rád si vyběhne, ale rád je zase v čas doma. Jinak ale jejich páni. Zapadnou-li někam, pak nevědí, kdy domů. A tu jejich psi se- dají si na zadní běhy zrovna před své pány a čumí na ně, jakoby je vyzývali, aby přece jednou šli domů. Člověk by ani neuvěřil, jak jsou chytři. Když vidí, že pán dopíjí, honem radostně poskakují, poštěkují si a pobíhají od pána ke dveřím a ode dveří zase k němu, jakoby ta němá tvář říci chtěla: pán můj již dopil, tedy půjde domů. Ale kterak věrnému prů- vodci slechy schlípnou, když uslyší: sklepníku, ještě jednu! — tu smutně odchází stranou, schoulí se na zemi a myslí si — — — zajisté by nelichotilo jeho pánu, kdyby ta němá tvář uměla mysliti nahlas. — Divná věc, — myslí si, — že můj pán nikdy nemůže trefiti zavčas, jako jiní pořádní lidé — — to bude zas doma rámus, to bude kázaníčko — a bude míti pravdu. Paní mne má ráda. Po každé, kdy- koliv s pánem odcházím, paní ke mně říká: tak jen, milý Štěku, až bude 10 hodin, pobízej svého pána, aby šel domů, nedej mu pokoje, obskakuj ho a štěkej hodně: drahý pane, milostpane, račte již domů, je již svrchovaný čas — — Ano psi jsou ochránci rodinného krbu. Pána pobízeti z hospody domů a ukazovati mu, kudy je nejkratší cesta do rodinného kruhu, to do- vede každý Oříšek. A kdyby snad pán chtěl zabočiti někde do postranní ulice, tu vůdce svého pána zasta- vuje se, jakoby se tázal, kam pak zase ten můj pán chce zarejdovati? Tohle kdyby viděla jeho paní!

Člověk ani si nemyslí, jak ta němá tvář má člověka vystudovaného, ona ho zná z paměti! Kdyby tedy na vzdělání psů poněkud více péče se věnovalo, mohlo by se docíliti výsledků zname- nitých. Psi by stali se nejlepšími detektivy ztracených papínků, synáčků, případně i paniček. A nejen psi, ale i druhý věrný průvodce člověka, kůň, má vzácné vlastnosti. Kůň zná svého pána, jako své — boty, kdyby jaké měl. Kůň bývá ku svému pánu shovívavější, nežli pes. Kůň nepobízí tolik pána k odchodu jako pes. Kůň dobře ví, kde vedle silnice je hospoda, u níž pán zastavuje. Na koně není třeba volati: ouha — on před každou hospodou zastavuje se sám. A jede-li časem manželka pánova s sebou, může snadno se přesvědčiti, v kolika hospodách její muž mívá za- staveníčko. Pes tedy — jak jsem již vylíčil, — mohl by hráti roli velmi důležitou v ohledě sociálním. Psům je v příštích válkách vykázána úloha velmi důležitá. Pes na přední stráži není ani k zaplacení. Je-li tedy užitečným v době války, proč by jeho výtečných vlastností nebylo použito i v době míru — jak jsem již pravil — k vyhledávání ztracených, anebo zapadlých manželů, synů a dcer? Nedávno přinesl vídeňský »Extrablatt« zobra- zení posledního výjevu ze života sebevraha Langa, loučícího se se svým psem. Kdyby ten pes uměl