Ročnik XXXXI

V Praze, v úterý dne 15. prosince 1903.

Číslo 342.

Na ranní n odpol. listy předplácí se * Praze v adminisiraal ss ričs zs čtvat lita . . . . 6 k — s dvojí donáškoe za roělsl nteta . . . . 7 K o0 ve Gliakch: 2 K po h na ně ta . Toštont nel. . . . k s dvejí zisilkou a něs k2t na čtvrk jote

Dnešní čísle pro Prahu je a 10 stranách.

Odpověď Tiszova Körbrovi a celému jeho komonstvu. Hloupou a zbytečnou komedii, kterou sosnoval minulé soboty »s vysokým guberniál- ním« povolením p. Körbrovým předseda panské sněmovny cislajtánské kn. Alfred Windisch- grätz proti Madarům, že dosáhli na koruně takých znamenitých ústupkův — včera Maďaři s Tiszou v čele ve sněmu uher ském tak důkladně strhali, že věru bychoms nedívili, kdyby dr. Körber po takovém pardusu na zejtří — svolal odročený vídeňský parlament. aby mu honem přiložil náplasť na čerstvé, pálle rány. Ano, tam vede ta pověstná šlechlická »loyalita až k excessu«, o níž Buckle praví, že zkazila — Španělsko. Naši páni šlechticia baronové, ústaváčti jako konservativní, chtěl opět jednou lacinými slovy demonstrovat přenesmírnost svého rakouského citu, chtěl se ukázati clsařštějšími než clsař jenž jako ústavní král uherský po dlouhém zá pasu konečně vyhověl požadavkům národa ma darského do té míry, kterou uznal srovnatelnou s prospěchem armády i mocnářství.

Dokud věc byla na váhách, zůstavovali bez výhrady rozhodnutí v těžkém sporu moudrosti koruny, přiznávajíce jí nadšeně neobmezen výhradní právo, rozhodovat absolutně o zřízen armády. Nyní však, když koruna rozhodla proti jejich přání, po vůli Maďarův, pánové se tváří, jakoby je trápila zlá podagra a interpellují pana Körbra, může-li jim pověděti, co všechno král uherský Maďarům povolil a nejsou-li ty koncesse snad tak povážlivé, aby v následeích svých vedly k samostatné uherské armádě? Körber na tuto naivní otázku odpověděl ovšem, že sice zná a vi, co bylo králem Maďarům povoleno (jako to- ví od 10. listopadu z řeči Tiszovy celý svěí), avšak do podrobna že není prý ještě vše vy- pracováno, pročež nemůže na ten čas ješt vzácným tazatelům nic bližšího a určitějšího říci, než toliko, že zevní jako vnitřní jednotnost armády, její základy a tradice nebudou otřeseny ale že armáda zůstane »tou starou« . . . Touto odpovědí Körbrovon byli chrabří peerové úplně uspokojeni: »Když věc není dodělána, zdržu- jeme se také my prozalím definitivního soudu« zněla replika Windischgrätzova: »Avšak,« do- ložil: »nás programové prohlášení Tiszovo, jakož i chlubná slova Košutova, že Maďaři dosáhl úspěchův, o nichž se jim před málo léty an nezdálo, naplnila nejvážnějšími obavami o jed- notu armády, aby v ni nebyly vneseny ná- rodní tužby, aby Maďaři nedosáhli svého konečného cíle, samostatné to armády uherské.« Ano, to byl vlastní účel celé té nastrojené inter pellace: panstvo chtělo si s drem. Körbrem ulevit proti Maďarům a ukázat se co nejhezčím nahoru, závodic v dithyrambách na slavnéh ducha jednotné staré armády rakouské.

»Daleko od sebe odmitnouti musím každé koliv pomyšlení na rozdělení armádys — deklamoval za přiležitosti té dr. Körber - »jež troufám si označiti jako zločin na celistvé říší. K takovému rozdělení nedojde dojíti nesmí — pokud vyrovnací zákony (z r. 1867) plati; žádná národní tužba nesmí věst k takovému dobrodružství!« — A kn. Win- dischgrätz udatně dotvrzoval muziku »Pokládám za povinnost této sněmovny, důrazně prohlásiti, že nechceme zřízení sa mo- statné uherské armády a kdyby snad slíbené nebo pozdější reformy zdály se způso bilými, aby upravovaly cestu k jednostrannému ponárodnění jedné části společné armády, že by asi zdejší zákonodárný sbor měl pak přičinu — podrobiti poměr naši kvoty na spoločné záleži- tosti vážné a zralé — úvaze!« — Tu příčinu měli míti páni, u všech všudy, přece po celých 35 let, od samého zavedení dua- lismu! Dnes teprve státnická jich moudrost si udiveně protirá oči nad konečnými cíli Madar- stva a hrozí se ukrutně nad tím, jak může Tisza těšiti národ maďarský dobytými trofejemi řka, že »znamenají vitě zs tví starých tu- žeb a snah národa madarskéko ?! »Úrození- spáči dostali za své poplašné troubení ku pozd- nímu útoku proti Maďarstvu dnes od Tiszya celého sněmu uherského i s panem Körbrem všemi německými centralisty lekci, po níž jim dojista až v kostech trne Tak jim věru ještě žádný maďarský státník nepověděl do pravdy, dokonce pak jest podobně prudký ve- řejný disput mezi vládnoucími mi- nistry jednoho a téhož panovní ka věcí v dějmnách neslýchanou.

»Kormutlivý a povážlivý to zjev«, počal předseda ministerstva uherského, že krok za krokem vrážíme na živé upominky clen- tralistických mocných činitelů. kteří již tolik nebezpečí vyvolali (Živá všeobecná pochvala) a jichž postup na novo může trůn i národ uvrhnout v nebezpečenství. Po dvakráte již vystoupily tyto centrali stické snahy s veškerou prudkostí a silou moc státní proti němu. Dvakráte již uvrhly během krátké doby trůn a národ v nejkrajnější ne- bezpeči.« A nyní žaluje Tisza na německo centralistiké rozhodující ty kruhy vídeňské, že poznovu napínají všechny síly, aby v Uhrách jenom nabyly vlivu, činíce takových nároků, a vykládajíce sťátní práv uherské takovým způsobem, že celý národ maďarský bez rozdílu musí se tomu opříti!« Nesmírný potlesk zaburácel celou sněmovnou k těmto slovům, aby odtud stále až v jásot rostl, když Tisza začal přímo nemilosrdnou ironií šlehat svého cislaj- tánského kollegu pana dra. Körbra pro jeho sobotní řeč ve sněmovně panské, ž mu posléze pověděl, jak se svými německo- ústaváckými a feudáfními přáteli stal se vý borným spojencem — košutoveů. poněvadž nic nemůže těmto odpůrcům vyrovnání rakousko uherského v národě znamenitěji posloužie a prospěti, než když ve Vídni se vyrovnání ono tak pošetile centralisticky vykládá »Nic nemůže Maďary více podráždit než vaše řeči centralistické !« zní Tiszův pozdrav Košutovi. Zdali mu poslouží ke dlouhému ještě ministerskému zdraví?

Politické zprávy domáci. Z Pešti, 14. prosince. (Uherská sně movna o nové řeči Körbrově.) Dne v pondělí uherská sněmovna neměla již míti schůzi. Ježto však slyšení sněmovního předsed- nictva odloženo na úterek a sobotní řeči v ra- kouské panské sněmovně vyžadovaly rychlé od- povědi se strany sněmovny uherské, konána schůze i dnes a byla věnována téměř výhradně poslední řeči Körbrově. Schůzi zahájil předseda Perezel a když přečteno ministerské sdělení, že guvernérem ve Rěce jmenován baron Rosner, přihlásili se k slovu před jednacím pořadem poslanci Hodossy, Košut, Barta, Kaas, Polonyi, Lavassi, Ugron, Visontai, hr. Apponyi, Csavolský a Ludvik Hollo, vesměs za tím účelem, aby promluvili o řečech v sobotní schůzi rakouské panské sněmovnya vybidli hr. Tiszu k odpovědi. Slovo obdržel prvý posl. Hodossy. Obrací se ihned k dotazu panské sněmovny rakouské a popírá správnost tvrzení, že vyrovnání z r. 1867 mělo za účel zabezpečiti jednotu říše. Pravý opak je pravda. Dualismus postavil na místo dosavadní říšské jednoty dva úplně samosprávné státy. Tak též jest nesprávno, tvrdí-li se, že opravy v oboru vojenství, slíbené Uhrám, příčí se zákohům vy- rovnacím. Deák přistoupil na vyrovnání v pře- svědčení, že bude zárukou rozvoje samostatnost uherské; jakmile by Uhry nabyly přesvědčení že předpoklad ten se neplní, opustily by ihned vyrovnání z roku 1867. Opakuje známé tvrzení že Uhry v souhlase se svým králem mají právo dávati si zákony ve všech oborech, tedy i pokud se týče vojenství, ale připouští, že zákony, týka- jící se věeí společných, dají se prakticky pro- váděti jen po obdobném usnesení parlamentu ra- kouského. Končí svou řeč přesvědčením, že všechny uherské strany bez rozdílu odrazi svorně všeliké cizí útoky na samostatnost, neodvislos a suverenitu Uher. Po řeči Hodossyově, provázené souhlasem

a potleskem celé sněmovny, ujal se ihned slova ministerský předseda hr. Tisza a praví: Řeč právě pronesená usnadnila velice můj úkol a proto doufám, že budu nucen dlouho napínati vaši pozornost. Do pustil bych se však neodpustitelného hříchu, kdybych s tohoto místa nepromluvil o kormutli- vých zjevech, jež se udály v poslední schůzi ra- kouské panské sněmovny. Nazývám ony zjevy kormutlivými, neboť musí buditi obavy, když při každém kroku setkáváme se s živými remi niscencemi centralističkých mocí, směřujícíeh k jednotě celé říše, jež způsobily již tolikeré ne- bezpeči (Potlesk v celé sněmovně) a jichž vzrůs může opětně uvésti v nebezpečí trůn i národ. Centralistické snahy vymohly si již dvakrát plat- nost silou státní moci. Dvakrát za krátkou dobu trůn i národ uvrženy v nebezpečí a pokaždé t byl uherský národ, jenž svou věrností a od- daností ke králi a ústavě zachránil stát na po- kraji propasti. Za druhé příležitosti otcovsk srdce a otcovská rozvaha uherského krále spolu s uherskými státníky položili základy pro bu- doucí politiku říše. Jsou to základy, jež úpln souhlasí s podmínkami uherského státního práva jež uherskému národu zabezpečují podmínky národního rozvoje, jež současně působí ve pro- spěch celé rakousko-uherské říše a poskytuj lepší, krásnější budoucnosti nové cíle a nov

úkoly. Rozhodujícím momentem oné koncepee bylo, aby se vedle silného, zcentralisovaného uherského státu rázu národního mohl vyvinouti také močný, zkonsolidovaný státní život v Ra- kousku. Uherský národ a uherští státníci snažil- se po dlouhou dobu všemožně, aby se uskuteč- nila také ona čásť koncepce a uherští státníe podporovali poctivě všechny snahy, jichž účelem bylo posilniti státní život a státní sounáležitost v Rakousku. Žel, že ony síly, jež chtějí opano- vati celou říši a tedy také Uhry, neukáz aly se dosti silnými, aby svou moc pro vozovaly pevnou rukou. (Všeobecná pochvala na pravicí.) Tyto pokusy a snahy skon- čily výsledkem celkem negativným a my s oba vami pohližíme, jak se v rakouském státě uvol- ňuje státní souvislost a vnikají zmatky do státn sounáležilosti. Jest to osudná zaslepenost. (Živ; souhlas v celé sněmovně.) Jest to za takových poměrů skutečně osudná zaslepenost, když oni etihodní a vážní činitelé, jichž povoláním by mělo býti, položíti základy zdravého státního života v Rakousku, uživají svých sil k tomu, aby uplatnili opětně svůj vliv v Uhrách a činí takové nároky a vkládají takový výklad do uherského státního práva, proti kterému se musí vzepříti celý uherský národ bez rozdílu stran.

(Pochvala a pollésk v celé sněmovně.) Zbývá mně, abych se dotknul ještě několika konkretních otázek. Bylo řečeno, že opravy, schválené Jeho Veličenstvem, nejsou ještě dokonané skutky. Správné je to potud, že všechna ona opatřen nejsou ještě uskutečněna, nýbrž se nacházejí ještě ve stadiu uskutečňování. Ale dovolto, abyel to řekl: Prohřešili bychom se přímo proti loyalitě a úctě, kterou jsme povinni koruně a kterou každý musí chovati k jejím výrokům, kdy- bychom pochybovali, že vše to, co jménem ko runy bylo prohlášeno, nebude také poctivěa věrně v plném smyslu onoho prohlášení pro- vedeno. (Všeobecná pochvala.) Rakouský mini- sterský předseda se pak zmínil, že ví o všech opatřeních, která se mají provésti. Jest ovšem přirozeno, že o nich vi. Jest také mé přání, aby pan ministerský předseda o nich věděl. Kladu na to váhu, že o nich věděti má, neboť jest má vůle, jednati vždy otevřeně a loyálně vůči němu i vůči rakouské vládě. Rakouský ministerský předseda nemá o těchto opatřeních věděti proto aby se do jich podrobností vměšoval poněvadž jsou to dle mého názoru věci, které se sjednaly mezi uherským králem a uherským ná- rodem, nýbrž rakouský ministerský předseda měl jen nabýti uspokojení, že uherský národ se do- máhá oprav jen jako cíle svých zákonitých snah, jež neporušují ani ducha, ani litery zákona

Tyto opravy souhlasí s jednotným vedením. správou a vnitřní organisací vojska a nevymy- kají se z rámce, jenž byl § 11. článku XII. zák. z r. 1867 upraven pro uherské vojsk jako doplňující součástku speleč ného vojska. Jestliže se oni pánové, kteř si stýskají, že se uchylujeme od tradic vyrov nání, odvolávají k hr. Juliu Andrássyovi, pro sím, aby si přečetli vše, co hr. Jul. Andrássy od r. 1867 promluvil o uplatnění uherského ducha a národní síly Uher v armádě. Jeden ze stěžejných bodů jeho politického stanoviska byl. že uherská národnost musí vniknouti do vojska se všemi svými vojenskými cnostmi, se svými politickými city, a že tyto vlastnosti mají nabýti platnosti ve všech částech vojska. Všechny opravy, jež hodláme nyní zabezpečiti, jsou jen uskutečněním oněch vznešených účelů. Jsou to přímé důsledky osnov, založených roku 1867. Jsou uskutečněním ideálu, jenž tanul na mysli tvůrci vyrovnání z r. 1867. Oni pánové v Ra- kousku zbytečně se tedy namáhají, chtějí-li n- stituci společného vojska a vyrovnání z r. 1867 hájiti proti nám. Převážná většína uherského národa nejednou už prohlásila, že jest oddána vyrovnání z r. 1867 a politickému směru, kotví- címu v tomto vyrovnání. Doufám, že tak bude i příště a že se vždy nalezne většina i vláda, která bude hájiti vyrovnání z r. 1867 proti oněm politickým snahám, jež zastupují pánové ze strany opposiční. (Posl. Endrey: My doufáme, že bude naopak.) V té naději mohl by mne otřásti pouze jediný zjev; kdyby se totiž vyrov- nání z r. 1867 dával takový výklad, jaký se mu dává stranou neodvislosti. Naši ctění přátelo ze strany neodvislosti nemají lepších spojenců než jsou ony proudy, které vyrovnání z r. 1867 chtějí vykládati centralisticky. (Dlouhá pochvala a eljenování na pravici.)

Posl. Košut nepochopuje, jak předsed ministerstva státu, s nímž Uhry — na neštěst — jsou spojeny úzkými svazky, může útočiti na území uherského státu. Nepochopuje, jak panovník mohl dovolit, aby rakouský předsed ministerstva posmíval se dualistickému státu. nutě maďarského svého kollegu k ustavičnému hádání a odmítání jeho útoků. Útok v panské sněmovně rakouské pochází z kruhů, kde vůdč úloha připadá lidem, jejichž jména vzbuzuj v Uhrách smutné upomínky. Je charakteristickým jak v Uhrách začíná probouzeti se národní duch že v Rakousku vyvslává duch temné kamarily Nechce mísiti se do státoprávní diskusse, ale poukazuje k touu, že — prohlašuje-li m.p dr. Körber společně záležitosti za výhradné právo vrchnostenské — bylo to prohlášením v poslanecké sněmovně uherské vyvráceno. Pro- testuje prudce, že dr. Körber líčí státní vývo Uher jako zločin na celé říši. Prohlášením rakouského předsedy ministerstva o postaven delegací prokázána straně neodvislosti velká služba, neboť tím podán důkaz, že zákony z r. 1867 nelze zachovati. Vyrovnání z r. 1867, jež seštvalo dříve navzá- jem sympatické národy Rakouska a Uherska, obsahuje také zadání starých práv uherských vrazilo v Rakousku do jednoho pytle národy se samoštatnou historickou minulostí. (Pohnut v levo.) Praví to jen svým jmenem. Ustavičn útoky na státní práva uherská dokazují ne- udržitelnost a nutnost změny rakousko-uher- ského vyrovnání. Ony útoky potvrzují jeho stranu v odhodlání bojovati v budoucnost dále s největší silou za neodvislost Uher. (Ve- selost mezi lidovou stranou a pokřiky.) Ob strukce není jedinou zbraní strany neodvislosti (Pochvala mezi košutovci.) Posl. Barta polemisoval s Körbrovým vývody o delegacích a vzal s povděkem na vě- domí dnešní Tiszovo prohlášení.

Posl. bar. Kaaš (lid. str.) není spokojen s oním prohlášením; myslí, že má uvésti v blud uherský parlament. Rakouský a uherský parla ment jsou pouhou hračkou parlamentarismu. Posl. Polonyi brojí proti vyrovnání prohlašuje, že delegace nemá práva uvažovat rozhodnutí v otázce vrchnostenských práv. Ne záleží mu na centralistickém ani federalistickém ústrojí Rakouska. Přimlouvá se za spolel s Čechy Po přestávce, za níž konala se konferene členů delegace, posl. Lovassy (Szedekenyova frakce) soudil, že záleží nejvíc na tom, zda pa novník souhlasí s Körbrem nebo Tiszou. Posl. hr. Appony i souhlasí s Tiszovým vývody. Zásadní souhlas sněmovní musíse státi počátkem určilého jednání, ale ne nebez pečného strojeného konejšení. Proti dru. Kör brovi není zaujat; zastupujeť staleté politické v drobném prodejii ranní číslo o zobě . . . za 6 . . ník odpolední Ve flialkách na vonkové ranní čéslo. . . . . . . . 10h odpolsdní . . . . . . . . 3h Inserá t plači se hotově napřed. Piedplaeení a inserty přijímá zdejsi- strace v Marinuské ulici č.3. Tam nacházají sa též redakce tiskirns a ezpedice , Národnich Liste“, Rakoptay se novraceji.

historické právo, s nímž se Uhry dosud dů- kladně nevypořádaly. Vyrovnání s Uhrami ne- bývala prosta dvojsmyslův, jež se pozdějí stá- valy osudnými. Vítězství jednoho z ministr- presidentských názorů závisí na tom, kterév oboru skutečnosti zjedná platnost své theoreti- cké přesvědčivosti. Lituje, že v praxi převa- žuje náhled předsedy rakouského ministerstva. Přecházeje k otázkám státoprávním prohlašuje řečník, že ve vojenských otázkách odvolávají se teď na vhodnost a účelnost. Bylo by nelogickým připustiti zřízení dvou samostatných státův ve vojště podporovati říšskou jednotu. Panovník musí přistoupiti k maďarskému názoru, nebot ten potvrzuje jen skutečnou bási Uherska, kdežto rakouský názor snaží se o zrušení státní i ná- rodní samostatnosti uherské. Konečně polemi- soval s Polonyiovými vývody o své politice. (Hlučná pochvala a eljenování v pravo — v levo) Posl. Ugron nemůže přihlížeti klidně, jak dr. Körber mobilisuje proti Uhrám panskou sněmovnu rakouskou. Po Visontayově řeči byla debata přerušena a po delší debatě o jednacím řádu usnešeno, že příští schůze bude v pátek.

Kdyby však pro delegační zasedání nebyla meritorní schůze možná, bude se konati schůze aspoň formální. Z Lublaně, 10. prosince. (Němec ký terrorismus v Korutanech na ústu- pu.) Podali jsme svého času zprávu o neslýcha- ném v soudnictví případě, kdy zemský soud celovecký vzal obhájci dru. Brejci slovo, protože mluvil na soudě slovinsky, přelíčení odročila obžalovaného vyzval, aby si vyhledal jiného ob- hájce. Toto násilí, jež se pak opakovalo v Ko- rutanech ještě několikrát, vzbudilo rozhořčení po všech zemích slovinských a mělo za následek rázné zakročení slovinských poslanců u dra. Körbra jako správce ministerstva spravedlnosti. Zdá se, že zakročení to mělo úspěch. Přelíčení, odročené celoveckým soudcem, konalo se dne 7. t. m., ale nekonalo se německy, jak si přál původní soudce, nýbrž tak, jak vyžaduje zákon a právo. Senát byl tentokrát sestaven vesměs ze seudců, znalých slovinského jazyka; státní za- stupitelstvo vyslalo k soudu taktéž úřadníka, zna- jícího slovinský jazyk a podobně se našel i za- pisovatel, jenž umí dobře psáti slovinsky. Ale nejen to; také proti dru. Brejcovi jako obhájei, mluvícímu slovinsky, nebylo již nijakých ná- mitek. Celé přelíčení vykonáno pak, jak při- rozeno, slovinsky, což způsobilo ohromný po- plach v štyrském a korutanském nacionálním tisku, který si navykl přecházeti přes 90.000 korutanských Slovinců již prostě k jednacímu pořadu.

Politické zprávy zahraničné.

V Praze, 14. prosince Mezi Ruskem a Japonskem Otázka o míru a válce na Dálném Východě dosud není rozhodnuta, ale přikazem carovým, daným ruskému místodržícímu v Portarturu, aby povolil Japoncům, pokud jim jde o záleži- tosti obchodní, uvedla ji do zajímavého stadia. Nyní jest na Japoncích, aby odpověděli. Odpo- vědí-li, že jim nejde jen o mírné obchodní spo- jení s Mandžurií a Koreou, nýbrž o to, aby odtud vypudili Rusy, prozradí, že sami mají zálusk na tyto země, z něhož podezírají Rusy, a přiznají, že oni jsou nebezpeční všem dílům světa kazimírové. Odpovědí-li ale stejně smířlivě, budou zmařeny naděje falešných přátel obou států, kteři je hnali do konfliktu. Tito falešní přátelé jsou Němci a A- gličané. Némecký tisk povzbuzuje Rusy k válce slibuje jim jisté vítězství. Japensko prý ani na moři nemá převahy. Japonci, aby se mohli úspěšně blti s Rusy, musili by své vojsko po lodích převážeti na pevninu a nepřítele vyhle- dávati. Tím by zpotřebovali tolik své námořní sily, že by se jim jí nedostávalo k současnému oblehání Portarturu a k válčení na širém moři. Zatím, eo by výsledek války pro Japonsko byl nejistý, je nepochybno, že by každá sebe menší jejich porážka na moři měla význam úplného zničení jejich námořské moci.

FEUILLETON. Uherský kněz.

Několik vzpomínek na + M. Hattalu. Pro upokojení oné částí laskavého čtenář- stva, kterému nabíhá mráz po zádech, slyší- slova filolog a filologie, které si dle běžného, ale nesprávného názoru v mluvozpytě předsta- vuje pouze bezduché, hnidopišské slovičkářství podotýkám hned úvodem, že nejsem filolog z pro- fesse. Nenapadá mi tudíž ani ve snách, abychsi osoboval právo rozhodovati, kdo měl a má pravdu ve vědeckých sporech, které se svými odpůrci míval zesnulý Hattala. A nebyl protiv- níků těch počet nepatrný. Chci jen letmo na pa- pír zachytiti několik osobních dojmů, které za- žil jsem při několikerém setkání s ním a při četbě jeho spisů, pokud jsou přistupny obsahem i vzdělanému laikovi. Začnu tedy od Adama. Když jsem jako abiturient gymnasia před více než dvaceti léty přišel na fakultu, jedním z hlavních lakadel bylo pro mne jméno Martina Hattaly, o kterém již dřive mnoho jsem čítal a slýchal. Konečně nade- šel očekávaný den a v ustanovenou hodinu od pelední pospíchal jsem do ponurého Klementina. ilattala přednášel tenkráte v prvém poschodi. v sále čís. 3 na chodbě, vedoucí k universitní knihovně. (Možno-li totiž sálem nazývati temnou a dusnou kobku o dvou oknech.) Síň byla již plna auditoriem nejrozmanitějším. Vedle vlast

ního kmene posluchačů Hattalových byli tu, jak jsem zvěděl později, i četní právníci a medi- kové, ano i dvě dámy, zjev to tehdy na univer sítě, ještě nerozdělené, velmi vzácný. Všechny přilákala zajímavost a vtipnost přednášek uher ského kněze, jak se Hattala sám rád často n zýval. Konečně otevřela se dvířka malé předsíňk a z ní vystoupil za kathedru malý muž, ohole ných tváří, jiskrných zraků a černých, šedinam jen málokde prokvetalých vlasů. Zevnějškem ne ovšem postavou a pohyby vypadal spíše jak divadelní herec než jako universitní professor Usedl na židli, pokynul vlidně posluchačům hla vou a počal mluviti. Podle výslovnosti bylo na něm hned poznati Slováka. Pravil úvodem asi takto: „Kdyby mne propustil Jeho Excellence, pa ministr vyučování ve Vídni, musil by se o mne postarati Jeho Eminence, pan arcibiskup v Ostři homě. Nemám starosti o svou existenci a proto mám více volnosti než moji kollegové světští Použiju volnosti té, abych bezohledně kára všecky zjevy ty a takové, kteréž a jakové se příč mému vědeckému přesvědčení. A skutečně volnosti té používal měrou plnou. Po celé Praze byla známa oblíbená jeho fráse, že toho neb onoho protivníka svého „zkre- sal nebo-li zrezal“. Zakusili této křesací a ře- zavé kritiky hojně bratří Jirečkové, Erben, Franta Šumavský, Tomíček, Zelený a zvláště spolu- zakladatel srovnávacího jazykozpytu August Schleicher, jehož Hattala důsledně nazýval Šlej charem

Ano, pamatuji se, že se kdysi velmi prudce pustil i do Elišky Krásnohorské, prohlásiv, že za šraňky diskusse vědecké přestávají ohledy ke galanterii. Polemika byla pravým živlem Hattalovým; jeho krev byla ohnivá jako víno, které rodí jeh vlasť. Býval v polemice nezřídka bezohlednýa končíval jednotlivé odstavce své apologie Libu- šina soudu často slovy: „Z čehož, pánové, vi- díte, že pan Jireček nikdy nebyl ministrem u Libuše. Proč to uvádím? Prolo, abych ukázal, že Hattala nebyl nadčlověkem nejmodernějšího stříhu, že i on byl člověk, podrobený křehkostem a slabostem.

Avšak bezohlednost jeho kritiky mu vytý- kati nejméně práva mají mezi námi, tuším, ti. kteři potíraji vše, co nevyšlo právě z mozků je- jich vlastních. Ale při tom všem byl Hattala po- vaha rytířská. Uměl nejen sám rány zasazovati jiným, nýbrž uměl je i snášeti, byly-li dobře mi- řeny na něj. Je tomu již asi čtvrt století, co brněnský spisovatel František Vymazal tiskem vydal na Hattalu vtipný pamflet, nadepsaný „O původu slova lat“. Mluvilo se v něm o všem možném, jen ne o původu slova lať, výborně pak byla v něm persiflována záliba Hattalova v ci- tátech. Knížka dostala se ovšem brzy do ruky tomu, jemuž byla věnována, a v kruzích poslu- chačstva Hattalova čekalo se s napjetím, zmíní-l se o ní také v přednáškách. A zmínil se sku- tečně. Pravil se srdečným smíchem: „Myslím. pánové, že každý z vás ví, kdo jest onen učený professor, rozumující o původu slova lať. Je- však mezi vámi někdo tak nedovtipný, že to neví pak pravím veřejně, že jsem to já.“ Potom čet některá zvláště směšná místa a dovozoval, v čem záleži zdařilost satiry. Tuším, že je nemnoho vědců nejen u nás, ale i za hranicemi úzkého našeho obzoru, kteří by měli tolik mužné síly aby dovedli argumentum ad hominem provádět sami na sobě.

Hattala míval ve zvyku dovolávati se sou hlasu svých posluchačů. To bývalo komické zvláště, když mezi nimi v první lavici sedáva nadporučík šlechtic z Alemannů, nástupce ma jora Čenského v professuře české řeči a litera- tury na vojenské akademii v Novém Městě za Vídní. Nejednou končíval Hattala své výklady dobromyslnou otázkou: „Ze ano, pane vojáčku? V životě soukromém byl Hattala muž velm dobrosrdečný. Připadá mi tu na mysl příhoda jíž jsem náhodou byl svědkem při zkouškácl klausurních. K Hattalovi přišel ke zkoušce kan didát, který byl řeholníkem řádu, tuším, premon strátského. Bílou svou vestou odlišoval se ná padně od ostatních kandidátů světských, Hattala, obcházeje mezi stoly, za kterými kandidáti pra- covali, zastavil se u pana bratra, jehož vlídn oslovil, protahuje po svém způsobu nápadn hlásku a v některých slovech: „Ráčte mít strach pane brátře?“ A když kandidát němým přikýv- nutím přisvědčil, utěšoval jej Hattala: „Neráčte mít strach, pane brátře, ráčte přece znát pří- sloví, že vrána vráně oči nevyklove. Nu, vidíte já jsem černá vrána a vy bílá, ty jsou přec vzácnější.“

Hattala byl katolický kněz, to mu však ne- překáželo nikterak, aby na českou minulost po- hlížel zrakem nezkaleným. Svým žákům vště- poval a také tiskem nejednou veřejně vyslovil přesvědčení, že Hus a Komenský to byli, kteře národ český slavně známým učinili v cizině. Na národní probuzení naše pohlížel jako na logický důsledek souvěkého historického vývoje; ne- spatřoval v něm nic zázračného, ale ovšem po- kládal je za nutné a o to výše cenil zásluhy našich buditelů, že je nepokládal za pouhý slepý nástroj nějakého zázraku, vymykajícího se všem zákonům přírodním. Řeč a literaturu považoval za živý orga- nismus, podrobený změnám, které se ovšem říd jako vše v přírodě svými určitými zákony. V hle- dání a zpytování jich pak spatřoval hlavní úkol filologie. Kdo přečetl třeba i jen zběžně několik listů jeho Brusu, v němž složil takřka svoje filo- logické confiteor, sezná, že jen zavilá nevraži- vost může Hattalu nazývati zatvrzelým slovič- kářem, jak to v sobotním svém čísle nad ne- vychladlou téměř ještě mrtvolou jeho učinil bý- valý orgán lidové strany v Čechách. Ne vlaste- necká žurnalistika učinila z Hattaly muže veli- kého, nýbrž vlastní jeho píle a vtip. Právem vy- týkati by se mohlo Hattalovi snad jen to, že se příliš rozptyloval svými polemikami, pro kleré se nedostal k velikému dílu soustavnému, jež by bylo důstojným pomníkem celého jeho dlouhého života. Smějí mu to však právem vytýkati lidé, kteří se pro samou negaci nedostali k ničemu positivnímu, pro kritiku ku práci, pro analysr k synthesir