na Němce a to při nejmenším stej- ným dílem. A zda-li je myslitelno u nás, co stalo se de facto v Ústí n. L., kdybychom po- řádali výstavu jako »podnik všeobecně slo- vanský«? Zda-li bychom se byli domohli kdy milosti takové, kdybychom byli připustili na výstavu svou sice ruské práce a tovary, výstavní předměty polského a srbsko-chorvatského původu atd., odmítali ale soustavně všechno, co by vy- robeno bylo v nejbližší sousední dílně ně- mecké? Ani bychom se neodvážili nabídnouti některému princi takovýto protektorát! Ku podivu, v jaké výhodě je v tomto státě všechno, co honositi se může původem německým Nechť je to německá myšlenka, německé dílo, německé slovo i německý člověk sám. Jak krutý, těžký je náš boj, když na místech roz- hodujících neuznává se dosud ani oprávně- nost národní naší existence. Bez Němců nejsme ničím. Bez přítěže germánské nám brání vší silou pustiti se na moře! To je vždy podmínkou rozhodu- jících kruhů, že tou či onou formou se zúčastní toho či onoho našeho podniku, když také

Němci budou při tom. V Ústí n. Lab. se ale nikdo neptal, budou-li také Če- chové při tom. Ze zasvěcených do věcí výstavních vědí všickni, jak dbáno zevnější de- korace výstavy a zejmena barev praporů. Inter- dikt nad výstavou byl by stát a jeho předsta- vitelé prohlásili, kdyby byly jako ze zemského neb okresního podniku vyloučeny barvy černá a žlutá. A nemají-li barvy bílá a červená jako barvy zemské tytéž nároky na úctu, jako barvy říšské, které, notabene, přesně ústavní podklad ani nemají? Dle našeho domnění jest úplné ignorování zemských barev ve městě tohoto krá lovství mnohem větší beztaktností, ba urážkou platných zákonů a zneuctíváním starých, dobou posvěcených poměrů, než rozvěšování starých, dnes bezvýznamných praporů černo-červeno-žlu- tých, jež vlastně byly původně symboly s vo- bodomyslného, pokrokového Ně- mecka, naproti Německu rakouskému a pru- skému. Dnes ovšem hlásají neodolatelnou lásku a příchylnost Němcův rakouských ke sousední říši. — A těchto praporů je na úste- cké výstavě plno, však ani jediný prapor bílý a červený. Podivné to věci a nesrovnalosti, o jejichž náležité a brzké vy- světlení a objasnění bychom co nejuctivěji pro- sili. Mohl by nám v ohledu tom snad nejlépe posloužiti officiální orgán ústecké výstavy »Prager Abendblatt.«

Denní zprávy. — Dr. Josef Kaizl zemřel, dnes tomu dva roky, na zámku miskovickém u Soběslavi: V ne- děli dne 23. t. m. odhalí se na rodném jeho domě ve Volyni poprsí, věnované rodištěm učenei Okružní soud. Žalobnice — Markétka, ob- viněný — Faust. V čem je vlastně Faust ob- viněn, zůstává čtenáři nepovědomým, protože se soud děje při zavřených dveřích. Fausta hájí znamenití advokáti, petrohrad ský a moskevský. Markétku hájí kyjevský ad- vokát. Obhájcové obžalovaného, v řečnickém roz ohnění, počínají očerňovati druh druha. Ale přísedící vynesli přece nad Faustem klassický rozsudek: „Ne, není vinen a zasluhuje prominutí. Svatvečer na Lysé hoře: čarodějnice, tchyně, čerti, bursovní spekulanti, lichváři, fran- couzské kokotky, venkovští divadelní ředitelové dekadenti atd. atd. Faust nebezpečně onemocněl. Mefistofeles, aby čestně obdržel svoje pojištění a zároven rychleji zbavil se závazku, pozval k nemocnému ke konsultaci několik medicinských světel. Jedno medicinské světlo konstatuje u Fau- sta nemoc ledvinovou. Druhé — ischias. Třet — kornatění cév, čtvrté — influencu. Ale aby nekompromitovali vědu, napsala medicinská světla nemocnému jeden spelečný recept. Za čtvrt hodiny po užití léku Faust umírá. Pochovají ho na kaučukových kolech, dle první třídy. Mefistofeles, obdržev peníze s velikými ob- tížemi od pojišťovací společnosti, vrhá se v zou- falou bursovní spekulaci a prohrává za dva mě- síce všechno do kopejky. Nyní je mu pobyt ve hlavním městě za kázán. Z ruštiny přeložila H.B.

a politikovi, jenž maje věku teprve 47 let odešel z řad bojovníků českých ve chvíli, ve které tito jeho zkušenosti, rozhledu a věhlasu potřebovali nejvíce. Za nedlouho zvěčněna bude jeho pa- mátka také mramorovou hermou ve vestibulu parlamentního paláce vídeňského. Žijeme v době, v níž rychle zapomíná se — po stránce dobré i špatné. Ve Slavíně českém náleží dr. J. Kaizl k postavám, o kterých užiti lze epigrammatu Če- lakovského: Hic ossa regia tegit lapis, v paměti lidské hledej nápis. — Bezpočtukráte slyšeli zástupci národa českého na radě říšské výčitku: »Býti dr. Kaizl živ, nebylo by české obstrukce.« Naproti takovému tichému soudu klademe zde z pamětí nebožtíka, co vypravoval o své audi- enci po demissi kabinetu Thunova (téhož dne byl přijat ve slyšení také předseda klubu če- ského dr. Engel): »Císař uvítal mě slovy ; »Já jsem se rozhodl, zrušiti jazyková nařízení. Jak zachovají se podle vašeho mínění poslanei čeští?« — Odpověděl jsem: »Pokládám po takovém aktu českou obstrukci za neodvratnou — neodvratnou z důvodů logických a psycho- logických. Pokládám ji však také absolutně ne- zbytnou v zájmu zachování rovnováhy Rakouska. které nemůže a nesmí býti jednostranně schý- leno, skloněno a strženo směrem německé men- šiny ve státě. Čím dříve bude česká obstrukce a čím účinněji zparalysuje německou a její tlak, tím lépe pro Rakousko.« Téhož dne slyšen byl panovníkem čelný poslanec německo-konser- vativní, kterému pravil mocnář: »Dr. Kaizl velmi znepokojil mě ohláškou české obstrukce.

Jaká jest imprese vaše?« »Mohu Vaše Veli- čenstvo ujistiti nejoddaněji a nejloyálněji, že považuji rozpoznání dra. Kaizla správným a že také já pokládám obstrukci českou za neod- bytnou (unausbleiblich), ba mohu ciferně doká- zati, že není bez Čechů majority pro kvotu.« Císař vyslechl tento výpočet hluboce dojat. Ně- kolik dní potom byla jazyková nařízení úplně zrušena. — Déle pěti neděl trvá již rozkošné po- lem válení s realistickými prusofily, není jedi- ného detailu, který by nebyl co nejzevrubněji probrán a protřesen a není také jediného dů- vodu realistického, který by byl obstál proti faktům námi uvedeným a potvrzeným re- alistickými i pruskými klerikály, pověřenými propagandou »Los von Rom« bei den Czechen. Realistická taktika v boji tor připadá nám jako dětinská hříčka s panáčkem z bezové duše.

Stokrát jsme realistickému orgánu ukázali švindl s jich olověným cvokem, stokrát jsme cvok vyndali, ale pak realistický »chefredaktor« s největším klidem vždy vecpal svému ná- městku superintendenta cvok do paty znova a hraje si s ním na veřejnosti dále: »Heč, nepodaří se vám položiti ho a nepodaří a nel« Jediným cílem takového polemisování jest, spoustou slov otupiti českou veřejnost a učiniti jí nejvážnější zájem národní existence lhostejným, nudou ubíti a unaviti, v domnění, že když kabát realistický námi stokráte rubem demonstrovaný, stokráte obrátí na líc, svět bude konečně přesvědčen, že kabát ten skutečně nemá prušácké podšívky, trčící na ven všemi popraska- nými švy ! Marné namáhání! Vednešním svém novém návalu prázdných slov zabývá se reali- stický list znova dopisem faráře Duška, nejděs- nějším to dokladem realisticko-klerikální zvrh- losti, rozumí se, aniž by měl odvahu list ten v celém rozsahu otisknouti. Vyrývá z něho větu, řka: Pan farář psal: Byl jsem přítomen jedné takové poradě, v níž projednávány byly otázky: Dorozumění s Němci. Češi evangelíky nebo ka- tolíky? A proč evangelíky, i v případě annexe Německem?« K tomu dodává zchytralec reali- stický tento výklad: »Smysl poslední věty jest jasný. Bylo by Če- chům výhodné být evangelíky i v tom případě. kdyby země byla annektována říší německou ? Je vidět, že porada, o které je řeč, byla právě v tomto bodě při nejmenším na rozpacích. »Nár. Listy« od té doby výrok Duškův několikráte přetřásaly vždy falešně, vědomě falešně, dávajíce mu smysl právě opáčný.

Divíme se věru bezstarostnosti s jakou vy dává realistický orgán ošemetnost svou v šane veřejnému posudku. Zníť druhá, realistickým li- stem až dosud zamlčená polovina Duškova listu takto: »Jest zjevno, že mysli směřují k nějakému vý- chodišti, a tu narážíme my protestanti svou sla- bostí a nemajetnosti do hlavy, neboť co všechno mělo již býti učiněno, aby se těmto otázkám vy- šlo poučením vstříc?! Protož vidím naši hlavní úlohu v tom, aby protestantísmu dostalo se dobré výbavy (den Protestantismus gut zu equipieren «), aby stal se atrakcí a mocí, aby těm lidem, byla po- skytnuta opora, něco hotového, pevného, sebevě- domého. Taková záplatovaná ruina, jakou my jsme.

není pro nikoho svůdnou, Naše městské sbory měly by býti fešácky (forsch) vypraveny a všechny přední stráže dobře obsazeny — tu by se nemělo litovati žádných nákladů ! (!! !)« Jest přece jasno, že všech těchto příprav do- žaduje se farář Dušek nikoli v tom pří- padě, nýbrž před tím případem, kdyby země byla annektována říší německou. Kdyby se re- alistický klerikál na ruby obrátil a všechny své útroby na cáry rozerval nejedná se tu o nie, jiného leč o financování losvonromistického hnutí »bei den Czechen« před annexí, což vysvítá konečně i z toho, že po annexi všechna sta- rost o přední stráže sama sebou odpadne. Tento smysl je listu pana faráře Duška tak pri- márně a primordiálně vlastní, že netřeba žádného překrucování, aby se došlo k zá- věru, že se tu jedná o »snazší assimilaci s budoucím státním celkem.« Toť přece jasno, že jediným cílem velitelů tohoto budoucího stát- ního celku bude assimilace české národnosti to- muto budoucímu celku, neboť jedině visionáři a la Kalandra mohou se oddávati snům o ně- jaké budoucnosti české ve vlasti, Pruskem neb říší annektované. Potírání rozdílů mezi oběma stranami jest práce pro takovou assimilaci.

Nechť se páni na to optají professorů logiky mezi sebou! Novum ve věci samé pak jest, že realistický list svádí podnět annekční evangeli- sace bei den Czechen na původ radikálně po- krokářský, očisťuje realistický rámcový program od říšskoněmeckého rámce, což konečně jest bez významu, neboť výkonný výbor realistický dávno ztratil otěže vlády nad svým orgánema celou evangelickou propagandou menšího zla Herbenova a to viděti lze z celé pětinedělní agitace Herbenovy pro losvonromistické hnutí, ačkoli realistický výkonný výbor hned po našem článku ze dne 12. m. m. zakázal Herbenovi jednostrannou protestantskou tendenci, odsoudiv současně klerikalismus protestantšký stejně jako katolický, tedy i svůj nejvlastnější orgán. Stejně jako s dopisem faráře Duška, má se to se známým míněním red. Schindowského o české otázce zralé k řešení v rámci říšsko-německém. Nebylo třeba, abychom my překrucovali výrok Schindowského, učiněný po jeho návštěvěv Praze u dra. Herbena, že »jest toho pev- ného náhledu, že dříve či později česká otázka stane se jednou z nejdůležitějších otázek také říšskoněmecké politiky, v hořejší smysl.

Byla to »Köln. Volksztg.«, kteráž prohlásila bezprostředně po Schindowském, že »mají-li jeho slova nějaký smysl, nie jiného nemohou znamenati, než že annexe Čech německou říší co nejdříve přijde na jednací pořad a že Schin- dowski pokládá za správnější k Čechům stavěti se vlídněji, aby snáze smířili se se svým osu- dem, stati se poddannými německé říše.« Tento pramen jest autentický také se sou- hlasem realistického klerikála, prohlásivšího říšsko-německé evangelíky za stejně horlivé Vše- němce jako protestanty. Na konec nezbývá nám než omluva ke čtenáři, že realistickou taktikou nuceni jsme opakovati věci již před týdny nad slunce jasněji doložené, a také za nutno máme prohlásiti, že na surovosti realistických výpadů nemíníme reagovati, třeba se na nás hrnula brkem i lyrou realistickou, jako nejeklatantnější doklad rozechvěnosti a smrtelně míněné nená- visti nás, kteří jsme realistickým klerikálům po- věděli pravdu, ovšem pravdu strašnou!

— Skon dra. Pavla Durdíka. Z Jaro- měře se nám plše: Dne 17. o půl páté odpo- ledne přišel do lékárny pana Jana Neuman na v Jaroměři dr. Pavel Durdík, aby si, jak obyčejně činíval před procházkou, poněkud odpočinul. S ním přišedší jeho sestra na několik okamžiků odešla, by něco obstarala. Po odchodu sestry bavil se p. doktor s lékárníkem a při tom velice naříkal na bídné počasí, které zvláště lázeňským hostům pobyt v lázních znepříjemňuje. Náhle přestal p. doktor mluviti a tělo jeho počalo se židle padati. Lékárník přiskočiv, zadržel tělo a počal pana doktora volati. Týž však měl oči. uzavřeny — a přestal dýchati. Srdce netlouklo a seznáno, že během dvou minut p. doktor do- konal. Druhá mrtvice (výron krve do mozku) učinila jeho životu konec. — Úmrtí. V Bubenči zemřel dne 18. t. m. pan Antonín Herites, mistr řezbářský, dlouholetý pilný výkonný člen »Hlaholu« pražského. Pohřeb koná se ve čtvrtek dne 20. t. m. z kostela v Bu- benči o 4. hodině. — Zemský výbor království českého učinil ve- schůzi ze dne 12. srpna za předsednictví přísedícího zem. výboru dra. Josefa Herolda mimo jiné tato usnesení: Vysloven souhlas se žádostí tělocvičné jednoty »Sokol« v Nýřanech za povolení k ožívání zemského znaku. Jmenování dra. Karla Schurpfesla prvním, dra. Ladislava Nováka druhým sek. lékařem