V Praze, v sobotu dne 28. března.

K číslu 86.

Na »Národní Listy« ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K — h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80h

NARU

Telefonické zprávy „Nár. Listů.“ Výbory poslanecké sněmovny Z Vidně, 28. března. Včera bylo velice čilo ve sněmovně poslanecké. Zasedaly vý- bory od 9. hodiny ranní, do pozdních hodin večerních. Dnes i v pondělí jest však na- prostá prázdeň. Vynucena byla poslanci če- skými, kteří něchtěli dopustiti, aby dr. Körbe. rušil úmluvy, které byly dávno před ním uzavřeny mezi poslanci a presidiem v ten rozum, aby onino mohli na 3 dny ke svým rodinám a k svému zaměstnání. Ze subkomitétu, který vyřizuje tiskovou reformu, sdělujeme některé podrobnosti. Je- den člen, který jest zároveň redaktorem — není to Čech — žádal, aby zrušil se system zodpovědných redaktorů, za to však, aby každá věc v novinách byla podepsána pravým a celým jménem. Když ukázáno bylo k tomu, že věc nedá se prostě provésti, protože by každá drobnůstka ve zprávách místních anebo hospodářských musila míti jméno autora a když zejmena připomenuto bylo, že nedá se to prověstiv malých místech, návrh ten padl. Učiněn dále návrh, aby poslanec nemoh býti zodpovědným redaktorem Pokud víme, jest případ takový jen jediný: Poslanec dr. Tavčar jest zodpovědným redaktorem »Slovanského Naroda«. Také tento navrh padl. Přijata byla zme- na v ten rozum, že zodpovědn redaktor nemusí míti občanstv rakouské. Nevole vládních kruhů proti hr.

Apponyovi. Z Pešti, 28. března. »Mag y a Orzszag« sděluje: »Předseda poslanecké sněmovny hr. Vojt. Apponyi vyrozumě studenty, že milerád je přijme ve středu v poslanecké sněmovně. Potom studentstvo pešťské vyzvalo posluchače university kološ- ské, by se dostavili ve středu do hlavního města anebo vyslali deputaci a tím zvýšili dojem projevu toho. Studentstvo podá před- sedovi protest proti branné předloze. Hraběti Apponyovi ve vládních kruzích velmi se za- zlívá tato ochota. Jest úmysl proti hraběti Apponyovi vystoupiti v parlamentě saméma prohlásiti, že jeho chování nedá se srovnati s postavením předsedy sněmovny. Protimaďarské a protiněmecké demonstrace v Záhřebě. Ze Záhřeba, 28. března. Noc na dnešek byla rušena demonstracemi studentů, jež měly ráz protimaďarský a protiněmecký a nabyly chvílemi povahy, jaké měly udá- losti zářiových nocí loňského roku. Pod nětem byla zpráva, že Pierotič, jeden z hlavních inspiratorů útoků na ústav sv. Jeronyma mešká v Záhřebě. Několik se studentů odebralo se na náměstí Zryniho, kde hudba hrála. Tam však Pierotič nebyl nalezen. Studenti odebrali se pak k ředitel- ství státních dráh, kde došlo k projevům protimaďarským. Budova byla kamenována, okna rozbita, maďarské nápisy strženy a roz- bity. As 300 studentů táhlo pak na náměstí Jelačičovo.“ Provolali bouřlivé »živio« fi- nanční samostatnosti Chorvat- s ka, »abcúg« bánovi a jiným vládním osobám.

Před pomníkem Jelačičovým zazpívali chorvatskou národní hymnu. Na to bral se průvod na hlavní třídu záhřebskou, Ilicu. Zástup valem rostl, protože z lidu přidali se k němu sta a tisíce. Poštovní budova byla kamenována, okna rozbita, maďarské nápisy polity inkoustem. Za demonstrací těch obje- vil se purkmistr Mošinski. Provoláno mu »pereat«. Studenti varovali majitele obchodů na ulici mluviti německy. Skupiny, kteřé na ulici německy mluvily, byly rozehnány a pro- voláno »abcůg« Němci. O 10. hodině shasli studenti svítilny, tak že ulice nalezaly se v úpiné tmě. Setnina vojska povolána byla zatím k bu- dově státních dráh uherských. Dvě oddělení četnictva podporovala policii. Několik set osob bralo se ulicemi provolávajíce »abcůg« vládním orgánům. Vídeňský obchodník Čhler který mluvil německy, byl na ulici insultován. Čásť demonstrantů rozbila veliká okna ně- meckého orfea. O půl 11. hodině dostavila se čásť demonstrantů k domu, ve kterém nalezá se úřadní list »Narodne Novine« a chystala se rozbíti okna. Ve chvíli té při kvapilo vojsko s nasazeným bodákem a jízdní policie. Tato a vojsko vrazilo do demon- strantů, při čemž četné osoby byly zraněny. Druhá část demonstrantů brala se k ne- mocnici Milosrdných. Nemocní byli velmi znepokojeni. Policie nemohla zakročiti, po- něvadž byla naprostá tma. O půl 11. hod. Čislo v Praze za 2h a na venkově za 3h Předplaceni a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3.

Sll Tam je též redakce a expedice.

četnictvo obsadilo poštovní budovu. Veškery kavárny a veřejné místnosti na rozkaz po- licejní byly uzavřeny. Tři setniny voj- ska vypraveny byly proti demonstrantům. Všechny poštovní schránky byly uklizeny, poněvadž měly znak zemí uherských. O půl 12. hod. vyslána byla čtvrtá setnina voj- ska. Na náměstí Preradoviče rozbita okna »Agramer Zeitungs. Postaveny dvě setniny vojska u budovy. Vojsko hlídkovalo potom celým městem s nasazeným bodákem. Před kavárnou »Korso« srazili se na ulici demonstranti s důstojníky. Tito zahnáni byli do kavárny a kamenováni. O 12. hod. noční sjednán byl klid. Vyznamenání. Z Vídně, 28. března. Místopředseda krajského soudu v Novém Jičíně František Radnitzky vyznamenán byl při svém odchodu na vyžádaný trvalý odpočinek řá- dem železné koruny 3. třídy.

Telegrafické zprávy. Z Vídně, 28. března. (C.-B.) Císař pro- půjčil viceadmirálovi Rudolfovi Berghof- rovi, odcházejícímu na odpočinek, v uznání jeho dlouholetých ve válce i v míru osvěd- čených služeb a zvláště v uznání jeho více- leté činnosti jako zástupce chéfa sekce ná- mořní v říšském ministerstvu vojenství hod- nost tajného rady s prominutím tax a jme- noval contreadmirála Rudolfa hr. z Monte- cuccoli. Polinago zástupcem chěfa ná- mořní sekce v říšském ministerstvu války. Z Vídně, 28. března. (C.-B.) Císař propůjčil okresnímu školdozorci professorovi reálky Václavovi Schmidtma yerovi v Kadani rytířský kříž řádu Františka Josefa. Úřadní list uveřejňuje nařízení minister- stva spravedlnosti v dohodě s ministerstvy financí, obchodu a orby ze dne 26. března ve příčině přísahání členů bursovních roz- hodčích soudů pro rozhodování sporů, vze- šlých z obchodů se zbožím. Ze Záhřeba, 27. března. (C.-B.) Ve- čer táhl zástup studentů provázen lidem za zpěvu národních písní městem a insu ltoval německy mluvící passanty. (?) Demonstranti byli policií rozptýleni. Pozdě večer staly se výtržnosti hrozivými. Lid shasl plynové svítilny a vytloukl naněkterých

FEUILLETON.

Krabice. Vypravuje malý Vláda.

To bylo zase jednou s naší Zdeňkou! Já nevím — taková už je velká, ta naše Zdeňka — už jí bude šestnáct let — a někdy s ní nemůžeme ani vydržet. Maminka to taky říká Taková je někdy hrozná. Dokud byla pryč, bylo ticho. Já si pěkno hrál, a Běta uklízela a bylo dobře. A najednou přišla Zdeňka — a hned byla u té krabice, e maminka poslala domů. „Co je tohle? Vládo — nevíš, co je to? Běto nevíš? Ty taky nevíš?“ „Nevím, slečinko,“ řekla Běta. A já taky nevěděl. No — to jsme tomu dali! To jsme an Zdeňce nic horšího nemohli udělat — protože ona musí o všem vědět první poslední. A hneds přinesla nožíček a chtěla řezat provázky. Ale Běta jí to pěkně zarazila. „Slečinko, nemáte to rozbalovat! Milostpan povídala,“ řekla Běta. „Nepovídala, nelži!“ „Povídala — že povídala, Vladíčku?““ — „Povídala —“ řekl jsem, ale až jsem se lekl. jak se na mne Zdeňka zamračila. A nožíček musil pěkně zpátky do kapsičky. Chtěl jsem to říci — ale to bych byl dostal, já už Zdeňku znám, ta by byla dělalal

„A proč to maminka zapověděla? Proč- A co tady v tom je?“ „Zdeňko, pojď si hrát a nech toho,“ řek jsem. „Podívej, já taky nechci vědět co tam je. Nejdřív ani mi neodpověděla, ale pak sej přece zráčilo a řekla: „Eh — co pak ty!“ A jen se na krabičku mračila a obcházela ji. „Co ta jen může být — a ty mne nech — nech mne, když nic nevíš.“ A já už věděl, že dnes se Zden- kou docela nic není. „Aáále co — hlouposti!“ řekla a sedla vzala si knihu. Obracela listy sem a zase tam a šilhala na milou krabičku víc než do knihy. „Zdeňko — ty nečteš, tak si pojď hrát,“ řek jsem. Ale ona se zamračila, obrátila stránku řekla: „Mlč, čtu. A ještě ty do toho mluv. A teď už se opravdu na krabičku ani nepodívala A najednou vstala a šla do kychyně. „Běto ty musíš přece vědět, co tam je. Aspoň tak tro- chu to musíš vědět.“ — „Ne, já nevím nic, povídala Běta — „já jen vím, že to není naše ale nějaké tetičky a proto se to nemá rozbalovat.

— „Tak vidíš. Co je do toho, když to není naše,“ řekl jsem. „Co pak ty, ty máš vždycky nějaké rozumy — zůstaň si s nimi v pokoji, řekla Zdeňka a potěžkávala krabici. „Aní to není tuze těžké. A něco v tom cinká. Pojď sem Běto, co to tam asi cinká?“ „To je asi nějaké sklo, slečinko.“ „No jo — nějaké sklo! Ale — — ale pro sím tě, jdi si tv radši do své kuchyně, darmo zlobíš. A roztrhla na rohu papír a krabici také, ale neviděla nic, ani když si posvítila sirkou. A po- tom k té dirce přivoněla a zavolala mne. „Vid, že to voní jako koření?“ — „Ba ne, to voní, jako když tatínek mamince nabarvil hůlku od deštníku.“ — „Lak? Ty myslíš lak? Ale kde — to je vidět, jaký ty jsi hloupý. Běto, pojd sem, viď že to voní jako koření? „Ba ne, slečinko, to jen ten žlutý papír tak voní. Ale uvnitř je to cítit jako rozškrtnutá sirka.“ „Prosím tě — — prosím tě — a proč sem vlastně chodíš — vždyť jsem ti řekla, aby's zůstala v kuchyni,“ řekla Zdeňka a chytla kra- bíci a házela jí, až to uvnitř hrkalo a poslou- chala. „Ne, to nevím, to už dnes opravdu nevím,“ řekla potichu. A najednou vyskočila. „Ty, Vládo, řekni, kdo to přinesl? „E nějaký pán. „A měl na čepici nějaká písmena? Víš, zlatá nebo stříbrná?“ „Ba ne, vždyť měl chlupatou čepici. „Chlupatou? Hm — — — — A ani neměl na kabátě stříbrné knoflíky?“ „A to já nevím, toho já si nevšiml.“ „No — to je vidět. To je vidět. No jo — když ty jsi takový a ničeho si nevšimneš — co pak mám s tebou dělat? Nic s tebou není. Já mám s tebou trápení — to by nikdo nevěřil. „Zatracená krabice,“ vykřikla najednoua začla chodit. „A ta teta — ta musí taky se vším na nás. Proč si to nekoupí sama? A oni —